„Je to sen každého kladiváře, mít osobní rekord začínající osmičkou.“ Lukáš Melich
Několikanásobný mistr České
republiky a šestý z olympiády v Londýně v hodu kladivem, Lukáš
Melich, je „ohrožený druh“. Deset let mu v naší zemi nevyrostla žádná
konkurence. Na nějaké „končení“ ale nepomýšlí. „Kladiváři můžou soutěžit na
vrcholové úrovni klidně do osmatřiceti,“ říká, „což je v profesionálním
sportu velkou výhodou.“ Na olympiádě v Riu de Janeiru se na něj tedy
určitě můžeme těšit. Příjemný gentleman a nově i student managementu a ekonomie
si jistě zaslouží naši sportovní pozornost.
Se svými sto kilogramy na mě působíte poměrně
„normálně“. Jaký je optimální somatotyp kladiváře?
To dnes vážím víc, celých sto šest
kilogramů. Závodní váha je kolem sto osmi kilogramů. Patřím spíše k těm
menším, ale váhově tak nějak k průměru. Váha se samozřejmě během roku
mění, po sezóně jde váha většinou dolů. Mám velikou výhodu, že když netrénuji,
spíše hubnu, než abych přibíral, jako většina lidí. Během sezóny to zase naberu
zpět.
Váhu tedy máte průměrnou. Jakou hraje roli
výška?
Ideální kladivář by měl mít od 185 do 195 centimetrů. Čím
je kladivář vyšší, tím má lepší páky. Delší ruce jsou také výhodou.
Nejdůležitější je kladivu předat co největší oběhovou rychlost. Čím delší
kladivo a ruce, tím to jde snáze. Mohl bych být o dva, tři centimetry vyšší. To
by asi pomohlo.
Jak vás kladivo zlákalo? Přišel trenér a
řekl: „Máš na to postavu,“?
Můj současný trenér je shodou okolností
můj strýc Dušan Král. Odmalička jsem se chodil dívat na tréninky kladivářů,
které vedl. Jednou jim chyběly do žákovského družstva děti, tak mi řekli: „Stejně
nás sem chodíš okukovat, tak to pojď taky vyzkoušet“. Bylo mi asi dvanáct,
třináct.
Předpokládám, že do té doby jste se
věnoval jiným sportům.
To se ani nedá říct. Občas nějaký ten
fotbal jako každý kluk. Chvíli jsem se také věnoval volejbalu, protože jsem
chodil na základní školu s volejbalovým zaměřením. Ale nechal jsem toho.
Týmový sport vás tedy neuchvátil?
To tedy opravdu ne. Přispěl k tomu
také fakt, že se mi v kladivu dařilo v podstatě hned od začátku,
takže nemělo cenu to řešit.
Začínat s vrcholovým sportem ve
třinácti letech se zdá pozdě.
Pozdě to určitě není. S atletikou
obecně by se mělo začínat spíše později. Dá se samozřejmě začít v první třídě,
ale to je spíše takové sportovní „hraní“. Problém je spíše v tom, že
v pozdějším věku jsou děti už rozebrané do různých jiných sportů a trenéři
pak nemají z koho vybírat. Takže vlastně čím dříve, tím lépe. (smích)
Vaše rodinná
trenérská sestava připomíná tenistu Rafaela Nadala a
jeho strýce Toniho, kteří spolu dokázali velké věci. Jaká je pro vás spolupráce
s rodinným příslušníkem?
Za sebe můžu říct, že skvělá. I když je mi
jasné, že je to se mnou někdy těžké.
Kromě strýce překvapivě nepocházíte ze
sportovní rodiny. Kde se to ve vás vzalo?
To je pravda. Moji rodiče se sportu nikdy
nevěnovali. Byli spíše hudebně zaměřeni, hlavně
otcova strana. I já jsem absolvoval několik let sboru,
houslí a hry na žestě na lidové škole. Rodiče
ze mě asi chtěli mít muzikanta. Potom ale atletika jednoznačně zvítězila,
hlavně mě nebavilo cvičit.
Máte nějaký sportovní či životní vzor?
Mezi kladiváři určitě ne. Líbí se mi, jakých
úspěchů dosáhl Honza Železný, který po tom všem co dokázal, zůstal svůj. Zkrátka
dobrej chlap s dobrými názory.
Oštěp patří stejně jako kladivo mezi vrhačské
disciplíny. Trénujete společně?
Ano, často se potkáváme s oštěpaři a
tedy i s Honzou. Někdy spolu i trénujeme. Oba sporty jsou si poměrně tréninkově podobné, i když
my se u toho točíme. (smích)
Jak je možné, že byl Jan Železný tak výjimečný?
V čem vidíte jeho neporazitelnost?
Pán Bůh na něj zkrátka ukázal a dal mu
obrovský talent a cit pro pohyb.
Vám cit pro pohyb jistě také nechybí. Poznáte
hned dobrý hod?
To je zajímavé. Většinou ano, ale stane
se, že vás hod překvapí.
Hod kladivem není u nás tak populární či
medializovaný jako jiné sporty. Možná se to s vaším kralováním změní.
Možná trochu ano. Většina lidí si myslí,
že je to nebezpečný sport. Také je to bezpečnostně náročné, musí být zajištěna
dobrá klec a navíc to ještě ničí trávník. Občas se také stane, že dojde
k nějakému zranění diváka, někdy i k tragédii.
Mluvíte z vlastní zkušenosti?
Mně se naštěstí takové věci zatím vyhnuly
a pevně doufám, že tomu tak zůstane do konce mé kladivářské kariéry. Byl jsem
ale u toho, když kladivo jednoho našeho bývalého kladiváře zasáhlo dívku. Bohužel
po třech dnech zranění podlehla.
Je takové neštěstí vinou závodníka, nebo
pořadatele?
V tomto případě musím říct, že na
vině byla i ta dívka, protože chvíli před tím ji z toho místa pořadatel
vyháněl. Neuposlechla a za chvíli se na to místo opět vrátila. Byla to atletka
a rozcvičovala se tam.
Ochranná síť možná nebyla dostatečně
hluboká…
Občas se stane, že kladivář „podrží“ kladivo o zlomek
vteřiny déle v ruce a kladivo pak vylétne mimo stanovenou výseč. Tomu ale
bohužel nezabrání ani ta nejlepší klec (síť). Pak už je na rozhodčích, aby
zajistili, že v prostoru dopadu nebude nikdo postávat. Samotný kladivář je
v tom v 99 % případů nevině.
V sezóně se účastníte více jak
dvaceti závodů. To musí být nesmírně náročné.
Je to čistě na mně. Každý závod je náročný
na zdraví a čas a je samozřejmě spojený s cestováním. Takže náročné to jistě
je. Ale zároveň je to i zdroj příjmů, takže občas nemáme na vybranou. Nejsme
v Diamantové lize, máme svůj Challenge, a finanční odměny jsou nesrovnatelně
nižší. Kdyby tomu tak nebylo, stačilo by mi objet jen pár závodů za sezónu. Navíc
přece každý sportovec trénuje hlavně proto, aby závodil a měřil se
s elitou.
Kolik času vám „zabere“ kladivářský závod?
Pokud je to jeden samotný meeting, tak dohromady to
vychází většinou na tři dny. Během pátku přiletím, v sobotu dopoledne se
rozkoukám, odpoledne je závod a v neděli
letím zpátky. Záleží ale na každém závodě. Když jsou kvalifikace, závod je
samozřejmě minimálně o den až dva delší. Tak
to bylo i v Londýně.
Na olympijské hry do Londýna jste
odcestoval až na poslední chvíli. Byl to váš záměr, zůstat bokem od všeho dění
a soustředit se jen na svůj výkon?
Ano, těsně před tím jsme byli ještě na
soustředění v Nymburce a zahájení olympiády jsme sledovali pouze v televizi.
Je to individuální, někoho to může dost rozptylovat. Většinou se člověk musí
rozhodnout, jestli si to tam chce užít a všechno vidět, nebo zda to obětuje svému
výsledku. To byl můj případ.
Dosáhl jste vynikajícího šestého místa.
Jaké ve vás olympiáda a Londýn zanechaly dojmy?
Na předešlé olympiádě v Pekingu jsem si to
opravdu užíval, udělal jsem snad tisíc fotek, viděl jsem spoustu závodů. Bylo
to také tím, že jsme na místo dorazili tři týdny před zahájením, na vše byl
tedy čas. Samozřejmě ale i na to rozptýlení. V Londýně jsem si nesmírně
užil samotný závod, s výsledkem jsem byl hodně spokojený. Kromě toho jsem
ale stihl jen jedno vzpírání a dvakrát jsem byl mimo svůj závod na atletickém
stadionu. To bylo vše.
Je těžké pro váš sport sehnat podporu
sponzorů a zaujmout média? Změnil se třeba jejich postoj po vašem „šestém
místě“?
Kladivo není až tolik populární, to
všichni víme. Dodnes jsem vlastně žádnou podporu neměl. Hodně sponzorů a lidí
slyší právě na výsledky z olympijských her. V současné době jednám se
dvěma sponzory, tak uvidíme, jak to dopadne.
Bývají kladiva obvykle zajištěna
pořadatelem, nebo si na závody vozíte svoje?
Většinou kladivo nevozím, jen pokud je
závod někde poblíž, kam dojedu autem, pak si vezmu to svoje. Do letadla obvykle
můžete vzít okolo dvaceti kilo, tak tam dejte ještě sedmikilovou kouli! (smích) To by mi moc místa už nezbylo,
takže jsem rád, že to pořadatelé zajišťují.
Jakou základnu mají vůbec kladiváři
v České republice?
Základna je u nás minimální. Překvapivě v Praze
není ani žádný rozumný vrhačský sektor, kde by se dalo trénovat. Jsem členem Dukly
Praha, ale trénovat jezdím i domů, tedy do Podkrkonoší. Pocházím ze Semil a
trénuji převážně tam. V Praze spíše rehabilituji, posiluji a běhám.
Neustále tedy pendluji mezi Prahou a Semily.
Velice mě překvapuje, že v hlavním
městě není pro vás pořádné zázemí. Patříte dnes ke světové elitě. I když
v naší zemi to není neobvyklé, připomeňme si rychlobruslařku Martinu
Sáblíkovou, také bez pořádného stadionu.
Já si ale nemůžu stěžovat. Všechno co
potřebuji, vlastně mám. Víte, raději město postaví fotbalové hřiště, kam bude
chodit spousta mladých, než aby kvůli jednomu „bláznovi“ postavili hřiště na
kladivo, které bude využívat minimum lidí.
Chcete říci, že nemáte či nebudete mít
nástupce?
V současné době jsem vlastně sám. Druhý je v tabulkách o více jak osm metrů za mnou. Již pět až sedm let v podstatě u nás nemám
konkurenci. Je ale hromada „nadšenců“, kteří si občas jdou zaházet a pohybují
se někde ve druhé až třetí lize. Ve světové špičce se pohybuje okolo dvaceti
kladivářů, se kterými se pravidelně potkávám.
Doping je ve vašem sportu asi také velké
téma.
Ve vrhačských (a nejenom v nich) disciplínách
doping vždycky byl, je a bude existovat. A je na každém, jak se k tomu
postaví. Já jsem odjakživa byl proti, protože jsem nikdy zdraví a kariéru
riskovat nechtěl.
Noční můrou sportovce jsou zranění.
Vyhýbají se vám?
Nejvíce namáhaná jsou záda, zvláště jejich
bederní část. K tomu je potřeba, aby byly trup a břicho naprosto zpevněné.
Tohle jsem dříve podceňoval, takže nějaké problémy samozřejmě přišly.
Řekl jste, že za hranicí osmdesáti metrů
je úplně jiný svět. Váš osobní rekord je 79,44
metrů. Zdá se to kousek.
Je to sen každého kladiváře, mít osobní rekord
začínající osmičkou. On to kousek je. U nás to
dokázali pouze dva kladiváři. I já už jsem to v tréninku hodil. Na
závodech k tomu ale musí být všechno v souladu. Dobré počasí, dobrá technika
i psychika a závod se nesmí protahovat či přerušovat. Když se tohle všechno
sejde, může to vyjít.
Máte nějaký oblíbený stadion, kde se vám
dobře hází?
Ani nemůžu říct. Jsou samozřejmě stadiony,
které mají „rychlejší“ kruh, ze kterého se hází. To je dáno betonovým povrchem
kruhu. Když je hrubší, kruh je „pomalejší“.
Do vašeho týmu patří také
agent, který vám zajišťuje účast na závodech a pomáhá s organizací. Možná
vybírá i ty „dobré“ stadiony…
Je nezbytné takového člověka mít.
Samozřejmě záleží na sportu, někde to jde i bez agentů či manažerů. U nás ale
ne. Téměř všichni „lepší“ atleti agenty mají. Nejen, že by mě obtěžovalo psát
pořadatelům emaily či jim telefonovat, ale hlavně bych se ani na některé závody
vůbec neměl šanci dostat. Taková je realita. Agent vše vyřeší, od peněz po
letenky. Dnes od něj dostanu email s podmínkami závodů, letenkou,
zařízeným hotelem a otázkou: „Chceš jet?“ (smích)
Vždycky tomu tak ale samozřejmě nebylo.
Začal jste studovat Vysokou školu ekonomie
a managementu v Praze. Jak skloubíte vrcholový sport se studiem?
Už dříve jsem studoval Fakultu tělesné
výchovy a sportu, ale tenkrát se mi to nedařilo se sportem sladit, i když se to
zřejmě nezdá. Kdo ale na tu školu chodí či chodil, ví, o čem mluvím. Teď mi to
ale snad vyjde, čas na studium si jistě najdu. A jestli jsem studijní typ, to
se teprve ukáže. (smích)
Děkuji za rozhovor.
Text: Hana Robinson
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci s hotelem
ALWYN Praha www.hotelalwyn.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz