„Bez dobrého scénáře je skoro vyloučené natočit dobrý film.“ Jan Hrušínský
Jan Hrušínský se
dlouho nerozhodoval, zda bude svoji profesi vykonávat na prknech, co znamenají
svět, jak se u nás říká. Zpětně podezírá svého otce, který se v divadle a
ve filmu zapsal do našich srdcí jako fenomenální herec, Rudolfa Hrušínského, že
dráhu nalajnoval právě on. Láska k divadlu je v rodině Hrušínských
bez pochyby vryta hluboko do srdce. To pozná každý z vás, kdo navštíví Divadlo Na Jezerce, kde můžete
oblíbeného herce vidět naplno prožívat jeho divadelní role. Užijte si to,
protože co představení, to originál, neopakovatelný zážitek a je to tak trochu
i na vás, divácích, jaký bude.
Když se řekne herecká
příležitost, čím tento pojem byl pro vás na začátku kariéry a čím je nyní?
Na začátku kariéry touží každý herec co nejvíc hrát, touží
po slávě a popularitě. Po letech, pokud tohoto cíle dosáhne, touží po soukromí
a větším množství volného času. U mě to je úplně stejné.
Vnímáte dostatek
hereckých příležitostí?
Zaplať pánbůh, ano. Nabídek na filmy sice nemám tolik jako
dřív, ale přece jen čas od času nějaké jsou. Nemám žádné vysněné role ani
přehnané ambice. Netoužím se uštvat natáčením tří filmů najednou, jako to kdysi
dělal můj táta. Splnil se mi velký sen založením vlastního Divadla Na Jezerce. Zajímá mě především jeho kvalita, dramaturgie a
vše, co s tím souvisí. To je ambice, která mě naplňuje víc než hraní
velkých rolí.
Řekl byste, že
s určitými obdobími se točí či hrají spíše specifické věci, nebo je
dostatečný výběr žánrů?
Myslím, že v současném českém filmu chybí především
kvalitní komedie, které u nás vždy dominovaly a patřily k tomu nejlepšímu,
co bylo v naší kinematografii natočeno. Na filmy s Vlastou Burianem
nebo Oldřichem Novým se rádi díváme dodnes, zatímco na takzvané umělecké filmy
či velká dramata z té doby se většinou už nedá dívat. Stejně tak komedie
ze šedesátých let typu Limonádový Joe, Světáci, Rozmarné léto,
Pane, vy jste vdova, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Penzion pro svobodné pány, Dívka na koštěti a desítky dalších
zvyšují dodnes sledovanost všech televizních stanic a programů. Z počátku devadesátých let bych rád zmínil např. Šakalí léta, Obecnou školu nebo Pelíšky. Zkrátka filmy, které přinášejí radost.
Jak dlouho dopředu
obyčejně dostáváte scénář v divadle a je to jiné u filmu?
Většinou s delším časovým předstihem. Například muzikál
Já, Francois Villon jsme Na Jezerce připravovali více než dva
roky, než se začalo zkoušet. Ale může to být i obráceně. Naši novinku, komedii Práskni do bot, přinesl Jan Hřebejk
v listopadu a v lednu jsme už zkoušeli. Ve filmu je to podobné. Někdy
s vámi počítají už při vzniku scénáře a jindy vám nabídnou roli takřka ze
dne na den. Záleží ale vždy na kvalitě scénáře.
Jak u vás probíhá
příprava na roli, její nastudování?
Standardně, jako v každém jiném divadle. K uchopení
role každý herec přistupuje po svém a nejdůležitější je samozřejmě konečný
výsledek. Na Jezerce dbám na to, aby
herci, kteří u nás přijmou roli, měli čas se jí stoprocentně věnovat. To
pokládám za důležité, stejně jako přátelskou atmosféru při zkoušení. Hraje-li
se s radostí, je to vždy na výsledku vidět a mám zkušenost, že divadlo bez
radosti je s prominutím volovina.
Podle jakých kritérií
vyhodnocujete spolupráci? Osvědčil se vám vlastní odhad na lidi, nebo se u vás
spíše vyvíjel se zkušenostmi?
Postupem let jsme Na Jezerce
vytvořili určitý tým spolupracovníků, ať už tvůrčích, nebo těch, kteří tvoří
zázemí divadla, na které je spolehnutí, kteří jsou profesně opravdu na výši a
se kterými je radost trávit tolik času. Zatím se do divadla těším právě na tyto
kolegy. A samozřejmě na diváky. Bez nich by to celé nemělo žádný smysl.
Herecká branže vám
byla představována již od malička. Uvažoval jste, že byste snad dělal něco
jiného, nebo to byla jasná volba? Kdy bylo rozhodnuto?
Neuvažoval. Chtěl jsem být hercem, a když na to dnes myslím,
tak zpětně podezírám tátu, že mě k tomu nenápadně nasměroval. Sám se
narodil svým rodičům po představení v zákulisí štace, na které právě hráli,
a od dětství žil divadlem a filmem.
Jak vzpomínáte na
doby, kdy jste začal nahlížet do zákulisí natáčení?
Když se dívám na řadu tátových filmů z šedesátých let,
vybavuji si scény, u kterých jsem byl jako kluk přítomen a které jsem mohl
sledovat „zezadu“. Hrozně mě to baví a vidím vždycky více situace, které se
tenkrát děly za kamerou, než samotný filmový příběh, který už většinou znám
skoro nazpaměť. Atmosféra filmového natáčení je pro mě dodnes senzační věc.
V jakém směru je
podle vás natáčení filmu nejošemetnější pro herce? S čím by měl každý
raději dopředu počítat, a vyhnout se tak zklamání?
Podle mého názoru se většinou všechno odvíjí od kvality
scénáře. Bez dobrého scénáře je skoro vyloučené natočit dobrý film. Ale poznat
podle textu, jestli film bude dobrý, je těžké, stejně jako je těžké poznat
dobrou divadelní hru a její výsledek u diváků.
Patříte k lidem,
kteří mají spíše velká očekávání, nebo jste v tomto směru rezervovanější?
Žádná velká očekávání nemám. Beru život takový, jaký je, a
doufám, že stojím nohama pevně na zemi.
Měl jste
z některé ze svých rolí později nějaké dilema? Pohlížel jste na ni s odstupem
jinak?
Občas mi bývá vyčítána role ve filmu Jiřího Menzela
z roku 1974 Kdo hledá zlaté dno.
Ve filmu se hodně pracuje, sype se písek, jezdí náklaďáky a buduje se přehrada.
Ale nebyl to kolaborantský film typu Hroch,
Vítězný lid či Vstanou noví bojovníci nebo filmové epizody Majora Zemana. To ne.
Ten film neměl dobrý scénář, přestože dialogy zachraňoval Zdeněk Svěrák. Víte,
ono ale hodně záleží na tom, kdo kritiku pronáší. Kdo si pamatuje, co páchala
komunistická strana v době normalizace, neměl by tento film nikomu
vyčítat. Jistě ho mohl Menzel odmítnout natočit. Nevznikly by ale později Postřižiny, Slavnosti sněženek, Na samotě
u lesa či Konec starých časů.
Divadelnímu herectví
se věnujete od studií nepřetržitě. V jakých divadlech jste hrál?
První role jsem dostal od táty v Národním divadle už jako kluk. Po konzervatoři jsem přijal angažmá
v Činoherním studiu v Ústí,
kde vznikly např. Tři sestry, Goldoniáda či Vášeň jako led. Odtud jsem šel do pražského Realistického divadla, po revoluci Na Zábradlí, hrál jsem také v Divadle V Řeznické,
opět několikrát v Národním divadle,
v Divadle ABC, několik let u
Karla Heřmánka v Divadle bez zábradlí a v roce 2002 jsem založil
svoji Divadelní společnost a Divadlo Na Jezerce.
Když porovnáte, jak
se vám kde hrálo, co ke kterému divadlu tak nějak patřilo za specifika?
Všechna ta divadla měla svou nezaměnitelnou atmosféru a
každé bylo pro mě svým způsobem důležité. Jako kluk jsem v ND stihl
slavnou hereckou gardu Národního divadla,
jako například Olgu Scheinpflugovou, Karla Högera, Jiřího Steimara, Danu
Medřickou, Ladislava Peška, Vlastu Fabiánovou a další. Hrál jsem tam také
s Janem Třískou, se kterým jsme o 40 let později více než dvěstěkrát hráli
Na Jezerce v krásné hře Yasminy
Rezy Kumšt. Rád vzpomínám také na období
v Ústí nad Labem, kde jsme byli společně s Leošem Suchařípou, Jirkou
Schmitzerem, Miluškou Šplechtovou, Marií Spurnou a mnoha dalšími. Stejně rád
někdy myslím na Hello Dolly a Polskou krev, které jsme hráli víc než
deset let v Divadle V Řeznické.
A samozřejmě Divadlo Na Jezerce. To
si užívám nejvíc… Tady miluju opravdu všechno. Kolegy, zaměstnance i diváky. Jezerka je radost i trápení. Přesně tak,
jak to má být.
Jaké máte zkušenosti
ze zahraničí, kde jste navštívil divadla? A jaká jsou podle vás
v porovnání s naší scénou?
Myslím, že české divadlo zbytečně vzhlíží v německém
modelu osmdesátých a devadesátých let. Nesouhlasím s tvrzením některých
současných divadelníků, že německé divadlo je náš vzor. To se v padesátých
letech říkalo o sovětském divadle a bylo to stejně strašné. Myslím, že
v českém divadle je na co navazovat a v herecké i režijní tvorbě
můžeme být na mnoho věcí z dvacátého století hrdí. Viděl jsem mnoho
představení třeba v Londýně a zdá se, že se divadlo na západě vrací spíše
k tradičním hodnotám kvalitních hereckých výkonů a skvělých autorů. Režie
tam tolik neexhibuje a spíše pokorně slouží autorovi. Alespoň
v představeních, která jsem si jako divák vybral, tomu tak bylo.
Jak hodnotíte
divadelní publikum ve smyslu, že přichází různí návštěvníci na jedno a totéž
představení. Musí být zajímavé z pohledu herce porovnávat jejich reakce…
Máme Na Jezerce
zkušenost s diváky, kteří na různá představení přicházejí opakovaně, a
strašně nás baví jejich reakce. Například ve hře Práskni do bot často slyšíme dopředu jakousi nápovědu toho, co bude
za vteřinku. To miluju a fakt si to na jevišti s Radkem Holubem, Martinem Sittou
a Vaškem Liškou užíváme.
Do jaké míry může
divák ovlivnit repertoár divadla?
Na Jezerce nijak.
Dramaturgie vzniká podle reálných potřeb divadla jako celku, a protože máme
stabilně dobrou návštěvnost, nemusíme se divákům podbízet. Takové divadlo by mě
ani nebavilo. Chci, aby se divákům líbilo to, co se líbí nám.
Jak pohlížíte na
oceňování hereckých výkonů u nás?
Občas jako na ne zcela čestný obchod, kde se různá ocenění
účelově používají k získání takzvaných kulturních grantů a dotací všeho
druhu.
Co je podle vás
měřítkem úspěchu?
Kvalita divadla, kvalita tvůrců, kteří s vámi
spolupracují, dlouhá životnost jednotlivých inscenací a stabilní zájem
veřejnosti o vstupenky na konkrétní divadlo.
O jaký dosažený
úspěch za vaší kariéry jste nejvíce usiloval?
Aby byl můj táta, kdyby mohl přijít, s Divadlem Na Jezerce spokojen.
Jakým směrem je herec
ve svém soukromí nejvíce ovlivněn svojí profesí?
Většina těch opravdu dobrých herců, které jsem v životě
poznal, byli svou profesí naprosto prostoupeni a herectví zcela splývalo
s jejich osobností. To, že si nosí divadlo s sebou často i do svých
domovů, je daň, kterou lásce k divadlu obětovali.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Divadlo Na Jezerce: www.divadlonajezerce.cz
Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
