„Věřím, že je-li sdělována nějaká emoce, není důležité,
v jakém jazyce.“ Teresa Trnková
Prosadit se
v hudební branži není jednoduché, obzvlášť když za sebou nemáte silného
producenta. Zpěvačce šansonů a divadelní herečce Terese Trnkové se to podařilo.
Zůstává věrná svému přesvědčení, že šanson je hodně intimní a osobní záležitostí,
a ke každé nové skladbě si trpělivě hledá cestu. V šansonu vidí žánr
napříč generací a jazykem.
Jak jste se ke zpěvu
šansonů dostala?
Když jsem začínala asi ve 12 letech zpívat, prošla jsem si
nejdříve obdobím popu. První hodiny zpěvu jsem navštěvovala u jedné bývalé
operní pěvkyně. Později jsem se dostala k paní profesorce z oddělení
populární hudby a u ní jsem se teprve naučila, jak opravdu pracovat
s hlasem. Pak jsem se od popu dostala k muzikálu a od něj už to bylo
k šansonu kousek. A přes něj potom až k herectví.
V čem je pro vás
síla šansonu?
Pro mě je šanson velmi intimní záležitost. Uchopení textu a
písně je hodně individuální, každý interpret k tomu přistupuje jinak. V šansonu
je zásadní text, samozřejmě, že je důležitá i melodie, ale primárně se opírá právě
o slovo.
Jak velkou váhu má
v šansonu zabarvení hlasu? Může jej zpívat každý?
Řekla bych, že je to hodně individuální – všeobecně panuje
představa, že šansoniéři by měli mít hlas už na první poslech poznamenaný
životem a že k nim nezbytně patří cigareta. V tom jsem handicapovaná,
protože nekouřím. (smích) Ke druhé
části otázky – těžko se jakkoli generalizuje, ale na základě zkušeností si
myslím, že kdo se chce věnovat tomuto nelehkému žánru, by měl mít dvě zásadní
věci: dobře zvládnutou techniku pěveckou a měl by mít „o čem“ zpívat. Protože
tu jde víc než kdekoli jinde o obsah spíš než o formu.
O čem tedy šansonové
písničky jsou – lze je dále kategorizovat?
Většinou jsou to asi písně o lásce – pochopitelně nešťastné.
Tedy většinou… O životě. O vztazích, o různých těžkostech. Ale bude to znít
hrozně pateticky, shrneme-li to takhle jednoduše. Vyloženě veselých šansonů je
málo, i když vzhledem k tomu, že „chanson“ je francouzsky „píseň“, dá se
tam vlastně zahrnout leccos.
Když vybíráte novou
píseň do repertoáru, jak práce probíhá?
Někde nějakou píseň slyším, čtu nějaký text, zajímám se o
nějaké téma nebo mi někdo přinese něco, co mě osloví. Některé písničky zkouším dlouho.
Stalo se, že jsem nějakou považovala za hotovou, pak ji zazpívala na koncertě a
zase jsem ji stáhla, protože ještě nedozrála. Vždycky musím najít ten správný
klíč, abych ji mohla interpretovat. A někdy se ten klíč ještě navíc s časem
mění…
První fáze je tedy o
příběhu v té písničce. Jak dále pokračujete?
Následně se sejdeme s mým klavíristou Petrem Ožanou, se
kterým hraji a koncertuji už sedm let, a song projdeme technicky. To bývá
záležitost jedné až dvou zkoušek. Pak si já sama hledám sebe v písničce a
ji v sobě. Než ji začnu považovat za hotovou, musí být zkrátka zcela moje.
I když jste říkala,
že šanson je především o textech, hudební doprovod je u něj také hodně důležitý
a poměrně specifický. Trvalo vám, než jste našla Petra?
Najít dobrého šansonového klavíristu je celkem složité.
