„Jeviště je zázračné! Když na ně vstoupíte, dostanete se do jiné hladiny.“ Daniela Zbytovská
Když je herečka své
práci oddaná, hned se to na ní projeví. Samozřejmě na té její roli. Daniela
Zbytovská tvoří trojici seskupení Malé(h)ry
spolu se svojí dcerou Nikolou Zbytovskou a Bárou Seidlovou. Představení pro
děti i dospělé diváky je obohacující především svým vtipem, nadsázkou a
atmosférou, kterou okolo sebe herečka šíří a která je skrz naskrz pozitivní!
Jak vlastně herec
vnímá sám sebe před hledištěm plným diváků?
Mohu mluvit samozřejmě jen za sebe. Jak sebe vnímám? Nijak.
Prostě tam jsem, jsem šťastná a diváky vnímám jako součást sebe sama. Necítím,
že bych měla něco „předvádět“. Cítím, že musím dát prostor tomu, co mnou má
projít, co nás má spojit. Mě – herce – a diváka. Pokud do toho nezapojím
vlastní ego, pocit vlastní důležitosti, a nechám pokorně energii plynout, ke
spojení dojde a jsou to nejkrásnější okamžiky v mém životě.
Někdy si před představením prohlížím diváky v hledišti
skulinou v oponě a v duchu jim děkuji za to, že se kvůli nám oblékli,
upravili, že jsou ochotni věnovat nám dvě hodiny vlastního života! Neberu to
jako samozřejmost.
Už vás někdy dovedla
reakce nějakého diváka rozhodit?
No, teď teda nechci machrovat, ale nevzpomínám si. Většinou
jsou všichni k zulíbání. Ale možná jsem si těch reakcí, které by mě mohly
rozhodit, jen nevšimla!
Můžete o sobě říci,
že máte na spolupráci herec – divák nějaký fígl, svoje vlastní know-how?
Lásku. Každý z nás touží být milován, touží po troše
pozornosti a pohlazení. Já diváky miluji jen za to, že jsou. Bezpodmínečně.
Dávají mi velký dar, a to, že mohu dávat a oni to přijímají. Mám pocit, že
člověk, který dává, by měl poděkovat tomu, kdo jeho dar přijme. Návod nemám, vycházím ze sebe. Ale v každém představení
nějaké to „obtěžování“ diváka máme. Zatím nám to prochází, no uvidíme za pár
let!
Když dnes spolu
s vaší dcerou Nikolou a Bárou Seidlovou tvoříte trio, umíte si představit,
že byste měla hrát monodrama?
Ale jo, jenomže už by se mi nechtělo. Je mi s nimi na
jevišti nádherně! A nejen na jevišti, i v životě. A jak říkal režisér
Peter Scherhaufer: „Ve třech, to už se dá hrát divadlo.“
V čem se od
svých kolegyň odlišujete?
Tak to je těžká otázka! Každá jsme jiná, a přesto je mezi
námi něco silného, společného, co nás spojuje. Každá z nás má mimo herectví
i spoustu drobných talentů. Já ráda píšu, a tak jsem autorkou našich scénářů, i
když mi do toho holky samozřejmě hodně „kecají“.
V čem se
doplňujete a co považujete za nepostradatelný a důležitý prvek mezi vámi?
Každá z nás má něco, co té druhé chybí. Důležitý prvek
je asi to, že spolu nesoupeříme, ale energii, kterou bychom použily k soupeření,
používáme k vytvoření společné vize. A pak si říkáme pravdu. Říkáme si to,
co si opravdu myslíme. Zní to banálně, ale zkuste říct někomu, co si opravdu
myslíte! Mnohdy to nesnesou ani ti nejbližší, a přitom je to jediný způsob, jak
vytvořit krásný vztah.
Jak jste na tom
s vlastní touhou odlišit se?
Všichni jsme jedineční, každý z nás má jedinečný otisk
prstů, jedinečné vnímání světa, jedinečný přístup k životním situacím, ale
přesto tvoříme jednotu, jeden celek. Každý z nás je důležitý. Hraje
neopakovatelnou „vesmírnou“ roli. Nemusíme mít potřebu se odlišovat, protože
každý jsme originál.
A co kopírování,
patří to nějakým způsobem do života herce obecně a do vašeho konkrétně?
