Leoš Mareš sice stále patří mezi čtenářsky nejoblíbenější
muže českého showbusinessu, ovšem řeč nebude o něm. Mnozí z vás jistě
příspěvky Vedrana Kovačiče z našich bulvárních kruhů s podobnými
titulky čtete, jen možná nevíte, že je píše právě rodák z Bosny a Hercegoviny. Prošel nespočtem rádií,
televizním zpravodajstvím i tištěnými médii a v současné době je televizním
dramaturgem a editorem pořadu Volejte Novu. Vedle toho přispívá do
společenské rubriky Revue na iDNES.cz. Český bulvár je podle něj vlastně „vtipná
záležitost“. Jeho práce ho baví a naplňuje zvláště proto, že jak sám říká, je
zaměstnán „solidním a sofistikovaným médiem“. Takže spíše než o celebritách, mluvme
o lidech veřejně známých, i když podle jeho slov: „bez čmuchání v českém showbusinessu
by to v jeho životě nešlo“.
Foto: Robert Vano
Pocházíte z Bosny a Hercegoviny, přesto se
považujete spíše za Čecha. Kdy jste do naší země přišel a jaké byly vaše první
dojmy z České republiky?
Narodil
jsem se v Sarajevu. Chvíli po tom, co vypukla válka na Balkáně jsme s maminkou
a bráchou odešli. Nejdříve jsme odjeli na jiná místa v Bosně a postupně
jsme se dostali až do Čech, to byl devadesátý čtvrtý rok. Moje pocity po
příchodu byly určitě příjemné, jen si vzpomínám, že se školou jsem zpočátku trochu
bojoval. Musel jsem totiž opakovat druhou třídu a to se mi pochopitelně nelíbilo.
Měl jsem tehdy šest neomluvených hodin.
Neměl jste jako novinář někdy chuť podělit
se se čtenáři o své zážitky z doby před příchodem do České republiky,
anebo třeba i o to, co jste v nové zemi prožíval?
Moje
maminka si za války vedla deník, který bych měl chuť rozepsat. Nevím ale,
jestli se mi chce otevírat staré rány. Některé vzpomínky jsou opravdu
bolestivé, zvláště vzpomínky mého táty, který v Sarajevu zůstal téměř
celou válku, aby hlídal náš byt. Říkal například, že děkuje mamince za její
zálibu v kožených botách, které dobře hořely, když si jimi musel topit. Ty
horší zážitky si ani netroufnu vyřknout nahlas. Náš příběh letmo otevřel
dokument Rodinné křižovatky, který před lety točila Česká televize.
U nás jsme měli pouze jednu revoluci a ta
byla sametová. Hrůzy války si naše generace nedovede představit. Pojďme ale
k tomu, kdy jste si udělal jasno v tom, co chcete dělat, tedy pracovat
v médiích.
Můj strýc byl novinář a táta, který byl odborný asistent právního oddělení, celý život toužil po práci v televizi. Nějaké předpoklady jsem tedy asi měl. Práce v médiích, zvláště v rádiu, byla odmalička mým snem, za kterým jsem si šel. Doma jsem si hrál na rádiového moderátora a dokonce jsem si natočil nahrávku takového mého domácího vysílání a poslal ji do jednoho pražského rádia. Představte si, že se mi po nějaké době ozvali a v šestnácti jsem dostal svůj první moderátorský „job“. Vzpomínám si, jak jsem musel maskovat mutování, byly to hezké začátky.
Prošel jste hned několika rádii. Zde jste
si poprvé „přivoněl“ k práci v bulvárních kruzích?
V rádiu
jsem většinou dělal víkendové pořady, spíš to bylo o předávání informací o
dopravě, počasí či písničky na přání než o nějakém bulvárním předvádění.
Jak jste se tedy dostal ke společenským
rubrikám?
Ke
společenskému dění jsem se poprvé dostal v týdeníku Ring, kde jsem nějakou
dobu působil jako redaktor. Požádali mě, abych vyzpovídal pár celebrit, a
protože se práce neptá, začal jsem se jim věnovat. Zpočátku jsem se tomu trochu
bránil, ale postupně jsem zjistil, že mě to vlastně baví a tito lidé mě
zajímají. Za nějakou dobu přišla další nabídka podobné práce, a tak se moje
zaměření rozjelo tímto směrem.
Celebrita. Výraz mnohými
nenáviděný. Jaká je vaše definice takové celebrity?
Slovo
celebrita mi nevadí. Můžeme jim ale třeba říkat veřejně známí lidé, chcete-li. Spíš
záleží na tom, kdo za tímto slovem stojí. A moje definice celebrity? Asi osoba,
která zajímá čtenářskou obec natolik, že se o ní vyplatí informovat.
Jak vnímáte dnešní český showbusiness?
Sledujete společenské dění i ve vaší rodné zemi?
Český
bulvár je hodně vyspělý, rozhodně v porovnání s Bosnou. Různé vydavatelské
domy jsou tam zastoupeny různými skupinami, které preferují své zájmy, tedy
především z pohledu národnostních menšin. Takže si nemůže hned každý psát,
o čem se mu zlíbí. A náš český showbusiness? To je vlastně strašně vtipná
záležitost. Já jsem ale vděčný, že dnes můžu psát o celebritách. V seriózním
médiu.
Znamená to tedy, že se dá dělat i „dobrý“
bulvár?
Myslím,
že určitě. Já nemusím psát bláboly a nemusím se dostávat do konfliktů, do
kterých se někteří bulvární kolegové kvůli své práci logicky dostávají. Na to
musí mít člověk asi i tu správnou povahu. Konkrétně iDNES.cz je sofistikované a
seriozní médium. Samozřejmě se může stát, že úroveň článků čas od času kolísá,
ale na prvním místě jsou vždy fakta. Krédo iDNESu je „Můžete nám věřit“, a tak,
pokud mi zpovídaný nechce na něco odpovědět, nebudu informaci někde pokoutně
shánět, abych z ní udělal senzaci.
Kde je vaše hranice, za kterou při své
práci s celebritami zkrátka nejdete?
Uvedu
příklad. Pracoval jsem v rádiu se synem Karla Černocha, Markem. Dozvěděl
jsem se, že jeho táta má rakovinu. Když jsem Markovi zavolal a chtěl mu
vyjádřit podporu, zjistil jsem, že to ještě ani neví. V rodině asi nebyly
dobré vztahy a já jsem tak byl první, kdo mu to řekl. Mohl jsem takové
informace bulvárně využít. Ale nikdy bych informaci o zdravotním stavu kohokoliv
nepustil dál bez vědomí a svolení dotyčného. Respektive bez ověření.
S panem Černochem to byla shoda blbých náhod, ale věděl jsem, že na jeho
nemoci senzaci stavět nechci, zvlášť kvůli tomu, že se znám s jeho synem.
Vaší prací je ale především informaci
získat. Jak jste odboural trému z osobních otázek, otázek „na tělo“? Jaký
byl ten nejnepříjemnější dotaz, který jste musel někomu položit?
Zeptat
se nebojím a nikdy jsem s tím neměl problém. To je základ mé redakční
práce, bez takového přístupu bych těžko mohl dělat to, co dělám. Ne zcela
příjemných momentů jsem ale zažil spoustu. Například kauza herečky Jiřiny
Bohdalové, kterou vyfotili na balkoně na dovolené bez plavek. Velmi nemilá záležitost,
kterou tato skvělá herečka těžce nesla. Musel jsem zvednout telefon, zavolat
její dceři Simoně Stašové a zeptat se na stav její maminky. Náš rozhovor byl
zkrátka nepříjemný. Byl jsem ale rád, že mi jako jedinému poskytla takové
informace. Samozřejmě další nepříjemností je, když dojde k úmrtí známé
osobnosti a já se poté musím ptát pozůstalých a podobně.
Stalo se vám, že jste nějaký rozhovor nebo
článek odmítl napsat?
Zatím
ne. Nebyl důvod.
Kdo se u nás „dobře čte“? Která celebrita
vévodí našim médiím?
Asi
vás nepřekvapím, když řeknu Agáta Hanychová. Vedle ní Tereza Pergnerová nebo
Lucie Vondráčková. Více jsou čtenářsky zajímavé ženy, muži pouze pokud udělají
nějaký velký průser. Pak je čtenost vysoká. Jinak mezi muži je čtenářsky
oblíbený Leoš Mareš.
Taková celebrita se jistě musí i sama
starat o to, aby se o ní psalo a ne jen spoléhat na vás, novináře. Stává se
tedy, že vám známí lidé volají a žádají rozhovor? Jak tohle vnímáte, vadí vám
to?
Nemůžu
říct, že by mi to vadilo. Jen nemám rád lidskou hloupost. Když zavolá někdo,
kdo chce pomoci s propagací nějaké charitativní akce, je to
v pořádku. Pokud mi ale samozřejmě někdo podsouvá informace, které nemají
hlavu ani patu, a především nulovou výpovědní hodnotu pro čtenáře, pak je bez
pardonu odmítám.
Stalo se vám někdy, že byste neměl o čem
psát?
Určitě
ne. (smích)
To mě přivádí k myšlence, že je náš
showbusiness stále v pohybu, v dobrém stavu.
Ano
i ne. Samozřejmě se na něm podepsala i ekonomická krize, například večírky už
nejsou to, co bývaly a ubylo jich. Aspoň je fajn, že člověk musí víc sázet na
vlastní témata. V tomhle směru jsem rád za kolegyni fotografku Lenku
Hatašovou, se kterou stále vymýšlíme nové a nové věci.
Jak se vám daří od celebrit udržovat
odstup? Můžete si například dovolit se s některými přátelit? To by jistě
mohlo ovlivnit vaši práci.
Odstup
se mi daří udržovat jedině tak, že se s nikým „nekamarádíčkuju“, nechodím
s nimi na „kafíčka“ a nezvu si nikoho k sobě domů. Není to ale proto,
že bych nebyl přátelský, ale čistě proto, že by to nebylo profesionální.
Jaký máte názor na tykání mezi novinářem či
moderátorem a zpovídaným?
Vykání
by mělo být standardní, i když společenské pořady, rubriky a rozhovory tykání
umožňují. Posluchače či čtenáře ale nezajímá, zda se s dotyčným známe. Můj
osobní názor je, že tykání působí příliš familiérně.
Kromě redaktorské činnosti na iDNES.cz
působíte také jako editor a dramaturg pořadu Volejte Novu. Co vás k této
práci přivedlo a v čem přesně spočívá?
Jednoduše
řečeno se starám o to, jak celý pořad vypadá. Je to úžasná spolupráce mezi
redakcí Volejte Novu a PR oddělením. K televizní dramaturgii jsem se
dostal díky Janisi Sidovskému, který mi kdysi nabídl práci v televizi
Barrandov, kde jsem načerpal bohaté zkušenosti. Když jsem z ní odešel, na
Nově se zrovna uvolnilo tohle místo, takže tak trochu v tom zahrála roli i
náhoda. Předtím jsem točil pro televize společenské magazíny.
Pořad Volejte Novu trvá půl hodiny. Kolik
času příprava takového pořadu zabere a kdo všechno se na něm podílí?
Spousta
lidí. Vypadá to tak, že si v pondělí s PR oddělením řekneme, jak bude
pořad vypadat a jaké reportáže budeme točit. Já vymyslím, jak obsah uchopit. Poté
předám své vize redaktorům a oni se je snaží naplnit. Je to prostě týmová
práce, která mě nesmírně baví. A je mi ctí mít kolem sebe profíky. Dramaturgie
pořadu Volejte Novu spočívá i v tom, že pročítám dotazy diváků. To je někdy
příjemné, někdy zase méně.
Která část vaší práce v televizi vás baví
nejvíc?
Nejvíc
mě baví kompletace pořadu, tedy chvíle před tím, než se pořad vysílá. Týden
práce a půl hodiny vysílání. (smích)
Jaké jsou nejčastější divácké dotazy?
Kdy
budeme vysílat seriál Upíří deníky. Teď
zrovna diváky potěšíme, protože je budeme opět dávat.
Věnujete se hned několika profesím. To není
obvyklé. Váš den musí být hektický. Jak vypadá?
Můj
den je hodně hektický, to ano. Vstanu v sedm ráno, a pokud si neudělám
ranní pohodu, je zle. V osm vyrážím do televize a odpoledne či večer často
spěchám na nějakou společenskou akci, kde čerpám témata pro své příspěvky do iDNESu.
Večer je pak zpracovávám. Osobní život sice trochu hapruje, ale aspoň mám to
štěstí, že můžu dělat to, co mě nesmírně baví a naplňuje. Víkendy se ale snažím
věnovat odpočinku. A to bez pardonu.
Pokud byste si měl vybrat jedinou profesi,
která by to byla?
Miloval
jsem práci v rádiu. Moderátorská profese je asi to, co mě naplňovalo
nejvíc. Do rádia přijdete a odejdete. Po pracovní době už nemusíte nic řešit a
to je velká výhoda. Nejvíc se mi líbila práce v rádiu Impuls, které má opravdu
rodinnou atmosféru a tu se snaží předávat i posluchačům. V tom byla práce
v tomto rádiu jedinečná.
V současné době ale v rádiu
nepůsobíte. Jak to?
Bohužel
se v současné době moderátorské činnosti věnovat nemůžu. Za prvé není čas
a za druhé u mě nastal jistý blok, který mi nedovoluje v práci v rádiu
pokračovat. Měl jsem totiž období, kdy jsem z přepracování doslova
zkolaboval. Naneštěstí se mi to podepsalo na hlasu, půl roku jsem vůbec nemohl
mluvit. Dokonce to zašlo až tak daleko, že jsem si vůči rádiu vypěstoval jakýsi
psychosomatický blok. Těžko se to popisuje. Žádnému ze svých kolegů bych tohle
nepřál. Hotová noční můra.
Taková „nemoc z povolání“ musí být
velmi nepříjemná. Budeme vám přát brzké uzdravení.
Díky,
věřím, že zas přijde den, kdy budu moci posluchače pozdravit bez jakýchkoliv
obtíží.
V jakém směru se člověk pracující
v médiích může nejvíce rozvíjet? Jaké vlastnosti u člověka vystoupí do
popředí?
Osobně
se rozvíjím po té tvůrčí stránce. Nebýt psaní, nebyly by ani myšlenky na to
sepsat třeba vlastní knihu. A pokud jde o nějaké vlastnosti, které se rozvíjejí,
pak určitě asertivita, pominu-li sociální vyspělost, která je pro tuhle práci
také nutností.
Jakou sám sobě nasazujete laťku? Srovnáváte
svou práci z dřívějška, bilancujete?
Samozřejmě.
Často si poslechnu některé své starší reportáže, nebo přečtu články a logicky
vidím, kde to či ono mělo rezervy, třeba ve slovní zásobě. Dnes jde spousta
věcí sama, dřív trochu drhla. Osobně jsem rád za každou zkušenost, protože vím,
že se mi postupem času různě prolínají, nebo dokonce spojují v jeden
krásný celek, což je paráda.
Děkuji za rozhovor.
Text:
Hana Robinson
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz
Korektura
textu: Vladana Hallová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz