„Etapa obsazování filmu je jedna z nezábavnějších a nejnapínavějších, protože každá chyba se následně při natáčení vymstí. “ Ondřej Trojan
Ondřej Trojan je český filmový i divadelní herec, režisér
a producent. Pochází z herecké
rodiny, otec Ladislav Trojan a bratr Ivan Trojan jsou známí čeští herci.
Původně studoval na Pedagogické fakultě obor
matematika – chemie, ale ze školy odešel, protože ho nebavila. Po absolutoriu na pražské FAMU debutoval
snímkem Pějme píseň dohola. Jeho druhý
celovečerní film Želary byl jedenáctkrát nominován na ocenění Český
lev a na amerického Oscara. Ondřej Trojan se také věnuje divadelní režii
a herecké práci a to zejména v legendárním pražském Divadle
Sklep. Zahrál si i několik drobných rolí ve filmech Cesta z města,
Skřítek, Správce statku, Gympl nebo The Decadent Visitor. Jako producent
spolupracoval zejména s režisérem Jana
Hřebejkem – např. Pelíšky,
Musíme si pomáhat, Pupendo,
Horem
pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek,
U mě dobrý. Jeho posledním celovečerním filmem
byl Občanský průkaz. Je zakladatelem
vlastní produkční a obchodní společnosti Total HelpArt.
Foto: Robert Vano
Narodil jste se na Silvestra, v den, kdy se
každoročně slaví. Jste životní optimista?
Když mám dobrou náladu, tak ano.
Pocházíte z uměleckého prostředí, tatínek je známý herec Ladislav Trojan,
mladší bratr taktéž herec, populární Ivan Trojan. I vaše maminka Olga má
umělecké geny…
Máma byla také herečka, amatérská, stejně jako později já. Pak si vzala tátu,
přestěhovali se do Prahy a povili mě. Jen co jsem byl odstrčen od prsu, šupal
jsem do jeslí a máma do práce. To tehdy bylo běžné. Šla dělat zdravotní sestru.
Vy jste šel původně studovat matematiku a
chemii, obory, které mají k umění hodně daleko, to proč?
Protože jsem byl chytrej. Být puberťákem v 70. letech, to člověk před
sebou neměl nijak zvláštní perspektivu v tom, co by tak asi mohl dělat. A
vlastně, co budu dělat, mi tehdy bylo jedno, koneckonců za vše se braly zhruba
stejný prachy. Ale měl jsem skvělou partu v divadle Sklep, pořád jsme
někam jezdili, a to bylo to, co mě bavilo a naplňovalo. Vedle toho jsem dělal
brigády, což byl zdroj obživy. Takže já v těch 70.–80. letech nějaký sen,
kam bych se chtěl vyvinout, neměl. No a na druhé straně táta, který moji
chytrost přeceňoval, sám byl se studiem trošku na štíru, tak si myslel, že bude
dobré, když bude v rodině alespoň jeden lékař. Považoval to za ušlechtilé
povolání.
Foto: Robert Vano
…no ano, ale proč jste teda šel na matematiku a
chemii?
Protože jsem se na tu medicínu nedostal. Vůbec jsem se na přijímačky nepřipravoval.
No ale došlo mi, že když se nikam nedostanu, tak budu muset jít na vojnu a to
se mi nechtělo. Tak jsem hledal, kde v srpnu vypisuji druhé kolo
přijímacích zkoušek. Byl to pouze pajdák. A já chtěl obor chemie, která mě
bavila, jenže ta byla v kombinaci jen s matikou nebo brannou výchovou…
A dostudoval jste to?
Ne. Ve čtvrtém ročníku se tam probíral už jen marxismus a
leninismus, učitel musel být uvědomělý člověk, jinak nebyl jejich. Neměl jsem
sílu docházet na ty komunistický bláboly. Krom toho, dva roky jsem chodil na
vojenskou katedru, ale protože jsem byl trochu zlobivej, tak mě z ní před
závěrečným soustředění vyhodili, takže moje perspektiva nebyla moc růžová.
Prý jste byl u průzkumníků?
Ano, to jsou ti, co šmejdí v týlu nepřítele a prozkoumávají terén.
První informaci, kterou jsme se od soudruhů vyučujících náčelníků dozvěděli,
byla, že průměrná životnost průzkumníka v příští atomové válce je spočítána na
šest vteřin. Tak jsem si říkal, zda má vůbec smysl tuhle vojenskou katedru
dělat. (smích) Taky nás učili, že v zimě,
si má průzkumník na nepřátelském území chytit vránu a udělat si z ní
polívku a v létě chytit zmiji a udělat si ji na másle a kmínu. (smích) Jak se chytá v zimě vrána a
kde vzít v létě máslo a kmín, mi zůstalo utajeno.
Vaše cesta na FAMU však nebyla přímá, nejdříve
jste se stal rekvizitářem na Barrandově. Myslíte, že vám i tato práce pomohla
při přijímacích zkouškách na obor filmová a televizní režie?
Můj život se odvíjel od Sklepáků, kamarádil jsem se s Milanem
Šteindlerem a Tomášem Vorlem, kteří už režii na FAMU studovali. Přes ně jsem se
dostal mezi další famáky, kteří mi pomáhali s mými filmečky, který jsem
natáčel, když jsem se připravoval na přijímačky. Vedle toho jsem musel každý
půlrok k doktorovi s nějakou chorobou, abych se vyhnul vojně. No a
při tom jsem dělal rekvizitáře na Barrandově, což bylo fajn, protože jsem mohl
být při natáčení přímo na place. Tuhle profesi mi kdosi poradil s tím, že to je
ideální průprava, protože rekvizitáři byli za komančů ve škatulce dělnická
profese, což mi, jako dělnickému kádru, nahoní při přijímačkách body.
A nahonilo?
No napodruhé mě vzali.
Na FAMU jste natočil film Sedm, který vás,
mladého, začínajícího režiséra, představil ve filmové branži. O čem to bylo?
To byla taková parodie, půlhodinové cvičení, na motivy filmu Sedm
statečných o sedmi udatných revizorech městské hromadné dopravy. Revizoři byli
pro mě v té době něco dost odpudivého, asi jako příslušníci PS VB, tedy
Pomocná stráž veřejné bezpečnosti. Já z nich ve filmu udělal monstrózně
kladné hrdiny. Hráli v tom Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi, Karel Roden, Marek
Vašut, Martin Dejdar, Tomáš Hanák takové ty tehdy populární herecké hvězdy.
Hráli revizory jako o život. Hordu zlotřilých falešných revizorů nakonec
přemůžou tak, že si přivolají na pomoc policajty, jejichž náčelníka hrál Jirka
Bartoška. Byla to velmi pěkná spolupráce. A také můj první hraný film, kterým
jsem na sebe upozornil a který se všemožně pokoutně promítal za velkého
diváckého zájmu. Ve filmových kruzích se tak o mně začalo mluvit jako o mladém
talentovaném režisérovi.
Foto: Robert Vano
Proč jste potom přerušil pátý ročník?
Začal jsem natáčet celovečerní film Pějme píseň dohola. Na Barrandově za
časů perestrojky vzniklo pár nových ambicióznějších dramaturgických skupin,
které byly schopny prosadit si mladé šikovné režiséry rovnou ze škol, což bylo
za normalizace prakticky nemožné. Takže jsem měl štěstí a prošlápnutou cestu
sklepáky Vorlem a Šteindlerem, kteří debutovali rok přede mnou.
Jak vzpomínáte na toto natáčení?
Ta skupina, která mě oslovila, byla dramaturgická skupina pro děti a
mládež. Oslovili mne s látkou, kterou napsalo duo Jarchovský-Hřebejk.
Příběh byl z dětského pionýrského tábora o pubertálních láskách, rituálech,
o prvním zkoušení různých neřestí a o buzeraci ze strany dospělých. Já vůbec
netušil, zda to tak, jak to kluci napsali, budu umět natočit. Asi měsíc jsem
scénář za dozorování a skřípění zubů scénáristů upravoval a pak jsem kývnul, že
bych to vzal. Já jsem v té době byl dost aktivní protikomunistický
odbojář, šiřitel petice Několik vět a podobně, a tak jsem během podzimu 1989
přepisoval ještě jednu tajnou, diverzní verzi scénáře, kde jsem se víc
soustředil na podobenství mikrosvěta tábora s makrosvětem ČSSR. Zostra
jsem se do komoušů navážel, ať si film pak klidně daj do trezoru. Ale přišel
listopad, prasklo to, a já měl v ruce ten rozkuchaný diverzní scénář,
který kdybych realizoval, tak bych vlastně kopal do mrtvol, což tehdy dělal
kdekdo. Takže jsme film ještě jednou přepsali a nakonec i natočili. Do dneška
se docela často promítá při různých festivalech a jednorázových akcích. Občas
někde zaslechnu, že je to nejlepší film, který trojice
Jarchovský-Hřebejk-Trojan natočila. (smích)
A jaké to tehdy, těsně po revoluci, mělo ohlasy?
V kinech to byl tehdy příšerný propadák. Čerstvě po revoluci lidi
vůbec nechtěli chodit na české filmy, nota bene z pionýráku. Byli hladoví po
amerických filmech.
Avšak pro tento film jste zároveň objevil
herečku Aňu Geislerovou. Jak k tomu došlo?
Pořádali jsme v pražském Radiopaláci konkurz. Přišly snad dva tisíce lidí,
den kobylek, zima a déšť. Na tohle jsme nebyli připravený. Řešil jsem to tak,
že jsme lidi z ulice pouštěli jedněmi dveřmi dovnitř a já jsem je třídil
ano – ne, takže většinu jsme zase vyšoupli na chodník. Spílali nám přeukrutně.
Aňa prošla tímhle cedníkem, ale když na ni později přišla řada, odmítala
naprosto sveřepě plnit moje pokyny, takže jsem ji vyhodil. O několik dní
později, v situaci, kdy jsem neměl obsazeny všechny dětské role, jsem se
podíval na VHS záznam z toho konkurzu. Znovu jsem ji uviděl a risknul jsem
to. Vlastně se dostala do filmu z nouze, ale nikdy jsem toho nelitoval.
Za svůj život jste zatím natočil tři celovečerní
filmy. Druhým byl velmi úspěšný snímek Želary,
který byl dokonce nominován na Oscara. Očekával jste takový úspěch?
Úspěch se dopředu zkalkulovat nedá, to je lichá představa. O to
radostnější byl telefonát amerického distributora, který mi zavolal, že chce
okamžitě koupit Želary do distribuce, protože budou americkou Akademií
nominovány. Zhruba za měsíc se jeho slova potvrdila. Já jsem si Oskary dal už
jako producent, s filmem Musíme si pomáhat, takže atmosféru jsem znal,
nicméně když jsem tam jel též jako režisér, byl jsem přece jen o poznání
nervóznější, zvlášť, když náš distributor věřil, že to vyhrajeme.
Byli jste v Americe na slavnostním
předávacím ceremoniálu, takže ho můžete posoudit a porovnat s naším Českým
lvem…
To je dost neporovnatelný, od příjezdu limuzínou, přes příchod do sálu po
červeném koberci, sáhodlouhý ceremoniál, až po závěrečnou slavnostní večeři.
Zábavný samozřejmě je, když se člověk potká třeba u mušle s Jackem
Nicholsonem. Zároveň je ovšem třeba zmínit, že kategorie cizojazyčných filmů je
jakási zdvořilostní odbočka, na kterou není upřena masivní mediální pozornost.
Přesto ale svoje diváky jsme v sále měli, bylo moc fajn, když nám chodili
blahopřát k filmu, když nám drželi palce. V Americe je film
nejsledovanější součásti kultury. Není nic divného potkat před pokladnou na
lístky třeba 80letou babičku. Škoda, že u nás to tak nechodí. To by se českému
filmu vyšlapovalo mnohem veseleji.
Jak si vybíráte herce pro vaše filmy?
Různě, podle toho co je to za film, většinou člověk začíná hlavní rolí a potom
doplňuje ty ostatní postavy. Hodně záleží třeba na tom, zda mají hledané
postavy být spolu v harmonii, nebo v kontrastu.
Foto: Robert Vano
A jaký jste režisér?
Vzpomínám si na režiséra Kachlíka, což byl na FAMU můj ročníkový pedagog.
Komanč to byl, jako všichni tam, ale patřil k těm snesitelnějším. Na konci
druháku seděli všichni pedagogové z katedry režie v projekci a místní
technik jim pouštěl naše televizní cvičení. My studenti, jsme se klepali na
chodbě, jestli prolezeme do dalšího ročníku. Když to skončilo, šel s námi
ten technik na pivo a povídá mi: „Když dokoukali to tvoje dílo, tak Kachlík na
to: ,on ten Trojan moc točit neumí, ale umí se obklopit dobrými lidmi‘. To mě
nadzvedlo, tak jsem se na něj otočil a povídám mu: ale pane profesore, to je
přece hlavní práce režiséra!“. Myslím, že se umím opravdu obklopit kvalitním
štábem a že jeho kolektivní energii umím soustředit správným směrem.
Kdo všechno vám mluví do obsazování herců pro
vaše filmy? Stalo se vám někdy, že jste se s ostatními nemohl domluvit na
obsazení některé z rolí?
Etapa obsazování filmu je jedna z nezábavnějších a nejnapínavějších,
protože každá chyba se následně při natáčení vymstí. Mám rád v tomto
procesu oponenturu, dialog, minimálně se scenáristou a castingovou agenturou.
Faktorů při obsazování klíčových rolí je spousta, nakonec se ale vždycky musím
rozhodnout sám. Ale já vlastně nikdy nebyl v pozici, že by mi někdo
výrazně mluvil do obsazování rolí.
Není to jeden z důvodů, proč jste se
nakonec stal producentem? To, že vám nikdo do ničeho nemluví…
Ano. Já se stal producentem proto, že si chci dělat věci po svém a taky si
za ně nést zodpovědnost. Točit filmy je dost riskantní byznys, když se ale
práce zadaří, je to velmi povznášející pocit. Navíc producent na rozdíl třeba
od režiséra, stihne daleko více práce. Režisér po natočení filmu, pak ještě
několik měsíců sedí ve střižně a pracuje na dokončení filmu, producent může
paralelně pracovat na více projektech.
Jak se pozná schopný producent?
Podle výsledků.
Co je hlavní náplní práce producenta?
Výběr látky pro realizaci, shánění peněz a dávání kompatibilních lidí
dohromady. Taky musí mít komunikační schopnosti a nebát se riskovat.
Jako producent stojíte za známými a úspěšnými
filmy, jako jsou například Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Želary, Horem
pádem, Kráska v nesnázích nebo Medvídek.
Sázíte na schopné partnery?
Bez schopných partnerů by ty filmy nebyly úspěšné. Film je práce
kolektivní, založená na tvůrčím umu hlavních profesí, na kvalitním organizačním
zázemí a na homogenní, pracovité a soustředěné práci těch ostatních okolo.
Vždycky je to skládanka, kterou řešíte podle toho, jaký film připravujete a jak
a kde ho budete natáčet. Třeba u Želar jsem potřeboval mít postavený štáb,
který bude do nepohody, kde jedna profese v případě nouze je schopna zaskočit
za druhou. Techniku nám do hor tahaly traktory a koně, točili jsme v nepřístupných
místech, kde nám zabralo třeba dvě hodiny dostat se na místo určení. A když
jsme se tam vyškrábali, začaly padat kroupy. Štáb musel být skutečně zocelený.
Je o vás známo, že rád děláte filmy s dvojicí
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský…
S Honzou a Petrem jsme společně udělali osm celovečerních filmů. Bylo to
moje nejkrásnější období u filmu. Přesto všechno jsme se zcela přátelsky
dohodli, že si od sebe dáme pauzu. Některé zažité postupy se zautomatizovaly a
to bývá v tvůrčím procesu spíš na škodu. Změna rozbíjí zavedená klišé,
jeden každý z nás si vyšlapává svou pěšinku po svém. Je to úlevné i
drásající, protože ta společně prožitá, velice emotivní léta se nedají vymazat.
Nikde není psáno, že se ty pěšinky zase někdy neprotnou.
Foto: Robert Vano
Platí stále, že když režírujete, raději sáhne po
již osvědčených tvářích?
To záleží na tom, o jakou jde látku. Například Želary, historický film s vysokým
rozpočtem a silným příběhem, si o zajímavé známé obsazení říkal. V mém
posledním celovečeráku, Občanském průkazu, hrají mladí kluci máničky, jak se
generaci ze sedmdesátých let s dlouhými vlasy říkalo. Nejdřív jsem zkoušel
kluky z konzervatoře, ale byli příšerní. Bejt mánička, to byl postoj,
vzdor, to se nedá předstírat, rebelii musí mít člověk v krvi. Tak jsem do
hlavních postav obsadil neherce a teprve k nim jsem hledal další postavy,
které je obklopují, což je trochu složitá skládanka. Potřeboval jsem zkrátka
takové herce, kteří umí hrát civilně, aby film působil jednotně, pravdivě. K tomu
je někdy divadelní průprava na překážku. Namíchat mezi neherce herce má ovšem
tu výhodu, že herec je schopný dát scéně rytmus a také dokáže přirozenou
autoritou, když není fouňa, neherce uklidnit. U neherců je třeba si ohlídat,
aby nezačali hrát. (smích) To potom
skáčou z jedné polohy do druhé a postava nedrží pohromadě.
Vnímáte rozdíl mezi herci divadelními a
filmovými?
Někteří herci, jsou naprosto skvělí na divadle, ale přes filmové plátno z nich
to jejich charisma prostě nevyzařuje. Najednou je zrazují ty nejúspornější
věci, oči, gesta, mimika. Anebo i cit pro prostorové vnímání, kde stojí kamera,
kde spoluhráči, odkud svítí na scénu světlo. Něco z toho se dá naučit, ale
přirozený talent ve filmu působí přesvědčivěji než vybroušená technika. Najít
skutečně dobrého filmového herce není úplně jednoduché. Proto režiséři rádi
sahají po těch osvědčených, zvlášť když si s nimi rozumí i lidsky.
Baví vás měnit „zaškatulkované“ herce?
Na to já se úplně třesu. Třeba Aňa je toho krásným příkladem. Když začala
hrát ve filmech, rychle si vybudovala škatulku frackovité, rozjívené holky a já
jí v Želarech nabídl osudovou postavu mladé doktorky, která má za sebou
dramatickou životní zkušenost. Ona tu postavu musela vytvořit, nemohla sahat do
svého zajetého rejstříku. V Občanském průkazu jsem jí nabídl roli životem
utrmácené osudu vzdorující socialistické matky. Aňa je typ herečky, která je
aktivní a nenechá se jen vodit. Takové herce mám rád.
Foto: Robert Vano
Sledujete současnou českou kinematografii? Kdo
je pro vás v dnešní době schopný režisér a které filmy považujete za
skutečné povedené?
Moje upřenost na českou tvorbu během posledních pěti let dost upadla. Filmů
je sice hodně, ale těch, na které se těším, nemnoho. Asi to teď vypadá, že se
vymezuji vůči svým kolegům, z nichž mnozí jsou opravdu vynikající, ale já
tento stav nevnímám primárně jako selhání tvůrčí. Nejen český film se zmítá v bludném
kruhu a já vidím několik důvodů. Tak za prvé dnes může natočit film téměř každý,
technologie se zjednodušila natolik, že lze natočit film na mobil, což s sebou
nese nárůst hmoty na úkor kvality. Taky se u nás zřetelně neoddělila klubová a
mainstreamová scéna. Tak jdou diváci na film, který patří do klubového kina a
pak jsou třeba zklamaní. Film byl kdysi levná lidová zábava a dnes je skrzevá
drahé vstupné jedna celá sociální vrstva od kin odříznutá. Lidi si stahují
filmy doma, mladí sedí u počítačů, žijí život přes sociální sítě.
Další velký problém určitě nastal v letech 2002 a 2003, kdy z České republiky odešly takřka všechny zahraniční produkce. Jak jste to vnímal vy?
Všude jinde v zahraničí pro ně vymysleli tzv. pobídky, tedy to, že jim 20 procent toho, co utratí a zdaní, stát vrátí zpět. Ale u nás nebyla vůle udělat něco podobného s odůvodněním, že je to nesystémový krok. Což je svým způsobem pravda, ale co je lepší, mít alespoň něco nebo nemít nic? Dnes se tato oblast trochu zlepšila, ale filmový průmysl se k nám nežene, jak ze setrvačnosti, tak i z důvodů, že systém našich pobídek je zatím spíše zmatečný. S tím souvisí odliv peněz i zkušených profesionálů. Místo toho, aby se finance otáčely z projektu do projektu, se všelijak přerozdělují a rozdrobují. Z tohoto všeho vyplývá jakýsi schizofrenní mišmaš, kdy se točí buď levná sociální dramata, na která se dají sehnat peníze z Fondů, nebo bezuzdné a veskrze pitomé taškařice. Navíc snaha distributorů a producentů, prezentovat jakékoli klubové dílko jako rodinnou komedii, odhání podvedené věrné diváky českých filmů z kin. Doufám, že nový zákon o kinematografii tento stav brzy zlepší.
Jak byste charakterizoval „dobrý film“?
Film, na který se rád podívám po pěti deseti letech, nikoli jen ze sentimentu.
Hodně lidí si myslí, že taková herecká esa, jako byli například Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský nebo Vladimír Menšík se dnes už nerodí. Jak to vidíte vy?
Na jednu stranu to byli úžasní herci, to bezesporu, ale zároveň v tomto poměřování velkou roli hraje právě sentiment, nostalgie. Je to jako debata o tom, jestli čutal do meruny líp Pepa Bican nebo Pavel Nedvěd. Hodně lidí si taky myslí, že estrády s Dvořákem a Bohdalovou bylo to nejlepší, co se kdy v televizi urodilo. Co se nedá změřit, nedá se ani srovnat. Pravda je, že kinematografie v šedesátých letech byla jak po finanční tak i po obsahové stránce jedním z nejsvobodnějších období. Tento rozkvět přinesl mnoho talentů jak před tak za kamerou. Kinematografie devadesátých let se stavěla na nohy po stránce ekonomické takřka od nuly. A nemálo těch nejlepších z šedesátých let v tomto novém prostředí neuspěla.
Foto: Robert Vano
Jak moc využíváte PR kampaně pro vaše filmy?
Před lety jsem cítil sílu PR. Dnes už ji tolik nepociťuju. Před
deseti lety se točilo méně filmů, nabídka nebyla tak rozdrobená a zájem
novinářů byl živější. Dnes se novináři ptají na různé blbosti typu veselých
historek nebo ještě lépe nějakých pikantností kdo kde s kým, nemají k filmu
skutečný vztah, vydavatel je tlačí do bulváru. Pokud postavíte film na méně
známých obličejích, nemáte PR prakticky na čem stavět. Spolupracovali jsme léta
s jednou agenturou a před třemi lety jsme se rozešli. A dnes si říkám, že
jsem měl odejít o dva roky dříve. Bylo to hezké období, které se už ale
nezopakuje. Dneska jsou média tak zpovykaný, že chtějí všechno dodat na klíč,
rozhovory ve formě tištěné i zvukové, fotografie, ukázky. Seberou si tu
nachystanou DVD placičku nebo flešku a jak to leží-běží, tak to otisknou nebo
pustí v tom kterém rádijku, kde moderátor čte námi připravené otázky a k tomu
přilepí hotový záznam rozhovoru. Přijde mi to smutné a zcela odosobnělé.
Jaký je tedy dnešní film?
No dneska je to taková holomajzna. Umělecké filmy jsou tak přešpekulované,
že jsou mnohdy takřka nepoživatelné a ty ostatní… on se ten příběh nějak
nadrtí a lidi, jak jsou zvyklí na dnešní seriály, tak se u toho něco schroupe,
něco se pobryndá… Já mám předplacené všechny filmové kanály, všechno na co se
dá koukat. Ale třeba celý měsíc brouzdám a nemůžu si vybrat. Takže se dostávám
do situace jako v mládí, kdy jsem vůbec nekoukal na bednu. Teď to mám podobné.
Tak se raději dívám na golf, nebo na snooker, což je naprosto strnulý sport.
Dva chlapi chodí kolem velkého zeleného stolu s šesti ďourama a píchají
klacíkama do barevných kuliček.
No já to viděla a přemýšlela jsem, kdo se na to
může koukat, takže teď už to vím. Ondřej Trojan!
Já u toho relaxuji, občas si klimbnu, ale jen občas a jinak tam vždy někomu
fandím. (smích)
Dokážete poznat, zda vás lidé nevyužívají?
Aby se člověk někam posouval, tak má potřebu hledat nové lidi, čímž hrozí,
že se občas spálí. Ale já už něco na tacháči mám, takže číst v lidských
charakterech mi jde, myslím, docela dobře. Je to věc zkušenosti a praxe. Horší
je, když letité přátelství zastře mou obezřetnost. Prokouknout, že vás už
nějaký čas využívá někdo, komu jste věřil, je poněkud bolestivé.
Spolupracujete se známým divadlem Sklep. Čím pro
vás Sklep byl a je?
My jsme tím divadlem v časech pubertálních maskovali naše hlavní
koníčky, jakými bylo poflakování se po hospodách, běhání za holkama či
poslouchání hudby. Sklep je pro mě srdcová záležitost, lůno i prs, ze kterého
dodnes čerpám inspiraci, přátelství i životní postoje.
A místo, kde se potkáváte s přáteli, říkal
jste, že nejste typ na „internetovou komunikaci“…
Našel jsem si jistá venkovská, ale i zahraniční místa, kde se potkávám s přáteli,
s kterými se potkávám rád. Úplně bez televize a všech těchto věcí. A taky
na golfu. To zas chodíte po zeleném pažitu a sem tam železnou zahnutou holí
mlátíte do mrňavého tvrdého bílého balónku.
Máte dva syny, co dělají?
Moji dva synové Tadeáš a Matyáš se nepotatili, oba dva se vrhli do byznysu,
studují a podnikají.
Váš bratr i jeho žena jsou herci, obsazujete
často rodinné příslušníky?
Já mám od pradávna ke své rodině jakýsi pracovní ostych. Svému tátovi (Ladislav
Trojan – pozn. red.) jsem nabídl dvakrát velkou roli, ale nakonec mi
vlastně spadl kámen ze srdce, když k tomu z časových důvodů nedošlo.
Svého tátu mám rád na divadle, ale nejsem si jistý, zda bych ho uměl vést ve
filmu. A trochu podobný ostych mám i s bráchou. I když s ním jsem
natáčel třeba Želary nebo, jako producent, ještě Medvídka. Znám každý jeho
pohyb, gesta, jak chodí, mluví. Ono hodně režisérů to má obráceně, právě tím,
že rodinu dobře znají, tak ji obsazují rádi, ale já v tom mám nějakou
plachost. A tak si to někdy vyčítám, že společně více nespolupracujeme. Ale
táta je sekáč, je mu osmdesát, jde z jedné role do druhé, na chalupě seká
dříví, reje zahradu, udržuje se ve formě.
A co teď chystáte?
Teď aktuálně vlastně nic konkrétního jako režisér nechystám, i když se
občas nějakými nápady zaobírám. Víte, já tomuto „chystacímu“ procesu nějak
neumím jít naproti. Že bych třeba řekl nějakým lidem, aby mi zkusili něco
napsat. V tomhle jsem jako režisér na zabití! Pro mě to bylo nejlepší na
FAMU, vždy když se blížilo nějaké cvičení, tak jsem prostě musel něco natočit.
Ale jinak s mojí společností Total HelpArt pořád něco děláme, připravujeme
jeden hraný film do kin, dva animované filmy máme roztočené, další filmy
připravujeme do výroby, pro televizi jsme točili cyklus Na stojáka a máme
rozdělané nové nápady, že bych se nudil, to rozhodně ne.
Takže vy nad sebou potřebujete bič…
Ano, jako režisér nad sebou potřebuji bič.
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem ARIA www.ariahotel.net
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-10-2012.html
Korektura
textu: Vladana Hallová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
Foto: Robert Vano
