„Rád
bych vstoupil do všech klíčových období českých a evropských dějin, nejraději
ovšem do „svého“
17. století. Jsem však rád, že mohu žít v naší době.“ prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc., dr. h. c.
Někteří z nás měli
v dětství to štěstí, že měli prarodiče, kteří jim vyprávěli o části
českých dějin, které jsme sami nemohli prožít. Na pana profesora Jaroslava
Pánka vyprávění zapůsobilo natolik, že se stal významným historikem a patří mezi
špičky svého oboru. Hovoří devíti jazyky, které mu mimo jiné dopomáhají porozumět
pramenům nezbytným pro jeho vědecké závěry. Již třicet let se zabývá slavným
rodem Rožmberků a mezi jeho oblíbence patří František Palacký.
Někdy se stává, že se lidé rozhodnou věnovat historii na
základě nějaké zkušenosti z dětství, kdy jim například prarodiče vyprávěli
o válce. Byl to i váš případ?
Rané inspirace mají skutečně velikou, většinou nedoceňovanou
sílu. Měl jsem štěstí, že jsem prožil dětství s dědečkem z otcovy
strany, obdivuhodným kmetem, který byl sám o sobě ztělesněním kusu českých
dějin. Moudrý stařec, kterého jsem bezmezně miloval, mi poutavě vyprávěl o
svých zážitcích. Jeho očima jsem pronikal do ovzduší vrcholícího národního obrození
a krvavých řeží na frontách první světové války, optimismu nového státu a jeho
pomnichovského ponížení, ale také klamných nadějí na osvobození americkou
armádou a nakonec i do údivu nad destrukcí tradičních hodnot v padesátých letech.
Lepšího učitele žitých dějin jsem si ani nemohl přát.
S kterými dalšími obory je studium multidisciplinární
historie spojeno?
Historická témata jsou bez rozsáhlé multidisciplinární
spolupráce nezvládnutelná. Z praktických důvodů je však vždy soubor
spolupracujících oborů omezen. Většina historiků se neobejde bez součinnosti
s uměnovědou, literární historií, právními disciplínami atd. Navíc má
k dispozici soubor pomocných věd historických, z nichž některé jsou
vázány na další obory (paleografie čili nauka o starých písmech na psychologii,
numismatika na montanistiku apod.). Ačkoli se někdy zdá, že „dějepisu přece
rozumí každý absolvent střední školy“, historikova práce je přece jen podstatně
složitější.
Co si myslíte o současném školním vyučování dějin naší země.
Zdá se vám dostatečné?
Když jsem byl po řadu let předsedou Sdružení historiků České
republiky, zůstával jsem ve stálém kontaktu s učiteli dějepisu na
základních a středních školách. Sdílím jejich obavy, že dějepisu je na našich
školách věnována nedostatečná hodinová dotace a že v tomto omezeném čase
nelze zvládnout vše podstatné. Ostatně ani výsledky mezinárodního srovnání
nevyznívají pro naše žáky nejpříznivěji. Navíc se domnívám, že nezbývá než
cílevědomě přehodnotit těžiště výuky; vedle zvládnutí uzlových témat starší
historie je nutno věnovat více pozornosti nejnovějším dějinám, neboť bez
elementárního porozumění tematice 20. století se nelze orientovat ani
v naší době, ani v pohledu do budoucnosti.
Jste specialistou na období raného novověku. Mimo politický a
kulturní vývoj se zabýváte i sociálními vztahy dané společnosti. Jak byste tyto vztahy výstižně
specifikoval?
Raně novověká společnost byla u nás i ve většině Evropy
postavena na principu stavovské sociální a politické organizace, tedy příslušnosti
každého jednotlivce k určité sociální kategorii, a na poddanství, tj. na
hierarchickém vztahu ochrany shora a poslušnosti zdola. V tomto smyslu
bylo společenské uspořádání v 16.–18. století hodně vzdálené představám a zkušenostem lidí, kteří v industriálním období zažili demokracii či
naopak totalitu. Přesto máme s lidmi doby renesance a baroka mnoho
společného, a to nejen v rovině antropologické (rodina, osobní vztahy) a
politické (vztah k obci, národu a vlasti), ale také v přijímání
společného kulturního dědictví.
Jaké v této době panovaly genderové a věkové rozdíly?
Stručně
řečeno, raně novověká žena neměla na rozdíl od muže politická práva, ale byla
(zejména jako vdova) chráněna zákonem, byť často jen teoreticky. Na věk nazíral
tehdejší člověk opačně než dnes; stáří bylo synonymem moudré zkušenosti, a
proto bylo uctíváno, avšak životní praxe i toto pravidlo leckdy zpochybňovala.
Jaký mezník je podle vás v období českých a slovenských
dějin nejdůležitější?
Dějiny těchto dvou národů nemají stejnou vývojovou dynamiku,
neboť Češi se vyvíjeli ve vlastním státě, kdežto Slováci se po tisíc let
podíleli na vývoji uherského státu. Pro české dějiny pokládám za základní
civilizační a politické mezníky christianizaci v 9. století, pokus o reformu západního křesťanstva v husitském 15. století, porážku české
snahy o konfederativní uspořádání střední Evropy v letech 1618–1620, hospodářský
a kulturní vzestup vedoucí ke vzniku samostatného státu roku
1989).
Považujete některé období českých dějin za tzv. dobu temna?
Ano, z vlastní zkušenosti pokládám za takovou dobu
padesátá léta 20. století; oproti nim byla „normalizace“ let sedmdesátých už
jen zatměním.
Pokud byste si měl vybrat historické období, v němž byste
chtěl žít, které by to bylo a proč?
Kdybych mohl podniknout dočasné historické exkurze, rád bych
vstoupil do všech klíčových období českých a evropských dějin, nejraději ovšem
do „svého“
17. století. Jsem však rád, že mohu žít v naší době. Zkušenost druhé
poloviny 20. století nebyla vždy příjemná, ale pro historika je doslova k
nezaplacení. Ostatně představy o tom, že se někdy v minulosti žilo
bezstarostně, jsou poněkud naivní.
Kterou z historických postav nejvíce obdivujete a
z jakých důvodů?
Pozoruhodných postav je nekonečně mnoho. Já však od dětství,
kdy mi otec koupil výbor Z dějin národa českého upřímně obdivuji Františka
Palackého. Taková syntéza vědce (historika, filozofa, estetika) a státníka
hledícího daleko do budoucnosti je naprosto výjimečná.
Studium humanitních oborů je vždy s jistou mírou
rizikové, neboť nenachází takové uplatnění, jako obory jiné. Na jakou světovou
vědeckou úroveň se dostala česká historie?
Dnes se nejvýrazněji prosazuje česká medievistika,
reprezentovaná především husitologickým dílem Františka Šmahela. Po otevření
hranic mají mladí kolegové možnost studovat na západních univerzitách a
začleňovat se do světové historiografie svými nejlepšími pracemi publikovanými
v angličtině. Náš obor nemá Nobelovu cenu, ale jsem přesvědčen, že několik
historiků, kteří ve svém oboru získají uznání v euroamerickém prostoru, už
ve střední a mladší generaci máme.
Již třicet let se věnujete historii posledního rodu Rožmberků.
Proč jste si vybral právě tento rod?
V předbělohorské době, kterou se zabývám, zaujali
Rožmberkové čelné místo v českém státě, takže je nelze obejít. Když jsem
v sedmdesátých letech začínal s jejich studiem, dějiny šlechty nebyly
žádoucím tématem, ale tím více mě přitahovaly. Rožmberkové mají skvěle
zachované archivní a literární prameny, ale navíc jsou zajímaví svými
politickými a kulturními aktivitami. V roce 2011, který byl věnován právě
Rožmberkům, tato činnost vyvrcholila a myslím, že zejména poslední Rožmberkové – Vilém a Petr Vok – se stali
neodmyslitelnými postavami starších českých dějin.
Mohl byste jmenovat i další aristokratický rod, který je pro vás
v českých dějinách mimořádný?
Velice zajímaví jsou Lobkovicové (mimochodem soupeři
Rožmberků), Pernštejnové, páni Hradce, Žerotínové a mnozí jiní. Šlechta prostě
patří do našich dějin a tvrzení, že jsme plebejským národem bez šlechty, je
prázdná fráze, která samozřejmě neplatí ani pro dobu pobělohorskou.
Proč se jeden z členů rodu – Petr Vok stal téměř legendou?
Kolem Petra Voka vznikaly zárodečné legendy už za jeho života
– týkaly se jeho vztahu k ženám, jeho údajné prchlivosti, ale i
dobrotivého vztahu k poddaným. Za bezuzdného vraždění během třicetileté
války se k němu lidé vraceli ve vzpomínkách a posledního Rožmberka si
představovali jako ideální vrchnost a jeho někdejší dominium doslova jako „ráj
na zemi“. V 17. století legendární podání doplnil Bohuslav Balbín a
v 19. – 20. století se Petr Vok stal oblíbenou postavou literátů,
divadelníků a filmařů.
Líbil se vám film Svatby pana Voka? Byl zde poslední Rožmberk
dostatečně charakterizován?
Historické filmy mohou posloužit široké veřejnosti a
přiblížit jí výseky z dějin účinněji než vědecká pojednání. V tomto
případě šlo o kostýmní veselohru, která nadsazeně zdůraznila bonvivánské sklony
mladého Rožmberka, ale ucelenější charakteristiku historické postavy podat
nemohla.
Minulý rok v Praze proběhla výstava Rožmberkové, rod
českých velmožů a jeho cesta dějinami. Jak se vám líbila?
Jelikož jsem na přípravě výstavy, počínaje stanovením jejího
názvu, a na průvodních publikacích spolupracoval, nesluší se, abych ji
hodnotil. Spíše bych ocenil práci kolegů z Národního památkového ústavu
v Českých Budějovicích v čele s ředitelem Petrem Pavelcem, kteří
věnovali obrovské úsilí shromáždění všech dostupných památek, jejich zhodnocení
a působivé instalaci. Lze říci, že žádnému z našich šlechtických rodů dosud
taková výstava věnována nebyla.
Šest let jste pracoval jako archivář. Čím je práce archiváře
zajímavá?
Vystudoval jsem archivnictví spolu s historií a
slavistikou, a protože jsem jako student dostal zvláštní stipendium
s podmínkou, že odpracuji alespoň pět let v archivech Středočeského
kraje, splnil jsem svou povinnost nejprve v okresním archivu
v Benešově a poté v krajském archivu v Praze. Teprve tam jsem se
pořádně naučil řemeslu – práci s archivními prameny, čtení starých listin,
přípravě kritických edic atd. Na práci archiváře je nejzajímavější nalézání a
zpracování neznámých pramenů, ale zároveň je tam mnoho úředních povinností,
které je také třeba plnit.
Proč jste se práci archiváře přestal věnovat? Přestala vás
naplňovat?
Studium pomocných věd historických na filozofické fakultě a
poté archivní praxe je myslím nejlepší průpravou pro historika. Nebyl jsem archivarius
natus, tedy rozený archivář, spíše jsem toužil po soustavné badatelské práci.
Když jsem si odsloužil svou „pětiletku“ a roku 1976 mě velký historik Josef
Janáček, který znal mé tehdejší publikace, vyzval, abych se přihlásil na místo
uvolněné odchodem sekretářky, dostal jsem se do Ústavu československých a
světových dějin ČSAV.
V kterých archivech a knihovnách jste nejčastěji
pracoval?
Za bezmála půlstoletí vážného zájmu o historii jsem jako
badatel prošel většinu českých
a moravských archivů a nejcennější prameny jsem čerpal z Národního archivu
v Praze, Moravského zemského archivu v Brně a Státního oblastního
archivu v Třeboni, kde jsou uloženy nedocenitelné rožmberské fondy. Po
pramenech k českým a středoevropským dějinám jsem pátral v mnoha
archivech a knihovnách v zahraničí – od Itálie po Švédsko a od Velké
Británie po Rusko. Jako ředitel Českého historického
ústavu v Římě, zahraniční pobočky Historického ústavu AV ČR a jediného
akademického pracoviště tohoto druhu jsem načerpal mnoho nových poznatků
v celosvětově významných fondech Vatikánského tajného archivu a Vatikánské
apoštolské knihovny. Právě tam je soustředěno nepřeberné množství pramenů ke
starším i novodobým dějinám.
Odkud, kromě archivů a knihoven, dále čerpáte materiály pro
své práce?
Při komplexním studiu kulturních dějin nelze opomenout hmotné
a obrazové památky, soustředěné většinou v muzeích a galeriích. Při ponoru
do dějin cestování, což je mé oblíbené téma, je třeba na vlastní oči poznat a
procestovat prostředí, o němž se píše v písemných pramenech. Pokud se
dotýkám živého tématu, je dobré promluvit s pamětníky – právě toho nyní využívám
při přípravě monografie o dějinách českého bádání v Římě od 19. století do
současnosti.
Mezi nejslavnější členy z dynastie Habsburků patří
Rudolf II. Proč se v současné době věnujete právě jemu?
Rudolf II. je jednou z klíčových postav předbělohorské
doby. Každý historik, který se zabývá střední Evropou na přelomu
k němu musí zaujmout stanovisko. A tak se císařův obraz pohybuje mezi
dvěma extrémními polohami – byl to ideální mecenáš a tolerantní vladař, nebo šílenec na trůně?
Kterými činy na vás Rudolf II. výrazně zapůsobil a čím
rozhodně ne?
Rudolfova osobnost je zajímavá právě svými vnitřními rozpory.
