„Práce v sociálních službách je víc než práce – je to poslání.
Nemůže to dělat každý.“ Marie Bosáková
Marie Bosáková je drobná žena, která však vyniká nezdolnou vůlí a
životním optimismem. Od roku 1991 je ředitelkou Centra sociální a
ošetřovatelské pomoci v Praze 5. Za dvacet let se jí podařilo vykonat opravdu pořádný kus práce. Když
se ohlédne, může být sama se sebou spokojená. Svému povolání věnuje většinu
svého času, je to její dítě a kolegové jsou rodina. A tak to asi má být,
protože – jak sama říká – „tahle práce je především poslání“.
Charakter vaší práce – pomáhat potřebným vychází z vaší vrozené
potřeby pomáhat, nebo byl dílem náhody?
Dalo by se říci, že tak půl na půl.
Studovala jsem střední sociálně právní školu a na Filozofické fakultě obor teorie
kultury, ale nakonec jsem se k původnímu oboru vrátila a dostudovala ho. Mé první zaměstnání bylo v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích.
Ale je to už velmi dávno. Od roku 1991 jsem ředitelkou Centra sociální a
ošetřovatelské pomoci na Praze 5.
Kdo může využívat terénní pečovatelskou službu nabízenou v rámci
vašeho centra?
Naším zřizovatelem je Městská
část Praha 5, tudíž to musí být občan Prahy 5. Jsou zde, tak jako všude
v podobných institucích, jisté právní kroky. Tedy nejprve se musí uzavřít s klientem smlouva, v níž jsou specifikované veškeré služby, jejich rozsah
a četnost z naší strany a povinnosti klienta vůči nám.
Je rozdíl mezi terénními pečovateli a domácí ošetřovatelskou péčí?
Domácí ošetřovatelskou péči (DOP)
vykonávají registrované zdravotní sestry. Úkony musí nejdříve schválit
ošetřující lékař a my, protože máme smlouvy s pojišťovnami, dodáme
konkrétní sestřičku, která se bude o klienta starat. Ovšem jen po dobu, kterou
doporučí lékař, není to nastálo. Terénní pracovníci jsou pečovatelé z povolání
a klient si je může objednat podle toho, jak potřebuje, není to vázáno na
lékaře.
Jak často využívají občané denního stacionáře?
Denní stacionář, nebo tzv. školka
pro seniory, je zřizovaná pro klienty, kteří jsou sami doma, nebo bydlí
s příbuznými, kteří chodí do práce. Ráno si je vyzvedneme, zajistíme jim
celodenní program a večer je opět vrátíme domů. A využití je opět individuální,
podle potřeb klientů.
Jaký je program pro seniory v porovnání s dětmi ve školce, také
cvičí, zpívají, malují…
Tak samozřejmě některé věci jsou
podobné, třeba cvičení nebo zábavové aktivity. Ale program je uzpůsoben jejich
věku a možnostem. Cvičíme s nimi paměť, také zde již několik let máme kocourka
a s některými klienty komunikujeme pomocí tzv. felinoterapie (léčba
kočkou). Měli jsme tady jednoho pána, který odmítal mluvit a bavil se jedině
s naším kocourkem.
Provozujete také Dům s pečovatelskou službou. Jaký je současný
stav pro přidělení místa v tomto domě a jak dlouho se na takové místo musí
čekat?
V tomto domě máme tzv. byty
zvláštního určení, kde klienti získávají nájemní smlouvy na dobu neurčitou a
dožívají zde za pomocí sester a pečovatelek. Je zde snížené nájemné a samozřejmě se snažíme klientům vyjít vstříc, takže pokud mají nějaké
zvířátko, tak si ho mohou vzít s sebou. A v přízemí funguje celodenní
24hodinová služba. Jsou zde daná pravidla. Klient musí být soběstačný a musí si
zavést pečovatelskou službu.
Kdo hradí všechny tyto služby, které nejsou v případě pravidelného
denního využití levnou záležitostí? Senioři z důchodu, nebo je nějaká možnost požádat o
příspěvek?
Platí si ho klenti
z důchodu, přispívají jim rodinní příslušníci a také z příspěvku na
péči, na který má hodně z nich nárok. Více informací získají klenti na úřadu
práce, který vyplácí další možné příspěvky.
Jak vysoký je příspěvek na péči?
V současné době jsou čtyři stupně
příspěvků, jeho výši určí lékař – nejnižší je 800 Kč měsíčně, potom 4.000 Kč, 8.000
Kč a 12.000 Kč je maximum.
A co se stane, pokud si klient najde partnera, může se přistěhovat?
Pokud se nám klient zamiluje, tak
si tam svého partnera může vzít, ano, proč ne? Ale protože je to bydlení, které
funguje za určitých podmínek, je všechno nutné dopředu probrat s námi.
Jaký je rozdíl mezi Domem s pečovatelskou službou a Domem
sociálních služeb, který také máte v nabídce?
Dům sociálních služeb není zařízení
na dožití. Funguje u nás už 11 let a je to lůžkové zařízení na přechodnou dobu.
Rodina jede na dovolenou a potřebuje, aby bylo postaráno o seniora. Nebo případ
dvou samostatně žijících seniorů, když jeden z nich onemocní, není schopen
se starat o toho druhého.
Setkáváte se někdy při práci v terénu s agresivním chováním
vašich klientů?
Setkáváme, ale to už patří
k naší práci.
Jak probíhá platba za služby, přeci jen senioři mohou být zapomnětliví…
Proto vždy podepíšeme s klienty
smlouvu, kde, jak jsem už zmínila, je většina těchto věcí ošetřena. A zavedli
jsme platby denně a hotově, protože když to klienti platili po týdnu nebo 14
dnech, nepamatovali si. To je potom nepříjemné. Takže když si to každý den
zaplatí, tak to nemůžou zapomenout. Pečovatelka musí vést deník, za každou
službu dává klientům účet, měsíčně dělá výkaz všech činností a plateb.
A to u vás nelze platit přes účet?
Samozřejmě, že lze. Tohle jsou
případy starších lidí, kteří žijí sami, nikdo se o ně nestará
a naše pečovatelky tam denně docházejí. Jinak může třeba rodina za svého
seniora poslat peníze na účet.
Poznáte, když se někdo pro sociální práci vůbec nehodí?
Poznám. Víte, já dám hodně na
oči. Podívám se těm lidem do očí a vycítím, zda to myslí vážně. Nikdy to nikdo
nemůže jít dělat s tím, že má rád staré lidi. To je nesmysl. Je to velmi
náročná práce, člověk to v sobě musí mít, jinak nevydrží a odejde. Je to
víc než práce – je to poslání. A to skutečně nedoceněné poslání.
Máte dostatek pracovních sil?
V současné době ano. Spousta
lidí si udělá přes úřad práce rekvalifikační kurzy, také střední školy chrlí
pečovatelky s maturitou. Ale ač jich je dost, nevybírá se nám lehce.
Ale určitě existují lidé, kteří své blízké milují, chtějí jim pomáhat,
ale třeba na to prostě „nemají“…
V tomhle máte pravdu. Jsou
tady vazby, které prostě nejdou. Často je to spojení syn a matka. Syn svoji
mámu miluje, ale nemá na to, aby se kompletně postaral. A v tom mu
pomůžeme my. Jedná se hlavně o úkony, které jsou spojeny s pomocí při
koupání, doprovod na WC nebo péče o inkontinentního klienta.
Mimo domovy pro seniory provozujete i jesle. Máte přehled, kolik jich
funguje v Praze a jak jsou vytížené?
U nás na Praze 5 jsou pouze jedny
maximálně pro 25 dětí. A je o ně velký zájem. Přehled
o celé Praze nemám.
V dobách komunismu se do jeslí dávala spousta dětí, dá se říct, že
Husákovy děti na nich vyrostly. Tato péče bývá často terčem kritiky, jak to
vidíte vy?
Pokud mohu posoudit podle našich
jesliček, tak si myslím, že je to fajn. Děti jsou v kolektivu, starají se
o ně zdravotní sestry a ošetřovatelky, skutečně velmi pěkně. Pohybují se
v krásném a čistém prostředí. Nebereme úplně malinké děti do jednoho roku.
Samozřejmě režim jeslí je trochu jiný než ve školce. Tady platí známé napapat,
spát a hrát. Ve školce se už musí děti vzdělávat.
Je známo, že obyvatelstvo stárne a díky dostupné lékařské péči se lidé
dožívají vyššího věku. Podle demografických prognóz by tak v roce 2030 mohlo v
Praze žít až 90 000 lidí starších 80 let, kteří jsou odkázáni na pomoc. Jste na
tento fakt připraveni?
My vidíme trochu jiný trend,
poznáme to podle žádostí o dotace. Naše číslo bylo donedávna 1 200 klientů, o něž jsme schopni se v rámci našich služeb postarat. A
museli jsme snížit na 1 000 klientů. Dnes jsou senioři aktivní, hranice se posouvá, což cítíme na
klesajícím počtu. Naopak se zvedá zájem o vzdělávání seniorů, třeba kurzy internetu.
Takže je to asi tak, že se snižuje počet klientů, ale zvyšuje se počet úkonů. Protože
nás o služby žádají až lidé ve vyšším věku a tam už je potřeba zajistit mnohem
více péče.
Už léta se hovoří o tzv. „silver economy“, která bude nabízet nové služby
a výrobky šedivějícímu obyvatelstvu (mobil bez funkce menu, zjednodušené
ovládání praček, širší dveře aut, kuchyňské nádoby uzavíratelné na jedno
stlačení…). Máte už nějakou podobnou
zkušenost?
Určitě. Snažíme se našim klientům
přizpůsobit, třeba zrovna v bytech v Domě s pečovatelskou
službou. Byty upravujeme s ohledem na věk lidí, kterým jsou určeny. Tedy
vyšší záchody, v koupelnách i na záchodech madla. Snažíme se i o
bezbariérové přístupy.
Kde vy, jako člověk z oboru, vidíte největší nedostatky v sociálních
službách?
Já u nás žádné nedostatky
nevidím, snažíme se pořád postupovat dopředu. Když se ohlédnu a vidím, co se nám podařilo, jsem pyšná.
Pracujete na tomto místě více než 20 let, co se za dobu vašeho působení
změnilo?
Před dvaceti lety, když jsem
nastoupila, zde fungovala pouze pečovatelská služba, a to pouze denní. Dnes
fungujeme nonstop 365 dní v roce, klidně na Štědrý den. Když jsme zaváděli
internet, přihlásilo se pár jedinců, dnes máme pořadníky. Kdysi jsme rozváželi
přes víkend 20 obědů, dnes 120. Na všechny svátky máme obrovský frkot. Člověk
by si mohl myslet, že v této době budeme mít volněji, ale není to pravda,
právě naopak. Tato práce je mým dítětem, mojí rodinou, kdybych měla odejít,
odcházím ze svého, z něčeho, co je moje. Snažíme se, aby o lidi bylo
postaráno a abychom v práci byli tým. Protože bez týmové práce nelze
v těchto službách pracovat. Já mám štěstí, že moji spolupracovníci jsou
lidé do nepohody. Bez nich bych nikdy nedokázala takovou provázanost služby zajistit.
Jak vnímá a chápe vaše rodina tuto záslužnou, ale jistě náročnou práci?
Vnučka studuje sociální práci,
asi to máme dané v rodině. Ale třeba syn zase o mé práci nechce ani
slyšet, nicméně když nám vypadl na měsíc řidič, tak ho na celou dobu zastal.
Takže mne vlastně podporují.
Jak využívají vaši senioři volný čas?
Senioři mají možnost zúčastnit se
různých akcí v komunitním centru. Mohou využívat počítače, stolní tenis
nebo přijít na divadelní představení a jiné. Nabídka je široká.
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up a vlasy: Lenka Walderová
Vytvořeno ve spolupráci
s Žofín Garden www.zofingarden.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-8-2012.html
Korektura textu: Květa Strnadová
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz