„Trumpeta je královský nástroj.“ Vlado Kumpan
Slyšet hrát Vlada
Kumpana na trumpetu, to by se vám věru líbilo! Jak sám tvrdí, je to skutečně
královský nástroj, jehož zvuk přímo vybízí k zvláštní pozornosti. Jaký
může být hudebníkův život? Vězte, že velmi pestrý a doslova kočovný, jak nám
sám hudebník potvrdil. Ovšem kdo jednou propadne kouzlu hudby a má to pravé
muzikantské srdíčko, půjde hrát i za sedmero hory a lesy. Vlado Kumpan tak
rozzářil srdce svých posluchačů po celém světě, vždy se pak ale vrátil na
Moravu, kde rodilý Slovák se svou rodinou žije.
Jakou míru popularity
má dle vašeho názoru trumpeta u nás a ve světě?
Myslím
si, že docela velkou, říká se, že trumpeta je královský nástroj! Asi proto
okouzlila i mě. Když bude na jazzovém koncertě – i když je jazz muzika
pro užší okruh posluchačů – hrát nějaký dobrý, nedejbože zahraniční
trumpetista, bude vždycky vyprodáno!
Je pro hru na
trumpetu vyhraněný nějaký hudební styl, nebo můžete zahrát téměř cokoliv?
Není,
trumpetu najdete téměř v každém obsazení. Ať už je to hudba vážná, dechová
(lidová), nebo už zmiňovaná jazzová.
Kdy jste nabyl dojmu,
že jste skutečně schopen zahrát v podstatě cokoliv? Jak často potřebujete
nahlížet do not?
Tohoto dojmu jsem nikdy nenabyl
a určitě nikdy nenabudu! Pořád je totiž víc toho, co nezahraji, než toho,
co zahraji! Co se týče nahlížení do not, s tím naopak problém nemám, učím se
zpaměti docela rychle. V zahraničí hráváme s kapelou čtyřhodinové koncerty
a není problém je odehrát celé bez not. Navíc to hodně lidí ocení!
Trhal jste někdy
v hraní nějaké rekordy?
To asi ne, i když pokud
bych začal počítat všechny sólové skladby, které jsem za posledních 15 let
natočil, do stovky moc chybět nebude. Třeba by to na nějaký podobný rekord
stačilo! Ale i například takový Oktoberfest v Mnichově – absolvoval jsem
ho jako host celkem čtyřikrát – který trvá 16 dní a kde se hraje 10 hodin
denně, je taky vždycky takový pokus o rekord, kolik dní ta pusa bude
poslouchat!
Dokážete odhadnout
publikum? A jak jej ze své pozice muzikanta vnímáte?
Myslím,
že ano, za těch 20 let, co dělám tuto muziku profesionálně, i s klukama v
kapele vždy poznáme rozdíl, jestli hrajeme v Rakousku, Holandsku, Německu nebo
třeba ve Švýcarsku. Podle toho vybírám i repertoár. Rozdíl v chování publika
vnímáme během koncertu. Například ve Švýcarsku je publikum hodně „slušné“ a
nedává během koncertu emoce až tak najevo, zatímco například v Rakousku jsou
lidi schopni „skákat“ po stolech od první skladby. Nicméně i ti v tom Švýcarsku
na konci koncertu všichni stojí a aplaudují a to je pro muzikanta vždycky ta
největší odměna!
Už se někomu nebo
něčemu podařilo vyhodit vás z koncentrace?
U mě se to stává, občas
když za mnou v kapele zahraje někdo něco jinak, než má. To bývá takové malé
rozhození. Větší pak, když je v sále několik dobrých muzikantů a mně se nehraje
zrovna nejlíp. Tak z toho umím znervóznět a umí mě to občas psychicky rozhodit. Ale zažil jsem i takovou
situaci, že jeden z tanečníků (starší pán okolo 80 let) dostal během tancování
infarkt, tak to by rozhodilo asi každého.
Když zmapujete dosavadní
kariéru, jaký je její průřez?
Asi svůj první velký úspěch
jsem zažil v 19 letech, kdy jsem jako student konzervatoře v Bratislavě udělal
konkurz na turné do Orchestru Gustava Mahlera, který dělal výběr z celé Evropy.
Když jsem se pak dozvěděl, že jsem byl první „dechař“ z tehdejšího
Československa, kterému se to povedlo, dlouho jsem tomu nemohl uvěřit! Po
studiích na konzervatoři jsem pokračoval dál u profesora Kamila Roška na Vysoké
škole múzických umění. Již během studií jsem hrál v orchestru Národního divadla
v Bratislavě i v orchestru Slovenského rozhlasu.
Po studiích mě ale zlákala
víc lidová dechová hudba. Měl jsem tu čest hrát s nejlepšími kapelami v
republice, kde jsem získal obrovskou praxi, ale i přesto jsem se rozhodl v roce
2001 založit si kapelu svoji. Takže „válíme“ dvanáctou sezónu asi 60 koncertů
ročně, do toho si asi desetkrát do roka zahraju jako host s různými kapelami.
Příjemná změna, nicméně vlastní kapela je vlastní kapela! Ta vás doprovodí
vždycky nejlíp!
Zastavíme-li se v některých
úsecích, jaké máte pocity z toho, jaké příležitosti vám život přinesl?
Tak
minimálně možnost potkat v životě spousty fantastických muzikantů, projet celou
Evropu a hlavně slušně se živit tím, co mě baví!
Můžete hovořit o
muzikantském životě jako o kočovném?
Určitě,
skoro každý víkend hrajeme s kapelou někde jinde (i když nejvíc je to v
Německu), spíme pokaždé v jiném hotelu…
Kam vás takový život
kdy zavál a jaký to pro vás mělo význam i v té osobní rovině?
Přestože pocházím ze Slovenska (i když jenom 20 kilometrů od
hranic), tak mně muzika zavedla hodně brzo na Moravu, kde jsem hrával s různými
kapelami hody, tancovačky a jiné podobné akce. No a jednou mě zavolala
začínající kapela z Velkých Bílovic, kde zpívaly mladé hezké zpěvačky, no a
jedna z nich se stala později mojí manželkou. Tím pádem mě to zaválo do Velkých
Bílovic, kde máme postavený rodinný dům a vychováváme dvě krásné děti.
Pojďme nahlédnout na praktické
stránky tématu. Jaké předpoklady by měl úspěšný trumpetista podle vašeho mínění
mít?
Myslím, že v první řadě musí mít tón – rozumějme hezký,
čistý, zdravý tón. Hodně věcí jako například technika, rozsah, přednes se dá
naučit, nacvičit, naposlouchat, ale tón má každý trumpetista daný. To je ale
jenom základ. Samozřejmě pokud by se chtěl muzikou živit, čekají ho pak stovky
až tisíce hodin cvičení. Takže určitě houževnatost, pracovitost a hlavně
muzikantské srdíčko!
Trumpeta patří mezi
velmi hlučné nástroje. Máte ponětí, jak by se umístila na žebříčku hlasitosti?
Je to nějak měřitelné?
I moje manželka má stejný názor, že trumpeta je velmi hlučná.
Mně to za těch 33 let ani nepřijde. Ono je to taky o tom, co konkrétně hrajete.
Pokud budu hrát pomalý „ploužák v linkách“, věřím, že to nikomu nahlas
připadat nebude. Pokud ale přejdu do vyšší, tzv. tříčárkové oktávy, tak to se
zkrátka potichu zahrát nedá. Co se týče měřitelnosti, tak trumpeta dokáže
zahrát i 110 decibelů!
Kolik trumpet jste
již vlastnil nebo vlastníte a jaká kritéria na tento hudební nástroj máte?
Vlastním celkem tři trumpety, z toho jednu křídlovku, která
se používá většinou při interpretaci lidové dechové hudby, jednu takzvanou
jazzovou trumpetu, kterou používám na sólové hraní, a pak jednu takovou malou, piccolo
trumpetku, na tento typ se hraje často vážná hudba, většinou barokní. Co se
kritérií týče, tak trumpeta by měla hezky znít, musí mít jasný a
čistý zvuk, no a samozřejmě musí dobře ladit.
Stalo se vám někdy,
že jste v prodejně s hudebními nástroji objevil opravdu nepovedený
kousek?
Bohužel stalo a ne jednou. Těch výrobců je dneska hodně a ne vždy
je to o kvalitě. Plus dovoz z Číny…
Kdo je specialista na
výrobu tohoto hudebního nástroje? A vnímáte, že by se jeho technologie nějak
vyvíjela či zlepšovala?
Nejlepší trumpety se dřív dělaly jenom v USA, značky jako třeba Bach, Schilke, King a další. Pak začala dělat velmi slušné trumpety japonská Yamaha. Dnes už je ale docela hodně malých velmi slušných firem jako například rakouská firma Schagerl, která se postupně za 20 let vypracovala mezi pět nejlepších. Tedy aspoň podle mého názoru.
Co se technologie týče, tak na trumpetě není moc co zlepšovat. Občas přijde nějaký výrobce s „něčím novým“, ale je to většinou jenom otázka designu. V tomto ohledu jsem hodně konzervativní.
Kde se vám nejlépe
trénuje a jakým místům se vyhýbáte?
Nejlépe se mně cvičí doma, můžu si zahrát, kdy chci, co chci
a jak chci. Vyhýbám se neodhlučněným místnostem. Někdy to ale bohužel nejde.
Taková příprava někde
na hotelovém pokoji na cestách, to asi taky nebude to pravé ořechové, že?
To opravdu není, na hotelu musíte hrát s dusítkem, abyste
nikoho nerušil. Naštěstí jezdíme vždy čtyři hodiny před začátkem koncertu kvůli
stavbě aparatury, a tak je vždy dost času se v klidu připravit někde za pódiem.
Může vás hraní na
trumpetu z dlouhodobého hlediska nějak indisponovat?
Spíš naopak, posilujete plíce, bránici, zkrátka celý dýchací
systém.
Můžeme se v praxi setkat s
tím, že trumpetista běžně i komponuje vlastní skladby?
Málokdy
si trumpetista komponuje vlastní sólo skladby, i když já jednoho takového trumpetistu
v kapele mám – Miloše Procházku. Dneska už ale naštěstí píše víc pro mě než pro
sebe. V dechové hudbě se to stává častěji, že trumpetisté komponují. Kromě
zmíněného Miloše Procházky bych určitě vzpomněl kapelníka Moravanky
trumpetistu-skladatele Jana Slabáka.
Jakého nejneobvyklejšího
souboru či seskupení jste byl kdy součástí, případně byste si uměl představit
jí být?
Vždycky
jsem byl součástí spíš klasických obsazení. A do budoucna asi u té klasiky
zůstanu.
Kdybyste měl popsat kouzlo
trumpety, její jedinečnost, jaká byste volil slova?
Trumpeta je královský,
vznešený, i když občas hlučný nástroj! Myslím si, že trumpeta dokáže
svým projevem pohladit na srdíčku! A o tom to je…
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Jef Kratochvil
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
