„Mám
rád, když se věci dělají pořádně a když svoji profesi provozují skutečně
povolaní lidé.“ Petr Vichnar
Přes dva tisíce přímých přenosů, čtrnáct
olympiád a třicet pět let věrnosti jedné televizní společnosti. Ať jste
fanoušci krasobruslení, sjezdového lyžování, hokeje, házené či jiných sportů,
jeho vřelý hlas, profesionalita, pohotovost a spisovná čeština vás jistě ohromí
a udrží u obrazovky. Šestinásobný
držitel ceny TýTý, vyznavač tenisu či
lyžování vnímá sport jako něco opravdového a
nádherného. Jeho životním krédem je profesionalita a pokora. „Pokud něco
nevím, tak raději mlčím,“ přiznává. Jeho
naprostá oddanost sportu je fascinující. I když zažil „televizní středověk“,
jak říká, doufejme, že nás jeho nezaměnitelný hlas bude sportovními okamžiky
provázet po další dlouhá léta.
Studoval
jste Fakultu tělesné výchovy, kde jste si na nástěnce přečetl inzerát na
komentátorskou pozici v tehdy Československé televizi. V konkurzu
jste zaujal a brzy se stal hvězdou. Připomíná to téměř „americký sen“. Je dnes
získat komentátorskou pozici těžší?
Dnes
je to možná v jistých ohledech těžší. Nepochybně to tenkrát bylo obrovské
štěstí, ale víte, nebylo to tak, že jsem přišel a zvítězil. Svou pozici jsem si
musel tvrdě vybojovat. V redakci byla ustálená skupina redaktorů a každý
z nich měl nějaký okruh sportů, kterým se věnoval. Dříve dělal každý vše,
ne jako dnes, kdy máme specialisty na zpravodajství, tedy moderátory, a pak
skupinu komentátorů. Jako čerstvý absolvent vysoké školy jsem byl tenkrát
v roce 1979 teprve na začátku, měl jsem tehdy spoustu času na budování
kariéry.
Přesto
jste se stal velmi rychle uznávaným. Kdy nastal ten zlom?
Bylo
to v době olympijských her v Moskvě v roce 1980, kam většina lidí
z redakce odjela. S jedním slovenským kolegou jsme tak „odsloužili“
celé zpravodajství. A povedlo se nám to, vybudovali jsme si respekt a dobrou
pozici ve své profesi.
Sportovní slovník
se může zdát tak trochu omezený. Vy jste ovšem studoval také český jazyk.
Předpokládám, že vám jazyková průprava byla k užitku.
Samozřejmě.
Mé vzdělání je to nejlepší, co mě mohlo potkat, a těžím z něj dodnes.
Z dob studií jsem získal nejen dobré sportovní vzdělání – a to praktické i
teoretické, ale také pevný základ jazykové kultury. Máte pravdu, že sportovní
slovník je specifický, ale pak přijde například komentování několikahodinového
zahájení olympijských her a to značně přesahuje rámec sportovního komentáře. Tam
se vám pak široký záběr a bohatý slovník zatraceně vyplatí.
Osud
také zařídil, že jsem se stal nástupcem Karla Mikysky – komentátorem
krasobruslení – a to je sport, který má své zvláštní publikum, sledují ho i
lidé, které jinak sport moc nezajímá. Krasobruslení je na pomezí sportu a umění
a vyžaduje trochu jiný komentář.
K umění máte
také blízko, zvláště k hudbě. Váš tatínek byl profesionální
violoncellista, vy sám jste hrál dlouho na klavír. Nestala se hudba vaším
profesním dilematem?
Hudba
byla a je mou velkou vášní. Zvažoval jsem dokonce studium na konzervatoři. Sport
ale zvítězil a dnes už se hudbě, především klasické, věnuji pouze jako
posluchač.
Technologie jde
neuvěřitelně dopředu. Vaše práce se musela od dob vašich začátků hodně změnit,
je to tak?
Vstoupil
jsem do televize, když se reportáže pro zpravodajství natáčely ještě na film.
Začínal jsem jako externista: nafasoval jsem šedesát metrů filmu, kameramana a
řidiče a jeli jsme na fotbal. Pokud padl gól a kameraman právě vyměňoval film,
gól jsme zkrátka neměli a museli jsme se z toho nějak vylhat,
improvizovat. (smích)
To by vám před
dnešním divákem tak hladce neprošlo. Jak jste to provedli?
Dnes
je divák o tolik náročnější, že něco takového by okamžitě postřehl a
kritizoval. Tenkrát jsme ukázali pár šancí a divákovi sdělili výsledné skóre.
Jinak to zkrátka opravdu nešlo.
Další velké změny
přišly zajisté s magnetickým záznamem, ale později především s internetem.
Jaké interní změny jste zaznamenal?
Ano,
magnetický záznam přinesl velkou revoluci. Najednou se dalo natočit celé utkání
a z něho pak „vystříhat“ nejzajímavější situace. Ovšem v dnešní době
internetu je to už zase něco, co patří do dávné televizní historie. Dnes můžeme
nabídnout reportáž z jakéhokoli utkání pár minut po jeho skončení.
Navíc
máme okamžitý přístup k informacím, ale také vzdělání a informovanost
diváků jsou nesrovnatelné. Dříve jsme informace složitě sháněli, se
zahraničními kolegy jsme si vyměňovali ročenky a podobně. Dá se říci, že to byl
proti dnešku takový televizní středověk.
Dalo by se tedy
říci, že je vaše práce dnes jednodušší?
Jednodušší
je v tom, že snáze a rychleji získáváme informace, také televizní grafika
velmi pomáhá. Dříve jsme museli například u hokeje každou chvíli hlásit stav.
Nyní je obrazovka zaplněná všemožnými údaji, které diváka neustále „udržují ve
hře“. Na druhou stranu máme o dost víc práce, je důležité si uvědomit, o kolik
se zvýšil počet přenosů.
Sportovních kanálů
je dnes mnoho, dříve snad ani u nás žádný neexistoval…
Sportovní
kanál se u nás zavedl až v roce 1996, předtím jsme byli jen jakýmisi
„hosty“ na dvojce České televize. Další změna je také například i fakt, že
dříve se sportovalo brzy odpoledne a ne večer, jak je tomu dnes. Těch změn je
zkrátka mnoho.
Často si
komentátoři zvou různé hosty. Vyhovuje vám to, nebo raději komentujete sólo?
Moje
začátky byly trošku divoké, komentoval jsem například badminton či šerm fleretem
nebo skoky do vody a popravdě: moc jsem o těchto sportech tenkrát nevěděl. Tak
jsem se rozhodl pozvat někoho od „řemesla“, aktivní sportovce. Byl jsem vlastně
takový průkopník při použití expertů jako spolukomentátorů. Dnes je to běžná
praxe a ano, mám to rád. Hosté jsou profesionálové v daném sportu, a mají
tudíž na něj úplně jiný pohled než já coby komentátor. To může být pro přenos
velkým přínosem.
Věnujete
se tenisu, jezdíte na kole, běháte, hrál jste basketbal. Komentujete různé
sporty, ale žádný z těch „vašich“ není, dalo by se říci, vaší specializací.
Tím je především lední hokej, již zmiňované krasobruslení, házená a alpské
lyžování. Čím to je?
Každý se ke svému sportu nějak dostal, většinou ho zdědil. Ve svém
sportu se poté etabloval a tak trošku si ho hlídá. Jsou to, dá se říci, jakási nepsaná
pravidla. Byl mi například nabídnut tenis, ale odmítl jsem –„lezl bych do zelí“
kamarádovi, který se tomu sportu věnuje dlouhá léta. A navíc to dělá moc dobře.
Kolegialita je pro mě důležitá a ctím ji.
Hokej
jste tedy také zdědil?
V osmdesátých letech se rozšiřovalo vysílání, a než jsem do
redakce vůbec nastoupil, dělal jsem „nanečisto“ přenosy z hokeje. Před mistrovstvím
světa v roce 1985 bylo potřeba komentátorský tým rozšířit a já jsem byl
vhodný kandidát, protože jsem již jistou zkušenost s komentováním hokeje
měl. Vydržel jsem až do roku 2006, kdy jsem se rozhodl hokejovou komentátorskou
kariéru ukončit. Měl jsem pocit, že se má v nejlepším přestat.
Jak se vám dařilo
zůstat nestranný, například při komentování Extraligy?
My
se velice bráníme tomu, abychom někomu „nadržovali“. I když téměř každý z nás
má už od mládí nějaký klub rád.
Prozradíte mi ten
váš?
Věřte,
nebo ne, já favorita nemám.
Dejme tomu, že vám
věřím. Přesto, určitě jsou sportovci či týmy, se kterými se třeba i přátelíte.
Ano,
samozřejmě. Mezi sportovci mám spoustu kamarádů, ale to vždycky nemusí být
úplně dobré. Člověk může ztratit objektivitu a komentář je tím poznamenán.
Mluví z vás
zkušenost?
Může
se stát, že sportovec a přítel v jednom něco zkrátka pokazí a vy potom
máte tendenci to při komentování omlouvat. Je lepší být nestranný, mít ke
sportovcům neutrální vztah.
Představuji si, že
cyklistika či maratón musí být komentátorsky velmi náročné. Který sport je
podle vás komentátorským oříškem?
Mně
se komentování takových náročných sportů vlastně vyhnulo. I když krasobruslení
mi zpočátku také nebylo vůbec blízké. Až později jsem k němu našel cestu. Za
vrchol naší profese je ale jistě považován přímý přenos. Je to veliký
adrenalin, který mě stále dokola pohlcuje.
A to jste jich
komentoval více než neuvěřitelné dva tisíce. Mohlo by se zdát, že je to pro vás
dnes rutina. Jaká je skutečnost?
Rutina
to v žádném případě není. Před každým přenosem cítím napětí, zdravou
trému. Málokdo si také uvědomí, že většinou má komentátor mnohem horší podmínky
než samotný divák. Máme obvykle k dispozici jen malý monitor, kdežto divák
sedí před velkou obrazovkou s obrazem ve vysokém rozlišení. Nám svítí do
monitoru sluníčko, nebo se v blízkosti někdo překřikuje.
Jak
dlouho se na přenos připravujete?
Všeobecně platí, že příprava na přenos by měla trvat minimálně
pětkrát déle než přenos samotný. Někdo se připravuje až dvanáct hodin, což je
opravdu hodně.
Máte
kolem sebe tým, který vám informace pomáhá vyhledávat, nebo si vše zjišťujete
sám?
Vše si děláme sami, nemáme žádný tým, který by nám pomáhal.
Kamera často zabírá
i přítelkyně či rodinné příslušníky sportovců, trenéry nebo známé osobnosti.
Jak se na tohle připravujete? Dá vám například pořadatel jejich jména, nebo to
zkrátka musíte vědět sám?
Pokud
komentujete z místa děje, tak slušný režisér vám do sluchátek dá informaci
o tom, koho právě zabírá, pokud jde o nějakou místní celebritu nebo někoho
významného. Není to ale pravidlem. Ve „svých“ sportech se pohybuji už dlouhá léta,
znám jejich zákulisí, poznám přítelkyně sportovců, trenéry, slavné osobnosti
minulosti atd. Dnešní divák chce ale přenos nějak okořenit, chce něco voňavého,
něco ze zákulisí. K tomu jsou právě dobří naši experti.
Jak jste zmínil,
dnešní divák je náročný a všímavý. Píší vám lidé do redakce své postřehy či
připomínky?
S internetem
přicházejí okamžité reakce. Dá se říci, že každý z komentátorů má nebo měl
takového svého „příznivce“. Je to dávno, ale byl jeden takový, se kterým jsme
si nerozuměli v krasobruslení. Jsme veřejně činné osoby, jsme pod veřejnou
kontrolou a s tím musíme počítat. Představte si, že například Nagano sledovalo
několik milionů diváků, vlastně téměř celá republika. Je pravda, že tenkrát by
nám diváci odpustili úplně vše, protože za naše hokejisty dýchali. Ale jsou
přenosy, kdy to třeba úplně tak nevyjde a diváci potom hází svou zlobu i na nás
komentátory, na televizi a na všechno možné. Jsou i tací, kteří čekají
s tužkou v ruce u obrazovky na chyby, aby napsali naštvaný e-mail.
Nemůžu ale říct, že bych takových negativních reakci zažil mnoho.
Co děláte
v momentě, kdy je hokejový zápas nebo nějaký závod nezajímavý? Čím pak
diváka umíte přitáhnout k obrazovce?
Pokud
je závod či zápas drama, komentátor musí ustoupit do pozadí. Není dobré, když
se začne prosazovat a snažit se hrát hlavní roli. Je velkým uměním komentátora
vystihnout, kdy se upozadit a kdy naopak přenosu napomoci. Pokud je závod od
začátku jasný, musím umět do něho vnést nějaké zajímavosti ze zákulisí či z
místa dění. Často se stane, že při skocích na lyžích či alpském lyžování se
kvůli nepřízni počasí nebo nedej bože zranění závod přeruší. Na mně potom je,
abych diváka u obrazovky udržel nebo se alespoň postaral o to, aby se
k obrazovce vrátil.
Jak často u
sportovců zažíváte nesportovní chování? Je tím nějaký sport vyloženě proslulý?
Jsou
sporty, kde nesportovní chování do jisté míry je i součástí herní taktiky,
například v hokeji někdo nahraje pád nebo se snaží vyzrát na rozhodčího.
To vše do sportu patří, stejně jako do života. Ale známe i spoustu případů
obdivuhodného sportovního rytířství. Je to jako v životě: i po hřištích se
pohybují osobnosti kladné i záporné.
Ze Soči nebude
Česká televize vysílat hokej, protože se sporty „rozbalíčkovaly“ a práva se
prodávají zvlášť. Mrzí vás to? Jaký máte názor na to, že se takto změnila situace
kolem vysílacích práv?
Vše
souvisí s penězi. Mezinárodní olympijský výbor jich potřebuje čím dál
více. Soči je první akce, kterou nezaštiťuje Evropská unie veřejnoprávních
televizí. Dostali to do rukou noví majitelé práv, kteří se rozhodli přinést
více peněz MOV a samozřejmě i do svých kapes. Ti hokej jako exkluzivní zboží nabízejí
zvlášť, odděleně od celého balíku ostatních sportů a navíc velmi draho, takže
veřejnoprávní televize si to už prostě nemůže dovolit.
Krasobruslení a vše
ostatní ale zůstává České televizi. Můžeme se na vás tedy těšit při jeho
komentování?
Zatím
nenasvědčuje nic tomu, že bych tam nebyl. Práva zakoupená máme a začíná se
připravovat projekt vysílání ze Soči. Je to sice až za rok, ale takové věci se
musí chystat s velkým časovým předstihem. Pokud mi bude sloužit zdraví,
tak bych tam rád byl.
Praha se snažila o
možnost uspořádat olympijské hry. Myslíte si, že je u nás taková šance?
Není,
to může pouze velká bohatá země. Ostatně – jeden příklad je poměrně čerstvý:
zkusili to Řekové a dnes jsou na pokraji krachu. I proto, že přecenili své síly
a chtěli se organizací her vyrovnat světovým velmocím.
Máte blízko k
„renesančnímu muži“. Jste sportovně i umělecky založen. Před lety jste zvolil
sport, nemrzí vás, že jste nezvolil hudbu? A zahrál byste dnes ještě Elišku?
Mám
rád, když se věci dělají pořádně a když svoji profesi provozují skutečně
povolaní lidé. Mně tenkrát před lety došlo, že zase takový talent nemám, abych
se dokázal v uměleckém světě prosadit. Nedávno jsem slyšel dokonalé
provedení Beethovenovy Appassionaty. Hrál ji geniální čínský pianista Lang Lang
a já jsem si vzpomněl, jak jsem jako mladý snil o tom, že jednou budu schopný
dobře zahrát tuhle úžasnou skladbu. Jenže jsem po osmi letech cvičení poznal,
že to je dáno jen vyvoleným. Dal jsem se na sportovní a později novinářskou
dráhu a ani chvilku toho nelituju. A dnes po letech bych už opravdu ani tu Elišku
nezahrál. (smích)
Děkuji za rozhovor.
Text: Hana
Robinson
Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz
Oblečení a
obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Vytvořeno ve
spolupráci s hotelem ALWYN Praha www.hotelalwyn.cz
Korektura textu:
Alžběta Strnadová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
