„Kompromis vás nikdy nedovede na hranici
možností.“ Petr Larva
Křehkost sklářské profese se rovná
produktům, které z rukou manuálně zručných a kreativních umělců vznikají
k našemu užitku i obdivu. Petr Larva říká: „Kdysi platilo pravidlo, že
ten, kdo zapadne do sklářského průmyslu, shnije zaživa.“ Tvrdí také, že stojí
za to jít svojí cestou, kde se stejně ukáže, že komu není dáno, tomu se dát
nedá, a komu dáno je, cestu na pomyslný Olymp dříve či později vyjde. Petr
Larva patří k umělcům, jejichž houževnatost, vytrvalost a nezlomnost se
projevují s každým jeho dílem a jdou ruku v ruce s vírou
v to, že usilovná a vytrvalá práce se vždy pozitivně projeví.
Nasměrovat
svůj profesní život k uměleckému sklářství znamená projít si jako
v jiných oborech i úplnými základy. Co si můžeme představit pod těmi
základy ve vašem oboru?
Kresba plus proporce
plus fyzikální principy. To vše tvoří technologické myšlení nezbytné pro práci
se sklem. Technologické myšlení a představivost tvoří základ sklářského oboru –
ať řemeslného, či uměleckého druhu. Iluze a idea nestačí. Možná v kresbě
či v malbě je iluze reálnější, ale sklo je hmota se svými zákonitostmi,
které svou představou nezměním. Je třeba dospět až k té hranici, kde se materiálové
vnímání stane přirozenou součástí autorovy představivosti. Tím ale proces
nekončí. Tu hranici je nezbytné neustále překračovat.
V jakém směru ji překračujete vy?
Celé generace se
tady učilo české sklo jako socha nebo obraz. To je základní rovnice. Já tuto
rovnici otevírám třetí neznámé a tou je sklo jako médium. Sklo je pro mne
nositel významu, vzkazu, pocitu, atmosféry. Obsahuje v sobě jak obraz, tak
i sochu.
Jak hodnotíte možnosti seberealizace
v rámci výstav a soutěží pro studenty nyní, ve srovnání s tím, co
jste zažil vy?
Tak za nás bylo
soutěží málo a ještě byly vyhlašovány ponejvíce pro kategorii volného umění.
My, tak zvaní užiťáci, jsme měli spíše smůlu. Vlastně si nevzpomínám na jinou
soutěž u nás, než byl Swarovski.
Teprve potom vznikl Design blok.
Daleko více soutěží je v zahraničí a tam se samozřejmě dnes může přihlásit
kdokoliv. Účast na sympoziích i soutěžích či veletrzích má obrovskou přidanou
hodnotu ve smyslu dalšího sebepoznávání a konfrontace se současnými trendy.
Na druhou stranu
je třeba poznamenat, že osobnost se prosazuje se svým osobitým přístupem ke
sklu jen velmi těžko. Vidíte to podle hodnoticích komisí a nakonec i vybraných
výsledků. Tam je ta prohra, kterou je třeba vnímat jako dočasnou, když jste
přesvědčeni o své pravdě. Dnes se staly i v Čechách ceny a soutěže
součástí určitého podsvětí, které ovlivňují ti, kteří mají možnost. Mluvím o
podsvětí, protože jsme malá země a chybí tu alternativa k tomu, co
neustále vítězí dokola a do zblbnutí, až si nakonec řeknete: Tak jo, ono to
snad je fakt dobrý. A to je konec! Moc rád při téhle příležitosti vzpomínám na
Vladimíra Kopeckého a na Jana Kaplického – třeba. Oba prošli dlouhou dobou
opovrhování, než je čas dostihl a lidi vesměs pochopili, že byli moc vepředu.
Ale na to si zvyknete. Vítězí mainstream, protože průměr vládne světem. Vidíme
to všude kolem sebe. Žijeme dobu, kdy být osobností znamená nést si výslužku
v podobě odsudků. Ale nic nového… Byli jsme takoví vždycky. To je
civilizace.
Takže vzkaz
studentům: makejte a nebojte se, protože pracujete na tom, co přijde.
Jsou příležitosti pro mladé umělce dané
tím, že je musí někdo nejdříve zaměstnat, anebo je reálné jít rovnou vlastní
cestou, být na volné noze?
Obě tyto varianty
spolu koexistují. Nelze ani doporučit, ani vyloučit kteroukoliv z nich. Žil jsem na
vlastní noze hned po studiích a první zaměstnání bylo až to prorektorské. A
bylo to pro mne dobře. Žil a tvořil jsem naplno, což je hodnota, kterou si
nesete v sobě, a víte, že existuje. Kompromis vás nikdy nedovede na
hranici možností. Je to vždy kompromis. Extrém je stejně součástí vývoje a
k mladým se hodí. Ale jakmile si na to osahávání ostrých hran zvyknete,
pak obohacujete i ten kompromis, který k životu na téhle planetě patří
vždy.
Kdysi platilo
pravidlo, že ten, kdo zapadne do sklářského průmyslu, shnije zaživa. Proto
každý chtěl mít svůj ateliér a dělat si své umění a své výstavy a vydobýt si
svůj kousek pod sluncem. Pravda je, že o to vše můžete rázem přijít. Vzpomínám
na povodně v roce 2002, kdy mi v Terezíně utonula celá minulost:
kresby, obrazy, sklo. To byla trošku větší z mých malých smrtí. Ale
skončilo to vzkříšením monumentální výstavou Cesty těl a cesty duší, kterou mi Památník Terezín uspořádal z nových děl. Ale vraťme se
k té první tezi, která už neplatí. Sklárny už dávno nejsou zatuhlé a
chtějí přežít a hledají nové designéry a nabízejí možnosti. Sám teď tvořím v Ave Clara na Polevsku a mám tu neskutečně
otevřené podmínky pro hledání nových forem skla. Vzniká tu Centrum inovací skla podpořené evropskými fondy a mně se to velice
zamlouvá. Ta intenzita pulsování bude mít v budoucnu své jméno a své
klienty. Takže strach ať nikdo nemá. Kdo má padnout, padne, a kdo má vystoupat
na Olymp, ten tam dojde dříve či později. Čas v tomto směru nevládne.
Naopak netrpělivost drtí nervovou soustavu a jen paralyzuje. To ať přenechají
těm „rychlokvaškám“. (smích)
V jakém směru byste řekl začínajícím
umělcům, aby si ve vašem oboru nedělali iluze?
Říkám jim rovnou:
Dělejte si iluze, jinak se to tady nepohne. Iluze živí celý proces hledání. Jen
se přitom musí zakomponovat nebo vypěstovat schopnost určitých zastavení, která
vám otevřou oči. Ale určitě odbourejte strach a nezamotejte se do chyby, kterou
už kdysi dávno John Cage rozpustil tvrzením: Když tvoříš, neanalyzuj.
Rozhodně si
nedělejte iluze, že vám někdo něco dá zadarmo. A ani to nechtějte. Nevážili
byste si toho. Výsledky se dostavují až v průběhu času a obdarování je
součástí této hry, kde má každý tvůrce hlavní roli… ale ne nejhlavnější. Tu má
vždycky sklo. (úsměv)
Vnímáte, že vás práce v oboru nějakým
způsobem limituje?
V Bibli se
říká: Projdeš uchem jehly. To ucho je zpropadeně malé, ale dá se jím projít.
Pak se nadechnete a nastane nirvána…třeba. Já jsem si limity zvolil a ohmatal
si je dostatečně, abych věděl, že se dají posunovat. Limity jsou jen
v našich schopnostech si představovat víc než realitu samu či něco tomu
podobného. Sklářství je limitující, když chci něco jiného. Sklářství je
nekonečné v momentě, když najdu svůj koexistenciální kánon, na kterém
začínám stavět konstrukci své vlastní tvorby. Jsem maximálně otevřený inovacím
v oboru a sám se snažím posunovat limity o patenty, které vlastním a na
kterých teď pracuji. České sklářství proslavila inovace a to je i moje krédo.
Kdo nebo co bylo pro vás v dosavadní
kariéře největším ohodnocením?
Dostal jsem se do
paláců a mohl jsem poznat život za zdmi… Absolutní luxus. Mohl jsem posloužit
svým sklem králům a prezidentům a v letošním roce i Svatému otci. Sklo pod
značkou Larva Design vzniká pomalu a
s porodními bolestmi, které jsou výzvou pro celý můj tým i sklárnu. Co je
pro mne zatím největší ocenění, je skutečnost, že mi bylo dovoleno založit
vlastní značku a v tichosti se ponořit do dvou let tvorby, která
v dohledné době osloví potenciální klienty.
Kdo mě potěšil,
byl jeden arabský architekt, který chce spolupracovat na novém typu skla, které
právě vyvíjím. Potěšili mě skláři a brusiči, protože dokázali vytvořit můj
záměr nové kolekce s absolutní noblesou až k dokonalosti. A potěší mě
přátelé, kteří stojí za mým pokusem vydupat z téhle země luxus, který sklu
náleží.
S jakým zklamáním jste se naopak
setkal?
Zklamáním je pro
mne stav českého sklářství. Je to dlouhotrvající vnitřní krize, kterou nelze
překonat penězi. Řemeslo se nepředává, nedědí. Otcové dokonce zakazují synům
pokračovat pro nejistoty a nedůstojnost toho, kam se české sklářství dopracovalo.
Přitom budoucnost by mohla být přívětivější, ale asi nebudou skláři…
Spolupracuji se sklářskou školou, aby se stav změnil, ale to nepůjde tak rychle
a může být i hůř.
Zklamali jsme my.
České sklo už dávno nemá punc kvality a kreativita postupně dopadla na dno
pozměněných kopií toho, co ve světě už dávno trh osvědčil. Takové při zdi
chození je konec. Chybí velkorysé účasti na světových výstavách a veletrzích.
Poslední EXPO dokonce mělo pod linkou
všechno ostatní, jen ne sklo. Jsou to hloupá rozhodnutí, která v konečném
důsledku napomáhají vnější konkurenci k většímu věhlasu. Je třeba silné a
intenzivní resuscitace. To nezachrání ani Design
blok, ani prapodivná Síň slávy Czech
designu, který je veskrze netransparentním podnikem. Chce to mohutnou expanzi.
Jak to vlastně funguje v oblasti
propagace umění a umělců, aby se o nich vědělo? Jaké jsou možnosti? Jste
v tomto ohledu spokojený?
Spokojenost je
smrt… se říká. Propagace sklářů spadla na hranici regionálního tisku. Stále
nevzniká oborový tým v rámci státních agentur, který by se zaměřil na
české sklářství a autorské kreace. Nedivme se ale příliš. Je tu velice málo
kapacit, které by do oboru vnesly nový směr a silnější vítr. To, co se zatím
líhne v Praze například v Uměleckoprůmyslovém
muzeu, je opravdu slabý čaj. Je třeba hnutí, které se obklopí svým týmem
producentů a PR manažerů. To se nedělá na půl úvazku. To nelze.
Každý pokus je
dobrý, ale nelze to dělat amatérsky. Chybí koncept na 5 let. A už slyším, jak
chybí peníze. Základní rovnice zní: dokud nebude co podporovat, nic nevznikne.
Umělci a skláři jsou ty slepice a produkt či umělecké dílo je to vejce, které
se nabízí… Víc k tomu netřeba dodávat. Je to věc mentálu.
Připomeňme si váš nedávný počin, tedy výrobu
Pražského Jezulátka, které kardinál
Dominik Duka věnoval papeži Benediktovi XVI. Kde myšlenka zvolit tento dárek
vznikla?
Jezulátko je
takový můj první pokus o duchovní sklo, které překročilo hranice českého hrnce.
Při všech komplikacích a náročnosti se podařilo toto dílo dovézt až do Říma a
patří náležitý dík panu kardinálu Dukovi, který se nebál představit Pražské Jezulátko v jiné formě, než
jak je známe.
Prvním impulzem byl
film, který natáčel Otakáro M. Schmidt, a ten mne oslovil s nabídkou
vytvořit dílo pro jeho film. Moc se mi líbil název, který jsme společně dotáhli
do absolutní čistoty: Pražské Jezulátko,
Malý princ v nás. Byla
v tom nadčasová vazba Malého prince
a malého Ježíška. To přemostění mi bylo inspirací. Díky Otakárovi a jeho
skvělému týmu vznikl dokument a uskutečnil se projekt. Skleněné Jezulátko jsem tvaroval podle svých
dětských vzpomínek o tvaru, který je hravý, jednoduchý a hlavně něžný. Vznikl
dynamický tvar, který když viděla moje maminka, prohlásila, že je to moc
příjemná reminiscence na dětskou hračku – kolébající se panenku. Tak fajn, to
bylo dobře. Pak jsem si ujasňoval všechny liturgické kánony, aby nevznikla
soška s limitujícím významem. Proto je plášť barvy ambry a záměrně má
křišťálově čisté nitro pro verzi barokní rytiny prostě oděného Ježíška – dítě
s mocí krále. Uvnitř celého objektu byla uložená zlatá duše pocitu, který
asi každý zažíváme hluboko uvnitř, když jsme obdařeni. Korunu a svatozář mi
zhmotnila zlatá skleněná koule, kam jsem po konzultacích s panem
kardinálem a sestrou Dominikou nechal vsadit perly a české granáty. Perly do
rytých mušlí – symbolu papežství – a rudé granáty – symbol češství.
Jsem rád, že dílo
vzniklo a pravděpodobně by mohlo ještě více oslovit, kdyby se podařila mise, o
níž nemohu v této chvíli mluvit. Rozhodně ale Jezulátko v Římě září a i to je luxus. (úsměv)
Čím byla výroba sama o sobě zajímavá a
unikátní?
Nejtěžší bylo pro
skláře zvládnout tu masu žhavé skloviny, aby poslechla formu, kterou jsem jí
připravil. Po několika zkouškách a úpravách už dostalo vše náležitý čas a
prostor pro realizaci.
Druhou těžkou
zkouškou bylo vlastní broušení. Na tak velkém a těžkém kuse se mohlo pracovat
maximálně 15 minut v kuse. Pak následovala přestávka. Broušení samo
zabralo jeden měsíc každodenní práce.
Unikátnost tohoto
díla vidím v tom, že v 21. století vznikla moderní svatá socha, která
má současnost v podobě a tradici v symbolech v sobě. Není to
revolta ani naschvál pro vylepšení umělecké kreace. Byla to služba hodnotám,
které tu byly před námi a měly by zůstat po nás. Podařilo se spojit siluetu Pražského Jezulátka s rytinou
prostého dítěte se sílou, která dříme v něm a nikoli v jeho šatech.
Síla, kterou ztělesňuje on sám a nikoli pozlátko okolní. Socha přitom neboří
symboly s jejich výpovědní hodnotou, ale naopak je oživuje a znovu
interpretuje. To je myslím podstata unikátu a i luxusu. Ten kus je jediný a na
souhlas s možností kopie teprve čekám.
Vnímáte dostatečný trh pro umělecké
produkty? Na kolik je pro skláře důležitý export, kolik procent prodeje
pokrývá?
České umělecké
sklo se vždy exportovalo. Jeho věhlas pomáhal zvyšovat povědomí a image českému
sklářství obecně. Někdy dokonce zcela převážil. To bylo v časech velkých
projektů a zakázek a cílené prezentace. Dnes je trh pro sklářské umění posunutý
směrem na východ a tomu odpovídá i skladba, která se tam nabízí. Rozhodně
export je tou jedinou kartou, která může dát přežít českému sklu jak
v podobě umělecké, tak sériové výroby a unikátu.
Co patří mezi nejžádanější produkty?
Z mých
zkušeností jsou to limitované série a špičkové zpracování. Každý kompromis je
v tomto směru designu cestou do pekel. Průměr už byl, teď je třeba nasadit
laťku nejvýš a přeskočit ji. To je výzva pro všechny producenty ručně
vyráběného skla a přidružené designéry. Stejně tak je to nátlak i na sklářské
umělce, kteří musí hledat další formy pro nové obsahy. Jinak je resuscitace
českého skla nereálná.
Existují nějaké statistiky, kolik se u nás
ročně vyrobí produktů ze skla?
Kéž by byla.
Kreativita je statisticky neuchopitelná. Málokterý designér či producent si
nechává průmyslově chránit své produkty. Pak by snad byla šance na čísla.
V tuto hodinu však není nic. Výstavy postihují jen fragment a
pravděpodobně není tak nadšený kurátor českého skla, který by objížděl umělce
v ateliérech a sklárny. Škoda.
Odkud a jak se sklo získává?
Sklo je původem
tavenina a její základní složkou je křemičitý písek, kterého zatím máme v Čechách
dost. Ostatní komponenty se částečně dovážejí a vmíchávají do sypké směsi,
která se nakládá do pánví uvnitř sklářské pece společně se střepy. Recyklace je
důležitá vlastnost skla. Zásadní je proces tavení, kdy se z minerálů a
kovů stává sklovina čirá či zbarvená. Další výroba už je diferencovaná na ruční,
nebo strojovou výrobu.
Co je potřeba dodržet, aby sklo bylo co
nejčistější?
To jsou takměř
tajné způsoby každé sklárny a ta si je bedlivě střeží. Obecně ale je za vším
hygiena prostředí a práce a respekt ke kvalitě. Jednoduše nešidit. Pamatuji si,
že když jsem ještě chodil do různých skláren, každá mi nabízela křišťál, ale
pokaždé byl jiné kvality. Svoji roli hrají teploty při tavení, způsoby čeření –
to jsou ty půlnoční alchymické transformace. Musíte znát kondici své sklářské
pece a bedlivě hlídat stav všech pánví. Není to snadná zručnost a být tavičem
je veskrze jen o zodpovědnosti… Radost mají pak až skláři. Dnes mám svoji vlastní
recepturu a kvalitu zajištěnou pro své náročné klienty.
S jakou jinou hmotou lze umělecké
produkty ze skla vůbec kombinovat? A děláte to?
Sklo je materiál-solitér.
Dokáže unést i jiné materiály, ale pak záleží na celkovém konceptu a funkci.
V mém úhlu pohledu je sklo dokonalý nosič. Umím si představit kombinace skla
se všemi materiály – dokonce i s plastem. Kombinace mám připravené, ale o
tom až někdy příště.
Dokážete podle designu odhadnout,
v jakém období byl umělecký předmět vyroben, stejně jako to krejčí pozná
na obleku?
To je samozřejmá
věc. Problematické jsou retro-designy, které často slaví úspěch a originalita
je jinde, ale to už by bylo na diskusi se zbožíznalcem.
Jak je to v uměleckém sklářství
s duplikáty? Je možné je dělat jako třeba v případě zmíněného Pražského Jezulátka?
Obecně platí
pravidlo, že s duplikátem musí souhlasit klient – zadavatel. Pražské Jezulátko nevyjímaje, tím spíše,
že se jedná o dílo určitého duchovního významu. Tady budeme všichni velice
opatrní.
Co vám dělá ve vašem profesním životě
momentálně největší radost?
Realizuji několik
projektů souběžně a každý má jiné zadání. To je obohacující proces, kdy vzniká
něco jako styl. Najednou si uvědomuju svůj rukopis a nehledím na něj jako na
nutnost. Prostě se rozvíjí a to je radost z nezaměnitelnosti.
Kde berete inspiraci? Hodí se vám
k práci i konzultace s lidmi z jiných oborů nebo minimálně
sledovat jejich práci? Třeba módních návrhářů nebo mistrů jiných řemesel?
Kontext je
nezbytný. Každá doba má své. Dnes se často kritizuje nestylovost dneška. Ale
v tom je možná stylový. Anebo je třeba hledat na jiné úrovni, to znamená
všímat si věcí v širším kontextu, než byla léta šedesátá – poslední
záchvěv stylotvornosti.
K té
inspiraci můžu přiložit čerstvou zkušenost s Janem Kaplickým. Nedávno jsem
opět prošel všechny knížky a filmy. Je to inspirativní osobnost a za své
hledačství by měl být svatořečen… třeba.
Inspirující jsou
pro mne kultury. Arabská hudba, kaligrafie a dnes se jeví, že i móda, je
ovlivněna arabskou kulturou. Stejně tak jsem před 10 lety prožíval japonskou
kulturu. Mám taková období a moje práce se tím samozřejmě proměňuje – ale
spíš přístupem. Nabíjí mě to.
Módu vnímám jako
zpestření. Společně s architekturou mohou mít ke sklu blízko. Ale základ
mojí práce je usazen jinde a nerad bych, aby trpěl módností. Rozdíl mezi mým
sklem a poslední módou je v tom, že módní hity už za rok neplatí. Moje
sklo je investicí a mělo by s vámi žít delší čas. Poznáváte se navzájem a
navazujete vztah. To je život mého skla u vás a vás s mým sklem… nebo
vaším sklem?
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela
Lejsková
Foto: archiv
Petra Larvy
Oficiální
stránky: www.larva-design.com
Korektura textu:
Alžběta Strnadová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
2012 Umělecký
ředitel sklárny Ave Clara, Polevsko
2011 – 2008 Designér
společnosti Larva Design
2008 – 2007 Kreativní
ředitel sklárny JILEK 1905
2007 – 2006 Prorektor
a zastupující rektor na VŠUP Praha
2006 –
2000 Předseda správní rady M.E.C.C.A. o.s.
vzdělání .
1999 – 2003 Ph.D. studia na Vysoké škole
uměleckoprůmyslové v Praze
1992 – 1998 Magisterské studium na Vysoké
škole uměleckoprůmyslové v Praze,
ateliér skla Prof. Vladimíra Kopeckého
1990
– 1992 Nástavbové studium na Výtvarné škola
Václava Hollara v Praze
1986
– 1990 Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské
v Kamenickém Šenově
výstavy .
2011 Shanghai, Čína
2010 Basel World, Basilej, Švýcarsko
2009 Českýma očima, Evropská komise EU,
Brusel, Belgie
2008 ADLC, Abu Dhabi, SAE
2007 Česko-německé kulturní dny, Weiden,
Německo
INDEX Dubai, SAE
2006 4. mezinárodní symposium rytého
skla, Kamenický Šenov
Sklářská cena města Coburgu, Německo
2004
Výstava výsledků mezinárodního sklářského
symposia GLASSART 04,
Muzeum skla, Kamenický Šenov
2003
Ph.D. diplomová práce „Skleněná
instalace“, Galerie v truhlárně, Praha
Studenti a absolventi ateliéru
skla Prof. Kopeckého, Sovinec
Studenti a absolventi ateliéru skla
prof. Kopeckého, Ostrava
„Česká design“, Obecná dům v Praze
2002 Bohemian Glass, VŠUP Praha
Mezinárodní sklářské
symposium “Divadlo života”, Terezín
“Dialog s deformací” –
Environmentální instalace skla, Kamenický Šenov
2001 Mezinárodní sklářské
symposium“Zrcadlení ”, Terezín
Výstava skleněných objektů,
Holandsko
2000
“Mladí talenti”, Mnichov, Německo
Mezinárodní
sklářské symposium “Mosty”, Terezín
1999 Výstava studentů ateliéru skla Prof.
Kopeckého, Praha
Výstava v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci
n.N., spol. výstava s I.Staňkovou
„SKLO VE VEŘEJNÉM
PROSTORU“ , instalace v Terezíně, spol. výstava s I. Staňkovou
Vázy a objekty pro Sogetsu
Centre v Tokiu, Japonsko
1997 Environmentální instalace skla, –
Galerie „U prstenu“, Praha
Prezentace na Instituto
Europeo de Disegno, Colle de Val d´Elsa, Itálie
Výstava
Penellovy soutěže, Praha
1996 Výstava vítězů ceny Swarovského,
Rhode Island School of Design, USA
1995 Symposium skleněné tyče, Trója, Praha
Mezinárodní symposium
plochého skla,Teplice
Symposium foukaného
skla, Kamenický Šenov
Výstava vítězů ceny
Swarovského, Uměleckoprůmyslové museum, Praha
1994
Výstava studentů Prof. Kopeckého, Synagoga
v Libni, skleněná instalace, Praha
ZURZEIT –Mezinárodní festival,
Weizenkirchen, Rakousko
Výstava skla, Vetro Galerie, Frankfurt am
Main, Německo
1993 SOVINEC
–výstava studentů Prof. Kopeckého, Sovinec
„Prostřený stůl“- výstava
studijní pobyty
.
1998 IED
Milan – letní škola skla
1996 Rhode
Island School of Design, USA
1994
Island – projekt:“
Mladí umělci Islandu“
ocenění
.
1998 1. cena za diplomovou práci udělená
rektorem VŠUP v Praze
1995
1. cena – soutěž Swarovsky Prize
realizace
v architektuře
.
1997
Studentský klub
FAMU v Praze, suterén kavárny Slávie – okenní výplně a svítidla
účast na konferencích .
2003
Forum 2000 „Překlenování globálních propastí“, Praha
2002
Forum 2000 „Překlenování globálních propastí“, Praha
2001
“Architektura, pomník a
současné umění“ Stockholm, Švédsko
2001 “Je propaganda silnější něž děla?” ,Kalrskoga,
Švédsko
2000
“Současný Terezín,
město a památník a mezinárodní centrum současného umění“ , Maria Fred, Švédsko
organizování workshopů, symposií, konferencí .
2004 Mezinárodní sklářské symposium
„GLASSART 04“ , Kamenický Šenov
Glass workshop pro NYU students, Praha – Kamenický Šenov
2003 Mezinárodní sklářské sympsoium
„GLASSART 03“, Terezín– M.E.C.C.A.
Glass workshop pro NYU
students, Praha – Kamenický Šenov
2002 Mezinárodní sklářské symposium “Divadlo
života”, Terezín– M.E.C.C.A.
Glass workshop pro NYU students, Praha – Kamenický Šenov
2001
Mezinárodní konference „Memory
project“pod záštitou Rady ministrů (Nordic
Council of Ministers) Terezín –
Mezinárodní
sklářské symposium “Zrcadlení”, Terezín– M.E.C.C.A.
Glass workshop pro NYU
students, Praha – Kamenický Šenov
2000 Mezinárodní sklářské symposium “Mosty”,
Terezín – M.E.C.C.A.