„Pokud bych se měl znovu narodit, možná bych se chtěl věnovat supercrossu v Americe.“ Michal Prokop
BMX zná asi každý. Název vychází ze zkratky z anglického Bicycle
Motocross. Parta kluků, kteří blbnou na malých kolech – patrně vás napadá.
Málokdo ale ví, že je to seriózní sport, od roku 2008 dokonce i olympijský. Vedle
bikrosu se věnuje také fourcrossu, závodům na horských kolech, kdy se vždy
čtyři jezdci snaží dostat co nejrychleji do cíle. Jako všestranný bikrosový a fourcrossový
jezdec si za svou úspěšnou kariéru vyjel mnoho titulů. „Frky“,
jak se mu říká, je trojnásobný mistr světa ve fourcrossu, dvojnásobný vítěz
Světového poháru ve fourcrossu a Král české cyklistiky. Jeho životní
filozofií je hrdost, vášeň a láska. Skromný atlet s jiskrou v oku má
talentu na rozdávání. Jestli to jednou bude mladým sportovcům předávat dál, to
záleží na tom, „jestli bude vůbec komu“, jak říká. Že by u nás tento sport
vymíral? Za celosvětového kralování Michala Prokopa rozhodně ne.
Vzpomenete na svoje první kolo? Tenkrát byla kola asi o
dost jiná nežli dnes.
Určitě byla jiná, hlavně o mnoho těžší. My jsme tenkrát
měli jen víceméně podomácku vyrobená kola.
Jak těžké bylo v minulé době takové závodní kolo
sehnat?
U nás existovala jedna firma, která bikrosová kola
vyráběla, ale to bylo všechno drahé. Jak říkám, tatínkové vyráběli kola doma,
ladili je a vylepšovali. Mně se o kolo staral především můj děda.
Vzpomenete si, kdy jste se poprvé účastnil zahraničních
závodů? Vybavení vašich soupeřů se asi s tím vaším nedalo srovnat.
Vzpomínám, samozřejmě. Bylo to v Holandsku. Jak se
otevřely hranice, hned jsme vyrazili na závody. To, na čem jsme jezdili my,
bylo opravdu nesrovnatelné s tím, co jsme tam viděli. Kola našich soupeřů
měla klidně až o deset kilo méně. To už byl pořádný rozdíl. Hned jsme nakoupili
nějaké rámy a díly.
Kdy jste si bikros vůbec zamiloval?
Kolega mojí maminky měl syna, který se bikrosu věnoval. Jako
malého kluka mě s mámou vzali podívat se na Prosek na trénink a bylo
hotovo. Strašně se mi to zalíbilo. V osmdesátých letech vzbuzoval bikros u
nás velké nadšení. Mně bylo pět a něco.
To mě docela překvapuje, vždyť to byl vyloženě „západní“
sport.
To ano. Byl to ale hlavně přípravný sport na další sporty,
jako byl motokros, silniční motorky, trial a další. Většinou to bylo tak, že do
šestnácti sedmnácti let kluci dělali bikros a poté přecházeli na motorky.
Vás motorky
nikdy nezlákaly?
Naštěstí ne, tenkrát mě to úplně minulo. Je ale pravda, že
poslední dobou mě začaly lákat. Pokud bych se měl znovu narodit, možná bych se
chtěl věnovat supercrossu v Americe. To je asi nejvyšší meta, kterou si
sportovec jako já může vytyčit. Nikdy mě ale nemrzelo, že jsem zůstal u kol, i
když většina mých kamarádů z dětství na motorky přešla.
Jak se tento sport vyvinul od dob, kdy jste začínal?
Po otevření hranic se bikros hodně změnil. Hlavně odešla
spousta lidí angažovaných v tomto sportu. Po revoluci se otevřely nové
možnosti, nové sporty, nová rozptýlení. To se ale asi dělo v té době ve
všem, lidé začali mít jiné starosti. Dnes máme například jen přibližně tři sta
licencí, tedy tři sta závodníků. Dříve nás bylo klidně dva tisíce.
Mnoho sportovců odchází za lepšími podmínkami do zahraničí.
Zmínil jste Spojené státy americké. Nechtěl jste se někdy do USA přestěhovat?
Když se mi začalo trochu více dařit, dostal jsem se k
větším sponzorům, a měl tak určité finanční možnosti. Sbalil jsem se a odjel do
Ameriky přes zimu na tři měsíce, trénoval jsem tam a odjel několik závodů. Vždy
jsem se ale rád vracel zpět do Evropy. Kdybych se věnoval pouze bikrosu, určitě
bych volil Ameriku. Podmínky jsem tam měl opravdu lepší. Věnuji se ale také
fourcrossu, tedy horským kolům, a pro ně je zase lepší zázemí v Evropě.
Navíc americká sezona je velmi stejnorodá, stále stejné závody na stejných
místech, spaní ve stejných hotelích, večeře ve stejných restauracích. Evropské
závody se mění, Evropa je celkově různorodější. Místa konání závodů se obvykle
mění.
Kdy nastal ten zlom a kolo vás začalo „živit“?
V roce 2002 jsem dostal nabídku do holandského týmu,
kde už jsem měl menší plat. Ale už i v juniorech, když se mi dařilo
vyhrávat, jsem si něco málo vydělal.
Kterého vítězství si nejvíce ceníte?
Prvního titulu mistra světa z roku 2003
z mistrovství, které se jelo ve švýcarském Luganu. Celou sezonu jsem se snažil
jezdit dobře, ale vždy jsem skončil druhý, třetí nebo čtvrtý. Navíc ve finále
jeli tři legendární Američané. Bylo to skvělé vítězství.
Vaše sezona je poměrně dlouhá. Kdy ji zahajujete?
Sezonu začínám obvykle v únoru, a to v Americe,
kde můžu trénovat v teple. Potom se rozjíždím týden až čtrnáct dní na jihu
Francie. Koncem dubna už začínají evropské
a světové poháry, které trvají do začátku října. Tím sezona končí. Od listopadu
už ale zase trénuji u nás, posiluji a podobně.
Máte realizační tým, nebo si za ta léta vystačíte sám?
Na závody jezdím s mechanikem. Dříve jezdil i manažer,
ale dnes už to není potřeba. Na přípravu mám samozřejmě trenéra, se kterým
konzultuji vše potřebné. Na závody se mnou ale nejezdí. Poslední dva roky spolupracuji
na silniční trénink a vytrvalost s Viktorem Zapletalem, který má na
starosti například i Jardu Kulhavého nebo Jirku Ježka.
Je o vás známo, že se zapojujete do procesu sestavování
svých kol. Ve které fázi přicházíte „na řadu“?
Kolo se sestavuje podle sponzorů. Od jednoho mám například řídítka,
od druhého vidlici, od třetího brzdy a tak dále. Sponzoři mi pošlou díly, já je
vyberu a s mechanikem to dáme dohromady.
Co když vám nějaký díl od důležitého sponzora nevyhovuje?
Taky se to stává. Použijeme jiný a zkrátka logo přelepíme.
Běžná praxe. (smích)
Kolik kol na závody vozíte?
Mám dvě kola, jedno závodní a jedno rezervní. Také vozím
spoustu náhradních dílů.
Základem pro vítězství ve fourcrossu je nejrychlejší start
z brány. Jak moc se na něj ve svém tréninku zaměřujete?
Samozřejmě hodně. Jedeme čtyři závodníci, a tak obvykle
vyhrává ten, kdo má nejlepší start. Stane se, že start zkazím a pak se snažím
útočit různě zezadu, a to bývá velmi těžké.
V jakém
případě může být jezdec diskvalifikovaný?
Vždy, když je v jeho chování na trati úmysl. Nesmíme
do sebe najíždět nebo si dát „loket“, srazit se. Samozřejmě se to ale děje.
Jsou jezdci, o kterých vím, že to dělají, a tak si na trati raději držím
odstup. Mladší kluci si to na mě většinou nedovolí. Já sám, když jsem byl ještě
v začátcích, bych si to na ty zkušenější jezdce taky nedovolil.
Záleží ale samozřejmě na rozhodčích. Některý vás napomene, jiný rovnou vyloučí.
Vzhledem
k tomu, že stále vyhráváte, musíte mít asi ostré lokty.
Snažím se
jezdit fér, nedělám žádné sprosťárny. Někdy mi to ale taky ujede. (smích)
Reprezentoval
jste Českou republiku při premiéře bikrosujako nové součásti letních
olympijských her v Pekingu. Do Londýna jste se
ovšem nenominoval. To muselo být zklamání. Co se stalo?
Česká republika, tedy nás pět jezdců, za poslední dva roky
nevyjela dostatečné množství bodů. Pokud bychom je vyjeli, získali bychom na olympiádě
jedno místo a jel bych já. Bohužel to nevyšlo.
Chystáte se
na příští olympiádu do Ria?
To bych
samozřejmě velmi rád. Uvidíme, ale už teď jsem jeden z těch starších
jezdců.
„Jedná
se o adrenalinový sport spojený s partou lidí se stejným zájmem, kteří se navzájem
hecují a užívají si pohodu nikým nenucenou.“ Takto popisuje BMX sport jeden
internetový portál. Dá se tedy mluvit i o jakémsi životním stylu?
Určitě.
Kluci, kteří dělají různé triky a jezdí v rampách, to berou svým způsobem
jako životní styl. Ale bikros se změnil. Hlavně k tomu přispěl fakt, že je
od roku 2008 olympijským sportem. Z nás se stali atleti a do sportu se
přilily peníze. Dnes je to seriózní sport.
Jaké má naše
země v tomto sportu postavení?
Ve fourcrossu jsme jedna z velmocí. Na evropských
závodech se nás potkává až třicet závodníků z České republiky.
V bikrosu je to méně, kolem šesti.
Kromě kol stavíte také tratě. Máte
nějakou oblíbenou či neoblíbenou?
Ano,
určitě, například v Bohnicích jsem trať letos předělával. Celkově jsou u
nás ale tratě na horší úrovni než ve světě. Jedna trať v Německu mi
vyloženě nejde. Nikdy tam dobře nezajedu. Ale každá trať je specifická a má
svoje plusy a minusy. Obvykle se ale trať staví tak, aby byla zábavná a
atraktivní pro diváky.
Vaše jméno je jméno jednoho z andělů. Máte
pocit, že při vás andělé stojí? Ke zraněním přece jen dochází.
Několikrát asi ano. Je to rychlý a nebezpečný sport, úrazy
se stávají. Mně se naštěstí vážnější úrazy vyhýbaly. I když mám v těle pár
šroubů, v zápěstí i v kotníku.
Předpokládám,
že jste „chráněný“ od hlavy až k patě.
Tak to vás asi překvapím. Nevozíme kromě helmy a rukavic
žádné chrániče. Není to povinné.
To jste mě opravdu
překvapil.
Někdy vozím ještě chrániče na kolena. Ale žádné bederní
chrániče, límce nebo podobné věci ne. Nejsem na to zvyklý a špatně se mi
v tom pohybuje. V té špičce, kde se stále držím, nikdo nejezdí
v chráničích.
Jak se díváte na ženy ve vašem sportu?
Musím
říct, že je velice respektuji, některé jezdí opravdu skvěle. Mám ale pocit, že
je to spíše chlapský sport a ženy by měly třeba jezdit na silničních kolech
nebo na horských crosscountry. Tam jim to sluší víc. (smích)
Připadáte
mi jako člověk, který přesně ví, co chce. Máte představu, co budete dělat
v budoucnu?
V tento
moment nemůžu říct, jak vidím svůj život za deset let. Možná bych se rád
podílel na vývoji kol u výrobce, se kterým nyní spolupracuji. Uvidíme.
Spousta sportovců se vydává na
trenérskou dráhu?
Na to se mě ptá hodně lidí. Já ale nevím,
jestli bude ještě vůbec koho trénovat.
Máte pocit, že mladých talentů ubývá?
Spíše
mám pocit, že si mladí neváží svých možností. A chybí jim to správné nadšení
pro sport. Přijdou do puberty, začnou se více věnovat škole, najdou si holku,
začnou chodit na párty a sport jde stranou. U vrcholového sportu zkrátka málokdo
vydrží.
Taky jste byl puberťák. Jak jste
takovou krizi překonal vy sám?
Já
jsem to vlastně vůbec nemusel řešit, protože pro mě to bylo naprosto jasné. Měl
jsem kolo na prvním místě a hotovo. Možná to bylo i dobou, neměli jsme tolik
jiných rozptýlení. Setkávám se s tím, že kluci mají i rodiče, kteří jim
můžou poskytnout skvělé finanční zázemí, ale jim je to jedno. Každý je dnes
hrdina na sociální síti a to jim stačí.
Máte
nějakou radu pro mladé talentované, kteří puberťáckou krizi překonají
a kolům se chtějí věnovat?
Jezdím
se spoustou nadaných kluků, kteří jsou opravdu dobře natrénovaní a mají i dobré
zázemí. Často se ale setkávám s tím, že nemají ten pořádný „drive“, tu
vášeň a touhu po vítězství. Stačí jim se kvalifikovat do pár kol. O tom ale sport
přece není. Pro mě je to vždy o vítězství.
Vašim životním cílem je být stále
šťastný. To je vysoký cíl.
Určitě.
(smích) Měl jsem v životě velké
štěstí, protože mě baví a živí to, co mám nejraději. Co víc si můžu přát.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Hana Robinson
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci s Campanulla
www.campanulla.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Korektura textu: Květa Strnadová
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2012.html
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz