„Nechci být přímým svědkem velkých
historických událostí, které mohou rozvrátit poklidný vývoj a přinést velké
otřesy.“ Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D.
Obor historie je, tak jako každý jiný,
vnitřně diferencovaný a v daných oblastech má své významné odborníky. O
tom, že povolání historika není jen o longitudinálním studiu pramenů
v uzavřeném archivu, ví své i Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. Historik
zabývající se dějinami meziválečného Československa, česko-německými vztahy a
také dějinami komunistické éry.
V podstatě jste celé své
vysokoškolské vzdělání získal v oboru historie. Kdy se ve vás probudil tak
velký zájem o historii?
Zájem o historii ve mně vzbudila
v první řadě maminka, která mě už jako malého kluka vodila na zámky a
hrady, kupovala mi knihy o naší minulosti a v nich jsem viděl historii
jako zajímavý a dobrodužný příběh, který mě přitáhl k hlubšímu studiu dějin. A
později mě velmi zajímaly, například díky popularizačním knihám Roberta Kvačka,
moderní dějiny 20. století. A ty se staly nakonec i mým profesním osudem.
S jakým dalším oborem
nejvíce souvisí obor historie, volně na něj navazuje a jeho znalost je dokonce
pro historika nutností?
Z pohledu
historika, věnujícího se dějinám 20. století, je určitě důležitá provázanost
s takovými obory, jako jsou například politologie, sociologie nebo
orientace v základních tendencích kulturního vývoje. Na tuto
interdisciplinaritu je potřeba pamatovat zejména při koncipování velkých
projektů, a to i na mezinárodní úrovni. Současně je však třeba poznamenat, že i
historie je vnitřně velice diferencovaný a specializovaný obor, takže i
v ní existují specializace například na politické, sociální, ekonomické,
náboženské nebo kulturní dějiny.
Vnímáte, že jako historik máte
nějaké speciální poslání jako tzv. vykladač historie?
Nevím, zdali bych historikovu úlohu
charakterizoval přímo takhle. Při interpretaci dějin by se historik měl řídit
především objektivností při zpracování faktů v širším kontextu. Je tedy potřebná
erudice, profesní zdatnost, znalost pramenů a literatury. Současně však
považuji také za důležité, aby historik vstupoval do veřejného a mediálního
prostoru a reagoval také na aktuální dění, samozřejmě názory, podloženými mj.
dobrými znalostmi ze svého oboru. I současný vývoj debat kolem prezidentské
volby ukazuje, že se v nich používají i argumenty z minulosti. Jde však o
to, aby tyto argumenty nebyly ideologicky zabarvené, tendenční či účelově
vytržené z kontextu. A právě do takových debat by měl vstupovat i historik
a snažit se, aby podal objektivnější výklad historické skutečnosti.
Mezi vaše oblíbené osobnosti
minulého století patří Karel Čapek, který je pohřben na vyšehradském hřbitově.
Z jakých konkrétních důvodů k němu vzhlížíte?
Karla Čapka považuji za vrcholného
českého a světového spisovatele nejen 20. století, který dokázal psát krásné
knihy pro dospělé i děti. Současně si ho vážím pro jeho názorové postoje a
odvahu, s jakou vystupoval na obranu ohrožené demokracie, ačkoli si tím
pak získal řadu nepřátel, kteří se však plně projevili až v okamžiku, kdy
se v pomnichovském období demokracie u nás zhroutila.
Sám máte malé děti. Myslíte, že
současné školství předává studentům vědomosti o historii naší země takovým
způsobem, aby je to zaujalo a aby získali určité povědomí o tom, že to, co je
dnes, se muselo vybudovat?
Nejsem o tom zcela přesvědčen, ale
zároveň si myslím, že to není zdaleka problém učitelů. Problémy totiž souvisí
s malým počtem hodin, které se výuce dějepisu udělují ve školách. Tím
pádem schází prostor zvláště pro vysvětlení důležitých kapitol našich moderních
dějin 20. století, které jsou podle mého názoru asi nejvíce zanedbanou
kapitolou ve výuce dějepisu. Ke zlepšení by tedy přispělo zvýšení pozornosti
k výuce této etapy naší minulosti a obecně větší podpora výuce humanitních
předmětů. Nejedná se podle mě o samoúčelnou záležitost, ale dobrá výuka těchto
předmětů vede k vytváření základních návyků při syntetickém a analytickém
myšlení, které lze pak využít i v dalších oborech, nejen
v dějepisu.
