Věnuje se mnoha
formám uměleckého projevu a nejraději je spojuje v „syntézu vizuálních umění“.
„Jsem solitér,“ říká žena s ohromným talentem, uměleckým vkusem i
podnikatelským cítěním. Jedna z prvních umělkyň u nás, která měla své
webové stránky a dokázala se prosadit v zahraničí. Její obrazy jsou
vystavené v Itálii či Švédsku a její šaty oblékaly kromě jiných tři roky Českou Miss. Kniha fineartu s jejím
oděvem na téma Český lev a obrazem se
nachází v národních knihovnách v New Yorku a ve Florencii.
Pracovitost, nadání a odvaha zkoušet nové věci a spojení umožnily Heleně Kroftové Leisztner dosáhnout v umění velkého uznání a získat mnoho ocenění.
Mezi nimi například prezentace ČR na Mezinárodní
výstavě současného umění 27 zemí Evropské unie v Paříži a Mezinárodní ceny za moderní umění
v Itálii v roce 2011, kam byla nominována Akademie výtvarných umění v Římě.
Zkusila jste také herectví v divadle Rubín, pracovala jste
v diplomatických službách, vedla umělecký soubor. Která z vašich
činností vás naplňuje nejvíce?
Záleží na tom,
v jakém životním období. Cítím nutnost zkoušet stále nové a nové věci,
možná i proto, že mě život nechal nahlédnout hluboko do své stinné stránky. Chci
toho zkrátka hodně stihnout. Necítím se být tak úplně oděvní návrhářkou, i když
jí samozřejmě jsem. Vždy jsem
navrhovala jen umělecké, tematické a scénické oděvy. Mám ráda každou ze svých
činností a nejraději je vzájemně propojuji. Vše souvisí se vším.
Když mluvíme o propojení, kdo
nebo co vás propojilo s uměním?
Umění, především
malování, jsem se věnovala odmalička. Velkou zásluhu na tom měla moje babička
Božena Kubová, uznávaná výtvarnice. Už jako dítě jsem se pohybovala
v uměleckém světě, takže volba mé profese nebyla pro okolí překvapením.
Vždy jsem ale zároveň pociťovala nutnost racionálního zaměstnání, které by mě
nejen uživilo, ale hlavně mi umožnilo styk s lidmi. Mám na lidech totiž
jakousi závislost.
Kloubí se tedy ve vás duch umělce a
racionálně uvažující ženy. Byl to důvod, proč jste se rozhodla vystudovat Vysokou školu ekonomickou?
Ano, do určité
míry zajisté. Kdysi jsem byla velmi ráda za to, že jsem si tu svou ekonomiku
dokázala obstarat sama. Dnes je ale zase doba, kdy je upřednostňovaná
profesionalizace. Tedy doba, kdy by se umělec měl věnovat především umění a mít
na něj prostor a klid a ostatní by mu měli poskytovat servis jako PR či
marketing.
Foto: Lenka Hatašová
Vy jste si vždy tyto věci obstarávala a
dále obstaráváte sama. Neubírá vám to na prostoru pro tvorbu?
Zabezpečuji si
vše sama, od nápadů až po realizaci, PR, marketing, choreografii přehlídek,
moderování a další nezbytnosti. Poslední dobou ale přemýšlím o tom, že možná nastal
čas oslovit ke spolupráci někoho mladého, kdo má třeba i jiný pohled na umění,
není zaujatý a hlavně má nové kontakty, kterých se nebojí využít.
Kterou dobu byste označila ve své kariéře
za umělecky nejplodnější?
Rozhodně po roce osmdesát
devět, kdy jsem odcestovala na osm let do zahraničí. Žila jsem například půl
roku v Thajsku, Španělsku, Brazílii, Střední Americe, Itálii, především
tam, kde jsem mohla uplatnit svou znalost španělštiny. V zahraničí se dalo
tenkrát mnohem rychleji prosadit. Byla jsem navíc pro ně i trochu exotická,
protože jsem pocházela z komunistické země.
Myslíte, že se zahraniční zkušenost promítá i ve vašem uměleckém
projev
Určitě. Mnoho zkušeností se
promítá v mé tvorbě a tato je jedna z nich. Například život na jihu,
především v Itálii a Španělsku, jsem opravdu milovala. Jejich otevřenost
se přenesla na mě a snad je to i znát v mé tvorbě. Jsem obrovský
extrovert.
Vaše obrazy představujete netradičně například
na módních molech, za zvuku pečlivě vybrané hudby s krásnými modelkami a
přesně propracovanou choreografií, kdy motiv obrazu je aplikován na variabilním
oděvu. Stává se z toho tedy celkově velký umělecký zážitek.
Spojuji vše, co
mám ráda. To je vrchol mého uměleckého projevu. Modelky tak můžou představit
nejen šaty, ale i obraz, se kterým se různě natáčejí a tančí, a dávají tak
lidem možnost vše vidět z více úhlů. A o to přece v životě jde. Myslím,
že mě takový projev naprosto vyjadřuje. Living art. Stále v pohybu a ve
stálém propojení. (smích)
Hlavním tématem vašich
perokreseb a olejomaleb je žena. Co vás na ní fascinuje?
Žena mě odjakživa
zajímala, zvláště její psychologie a její schopnost vnímat mnoho věcí najednou.
To muži nemají a možná je to i lepší. Také je tu samozřejmě téma reprodukce,
tedy žena jako matka. Mnoho obrazů vyjadřuje i moji budoucnost, dokážu si
v nich číst, příběh přichází poté. Cyklus se nazývá Colours of Woman a vyjadřuje prostřednictvím aktů
s holografickým
efektem ty nejniternější pocity žen včetně například typů orgasmu, ke všem
obrazům mám vlastní poezii. Mottem výstavy je „Podvědomí je Bohem každému
z nás.“
A co žena-feministka?
Já osobně určitě
feministka nejsem. Proto si ani nemyslím, že by se něco takového dalo
z mých obrazů vyčíst. Žena mě zkrátka jen fascinuje. Ale feminismus určitě
neodsuzuji, v dnešní době je to zcela normální a doba si to téměř
vyžaduje. Já jsem ale jiná generace.
Jaký vidíte
rozdíl mezi muži a ženami ve vlastní seberealizaci?
Jde více o charakter, tedy přístup k ambicím. Pokud
jsou, pokud je touha se stále vyvíjet, pak žena má při stejné touze většinou ještě zátěž běžných,
umořujících povinností. U mužů vidím, že se mohou více koncentrovat na své ambice,
nemluvě o neskutečné převaze mužů ve všech lukrativních oborech a pozicích.
Často využíváte formu kaleidoskopu. Co
vás na něm baví?
Kaleidoskop je krásná forma,
tolik barev a svým způsobem zmatku, přesto klid a symetrie. Přesně tak jako
život sám.
Jaké barvy a jejich
kombinace najdou nejčastěji místo ve vašich obrazech?
V obrazech
mě baví všechny barvy světa. Ty vyjadřují pohyb, který je pro mě základem. Když
budu ale konkrétnější, mám velmi ráda mučenkově fialovou, tedy zářivou barvu.
Modrá a zelená jsou barvy přírody a ty mám také velmi oblíbené. Jednu dobu jsem
se zaměřila na rudou v kombinaci s fialovou. Toto spojení mě
fascinovalo, zdálo se mi podněcující a erotické. Kterou barvu ale ráda na
obrazech nemám, je hnědá a černá. Ty ve mně evokují všechen design minulého
režimu a ten byl velmi špatný ve své realizaci.
Jaká byla spolupráce s takovou
institucí, jako je Česká Miss? Měla jste volnou ruku nebo jste se musela řídit
instinktem někoho jiného?
S Českou Miss jsem začala spolupracovat,
když ji založila slečna Michaela Maláčová v roce 2005. To byla naprostá
tvůrčí svoboda. Logo je v národních barvách, a tak jsem navrhla přesně takové
barevné spojení v extravagantním oděvu společně s logem EU. Samozřejmě,
že tmavé barvy byly tabu. Chtělo to něco moderního, mladého, nového, sexy. Vytvořila
jsem lehký, ekonomický národní oděv, který poté nahradil národní kroj, dívky
se s mými šaty poté prezentovaly na Miss Earth, Miss Universe
nebo Miss International. Též oděv se
znakem českého lva jako symbol české lvice, ve kterém uspěla Renata
Langmannová. Národní symboly v oděvu jsem používala od roku 1988 v e
svém vlasteneckém projektu s názvem z našeho znaku Praga Caput Regni – Rei Publicae, jehož
část jsem přenesla na slavnostní zahájení Mezinárodního
bienále současného umění pod záštitou Václava Klause, kde byly i oděvy na
téma Prahy. Bohužel mi šaty začaly kopírovat jiné návrhářky.
Kdybyste neměla takovou nemilou zkušenost, myslíte, že
byste se dnes věnovala oděvnímu návrhářství více?
Moc mě to bavilo, ale určitě
ne. Nejsem člověk, který by se uzavřel v jednom kruhu a věnoval se jedné
činnosti. Baví mě to stálé propojení. Ale tato zkušenost mě poznamenala naprostým nepochopením, že
toto někdo dokáže. V zahraničí se autorství samozřejmě respektuje, nejen
pro velké finanční postihy, ale vzájemnou slušnost.
Jak vzpomínáte na
své setkání s bývalým prezidentem Václavem Klausem?
Bylo to krásné setkání, neb umění opravdu spojuje
nespojitelné. Setkali jsme se v rámci gala zahájení Mezinárodního bienále současného umění v Národní galerii v roce 2005, které bylo pod záštitou pana
prezidenta. Personifikovala jsem jeho úvodní projev, který je v katalogu, vytvořila
jsem oděvy na téma Praha – matka měst, zahrada Čech a Caput Regni – Rei Publicae.
Jak vzpomínáte na své setkání s bývalým prezidentem Václavem Klausem?
Bylo to krásné setkání, neb umění opravdu spojuje nespojitelné. Setkali jsme se v rámci gala zahájení Mezinárodního bienále současného uměnív Národní galerii v roce 2005, které bylo pod záštitou pana prezidenta. Personifikovala jsem jeho úvodní projev, který je v katalogu, vytvořila jsem oděvy na téma Praha – matka měst, zahrada Čech a Caput Regni – Rei Publicae.
U modelu Praha srdce
Evropy byl zřetelný efekt pohybu bušícího srdce v oděvu se znakem
Prahy, dívky stály po boku pana prezidenta, a vzadu dolaďující obraz. Národní galerie je pro mne posvátným
chrámem umění a historie a tato extravagantní možnost byla nezapomenutelným
momentem modernosti doby.
Vytvořila jste také několikery svatební šaty.
Používala jste zajímavou techniku vázání. Jak vás to napadlo?
Moje šaty jsou
většinou spíše uměleckým dílem, tedy žádná konfekce. Tím pádem správně říkáte
„vytvořila“ a ne navrhla či ušila. Šaty se svázaly na uzly, aby tak vytvořily
něco jedinečného. Neměly žádné švy, žádné knoflíky či podobně. Látka se zkrátka
nastříhala a poté svázala. Zní to jednoduše, ale efekt byl ohromný. Také oděv
na třicet způsobů je čtverec sešitý jen třicet centimetrů na jednom místě, ve
všem je variabilita a ekonomický přístup.
Kde hledáte inspiraci pro
své umělecké vyjádření?
Inspirace pochází
zevnitř, tedy ze mě samé. Nevnímám to tak, že když je mi zle, tvořím. Spíše
naopak, tvořím, když se cítím dobře. Když mě to chytne, pak nevidím, neslyším.
Spojujete především vizuální umění, ale
důležitá je při vašich prezentacích i dobře zvolená hudba. Inspiruje vás třeba
i ona?
Hudba je pro mne
velmi důležitá, ale především právě při výstavách a prezentacích. Často vybírám
Smetanovu Mou vlast pro oděvy na téma
vlajek a národních symbolů, protože ta se vždy líbí, hlavně
zahraničním zákazníkům. Pro cyklus Colours
of Woman do hloubky zasahující hudbu Carmine
Meo od Emmy Shapplin. Když ale tvořím, mám raději ticho.
Pamatujete si, kdy jste prodala svůj první
umělecký výtvor, obraz či šaty? A do čeho jste svůj první vydělaný honorář
investovala?
Nebylo mi snad
ani dvacet let. Byla to perokresba Karla IV. a dostala jsem za ni asi šest set
korun. To byla v osmdesátých letech velká částka. Peníze jsem dala
mamince.
Kde si může zájemce vaše obrazy,
fotografie či šaty koupit?
Momentálně nejsem
přímo vázaná na žádnou galerii. Obrazy jsou k vidění například
v muzeu v Itálii nebo ve Stockholmu. Tam se ale neprodávají, pouze
vystavují. Mám ateliér vedle Průhonického parku, kde si organizuji různá
komorní setkání a svou tvorbu předvádím včetně videoprojekcí. Samozřejmě k tomuto
účelu také využívám své webové stránky.
Řekla byste, že stát dodává dostatečnou podporu kultuře a
umění?
Stát bohužel umění a především
mladé umělce příliš nepodporuje. Dnes je to opravdu složité, každá instituce má
svůj limitovaný rozpočet. Existují ale stále nestátní společnosti, a dokonce i
mecenáši, kteří umění podporují. Vytvářejí tak různá stipendia, granty či
soutěže, kterých mladí mohou využít jak finančně, tak i k získání nových
kontaktů a k medializaci.
Co všechno člověk
na volné noze může získat a co postrádat?
Získá svobodu, více kontaktů, nezdržuje se plněním příkazů,
je flexibilní, může si vybírat. Postrádá práci v kolektivu, tedy vzájemnou komunikaci,
která je inspirující, dále systémovost týmové práce, dokončenost, takzvaný zavřený
šuplík. Celkově asi pracuje více.
Co vás na světě
podnikání nejvíce fascinuje?
Objevování nového, riziko, ale v podmínkách slušného
společenství. Zdejší neplnění slíbeného je neskutečně demotivující, ale u
mladých to nenacházím.
Přednášíte také o své profesi pro různé kluby.
Předpokládám, že jako extroverta vás tato činnost baví a naplňuje. Je to tak?
Ano, styk s lidmi je pro
mě opravdu důležitý. Už jako průvodkyni při studiích mi došlo, že bez lidí
kolem sebe mě život bavit nebude. Přednáším převážně pro uzavřenou společnost,
VIP kluby a muzea, diplomaty. Lehce se věnuji jakémusi curriculu, poté se
předvede některý můj variabilní model a obraz. Většinou tvořím obrazy v 3D
efektu, takže se rozdají brýle a lidé si ho můžou v tomto efektu
prohlížet. Dávám také hodně prostoru otázkám. Víte, život umělce je svým
způsobem velmi osamělý.
Samota ale jistě není vaším životním tématem ani tématem
vaší tvorby. S kým nejčastěji trávíte svůj volný čas?
Volného času nemám příliš. Podílela
jsem se také na založení občanského sdružení při Národním muzeu umění žen ve Washingtonu, kde působím
v představenstvu. Pomáháme prosadit se mladým umělkyním ze všech oborů,
včetně například nevidomých sochařek. Jsem také členkou Fóra žen. Miluji tanec, odpočívám na lyžích a na golfu. Začal
s ním můj manžel, a tak jak už to tak bývá, přidala jsem se i já. Trávíme
ho tedy převážně spolu nebo s naším synem. Možná právě proto je zelená
také má oblíbená barva. (smích)
Děkuji za rozhovor.
Text: Hana
Robinson
Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com
Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz
Make-up
a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best Of www.ibestof.cz