Ačkoliv
stále ještě navštěvuje věznice, kde aktivně působil jako
vězeňský kaplan, je Bohuslav Zámečník nyní již rok penzistou.
V našem rozhovoru zavzpomínal na svoji životní cestu a na
práci, kterou si zvolil. Existují profese, v nichž nelze
lidský faktor ničím nahradit. Jednou z nich je právě práce
vězeňského kaplana, který přináší lidem pochopení, naději,
schopnost rozlišovat a pomáhá jim postavit se k životu čelem. A
jak to chodí v praxi? O tom už více v našem rozhovoru.
Může
se duchovní rozhodnout sám, že bude sloužit jako vězeňský
kaplan?
Aby
se stal duchovní vězeňským kaplanem, musí splňovat několik
podmínek. V první řadě musí být přesvědčen o tom, že
tuto práci chce vykonávat. Dále jí musí předcházet minimálně
dvouletá dobrovolnická praxe v duchovenské práci. Už k té
dobrovolnické práci musí být doporučení církve, kterou dotyčný
reprezentuje. Musí absolvovat nástupní kurz a pod vedením tzv.
„kmotra“ (což bývá kaplan nebo starší kolega) minimálně
dva roky pracuje v organizaci VDP (Vězeňská duchovenská péče
– nevládní, nadkonfesijní občanské sdružení, které sdružuje
dobrovolníky v této službě).
Pokud
chce dále pokračovat jako kaplan, musí splnit další požadavky.
Plné vysokoškolské vzdělání teologického zaměření, vyslání
domovskou církví, doporučení Výkonného výboru VDP a tím
nejdůležitějším je přijetí do pracovního poměru danou
věznicí. Vězeňský kaplan se stává zaměstnancem Vězeňské
služby České republiky a vztahují se na něj všechna práva a
povinnosti zaměstnance VSČR (buď na plný, nebo na nějaký
částečný úvazek). Pokud absolvuje všechna vyšetření,
prohlídky, testy a projde přijímacím řízením, může být
zařazen do organizace VDS (Vězeňská duchovenská služba
sdružující kaplany „profesionály“).
Ve
kterých věznicích jste působil?
Působil
jsem ve věznicích Plzeň-Bory, Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně a
Valdice.
Vnímáte
odlišnosti v různých zařízeních?
Samozřejmě,
jednak je to dáno typem věznice – skupinou (dohled, dozor,
ostraha a zvýšená ostraha) a potom věznicí samotnou (stavebním
provedením). Z toho také vyplývá, že v každé věznici
je jiný vnitřní řád.
Byl
jste jako duchovní ve věznici nějak zvýhodněn ve srovnání
s jinými návštěvníky?
Jako
duchovní-dobrovolník téměř ne. Musel jsem čekat při vstupu do
věznice na někoho, kdo mě vyzvedne a dovede na určené místo,
kde jsem se setkával s odsouzenými k individuálním
rozhovorům, nebo k práci ve skupině. Jako kaplan jsem měl volný
pohyb po věznici a byl jsem brán jako každý zaměstnanec se všemi
právy i povinnostmi.
Nakolik
byly vaše přítomnost a vaše služby ze strany vězňů přijímány
kladně?
Měl
jsem pocit, že byly přijímány veskrze kladně. Pro ty odsouzené,
kteří měli zájem o setkávání s kaplanem, to mělo význam
a ti, kteří tomu „nefandili“, ani nepřicházeli.
Jak
vlastně vypadá popis běžné práce vězeňského kaplana?
Není
to práce vyloženě duchovenská ve smyslu vysluhování bohoslužeb,
svátostí, zpovědí apod. Jedná se o individuální i skupinovou
práci širšího záběru. Od osobních rozhovorů ke skupinovým
diskuzím na témata všedního života, víry, uvědomění si viny
a potřeby odpuštění, nápravy. Mnozí kolegové nabízeli jakousi
nástavbu ve formě výuky jazyků, hry na hudební nástroje a další
zájmovou činnost.
Jaké
znalosti a dovednosti se vám kromě ekumenického vzdělání
v rámci vaší práce ve věznici osvědčily?
Nejvíce
se mi osvědčila škola života. Lidský přístup a dělat to, o
čem mluvím.
Jaké
jsou vaše vlastní pocity z lidí, kteří si odpykávají
tresty za opravdu vážné zločiny? Myslíte, že jim člověk jako
vy může vůbec nějak pomoci, že to dokážou přijmout?
Každý
člověk, ať má sebevětší trest (včetně doživotí), má svůj
vnitřní život a nějaké „zranitelné“ místo. Je potřeba
vést odsouzeného k tomu, aby pochopil svoji vinu. Každý se
brání a chce být nevinný. Poznání viny přivádí člověka
k touze po odpuštění. A pokud takový člověk pochopí, že
mu může být odpuštěno, může získat vnitřní svobodu. A
takové odpuštění je na rovině víry. Jako lidé nedokážeme
odpouštět.
K jakým
případům či situacím jste byl nejčastěji volán?
Málokdy
jsem byl volán přímo k případům, obvykle jsem si zval
klienty k sobě na pohovory. Ale v několika případech
jsem byl zavolán, abych odsouzenému „domluvil“.
Setkával
jste se jen s vybranými vězni, nebo jste měl kontakt se
všemi?