Šanson není hudebně čistý a snadno specifikovatelný žánr. Setkává se v něm
spousta různých stylů – od klasiky po jazz. Existují výborní hráči klasiky,
kterým ale chybí takový ten jazzový feeling a uvolněnost. A také pohotovost,
protože přeci jen jde o doprovod, který mohutně – ale nenápadně – podporuje
zpěváka. A jazzovým klavíristům zase často silně tepe uvnitř tempo hudební, nevím
jak to lépe vyjádřit, které je v tomhle žánru ale až na druhém místě, za
potřebou sdělení skrz slovo. A tam zkrátka funguje tempo-rytmus jinak. Spolupracovala
jsem i s jinými muzikanty, ale Petr, který se na šanson primárně orientuje
už několik let, mi svým přístupem neuvěřitelně sedí.
Plánujete
s Petrem něco natočit?
Plánujeme, samozřejmě. Škoda jen, že na sebelepší studiovou
nahrávku nelze zachytit jedinečnou atmosféru, která vzniká jen na jevišti
s konkrétním publikem.
Píšete si i vlastní
texty?
Ano, ale málo. Momentálně zpívám svůj text Jsem vamp, protože se stále nikdo neměl
k tomu, aby odhalil tuto mou pravou tvář. (smích) Ostatní jsou rozpracované nebo v šuplíku. Většinou to ale raději
přenechávám talentovanějším. Miluji slovní hrátky Magdy Stárkové, básně-písně
Jacquese Brela, texty Jiřího Bulise nebo Arnošta Goldflama. Mám na repertoáru i
texty napsané přímo pro mě na mé přání a brzy snad přibudou další.
Ve vašem repertoáru
se setkáme s českými a slovenskými texty, ale i s francouzskými a
anglickými. Šansony jsou především o textech. Není pro některé posluchače jazyková
bariéra překážkou?
Věřím, že je-li sdělována nějaká emoce, není důležité,
v jakém jazyce. Jinak si neumím vysvětlit, že rozumím portugalské písni,
aniž bych uměla portugalsky jediné slovo. Někdy se přebásnění, protože tady
nejde jen o překlad, ale o nové dílo, povede, někdy nedosahuje kvalit
originálu. Například texty Jacquese Brela, který je asi mým nejoblíbenějším šansoniérem,
jsou nádherné básně, ale české verze jeho textů, na které jsem dosud narazila,
nedosahují ani vzdáleně té kvality, obrazivosti a poezie. A tak je raději
interpretuji v originále. A když zjistím, že publikum i tak rozumí, o čem
zpívám, je to pro mě tou největší radostí a zadostiučiněním.
Pro jaké publikum a
kde nejčastěji zpíváte?
Většinou koncertujeme v komornějších prostorách, jako jsou
kavárny, galerie, divadla, hráli jsme i v kině, na zámku… Je milé vidět,
že v publiku jsou posluchači napříč generacemi. A jsem moc ráda za tu
atmosféru a soustředění, které tam vznikají. Texty nejsou jednoduché a je
skvělé, když z publika cítím, že je vnímají a přemýšlejí nad nimi, reagují
na ně. Každý koncert je pro mě ucelené představení a vyžaduje také maximální
koncentraci. Šanson, jak ho chápu já, prostě není hudební šum a kulisa na
popovídání si u kávy.
Na jaký
z koncertů máte obzvláště milou vzpomínku?
Krásný zážitek mám třeba z Olomouce. Hráli jsme v Muzeu umění a bylo do posledního místa
vyprodáno, dokonce se někteří ani dovnitř nedostali. A po třetích standing
ovations jsem se cítila jako největší star. (smích)
Navštěvujete i nadále
hodiny zpěvu?
Momentálně ne. Začínám ale zkoumat různé další možnosti
využití hlasu a je to pro mě velké dobrodružství.
Říkala jste, že vás
šanson přivedl k herectví. Jak se to stalo?
Šanson je hodně o zprostředkování nějakého prožitku, emoce.
Divadlo je už jen další logický krok.
Daří se vám
propojovat divadlo a koncerty?
Tím, že jsem na volné noze, ano. Nemám stálé angažmá, nyní
dohrávám Germaine v muzikálu Marguerite
v Národním divadle moravskoslezském
v Ostravě a ještě hraji s Divadlem
Popojedem, které jsme založili s bývalými spolužáky, inscenaci Schovanka. Občas něco natáčím. Plánovat
koncerty je mnohem jednodušší, samozřejmě i tím, že jsme jenom dva. Zatímco ve Schovance nás hraje deset a to je pak
hodně těžké shodnout se v termínech.
Herectví jste
studovala na VOŠH v Praze. Jakou hereckou techniku a nazkoušení inscenace
preferujete?
Během školy jsme měli to štěstí, že s námi na konci
prvního ročníku začal pracovat ruský režisér a pedagog Lev Erenburg, který je
teď v Rusku velkou osobností. Po čtrnáctidenní dílně se rozhodl
s námi nazkoušet naši první absolventskou inscenaci Schovanka na motivy A. N. Ostrovského. Pracovali jsme na ní asi rok
a čtvrt, měsíc jsme dokonce zkoušeli v Moskvě. Erenburg pracuje etudovou
metodou, což mám-li to zkráceně přiblížit, znamená asi tolik, že se nezkouší
primárně dramatický text – tedy dialogy, pak načrtávání mizanscén a tak dále –
ale důraz je kladen spíš na vztahy mezi postavami. Ve finálním tvaru se pak
tedy může objevit třeba scéna, která v původním textu vůbec není. Hrajeme Schovanku už pátou sezónu, sjezdili jsme
s ní spoustu festivalů, byli jsme v Moskvě, vloni dokonce
v Moldávii. Je to naše srdeční záležitost.
Věnovala jste se i
jiným formám herecké techniky?
Ještě před VOŠHkou jsem se zúčastnila různých divadelních dílen. Byla jsem na workshopech Sergeje Fedotova, který pracuje s metodou Michaila Čechova a který mě ovlivnil nejvíc, Farmy v jeskyni, kde jde zase spíš o fyzické divadlo – ovšem i o práci s hlasem/ zpěvem, což mě pochopitelně zajímalo. Dělala jsem různé site-specific projekty, chodila na chůdách v obrovském molitanovém kostýmu Vodnice v brněnském pouličním happeningu Ctibora Turby, donedávna jsem spolupracovala na p rojektech na hranici regulérního, autorského divadla a performance, hrála v americké produkci klasického muzikálu Sweeney Todd. Vyzkoušela jsem leccos.
Vyjma vyprodaných
koncertů a úspěšných repríz, jaký další milník ve vaší kariéře nastal?
Nevím, jestli bych to nazvala zrovna milníkem kariéry, ale
příjemné to bylo… Na podzim jsem byla oslovena, zda bych nenazpívala titulní song
do inscenace To byla moje písnička! Divadla Na Vinohradech. Je to pěkné,
protože by mě nikdy nenapadlo, že jednou budu znít zrovna v téhle
legendární instituci, i když jenom z reproduktorů, a že za mého zpěvu bude
na scénu přicházet taková osobnost jako paní Hlaváčová…
Kde je vás možné
v blízké době vidět? Plánujete koncerty, nějaké reprízy?
Momentálně plánujeme koncerty na jaro a léto. Termíny se
snad již brzy objeví na mém webu. Mimo své sólové recitály zpívám ještě každý
měsíc spolu s kolegy nejen šansony v Salmovské
literární kavárně. Po pauze opět začínáme hrát Schovanku – 28. března a 7. května v Divadle v Celetné a další představení se chystají. A 23. dubna
budeme se Schovankou hostovat na Malé scéně Divadla F. X. Šaldy v Liberci.
Děkuji za rozhovor.
Text: Kristýna Břečková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Teresy Trnkové
Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
