„Vezmu štětec a začne proces vytváření, ale na mém obraze neuvidíte,
že je malovaný štětcem.“ Kristián Kodet
Kristian Kodet je český akademický malíř,
bratr herce Jiřího Kodeta a strýc herečky Barbory Kodetové. Jeho dědeček Emanuel Julian Kodet
a jeho otec Jan Kodet byli známí sochaři. On sám se rozhodl v rodinné
tradici pokračovat, nicméně změnil obor a zvítězila „barva“. Profesní zkušenosti
nasbíral v zahraničí a to i proto, že za svůj život hned několikrát
emigroval. Posledních třináct let před revolucí žil a pracoval v Americe,
která mu učarovala. Po návratu domů si otevřel v Táboře
své vlastní soukromé muzeum Kodet, kde byla do
roku 2007 umístěna stálá sbírka výtvarných prací všech tří generací Kodetů. Kristian
Kodet je nesmírně zábavný společník, který vás ani chvíli nenechá v klidu.
Jeho příběh je jako z románu.
Máte krásné, zvučné jméno, které je dnes velmi populární, Kristian…
Měl jsem se jmenovat Jan Kodet po mém
otci, ale otec udělal kompromis, a tak mi dali Kristiana. Ten Jan je tam trochu
slyšet. Kdysi jsem byl snad jediný Kristian, dnes už jich je plno.
Váš dědeček Emanuel i otec Jan byli sochaři. Inklinoval jste už jako
dítě k umění, nebo vás to táhlo někam zcela jinam?
Když jsem byl malej, tak jsem hodně
zlobil. Byl jsem nezvedený mládenec. Spával jsem klidně do jedenácti hodin, ale
když jsem se vzbudil a viděl jsem, že otec už má hotovou sochu, trochu jsem se
styděl.
Co otec říkal na to, že se tak „vyvalujete“, místo abyste něco dělal?
Nic mi neříkal. Nechal mě být. A já
jednou poznal, že když vstanu ráno v šest, tak stihnu udělat strašně moc
věcí. Takže takhle mě rodiče vychovávali. Nenásilným příkladem.
Byl táta váš vzor?
Otec mi velmi imponoval, nejenom
svou pílí a svědomitostí, ale i humorem. Často mi radil, ukazoval cestu, já si
však vybíral svoje, většinou něco úplně jiného. Nakonec jsem ale zjistil, že má
ve sto případech ze sta pravdu. (smích)
Zjištoval jste si někdy, čím byla vaše rodina v minulosti? Kdo
vlastně byli Kodetovi?
Já ne, ale můj bratr Jirka Kodet
vždy říkal, že naši předci byli šlechtici. Jeho matka mu jednou říká: „Co kecáš,
Jirko, tvůj praděda byl pekař!“ A on na to: „Ty víš hovno, matko.“ On si to
strašně přál.(smích) Dědeček Emanuel
byl významný sochař konce devatenáctého a začátku dvacátého století. A otec Jan
Kodet byl taktéž významný sochař, bohužel je oba postihla komunistická éra,
dědečka ke konci života a otec na to doplatil vlastně celým svým produktivním
životem.
Předpokládám, že s bratrem jste měl dobré vztahy.
Můj bratr byl o dvanáct let starší
a byl vlastně takový, jakého si ho lidé pamatují z Pelíšků. Když jsem byl třináct let v Americe, tak jsem se mu
za celou tu dobu nemohl ozvat, abych ho neohrozil. A když jsem se pak vrátil,
tak on něco dělal na zahradě a jak mě uviděl, tak řekl onu památnou větu: „Prosím
tě, že deš, já tady musel udělat revoluci, aby ty ses mohl vrátit.“ To byl celý
on. Jako malí jsme spolu vyrůstali. Pak jsme ale šli každý na jinou školu, já
na výtvarnou a on na hereckou. Tím se naše cesty rozdělily.
Napadlo vás někdy, že byste dělal jinou práci a nestal se malířem?
Ne. To mě tedy nikdy nenapadalo.
V dětství jsem chtěl být pilot. Lidé se mě často ptali, proč nechci být
sochař jako můj otec. Ale já měl strach, že bych tátu jen kopíroval. V šestnácti
letech bylo rozhodnuto, učarovala mi barva.
A pamatujete si na vaše první větší výtvarné dílo?
To má moje sestřenice, která žije
v New Yorku. Takovou škrábanici, nazval jsem ji Let jedné mouchy. A má s tím velký úspěch. (smích)
Jak jste se dostal za komunismu do Bruselu?
Otec měl tehdy v Bruselu
velkou výstavu, ale komunisti vždy nechávali jednoho člena rodiny doma jako
záruku, že se rodina vrátí. No a vypadalo to, že doma zůstanu já, ale nakonec
to padlo na matku. Táta nikdy nebyl komunista, nikdy se neangažoval a oni ho
pustili jen proto, že věděli, že se jim to vrátí ve valutách.
Ale vy jste se už nevrátil. Jel jste tam už s tím, že tam
zůstanete?
Kdepák, někdo mi tam ale řekl, že
se zrovna budou dělat zkoušky na Královskou výtvarnou akademii a že za to nic
nedám, když to zkusím. Zkusil jsem to a z 300 uchazečů vybrali 35 a já byl
k mému úžasu mezi nimi. Vzali mě rovnou do druhého ročníku, paradoxně rok před
tím mě nevzali na Akademi v Praze, asi pomsta otci. Můj táta tehdy odjel
domů a nechal mě tam samotného, bez řečí, bez prostředků, jen tak. Bylo mi
sedmnáct.
A co jste dělal, takhle sám v cizí zemi?
Potkal jsem tam jednu slečnu, která
mi zachránila život. Ona měla koně a on jí nějak umřel, tak se starala o mě.
Bydlel jsem u ní asi měsíc. (smích)
Koukám, že si umíte najít přátele všude…
Musel jsem se přizpůsobit. Zůstal
jsem tam čtyři roky a bylo to mé první setkání se Západem a se svobodou. Mohl
jsem si dělat, co jsem chtěl.
Čím jste se tam živil?
Šíleným způsobem. Nosil jsem třeba jedné
staré paní naftu do pátýho poschodí. Topila takovýma těma starýma kamnama na
naftu. Prostě jak to šlo. Opravoval jsem rámy a restauroval nábytek. Pak jsem
se přestěhoval do maleho pokojíčku. A třeba když jsem volal domů a objednal
jsem si Prahu ráno v deset, tak jsem ji dostal v půl šestý večer. A
teď vám v tom telefoně praskalo, jak to odposluchávali, no hrozný to bylo.
Ani peníze mi táta poslat nemohl, prostě to nešlo. Často říkal: „Hochu jsi
v ringu a když dostaneš ránu, musíš hned vstát a dvě rány dát, tak pá, ať
tě ten telefon moc nestojí.“ (smích)
Taťka byl tedy frajer. (smích)
Po čtyřech letech jste se vrátil domů. Co vám škola dala?
Odjel jsem s diplomem o něco
dříve, protože páni profesoři znali moji situaci, tak mi s tím takhle
pomohli. Akademie byla pro mě hlavně velkou školou života a já se přesvědčil,
že je velmi důležité obstát a ustát to. Jinak jsem ale udělal strašnou věc,
koupil jsem si za peníze z prodaných obrazů blbý ojetý auto. Přijel jsem
tehdy na naše hranice, tam se mě zeptali, zda mám něco k proclení, já že
čokoládičky. A oni najednou zjistili, že mám auto. To byl takový průšvih, že si
to nedovedete představit. Táta alespoň zařídil, že jsem směl dojet na celnici,
kde mi auto zavřeli na šest měsíců, potom jsem musel zaplatit strašlivý clo a
když mi ho konečně vrátili a já s ním vyjel mezi lidi, tak se auto
rozpadlo.
Tomu se dnes říká „smolík“. Ale vraťme se k vaší emigraci do do
Švýcarska…
…tam už jsem odcestoval se svou
první ženou po okupaci v roce 1968. Jenže mně se Švýcarsko zdálo takové
sterilní. Bylo sice malebné, ale zároveň hrozné. Dařilo by se mi, ale chybělo
mi tam větší zázemí. Maloval jsem, vystavoval jsem, měl jsem zakázky od švýcarských
bank, ale zvyknout jsem si nemohl. Taky ještě žil táta, se kterým jsem měl
úžasný vztah a strašně se mi po něm stýskalo. Vzpomínám si na jednu veselou
příhodu. Dostal jsem tam zakázku na fresku pro společnost IBM. Všichni dělali výkresy
a já ji namaloval na škatulku od cigaret a přesto jsem vyhrál. Práci jsem musel
udělat přes noc. Namaloval jsem první figuru a zjistil, že se mi tam všechny
další nevejdou, tak jsem tam na patře poprosil lidi, co tam pracovali, aby to
zabílili, že to udělám znovu. Neudělali to, tak jsem poprosil jinou skupinku
lidí, zda by to nezamalovala. Udělali to, já fresku namaloval a když jsem ráno
došel, tak byla zabílená těmi, co jsem je prosil poprvé. Tak jsem to udělal do
třetice ráno mezi šestou a devátou hodinou. A pak jsem se rozhodl, že se
vrátím.
To přece jen tak nešlo, „se vrátit“, jak to že vás nezavřeli?
Byla amnestie, viděl jsem to v
novinách na stánku. Tak jsem se mohl přerazit, všechno jsem sbalil a utíkal
domů. A řekl si, že už neemigruju. Nezavřeli mě. Přišla však sedmdesátá léta,
děsná doba, nesměl jsem vystavovat. Do komise, která rozhodovala co se bude
v galeriích prodávat, mi vzali jen jeden obraz za dva měsíce, asi chtěli,
abych zemřel hlady! Prodával jsem mimo galerie, ale byl nade mnou stále ortel!
Zemřel mi táta! Takže v roce 1979 jsem si řekl „a dost“ a odjeli jsme do
Bulharska, jako na dovolenou, ale v podstatě jsme přes Jugoslávii přešli se
ženou a malou dcerou Kristýnou do Rakouska.
To byla vaše první dcerka?
Ne, to bylo třetí dítě
s druhou manželkou. S první manželkou jsem měl dvě děti. A
s mojí druhou ženou jsme z Rakouska emigrovali do Ameriky. Čekali
jsme zhruba měsíc a půl. Nejhorší na tom všem byl ten let. Bojím se létat. I
když vím, že je to nejbezpečnější dopravní prostředek, tak když spadne, tak
jdou všichni! (smích)
Proč vás lákala právě Amerika? Bral jste to tak, že je to země
neomezených možností, jak se říká?
Amerika je skvělá, úžasná, ale zase
je to tam tak tvrdý, že překračujete žebráky a vidíte, že se vám tam musí
dařit, jinak jste v háji. Ale jak říkáte, je to země neomezených možností.
Opravdu. Je to země, kde se můžete stát přes noc milionářem.
Měl jste tam nějaké zázemí?
Ubytovali jsme se v New Yorku
u sestřenice. Spali jsem na zemi na matraci a ona mi vyčítala, že jsem tam
teprve třetí den a už chci jít pryč. A jak jsme se trochu chytli, tak já místo
doprava jsem šel doleva, do hrozný čtvrti. (smích)
Ale nakonec mi tam pomohl jeden kamarád a vzal jsem si byt na Manhattanu. Začali
jsme zvát lidi, pořádat večírky s prohlídkou obrazů, žena nachystala
pohoštění. Tak jsme se seznámili se spoustou lidí. V Americe musí být
člověk šikovnej a dravej. Měl jsem možná štěstí, ale celou dobu jsem se živil
prodejem svych obrazů!
Váš obraz si koupil i tehdejší prezident Reagan…
Měl jsem tehdy výstavu na Manhattanu,
přišli nákupčí a udělali si několik fotografií. Vybrali obraz anděla letícího
přes hanice, symbol svobody. Galerie obraz zabalila, poslala a dostal jsem krásný
dopis s poděkováním přímo od prezidenta Reagana. Moc jsem si toho vážil, považoval
jsem ho za jediného člověka, který může udělat něco pro to, aby se ten evropský
komunistický moloch skácel. A v Čechách to tehdy kometovali, že Reagan nemá
vkus. (smích)
Určitě jste nečekal, že by vás tady za to tenkrát pochválili, když jste
prodal obraz imperialistovi? S kým jste se tam stýkal z našinců?
Třeba s Waldemarem Matuškou a jeho
ženou Olgou. Waldemar mi zahajoval výstavu, byl to úžasný chlap a umělec. I když
jsem se s ním znal už z mládí, v Americe jsme se stali velkými
přáteli. Dost nám chybí.
Přišla revoluce a váš opětovný návrat domů…
Návrat byl ohromný. Byli jsme plni
euforie, plánů. Myslel jsem si, že to všechno bude neuvěřitelný a dnes
zjištuji, že je to vážně neuvěřitelný. (smích)
Komunisti se zase derou k moci a člověk má strach, že mu to opět všechno
seberou, že se jim jejich plány podaří. Už jsem to jednou zažil.
Udržujete i nadále spojení s Amerikou?
Samozřejmě, jezdím každoročně na
několik měsíců do Ameriky, kde mám studio a kde mohu v klidu malovat. Mám
Ameriku rád, a i když už to není ta Amerika, jako před třiceti lety, kdy jsem
do ní přijel, stále je to země, kde je mi dobře.
Jste ale také majitelem galerie Tři generace Kodetů. Co si tam
návštěvníci mohou prohlédnout a pořídit?
Tato galerie mapuje práci tří
generací Kodetů. Je zde stálá sbírka plastik mého dědečka a otce, které jsem
léty nasbíral a nakoupil zpět do majetku a moje obrazy, které jsou jediné
prodejné. Galerie je na náměstí v Hradci Králové. Daří se mi.
To je dobře.
Vy jste užasná, že vás tím neseru. (smích)
Proč? Úspěšní lidé by nám měli být vzorem, ne? Proč myslíte, že si lidé
vaše obrazy kupují? Kvůli jménu, nebo že se jim prostě líbí?
Obojí. Ale určitě to pro ně musí
mít nějaký smysl, když za to dají desítky tisíc. Nejsou zrovna levné!
Co malujete? Vaše výtvory mi připadají trochu tajemné, záhadné…
Nepoameričtil jsem se, zůstal jsem
svůj. Nemám žádnou šablonu, nic, co bych kopíroval. Snažím se vidět věci přes
svoje oči.
Jak dlouho vám trvá, než namalujete jeden obraz?
Celej život.
Dobrá, kolik jste namaloval za celý život obrazů?
Tisíce, ale já mám sítě rozhozený všude.
Ale třeba mi udělá radost, když mi mladí lidi řeknou, že nejeli na dovolenou,
aby si mohli koupit můj obraz.
A existuje nějaké místo, kde byste nechtěl, aby váš obraz visel?
No, u blbců, kterých je pořád dost.
Nedávno za mnou došel takovej divnej chlápek potetovanej a říká: „Hele,
potřebuju od vás obraz, heleďte já bych ho chtěl na vobjednávku, mám fotku, mně
umřela doga, víte.“ (smích) Nebo
přišla paní a říká: „Já mám takový kanape a já vzala kus hadru, tak dybyste mi
k tomu kanapi namaloval obraz.“ No, tak jsem se s ní rozloučil. Tohle
jsou lidi, kterým nevyhovím. (smích)
Třeba vás tito lidé špatně pochopili. Myslí si, že jste malíř a že jim
prostě namalujete dogu ke kanapi.
No tak to už nemám zapotřebí. (smích)
Jakým stylem maluje akademický malíř?
Tak to vážně nevím.
A akademický malíř Kristian Kodet?
Jo, Kodet? No tak to třeba přijedu
na faru, mám ideální podmínky k malování, je teplo, pes mě poslouchá, žena
je v Praze. A ono to nejde. A z toho je plnej barák lidí a …
…je to tam! Můžete mi popsat situaci, když malujete? To přijde nějaký
impuls, vezmete paletu…
Já nemaluju s paletou, maluju
na stole. Vezmu štětec a začne proces vytváření, ale na mém obraze neuvidíte,
že je malovaný štětcem. To nepoznáte. Také mixuji různé barvy. A
k namalovaným obrazům se nikdy nevracím. Pokud to nenamaluji najednou, tak
konec.
Slyšela jsem, že vás dokonce padělali.
Ano, před čtyřmi lety. To byla
strašná, velká kauza – šedesát obrazů mi takhle prodali. Ale už sedí. Já mám
speciální techniku, oni to sice napodobí, ale co si budeme říkat – nemá to
koule. (smích) A nejhorší je na tom
to, že lidi to koupí, přijdou a říkají, že dali 80 tisíc za obraz a zda je to
pravý. A já jim řeknu že ne a oni se zlobí na mě.
To chápu, že to naštve, když si člověk koupí za 80 tisíc Kristiana
Kodeta a pak zjistí, že má doma Pepu Kučeru, to bych se naštvala i já!
…no to víte, že ano. (smích)
Jaké máte geny, vyhlídky do budoucna?
Vzhledem k tomu, že táta
zemřel v šedesáti čtyřech a brácha v šedesáti sedmi a mně je šedesát
pět, tak potom si otevřeně přiznejme, co já to mám za vyhlídky! (smích) Ale říkal mi kdysi Ivan Mládek,
že si z toho nic nemám dělat, že znal chlapa, kterej pil a kouřil a zemřel
v pětadevadesáti letech a měl bráchu, kterej nepil a nekouřil a zemřel ve dvou
letech. (smích)
Prý se o vás říká, že Kristian Kodet nikdy nezklame, není to svazující?
Počkejte, to se jako říká?
Myšleno tak, že nepokazíte žádnou legraci…
Jo takhle je to myšleno, tak to jo.
(smích)
Ještě jsme neprobrali vaše děti, jaké spolu máte vztahy, co dělají?
Vztahy máme pěkné, ale nepotatili
se. Starší dcera dělá produkci u amerického filmu v Praze a ta mladší jí
pomáhá. A mé dvě děti z prvního manželství jsou také mimo uměleckou sféru. Ale
jinak jsou všechny rozkošné. Tak si představte, že mi volali z Blesku, že
kolik je té mojí nejstarší dceři let a já jim říkám, že to je strašný, že už jí
je asi třicet. Pak to vyšlo a ona mi volá a říká: „Táto, ty jsi mimo mísu, mně
je čtyřicet!“ Tak takhle nějak to máme u nás doma.
A manželka je asi hodná, když jste spolu vydrželi skoro čtyřicet let.
Úžasná. Neuvěřitelná. Měl bych
dostat vyznamenání.
A ona ne?
Taky občas, ale jen propůjčit. (smích)
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem ARIA www.ariahotel.net
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-10-2012.html
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz