„Z vlastní praxe vím, že když nechám zpovídaného mluvit, dozvím se
víc, než kdybych ho zasypal spoustou otázek.“ Honza Dědek
Honza
Dědek patří mezi naše ostřílené novináře, kritiky a moderátory. Dá se vůbec na
všechno zeptat a na vše dostat odpověď? Dle jakých kritérií volí skladbu svých
hostů pro svoji talk show? Zajímalo mě, co ho u jeho práce za ty roky, které
sedí u klávesnice a píše kritiky, reportáže, rozhovory či jiná textová
zpracování, pod která se podepisuje jako autor, stále ještě drží. Na všechny mé
otázky jsem od Honzy Dědka dostala odpověď. Pro náš rozhovor jsme využili
interiérů hotelu Radisson Blu Alcron v Praze, kde Honzu fotil skvělý fotograf a
rovněž jeden z hostů talk show „7 pádů Honzy Dědka“, Robert Vano.
Když se ohlédnete za
svojí novinářskou praxí, jaká byla?
Nemohu si stěžovat. Mou
nejoblíbenější novinářskou disciplínou jsou rozhovory a v tomhle ohledu mi
štěstí opravdu přálo. Za posledních dvacet let, kdy se této profesi věnuji,
jsem měl možnost zpovídat osobnosti, které jsem v době dospívání obdivoval,
aniž by mě někdy napadlo, že s nimi jednou budu sedět u jednoho stolu a klást
jim otázky, na které ony budou ochotně odpovídat. Mám na mysli třeba Paula
McCartneyho, Micka Jaggera a Keithe Richardse z Rolling Stones, členy kapely
Pink Floyd, Stinga nebo Davida Bowieho… Kdo by nechtěl dělat takovouto profesi?
I ostřílený novinář
pocítí v tomto případě jistou dávku nervozity. Jak je tomu u vás se stavy
nervozity, když se zapne červené světýlko, a jak s tím případně pracujete?
Říká se, že postupem
času a s přibývajícími zkušenostmi tréma mizí, ale o mně to tak úplně neplatí.
Pravdou je, že už se mi zdaleka tak netřesou ruce jako v případě prvních
interview, ale z některých rozhovorů jsem nervózní dodnes. Je to nejspíš směs úcty ke zpovídané osobnosti a obava, zda rozhovor bude
probíhat tak, jak by ideálně probíhat měl – jestli bude hvězda správně
naladěná, tedy patřičně vstřícná, hovorná a příjemná. Pokud tomu tak je, obavy
se rychle rozptýlí. I když ne vždycky. Pokud člověk sedí naproti Micku
Jaggerovi nebo Paulu McCartneymu, tak zkrátka určitý respekt pociťuje po celou
dobu povídání. Nebo alespoň já…
Jak jste na tom s nostalgií?
Necháváte si nějakou upomínku na osobnosti, se kterými se potkáváte? Ať už to
jsou společné fotografie nebo něco jiného.
Pokud je přítomen rozhovoru
fotograf, což ovšem mnoho hvězd odmítá, tak ho požádám, zda bych se na jeden
snímek nevešel se zpovídanou osobností i já – během interview, v zápalu
diskuze; nemám příliš v lásce fotografie novinářů tisknoucích se po bok
slavných. A zpravidla na konci rozhovoru neodolám žádosti o autogram. Nesbírám
podpisy celebrit, pouze lidí, s nimiž jsem dělal interview. Věnování je pak
zpravidla reakcí na právě skončené povídání, některé věty jsou srozumitelné jen
mně. Za dvacet let jsem nasbíral úctyhodnou hromadu podepsaných bookletů desek,
knih a obalů DVD. Vždycky si říkám, že to jednou budu ukazovat vnoučatům. Jen
se obávám, že až jim budu za nějakých třicet, čtyřicet let strkat před oči obal
desky podepsaný členy skupiny Led Zeppelin, Rolling Stones nebo Pink Floyd, tak
se mě pouze zeptají: „A to byl jako kdo, dědku?“
Dle jakých měřítek dnes
hodnotíte práci jiných novinářů?
Nehodnotím, naštěstí to
po mně nikdo nechce. Některé své kolegy čtu raději, jiné méně, ale to je dáno
osobním vkusem, tak jako třeba v hudbě, literatuře nebo filmu.
Myslíte si, že je
dobře, když veřejnost selektuje jen některá periodika a některá třeba vůbec nečte?
Neobírají se tak lidé o dostatečný přehled?
Obávám se, že číst
veškerá periodika naprosto není v lidských silách. Nevím, kdo to vymyslel, ale
den má bohužel jen čtyřiadvacet hodin. Žijeme v době přesycené informacemi,
událostmi, kulturou… Není lehké se v ní zorientovat a většina z nás to dělá
pomocí periodik, která považuje pro sebe za nejpřínosnější. Pro někoho to je
Blesk, pro jiného Respekt…
Považujete se za
„ostrého“ novináře? Případně do jaké kategorie se sám řadíte?
Nepovažuji se za
ostrého novináře. V případě rozhovorů se naopak pokouším být co nejpříjemnější
a navodit se zpovídaným co možná nejuvolněnější atmosféru. Snažím se o interview, nevedu výslech. Lze
samozřejmě na zpovídaného vyrukovat s argumenty a dožadovat se kategoricky
jejich potvrzení či vyvrácení, ale podobná forma rozhovorů je použitelná spíš
na politiky, které já však příliš nezpovídám. V ostatní případech by si novinář
tímto typem otázek vytvořil ze zpovídaného nepřítele a mnoho by se toho
nedozvěděl. Z vlastní praxe vím, že když nechám zpovídaného mluvit, dozvím se
víc, než kdybych ho zasypal spoustou otázek.
Jaký je váš názor na
rozdíl mezi našimi a zahraničními novináři?
Nečtu zase tolik
zahraničních periodik, abych dokázal podat nějaké relevantní srovnání
tuzemských a zahraničních novinářů.
Na jaká témata
nejraději píšete?
Nejraději dělám
rozhovory s lidmi s oblasti kultury, především těmi opomíjenými.
Máte pocit, že se
nějaké problematice věnuje v našich periodikách málo prostoru?
Občas mi chybí více
článků či rozhovorů s mediálně neznámými, ale přesto zajímavými osobnostmi – ať
již z oblasti vědy, medicíny nebo třeba architektury.
Jaká témata považujete
za nejméně „vděčná“?
V mé oblasti jsou to
rozhovory s lidmi, kteří už na sebe řekli i to, co ve skutečnosti nikdy
neudělali.
V jakém poměru
aktuálně máte novinařinu a moderování?
Novinařině se věnuji
prakticky denně, moderování jednou za měsíc. Takže asi tak 20:1?
Jak probíhá vaše
obvyklá příprava na moderování talk show?
Stejně jako na rozhovor
pro tištěná média, tedy studiem profesního i osobního života zpovídané
osobnosti. To znamená čtením již dříve publikovaných rozhovorů a sledováním
tvorby dotyčného člověka. Pak následuje
čas vymýšlení otázek, na které konkrétní tvůrce pokud možno neodpovídal už bezpočtukrát. Ne vždy se ovšem
takové otázky podaří vymyslet.
Je pro vás jednodušší,
nebo naopak složitější dělat rozhovor s někým, koho důvěrně znáte?
Na jednu stranu těžší,
na stranu druhou snazší. Při opakovaném interview s mně dobře známým umělcem
člověk občas zapomíná, že všichni čtenáři o dotyčném zdaleka nevědí tolik, co
já, na straně druhé mnohaletá známost a vzájemná důvěra umožňují dozvědět se od
zpovídané osobnosti věci, které by při prvním setkání neznámému člověk s
největší pravděpodobností neřekla. Konkrétním příkladem z nedávné doby byl
rozhovor s Markem Brodským. Známe se skoro dvacet let, během nichž jsme spolu
udělali asi pět rozhovorů a mnohokrát se viděli i nepracovně. I to byl důvod,
proč teď souhlasil s interview na téma jeho pobytu v protialkoholní léčebně…
O jaké hosty bývá
v rámci vašich talk show větší zájem ze strany diváků?
Lidé se přicházejí
podívat na slavné osobnosti, ale zpravidla mi po skončení pořadu nadšeně vyprávějí
o třetím z hostů, kterým je zástupce civilní profese: patolog, holič, zubař, profesor
českého jazyka… Nikdy by sice nepřišli na zcela neznámé jméno, ale nakonec se
jim nejvíc líbí vyprávění ze zákulisí profese, s níž se v životě už na vlastní
kůži setkali – tedy kromě toho patologa.
Kterým osobnostem se vy
sám jako moderátor a pořadatel spíše vyhýbáte?
Tvrdím, že rozhovor lze
udělat s každým akorát s někým méně zajímavý. Skutečně slavní umělci už o sobě
sice skoro všechno řekli, ale mají alespoň komunikační dar. I politici už
odpověděli skoro na všechno, ale jejich věty jsou poskládané z frází, což není
ani zajímavé, ani zábavné.
Existují hosté, které
do svých pořadů zásadně nezvete z osobních důvodů, přičemž víte, že by je
diváci rádi viděli a jejich přítomnost ocenili?
Existuje pár lidí, se
kterými bych rozhovor nikdy dělat nechtěl a do svého pořadu bych si je nepozval,
protože si jich po lidské či umělecké stránce příliš nevážím. Ale protože jsem
je o interview či účast ve svém pořadu nikdy nežádal a tím pádem jim nedal
možnost mé pozvání odmítnout, tak je pochopitelně nebudu jmenovat. Ostatně není
jich mnoho.
Které hosty s oblibou
konfrontujete?
Do svého pořadu „7 pádů
Honzy Dědka“ si zvu pokaždé tři hosty. Někoho mladšího z umělecké oblasti,
zástupce civilní profese a osobnost, kterou lze v jejím oboru označit za
legendu. A vždycky se těším, co tahle kombinace udělá a k čemu všechny
zúčastněné vyprovokuje. Odhadnout se to dopředu nedá a to je na tom to krásné
dobrodružství.
A co moderování ve
dvojici? Máte s tím zkušenosti, nebo o tom případně uvažujete?
To jsem nikdy nezkoušel
– dosud jsem nenašel svého Wericha.
Radíte se se svojí
ženou o svých pracovních rozhodnutích?
Bavíme se o hostech,
které si chci pozvat do svého pořadu a o tom, jak by se jí líbila ta která konkrétní
kombinace. A musím říct, že mi velice často dává skvělé tipy na určité hosty!
Od vaší ženy vím, že
doma s oblibou diskutujete. Mohlo by to znamenat, že si „berete práci
domů“?
Většinou pracuji doma,
často i o víkendech, takže ano – beru si práci domů. Novinařina není práce od 8
do 16 hodin a potom padla. Bohužel i bohudík!
Jaký úhel pohledu je
pro vás ze strany manželky nejvíce užitečný?
V případě mého pořadu
je to hlavně pohled potenciálního diváka. Já sám se občas na věci dívám až
příliš novinářsky.
Jaké jsou vaše
zkušenosti coby kritika?
Napsal jsem za svůj
život několik stovek hudebních recenzí, ale kritika není můj oblíbený žánr.
Není totiž nic snazšího než něco navzdory velikému odhodlání a spousty do toho
vložené energie pokazit. Raději píšu o věcech, které se povedly. Upozorňuji
čtenáře na desky, kterých by si třeba jinak nevšimli, protože nepatří zrovna k
masovému vkusu.
Vnímáte sám sebe jako
objektivního člověka?
Ne. Náš pohled na svět
se utváří ze subjektivních pocitů, prožitků a zkušeností, tak nevím, jak být
objektivní.
Jaká pravidla by měl
kritik dodržovat, v čem je limitován a v čem a kdy má naopak neomezený
prostor?
Vždycky jsem tvrdil, že
mezi kritikem a příznivcem toho kterého uměleckého oboru je jediný rozdíl: Kritik
by měl být schopný dát dohromady podmět a přísudek. Ve své podstatě jsme
všichni kritici, stačí naslouchat lidem, když vycházejí z kina. Akorát, že
kritika za tuhle činnost platí. I proto by měl mít v daném žánru co největší
přehled a nepodléhat iluzi, že veškerá kvalitní tvorba v jeho oboru začala
vznikat až v době, kdy on o ní začal psát, jak tomu v mnoha případech bývá.
Člověk se neustále učí
a rozvíjí. Jak jsem slyšela, i vy sám se
stále věnujete studiu. Jakému přesně?
Studuji třetí ročník
historie na FF UK.
Jaké kulturní akce si v Praze
nenecháváte ujít?
Koncerty, výstavy a
divadelní představení. Bohužel pracovní vytížení někdy mé plány hatí…
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Pavel Bauer –
Estée Lauder www.esteelauder.cz
Foceno v hotelu Radisson
Blu Alcron v Praze www.alcron.cz
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