Panovník s formálně nejvyšším světským titulem v křesťanstvu a
zároveň samotář; člověk vysoce vzdělaný, a přece neschopný účinně komunikovat se svými poddanými; tolerantní vůči
dvorským umělcům a učencům, ale přitom důsledný rekatolizátor převážně
nekatolických Čech a Uher… Na jedné straně je obdivuhodná jeho podpora vědy a vytvoření úžasné
sbírky evropského umění. Ocenění si zaslouží přenesení císařského sídla do
Prahy a následně vznik politické a kulturní metropole. Na druhé straně je mu
však neprávem připisována tolerance, neboť proslulý Majestát na náboženskou
svobodu z roku 1609 podepsal Rudolf II. jen pod tvrdým nátlakem opozičních
stavů a vzápětí učinil vše pro to, aby účinnost tohoto ústavního zákona
podvrátil.
Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice. Myslíte, že právě
proto měl Rudolf II. jisté psychické problémy?
Jeho prababička je nikoli náhodou zvána Jana Šílená,
psychickými poruchami trpěli i další Habsburkové, což bylo v Rudolfově
případě ještě umocněno politicky motivovaným sňatkem jeho rodičů – Maxmiliána
II. a jeho přímé sestřenice Marie Habsburské. Zatímco Rudolf II. od mládí trpěl
stále se prohlubující maniodepresivní psychózou, jeden z jeho levobočků
skončil nejen jako šílenec, ale také jako sadistický vrah.
Byl jediným panovníkem, který se zajímal o tajemství alchymie?
Alchymie a další nauky, pátrající po tajemstvích přírody a
lidského života, patřily k zájmům mnoha renesančních panovníků a aristokratů.
V českých zemích i v habsburské dynastii se projevily dávno před
nástupem Rudolfa II. na trůn.
V několika publikacích byla vydána vaše úvaha Mezi
minulostí a budoucností našeho domova. Jak jste snášel její kritiku?
Kritika a diskuze patří k nezbytné výbavě vědeckého
prostředí a každého myslícího badatele. Jestliže jsem se chtěl ve zmíněné úvaze
dotknout řady vážných problémů euroamerické civilizace, musel jsem předem
počítat s tím, že narazím i na odlišné názory. Nepokládám za nutné je vyvracet,
důležité se mi jeví jejich vyslovení a zamyšlení nad nimi. Pokud mě něco
v této souvislosti překvapilo, pak to byl nečekaný zájem o mé stanovisko,
a to nejen doma, ale i v zahraničí.
Ovládáte i jazyky, které nepatří mezi světové nebo výrazně
oblíbené – srbštinu a slovinštinu. Proč jste se je rozhodl naučit? Prospělo vám to významně
v oblasti studia historických pramenů?
Zmínil
jsem se o tom, že jedním z mých oborů byla slavistika. Studoval jsem tedy
jazyky a kultury různých slovanských národů, nejen Jihoslovanů. Rozšířil jsem si tím
obzor, přeložil jsem do češtiny pár knih a měl jsem samozřejmě snazší přístup
k pramenům a literatuře těch národů, které se podílely na utváření dějin
naší části Evropy.
Jaké jazyky kromě srbštiny a slovinštiny ještě ovládáte?
V mládí jsem studoval řadu jazyků slovanských,
románských i germánských. Nikdy bych neřekl, že je ovládám, neboť každý
z nás se po celý život snaží zvládnout alespoň mateřský jazyk. Pokud by
byla měřítkem schopnost proslovit přednášku na mezinárodní vědecké konferenci
či kongresu, pak bych uvedl angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu,
polštinu, ruštinu, slovinštinu, chorvatštinu a srbštinu.
Můžeme v brzké době očekávat vydání nějaké vaší nové
publikace?
Velkou část svých prací publikuji v zahraničí, neboť
pokládám za důležité, aby byly české dějiny a výsledky českého bádání začleňovány
do evropské a světové historiografie. Zanedlouho mi vyjde italská monografie o
českém poznávání Itálie v době renesance a polská kniha o česko-polských vztazích na prahu novověku. Letos by měla
spatřit světlo světa rovněž práce Historici mezi domovem a světem, pojednávající
o výrazných osobnostech mého oboru. Největší úsilí však budu věnovat
mnohasvazkové Akademické encyklopedii českých dějin, nyní čtvrtému svazku
kolektivního díla Historického ústavu AV ČR, které by mělo pokrýt jednu
z velkých mezer české vědy a kultury.
Děkuji za rozhovor.
Text: Darina Blatská
Foto: Robert Vano wwww.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci s Akademií věd ČR www.avcr.cz
Korektura
textu: Květa Strnadová
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2012.html
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz