„Nejlepší rada, jakou
jsem kdy dostal? Je od Roberta Vana, od mého mistra, který řekl: Foť to, co máš
rád, co tě baví a co v tobě vyvolává emoce. Jedině pak budeš dobrý
fotograf.“ Tomáš Durňák.
Měl našlápnuto na
hvězdnou kariéru profesionálního fotbalisty. Přišlo ale tak vážné zranění, že
s tím musel ihned skončit a rozhodnout se, co bude dělat dál. Začal
pomáhat v trafice svého otce, kam si denně chodil pro cigarety světoznámý
fotograf Robert Vano. Jednoho dne Robert přišel a zeptal se, jestli by mu
pomohl při focení jako jeho asistent. Řekl ano, jejich
spolupráce trvá už přes 10 let. Společně objevovali alternativní historické fotografické
techniky. Od asistování přešel k vlastní tvorbě, k samostatným
výstavám. Do života Tomáše vstoupily jak příležitosti, tak překážky, které ho
snad posunují vpřed. Jak profesně, tak
duševně.
K fotografování jste se dostal jako osobní asistent Roberta Vana, pro
kterého pracujete deset let. Kdy jste začal uvažovat o vlastní profesní dráze
tímto směrem?
Když jsem začínal u Roberta jako asistent, dokončoval jsem sportovní
gymnázium. V té době už jsem věděl, že fotbal hrát nikdy nebudu. Původně
jsem chtěl na Fakultu tělesné výchovy a sportu, ale ani to mi mé zdraví
nedovolilo. Po třech letech asistování, i u jiných fotografů, jsem si vymyslel,
že to zkusím sám. Cítil jsem, že to vidím. Rodiče mi půjčili na foťák a
vybavení do ateliéru a já začal samostatnou dráhu fotografa.
S Robertem Vanem jste ale spolupracoval nejdelší dobu. Můžete na
svých fotografiích poukázat na něco zásadního, co jste se naučil právě od něj?
Od Roberta jsem se naučil úplně všechno, co teď umím. Fotografie
je řemeslo a řemeslo má své mistry a učně. Umím to, co mě naučil můj mistr.
Nemohu ani umět něco jiného. Co ještě neumím, je být tak dobrý člověk, jako je on. Pevně věřím,
že časem to zvládnu také.
A co vám jeho společnost nejvíce přinesla?
Víte, je mi 30 let a z toho 10 let jsem prožil ve velmi
blízkém, intenzivním, důvěrném až intimním vztahu s člověkem, který se jako
jeden z mála stále žijících setkal, spolupracoval, přátelil s těmi
největšími mistry, ikonami módního světa, procestoval celou zeměkouli a přežil
dobu, ve které žil, a prostředí, ve kterém se pohyboval. Stát se součástí
života a tvorby takového člověka je něco absolutně výjimečného, něco, co vás
ovlivní na celý život.
V čem jste se musel naučit být například tolerantní a dělat
ústupky?
Hned ze začátku jsem si musel uvědomit jednu zásadní věc – že
já jsem se stal součástí jeho života, ne on toho mého. Já jsem chtěl asistovat
a já jsem chtěl být fotografem, jako je on. A pokud jsem tam chtěl zůstat, musel jsem se přizpůsobit já
jemu. Postupem času, když mě Robert více poznal a viděl, že to myslím
s fotkou vážně a že se snažím naslouchat a něco se naučit, tak se naše
vzájemná potřeba být s tím druhým srovnávala. Není dne, abychom si
nezavolali, týdne, abychom se nesešli, roku, abychom neoslavili společně Štědrý
den.
Pracujete i s technikami, které jsou z dnešního pohledu
zastaralé. Čím vás zaujaly?
Poprvé jsem takovou fotku objevil v knížce, kterou měl Robert
v knihovně. Vypadala, že je 300 let stará, byla nádherná. Robert mi ale
řekl, že ta fotka je nazvětšovaná před pár lety, jen je udělaná historickou
fotografickou technikou, ručně, tak jak fotografie začínala. Hned jsem věděl, že pokud chci být fotograf, musím dělat takové fotky.
Robert byl nadšený, protože on už podobnou techniku dělal. Z Ameriky jsme
si nechali poslat knihu, která popisovala, jak se takové fotografie vytvářejí.
Ze začátku nám trvala jedna fotka celý den, aby nám k večeru celá zčernala,
udělali se na ní puchýře a byla na vyhození. Asi po dvou letech jsme to
vypilovali a dnes, když jsme připravení, nám taková práce zabere asi hodinu.
Jsou fotografie cenné i pro sběratele?
Uvedu příklad. Představte si, že budete mít dvě sošky, například Buddhy.
Jedna bude z dřevotřísky, nejlevnějšího materiálu, a druhá bude
z teaku nebo jiného drahého dřeva. Na první pohled budou obě sošky stejné,
ale za tři roky se vám Buddha z dřevotřísky začne rozpadat, zatímco ten
z teaku vydrží i stovky let. Tištěná fotografie, i když použijete nejlepší
tiskárnu, vydrží asi deset let. Ta v platině vám může vydržet i stovky
roků. I proto, že obsahuje právě kov. Taková fotka pak nikdy nemá nižší cenu,
než za jakou ji koupíte. Hodnota může jen stoupat právě proto, že vydrží i
několik generací.
V jakých finančních hodnotách se tyto snímky vůbec pohybují?
Robert prodává platinu za 10 000 korun nebo 20 000 korun.
Záleží na velikosti, některé prodá i za 50 000 korun. Já takové ceny
nemám, ale za méně než 7 000 korun žádnou neprodám.
Kdy jste se začal
svojí tvorbou prezentovat?
První výstavu jsme měli s Robertem společnou. Jednoho dne jsme se
asi ve čtyři hodiny ráno sebrali a šli jsme fotit Prahu. Vybrali jsme ty
nejlepší fotografie, které jsme nazvětšovali za pomocí stříbrné želatiny, a v
Questenberském paláci v Praze jsme udělali malou výstavu. Poté jsem si ale
řekl, že musím udělat i svoji samostatnou prezentaci. Začal jsem fotit holky,
akty nebo známé osobnosti. Fotil jsem i Simonu Krainovou, která se nakonec
stala tváří mé vlastní výstavy. Tenkrát se vydražily tři její fotky na charitu za
300 000 korun a bylo to super.
Kdybyste si měl vysnít vámi zpracovanou ideální fotografii, jak by
vypadala?
Každých pět minut vám řeknu něco jiného. (smích)
Věnujete se i grafice. Která z činností – grafika nebo fotografování
– vás baví více?
Myslím, že to není úplně přesné, ani nevím, jak
přesně to pojmenovat. Je to kombinace fotografie, kresby a grafiky. Finále je
opět v platině na 100% bavlněném papíru. Využívám té nejmodernější technologie
s tou nejstarší. Rozdíl je v tom, že tu „grafiku“ dělám úplně sám ve svém ateliéru, nikoho k tomu nepotřebuji, já sám
určím, kde, co a jak bude a nebude. Fotku dělám s lidmi, se kterými
musíte společně dojít ke kompromisu. Oboje mám rád, dobře, že si můžu vybrat.
Práci jste na nějakou dobu přerušil kvůli nemoci. Co přesně se stalo?
Stalo se to, že po mém osobním, ale i rodinném krachu mé vrcholové
sportovní kariéry, s mojí povahou a s nedostatkem chemické látky
v mém mozku, jak jsem se nedávno dozvěděl, se zvykem být úspěšný a
obdivovaný jsem se vydal na cestu uměleckého fotografa. A po sedmi letech snažení
prorazit novou životní cestou ze mě byl fotograf, který nefotí komerci, je
největší bohém, co dělá jen historickou techniku na ruční papír, který dluží
nájem za celý rok, půjčuje si různě peníze od kamarádů a známých, o které skoro
všechny přijde kvůli nedodržení termínů a vymyšleným pohádkám, který neustále
žije v tom přesvědčení, že to brzy hned vše vyřeší. Nestalo se tak ani do
té to doby a už vím, že moje cesta je ještě hodně dlouhá.
S tím, že když se mě někdo zeptal, jak se mi daří, jak mi jde
focení, vždy jsem odpověděl, že všechno je super, že mám hodně práce a že si
vydělám tolik, kolik potřebuji. Celou tu dobu jsem žil ve lži, která mě
zabíjela. Skončil jsem v takovém psychickém stavu, že jsem i týden nevylezl
z postele, a abych tak učinil, musel jsem do sebe dát buď nějaký prášky a
nebo rovnou drogy, které mě dostaly nahoru. Ale když jsem se jednou takhle po
tom týdnu v posteli probudil, rozhlédl se kolem sebe a zjistil jsem, že chodím
na malou do flašky od coly, řekl jsem si, že takhle dál už žít nemůžu. Zabalil
jsem si batůžek a vyrazil sám do Bohnic. Ale tam mě vyhodili s tím, že
musím čekat a že mě nemůžou hned přijmout.
Jak jste to
vyřešil?
Hned jsem jel za Robertem, všechno mu řekl, potom jsem zavolal domů a
rodiče si pro mě přijeli. Hned druhý den mi volal Robert, že s paní Karasovou
mi našli psychiatričku, která mě vyšetří, udělá testy a najde místo, kde mi
pomůžou.
Co testy ukázaly?
Že mám silné příznaky maniodepresivní psychózy a že mi
v mozku chybí nějaká chemická látka, která mi vyvažuje mé pocity štěstí a smutku.
A s mojí životosprávou a stylem, jakým jsem žil, to byla smrtelná
kombinace.
Jak probíhala léčba?
Paní doktorka mi dala nějaké prášky, které už asi budu brát do konce
života, a řekla mi, že má známého ředitele v Psychiatrické léčebně v
Horních Beřkovicích. Měl jsem nastoupit na takzvanou arteterapii, kde můžete
dělat to, co vás baví, a že si mám vzít s sebou župan a brýle na potápění, že
je tam super bazén. Z toho jsem byl nadšený, takže jsem si zabalil věci na
focení, celou temnou komoru, župan a brýle a kamarád mě odvezl do léčebny.
Jenže tam o mně nevěděli, netušili, že mám nastoupit. O arteterapii nikdo nic
nevěděl a o bazénu už vůbec nic. V tu chvíli jsem byl pro ně jasný případ. (smích) Paní doktorce jsem se
nedovolal, jen jsem mluvil s ředitelem léčebny. Sice o mně věděl, ale
nebylo vyjednané, abych nastoupil. Řekl jsem, že zpátky už nepojedu, a byl jsem
odhodlaný tam zůstat.
Jak se to vyřešilo?
Nastoupil jsem přes klasický příjem. Odevzdal jsem pásek od kalhot,
vyndali mi tkaničky z bot a v deset hodin večer jsem se ocitl někde, kde
jsem nevěděl, kam jdu, co se bude dít dál a jaké překvapení mě ještě čeká.
Vešel jsem na oddělení, kde všichni spali. Pamatuji si, než mi odbavili věci,
že jsem ještě šel na cigáro do kuřárny, kde bylo velké okno. O něj se opíral
člověk, který ke mně byl zády. Sedl jsem si, zapálil si a řekl: „Čau, já jsem
Tomáš a jsem tady nový.“ On se otočil, prst si položil na oko a pomalu se ke
mně přibližoval, a když byl už úplně u mě, řekl: „A Já jsem Bůh.“ Řekl jsem si:
„Tak, tady to máš, ty vole, dobře ti tak…“ Na konec jsme byli dobří kamarádi. (smích)
Kam jste šel potom?
Odvedli mě na pokoj, kde bylo asi patnáct obsazených postelí. Vzduch, že
by se dal krájet. Naštěstí jsem dostal postel přímo u okna, které jsem hned
otevřel. Dostal jsem prášky, abych usnul, a vzbudil jsem se až ráno.
Jaký to byl pocit?
Byl to šok. Probudíte se mezi lidmi, kteří jsou schizofrenici nebo mají
jiné závažné psychické problémy. Byly tam různé národnosti, různě staří,
někteří slintali, jiní měli špinavé ruce, nehty. Bylo to jako ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Než se
uvolnilo místo, byl jsem na tomto oddělení asi měsíc. Ale nikdy jsem se
nelitoval, bral jsem to jako svůj účet, který teď musím zaplatit.
Jak probíhala léčba dále a co vám dala?
Celkově jsem v léčebně strávil půl roku. Každé oddělení mi dalo
strašně moc, podruhé jsem se tam narodil. To první mi ukázalo, kam až se člověk
může dostat, jak může dopadnout. Na druhém oddělení už byli kluci
s podobnými problémy, kteří se dostali do psychických problémů
z různých důvodů, například neměli dobré zázemí v rodině. Tam jsem
pochopil, že se do léčebny může dostat kdokoli. Třeba i já, obdivovaný, úspěšný
dorostenecký fotbalový reprezentant, kapitán týmu, vrcholový profesionální
sportovec s rozjetou kariérou, co se po pár letech ocitne na takovém místě
s takovými lidmi. Až tam máte čas o všem přemýšlet, hlavně o sobě, o tom,
proč to takhle dopadlo, kde se asi stala chyba a co je potřeba udělat pro to,
aby se neopakovala.
Spousta lidí, kteří mají problémy s depresivními stavy, se bojí
někomu svěřit. Neví, co mají dělat. Co pomohlo vám, když jste si připustil daný
problém?
U mě se to celé otočilo tehdy, když jsem si sám bez cizí pomoci
uvědomil, že s tím musím a chci něco dělat. Pak mi pomohli nejbližší lidé kolem
mě, kteří ještě zůstali. Robert, moji rodiče, bratr Aleš, Milada Karasová,
která mi dala kontakt právě na paní doktorku. Od té doby, co jsem se rozhodl,
že s tím chci něco dělat, jsem najednou cítil, že mi lidé chtějí pomoct, a vše,
co jsem od toho rozhodnutí prožil, dobré i špatné, jsem vnímal jako nutnost,
kterou si musím projít.
Zkoušíte nyní znovu fotit?
Ano. Nikdy jsem ani nepřestal. Nechtěl jsem a ani nemohu
s focením skončit. Vím, že mi fotografie jde, dělám jiné věci než ostatní,
že mě baví a naplňuje…a že mě učí ten nejlepší. Nemohl bych to udělat ani
Robertovi, když už mi toho tolik ukázal a tolik mě naučil. (smích)
Na vašich snímcích jsou objekty hlavně lidé. Souhlasíte s tím, že
se dělí na fotogenické a nefotogenické?
Ano. Jsou lidé, kteří vypadají ve skutečnosti lépe než na fotce, a
obráceně. Nebo jsou lidé, kteří vypadají super na fotografii i ve skutečnosti.
Ale záleží i na fotografovi. Mě baví nacházet u lidí, kde jsou nejkrásnější,
nejzajímavější, kterou stranu mají hezčí, jak se mají natočit nebo jak mají být
učesaní a nalíčení. Myslím si, že to poznám, proto ke mně mohou přijít i
„nemodelové“.
Na vašich fotografiích se modely stylizují do různých póz. Donutíte vždy
danou osobu udělat přesně to, co chcete, nebo jste někdy rezignoval a vytvořil
fotografii, která nebyla přesně podle vašich očekávání?
Ze začátku mám vždy nějakou představu, ale pokud se během focení ukáže,
že například modelce sluší víc jiná póza, může se stát, že nakonec nafotíme
něco jiného.
Ve vašem portfoliu jsou i akty. Jaké typy modelek vyhledáváte? Musí být
takzvaně dokonalé nebo vás láká udělat z nedokonalosti díky vaší
fotografii krásu?
Nejsem vyhrazený na určitý typ holek. Blondýnka, bruneta, hubená nebo
silnější, vyšší či menší. Mám to tak i v osobním životě. Je to o energii,
která je hlavně v očích. Pokud ale nefotím jen sám za sebe a může mi do
práce zasahovat například klient, musím se řídit jeho požadavky. A ty se týkají
trendů, které velí hubené a vysoké modelky.
Oslovujete své potenciální modely i na ulici, pokud se vám někdo zalíbí?
Nyní ano. Oslovuji.
Vybaví se vám takový člověk hned v určité póze na snímku?
Ano, hned.
Fotíte i akty. Na co si musíte dát pozor, aby výsledná práce nevyzněla
vulgárně?
Nejde jen o jednu věc, ale hned o několik. V první řadě záleží na
mé domluvě a chování k modelce. Pokud se k ní budu chovat vulgárně,
budou i ty fotky vulgární. Záleží, co bude mít na sobě, co bude vidět a co
nebude. Dopředu vše připravím, nakreslím, jaké bude mít vlasy, make-up. A
záleží i na výrazu. Mám rád, když je pohodové focení, kdy se modelka už nemusí
moc hýbat. Nastavím ji tak, aby měla hezké tělo, ruce a nohy, a pak už dělá jen
minimální pohyby, výrazy. Nafotíme to a podíváme se, jak to vypadá.
Do čeho máte teď chuť?
V současné době chystám výstavu, nejspíše na červen. Fotografie mám
hotové, teď sháním sponzora, kterému by se to líbilo.
Jakou nejlepší radu jste kdy dostal?
Opět si vybavím Roberta. Jemu to ale poradil zase někdo jiný, jiný
fotograf, a Robert to vyzkoušel. Když chtěl začít fotit, nevěděl co, stejně
jako já. Jeho učitel mu řekl: „Foť, co máš rád. Co v tobě vyvolává emoce a co
tě baví.“ A taky, že zítra je další
den… (smích)
Děkuji za rozhovor.
Text: Erika Čelikovská
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