Vzhledem ke stálým vědeckým
výzkumům se mohou nalézat různé ostatky, archeologické materiály, písemné
dokumenty atd., které mohou dějiny výrazně pozměnit. Proč je například výuka
dějepisu a historických předmětů ve školství mnohdy zaostalá a neaktualizovaná?
To souvisí nejen
s nedostatečnou hodinovou dotací výuky, ale také s nedostatečnou
finanční dotací pro školy, které si často jednoduše takové investice nemohou
dovolit. Nevidím ani jako příliš šťastné, že se ruší instituce, které se věnují
dalšímu vzdělávání učitelů.
Nabízí se otázka, zda se lidé
tedy mohou více kultivovat samostudiem nebo vystudováním vysoké školy, kde se
přece jen podávají aktuálnější informace než ze zastaralých učebnic dějin používaných
na základních a středních školách?
Zájem o studium dějin se však
formuje už ve školních lavicích, už tam se probouzí zájem o historické příběhy
apod. Tedy pozornost by se měla soustředit už na základní školy. Odtud se zájem
přenáší i na další typy škol, tedy ovlivňuje i zdatnost uchazečů o
vysokoškolské studium. Univerzitní prostředí jednoduše nemůže nahradit a dohnat
všechno.
Zabýváte se dějinami
meziválečného Československa a také dějinami česko-německých vztahů. Která
z těchto oblastí je pro vás zajímavější?
Ještě bych doplnil, že se
v posledních letech intenzivně zajímám i o dějiny komunistické éry,
zvláště z hlediska života církví. Myslím, že dějiny předválečného i
poválečného období jsou svou zajímavostí naprosto srovnatelné a je tudíž těžké
rozhodnout. Možná však vzhledem k množství zatím neprobádaného materiálu
je však pro mě zajímavější právě doba druhé poloviny 20. století.
V rámci vašeho primárního
zájmu o historii 20. století – proč a čím vás nejvíce zaujalo konkrétní
desetiletí?
Asi největší zájem ve mně budí dvě desetiletí:
30. léta zejména kvůli tomu, jak rychle se tehdy šířilo antidemokratické
„tsunami“ v celé Evropě a pak to jsou 60. léta, zejména u nás, která
přinášela naději, snahu o reformu a mnoho zajímavých kulturních, filmových nebo
literárních počinů. Poté přišla sovětská okupace, naděje skončily a nastala éra
normalizace se svou šedí. A 60. léta jsou však zajímavá i z hlediska
srovnání vývoje v jednotlivých evropských zemích – v Německu, Francii či
Itálii.
Z čeho nejčastěji čerpáte
materiály? Odkud pocházejí?
Pro své práce využívám zejména
materiály z hlavních českých a moravských archivů, v Praze, Brně a
v Olomouci. Zároveň však studuji prameny také v německých a
rakouských archivech, které mi nabízejí srovnávací vhled do středoevropské
problematiky. A v poslední době využívám hodně intenzivně archivy ve
Vatikánu, které nabízejí dosud nevyužité materiály pro studium první poloviny
20. století. Papež Benedikt XVI. totiž tyto fondy zpřístupnil až v roce
2006.
Jste autorem monografie Mezi křížem a národem, která se zabývá
dějinami sudetoněmeckého politického katolicismu v meziválečném
Československu. Jakých nejčastějších zdrojů jste pro tuto knihu využíval?
Využil jsem jak prameny
z domácích i zahraničních archivů, tak i velké množství literatury i
dobové publicistiky, pochopitelně v první řadě sudetoněmecké. Široká
paleta pramenů mi pomáhala zasazovat příběh sudetoněmeckých katolíků do
vzájemně provázaných dalších kontextů. A to je způsob práce, který používám i
při práci na dalších tématech.
V současnosti pořádají
sudetoněmecko-české společnosti veřejná setkání a diskutují o tom, jaké to je
„nepatřit nikam“. Účastníte se těchto mezinárodních aktivit?
Především
se účastním odborných debat na mezinárodních konferencích, které se někdy
dotýkají i otázek česko-německých vztahů. A s příspěvky aktivně vystupuji
i na různých debatních setkáních pořádaných českými nebo sudetoněmeckými
organizacemi (zejména z okruhu katolicky orientované Ackermann-Gemeinde,
která udělala velký kus práce na budování česko-německého smíření). Tam se
diskuse soustřeďuje na snahu objektivně pojmenovat kontroverzní kapitoly
minulosti i na hledání možných projektů vzájemné spolupráce v současnosti
a v blízké budoucnosti.
Jak sám papež Benedikt XVI.
prohlásil, tak se víra i v tradičních zemích začíná rozpadat. Lidé pomalu
přestávají věřit a nacházet ve víře její smysl. Proč se tomu tak děje?
Řekl
bych, že ono „rozpadání víry“ je proces, který se děje minimálně už dvě
století. Ústup vlivu náboženství na soukromý i veřejný život se různě
intenzivně odehrával zejména v období po Francouzské revoluci a
s postupující industrializací, racionalizací a technizací se urychluje.
Velmi trefně charakterizoval tento proces, kdy se lidé začínají orientovat
hlavně podle svých účelových zájmů, známý německý sociolog Max Weber, když
hovořil o „odkouzlení světa“.
K oživení víry ve světě má přispět aktuálně i Rok víry, vyhlášený
papežem Benediktem pro období 11. října 2012–24. listopadu 2013.
Současný papež patří mezi
intelektuály a ne vždy se jeho vize shodují s církevními strukturami. Má
tento vizionářský papež v oblasti duchovní sféry více odpůrců, nebo
příznivců?
Řekl bych, že tento papež je vnímán
i v církevním prostředí rozporuplně. Na jedné straně je považován za
konzervativce, který striktně hájí církevní doktrínu (odtud přezdívka „Boží
rotvajler“), na druhé straně je považován za člověka, který dokáže překročit
pomyslné hranice mezi různými světy, třeba mezi světy vědy a víry a rozvíjet
v tomto směru nejrůznější projekty, jakým je třeba Nádvoří národů, který
je zaměřen na rozvíjení dialogu mezi věřícími a lidmi jiného přesvědčení.
Když srovnáte období v minulém
století, o kterém z nich by se dalo říci, že lidé byli nejvíce věřící a
nejvíce ateističtí?
Jak jsem již naznačil, důležitý
zlom představuje éra Francouzské revoluce, která akceleruje procesy
sekularizace, které však automaticky neznamenají šíření ateizmu. Na něm měly
největší podíl totalitní režimy 20. století, v našich zemích pak čtyřicet
let vlády komunistického systému, který přinášel agresivní potlačování
náboženské kultury.
Myslíte, že ateizmus (například
v naší republice) může úzce souviset i s nějakým dalším faktorem?
S politikou, ekonomickou situací, tradicemi dané země?
Nepochybně šíření ateizmu souvisí
s historickými tradicemi v dané zemi nebo regionu. Pokud se podíváme
na konkrétní příklady, tak na Slovensku a v Polsku byla úzce provázána
katolická konfesní a národní identita, takže z tohoto důvodu je tam stále
relativně silný i vliv katolické církve ve veřejném prostoru. Problém však
vidím v tom, že v těchto zemích se jedná pouze o projevy tradičního,
formálního pojetí víry, bez hlubších reflexí. A při konfrontaci se sekulárním
okolím tedy i tyto tradicionalistické projevy slábnou. V českých zemích
zase hrály historické tradice významnou roli při kritickém vymezení české
národní společnosti proti katolicismu. Ještě bych při této příležitosti
poznamenal, že Českou republiku bych nenazýval ateistickou zemí, ale spíše
zemí, kde pro běžného člověka není náboženství naprosto tématem, pokud
samozřejmě pomineme vypjaté debaty na téma církevních restitucí.
Pokud by duchovní sféra měla
projít obnovou a opět lidi podnítit k větší víře, co konkrétně by proto
měla udělat?
Církevní kruhy by se měly naučit
komunikovat se společností srozumitelným jazykem a získat také opětovně
důvěryhodnost, kterou pošramotilo i množství skandálů posledních let.
Jaký máte názor na otázky
náboženství ve smyslu jejich rozličnosti a možné podobnosti či případně
ekumenismu. Jaké náboženství vnímáte za víru nejvíce extrémní?
Domnívám se, že každé náboženství
lze zneužít pro extremistické názory. V současné době však vidím riziko
zejména v propojení náboženství, militantní politiky a fanatického
fundamentalismu, jak se to děje zejména v islámu.
Máte pocit, že žijeme
v nejlepší době dějin? Jak hodnotíte dnešní dobu a to, jaká nám přináší přednosti
či omezení?
Každá doba měla podle mého názoru
své přednosti a svá negativa, což má i tato. V současné době však už
mnohdy zapomínáme na to, že naprostá většina našeho kontinentu žije v míru
a relativním sociálním klidu. Proto považuji tuto dobu za optimální
k životu, a jak jsem již několikrát řekl, ač historik, nechci být přímým
svědkem velkých historických událostí, které mohou rozvrátit poklidný vývoj a
přinést velké otřesy. Jsem rád, že demokratické revoluce roku 1989 proběhly ve
své většině klidně a bez násilí. Myslím, že bychom měli pamatovat na to, že
svoboda a demokracie jsou velice křehké a mohou se snadno zvrátit.
Jednou jste řekl, že považujete
současné období za tzv. přelomové období. Jaké změny tedy mohou nastat?
Jsem toho názoru, že takové
přelomové období zažíváme v Evropě, mimo jiné i vzhledem k diskuzím
k budoucnosti integračních procesů, měnové unie apod. Ukazuje se, že
evropské sjednocení nelze vnímat jen technicistní nebo ekonomickou optikou, ale
že v něm hrají důležitou roli kulturní, národní a hodnotové komponenty. Schopnost,
jak Evropa bude způsobilá přestát turbulentní okamžiky, se ukáže jako klíčová
pro další soudržnost projektu Evropské unie a budoucnost demokratického vývoje
starého kontinentu.
Mezi nejdiskutovanější témata
loňského roku patřil konec světa 21. prosince 2012. Přivedlo vás toto datum
k nějakému názoru či přesvědčení o jeho významu?
Toto datum ve mně žádné emoce
nevzbudilo a považoval jsem celou debatu jen za neopodstatněný humbuk.
Jsou historicky zaznamenaná
nějaká podobná data?
Takové teorie o konci světa se v historii
lidstva vyskytovaly. Velmi intenzivně se objevovaly tyto názory ve středověku,
což souviselo s tehdejší velice nábožensky založenou společností. Často
vyvstávaly teorie, že přijde konec světa kvůli rozmáhajícímu se hříšnému
životu, nebo v souvislosti s astronomickými jevy (komety apod.), anebo
v okamžicích historických přelomů (počátek tisíciletí).
Proč si myslíte, že tato zpráva
lidstvo tak zasáhla, když podobných proroctví o konci světa bylo již mnoho a nikdy
se nevyplnily?
Naše civilizace je podle mého
názoru v současné době nakloněna věřit různým spikleneckým nebo
mysteriózním teoriím, kterými se rády vysvětlují různé složité problémy. A do
tohoto schématu zapadla i zpráva o konci světa, která někde vyvolala pocity
paniky.
Jaký typ člověka by podle vás
měl v nynější době zastávat post prezidenta ČR a jaké jeho vlastnosti či
specifika byste vnímal primárně prospěšné pro společnost?
Jsem
přesvědčen, že prezident republiky by měl společnost spojovat a ne rozdělovat,
měl by důstojně reprezentovat republiku doma i navenek, současně by měl být
schopen dialogu napříč politickým spektrem a měl by fungovat jako stabilizující
prvek. Co se týká aktuální situace, tak nejsem nijak nadšen z toho, že
v rámci prezidentské kampaně ožily účelově nacionální stereotypy, což
zastírá často podstatu skutečných problémů, kterými žije náš stát a možná i
pravé příčiny panující „blbé nálady“.
V čem
máte pocit, že děláme jako společnost historicky opakující se chyby?
Problém vidím v tom, že někdy
jsme nepoučitelní a přehlížíme signály, které nás varují před tím, že již
„tančíme“ na úpatí sopky, která hrozí výbuchem. A to platí pro politické,
sociální i ekonomické otázky.
Děkuji za rozhovor.
Text: Darina Blatská
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Korektura textu: Vladana Hallová
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
