„Je falešná představa
myslet si, že vám někdo dá noviny a z nich se všechno dozvíte. Něco se
dozvědět je práce jako jakákoliv jiná.“ Karel Hvížďala
Být autorem tolika
knih, rozhlasových her, blogů, esejí a rozhovorů, jako Karel Hvížďala, tomu už
se obrazně říká, mít vskutku vypsanou ruku. Jste-li člověk zvídavý a
nespokojíte se jen s prvoplánovou informací médií, pojďte se něco málo
dozvědět o tom, jak číst mezi řádky. Poznejte dobrou knihu, buďte vnímaví k tomu,
jak rozlišit nabízené informace v novinách, jak se zkrátka obstojně
orientovat a umět porovnat to, co nám mediální svět přináší.
Kolik rozhovorů
redaktor jako vy v běžném týdnu uskuteční?
Jak kdy. Většinou
žádný. Na druhou stranu jsou rozhovory, které vedu s některými lidmi desítky
let: Například s Václavem Bělohradským, Karolem Efraimem Sidonem, Václavem
Havlem jsme pracovali dvacet let a teď třeba dokončuji rozhovor s Jiřím
Přibáněm po devíti letech a s Ivanem Wernischem po více než dvaceti letech.
Kdy naposledy dělal
rozhovor někdo s vámi a na jaké téma?
Vy a jeden student z
Bratislavy, který o mně píše magisterskou práci.
Jak vnímáte sebe, coby
pro zaměstnavatele nepohodlného novináře, když se ohlédneme za vaší dlouholetou
praxí a režimem, který přál spíše přizpůsobivým novinářům?
Skoro vždy jsem byl
vyhozen nebo dal výpověď, a to za všech režimů (smích), po celý život a
je to moje největší štěstí. Díky tomu jsem si uchoval samostatnost a nemám v sobě
zabudovanou lokajskou mentalitu, která za totality zlomila lidské duše. V roce
1978 jsem emigroval, což mi umožnilo studovat venku, pracovat ve svobodném
ovzduší. Po návratu jsem se podílel na privatizaci Mladé Fronty, a když se to
povedlo, tak mě naštěstí zase vyhodili a založil jsem s Jaroslavem Kovaříkem
Týden atd.
Jak snadno se vám
sháněla v zahraničí práce?
Měl jsem štěstí. Práce
bylo dost. Živil jsem se hlavně na počátku psaním rozhlasových her, psal recenze
do Svobodné Evropy a Deutsche Welle, byl chvíli editorem v nakladatelství
Index. Tam jsem se nesetkal s žádným tlakem. To byla velmi příjemná změna.
Problémy byly dva: Na počátku jsem měl víc času a málo peněz, později už byly i
peníze a nebyl zase čas na to, abych procestoval vše, co mě zajímalo.
Jaký je rozdíl mezi
hrou divadelní a rozhlasovou?
Struktura je prakticky
stejná.
Můžete hovořit o
jakémsi trendu rozhlasových her?
V roce 1968 se se
studentskou revoltou zhroutily školy, které to učily, všude se experimentovalo
a po klasicky postavené hře byla v roce 1978, kdy jsem přišel na Západ, poměrně
velká poptávka. Hned na počátku v Rakousku na televizní stanici ORF jsem
za svou práci tehdy dostal dvě ceny a to byl docela dobrý start. Hry se
opakovaly, pokud se povedly, na dalších stanicích v Německu a Švýcarsku a
některé se i překládaly do jiných jazyků. Z toho se dalo docela slušně
žít, protože zájem byl poměrně velký. Celkem bylo tuším tehdy jedenáct německy
mluvících televizních stanic, které je vysílaly.
Jaká byla vaše cesta k volbě
témat, která vás zajímala?
Vždy jsem si volil to,
co jsem chtěl. A pokud to nešlo, tak jsem odešel, nebo mě vyhodili.
Jaká témata jste měl tendenci
hledat?
Témata, která se mi
zdála důležitá pro společnost nebo pro mě, abych pochopil, jak společnost
funguje. Každá hra je vlastně dialog i sám se sebou. Člověk hru se slovy
používá hlavně k tomu, aby se sám zorientoval ve světě, který ho obklopuje. Jak
to řekl Gustave Flaubert: Madame Bovary jsem já.
Kdy jste začal s analýzou
společenských problémů, tedy s esejistikou? V posledních letech jste vydal dvě
knihy esejů: Restaurování slov a Uvízlé věty…
Bylo to už v exilu,
kde jsem začal současně psát knihy a hledal další prostor, jak nacházet
odpovědi na některé otázky, na které mi forma her již nestačila. Donutily mě k
tomu i občasné přednášky.
V čem je rozdíl mezi
žurnalistikou ve staré Evropě a ve střední Evropě?
O srovnání se můžeme pokusit,
ale nemůžeme se jen tak jednoduše srovnávat, protože západní žurnalistika má
úplně jinou historickou tradici. Zpoždění u nás je staleté. Vezměte si, že
cenzura byla ve Velké Británii zrušena v roce 1695 a u nás až v roce
1989. O tři sta let později! Přístup všech ke všem informacím byl ve Švédsku
uzákoněn 1776 a u nás v roce 1999: o dvě stě let později a dodnes se
nedodržuje. Dvě stě let zpoždění máme i v založení novin: první vyšly ve
Štrasburku v roce 1605 a Kramerius začal v roce 1789, nepočítáme-li Českého postilióna.
Ale to bylo v době, kdy už vycházely devět let Neue Zürcher Zeitung, tedy
noviny, které se svou strukturou podobaly dnešním deníkům. U nás se novinami
dělala osvěta a národní obrození, učily lidi číst, hygieně apod. Nešlo o
byznys, který hrál vždy hlavní roli ve staré Evropě. Z toho vyplývá i jejich
snadná zneužitelnost: nejprve k budování republiky, později socialismu a
dnes kapitalismu. My často v médiích chceme něčemu nebo někomu pomáhat a to Západ
nezná. Ten definuje žurnalistiku jako samoúčel. Novinář sbírá informace,
protože je zvědavý a v komentářích a analýzách je rozebírá.
Základní rozdíl kromě
historických kořenů je i ve finančním a lidském potenciálu. U nás mají naše
nejserióznější noviny, jimiž jsou dejme tomu Hospodářské noviny, asi padesát
redaktorů. V Německu se i přes úsporná opatření vedou diskuse o tom, zda je
možné vydávat prestižní či seriózní noviny v menším počtu redaktorů, než
je tři sta a to nepočítám zaměstnance v rešeršním oddělení. Americké noviny
Washington Post či New York Times měly donedávna ještě dva tisíce redaktorů a
dnes mají něco přes tisícovku lidí. Jen oddělení, které sleduje práci
prezidenta, čítá na padesát redaktorů. A rešeršní oddělení časopisu Der Spiegel
má 56 lidí, což je víc, než má celé redakce Respektu. To nelze vůbec srovnávat.
Jaké množství informací
novinář uveřejní ze svých podkladů? Dá se to nějak procentuálně odhadnout?
Aby mohl novinář
uveřejnit třicet řádků, nebo sto šedesát, musí mít načteno, nasbíráno několik
set stránek. Jinak to nemá smysl. Proto i bulvární žurnalistika je kumšt. Umět
udělat například rozhovor s kancléřem na devadesát řádek, jako to dělá
Bild, to je doopravdy umění. Žurnalistika, zvláště dnes v rychlostní
společnosti, je povolání, ke kterému potřebujete velkou zkušenost, abyste se
rychle ve věcech orientovali. Je tomu opačně než v reklamě: tam je zase
zkušenost na škodu. Brání kreativitě.
Do jaké míry si podle
vás naši novináři uchovávají objektivitu?
Jistě jsou média, která
se o to silně snaží, ale jsou limitována tím, o čem jsem mluvil. A
veřejnoprávní média jsou limitována zase tím, že nejsou de facto veřejnoprávní.
Že nedodržují standardy Evropy, což znamená, že mediální rady jsou
zpolitizované, ředitel je velmi snadno odvolatelný, poplatky určuje parlament,
a tím jsou média vydíratelná…to na Západě nikde není. Tam ředitele nebo radního
může odvolat jedině soud. O navyšování poplatků nerozhoduje parlament, ale
počet bodů v tzv. spotřebním koši, parlament pak zvýšení poplatků schvaluje jen
formálně atd. Zmíním také redaktorský kodex, který zaručuje novináři absolutní
svobodu: nikdo mu nemůže nařídit jak má o něčem psát a strukturu vedení – ředitelská
a šéfredaktorská struktura je oddělená: ředitelé rozhodují o směřování stanice
a penězích, šéfredaktoři o obsazení redaktorů a o obsahu, ale nejsou řediteli
podřízeni. To, co se děje běžně u nás, nemá s fungováním médií veřejné služby v
Německu či v severských státech skoro nic společného. My se blížíme spíše
problémovým zemím jako je např. Itálie Silvia Berlusconiho.
Můžete porovnat na
příkladu přímé volby prezidenta přístup médií k této společensky velmi
významné události?
Česká televize a Český
rozhlas a některé celostátní deníky se hodně snažily, ale ostatní mediální
výstupy byly velmi často povrchní. Málo analýz. Bylo to o aktualitách, místo o
informacích a privátní televize z toho do značné míry dělaly estrádu.
Připomeňme, že aktualita je takový druh sdělení, jehož hodnota je nejvyšší v
momentě, kdy se událost děje.
S informací je to
opačně: její hodnota se vzdáleností od události roste. Tak to definoval filozof
Hans-Georg Gadamer.
Po jakých novinách by
měl člověk sáhnout, aby byl dobře a objektivně informován?
Je falešná
představa myslet si, že vám někdo dá noviny a z nich se všechno dozvíte.
Něco se dozvědět je práce jako jakákoliv jiná. Když
chci o něčem něco vědět, musím přečíst víc než jedny noviny. Mít názor je něco,
co si člověk musí vytvořit sám na základě konfrontace informací z několika
zdrojů a své zkušenosti. Myslet, že tuto namáhavou práci za něj udělají nějaké
noviny, je naivní.
Jaké podmínky má u nás
žurnalista, když si chce ověřit informace?
Zdroj informace by měl
novinář pokud možno vždy zveřejnit. V krajním případě, pouze se souhlasem
nadřízeného, může uvést, že zdroj si nepřeje být jmenován, ale jeho šéf by měl
vědět, kdo mu takovou informaci dal a zvážit, jestli je ten zdroj dost
důvěryhodný. Jinak je to problém, protože zákon o přístupu k informacím, jak už
jsem řekl, se tu ještě moc nedodržuje. Dokonce jsou přece nyní pokusy tyto věci
kriminalizovat: Na Lenku Bradáčovou bylo podáno trestní oznámení, že zveřejnila
svůj plat a platy svých zaměstnanců, ač je zaměstnána ve státní správě. To je
markantní paradox.
Jak byste vysvětlil
fakt, že se některá zdánlivě seriózní média přiklání k určitému druhu
bulvárního formátu, který by tam na první pohled patřit neměl?
To je dáno opět
provozem, který je tu zaveden. V okamžiku, kdy se z prestižních novin
stanou marketingové noviny nebo „popnoviny“, kdy je vše soustředěno na boj o
čtenáře, změní se i úloha novin: místo na transfer informací se soustředí
na transfer emocí.
Jak by měla vypadat podle vás ideální esej, a kde může čtenář na dobré
eseje narazit?
O eseji byla vyslovena řada úvah. Pokusím se jich pár připomenut. Virginia
Woolfová o prvním esejistovi, či přesněji o tom, kdo toto slovo použil poprvé,
napsala: „Hovořit sám o sobě, pozorovat své vlastní vrtochy a přitom kreslit
diagram váhy, barvy a obvodu duše při její zmatenosti, její pestrosti a nedokonalosti
je umění, které ovládá jediný muž, Montaigne“. Michel Foucault to vidí jinak,
napsal: „Esej je topologický řez tématem. Osobní je u něj spíše přístup.“
Slovenský teoretik Jozef Bžoch, který se esejem zabýval v půlce
šedesátých let minulého století, říká: „Jako je v šachu nejmocnější
figurou královna, v literární kritice je nejmocnější královnou esej. Je
synonymem nejen důstojnosti, ale i svobody pohybu, který se uskutečňuje po
libovolné ose. Dívá se z výšky, proto se jeho rozhodnutí týká celé
situace, a to i tehdy, když se zdá, že je autor zaujatý nepodstatnými
maličkostmi. Výška eseje je aristokratická, tak jako svoboda pohybu neznamená
šlapání po záhonech. Pojmenování této výšky je nadhled, kterým se liší člověk
od zvířete a esej od oficiální kritiky. „Napsal
jsem o tom kapitolu do skript. Esej je procházka
pro potěšení, ne obchodní cesta. – kam tady patří ty
uvozovky????
Jaký je váš vztah k tvorbě Karla Čapka?
Jeho povídky z obou kapes a novinové žánry mám moc
rád. S dramatickou tvorbou mám problém.
Jaký ze žánrů na mediálním trhu víceméně postrádáte, je mu věnována malá
pozornost?
Právě eseji, která ve staré Evropě kultivovala od roku
1580 samostatné svobodné myšlení. Dodnes ve Velké Británii esejí končí každý
školní rok a později každý semestr na vysoké škole. Esej znamená postoj a
postoj znamená charakter plus inteligenci.
Co byste doporučil
dnešním studentům žurnalistiky?
Aby vycestovali do
zahraničí, šli alespoň na rok pracovat třeba jen jako elévové do prestižních
zahraničních médií a měli možnost porovnat, načerpat informace a získat jinou
zkušenost.
Jak je podle vás
důležité vzdělání pro novináře?
Vzdělání je samozřejmě
důležité, ale problém je dnes jinde: i lidé řádně vystudovaní na
nejprestižnější Karlově univerzitě, když přijdou do redakce, byť s dobrými
úmysly, tak to, co se naučili, od nich nikdo nechce. Provoz je zde založený na
něčem úplně jiném. Musíte-li napsat někdy i tři články z rozličných oborů
za den, jste v pasti. To je nesmysl.
Jak vypadá redakční
týmová práce, členění týmu?
V zahraničí se
pracovní tým dělí na redaktory, kteří se zabývají zpravodajstvím a pak na
autory, reportéry, komentátory, analytiky, kteří pracují samostatně. Autoři
většinou sedí doma a do redakce nechodí: jen občas na důležité koncepční
porady.
Home office je
populární. (úsměv)
Ano, v angličtině se
tomu tak říká. Pro určitý typ práce je to ideální, hodně věcí jde dnes dělat z domova,
po telefonu a internetu, ale jsou věci, které se člověk dozví jen tehdy, je-li
v kontaktu s vrcholnými odborníky. Jen tak do sebe nasaje informace,
které sice nemusí být publikovatelné, ale jsou důležité pro další práci.
Jaká jsou specifika pro
poutavý titulek?
Záleží na druhu novin.
Prestižní noviny musí v titulku co nejpřesněji vyjadřovat obsah. U bulváru
musí přitáhnout co nejvíce lidí a nemusí mít s obsahem vůbec nic
společného. Bohužel takové titulky se čím dál tím častěji objevují i u našich „popnovin“.
Sám jste také
spisovatel. Měl jste někdy u svých titulů dilema, co se týká titulu?
Beletrii jsem již
dlouho nenapsal, tak řekněme, že jsem spíš interviewer a esejista. Ale problémy
s názvem mám skoro vždycky. To je specifická a namáhavá práce! Člověk si napíše
dvacet, třicet titulů a pak vyškrtává. Například když jsme dělali knihu s Václavem
Havlem, navrhoval jsem, aby se jmenovala Václav Havel: Paradoxy mého života,
rozhovor s Karlem Hvížďalou. Pak si rukopis přečetla Olga Havlová a
řekla, že to není žádný rozhovor, ale výslech. A Havel prý dodal, že na dálku.
Z toho vzniknul titul Dálkový výslech. (úsměv) Nebo když
jsem dělal rozhovor s Arnoštem Lustigem, na žádný kloudný název jsem nemohl
přijít. Pak si rukopis přečetla Jitka Molavcová a řekla: „To je samé tachles,“
tedy „k věci“. Lustig mi stále utíkal od tématu. Knihu jsme pojmenovali Tachles,
Lustig.
Odpověděli vám
respondenti, se kterými jste psal knihy (pozn. redakce: Václav Havel, Karel
Schwarzenberg, Karol Sidon, Jiří Suchý a další), na všechny vaše otázky?
Se všemi jsem měl vždy
dohodu, že přistoupí na můj způsob práce a odpoví na všechny otázky. Druhá věc
je, zda je zveřejníme a zda je to pro výsledek důležité, zvlášť když ty
informace jsou příliš osobní. Někdy ale pro interviewera mohou být důležité,
aby se ve zpovídané osobě lépe orientoval.
Jak čtenář pozná dobrý
rozhovor? Jak se má orientovat?
Čtenář si zřejmě často
takovou otázku neklade, on hledá spíš to, co nebo kdo ho zajímá. Jestli je
interview povedený pozná spíš zpovídaný. Protože pokud ho redaktor nedonutí,
aby začal myslet, je nepřipravený, nebude mu vlastně odpovídat, ale bude jen
vytahovat z mozku to, co řekl již mnohokrát. Tím pádem se z rozhovoru
stane klišé. Pokud čtenář hledá něco sofistikovanějšího, pozná to asi také.
Znáte „systém nůž“? Takhle mě v nakladatelství učili, jak poznat špatný
rukopis třeba tří set stránkové knihy. Nůž strčíte do rukopisu, který otevřete
na stránce, kam se zasunul, a pokud vás na té stránce nezaujme ani jedna věta,
tak je evidentní, že rukopis za nic nestojí. A podobně je to s dobrým
rozhovorem: když ho proletíte třeba jen diagonálním čtením a nezaujme vás tam
ani věta, je to špatný rozhovor.
U článku by měl čtenáře
zaujmout perex, headline, jak ideálně by měl být postavený?
Signální věty článku
jsou vždy součástí boje o čtenáře. Nejdříve je titulek, pak je perex a pak
text. Někdy se používají i citáty, které se vypíchnou jako nejatraktivnější
lákadla, které médium vysílá k potenciálnímu čtenáři. V ideálním případě
jde o spojení zdravého mixu mezi novou informací a emocionální přitažlivostí.
Analyzujete svou
vlastní tvorbu zpětně?
Eseje zpětně analyzuji,
rozhovory ne. Jen občas do něčeho nahlížím, když potřebuji starší informace. U
knižních rozhovorů totiž žádná zkušenost moc neplatí. Každý rozhovor
představuje úplně nové setkání a forma se rodí za pochodu. Člověk sice musí být
dokonale připravený, aby partnera přesvědčil, že má o něj opravdový zájem, ale
zároveň musí mít odvahu na přípravu zapomenout a jít po stopě: když cítí, že na
zpovídaném je zajímavého něco úplně jiného, než co si připravil. Zrovna včera
mi říkal známý slovenský moderátor a šéfredaktor Týždne Štefan Hríb, že jde-li
v televizi do studia, kde moderuje pořad Pod lampou, nikdy neví, jak
začne. Sice se dobře připravuje, ale vždy se nechává inspirovat až na místě
lidmi, které má ve studiu. Snaží se na ně vnitřně napojit, aby neměli pocit, že
jsou v televizi a hovořili zcela uvolněně. A něco podobného napsal ve svých
pamětech i nejznámější americký moderátor Larry King.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Honza Malý
Korektura textu: Vladana Hallová
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