Pouze
s těmi, kteří o to měli zájem. Mezi téměř 1 200
odsouzenými si musíte najít skupinu, se kterou systematicky
pracujete.
Probíhají
taková setkávání spíše soukromě, nebo také hromadně? V čem
a za jakých okolností se to případně odlišuje?
Já
osobně jsem se snažil, aby to vycházelo tak půl na půl.
Věznice Ruzyně
Věnoval
jste se při této práci ještě nějaké další činnosti?
Byl
jsem duchovním, kazatelem a měl jsem tři sbory (farnosti), což mi
zabíralo veškerý čas. Ve věznici jsem nabízel pouze
duchovenskou službu.
Jaká
je ideální doba, po jakou lze tuto práci vykonávat, aby si
duchovní udržel zdravý odstup?
Měl
jsem kolegy, kteří nastoupili krátce poté, co tato služba byla
povolena. Tedy v letech 1990–91. Sám jsem začínal v roce
1991, ale kaplanskou službu jsem vykonával sedm let. Nevím, jaká
by byla ideální doba, když vím, že armádní kaplani mají dvě
období po čtyřech letech. V každém případě by byla
ideální supervize, která zatím nefunguje tak, aby byla pro
kaplany přínosem. Někteří svou službu ukončili a často se
diskutovalo o syndromu vyhoření.
Jaký
musí být duchovní, aby mohl pracovat právě ve věznicích?
Je
pravda, že ne všichni mohou takovou službu vykonávat. Těch
pohledů by bylo více. Ale v zásadě tuto práci může
zastávat v podstatě každý, komu záleží na člověku.
Co
považujete za největší úskalí této profese?
Zatím
ne úplné pochopení toho, že kaplanská služba má v celkovém
programu VSČR své nezastupitelné místo.
Pokud
docházíte i v důchodu stále do věznice, v jakých
případech se tomu tak děje?
Mám
doporučení od Výkonného výboru Vězeňské duchovenské péče
(VV VDP) ke vstupu do zařízení v Horním Slavkově a
Kynšperku. Zatím jsem neměl možnost do těchto zařízení
vstupovat pravidelně kvůli mým dalším povinnostem v duchovenské
práci na sborech.
Jaký
dopad má na vězně vaše přítomnost ve věznici?
Přítomnost
vězeňského kaplana v zařízení musí být pravidelnou a
dlouhodobější záležitostí. Nárazové akce nemají valného
významu. Pokud je možnost s odsouzenými pracovat, je možné
pozorovat určité změny v jejich chování, přístupu
k životu, k ostatním spoluodsouzeným a také
k personálu.
Stalo
se vám, že vás některý z odsouzených po propuštění
kontaktoval?
Ano,
několikrát. A s některými jsem v dalším kontaktu
osobním nebo písemném. Také s některými rodinami.
Máte
přehled o tom, kolik lidí tuto profesi u nás v České
republice vykonává?
Pokud
se nemýlím, tak ve 25 věznicích je 36 kaplanů (z devíti
církví) a dobrovolníků více než 200.
V čem
se domníváte, že by se mohly zlepšit podmínky pro práci
vězeňských kaplanů do budoucna?
Snad
v tom, aby se jednotliví kaplani stali součástí užšího
vedení věznice (jako poradci) a byli vtaženi do každodenního
pracovního procesu. Je to ale problematické v tom, že většina
kaplanů je zaměstnána jen na nějaký částečný úvazek. Já
osobně jsem zažil vždycky vstřícný postoj vedení věznice vůči
mé osobě, i když svět vězeňství a oblast duchovenské práce
jsou opravdu dva póly stojící jakoby proti sobě.
Zasahovala
vám tato práce také do soukromí? Umíte oddělit pracovní a
osobní život?
Vždycky
jsem se snažil tyto oblasti od sebe nějak oddělit, ale to zkrátka
nejde. Nedovedu si představit duchovního, který má zájem o
člověka jen v rámci jakýchsi úředních hodin. Duchovní se
snaží člověka nasměrovat na novou cestu životem a to nejde bez
osobní angažovanosti. Jak dalece to uplatnit, to záleží na
každém osobně. U nás v rodině byli někteří propuštění
z výkonu trestu na návštěvě a někteří dokonce i
přespali. Snažil jsem se je pro začátek nasměrovat a pomoci jim
se zařadit. Byl to tedy určitý zásah do soukromí, ale zatím se
mi nikdy nestalo, že by to dotyčný zneužil, nebo že bychom
z toho měli nějakou fyzickou nebo psychickou újmu.
Za
čím ze své praxe se nejčastěji a nejraději ohlížíte?
Mám
například radost z toho, že jsem se setkal 250 km od věznice
Valdice s člověkem, který se ke mně hlásil, představil mi
svou životní partnerku a dítě a řekl mi, že rád vzpomíná na
naše společně prožité chvíle. A že se rozhodl žít jiný
život. Našel si práci, bydlení, stará se o rodinu a nechce se
„tam“ vrátit. Mám také radost z toho, že jsem našel ve
vězení několik bratrů ve víře. Přijali život křesťana a
snaží se podle toho žít i své životy. Vzpomínám na všechny
pracovníky Vězeňské správy ČR, kteří nenuceně projevovali
své lidství a svoje lidské postoje.
Děkuji za rozhovor.
Text:
Michaela Lejsková
Foto: archiv B. Zámečníka
publisher: magazín Best of www.ibestof.cz