„Otázka je, co je
vůbec kariéra. Kariéra přece znamená hodně a dobře pracovat.“ Martino Hammerle –
Bartolotti
Tenorista Martino
Hammerle je bez pochyby nejen obdivuhodným umělcem, ale také pozoruhodným
člověkem jak pro svoji osobitost, tak pro příběh, o který se s námi
podělil. Být připravený považuje za klíčové a osobně mohu jen deklarovat jeho
perfektní smysl pro dochvilnost, připravenost a vrozenou vřelost, která dodává
umělci na síle jeho přitažlivosti. Opět jen důkaz toho, že umělec, který má
jiskru a rád lidi, je přirozeně a oprávněně miláčkem svého publika.
Martine, jak je to
s vašimi kořeny? Odkud pochází vaše rodina?
Maminčin tatínek Luigi Bortolotti pocházel z města
Trento, které leželo v italsky mluvící části Tyrolska do roku 1918, dnes
v Itálii. Můj dědeček se přestěhoval jako mladý před válkou do Innsbrucku,
kde byl povolán do německé armády wehrmacht, a tím se dostal dokonce až do Brna
a do Rigy, kde byl zraněn. Po válce se vrátil do Innsbrucku, kde se narodila
moje maminka. Když jsem se já narodil v Innsbrucku, maminka byla velmi mladá,
měla teprve 17 let a byla svobodná. Tak jsem se narodil jako Bortolotti.
Maminka se provdala za mého tatínka až po mém narození, protože sňatek mohl být
až při její plnoletosti. Po svatbě došlo ke změně mého příjmení na otcovo –
Hammerle. Můj otec pochází z okolí Linze, vojenskou službu absolvoval
v kasárnách v Innsbrucku, kde se pak seznámil s mojí maminkou.
Ovlivňovalo vás
rodinné prostředí ve vztahu k hudbě?
Můj dědeček Bortolotti hrál na trubku v dechové kapele,
můj otec hrál na kytaru. Po smrti otcovy maminky jsme zdědili krásný a kvalitní
klavír, který stál pak u nás doma a nikdo na něj neuměl hrát. Když mi bylo pět let,
rodiče mě přihlásili do základní umělecké školy na obor klavír a zobcová flétna.
U nás v kostele jsem hrál nejdříve na flétnu, pak i na varhany. Později
jsem doprovázel i místní sbor.
Kde se cítíte být
nejvíc doma?
Domov je tam, kde se cítí člověk dobře. Pro mě jsou významná
čtyři taková města: rodný Innsbruck, dále Florencie, kam jsem jezdil pravidelně
až čtyřikrát do roka na studium zpěvu. Třetí město je Brno, kde žiji už 17 let
a kde se mi podařilo najít uplatnění ve své profesi. A nakonec bych chtěl jmenovat
Vídeň, kde jsem našel podstatnou pomoc v osobě Eriky Swatosch, bývalé
agentky slavného a jedinečného vídeňského herce, moderátora, zpěváka a showmana
– Petera Alexandera. Můžu tedy říct, že ve všech jmenovaných městech se cítím
být doma.
Co vás zavedlo poprvé
do ČR?
V Brně jsem studoval zpěv soukromě u slavného českého
barytonisty Vladimíra Chmela. Debutoval jsem v Janáčkově opeře v Mozartově
Kouzelné flétně v roli Papagena
v němčině.
Rozmýšlel jste
dlouho, zda zůstat a že zrovna v Brně?
V Brně jsem měl pro svou práci výhodné podmínky, proto
mé rozmýšlení nebylo dlouhé. Z Brna není daleko do Prahy ani do Vídně.
Když jste začínal se
zpěvem, jaké jste pro sebe viděl možnosti a o čem vás přesvědčila realita?
Nevyhrál jsem žádnou talentovou soutěž v televizi. Pro
mě byl zpěv dlouhé studium s mým maestrem ve Florencii, protože to byla
moje vůle, ale i vůle mého maestra. Zjistil jsem, že technika zpěvu se musí
studovat a neustále zdokonalovat.
Na jakých faktorech
je rozjezd kariéry tenoristy závislý?
Otázka je, co je vůbec kariéra. Kariéra přece znamená hodně
a dobře pracovat. A základem jakékoliv profese je dosáhnout řemeslně technické
úrovně, bez toho je každá kariéra nemyslitelná. Další faktory jsou, nebo měly
by být, v podstatě jen důsledek toho.
Můžete za sebe říci,
jak vnímáte vztah posluchačů z různých zemí, kde jste měl možnost
vystupovat, k vážné hudbě?
Vážím si každého posluchače, který přijde na moje
vystoupení, protože dobře vím, že nabídka kulturních akcí je všude velká, a
k tomu máme dnes veškeré možnosti na internetu, takže člověk ani nemusí
udělat krok z domu. Dříve coby dítě jsem dostal domácí vězení, když jsem
něco špatného udělal, a dnešní děti jsou naopak rády, když nemusí ven. Všichni
posluchači ve všech zemích očekávají určitou kvalitu provedení a podle toho
odměňují umělce potleskem.
Ovšem vážná hudba
není jediný žánr, kterému se věnujete, je to tak?
Já jsem se nikdy nechtěl věnovat jen opeře, ale také barokní
a duchovní hudbě a hudbě populární. Nejvíc mě vždy potěší vánoční koncerty
s různými dětskými i dospělými sbory. Cítím z toho společnou energii.
Úplně něco jiného jsou sólové recitály. Potřebuji je i jako hlasovou hygienu a
jako test výdrže hlasu.
Můžete nám něco více
říci o realizaci vašich vlastních koncertních cyklů?
Koncertní cykly vznikají tehdy, když pořadatel má zájem, ale
i schopnost uspořádat koncert a umělec je schopen tomu v potřebné kvalitě
vyhovět. Tím pádem dostanu znovu pozvání na další vystoupení, ale s požadavkem
nového programu, a případně účasti jiných umělců. Jako příklad mohu uvést město
Valtice, kde z náhodné spolupráce v roce 2008 vznikne letos už šestý
ročník mých pěveckých recitálů. Tento rok kvůli velkému zájmu uspořádáme dva koncerty
v tanečním sále ve dnech 8. a 9. června. Na programu je salonní hudba z
Itálie a Ameriky za spoluúčinkování vynikajícího saxofonisty pana Antonína
Mühlhansla.
Patříte zjevně
k umělcům s tvůrčím potenciálem. Co tak nejraději svým posluchačům
servírujete, máte-li možnost uspořádat si akci dle svého repertoáru?
Mou zásadou je pokusit se dramaturgicky vyhovět tématu
koncertu. Z toho vyplývá vyhledávání skladeb v mém notovém archivu,
na internetu a v nabídce různých nakladatelství, případně v hudebních
knihovnách. Velice rád navštěvuji Nationalbibliothek
ve Vídni, s jejíž ředitelkou jsem se mohl seznámit před Vánoci osobně. Velký
kus práce odvádí také věhlasný aranžér ve Vídni – prof. Robert Oprátko, který pro
mne udělal již spoustu aranžmá populárních písní z 50. a 60. let nejen pro
klavír, ale i pro větší obsazení, a dokonce pro celý orchestr.
Jaké písně považujete
za nejvíce žádané, nejoblíbenější publikem?
Největší úspěch má stále ještě pořád ta píseň, která je
perfektně provedená.
Bavíme-li se o
publiku, jaké jsou vaše zkušenosti, porovnáte-li vystupování v různých
zemích?
Očekávání publika jsou snad všude stejná. Zajímavá zkušenost
byla o loňském vánočním koncertu s šedesátičlenným dětským pěveckým sborem
v Trenčíně, který navštívili také moji rodiče z Innsbrucku. Po koncertě
jim návštěvníci blahopřáli nejen k výkonu jejich syna, ale také i přímo mně
poděkovali za to, že jsem se věnoval trenčínským dětem ze sboru. To mě obzvlášť
překvapilo.
Vědí a umí publikum
správně reagovat? Je mi známo, že by se nemělo tleskat, než je úplný konec, ale
někdy to diváci nedodrží a tleskají.
Když připravuji program koncertu, tak neočekávám, že
posluchači se před vystoupením zabývají programem. Myslím, že to ani není nutné
pro žádný koncert. Umělec by měl být vlastně médium a měl by interpretovat
skladbu ve smyslu textu a hudby, aby to publikum správně vnímalo. Pokud má
publikum spontánní chuť tleskat, není na tom nic špatného, naopak.
Může to případně
narušit koncentraci? Co vás osobně kdy z koncentrace „vyhodilo“?
Koncentrace má hodně společného i s technickou
suverenitou a se zkušenostmi obstát na pódiu.
Máte nějaký vlastní
tým lidí, které nezbytně potřebujete mít na blízku?
Jako každá aktivita potřebuje i umělecká činnost peníze,
čas, osobní energii a i nervy. Určitý tým lidí sice nemám, ale existuje řada milých
přátel, kteří mě jakýmkoliv způsobem podporovali a podporují.
Kdo se vám stará o
vaši image?
Moje snaha byla vždy a dodnes je být elegantní pěvec. Rád
vystupuji v červené kravatě a obleku nebo ve fraku. To je to, na co kladu
důraz.
Jak vypadá či by měla
vypadat obvyklá příprava na vystoupení tenoristy?
Nejdřív musí být dán určitý program. To může být náročné
hledání. Dál si vyjasníme, který umělec nebo umělci se mnou vystoupí, a pak si
připravíme noty. U každé skladby v cizí řeči nejdříve čtu text a přeložím
si ho. Za pomoci internetu nebo jazykového překladače si připravím výslovnost. Pak
začínají zkoušky s klavíristkou – tzv. korepetice. Následuje pět až šest
zkoušek na daný koncert v odpovídajícím obsazení.
Patří určitý
neverbální projev k nepsaným pravidlům operního zpěváka?
Méně je někdy více.
Kdo patří
k nejdůležitějším lidem ve vaší profesní kariéře, které jste kdy měl
příležitost osobně poznat?
Spolupracoval jsem s řadou nejrenomovanějších umělců,
stejně tak jsem absolvoval řadu koncertů v menších městech a obcích, často
s místními sbory. Skoro všude jsem se setkal se zajímavými a příjemnými
lidmi. Ze všech hostování mám nejkrásnější vzpomínky, i když to byla třeba jen
„malá“ akce. Určitě vrchol mé dosavadní profesní práce byla spolupráce
s instrumentálním souborem Solisti
della Scala v rámci koncertu Mozart
– Gala v Miláně a v Curychu.
Jakou dobrou radu vám
kdo kdy dal do profesního života?
Můj kantor zpěvu mně vždycky říkal: „Fra il dire ed il fare –
è mezzo il mare“ – Mezi „říct“ a „udělat“ leží moře.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oficiální stránky zpěváka: www.martino.at
Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