Kopírování není jen doménou herce. Jsme masírováni rodinou,
školou, médii, abychom byli takoví, jaký už byl někdo, kdo byl uznán za hodného
obdivu. Ale každá kopie Marilyn Monroe, Alberta Einsteina, nebo Bolka Polívky
zůstane kopií a nikdy nepřinese nic nového. Je krásné nechat se inspirovat, ale
zachovat věrnost sobě samému.
V obchodních
vztazích se někdy stává, že vzniknou i přátelské vztahy. Chodí to tak na
divadle i mezi diváky a herci?
Chodí! Máme spoustu kamarádů a známých z řad diváků nebo
třeba pořadatelů z různých divadel, kam jezdíváme hrát. Vždycky se už na
ně těšíme, jsme zvědavé, co je u nich nového, zajdeme si na skleničku nebo na
oběd.
Jak brzy musíte být
v divadle, abyste zvládla vlastní přípravu?
Fyzicky chvilku, duševně jsem v divadle dlouho před
představením. Ale pokud hrajeme dětská představení, kde jsme si určily i role
dopravců a techniků, kteří staví scénu, musíme být v divadle nejméně dvě
hodiny předem. Je to vlastně taky taková forma koncentrace. Běhání
s kovovými tyčemi, montování, vybalování rekvizit… a taky pěstování
pokory a uznání těm, kteří za nás na ostatních představeních tyto práce dělají.
Je dobré si to vyzkoušet!
Kdo vám
v zákulisí obvykle pomáhá, koho nutně potřebujete mít k dispozici?
V některých inscenacích máme jen osvětlovače a zvukaře,
do jiných jsme si přibraly hostující herce-kamarády z jiných divadel, a
tak je celá produkce v zákulisí mnohem náročnější a už tam potřebujeme
„partičku“ kluků, kteří něco spustí, něco podají, někde vykouknou…
U jakých lidí je
škoda, že nejsou vidět, a jejich práce se přitom na divadle opravdu cení?
To si zkoušíme dnes a denně na vlastní kůži! Mít svoje
divadlo je totiž zábava na plný úvazek! Těch profesí je hodně! Některé zvládáme
lépe, jiné hůř, na některé musíme opravdu povolat odborníky! Za tím, že herec
ve výsledku stojí na jevišti a diváci mu tleskají, je práce těch, kteří divákům
dali vědět, že se vůbec nějaké představení koná, těch, kteří mu prodali lístky,
těch, kteří ho uvedli do divadla, těch, kteří tam uklidili. Když píšeme scénář,
přemýšlíme o každém slově, na jevišti to pak vypadá jako bravurní ostrovtip
herce. Většinu diváků zase tolik nezajímá, kdo texty píše, mají pocit, že za
vší tou parádou stojí jenom herec. Nebo práce kostýmní výtvarnice, která musí
respektovat nejen to, aby kostýmy byly výtvarně dokonalé, aby splňovaly funkci,
kterou mají, ale ještě řešit hysterii hereček a někdy i herců a režisérů. Ve
výsledku přijdete na to, že divadlo mohou dělat jen lidé, kteří ho milují, ať
už tam zastávají jakoukoli profesi!
Můžete říci, že hraní
pomáhá nějakým způsobem i práci s vlastní psychikou? Jako to například
uvedl Jan Přeučil, kterému pomohlo jít na jeviště v den, kdy zemřela
Štěpánka Haničincová. Jak to vidíte vy?
Jeviště je zázračné! Když na ně vstoupíte, dostanete se do
jiné hladiny. Vaše energie se přeladí na jiné vysílání, jako rádio. Vaše osobní
problémy ztratí svoji důležitost, dokonce i tělesné problémy ustupují do pozadí.
Nejeden herec se během představení zbaví třeba rýmy nebo chřipky. Vidím to tak,
že vše, co na jevišti hrajete, prochází přes vaši „duši“. Ale je pro mne hodně
zábavné zahrát si protiklad toho, kdo opravdu jsem, protože mi to umožní určitý
nadhled a nadsázku a mohu postavě dát i rozměr naděje. Z druhé strany si
pocitově vyzkouším, jak se asi takový člověk cítí, a v běžném životě ho
dokážu víc pochopit a přijmout. Třeba všechny ty zhrzené paní, které si svoje
peklo vytvářejí evidentně samy svým pocitem vlastní důležitosti a přesvědčením,
že ony to všechno vědí nejlépe! Někdy se s takovými osobně setkám a řeknu
si: „No tak ty půjdeš na jeviště!“ Paradoxní je, že se ta dotyčná na jevišti
nepozná a směje se, jak je ta postava trapná, a pak nám přijde ještě poděkovat,
jak moc se pobavila! Tak si říkám, kolikrát někdo takové zrcadlo nastavil mně a
já se vůbec nepoznala!
Jak moc je podle vás
herec psychicky odolný člověk?
Tak, jak si to dovolí. Naše myšlenky vytvářejí náš život. Co
si myslíme, to jsme a neplatí to jenom v herectví!
Patří k herectví
i určitá rozmařilost, přecitlivělost? Nakolik ji vnímáte ve svém hereckém okolí
a nemyslím tím zrovna nejbližší holky.
Vnímám své kolegy pozitivně. Mají otevřený určitý kanál a
jsou vnímaví a přemýšliví. Když denně stojí na jevišti a manipulují se svými
city a pocity, je jasné, že mohou být přecitlivělí a reagují třeba neadekvátně
situaci. Proto je potřeba si své role vybírat, milovat je a taky hodně
odpočívat. Chodit do přírody a nechat se od ní inspirovat. Můj děda říkal, že
les je pro něho chrám, kam chodí rozmlouvat s Bohem. Já to tak taky cítím.
Kdo je autorem názvu Malé(h)ry? Má název nějaký svůj příběh?
To je hodně stará historie! Kdysi jsme dělali jedno
představení pod uměleckou agenturou. Bylo inspirováno knihou pana Vyskočila.
Tak se nám ten název hodně zalíbil. No a je to venku! Snad nás nezavřou za
krádež slovní hříčky! Já jsem si potom ten název nechala a hrála pod ním
divadlo jednoho herce. Tenkrát sama v režii Petera Scherhaufera. A čekala
jsem, až mi holky, mé současné nejlepší kamarádky a kolegyně, dorostou!
Když hrajete pro malé
děti, prožíváte to odlišně než večerní představení pro dospělé?
Ne. Forma je samozřejmě úplně jiná, základ stejný! Děti jsou
velké duše v malých tělech. Někdy jsou ty děti mnohem vyspělejší než my
takzvaně dospělí a máme se od nich co učit! Učit se opravdovosti, kreativitě a radosti
ze zdánlivě obyčejných věcí. Ráda pro děti hraju i píšu. Teď jsem napsala knihu
pohádek, kde jsou hrdinové negativní bytosti, třeba čert, vodník, strašidlo
nebo ježibaba. Společným jmenovatelem je to, že v každé této „příšeře“
dřímá kousek dobra, a pokud ho probudíme, stanou se z nich nádherné
bytosti. A tak je to i s námi dospělými v životě! V každém
z nás je kus dobra, jen ho probudit! Jsem dětem moc vděčná, že mě učí
probouzet v sobě to dobro a vidět svět jejich očima!
Čí život je podle vás
nejvíce obohacen, ten hercův, nebo divákův?
Toho, kdo si dovolí ho žít naplno! Je jedno, jestli je to
herec, nebo divák, nebo třeba prodavač v cukrárně!
O co se lidé, kteří
divadlo nevyhledávají, nejvíce ochuzují?
Pokud někdo divadlo nevyhledává, asi ví proč. Má k tomu
své vlastní pohnutky a dělá dobře, když je následuje. Potřebuje ke svému životu
třeba úplně jiné věci než divadlo. Toho, kdo do divadla chodí rád, jistě
obohatí setkání. Setkání s lidmi v hledišti i na jevišti. Uvědomí si,
že je součástí procesu hraní si, že se společně s někým může zasmát nebo
že není sám, když mu dojetím ukápne třeba slza! Anebo jen jednoduše zapomene na
své běžné denní starosti. Divadlo je prostě magie!
Jakým metrem podle
vás divák měří? A vy diváky?
Metr do divadla nenosím! Je to pro mne zbytečný krám! (smích) A diváci? To už je na nich!
Myslím si, že stejným metrem, jakým měříme sebe, měříme i své okolí.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make-up:
Michaela Lejsková
Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Zlatý Had v Praze www.zlatyhad.cz
Divadlo
Male(h)ry www.divadlomalehry.cz
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
