Archiv pro měsíc: Leden 2013

 

 

 

 

 „Pokud bych se měl znovu narodit, možná bych se chtěl věnovat supercrossu v Americe.“ Michal Prokop

 

 

 

BMX zná asi každý. Název vychází ze zkratky z anglického Bicycle
Motocross. Parta kluků, kteří blbnou na malých kolech – patrně vás napadá.
Málokdo ale ví, že je to seriózní sport, od roku 2008 dokonce i olympijský. Vedle
bikrosu se věnuje také fourcrossu, závodům na horských kolech, kdy se vždy
čtyři jezdci snaží dostat co nejrychleji do cíle. Jako všestranný bikrosový a fourcrossový
jezdec si za svou úspěšnou kariéru vyjel mnoho titulů. „Frky“,
jak se mu říká, je trojnásobný mistr světa ve fourcrossu, dvojnásobný vítěz
Světového poháru ve fourcrossu a Král české cyklistiky. Jeho životní
filozofií je hrdost, vášeň a láska. Skromný atlet s jiskrou v oku má
talentu na rozdávání. Jestli to jednou bude mladým sportovcům předávat dál, to
záleží na tom, „jestli bude vůbec komu“, jak říká. Že by u nás tento sport
vymíral? Za celosvětového kralování Michala Prokopa rozhodně ne.

 

Vzpomenete na svoje první kolo? Tenkrát byla kola asi o
dost jiná nežli dnes. 

Určitě byla jiná, hlavně o mnoho těžší. My jsme tenkrát
měli jen víceméně podomácku vyrobená kola.

 

Jak těžké bylo v minulé době takové závodní kolo
sehnat? 

U nás existovala jedna firma, která bikrosová kola
vyráběla, ale to bylo všechno drahé. Jak říkám, tatínkové vyráběli kola doma,
ladili je a vylepšovali. Mně se o kolo staral především můj děda.

 

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé účastnil zahraničních
závodů? Vybavení vašich soupeřů se asi s tím vaším nedalo srovnat. 

Vzpomínám, samozřejmě. Bylo to v Holandsku. Jak se
otevřely hranice, hned jsme vyrazili na závody. To, na čem jsme jezdili my,
bylo opravdu nesrovnatelné s tím, co jsme tam viděli. Kola našich soupeřů
měla klidně až o deset kilo méně. To už byl pořádný rozdíl. Hned jsme nakoupili
nějaké rámy a díly.

 

Kdy jste si bikros vůbec zamiloval?

Kolega mojí maminky měl syna, který se bikrosu věnoval. Jako
malého kluka mě s mámou vzali podívat se na Prosek na trénink a bylo
hotovo. Strašně se mi to zalíbilo. V osmdesátých letech vzbuzoval bikros u
nás velké nadšení. Mně bylo pět a něco.

 

To mě docela překvapuje, vždyť to byl vyloženě „západní“
sport.

To ano. Byl to ale hlavně přípravný sport na další sporty,
jako byl motokros, silniční motorky, trial a další. Většinou to bylo tak, že do
šestnácti sedmnácti let kluci dělali bikros a poté přecházeli na motorky.

 

Vás motorky
nikdy nezlákaly?

Naštěstí ne, tenkrát mě to úplně minulo. Je ale pravda, že
poslední dobou mě začaly lákat. Pokud bych se měl znovu narodit, možná bych se
chtěl věnovat supercrossu v Americe. To je asi nejvyšší meta, kterou si
sportovec jako já může vytyčit. Nikdy mě ale nemrzelo, že jsem zůstal u kol, i
když většina mých kamarádů z dětství na motorky přešla.

 

Jak se tento sport vyvinul od dob, kdy jste začínal?

Po otevření hranic se bikros hodně změnil. Hlavně odešla
spousta lidí angažovaných v tomto sportu. Po revoluci se otevřely nové
možnosti, nové sporty, nová rozptýlení. To se ale asi dělo v té době ve
všem, lidé začali mít jiné starosti. Dnes máme například jen přibližně tři sta
licencí, tedy tři sta závodníků. Dříve nás bylo klidně dva tisíce.

 

Mnoho sportovců odchází za lepšími podmínkami do zahraničí.
Zmínil jste Spojené státy americké. Nechtěl jste se někdy do USA přestěhovat?

Když se mi začalo trochu více dařit, dostal jsem se k
větším sponzorům, a měl tak určité finanční možnosti. Sbalil jsem se a odjel do
Ameriky přes zimu na tři měsíce, trénoval jsem tam a odjel několik závodů. Vždy
jsem se ale rád vracel zpět do Evropy. Kdybych se věnoval pouze bikrosu, určitě
bych volil Ameriku. Podmínky jsem tam měl opravdu lepší. Věnuji se ale také
fourcrossu, tedy horským kolům, a pro ně je zase lepší zázemí v Evropě.
Navíc americká sezona je velmi stejnorodá, stále stejné závody na stejných
místech, spaní ve stejných hotelích, večeře ve stejných restauracích. Evropské
závody se mění, Evropa je celkově různorodější. Místa konání závodů se obvykle
mění.

 

 

 

Kdy nastal ten zlom a kolo vás začalo „živit“? 

V roce 2002 jsem dostal nabídku do holandského týmu,
kde už jsem měl menší plat. Ale už i v juniorech, když se mi dařilo
vyhrávat, jsem si něco málo vydělal.

 

Kterého vítězství si nejvíce ceníte?

Prvního titulu mistra světa z roku 2003
z mistrovství, které se jelo ve švýcarském Luganu. Celou sezonu jsem se snažil
jezdit dobře, ale vždy jsem skončil druhý, třetí nebo čtvrtý. Navíc ve finále
jeli tři legendární Američané. Bylo to skvělé vítězství.

 

Vaše sezona je poměrně dlouhá. Kdy ji zahajujete?

Sezonu začínám obvykle v únoru, a to v Americe,
kde můžu trénovat v teple. Potom se rozjíždím týden až čtrnáct dní na jihu
Francie. Koncem dubna už začínají evropské
a světové poháry, které trvají do začátku října. Tím sezona končí. Od listopadu
už ale zase trénuji u nás, posiluji a podobně.

 

Máte realizační tým, nebo si za ta léta vystačíte sám?

Na závody jezdím s mechanikem. Dříve jezdil i manažer,
ale dnes už to není potřeba. Na přípravu mám samozřejmě trenéra, se kterým
konzultuji vše potřebné. Na závody se mnou ale nejezdí. Poslední dva roky spolupracuji
na silniční trénink a vytrvalost s Viktorem Zapletalem, který má na
starosti například i Jardu Kulhavého nebo Jirku Ježka.

 

Je o vás známo, že se zapojujete do procesu sestavování
svých kol. Ve které fázi přicházíte „na řadu“?

Kolo se sestavuje podle sponzorů. Od jednoho mám například řídítka,
od druhého vidlici, od třetího brzdy a tak dále. Sponzoři mi pošlou díly, já je
vyberu a s mechanikem to dáme dohromady.

 

Co když vám nějaký díl od důležitého sponzora nevyhovuje?

Taky se to stává. Použijeme jiný a zkrátka logo přelepíme.
Běžná praxe. (smích)

 

Kolik kol na závody vozíte?

Mám dvě kola, jedno závodní a jedno rezervní. Také vozím
spoustu náhradních dílů.

 

Základem pro vítězství ve fourcrossu je nejrychlejší start
z brány. Jak moc se na něj ve svém tréninku zaměřujete?

Samozřejmě hodně. Jedeme čtyři závodníci, a tak obvykle
vyhrává ten, kdo má nejlepší start. Stane se, že start zkazím a pak se snažím
útočit různě zezadu, a to bývá velmi těžké.

 

 

 

V jakém
případě může být jezdec diskvalifikovaný?

Vždy, když je v jeho chování na trati úmysl. Nesmíme
do sebe najíždět nebo si dát „loket“, srazit se. Samozřejmě se to ale děje.
Jsou jezdci, o kterých vím, že to dělají, a tak si na trati raději držím
odstup. Mladší kluci si to na mě většinou nedovolí. Já sám, když jsem byl ještě
v začátcích, bych si to na ty zkušenější jezdce taky nedovolil.
Záleží ale samozřejmě na rozhodčích. Některý vás napomene, jiný rovnou vyloučí.

 

Vzhledem
k tomu, že stále vyhráváte, musíte mít asi ostré lokty.

Snažím se
jezdit fér, nedělám žádné sprosťárny. Někdy mi to ale taky ujede. (smích)

 

 

Reprezentoval
jste Českou republiku při premiéře bikrosujako nové součásti letních
olympijských her v Pekingu. Do Londýna jste se
ovšem nenominoval. To muselo být zklamání. Co se stalo?

Česká republika, tedy nás pět jezdců, za poslední dva roky
nevyjela dostatečné množství bodů. Pokud bychom je vyjeli, získali bychom na olympiádě
jedno místo a jel bych já. Bohužel to nevyšlo.

Chystáte se
na příští olympiádu do Ria?

To bych
samozřejmě velmi rád. Uvidíme, ale už teď jsem jeden z těch starších
jezdců.

 

 

 

„Jedná
se o adrenalinový sport spojený s partou lidí se stejným zájmem, kteří se navzájem
hecují a užívají si pohodu nikým nenucenou.“ Takto popisuje BMX sport jeden
internetový portál. Dá se tedy mluvit i o jakémsi životním stylu?

Určitě.
Kluci, kteří dělají různé triky a jezdí v rampách, to berou svým způsobem
jako životní styl. Ale bikros se změnil. Hlavně k tomu přispěl fakt, že je
od roku 2008 olympijským sportem. Z nás se stali atleti a do sportu se
přilily peníze. Dnes je to seriózní sport.

 

Jaké má naše
země v tomto sportu postavení?

Ve fourcrossu jsme jedna z velmocí. Na evropských
závodech se nás potkává až třicet závodníků z České republiky.
V bikrosu je to méně, kolem šesti.

 

Kromě kol stavíte také tratě. Máte
nějakou oblíbenou či neoblíbenou?

Ano,
určitě, například v Bohnicích jsem trať letos předělával. Celkově jsou u
nás ale tratě na horší úrovni než ve světě. Jedna trať v Německu mi
vyloženě nejde. Nikdy tam dobře nezajedu. Ale každá trať je specifická a má
svoje plusy a minusy. Obvykle se ale trať staví tak, aby byla zábavná a
atraktivní pro diváky.

 

Vaše jméno je jméno jednoho z andělů. Máte
pocit, že při vás andělé stojí? Ke zraněním přece jen dochází.

Několikrát asi ano. Je to rychlý a nebezpečný sport, úrazy
se stávají. Mně se naštěstí vážnější úrazy vyhýbaly. I když mám v těle pár
šroubů, v zápěstí i v kotníku.

 

Předpokládám,
že jste „chráněný“ od hlavy až k patě.

Tak to vás asi překvapím. Nevozíme kromě helmy a rukavic
žádné chrániče. Není to povinné.

 

To jste mě opravdu
překvapil.

Někdy vozím ještě chrániče na kolena. Ale žádné bederní
chrániče, límce nebo podobné věci ne. Nejsem na to zvyklý a špatně se mi
v tom pohybuje. V té špičce, kde se stále držím, nikdo nejezdí
v chráničích.

 

 

Jak se díváte na ženy ve vašem sportu?

Musím
říct, že je velice respektuji, některé jezdí opravdu skvěle. Mám ale pocit, že
je to spíše chlapský sport a ženy by měly třeba jezdit na silničních kolech
nebo na horských crosscountry. Tam jim to sluší víc. (smích)

 

Připadáte
mi jako člověk, který přesně ví, co chce. Máte představu, co budete dělat
v budoucnu?

V tento
moment nemůžu říct, jak vidím svůj život za deset let. Možná bych se rád
podílel na vývoji kol u výrobce, se kterým nyní spolupracuji. Uvidíme.

 

Spousta sportovců se vydává na
trenérskou dráhu?

Na to se mě ptá hodně lidí. Já ale nevím,
jestli bude ještě vůbec koho trénovat.

 

 

 

Máte pocit, že mladých talentů ubývá?

Spíše
mám pocit, že si mladí neváží svých možností. A chybí jim to správné nadšení
pro sport. Přijdou do puberty, začnou se více věnovat škole, najdou si holku,
začnou chodit na párty a sport jde stranou. U vrcholového sportu zkrátka málokdo
vydrží.

 

Taky jste byl puberťák. Jak jste
takovou krizi překonal vy sám? 

Já
jsem to vlastně vůbec nemusel řešit, protože pro mě to bylo naprosto jasné. Měl
jsem kolo na prvním místě a hotovo. Možná to bylo i dobou, neměli jsme tolik
jiných rozptýlení. Setkávám se s tím, že kluci mají i rodiče, kteří jim
můžou poskytnout skvělé finanční zázemí, ale jim je to jedno. Každý je dnes
hrdina na sociální síti a to jim stačí.

 

 

Máte
nějakou radu pro mladé talentované, kteří puberťáckou krizi překonají
a kolům se chtějí věnovat?

Jezdím
se spoustou nadaných kluků, kteří jsou opravdu dobře natrénovaní a mají i dobré
zázemí. Často se ale setkávám s tím, že nemají ten pořádný „drive“, tu
vášeň a touhu po vítězství. Stačí jim se kvalifikovat do pár kol. O tom ale sport
přece není. Pro mě je to vždy o vítězství.

 

Vašim životním cílem je být stále
šťastný. To je vysoký cíl.

Určitě.
(smích) Měl jsem v životě velké
štěstí, protože mě baví a živí to, co mám nejraději. Co víc si můžu přát.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Campanulla
www.campanulla.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Květa Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2012.html

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Je to sen každého kladiváře, mít osobní rekord začínající osmičkou.“ Lukáš Melich

 

 

 

 

 

Několikanásobný mistr České
republiky a šestý z olympiády v Londýně v hodu kladivem, Lukáš
Melich, je „ohrožený druh“. Deset let mu v naší zemi nevyrostla žádná
konkurence. Na nějaké „končení“ ale nepomýšlí. „Kladiváři můžou soutěžit na
vrcholové úrovni klidně do osmatřiceti,“ říká, „což je v profesionálním
sportu velkou výhodou.“ Na olympiádě v Riu de Janeiru se na něj tedy
určitě můžeme těšit. Příjemný gentleman a nově i student managementu a ekonomie
si jistě zaslouží naši sportovní pozornost.

Se svými sto kilogramy na mě působíte poměrně
„normálně“. Jaký je optimální somatotyp kladiváře?

To dnes vážím víc, celých sto šest
kilogramů. Závodní váha je kolem sto osmi kilogramů. Patřím spíše k těm
menším, ale váhově tak nějak k průměru. Váha se samozřejmě během roku
mění, po sezóně jde váha většinou dolů. Mám velikou výhodu, že když netrénuji,
spíše hubnu, než abych přibíral, jako většina lidí. Během sezóny to zase naberu
zpět.

 

Váhu tedy máte průměrnou. Jakou hraje roli
výška?

Ideální kladivář by měl mít od 185 do 195 centimetrů. Čím
je kladivář vyšší, tím má lepší páky. Delší ruce jsou také výhodou.
Nejdůležitější je kladivu předat co největší oběhovou rychlost. Čím delší
kladivo a ruce, tím to jde snáze. Mohl bych být o dva, tři centimetry vyšší. To
by asi pomohlo.

 

Jak vás kladivo zlákalo? Přišel trenér a
řekl: „Máš na to postavu,“?

Můj současný trenér je shodou okolností
můj strýc Dušan Král. Odmalička jsem se chodil dívat na tréninky kladivářů,
které vedl. Jednou jim chyběly do žákovského družstva děti, tak mi řekli: „Stejně
nás sem chodíš okukovat, tak to pojď taky vyzkoušet“. Bylo mi asi dvanáct,
třináct.

 

Předpokládám, že do té doby jste se
věnoval jiným sportům.

To se ani nedá říct. Občas nějaký ten
fotbal jako každý kluk. Chvíli jsem se také věnoval volejbalu, protože jsem
chodil na základní školu s volejbalovým zaměřením. Ale nechal jsem toho.

 

Týmový sport vás tedy neuchvátil?

To tedy opravdu ne. Přispěl k tomu
také fakt, že se mi v kladivu dařilo v podstatě hned od začátku,
takže nemělo cenu to řešit.

 

Začínat s vrcholovým sportem ve
třinácti letech se zdá pozdě.

Pozdě to určitě není. S atletikou
obecně by se mělo začínat spíše později. Dá se samozřejmě začít v první třídě,
ale to je spíše takové sportovní „hraní“. Problém je spíše v tom, že
v pozdějším věku jsou děti už rozebrané do různých jiných sportů a trenéři
pak nemají z koho vybírat. Takže vlastně čím dříve, tím lépe. (smích)

 

Vaše rodinná
trenérská sestava připomíná tenistu Rafaela Nadala a
jeho strýce Toniho, kteří spolu dokázali velké věci. Jaká je pro vás spolupráce
s rodinným příslušníkem?

Za sebe můžu říct, že skvělá. I když je mi
jasné, že je to se mnou někdy těžké.

 

 

Kromě strýce překvapivě nepocházíte ze
sportovní rodiny. Kde se to ve vás vzalo?

To je pravda. Moji rodiče se sportu nikdy
nevěnovali. Byli spíše hudebně zaměřeni, hlavně
otcova strana. I já jsem absolvoval několik let sboru,
houslí a hry na žestě na lidové škole. Rodiče
ze mě asi chtěli mít muzikanta. Potom ale atletika jednoznačně zvítězila,
hlavně mě nebavilo cvičit.

 

Máte nějaký sportovní či životní vzor?

Mezi kladiváři určitě ne. Líbí se mi, jakých
úspěchů dosáhl Honza Železný, který po tom všem co dokázal, zůstal svůj. Zkrátka
dobrej chlap s dobrými názory.

 

Oštěp patří stejně jako kladivo mezi vrhačské
disciplíny. Trénujete společně?

Ano, často se potkáváme s oštěpaři a
tedy i s Honzou. Někdy spolu i trénujeme. Oba sporty jsou si poměrně tréninkově podobné, i když
my se u toho točíme. (smích)

 

Jak je možné, že byl Jan Železný tak výjimečný?
V čem vidíte jeho neporazitelnost?

Pán Bůh na něj zkrátka ukázal a dal mu
obrovský talent a cit pro pohyb.

 

Vám cit pro pohyb jistě také nechybí. Poznáte
hned dobrý hod?

To je zajímavé. Většinou ano, ale stane
se, že vás hod překvapí.

 

Hod kladivem není u nás tak populární či
medializovaný jako jiné sporty. Možná se to s vaším kralováním změní.

Možná trochu ano. Většina lidí si myslí,
že je to nebezpečný sport. Také je to bezpečnostně náročné, musí být zajištěna
dobrá klec a navíc to ještě ničí trávník. Občas se také stane, že dojde
k nějakému zranění diváka, někdy i k tragédii.

 

Mluvíte z vlastní zkušenosti?

Mně se naštěstí takové věci zatím vyhnuly
a pevně doufám, že tomu tak zůstane do konce mé kladivářské kariéry. Byl jsem
ale u toho, když kladivo jednoho našeho bývalého kladiváře zasáhlo dívku. Bohužel
po třech dnech zranění podlehla.

 

Je takové neštěstí vinou závodníka, nebo
pořadatele?

V tomto případě musím říct, že na
vině byla i ta dívka, protože chvíli před tím ji z toho místa pořadatel
vyháněl. Neuposlechla a za chvíli se na to místo opět vrátila. Byla to atletka
a rozcvičovala se tam.

 

Ochranná síť možná nebyla dostatečně
hluboká…

Občas se stane, že kladivář „podrží“ kladivo o zlomek
vteřiny déle v ruce a kladivo pak vylétne mimo stanovenou výseč. Tomu ale
bohužel nezabrání ani ta nejlepší klec (síť). Pak už je na rozhodčích, aby
zajistili, že v prostoru dopadu nebude nikdo postávat. Samotný kladivář je
v tom v 99 % případů nevině.

 

V sezóně se účastníte více jak
dvaceti závodů. To musí být nesmírně náročné.

Je to čistě na mně. Každý závod je náročný
na zdraví a čas a je samozřejmě spojený s cestováním. Takže náročné to jistě
je. Ale zároveň je to i zdroj příjmů, takže občas nemáme na vybranou. Nejsme
v Diamantové lize, máme svůj Challenge, a finanční odměny jsou nesrovnatelně
nižší. Kdyby tomu tak nebylo, stačilo by mi objet jen pár závodů za sezónu. Navíc
přece každý sportovec trénuje hlavně proto, aby závodil a měřil se
s elitou.

 

Kolik času vám „zabere“ kladivářský závod?

Pokud je to jeden samotný meeting, tak dohromady to
vychází většinou na tři dny. Během pátku přiletím, v sobotu dopoledne se
rozkoukám, odpoledne je závod a v neděli
letím zpátky. Záleží ale na každém závodě. Když jsou kvalifikace, závod je
samozřejmě minimálně o den až dva delší. Tak
to bylo i v Londýně.

 

Na olympijské hry do Londýna jste
odcestoval až na poslední chvíli. Byl to váš záměr, zůstat bokem od všeho dění
a soustředit se jen na svůj výkon?

Ano, těsně před tím jsme byli ještě na
soustředění v Nymburce a zahájení olympiády jsme sledovali pouze v televizi.
Je to individuální, někoho to může dost rozptylovat. Většinou se člověk musí
rozhodnout, jestli si to tam chce užít a všechno vidět, nebo zda to obětuje svému
výsledku. To byl můj případ.

 

 

 

Dosáhl jste vynikajícího šestého místa.
Jaké ve vás olympiáda a Londýn zanechaly dojmy?

Na předešlé olympiádě v Pekingu jsem si to
opravdu užíval, udělal jsem snad tisíc fotek, viděl jsem spoustu závodů. Bylo
to také tím, že jsme na místo dorazili tři týdny před zahájením, na vše byl
tedy čas. Samozřejmě ale i na to rozptýlení. V Londýně jsem si nesmírně
užil samotný závod, s výsledkem jsem byl hodně spokojený. Kromě toho jsem
ale stihl jen jedno vzpírání a dvakrát jsem byl mimo svůj závod na atletickém
stadionu. To bylo vše.

 

Je těžké pro váš sport sehnat podporu
sponzorů a zaujmout média? Změnil se třeba jejich postoj po vašem „šestém
místě“?

Kladivo není až tolik populární, to
všichni víme. Dodnes jsem vlastně žádnou podporu neměl. Hodně sponzorů a lidí
slyší právě na výsledky z olympijských her. V současné době jednám se
dvěma sponzory, tak uvidíme, jak to dopadne.

 

Bývají kladiva obvykle zajištěna
pořadatelem, nebo si na závody vozíte svoje? 

Většinou kladivo nevozím, jen pokud je
závod někde poblíž, kam dojedu autem, pak si vezmu to svoje. Do letadla obvykle
můžete vzít okolo dvaceti kilo, tak tam dejte ještě sedmikilovou kouli! (smích) To by mi moc místa už nezbylo,
takže jsem rád, že to pořadatelé zajišťují.

 

Jakou základnu mají vůbec kladiváři
v České republice? 

Základna je u nás minimální. Překvapivě v Praze
není ani žádný rozumný vrhačský sektor, kde by se dalo trénovat. Jsem členem Dukly
Praha, ale trénovat jezdím i domů, tedy do Podkrkonoší. Pocházím ze Semil a
trénuji převážně tam. V Praze spíše rehabilituji, posiluji a běhám.
Neustále tedy pendluji mezi Prahou a Semily.

 

Velice mě překvapuje, že v hlavním
městě není pro vás pořádné zázemí. Patříte dnes ke světové elitě. I když
v naší zemi to není neobvyklé, připomeňme si rychlobruslařku Martinu
Sáblíkovou, také bez pořádného stadionu.

Já si ale nemůžu stěžovat. Všechno co
potřebuji, vlastně mám. Víte, raději město postaví fotbalové hřiště, kam bude
chodit spousta mladých, než aby kvůli jednomu „bláznovi“ postavili hřiště na
kladivo, které bude využívat minimum lidí.

 

Chcete říci, že nemáte či nebudete mít
nástupce? 

V současné době jsem vlastně sám. Druhý je v tabulkách o více jak osm metrů za mnou. Již pět až sedm let v podstatě u nás nemám
konkurenci. Je ale hromada „nadšenců“, kteří si občas jdou zaházet a pohybují
se někde ve druhé až třetí lize. Ve světové špičce se pohybuje okolo dvaceti
kladivářů, se kterými se pravidelně potkávám.

 

Doping je ve vašem sportu asi také velké
téma.

Ve vrhačských (a nejenom v nich) disciplínách
doping vždycky byl, je a bude existovat. A je na každém, jak se k tomu
postaví. Já jsem odjakživa byl proti, protože jsem nikdy zdraví a kariéru
riskovat nechtěl.

 

Noční můrou sportovce jsou zranění.
Vyhýbají se vám? 

Nejvíce namáhaná jsou záda, zvláště jejich
bederní část. K tomu je potřeba, aby byly trup a břicho naprosto zpevněné.
Tohle jsem dříve podceňoval, takže nějaké problémy samozřejmě přišly. 

 

Řekl jste, že za hranicí osmdesáti metrů
je úplně jiný svět. Váš osobní rekord je 79,44
metrů. Zdá se to kousek. 

Je to sen každého kladiváře, mít osobní rekord
začínající osmičkou. On to kousek je. U nás to
dokázali pouze dva kladiváři. I já už jsem to v tréninku hodil. Na
závodech k tomu ale musí být všechno v souladu. Dobré počasí, dobrá technika
i psychika a závod se nesmí protahovat či přerušovat. Když se tohle všechno
sejde, může to vyjít.

 

Máte nějaký oblíbený stadion, kde se vám
dobře hází?

Ani nemůžu říct. Jsou samozřejmě stadiony,
které mají „rychlejší“ kruh, ze kterého se hází. To je dáno betonovým povrchem
kruhu. Když je hrubší, kruh je „pomalejší“.

 

Do vašeho týmu patří také
agent, který vám zajišťuje účast na závodech a pomáhá s organizací. Možná
vybírá i ty „dobré“ stadiony…

Je nezbytné takového člověka mít.
Samozřejmě záleží na sportu, někde to jde i bez agentů či manažerů. U nás ale
ne. Téměř všichni „lepší“ atleti agenty mají. Nejen, že by mě obtěžovalo psát
pořadatelům emaily či jim telefonovat, ale hlavně bych se ani na některé závody
vůbec neměl šanci dostat. Taková je realita. Agent vše vyřeší, od peněz po
letenky. Dnes od něj dostanu email s podmínkami závodů, letenkou,
zařízeným hotelem a otázkou: „Chceš jet?“ (smích)
Vždycky tomu tak ale samozřejmě nebylo.

 

Začal jste studovat Vysokou školu ekonomie
a managementu v Praze. Jak skloubíte vrcholový sport se studiem?

Už dříve jsem studoval Fakultu tělesné
výchovy a sportu, ale tenkrát se mi to nedařilo se sportem sladit, i když se to
zřejmě nezdá. Kdo ale na tu školu chodí či chodil, ví, o čem mluvím. Teď mi to
ale snad vyjde, čas na studium si jistě najdu. A jestli jsem studijní typ, to
se teprve ukáže. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem
ALWYN Praha www.hotelalwyn.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz