Maurizio Marino – restauratér a šéfkuchař

 

 

 

 

„Ve všech svých restauracích jsem vždy vařil. Je pro mě nesmírně důležité být v kontaktu se svými zaměstnanci.“ Maurizio Marino

 

 

 

 

Elegantní majitel vyhlášené italské restaurace v srdci Prahy Maurizio Marino je mužem činu. Když před dvaceti lety přijel
jako turista do našeho hlavního města, okamžitě pochopil, že když se objeví
příležitosti, musí se „chytit pořádně za pačesy“. Založil několik italských
restaurací, kde naleznete tu opravdovou italskou atmosféru, výbornou kávu,
příjemný personál a hlavně pravou italskou kuchyni. Kuchař, podnikatel a
překvapivě i milovník tradičních českých jídel vás okouzlí, stejně tak jako
jeho restaurace Locanda Marino
v srdci Prahy.

Mauricio Marino, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Vlastníte jednu z nejlepších italských restaurací
v Praze. Pocházíte ale ze slunné Sicílie, což by vám mnohý z nás
jistě mohl závidět. Co vás zaválo do země bez písečných pláží a šumu moře?

Dá se říci, že náhoda. Na
začátku devadesátých let jsem přijel do Prahy na dovolenou a v té době zde
nebyly žádné italské restaurace. S přítelem jsme okamžitě vycítili
příležitost, a tak jsme se rozhodli zůstat a založit naši první italskou
restauraci Taverna
Toscana
. Později jsme restaurací měli více, celkem tři.

 

Zdá se, že se nebojíte riskovat. Nebál jste se tak zásadní životní změny? Přece jen provozovat business v nové zemi jako cizinec může mít svá úskalí.

Na Sicílii v té době nebylo a vlastně doposud stále není mnoho pracovních příležitostí. Když tedy příležitost vycítím, chytnu ji pevně za pačesy. Jedině tak se dá něčeho dosáhnout. Riskovat se nebojím.

 

Vy sám jste ale výborný kuchař, takže k tomuto oboru máte blízko. Postavíte se za kuchařský pult i ve svých restauracích?

Samozřejmě. Jsem vyučený kuchař a vaření miluji. Ve všech svých restauracích jsem vždy vařil. Je pro mě nesmírně důležité být v kontaktu se svými zaměstnanci. Navíc jim ukážu přesně, jak se co vaří, tedy dle opravdové italské kuchyně. Zkoušíme různé chutě a společně se tak na menu podílíme.

 

Jak to myslíte? Italská kuchyně se tolik liší?

Jistě. Itálie je velká a každý region má jinou kuchyni. Například sicilská kuchyně je založená především na konzumaci ryb a třeba lilku na jakýkoli způsob, na parmezánu nebo s těstovinami. Mám ale spíše na mysli italskou kuchyni, kterou dnes v Praze najdete na každém kroku. Spousta italských restaurací by si ani nezasloužila říkat si „italská“. Dobrých italských restaurací je v Praze kolem dvaceti. Těch rádoby italských je okolo sto dvaceti.

Mauricio Marino, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Jak takovou ne příliš italskou restauraci vnímáte? Do
jaké míry to ovlivňuje váš business?

Všechno tkví v chuti. Mnoho
těchto ne zcela italských restaurací vlastní například Jugoslávci či Albánci.
Ti mají rádi pikantní kuchyni, hodně česneku a těžších krémových chutí, stejně
tak jako Češi. To ale není prává italská záležitost. Italská kuchyně je mnohem
jemnější, naturální, ne tolik slaná a hlavně dietní. U nás připravujeme čistě
italskou kuchyni. 

 

Každá žena ráda uslyší, že se u vás může dosyta najíst
a nebát se o svou linii. V čem se skrývá vaše tajemství?

Základem naší kuchyně jsou
čerstvé ingredience, ale především způsob úpravy pokrmů. Vše totiž děláme na
páře bez jakéhokoli koření. Ani sůl obvykle nepoužíváme, a když, tak pouze
mořskou. Jak ale říkám, takto lze chutně připravovat pouze pokrmy ze zcela
čerstvých ryb či zeleniny. 

 

Jak je těžké získat v Praze italské potraviny?

V České republice můžeme
koupit téměř veškeré potraviny, ale to jen proto, že jsme restaurace. Běžný
občan tady nekoupí kvalitní těstoviny nebo parmezán. Necháváme si ingredience
vozit i z Itálie, hlavně ryby a sýry.  

 

Jaký máte názor na tuzemskou kuchyni? Nemyslím, že se
řadí mezi ty zdravé a už vůbec ne dietní.

Českou kuchyni mám velmi rád.
V zimě chodím alespoň jednou týdně na svíčkovou nebo guláš. V létě se
mi zdá česká kuchyně příliš těžká. Je pravda, že je hodně rozdílná od té
italské.  

 

Co vy sám vaříte nejraději a kdo vaří u vás doma?

Rád vařím ryby. Když jsem
přišel do České republiky, ryby se zde téměř vůbec nejedly. To se naštěstí
změnilo, dnes je velmi oblíbený například mořský vlk, kterého v naší
restauraci děláme na mořské soli a je vynikající. Moje tříletá dcera miluje
moje vaření, takže každou neděli vaří doma táta.

 

O Italech u nás panují různé představy až předsudky.
Vždy upravení dle poslední módy, život je jedna velká siesta a tak dále. Jak
tohle vnímáte?

Ještě jste zapomněla, že co
Sicilián, to mafián. (smích) Ano, už
jsem to slyšel vícekrát. Někteří se dokonce diví, že pracuji, když jsem ten
mafián. A já chodím každý den do práce. Lidé jsou tu ale jinak velmi milí a
vstřícní, mám to v Praze opravdu rád. Dalo by se říct, že jsem napůl Čech,
protože v Praze žiji již více než půl svého života. 

 

Při návštěvách Itálie jsem vždy měla pocit, že si
jídlo umíte pořádně vychutnat, zvláště s dobrým vínem. Kolik skleniček
k večeři se v Itálii obvykle vypije?

Ne tolik, kolik si asi
myslíte. Tady se pije mnohem více. Jistě vás překvapím, když vám řeknu, že Češi
si oproti Italům potrpí na kvalitní víno. Moji italští hosté si například
k večeři objednají vino della casa,
tedy rozlévané víno. Čeští hosté vypijí raději méně, většinou ale vybírají víno
kvalitních značek.

Mauricio Marino, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

To mě vážně překvapujete. Není to možná spíše otázka
tolik oblíbeného českého snobismu než opravdové znalosti?

Vůbec ne. Češi jsou
překvapivě opravdu znalí italské kuchyně a kvalitního vína. Dříve to tak
nebývalo, ale situace se změnila k nepoznání za posledních dvacet let.
Například když svým italským hostům nabídnu prosciutto
di parma (pozn. redakce: parmská šunka)
nebo prosciutto di san Daniele, ne každý
okamžitě ví, co mu nabízím. Český host už tyto pokrmy obvykle zná.

 

Jak hodnotíte situaci v dnešním restauratérství u
nás? Přece jen se zde nutně musela projevit ekonomická krize.

Ano, ekonomická krize se
samozřejmě podepsala. V dnešní době je ale i poměrně silná konkurence.
Musíme se tedy soustředit především na kvalitu. Personál navíc stojí
v České republice mnohem více než před deseti lety. Dříve jezdili Češi
vydělávat do zahraničí, dnes zůstávají doma, kde mají lepší podmínky. Naopak
sem ale zase začali za prací jezdit cizinci i ze západní Evropy, karty se
prostě obrátily. To je ale pro mou restauraci paradoxně dobře, protože takto si
mohu dovolit zaměstnat převážně italský personál, což restauraci dodá také na
své italské identitě. V současné době tvoří Italové osmdesát procent mých
zaměstnanců.

 

Najít kvalitní personál se může stát během na dlouhou
trať. Jaké kritérium je pro vás
 nejdůležitější
při výběru nových zaměstnanců?
 

Úsměv a ochota. To je základ
dobrého servisu. A také samozřejmě dobrá znalost toho, co nabízí.

 

Jak hodnotíte servis v českých restauracích?

Mrzí mě, že to musím říct,
ale mnohdy je to katastrofa. Obsluha není k hostům milá a to naprosto
zastíní třeba i vynikající jídlo a tvrdou práci kuchyně.

 

Jak se tedy podle vás
projevuje v restauraci skutečná kvalita služeb?

Především personálem, protože
ten vytváří atmosféru, příjemné prostředí, to kýžené ambiente. Kvalitní a dobré jídlo z čerstvých ingrediencí je samozřejmě
také důležité, ale prostředí musí být čisté a příjemné. Pokud se
v restauraci cítíte dobře, už vám tolik nezáleží na tom, co máte na
talíři. (smích) Samozřejmě také
lokace je velmi důležitá. Naše restaurace se nachází v centru Prahy, v
pěší zóně, takže zde máme klid a navíc máme zahrádku přímo před restaurací, což
je velká výhoda pro přilákání kolemjdoucích.

 

Vytvářet příjemnou
atmosféru musí být jistě i velká investice, restaurace se musí neustále
udržovat. Jak se s tímto faktem vypořádáváte?

To je pravda, neustále
investujeme do interiéru a vybavení. Pokud chceme, aby se k nám hosté
vraceli nebo aby přišli ti, kteří u nás ještě nebyli, musí to u nás dobře
vypadat. Talíře, sklenice či příbory musí být stále jako nové.

 

Jak jste již zmínil,
v letní sezóně především díky vaší lokaci u vás převažují spíše zahraniční
hosté, přesto máte bohatou klientelu z tuzemska. Jaká je vaše marketingová
strategie pro získávání nových klientů?

Příliš nevěřím inzerci za
velké peníze. Nejlepší reklama je, co si naši hosté řeknou mezi sebou.

Mauricio Marino, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Kde jste hledal inspiraci k názvu vaší restaurace Locanda Marino?

Locanda je název jedné staré italské restaurace a Marino mé příjmení.

 

Jaké jsou vaše profesní vize do budoucna? Považujete se spíše za „kuchaře“ nebo businessmana?

Nedá se říci, že jsem vyloženě jen businessman. Naše strategie je ale taková, že restauraci koupíme, vybudujeme ji, zajistíme klientelu a poté restauraci prodáme. Důvod je prostý. Když vybudujete novou restauraci, dva až tři roky dobře funguje, protože je to něco nového a lidé jsou zvědaví. Po nějaké době se ale začnou například v okolí otevírat další a další restaurace, a klientela se tak pochopitelně začne rozptylovat. V Praze je příliš restaurací.

 

To je zajímavé. Měla jsem pocit, že restaurace je
spíše vaše srdcová záležitost. Něco si vymazlíte a potom to opouštíte. Nemrzí
vás to někdy?

Nemrzí. Takhle to zkrátka
funguje a je to jediná možnost, jak v této oblasti přijít k nějakému
důstojnému finančnímu obnosu. Možná v tom hraje roli i fakt, že mám rád
výzvy.

 

Jak se obvykle chová nový majitel? Udělá například
přestavbu interiéru i jídelníčku anebo spíše naváže na vaše nápady a záměry?

Často se nový majitel snaží
restauraci zásadně změnit, ale to bývá chyba. Když něco funguje, nemá se do
toho příliš zasahovat.

Mauricio Marino, foto: Robert Vano
Foto: Roert Vano

 

Co máte na své práci
nejraději?

Nejvíce mám rád kontakt s lidmi. Neustále potkávám nové
tváře, se kterými si vydržím povídat a povídat. Jsem takový typický Ital, stále
mluvím. (smích)

 

K tomu potřebujete jistě i dostatečný přísun
dobré kávy. Kolik šálků denně vypijete?

Přibližně patnáct. Kávu
miluju. V Itálii je naprosto normální, že pijí kávu i děti. Vzpomínám, jak
mi maminka říkala, že mi máčela už v roce a půl cukr do kávy na ochutnání.
Káva má v Itálii opravdu velkou tradici.

 

Ke kávě často patří i cigareta. Jste částečně
nekuřácká restaurace. Jak vnímáte možný návrh na celkový zákaz kouření
v českých restauracích? Myslíte, že je naše společnost na něco takového
připravená?

Přesto, že jsem kuřák,
preferuji nekuřácké restaurace. Máme se ženou malou
holčičku a rád chodím tam, kde se nekouří. Pokud se kouření zakáže
všude, je to lepší, než když se někde kouří a někde ne.  

 

Co myslíte, že musí
člověk mít, aby byl dobrým šéfem?

Jsem na své zaměstnance
hodný. Někteří moji zaměstnanci jsou se mnou celých dvacet let. Prošli se mnou
několika restauracemi. Předpokládám tedy, že jsem dobrý šéf. Jsem totiž jako
jeden z nich.

 

Vaše pozice majitele
i kuchaře jistě přináší vysoké pracovní nasazení. Jak se udržujete ve fyzické i
psychické pohodě?

Pracuji denně dvanáct hodin. Trochu cvičím a odpočívám o
víkendech. Ty se snažím trávit převážně s rodinou.

 

Neláká vás někdy
vrátit se na rodnou Sicílii? Přece jen, nemáme tu moře ani parmezán…

Vůbec mě to neláká. Jak už
jsem zmínil, mám to tady opravdu rád, vlastně jsem takový napůl Čech, protože
zde žiju už spoustu let. Navíc se mi líbí zdejší klima a není tady stres. Na
Sicílii je neustálý provoz a je těžké najít práci. Je to v podstatě Afrika.
Sicílie je nádherná země na letní dovolenou u moře, ale ne na život. Ten je tam
příliš těžký. Ne jako v České republice. Tady je to tranquillo a to mám rád.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci Locanda Marino www.locandamarino.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Mauricio Marino, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

Pavel Kohout – finančník, ekonomický publicista, člen Národní ekonomické rady vlády

Pavel Kohout se původně zabýval vývojem počítačových her, ale už v
roce 1993 začal působit ve financích, kde postupně pracoval ve společnostech Komero, ING Investment Management a PPF
Petra Kellnera. V roce 2007 byl jedním ze zakladatelů finančněporadenské
společnosti Partners, kde je členem
představenstva a ředitelem pro strategii. V roce 2009 se stal členem NERVu (Národní ekonomické rady vlády).
Často přispívá do Lidových novin, Hospodářských novin, MF DNES nebo na servery finmag.cz a peníze.cz. Je autorem knih o financích a investování, zejména
šestkrát vydané Investiční strategie pro
třetí tisíciletí
, knih Vitamíny pro
ekonomický růst
a Finance po krizi
Nedávno vydal svoji novou knihou Úsvit, která se zabývá kritikou současného politického systému a návrhem nové ústavy pro Českou republiku. Na ni navazuje server www.novaustava.cz. Hlavním koníčkem Pavla Kohouta je fotografování.


Ing. Pavel Kohout, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Ve třiadvaceti letech
jste se zabýval programováním, dokonce jste spoluvytvářel počítačovou hru:
A to snad ne? Jak moc se lišil tehdejší Pavel Kohout od toho
dnešního? Byl jste tehdy „finančně políbený“ Pavel Kohout? Jaký jste byl?
Od 15 let jsem chtěl být programátorem, měl jsem
v tom jasno, ale bylo to v ekonomice, ve které neexistovaly žádné
počítače. Pokud ano, byly to mohutné kolosy, které vyplnily celou tělocvičnu. Poprvé
jsem se k počítači dostal jen díky tomu, že mi ho poslal strejda
z Německa v roce 1985. Celníci si s tím nevěděli rady, tak to
proclili jako psací stroj. Takový jsem pamětník! Pochopitelně pak přišel rok
1989 a 1990, tak jsem se začal zajímat o to, zda by nebylo dobré napsat počítačovou
hru na ekonomické téma. Tím jsem se dostal do skutečných financí. Finance jsem skoro
nikdy nestudoval jiným způsobem než jako samouk. Sice mám z financí nějaké
zkoušky, ale hlavní bylo samostudium. Mělo to tu výhodu, že jsem mohl věnovat
dostatečnou pozornost všemu, co bylo podstatné. A díky tomu mám na věci jiný
pohled než většina mých kolegů, kteří to studovali jen na školách.

 

Což je možná dobře. Všimla
jsem si, že snad u všech článků vašeho serveru novaustava.cz jste autorem fotografií. Vybíráte si fotografie ke
svým článkům sám?
Kdybych nedělal, co dělám, fotografie by byla mojí vysněnou
profesí. Samozřejmě uživit se fotografií je daleko obtížnější. Už jen proto, že
konkurence je velká v obou těchto oborech, ale ve financích je větší trh.
Takže ano, všechny fotografie, které používám jako ilustrační, jsou vlastní
produkce. Ve výběru si občas nechám poradit, ale podstatné je, že nemám rád
fotobanky, prefabrikované snímky, které provázejí jako ilustrace každý druhý
článek a v podstatě nic neznamenají.

 

Působíte jako analytik v Partners
…nemám rád slovo analytik. Mám na vizitce ředitel strategie, ale ve
skutečnosti je to tak, že mám na starosti doslova pár lidí. Děláme tam práce
typu školení, posuzování finančních produktů, aby naši lidé prodávali kvalitní
produkty, aby věděli, co prodávají, proč to prodávají, a aby věděli, pro koho
je to vhodné, případně nevhodné.

Ing. Pavel Kohout, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Myslíte
si, že se změnil přístup lidí ke správě vlastních financí? Využívají třeba více
specializované
­­instituce, jako jsou například Partners?

Do jisté míry se přístup změnil.
Lidé jsou dnes méně důvěřiví ve srovnání třeba s 90. lety, kdy na
neregulovaném trhu prosperovali všelijací podvodníci. Na druhé straně mnozí
lidé jsou nedůvěřiví do té míry, že si sami škodí. A pak se diví, když mají
problém. Jako pacient, kterého bolí zub, ale nevěří zubařům.

Další věc je, že dnes u nás smějí
působit na základě tak zvaného evropského pasu finanční společnosti
z jiných států. A ty pak na našem trhu provádějí věci, které by si doma –
třeba v Rakousku – nikdy nesměly dovolit. Jenomže rakouskému regulatornímu
orgánu je to lhostejné. Rakouská firma pak klidně může odrbávat důvěřivé Čechy:
inkasovat dvojité poplatky, lhát a tak dále.

 

Vaše společnost Partners se před časem podílela na seriálu Krotitelé
dluhů
. Tato svého druhu reality show ukázala, že lidé v Česku mnohdy
neumí uvažovat o financích zodpovědně. Čím si to vysvětlujete?
Z velké části je to lenost. Člověk je příliš
líný, než aby si vzal kalkulačku, kus papíru a tužku a zamyslel se, zda bude
mít na splátky, anebo jestli bude mít problém. Opravdu nemyslím, že by bylo
rozumově náročné spočítat si nějaký jednoduchý rodinný finanční plán, udělat
plus a minus, kolik se vydělá a kolik utratí. Musím říct, že některé ty případy
mě opravdu překvapují. Pak je druhá věc, že lidé často sedají na lep různým
podvodníkům, kteří řeknou, že vlastně o nic nejde, a pak se ukáže, že ten
člověk podepsal nějakou šílenou smlouvu, ze které není úniku. Chce to počítat a
dávat si pozor, co podepisujete.  

 

Co tedy radíte?
Nenechat se do ničeho nutit! Slušný prodejce, ať už
prodává cokoli, od aut, přes byty až po životní pojištění, člověka do ničeho
nenutí. Pokud někdo používá manipulativní a nátlakové techniky, klient má raději
odejít a hlavně nic nepodepisovat. 

 

Jste členem NERVu, Národní ekonomické rady vlády. Ve svých
článcích vládu někdy značně kritizujete. Řídí se vláda doporučeními této
skupiny?
Pokud vládu kritizuji, tak je to pouze pro její
dobro. Že pracuji v poradenské komisi, samozřejmě automaticky neznamená,
že bych nutně musel souhlasit s vládou ve všem, co dělá.

Ing. Pavel Kohout, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak probíhají debaty na jednotlivá témata – jsou názorově vyhrocené,
nebo panuje většinou shoda?

Debaty bývají málokdy vyhrocené už z toho
důvodu, že NERV je pouze poradní orgán, který o ničem nehlasuje. Když se
řekne „doporučení NERVu“, může to znamenat, že to je pouze doporučení jednoho
člena. 

 

Takže to není hlasované? Myslela jsem, že doporučení jsou na základě
shody.
NERV se  pouze bere na vědomí. Takže doporučení NERVu
je docela ošidné označení. 

 

Před časem jsem dělala rozhovor s Tomášem Sedláčkem a probírali
jsme vaši tezi o 27 amatérských pyrotechnicích, kteří v místnosti
s bombou řídí Evropu. Pan Sedláček se o vás vyjádřil slovy: „Z toho mám skoro pocit, že on je jediný v
Evropě, kdo ví, co s tím
.“ Panuje mezi vámi ekonomy NERVu nějaká forma soupeření?
Držím se toho, že kolegové by se neměli navzájem
pomlouvat nebo o sobě něco šířit. S Tomášem máme některé názory naprosto
odlišné. Má jinou životní zkušenost a dívá se na věci jinak. Jestli řekl, že má
pocit, že jsem jediný v Evropě, kdo má recept na řešení problémů, pak bych
jen podotknul, skromně-neskromně, že Evropská centrální banka – ECB – nakonec
udělala to, co jsem už dlouho předtím psal, že udělá – že nakonec začne
intervenovat na finančních trzích a že to bude v hodně velkém měřítku. Ale
nebyl jsem zdaleka jediný a ani první, kdo psal o nutnosti tohoto zásahu. Takže
nikoli, nebyl jsem jediný v Evropě, kdo věděl co a jak. 

 

Teče stále evropský hlavní proud do pomyslného kanálu, nebo se již
situace v EU zlepšila? Je už světlo na konci předluženého tunelu?
Teď tomu hlavnímu proudu mohutně pomohla ECB, a to
ve dvou krocích. Jednak tedy v závěru prosince 2011 a poté v únoru a březnu
2012 vychrlila obrovské množství peněz… 

 

Natiskla je?
Ne tak docela. Tvorba peněz není triviální věc. Nejde
ani o to, že peníze dnes nejsou většinou fyzicky natištěné, ale vznikají
stiskem několika kláves na počítači. Podstatné je, že peníze, které vzniknou
touto cestou, mohou být vedeny určitým kanálem za nějakým přesně určeným
účelem. A dá se to udělat tak, aby se to nepromítlo do inflace. 

 

No ale byl to správný krok?
Správný, nesprávný – jediný možný. ECB zakročila
v nejhorším, když už se zdálo, že se trhy opravdu zhroutí. A potom ještě
začátkem září 2012 předseda ECB Mario Draghi provedl nejúčinnější ústní
intervenci, jakou světové trhy kdy zažily. Řekl, že „ECB udělá cokoli, co bude
třeba, pro záchranu eura“. Bankéři, investoři a spekulanti si to dali dohromady
a řekli si, že kdykoli to bude zapotřebí, uvolní ECB libovolný objem miliard.
Od té doby se datuje určitý obrat na finančních trzích, který pomohl.
Přinejmenším až do nejnovější kyperské krize. 

 

Často slyšíme strašení eurofederalistů. Kdyby se Česká republika
vyčlenila z EU, myslíte si, že by opravdu nastala nějaká izolace?
Přetrhaly by se obchodní vazby.
Investor jako třeba Volkswagen, který zde má
automobilku, by ji pochopitelně nezavřel jen na protest, že jsme vystoupili
z EU. Neumím si představit nějakého racionálního investora, který by
udělal cokoli vzdáleně podobného. Obchodní vztahy jsou takové, že se to nedá
zpřetrhat. Vzdali bychom se dotací, což by bylo fajn. Možná bychom přišli o
bezcelní styk, to by mohl být trošku problém. Ale nemyslím si, že bychom měli
okamžitě vystupovat z EU. To je vskutku krajní krok. Na druhé straně,
neměli bychom být submisivní a pasivní a neměli bychom předem souhlasit
automaticky se vším, co nám EU řekne.

Ing. Pavel Kohout, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

A dá se to tak prosadit? Teď jsme byli ti zlobiví pouze my a Velká
Británie. 

Vidíte, byli jsme pouze my a Velká Británie a
utrhli nám za to hlavu? Poslali nám sem tanky? Už ani ty tanky nám sem nikdo
nepošle… a zrovna na ně jsme byli už skoro zvyklí. (smích) 

 

No a věříte, že EU vydrží jako politická unie v čele
s Barossem, coby bývalým maoistou, v této podobě delší dobu?
Já pořád doufám, že v určitém okamžiku si
odpovědní vůdcové uvědomí, že když máme neustálý tlak na sjednocování a
harmonizaci a tak dále, že každá akce vytváří protiakci. Když se příliš tlačí
na umělé sjednocování, může to způsobit odstředivé tendence. Například nedávná
situace v Británii, kde zcela vážně uvažují o referendu o vystoupení
z EU. Jsem optimista, věřím, že se to nakonec ustálí do rovnovážné polohy. 

 

Když jsem hlasovala pro vstup do EU, představovala jsem si, že
vstupujeme do hospodářské unie – volný pohyb osob a zboží. Nemyslíte, že si to
myslelo více lidí?
Ano, hodně lidí si to tenkrát takto vysvětlovalo.
Británie, když vstupovala v roce 1974 do EU, vstupovala do Evropského
hospodářského společenství
. To byla úplně jiná unie než dnes. Ale přesto si
myslím, že to nakonec dopadne spíše dobře.

Druhá věc je, že s Evropou to
vypadá špatně ekonomicky. Ne že bychom měli úplnou krizi, ta vypadá hůř. Ale
jsme ve stavu takového potácení se, dlouhotrvající stagnace, ze kterého se
nezdá, že by byl nějaký únik. Podívejte se na některé země, kde je šílená
nezaměstnanost jako třeba ve Španělsku… Že by se toto mělo nějak rychle
zlepšit? Když je země dlouhodobě postižena takovou nezaměstnaností, bude to pro
ni mít trvalé a těžko napravitelné důsledky. 

kniha Úsvit

 

Zmínil jste evropské dotace, jaký je váš pohled na ně?
Každá evropská dotace musí být nějakým způsobem kofinancovaná.
Vždy je nějaký spolupodíl na dotacích. Vzniká dilema, zda se dotace má čerpat na
nějakou úplnou ptákovinu, která k ničemu nebude, jen proto, že ty peníze
tady jsou – zda je vhodné zatížit veřejné rozpočty nesmyslným výdajem jen
proto, že dostaneme peníze zdánlivě zadarmo. A zda dále zatížit veřejné
rozpočty tím, že projekt bude potřebovat údržbu a provozní výdaje.

Vzniká tedy dilema, jestli čerpat,
nebo nečerpat. Každá dotace je pokřivením trhu. U některých se to dá vysvětlit
nebo omluvit. Myslím si však, že dotací, které jsou vítané, které by šly na
kulturu nebo na vědu, je málo. Ale různé cyklostezky a okázalé stavby, těch je
většina. U nás před několika lety postavili chmelařské muzeum. Chmelařství na
Žatecku je za zenitem, muzeum bylo postaveno očividně s obrovským nákladem
a já v něm nevidím velký smysl. Jediný důvod byl podle mne „nějak“ ty
peníze utratit. 

 

A co debata kolem solárního boomu, máte spočteno, kolik Češi celkově přispívají
na obnovitelné zdroje?
Solární boom byl odstartován částí zákonodárců,
kteří již věděli, k čemu to povede, a chtěli si na tom vydělat. Výpočet
výkupní ceny byl nastaven tak, že z toho byl úmyslně udělán zlatý důl.
Nedávno mi říkal jeden poslanec, že ztráty způsobené solární energetikou se
dají srovnat s celkovými náklady na sanaci bankovní krize, kterou jsme
měli koncem devadesátých let.

 

To je jak velká částka?
Stovky miliard korun. To už není triviální částka.

Ing. Pavel Kohout, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Vstoupil jste do prezidentské předvolební kampaně podporou Vladimíra
Franze. Nevadilo vám jeho neekonomické zaměření? Váš kandidát tápal při termínu
„progresivní daň“…

Já jsem si říkal, že to možná nemusí tolik vadit.
My zde žijeme od roku 1990 v přesvědčení, že všichni hlavní politici by
měli být studovaní ekonomové. Prezident Masaryk také nebyl ekonom a fungovalo
to. 

 

Havel taky nebyl ekonom…
…měl ale dobrý poradenský sbor, který dokázal
vybrat členy bankovní rady dosti slušně. Nejde o to, aby každý politik byl
brilantní ekonom, ale aby měl nějaké základní rozumové uvažování a aby byl
schopný rozeznat, jestli mu někdo říká nějakou demagogii, nebo jestli mu radí
dobře. 

 

S výhrou budoucího prezidenta Zemana jste se smířil a nepřiklonil
jste se k žádnému finalistovi. Strategii menšího zla neuznáváte?
Miloš Zeman hlásal některé názory, které jsou v přímém
protikladu s mými. A Karel Schwarzenberg – to je ještě horší příklad.
Jakožto poslanec a člen vlády přímo zvedal ruku pro věci, které považuji za zlé
a škodlivé.

V první řadě mu vyčítám, že
odhlasoval zvyšování daní a všechny ty nesmyslné ekonomické zákony bez rozmyslu
a bez toho, aby se na to někoho vůbec zeptal. Kromě Kalouska, kterému bohužel
nekriticky věří. Vůbec se mě nedotklo to masové nadšení. Říkal jsem si, že
nemůžu volit ani jednoho, ale když nakonec vyhrál Zeman, tak se přiznám, že
jsem měl docela radost. Kalousek na Hradě by byl pohroma.

 

Neměli byste Zemanovi v rámci NERVu navrhnout nějaké
školení? Myslíte, že by to byly NERVy?
Navrhovat Zemanovi ekonomické školení, to bych si
netroufal. (smích) On má v hlavě svůj ekonomický zformovaný názor, jeho
osobními zkušenostmi a jeho osobní historií. Můžeme se bavit, hádat, možná by
to v určitých momentech bylo i zábavné, ale školit bych si ho netroufal. 

 

Myslíte si, že u Zemana a Schwarzenberga sedí rozdělení na levici a
pravici?
Podívejme se na jejich činy. Zeman daně převážně
snižoval, Schwarzenberg daně zvyšoval. Co je pravicové a co levicové, je
zřejmé. 

 

Jaký je váš názor na exprezidenta Václava Klause? Byly doby, kdy jsem Klause kritizoval velmi hlasitě
do té míry, že když jsme se poté jednou setkali, dostal jsem osobně vynadáno.
Musím přiznat, že zaslouženě, protože článek, který byl předmětem sporu,
nepatří k těm, které bych dnes zařadil do hitparády svých nejlepších. Na druhé straně trvám na tom, že Klaus od roku 1995 do roku 1997 udělal něco významného špatně. A sice, že po kupónové privatizaci nefungovala komise pro cenné papíry a burzy. To byl velký průšvih. Následky jsou cítit do dneška. Hodně jsme na to doplatili a bylo to naprosto zbytečné.

 

V čem si Václava Klause naopak ceníte?
Václav Klaus dělí lidi na dvě skupiny, jedni ho
nenávidí a druzí ho zbožňují. Já se řadím do velmi málo početné skupiny
Klauso-realistů, nebo se o to alespoň snažím. Takže si uvědomuji, že některé
věci udělal zásadně špatně a některé zásadně dobře. 

 

Například?
V první řadě, když se ještě na přelomu roku 1989
a 1990 vedla diskuze o tom, jak to vlastně má vypadat s ekonomickou
reformou, on jednoznačně prohlásil, že se bude budovat kapitalismus a že nějaké
„třetí cesty“ jsou předem odsouzeny k zániku. To byla naprostá pravda. Dále
si myslím, že nejlépe, jak mohlo dopadnout, dopadlo rozdělení Československa.
Je možné si představit, že by Československo existovalo doposud, ale za tak
vysokou cenu, že by přestalo fungovat a došlo by v něm k naprostému
chaosu. Ta země by nefungovala. Možná by to nebyla občanská válka jako
v Jugoslávii, ale země by byla ochromená. Měli jsme tři zákonodárné sbory,
Českou národní radu, Slovenskou národní rada a Federální shromáždění. Tři
vlády. Jak se tohle všechno mělo na něčem dohodnout? 

 

Vaše nová kniha Úsvit navrhuje změnit ústavu, celý politický
systém. Bude to stačit na to, aby se do země navrátila zdravá politická debata
a nikoli politikaření?
Tato myšlenka se datuje řadu let nazpět. Obrat
přišel v roce 2007, kdy jsem byl na exkurzi v USA, která se týkala
amerického finančního systému. Bylo to díky pozvánce od amerického ministerstva
zahraničí. Úvodní přednáška byla o americkém politickém systému. Jak funguje Senát,
Sněmovna reprezentantů, nejvyšší soud, že vládní moc je vtělena do osoby
prezidenta a že díky tomu nemůže vzniknout vládní krize, a tak dále.

Uvědomil jsem si, jak je tento
systém velmi dobře navržen ze systémového hlediska. Vládní krize neexistuje, protože
je to z definice vyloučeno. Druhá věc jsou přímé volby do Poslanecké sněmovny.
To, jak se dnes sestavují kandidátky, je politický obchod. I když jako ekonom
v principu nic proti obchodu nemám, jsem přesvědčen, že když je někdo
zvolen poslancem, neměl by obchodovat s mandátem od svých voličů. 

 

Znamená to, že jste rezignoval na přirozené zmoudření politiků v ČR?
Nemyslím si, že by byli hloupí ani zlí. Lidi
kolikrát když sedí v hospodě, nadávají na politiky, jací to jsou blbci a
grázlové. A ono je to tak, že do politiky jdou lidi, kteří mají nejlepší
úmysly. Chyba není v lidech. Chyba je v systému. V dobrém
systému budou i lidé průměrných kvalit motivovaní, aby se chovali slušně. Ve
špatných systémech platí, že příležitost dělá zloděje.

Rozdělil jsem si politiky do tří
skupin. První skupinu systém po nějaké době vyhodí ven nebo vytěsní na okraj
moci. Druhou skupinu uzpůsobí do nějakého konformního tvaru. Její členové
hlasují podle poslaneckého klubu, poslušně zvedají ruce, chovají se jako šedá
zóna a nevyvíjí vlastní činnost a názory. Drží hubu a krok a jsou rádi za
poslanecký plat a náhrady.

Třetí možností je, že se z nich
stanou manipulátoři, kteří se nechají zkazit. Těch je sice menšina, ale vydatná
menšina. Vzpomeňme na výzvu Vyměňte politiky. říkám, že
vyměnit politiky nestačí, protože když přijdou noví, opět se roztřídí do
zmíněných tří skupin. Je to otázka systému, jak jsou nastavena pravidla hry.

 

Jak
byste tuhle situaci tedy řešil vy?

Jediným řešením je změnit systém. Volit
pouze takové politiky, kteří to myslí vážně se změnou systému. Všechno
podstatné je v systému. Někdo říká, že Češi jsou hloupý a zkažený národ a
že jsme odsouzeni k doživotnímu marasmu. Nesouhlasím s těmito
rasistickými teoriemi. Podívejte se na Spolkovou republiku Německo a na
někdejší Německou demokratickou republiku. Nebo na Jižní Koreu a Severní Koreu.
Vše podstatné je v systému. Kulturní rozdíly mají pouze detailní význam.

Ing. Pavel Kohout, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Píšete jako o život, jste „na očích“, ale vést politickou stranu
nehodláte. Vůbec nikdy?
Ne, toto vždy kategoricky odmítám. Mám své
zaměstnání a to funguje zatím dobře. Ale pokud se ke knize Úsvit někdo
zcela seriózně přihlásí, budu rád a přiměřeným způsobem jej podpořím. 

 

Jaká je podle vás vize pro svět za 30 let? Bude Asie a Jižní Amerika
vévodit světu jako dnes vévodí Severní Amerika s Evropou? Staneme se
příjmově a výkonově průměrnými občany a pocítíme to na životní úrovni?
To je asi nejtěžší otázka ze všech. Zkusme
zavzpomínat, co bylo před třiceti lety. V roce 1983 jsme měli tuhý socializmus
a nebyla naděje, že by se věci nějak pohnuly. Ve zbytku východního bloku to
bylo plus minus stejné. V Polsku měli tehdy výjimečný stav, ještě si
pamatuju, jak ho vyhlašovali, bylo to dramatické. V Afghánistánu byla
válka, tenkrát tam byli pro změnu Rusové. V Británii byla Margaret
Thatcherová, v Americe Ronald Reagan. U nás v komunistickém tisku
byly články, jako že válečný štváč Reagan cílevědomě zbrojí, aby mohl zahájit
třetí světovou válku.

U nás v Žatci, kde jsme měli
domek, každou noc přelétávaly stíhačky MiG. Každou noc byl slyšet sonický
třesk, někdy se třásly okenní tabulky. Kdyby si ten Reagan něco začal, abychom byli
připraveni. Ve škole jsme měli přednášku jednoho důstojníka, který tvrdil, že
jedinou cestou je ještě více a více zbrojit, abychom my – Varšavská smlouva –
drželi krok s Amerikou. A že Rusové raději budou jíst jen suchý chleba a
zelí, jenom aby ubránili socialismus v naší části světa.

Že o jedenáct let později,
v roce 1994, se budu procházet po Manhattanu jako svobodný občan svobodné
země, to bych si netroufal doufat ani ve snu. Takže – vize mohou být jakékoli,
ale o budoucnosti rozhoduje každodenní práce.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková a Jiří Brančík

Oficiální stránky Pavla Kohouta: www.novaustava.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín
Garden www.zafingarden.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Ing. Pavel Kohout, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

prof. MUDr. Petr Zvolský, DrSc. – psychiatr

Obor, který se neobejde bez silné empatie
a soucitu, schopnosti naslouchání a nikdy nekončícího studia, to je jistě
psychiatrie. Jednou ze špiček psychiatrie u nás je profesor Zvolský, emeritní
přednosta Psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy, držitel medaile Za zásluhy.

Spoluzaložil thymoprofylaktickou léčbu
lithiem.
Značnou část svého studia a
praxe věnuje genetické psychiatrii. Píši věnuje, protože i přes blížící se
osmdesátku jej najdete pravidelně v jeho ordinaci na Smíchově, kde se se
zájmem věnuje svým pacientům. Má dva syny. Žezlo psychiatrie v tomto
případě bylo přeneseno z otce na syna, který se profesně realizuje v
zahraničí.

Petr Zvolský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Komu byste doporučil věnovat se oboru
psychiatrie, čím by měl být člověk charakteristický?

Myslím, že důležité je mít empatii a mít
dost rád lidi, rád s nimi hovořit a mít pro ně pochopení. Umět hodně
poslouchat. To je dost velký úkol kněží a u nás to je podobné.

A také, aspoň pro mne, určitá fascinace
růzností lidských osudů.

 

Na čem byl závislý výběr vašeho odborného
zaměření?

Vždy jsem měl rád biologii. V Akademickém
gymnáziu jsme měli báječnou profesorku biologie, profesorku Jonovou. Konečně
otec měl vždy mimo své zaměstnání statek a zahradnictví jako svého koníčka. A
zaměření v psychiatrii bylo pro mě hlavně biologické, i když cesta šla
přes psychologii. To rozdělování na biologické a psychoterapeutické zaměření se
používalo dříve. My jsme tak zvaní práškaři a psychoterapeuticky zaměření
lékaři léčí hlavně slovem. Dnes už je výuka zaměřená oběma směry společně. To rozdělení
je i pro mne dnes již trochu obsolentní a oba směry se více prolínají.

 

Od kdy může psychiatr oficiálně dělat
praxi?

Samostatně může jedinec léčit jako
psychiatr vlastně až po určitém počtu let praxe se stanoveným obsahem curricula
a závěrečné specializační zkoušce atestaci.

U těch, kteří mají o obor zájem, se to často
praktikuje tak, že pro studující jsou na klinikách zájmové kroužky. U
teoretických oborů je i možnost praktické výuky a s tím už přichází určitá
praxe. V mém případě byl zájmový kroužek rozhodující pro moji další
specializaci. Vztah žáka a pedagoga hodně ovlivní další profesní život.

 

Jak si můžeme praxi mediků, budoucích
psychiatrů představit?

Legendární profesor Vondráček míval
pravidelné čtvrteční, později páteční přednášky. To bylo takřka módní před
padesáti lety. Tyto přednášky navštěvovali medici, ale i studenti jiných fakult
filozofové, psychologové, právníci. Vondráček jednak přednášel o
různých poruchách a také demonstroval některé pacienty osobně. Dnes už se od
toho upouští.

 

Z jakého důvodu se od toho upouští?

Dříve to byl jakýsi závazek pacienta, „sloužit“
studentům, a pokud odmítl spolupracovat, bylo to pohoršlivé pro profesora,
protože tím pacient porušil jakýsi závazek. Dnes je to jinak. Dnes by si bez
svolení žádný pedagog nemohl dovolit vzít pacienta k demonstraci bez jeho
svolení, nebo svolení rodiny.

Petr Zvolský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Zažil jste z oboru někdy nějaké
obavy?

Myslím, že ne. Měl jsem ten obor tak rád
a natolik mě zajímal, že jsem na nějaké obavy nepomyslel. Jistě, pokud jsem
přišel na kliniku a byl jsem tam ze začátku sám, byl jsem trochu nervózní, ale
tehdy byl systém řízený primáři a člověk v nich měl určitou oporu a krytí.

Ale nyní si právě uvědomuji, že tady
hovořím poněkud lehkomyslně obavy jistě byly, i starosti a úzkosti,
zda jste nepromeškal nebo nepodcenil zejména riziko sebevraždy, které našim
pacientům často hrozí.

 

Jaké jsou ideální začátky pro psychiatra?

Vždy jsem byl pro to, aby člověk začínal na
všeobecné úrovni. Nejlepší byla vždy psychiatrická léčebna, kde byl člověk více
odkázán sám na sebe a vlastní zodpovědnost, dostal se k mnoha případům, ke
kterým by se nedostal na klinice. Tam jsou určitá omezení právě v těch
příležitostech. Doporučil jsem tento postup i svému synovi, který se také začal
věnovat psychiatrii.

 

Jaké psychiatrické nemoci je možné úplně
vyléčit?

Některé vyléčit jde, ale nikdo nezaručí,
že se nevrátí. Je to například bipolární porucha, zvaná manio-deprese, kde
můžeme dosáhnout velmi dobrého léčení a návratu k normě.

 

Jaký obvyklý způsob léčby na manio-deprese
zabírá?

Čím je těžší a vyjádřenější, tím je lépe
diagnostikovatelná pro psychiatra. Pro okolí to nemusí být zaznamenatelné, ale
jsou různé projevy, které o tom svědčí. Způsoby jsou různé, právě u této
poruchy máme k dispozici velké množství léků.

 

Jak na to přijdete?

Pacient nám to buď sám řekne, nebo se na
to vyptáme, protože si to nemusí sám uvědomit.

 

Co s pacienty, kteří se snaží
příznaky skrýt a mlží?

Disimuluje, ano, stává se to. Nemusí mít
náhled, že má stavy deprese. Jakési příčiny nebo pseudopříčiny se v každém
životě velmi snadno najdou a pacient v nich vidí pravou příčinu svých obtíží.
Někdy pacient myslí, že si ji jaksi zaslouží. Ty příčiny se velmi snadno
najdou, ale v té depresi se pak zvětší a mají celkem neblahý vliv na
rozhodování jedince.

 

Jak odhalíte, že se nejedná jen o smutek,
ale o skutečnou depresi?

Když je to typická, těžší, vyjádřená
deprese, tak celkem rychle. Pokud se jedná o plíživou, začínající, mírnou
depresi, tak si to pacienti většinou nechtějí přiznat, ani ten stav jako
depresi nepoznají, a tam je to horší.

 

Čím je typický pacient s těžkou depresí?

Pomalu mluví, odpovídá tzv. po latencích,
jednoslovně, nechce se mu mluvit. Projevuje se to také z neverbální
komunikace. Vypadá smutně, ochable, je plačtivý.

 

Slouží vám ku pomoci spolupráce
s rodinnými příslušníky pacienta? V jakých případech je kontaktujete?

Ano, to je užitečná věc, ale opět, musí
s tím pacient souhlasit. Někdy se setkáváme s tím, že do toho lékaři
rodinné příslušníky zapojit nechtějí, protože to berou jako soukromou věc
pacienta. Podle mě se mohou dopustit značné chyby, protože to je cesta k tomu,
dozvědět se mnohé, co jim pacient nemusí říci, a to ovlivní i diagnózu.

 

Jak často je deprese příčinou sebevraždy?

Sebevražda pacienta je největším rizikem našeho
povolání. Někdy jsou to jen pokusy, které svědčí o tom, že jde spíše o volání o
pomoc než opravdovou chuť se zabít. Ale i ty mohou shodou okolností uspět.

Snadno můžeme toto riziko podcenit. Rodina
vás přemlouvá, abyste pacienta nenutili k hospitalizační léčbě, že ho budou
hlídat a „nespustí ho z očí“, ale neuhlídají ho.

 

Mohl byste hovořit o manio-depresi jako
nemoci této doby? Zdá se mi, že díky médiím, která o depresi často píší, to
skoro vypadá na období rozkvětu deprese…

To je i spor v psychiatrických
kruzích. I nám, odborníkům, se i bez statistik zdá, že počet nemocných stoupá a
konec minulého století a současná doba je dobou depresí. Něco na tom bude, ale
něco nemůžeme srovnávat, protože tak do čtyřicátých až padesátých let se populace
domnívala, že si pacient musí pomoci sám, že to je věc vůle, což někdy
přetrvává i dodnes.

 

Petr Zvolský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

O kterých nemocích, kterým dříve nebyla
věnována pozornost, ale nyní je, byste mohl hovořit?

Určitě autismus. Dnes se ukazuje, že
autismus je veliký vějíř poruch různého stupně, ale není vysvětleno, proč se
jeho frekvence tak zvýšila. Je spousta hypotéz o jeho příčinách, od genetických,
přes dietní, přemíru očkování po nezdravý životní styl. Osobně patřím k té
skupině, která by přičítala větší význam těm genetickým příčinám.

 

Když řekneme laikovi pojem genetika
v psychiatrii, co si má představit?

Molekulární genetika přinesla veliké
naděje na řešení příčin psychických poruch, protože přece jen psychické nemoci
jsou závislé hlavně na mozkových procesech a ty jsou oproti jiným orgánům
natolik složité, že jejich ovlivnění genetickými informacemi je mnohem
složitější, než jsme si mysleli. Jedná se o mnohem větší sadu genů a jejich
vzájemných interakcí. A ještě na různých místech se mohou vytvářet stejné
klinické symptomy a klinické poruchy. Jsou to tedy nemoci velmi heterogenního původu,
řekněme s omezenější paletou podobných klinických projevů

 

Spolupracujete v tomto směru i
s forenzními genetiky?

Já jsem spolupracoval s klinickými
genetiky. Ačkoliv tato metoda nebyla komunistickým režimem podporovaná a
považovala se spíše za pavědu, vedly ji u nás silné osobnosti a hodně toho prosadily.
Toto téma má ještě velkou budoucnost.

 

V jakém směru byste projevil obavy o
zneužití tohoto výzkumu?

Už teď jsou známé takové případy, varuje
se před nimi. Amerika má v tomto směru dost dobře vyvinuté zákonodárství
proti manipulaci a zneužití. Přesto zvlášť v Americe je to předmět
velikého byznysu. Prodej informací či ovlivňování toho, jaké genetické informace
se dají u dítěte vyloučit či jaké bude mít potomek oči, zda bude mít
předpoklady pro vrcholové sportování, matematiku a podobně. Stojí to hodně
peněz, ale lidé se o to zajímají. Ačkoliv mnohdy jde o zcela scestný program,
nezaručený výsledek.

 

Jaké metody psychiatrické léčby jsou
aktuálně považovány za nejúspěšnější? Můžete hovořit o nějakých novinkách,
které se osvědčily?

Rád bych hovořil o komunitní léčbě, která
se velmi dobře osvědčila. Ale je velmi nákladná, proto se stále primárně léčí
pacienti na odděleních v léčebnách. Ředitel bohnické léčebny vždy
propagoval komunitní zaměření psychiatrie, ale nebyl o to politický zájem
z hlediska ekonomického, protože je potřeba zaplatit více personálu. Ani
ne tolik doktorů jako psychiatrických sester, sociálních pracovníků a možnost
pohyblivosti týmů. Ve srovnání s jinými obory jde přitom o malé částky.
Dr. Bašný mladší o tom mluvil před deseti patnácti lety a platí to stále.
Výsledek takové léčby je mnohem lepší a humánnější. V severských zemích je
tato metoda preferována a opravdu rozvinutá.

I tam to stojí peníze, nezapomínejme, že seveřané
obecně mají daň z příjmů kolem 50 %, my nyní
kolem 22 %. Kromě toho třeba Norové bohatli ze svých mořských ložisek ropy. A mají neuvěřitelně hluboce zakořeněnou,
zjednodušeně řečeno, sociálně-demokratickou tradici v dobrém slova smyslu.

Petr Zvolský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

V jakých případech je třeba
potvrzení diagnózy více lékaři?

S tím se setkáte v soudním
znalectví, kde je potřeba potvrdit příčetnost, odpovědnost, či naopak.

 

V případech soudního procesu se
zřejmě setkáváte s tím, že obžalovaný by raději získal diagnózu, než aby
jej odsoudili jako svéprávného?

Ano, je to častý pokus.

 

Jakým způsobem na to psychiatr přijde?
Někdy možná může dojít k chybě…

Myslím, že úplně vyloučené to není. Je to
těžké zjistit. Konkrétní případ vám neřeknu, ale určitě se to může stát.
Profesor Mysliveček vždycky říkal, že pro tyhle případy je důležité hodně
dlouho a opakovaně s vyšetřovaným mluvit a on skoro vždycky vypadne
z role. Kolikrát je fascinující, jak lidé dovedou lhát a vymýšlet si.

 

Co je pro vás z hlediska diagnostiky
nejtenčí led?

To jsou případy poruchy osobnosti. Tam to
může být geneticky dané, vzniknout po traumatu a tak dále. Poruchy osobnosti
mohou vzniknout po těžké epilepsii, infekčních onemocněních či těžkých
traumatech například. Organické příčiny jsou zde jistě také.

 

Dokáže patolog zjistit při pitvě nějakou
psychiatrickou poruchu?

Většinou ne, kromě Alzheimerovy demence a
několika jiných demencí, kdy vlastně to pravé potvrzení, že o alzheimera šlo,
pochází až z patologického stolu. Ale nezapomínejme na neurosyfilis, kterou
můžeme diagnostikovat přesně již v jejím průběhu po poměrně dlouhou dobu.

 

Kolik existuje oficiálních
psychiatrických diagnóz?

To by vám řekl přesně Cyril Höschl nebo
Jiří Raboch, dalo by se to spočítat z předepsaných manuálů. My máme MKN-10
podle evropské klasifikace. Psychiatrické diagnózy se rozmnožily doslova
enormně.

 

Jsou nějaké nemoci, ve kterých se
s ostatními lékaři shodnete jednoznačně, a naopak, kde se neshodnete
nikdy?

Stručně a poněkud povrchně řečeno asi na
nejtenčím ledu se pohybujeme u případů poruch osobnosti, kde se hranice mezi „ještě
normálním“ chováním a „již abnormálním“ pohybuje na hraně břitvy. Tam se může
diagnóza různých psychiatrů nejvíce lišit, což nás diskvalifikuje. Jednoznačná
shoda může být spíše u psychotických poruch, zejména u bipolárních poruch a
méně často u schizofrenie. Stále však platí Vondráčkovo dictum, že jsou
poruchy, na jejichž diagnóze se všichni psychiatři shodnou, ale také ty, kde
každý zastává diagnózu diametrálně odlišnou.

 

Jaký je váš názor na léčení rodinného
příslušníka, když je lékař v rodině k dispozici?

Nejsem toho zastáncem. Pokud je to možné,
doporučuji vyhledat jiného lékaře, který bude mít odstup. Ten nikdo
z rodiny nikdy nemá.

Petr Zvolský, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Podařilo se vám získat díky vaší práci
lepší odhad na lidi?

Neřekl bych, že jsem v tom až moc
dobrý. Znám lidi, určitou část kolegů, podle kterých jsem si všímal, kdy „moje
akcie“ stoupají a kdy klesají. To se viditelně měnilo. Bylo to markantní, ale
spíše zábavné. (smích)

 

V jakém případě vás zklamal přístup
některých kolegů ve vašem oboru?

Když jsem byl proděkanem pro zahraniční
věci na naší fakultě, což je doba, na kterou rád vzpomínám, rád jsem to dělal.
Když jsem odešel, byl jsem překvapený, že lidé najednou skoro ani nepozdravili,
jako bych nebyl. Mluvil jsem o tom se svým tehdejším nadřízeným a on mi řekl: „Ale
Petře, to si musíš zvyknout, že ses stal skleněným, že nejsi vidět.“ Tehdy mě
to mrzelo, trochu, ale také mě to překvapilo, že jsem byl ve skutečnosti tak „prestižní“.

 

Když se ohlédnete za svojí praxí, kdo
z pacientů vás nejvíc ovlivnil?

Během praxe jsem poznal mnoho zajímavých
pacientů, a pokud mohu, použiji ty případy anonymně v přednáškách. Často
s obdivem vzpomenu na ty, kteří byli hodně poškození a zvládli nejen svůj
život, ale ještě se postarat o někoho dalšího. Jeden takový pacient, který byl
z chudých sociálních poměrů, byl krátce po porodu odložen svojí matkou do dětského
domova. Ona se o něj vůbec nestarala. Ve středním věku dostal akromegalii, což
je tělo znetvořující nemoc. Zvětšoval se mu nos, končetiny. Dá se s tím
žít, ale znetvořující to je. Tento muž se po čtyřiceti letech ujal své matky,
která se nemohla o sebe sama postarat. Když jsem se ho zeptal, jak to zvládne a
kde se to v něm vzalo, když ona sama ho odložila, odpověděl mi: „Je to
moje matka.“

 

Děkuji za rozhovor.

 

Prof. MUDr. Petr Zvolský, DrSc. (12. září 1933Praha – 29.října 2014, Praha)

  • profesor psychiatrie, emeritní přednosta Psychiatrické kliniky University Karlovy – 1. lékařské fakulty
  • čestný člen Světové psychiatrické asociace (WPA)
  • v letech 1993 – 1999 působil jako regionální zástupce WPA pro Střední a Východní Evropu
  • v letech 1994 – 1998 předseda České psychiatrické společnosti
  • publikoval více než 140 vědeckých prací v oblastech svého odborného zaměření (dědičnost duševních poruch, psychopatologie, diagnostika a léčba psychických onemocnění a poruch)
  • pracoval také jako klinický a vědecký pracovník na psychiatrickém oddělení Faculty of Health Sciences, McMaster University, Hamilton v kanadském Ontariu a v Maudsley Hospital – Institute of Psychiatry v Londýně   

 

 

Text: Michaela Lejsková

Oficiální stránky Petra Zvolského: www.zvolsky.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín
Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jožka Šmukař – folklórní zpěvák

 

 

 

 

„Folklór je vlastně v každé muzice. Je to prazáklad
veškeré muziky.“Jožka Šmukař

 

 

 

 

 

Známý muzikant Jožka Šmukař vystudoval sice
hotelovou školu a působil nějaký čas jako provozní v hotelu, nicméně láska
k muzice určila jeho další profesní kariéru. K srdci mu přirostla lidová
písnička. V roce 1981 se stal profesionálním zpěvákem ve známé dechové
kapele Moravanka Jana Slabáka.
Následovalo desetileté období s Brněnskou
Moravěnkou, kde natočil cyklus Vyhrávala kapela a Česká muzika na Žofíně. Podílel se na vydání třiceti titulů CD,
z nichž dvě poslední
Pohár vína s přáteli a Při víně, o víně natáčel
u sebe ve sklípku. Během své dlouholeté kariéry profesionálního zpěváka
spolupracoval také s muzikou BROLN
Jindřicha Hovorky nebo cimbálovou muzikou Petra Olivy. V současné době
hraje s vlastní menší kapelou široký repertoár od popu, swingu a
evergreenů až po dechovku.

Jožka Šmukař, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Pocházíte ze tří bratrů. Jaké jste byl dítě?

Třetí, poslední, a tedy mírně rozmazlené. Nebo možná
lépe řečeno vyrůstající bez velkého pedagogického tlaku mých rodičů, protože ti
na mne neměli tolik času. Takže mě trochu vychovávali starší bratři Tonda a
Zdeněk, trochu babička a dědeček, no a sem tam dohlédli rodiče. Díky všem těmto vlivům jsem byl úplně normální dítě jako
většina…

Jožka Šmukař, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vedli vás rodiče už odmalička k muzice?

Moc chtěli. Zejména táta, protože byl velký muzikant a
pravidelně hrával na nejrůznějších zábavách, plesech, na hodech, svatbách a
podobně. Nejdřív to na mne rodiče zkusili s housličkami. To
bylo v obyčejných rodinách běžné, že se někde sehnaly housle za pár korun
a pak hurá do hudebky.

Bavilo mě to jen chvíli a zasekl jsem se, že housle ne.
Že bych raději na kytaru. Ale výsledek byl přes kopírák. Kytarová vášeň mě opět
brzo přešla a nechal jsem toho. No a protože, jak už jsem říkal, jsem byl třetí a
rozmazlený, k ničemu dalšímu mě už nedonutili. Je pravda, že jsem ale s otcem chodil po zábavách a
sem tam zazpíval. Můj první honorář bylo padesát korun, které jsem mohl
prostřílet na pouti ve střelnici, druhá odměna byla zajímavější – párek a
kofola.

 

Pátral jste někdy po významu svého jména Šmukař? Slovo „šmuk“
znamená ozdoba, šperk. Myslíte si, že byli vaši předci výrobci šperků, nebo
patřili k sortě parádníků?

Každý ví, že příjmení nikdy nevznikla přímo, a spojení
šmuk a Šmukař je pitomost. Pátral jsem v původu příjmení a našel pouze
jména Šmucar, Šmucer – odvozené od německého nespisovného „smutzen“, to znamená
zubit se. Takže nejspíš, že jsem usměvavý a veselý, což je pravda.

Jožka Šmukař, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vystudoval jste hotelovou školu. Proč jste se nestal
hoteliérem, co vás přivedlo do Moravanky
Jana Slabáka?

Pozor, hoteliérem jsem se stal! Po maturitě jsem
pracoval v Hustopečích v hotelu. Ale vedle své profese jsem taky
zpíval s nejrůznějšími kapelami. Na začátku s cimbálovou muzikou,
kterou vedl můj bratr Zdeněk. Postupem času ale nejvíc s nejrůznějšími
malými dechovkami. Jezdili jsme po plesech, na čaje, na zábavy.

No a v té době, začátkem sedmdesátých let, přemluvil
profesionální trumpetista Jan Slabák desítku špičkových hráčů Státní filharmonie Brno a založil
originální moravskou dechovku Moravanka.
Repertoár Moravanky vycházel hlavně
z moravského folklóru, zejména ze Slovácka. A právě ten osobitý a vitální
moravský folklór u posluchačů výrazně zabodoval. Do té doby tu nic podobného
nebylo. Přišla nová hudební barva, nové nápady, nový zvuk a rytmus. A
s tím vším plné sály, rádio, televize, zájezdy do zahraničí.

Popularita Moravanky
strmě stoupala a Honza Slabák jako správný manažer dobře věděl, že nemůže stát
na místě. Hledal nové tváře, mladé a neokoukané interprety s „moravským
srdíčkem“ a někdo mu poradil, že v Hustopečích žije mladý tenor a že by se
mohl hodit…

 

Jak na toto období vzpomínáte?

Bylo to hektické období plné hodně zajímavé práce. Když
jsem změnil profesi a stal se zpěvákem z povolání, prošel jsem výtečným
profesionálním školením. Zpíval jsem s Jirkou Helánem, s Ivanou Slabákovou
a s mnoha dalšími. Natáčel jsem své první desky, zprvu jako sborista, potom
už jako sólový zpěvák. Krásný život…

Jožka Šmukař, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jakým způsobem podle vás ovlivňuje folklór společnost a co má společného
napříč národy?

Folklór je vlastně v každé muzice. Folklór je
v popu, jazzu, v beatu, v klasické hudbě… Je to prazáklad
veškeré muziky. A ovlivňuje ji absolutně. Však si také všimněme, že se k folklóru všichni
muzikanti čas od času vrátí. A velmi rádi. Folklór je muzika našeho dětství, protože jsme ty
písničky slyšeli od své mámy. Byla to naše první hudební zkušenost a zážitek.

Jožka Šmukař, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak silná je základna posluchačů tak zvaných „lidovek“?

Co je to „lidovka“? Lidová písnička, nebo zlidovělá
dechovka? Ono je to asi trochu jedno. Nejpodstatnější je, když si lidé chtějí zazpívat, když
je zpívání a muzika oslovuje, když mají tuhle součást kultury rádi. A pak je jedno, s kým a kde zpívají. Hlavně, že
zpívají. U nás má zpívání velkou tradici a poznávám to na našich
vystoupeních, ať už se svou cimbálovou muzikou, nebo s dechovkami, se
kterými taky vystupuji. Takže, základna je velká a jsem za ni rád.

 

Kdo je dnes představitelem toho druhu hudby u nás?

Záměrně nebudu konkrétní. Jsou to desítky cimbálových kapel, desítky báječných
dechovek. Některé z nich jsem představil v televizních pořadech Putování za písničkou a Putování za muzikou, taky v cyklu Vínečko.

Jožka Šmukař, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Existuje ještě jiný žánr, který máte rád?

Nedělím muziku na žánry. Muzika je, stejně jako jakékoli
umění, dobrá a špatná. Já mám rád tu dobrou.

 

K muzice patří také tanec, jste dobrý tanečník?

Každý moravský zpěvák by měl umět tančit. Alespoň
verbuňk, protože ten je velmi často součástí moravských písniček. Takže verbuji, při koncertech i při televizních
vystoupeních. Akorát mě z toho občas bolí „celý člověk“.

Jožka Šmukař, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Musíte se nějak starat o svůj hlas, mít nějakou speciální
životosprávu či být k sobě disciplinovaný?

Hlas mě živí, snažím se k němu být shovívaný, jsem
na něj opatrný, šetřím si ho na příště… Ale někdy mě samozřejmě taky zradí. Pak
mám hlasový klid a čekám a čekám, až se spolu zase nějak rozumně dohodneme. Ono to ani moc není ve speciální životosprávě, ani
v disciplíně. Je to vůle Boží.

Jožka Šmukař, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

K lidovému zpívání patří i dobré jídlo. Co máte rád, jste
labužník?

Dobré jídlo nepatří jen ke zpívání, dobré jídlo patří
k životu. Já jsem gastronomii vystudoval. Myslím si taky, že umím
docela dobře vařit, a tak jsem doma často šéfkuchařem právě já. Pořád mě to baví. A protože jsem taky myslivec, velmi rád mám zvěřinu
upravenou na desítky různých způsobů. Nepohrdnu ani zabijačkou, klobáskami,
skvělým gulášem, pečenou martinskou husičkou ani vánočními rybími specialitami. A co všechno jsem ještě neokoštoval! Mám co dohánět.

 

Jste odborníkem přes víno, máte svůj vlastní vinohrad. Jakým
odrůdám se u vás nejlépe daří?

U nás na jižní Moravě se daří hlavně bílým vínům. Skvělá
je Pálava, Müller Thurgau, veltlín, ryzlinky… V poslední době jsou výtečná
i vína červená, třeba Dornfelder nebo Zweigeltrebe.

Na svých vinohradech mám ode všeho trochu, a když chci
mít jinou odrůdu, prostě ji od kamarádů koupím v „syrovém stavu“, tedy
v hroznech, a pak ji ve svém sklepě udělám. Každá odrůda je něčím jiná, originální a to mě baví.

Jožka Šmukař, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Říká se, že v České republice mají vinaři tu výhodu, že
konzumenti jsou patrioti a nejraději pijí tuzemská vína. Cítíte to také tak?

No, nevím, jak to vlastně je. Pořád se ještě u nás vypije
víc vína z dovozu než toho našeho. Na druhou stranu je fakt, že naše vína
mají ve světě, zejména v Evropě, čím dál lepší zvuk.

 

Co byste prozradil našim folklórem nedotčeným čtenářům, kteří
ještě jeho kouzlo nepoznali?

Nikdo není dokonalý a nikdo není folklórem nedotčený.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jožka Šmukař, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

Backstage 5/2013

 

 

 

 

Backstage fotografie z hotelu The Augustine v Praze – produkce profesního magazínu Best of focená 2. května 2013 

 

 

 


 

 

Focené osobnosti: 

Pavel Kohout – ekonom, člen Národní ekonomické rady vlády

Jakub Železný – moderátor Událostí ČT

 

Produkční tým: 

Fotograf: Robert Vano www.robertvano.cz  

Styling: BANDI – pánské obleky www.bandi.cz

Produkce: Michaela Lejsková

 

Vytvořeno ve spolupráci: 

The Augustine hotel Prague www.theaugustine.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Backstage 1/2013

 

 

 

Backstage fotografie z restaurace Žofín Garden – produkce profesního magazínu Best of focená 1. května 2013 

 

 

 

 

Focené osobnosti: 

Dana Maršálová – bytová designérka

Irena Pluháčková – sbormistrině

Stáňa Marková – šéfkuchařka restaurace Žofín Garden 

Václav Tobrman – pianista

Aneta Stolzová – zakladatelka Spokojené děti

 

Produkční tým: 

Fotograf: Robert Vano www.robertvano.cz  

Make up: Michaela Lejsková

Produkce: Michaela Lejsková

 

Vytvořeno ve spolupráci: 

Restaurace Žofín Garden www.zofingarden.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz