„Redaktorka je většinou v záběru, pokud je živý rozhovor, kde je dobré vidět bezprostřední reakce.“ Martina Jandová
Stát před
televizní kamerou, to už chce pořádnou přípravu, tzv. mediální trénink, díky
kterému je reportér schopen okamžitě a – co je důležité – profesionálně
reagovat. To jsou některá z klíčových slov pro Martinu Jandovou, která
nezná rámec pracovní doby a je stále připravená pružně jednat a zařídit vše pro
úspěšný výsledek zadané práce, které se věnuje. Pohybovat se ve světě médií je
doslova jeden velký kolotoč, pakliže my čtenáři a diváci toužíme dostávat co
možná nejdříve co možná nejvíce informací ze společenského dění způsobem, který
je pro většinu z nás možný, tedy přes média, která jsou právem zvaná sedmou
velmocí.
Jaké hlavní předpoklady by podle vás měla mít
televizní redaktorka?
Myslím, že by měla být
empatická, příjemná a připravená. Když jsem před patnácti lety začínala na TV Nova, tak se ještě tak moc nepoužíval internet a jezdila jsem na Staroměstské
náměstí do archívu, kde jsem si
půjčovala několikakilové šanony. Pamatuji si, že nejtěžší byl šanon, vlastně tři, Karla Gotta, Julia Satinského a Milana Lasici. To jsem málem nemohla
donést domů a studovala jsem je tři dny a noci. Vím, že byla vždy velká výhoda,
že tito lidé zjistili, že o nich víte vše po pracovní a osobní stránce. Hned
nastalo souznění a důvěra, která je při rozhovoru velmi důležitá. Dnes už je
vše trochu jinak. Vládne internet a přístup k starším informacím má každý. Samozřejmě sleduji pravidelně dění ve společnosti a kulturní dění. Také je pravda, že za ty roky už mám někdy pocit, že jsem točila se všemi a o všem.
Jaké požadavky jsou na vás kladeny?
Připravit si na poradu témata – to znamená
sledovat aktuální dění ve společnosti a vše, co by mohlo naše diváky zajímat.
Pokud je vám téma schváleno, tak připravit takzvaný boďák. Obvolat respondenty,
jestli souhlasí s natáčením, pak domluvit prostředí a téma. Zásadně nedávám otázky „podpásovky“ – vždy každému řeknu předem, o čem budeme hovořit, i že se zeptám na
intimnější a osobní věci, a jejich zpověď je tedy dobrovolná. Po natočení
reportáže odevzdáme kazety do střižny a napíšeme scénář. Pak se reportáž
schvaluje a jde do vysílání.
Jak je vaše časově práce ohraničená a jak
dalece jste schopná si ve svém diáři plánovat?
Moje práce není nikdy
časově ohraničená a plánovat se moc nedá. Hlavně pokud se točí aktuální témata.
To je potřeba akčně natočit reportáž co nejdříve. Byly doby, kdy jsem točila osm
reportáží týdně. To byl můj diář neustále plný. Teď už je nás na to v Top Staru
víc, a dá se tedy alespoň pár dnů dopředu plánovat. I nutné volno. Samozřejmě
se musíme hlavně přizpůsobit osobnosti, se kterou natáčíme.
Jste u svých kolegů vnímavější na to, jak
upravení a ustrojení vystupují v televizi? A řekla byste, že něco zvlášť
televizní moderátoři podceňují či opomíjí a měli by na tom zapracovat?
Zásadně
nekritizuji své kolegy, co se zjevu a projevu týče, protože každého respektuji
jako samostatnou osobnost, která má svůj osobitý styl. Jen se mi někdy zdá, že
některé redaktorky kladou větší důraz na to, aby byly vidět na obrazovce, než
na obsah reportáže.
V jakém směru vnímáte za čas vaší
kariéry televizní moderátorky největší technologický posun?
To je spíš otázka
pro střihače a kameramany. Pro mě je to neuvěřitelný zázrak pozorovat střihače,
jak se dokáže vyznat ve všech těch páčkách a ještě vytvořit krásnou reportáž. I
kamery jsou stále modernější a menší, což je úleva hlavně pro záda kameramana.
Většinou s tím mají všichni problémy. Živé výstupy jsem si vyzkoušela hlavně na Nově a byl to vždy adrenalin. Bavilo mě to. Teď na Primě v Top Staru si můžeme stand-up několikrát zopakovat, což je uklidňující, ale paradoxně o to víc se opakuje. (smích)
Kolik lidí obyčejně potřebujete mít
k ruce, jdete-li točit reportáž třeba na premiéru do divadla?
Je jedno, jestli
točíte premiéru, nebo reportáž – vždy je to redaktorka, kameraman a střihač. Dříve
jezdila i produkce a režie.
Dochází u vás i po letech praxe
k tomu, že vám s nějakou zpovídanou osobností nejdou na jazyk otázky,
cítíte zásek? Máte radu jak z toho ven?
Ani ne. Myslím,
že mám ten dar se s lidmi rychle sblížit a získat si jejich důvěru. Někdy
je to spíš obrovský respekt k člověku, kterého si velmi vážím, ale o to
víc se soustředím. Mám to například pokaždé s Karlem Gottem,
se kterým už jsem točila nespočet reportáží a vždy jsem z něho
příjemně nervózní a mám velký respekt. A pokud nastane zásek, tak se většinou
zasmějeme a točí se dál… To je můj recept.
Do jaké míry se připravujete na rozhovory?
Píšete si poznámky, máte dobrého „pamatováka“, nebo dáváte přednost
improvizaci?
Vždy se pečlivě
připravuji – to mě uklidňuje, a tím pádem pak ráda improvizuji.
Stává se vám v práci, že musíte dělat
i reportáže, které jsou vám vyloženě „proti srsti“?
Ano, ale pokud
možno je nedělám. Dramaturgyně už vědí, co nechci zásadně dělat, tak mě do toho
nenutí. Snažím
se nedělat bulvár, sledovačky a nerada točím reportáže o nemocích a pohřby.
Považujete za lepší, když je reportér v
televizním záběru také vidět, nebo když je tam vidět pouze mikrofon? Dělá se
obojí z nějakého důvodu?
Já nejsem typ,
který musí být za každou cenu vidět. Většinou to nechám na kameramanovi,
protože vím, že on má ideální záběr v oku. Redaktorka je většinou
v záběru, pokud je živý rozhovor, kde je dobré vidět bezprostřední reakce.
Pokud se točí jen hlava respondenta nebo on sám, jde většinou o osobní, intimní
zpovědi nebo dokumenty.
Jak vypadá postprodukce reportáží? Kolik
toho zhruba musíte natočit, aby televize ve finále odvysílala třeba tříminutovou
reportáž?
Jejda – to je
různé, někdy vytočíme i pět kazet, někdy jednu. Záleží, jaké je téma a kolik
lidí k tématu hovoří. Málokdo si dovede představit, že i pětiminutová
reportáž se točí celý den.
Jaké měřítko máte pro čas tři minuty
reportáže vy – je to akorát, nebo moc dlouhé?
Tři minuty jsou
pro mě málo – záleží na tématu. Nejraději jsem vždy točila dokumenty pro různé
pořady, soutěže a životopisy.
Kolik času by měla zabrat reportáž, ve
které divák udrží pozornost po celý čas, kdy neriskujete, že to bude pro něj
moc dlouhé?
Zhruba čtyři
minuty – myslím momentálně náš pořad Top Star na Primě.
Sklízíte na svoji práci televizní
redaktorky často reakce? Nakolik vnímáte, že divák redaktory v televizi
řeší?
Já to moc
nevnímám. Je fajn, když jsou na vás lidi milí a řeknou něco hezkého o vaší
práci. Pro mě je největší odměnou, když je velmi spokojená osoba,
se kterou točím. Protože tím získávám jejich důvěru – někdy i přátelství.
A spolupráce a zmíněné přátelství může trvat několik let, což se mi někdy
naštěstí podařilo.
Jak řeší televize volbu nových redaktorů?
Mohli jsme si všimnout, že často sáhne i po celkem kontroverzních tvářích… Myslíte,
že v tom je právě ten záměr a očekává se větší úspěch, než kdyby se
nasadil profesionál, ale nevýrazný?
Každé vedení televize
si vybírá redaktory podle toho, jestli je komerční, veřejnoprávní a tak dále. Myslím,
že teď spíš vybírají neokoukané nové tváře. Já osobně obdivuji redaktory, kteří
jsou seriózní a vtipní, ale zároveň dokážou být i svým způsobem provokativní –
tedy originální.
Do jaké míry by moderátor sám o sobě měl
být výrazný a co si pod tímto pojmem sama představujete?
Neměl by nikdy
být v projevu výraznější než osobnost, se kterou dělá rozhovor. Neměl
by ji nikdy zastínit. Ale na druhou stranu musí mít charisma a musí to být
osobnost, která také diváka zaujme.
Vaše profese se prolíná s profesí PR
manažerky. Jak dlouho a v jakém směru a rozsahu se této práci věnujete?
Pět let a je to
práce založená na dobrých vztazích a důvěře. Nic, co se dá naučit a získat za
pár měsíců.
Jaký je podle vás osvědčený způsob, jak
oslovit nejvíce lidí?
Dobré jméno,
důvěra, přátelství, být neodbytný, ale ne vtíravý.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela
Lejsková
Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz
Vytvořeno ve
spolupráci s Top Star magazínem
Produkce:
Michaela Lejsková
Korektura textu:
Alžběta Strnadová
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
