Tvorba hudby,
produkce muzikálů, to vše si rozhodně žádá značné manažerské schopnosti a
obchodního ducha. Janek Ledecký rozhodně čas nemaří a svoje úsilí proměňuje
velmi produktivně. Vlastnosti, které jsou mu v uměleckém světě předností,
projevují se řadu let také v muzikálové tvorbě. Svého tvůrčího ducha
vdechl do nového muzikálu Iago, který
má za cíl špičkovou úroveň provedení oslovující širokou diváckou obec. V našem rozhovoru se ohlížíme i za hudební tvorbou. Stejně tak se po
dvaceti letech ohlédnul i Janek Ledecký, který s kapelou Žentour natočil nové album. Máme se na
co těšit. A co teprve o vánocích!
Od doby, kdy jste
vstoupil do hudební branže, uteklo již hodně vody. Jaký to byl „proud“?
Jak kdy, ale většinou to docela frčí. Někdy až moc.
Co obvykle následovalo, když jste s Žentourem před dvaceti lety natočili album?
Když se dotočí album, následuje dotočná. Dřív trvala třeba čtrnáct dní. Tentokrát jsme to zkrátili na jednu noc. Asi si toho času nějak víc vážíme.
Nové album Žentouru je na světě. Prožíváte nostalgii?
Ani trochu. Ale baví mě to moc. A doufám, že nezůstanu sám.
Vyžadovalo vydání
takového alba nějaké zvláštní ekonomické podmínky?
Současné nahrávací technologie umožňují ten luxus nezávislosti
na „kamenných studiích“. A to jsme s Honzou Černým využili úplně doslova.
A točili jsme ve dřevě. U Honzy na chatě.
Jak je to pro vás
dnes složité ve srovnání s tvorbou alb před oněmi dvaceti lety?
Složité je napsat dobré texty sám za sebe a přitom na sebe
všechno neprozradit. Ale to tak bylo vždycky.
Když se rozhlédnete,
po čem byste v hudbě toužil dnes, opakovat se vaše příležitost?
Je to pořád stejný. A posílám každý den poděkování někam
nahoru, že zrovna já mám tu kliku a můžu dělat to, co mě baví.
Která z vašich
písniček čekala na světlo světa nejdéle?
Nejdéle? Nejdéle čekají ty, co jsem ještě nenapsal.
Vedl jste si někdy
nějaké statistiky?
Kdepak. Ale mám svého účetního a ten, když nedávno procházel
platby za představení Hamleta, tak mi
volá a povídá: „Janku, hádejte kolik lidí už u nás a ve světě dohromady vidělo
toho vašeho Hamleta? Už přes milion.“
To je prima, ne?
Pamatujete si, kdo
vám nejlépe prospěl dobrou radou v počátcích hudební kariéry? Dáte vůbec
na dobré rady?
Bylo mi devatenáct a jeden kamarád mě vzal do hanspaulské
hospody Houtyš. A tam u jednoho stolu seděli bráchové Tesaříci, Ivan Hlas,
Ondřej Hejma a další. Podávali si kytary dokola a hráli muziku, kterou jsem
nikdy v rádiu neslyšel. A já si řek – tak to je přesně to, co chci dělat.
Co pro vás znamenala
sólová dráha?
Absolutní svobodu. A současně absolutní zodpovědnost. Začalo
to albem Na ptáky jsme krátký a já
jsem pochopil, že když si umím napsat muziku i texty, jsem zcela nezávislý. A
na každý projekt si můžu vybrat jiné muzikanty.
Jakým způsobem jste
si vedli s kapelou management?
U Žentouru to měl
na triku Honza Černý. Dělal to skvěle, ale ubíralo mu to tvůrčí síly. To je
vždycky dilema. Když si najmete manažera, trvá to dost dlouho, než zjistíte,
jestli vás posouvá dopředu, nebo potápí. A pak už je většinou pozdě.
Jak se vaše
zkušenosti v této oblasti rozvíjely dál? Mám totiž takový dojem, že jste
velmi schopný manažer, a to u umělců není pravidlem.
Vypadá to tak. Ale radost z toho fakt nemám. Napsat
muzikál mi zabere tak třetinu času a energie. Zbylé dvě třetiny věnuju tomu,
abych ho dotáhl až na jeviště. A to je dost vyčerpávající. A navíc mě to baví
čím dál tím méně.
Jak vás ovlivnila
rozličná ocenění, která jste obdržel sám či spolu s kapelou? Která hrála
jakou roli ve vašem životě?
Ocenění jsou prima. Ale to kouzlo končí, když po větě: „A
vítězem se stává…“ dáte lepší nebo horší řeč. Pak už se na to jenom práší někde
na poličce. Třeba za Hamleta jsem
nikdy žádné ocenění nedostal. I když za předváděčky na americké Broadwayi jsme
dostali grant organizace TRU, která vybírá v rámci podzimních přehlídek
tzv. stage readingů ten nejlepší. Ten grant spočíval v tom, že jsme
dostali prachy na předváděčku v lepším divadle a s lepším obsazením.
Takže jsem měl tu možnost pracovat s lidmi, lidmi kteří hráli hlavní role
v Mamma Mia, Lion King, Rent, Aida a Chicago.
Myslíte si, že jsou u
nás profesionálové obecně dostatečně ceněni?
To je na dlouhou diskuzi o tom, kdo je opravdu profesionál a
co znamená dostatečně. Na to neexistuje objektivní měřítko.
Co je podle vás
nejlepším měřítkem pro hudebníka? A o co by měl každý hudebník usilovat
především?
On sám. Aby dělal, co ho baví, a dělal to co nejlíp. A
poměřoval se s těmi nejlepšími. Momentální přízeň médií a publika je
zavádějící. Finalisti Superstar by
vám mohli povídat…
Řekl byste, že si
hranice nastavuje hudebník sám, nebo jsou mu dány okolnostmi, podmínkami trhu
či něčím dalším?
Jediné hranice, které existují, si člověk vymezuje sám. A to
platí ve všech oborech. Samozřejmě, že máte kapku rozdílnou startovní čáru,
když se narodíte jako prvorozené dítě u Rockefellerů než jako dvanácté děcko
v rodině bombajského nosiče vody.
Jak si může úplný
laik představit realizaci muzikálového projektu od A až do Z?
Pro mě je nejzásadnější přijít na to správné téma. Tím
myslím téma, které bude tak inspirativní, že se to bude psát samo. Pak si
seženu všechny související materiály a tak rok se tím probírám. Pak si napíšu
takovou hrubou kostru libreta s vyznačenými hudebními čísly. A pak
střídavě píšu muziku a texty. Když jsem hotov, je potřeba dát dohromady tvůrčí
tým – režiséra, scénografa, kostýmního výtvarníka, choreografa…… a hlavně producenta,
který na to sežene prachy.
Na jaká úskalí
nejčastěji narážíte?
Nespolupracuju s žádným divadlem napojeným na státní
rozpočet. Takže na to musím sehnat peníze. Anebo někoho přesvědčit, aby si je
sehnal a šel do toho rizika. Protože riziko je to vždycky.
Pro jakého obchodního
partnera je muzikál ideální nebo nějakým způsobem vhodnou investicí?
Investice je to jako každá jiná. Můžete vydělat majlant, anebo
taky prodělat kalhoty. Ale spojení s dobrým titulem je prestižní. A to je
ten bonus navíc.
Co nového na scénu
přinese váš aktuální projekt Iago?
Ukážeme, jak vypadá skutečná profesionalita v tomhle
oboru. A že zábava pro širokou diváckou obec se dá dělat i na té nejvyšší
úrovni.
Proč právě Iago, proč
ne Othello?
Chtěl jsem se vymanit z toho stereotypu chlapíka, co se
v herecké šatně před představením natírá krémem na boty. A navíc to
představení řídí Iago, ne Othello.
Dáváte lidem obvykle
volnou ruku, nebo si spíše věci hodně hlídáte, anebo děláte sám?
Dávám tu nejvolnější ruku. Ale současně se snažím, aby než
se do toho pustí, pochopili mou vizi. A vybírám si zásadně prima lidi,
k jejichž dosavadní práci mám hluboký respekt.
Máte mnoho zkušeností
s médii. Jak hodnotíte vytváření mediálního obrazu našimi novináři a do
jaké míry s ním může člověk sám něco dělat?
Mám pocit, že se role médií ve vytváření mediálního obrazu
trochu přeceňuje. Že největší podíl na tom má každý sám za sebe. A už vůbec
neplatí, že kdo není v médiích – a to se myslí v bulvárních – jako by
neexistoval. Jenom se podívejte na ty kapely, na které chodí tisíce lidí, jako
Kryštof, Chinaski, Divokej Bill… A to už nemluvím o Lucii, Kabátu nebo Teamu. O
těch se nedočtete ani řádku. A existují až až. Naopak příklad Ivety Bartošové
dokazuje, že ani když se objevujete v bulváru šestkrát do týdne, tak vám
to lístky na koncert neprodá. Já osobně si myslím, že Iveta neexistuje. Že je
to jenom virtuální mýtus vytvořený a obratně živený našimi politiky, aby si
lidi na venkově v hospodě povídali o ní a nevzali vidle do ruky… Škoda,
máme tu takovou hezkou tradici defenestrací. Politici vždycky potom aspoň na
chvíli zkrotnou.
Podařilo se vám vždy
prožít nebo zakusit všeho, po čem jste kdy toužil?
Naštěstí ne. Alespoň když to hodnotím s odstupem času.
Ono se fakt nedá sedět jedním zadkem na patnácti židlích. Možná na dvou třech,
ale dá to fušku. Ale vážně – to, co dělám, mi umožňuje zažít za rok to, co by
jiným vystačilo na celý život. Posílám za to poděkování někam nahoru.
Zima má pro vás
určitě velké kouzlo hlavně ve spojitosti s vaším vánočním projektem. Jaké
postřehy jste získal z koncertování Sliby
se maj plnit o Vánocích?
Napsat desku, která se usadí v předvánočních
domácnostech tak hluboko a trvale, je zázrak. Vánoční turné jezdím posílen o
Nostitz Quartet, což je exkluzivní smyčcový kvartet, který se po zbytek roku
pohybuje s klasickým repertoárem po všech světových pódiích. Letos to
turné pojedu už po patnácté.
Čemu ve svém životě
věnujete největší pozornost?
Poslední dobou si čím dál víc hlídám, jaké informace a jaké
lidi si k sobě pustím. Čas letí a už se mi párkrát stalo, že dočtu knížku
a řeknu si: „No, dva dny v tahu a je dobrá tak maximálně na podložení
gauče.“ S lidma je to podobný. Někteří vás obohatí a energii dodají.
Někteří vás jenom vycucnou jak vysavač. Nebo upír.
Jan Neruda kdysi
řekl: „Čas prý
rovná se ceně peněz, ano, ale peníze nerovnají se času. Bez peněz možno vždy
ještě mnoho učiniti, bez času nic“. Jaké máte z jeho slov vlastní
pocity?
Měl recht!
Co je pro vás
nejlepší časovou investicí?
Pořádně si ten čas užít. Nezabít ho.
Řekl byste, že na
něčem lpíte?
Na životě. Zatím.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com
Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz
