Michaela Horká – zpěvačka a herečka

O Míše Horké je možné říci, že si
hudební nadání přinesla spolu s okouzlujícím vystupováním jako genetickou
výbavu, rodinné dědictví. Sama své předpoklady rozvíjí nejen v muzikálech,
kde ji můžete vidět a slyšet. Aktuálně je to
Mata Hari a výhledově muzikál IAGO Janka Ledeckého. Dáma, která přesně
ví, co jí talent dovolí. A že je toho opravdu hodně.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

  

Řekla
byste, že jste si cestu ke zpěvu musela někdy nějak proklestit?

Určitě,
ale je pravda, že ne za nějakých dramatických okolností. Vždy jsem měla velký
vztah k hudbě a k divadlu a rodiče, ač jsou taktéž z této branže, mě nijak
zásadně neodrazovali od této profese. Nebo spíš ani neměli moc šanci, nedala
jsem jim ji. (smích) Jinak potom už v branži člověk samozřejmě neustále
bojuje o to své malé „místo na slunci“.

 

Pocházíte z divadelní a hudební
rodiny, což vás jistě ovlivnilo. Vždy jste cítila, že věnovat se zpěvu je vaše
budoucnost?

Ano. Absolutně.
Bude to znít určitě velmi kýčovitě, ale pravda je, že můj vztah k hudbě obecně
je obrovský a upřímný. Vím, že kdybych tuto profesi třeba neměla šanci dělat, tak
zkrátka vždy budu hudbu milovat, protože mi dělá život hezčím. A tento pocit
vás navíc opravdu velmi osvobozuje. Tedy hudba je pro mě směrodatná, a tím, že
se jí mám šanci věnovat, dvojnásobně.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Můžete říct,
že jste vždy věděla, do čeho jdete?

Člověk
nikdy nemůže na sto procent vědět, do čeho jde. Důležité pro mě je umět
naslouchat svým pocitům a jakési své cestě. Tak si vždy zhodnotím, do čeho jít
a do čeho ne. Nebo co vám za co stojí. Můžete se mýlit, ale alespoň děláte vědomé
rozhodnutí.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak je to
s vaší soutěživostí?

Myslím,
že nic moc. (úsměv) Zdravá soutěživost ve mně asi musí být, jelikož bez
toho možná tuto profesi ani nelze dělat, ale rozhodně nejsem ten typ, co jde do
všeho za každou cenu. To ne. Když už má pro mě něco hranici, za kterou zkrátka
jít nechci, raději se stáhnu. Tedy soutěživá jsem jen do jisté „zdravé“ míry. Ne
„přes mrtvoly“. To by ten pohled do zrcadla asi nebyl moc příjemný.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Věnujete se i divadlu. Jak
vzpomínáte na angažmá v brněnském
Městském
divadle
, které snad jediné kromě Plzně hraje klasický muzikál?

Na Městské divadlo Brno
vzpomínám samozřejmě ráda a vlastně jen vzpomínat nemusím, jelikož tam stále nějaké
inscenace hraji, ačkoli za poslední dobu jen velmi málo. Brno je opravdu velkou
klasickou divadelní scénou a tato zkušenost je jistě přínosná. Ale já se
nebráním ničemu a hlavní je pro mě určitá tvůrčí a životní volnost, svoboda. Proto
mi velice vyhovuje hrát v různých divadlech a pohybovat se v různých kolektivech.
Tak se cítím nejvíc svá.

 

Co je pro
vás opravdu klasika, kterou si ráda dopřejete?

Ranní
káva do postele. (smích) Ale pravděpodobně jste měla na mysli divadlo. Tedy
Shakespeare. 

 Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Pražská
divadla jsou trochu jiná. V čem podle vás?

Praha
vždy podléhá většímu mediálnímu tlaku, s tím člověk musí počítat. A taky z toho
důvodu například vaše úspěšnost na konkurzech do muzikálových produkcí nemusí
být vůbec závislá jen na tom, co umíte. Ač i zázraky a výjimky se samozřejmě dějí.
Ale obecně má Praha daleko větší konkurenci, je pestřejší v rámci nabídky i
poptávky logicky. Ale to mám ráda. „Velký svět“, myslím největší v této „malé“
republice. Ač divadlo je vždy prostě buď dobré, nebo méně dobré. A to platí
úplně všude.

 

Co vám vždy
z představení nejvíce utkví?

Asi určitá
pravda, upřímnost. Ať ji zacítím skrze slzy, humor… Ráda se upřímně bavím, směju,
pláču. Ale na to má každý z nás jiný „spouštěč“. (úsměv) Obecně ráda
vidím jakékoliv dobře odvedené představení.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Vyžaduje
divadelní role jinou přípravu než televizní?

Určitě.
Ta příprava je samozřejmě daleko obsáhlejší, už proto, že divadlo je zkrátka
velmi komplexní záležitost. Samozřejmě v některých případech herec i pro roli
do filmu či seriálu musí opravdu hodně udělat, i když myslím, že tady u nás to
není až tak běžné. Mám na mysli, že byste třeba kvůli roli přibrala třicet kilo
či pracovala na řečové vadě či dialektu. Na divadle je přece jen ta koncentrace
na vaši proměnu do postavy větší, hlubší. Komplexnější.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Čím vás
oslovil muzikál
IAGO Janka
Ledeckého, do kterého jste angažovaná?

Janek je
pro mě záruka něčeho, co mám ráda. Jazyk, jakým píše svá muzikálová díla, je mi
blízký, a pokud se mi podaří ztvárnit Desdemonu tak, jak by měla vypadat a jak
si ji on představoval, tak strašně ráda řeknu, že tomu, jak píše, i opravdu
rozumím. (úsměv) A navíc Shakespeare samozřejmě. Ač klasický příběh,
jde mi mráz po zádech z té aktuálnosti jeho pohledu na lidi a svět. Navíc
trochu rebelským a odvážným pohledem Janka, to mám ráda! Moc se těším!

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Váš životní
partner je také váš herecký partner. Jak se vám kloubí spolupráce?

V rámci
jednoho představení jsme se téměř před čtyřmi roky potkali a zatím se celkem
vídáme. (smích.) Poté
jsme spolu hráli v dalším projektu, ryze činoherním. A teď to vypadá na opravdu
pěkné setkání, které bude jednak partnerské i v rámci jeviště, ale navíc i
muzikálové. Těšíme se. Není pro nás běžné spolu hrát.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Podle scénáře
dojde v ději k dramatu. Jak jste stavěná na dramatické role?

No, vypadá
to, že asi dobře. (smích) Dle postav, které aktuálně hraji. Mám opět nějaké
„umírací“ období. Jako na Matu Hari v divadle Broadway na mě míří z pušky dvanáct
mužů – v reálu se trefili jen tři, ovšem Matu zranili smrtelně. A Desdemona? Myslím,
že všichni víme, že chudinka taktéž neskončí dobře. Jednou zastřelená, jednou
uškrcená… Třeba přijde zase i ryze komická postava, uvidíme. Užívám si každou
roli.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

S kým
dalším je pro vás zajímavé spolupracovat?

S
kýmkoli, kdo dělá dobře svoji práci!

 

Jak pracujete s trémou?

Trémou
jsem nikdy nijak výrazně netrpěla. Jediné větší pnutí je ta zodpovědnost. Ale
pokud je představení dobře nazkoušené, nemám velký důvod, aby se mi klepala
kolena. Většinou už se těším na diváky.


Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Může vám v rámci nervozity nějak pomáhat zpětná vazba publika?

To je velice zavádějící. Není příliš dobré brát diváka úplně vážně, myslím v reakcích. Můžete si postavu zavést úplně jinam. Ač samozřejmě vždy je příjemné cítit, že je divák s vámi, a ne proti vám. (úsměv)

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Do jaké
míry se vám v životě plní vaše sny – umíte si správně přát?

To je
krásná otázka. Moc se snažím přát si správně a pracuju na tom. Umět snít je pro
mě důležité. Už jen to, že si člověk správně zformuluje, co by vlastně chtěl,
je krok k tomu, že se to může splnit. Vrací vás to do světa, kde je vše možné,
a ač realita mnohdy vypadá úplně jinak, máme vždy zase možnost zapřát si, něco
pro to své přání udělat a dát všemu novou šanci, novou energii. A to je něco,
co nám nikdo nemůže vzít. Několik snů už se mi splnilo a věřím, že jich ještě
mnoho splněných bude!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

Vlaďka Řepková Bahenská – modelka a zakladatelka občanského sdružení

Že
se mediální obraz často nemusí shodovat s realitou, je evidentní na příkladu
Vlaďky Řepkové. Pokud si s ní máte možnost promluvit osobně, zjistíte, že
se jedná o docela jiného člověka, než je nám médii mnohdy prezentováno. I když
se Vlaďka ani modelkou stát nechtěla a sama se za ni nepovažuje, její
zkušenosti v tomto oboru jsou bohaté a zajímavé. Nyní se však plně
zaměřuje na své občanské sdružení Vlaďka DĚTEM, do kterého dává duši, srdce i
energii. Když se zápalem mluví o své práci ve sdružení, uvědomíte si, o jak
výjimečného člověka se jedná.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

V jaké
fázi svého života jste se rozhodla začít se věnovat modelingu?

V podstatě to ani
nebylo mé rozhodnutí. Celkově se to přihodilo tak rychle, že jsem sama ani
nevěděla, jakým směrem se to vlastně dál vyvine. Po dívčí soutěži Miss poupě,
které jsem se zúčastnila ve čtrnácti letech, se mě chopila místní agentura
v Litvínově pod vedením paní Jany Antonínové, která mě využívala řadu let
jako hostesku, protože na modelku jsem neměla dispozice.

 

Jaká
tedy byla cesta od hostesingu k modelingu?

Na jedné akci, kde jsem
vítala hosty u vchodu před přehlídkou, se najednou objevil návrhář Pepa Klír,
který potřeboval dívku menší postavy, která odchodí jeho model. No a vybral si
mě. (smích) Tehdy jsem šla to velké
molo ještě s Pavlínou Babůrkovou a mnoha dalšími úspěšnými dámami. A tam
to začalo. Od té doby mě Jana Antonínová stavěla na molo pokaždé. Ale modeling
v České republice je pouze převzatý výraz ze světa, český modeling se nedá
se zahraničním vůbec srovnávat.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
jste své modelingové začátky prožívala?

Jelikož jsem byla
vhozena do vody, naučila jsem se velmi brzy plavat. Jen jsem se nikdy
nepovažovala za modelku. Nebyla to v mých očích práce modelky, ale
přivýdělek pro studující dívku bez dalšího očekávání. Nebyla jsem nikdy ta,
která by šla takzvaně „přes mrtvoly“. Nehlásila jsem se do žádných soutěží
krásy, nechodila na castingy, neděla jsem nic, za co bych se dnes musela
stydět. Vždy jsem měla hranice.

 

Jakou
radu byste dala svému mladšímu já?

Dobrá otázka. Jako
mladá jsem byla velmi hloupá, naivní a důvěřivá. Takže má rada zní: mít na
každou větší zakázku právníka, který by udělal to nejdůležitější – smlouvy.
Mockrát se mi stalo, že se něco nafotilo na podání ruky a fotky někomu
vydělávají ještě dnes, aniž bych z toho něco měla já. Takže ta rada by
byla – všechno s rozumem. (smích)

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Existuje
něco, co na modelingu nemáte ráda?

Že mě lidé vnímají jako
modelku. Necítím se tak. Cítím se někdy i trapně. Modelky jsou jiné osobnosti,
ty, které pracují pro celosvětový módní trh. U nás v republice je modelka
vlastně každá – dnes i dámy, které se živily erotickým trhem, jsou modelky.
Proto se nerada řadím do skupiny „jakože modelek“. V této branži se dívka
setká s mnoha negativními zkušenostmi. Dnes jako matka vím, že se budu
hodně snažit o to, aby moje dcera šla jiným směrem.

 


se v našich podmínkách modelingem dobře uživit?

Ne. Pokud jste jako
modelka využívána pouze pro český trh, tak ne. Od osmnácti let jsem měla vždy
práci, která mi zajistila pevný a stabilní příjem. Nabídky na focení a
přehlídky jsou nepravidelné, ale složenky přicházejí každý měsíc. (smích)

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
probíhá focení? Jak dlouho trvá vaše příprava a následně samotný proces a co všechno
se při tom odehrává?

To je různé. Již
několik let fotím se stejným týmem lidí. Je to lepší, protože se známe a víme
všichni, co od sebe můžeme očekávat. Dnes, když mám dvě děti, tak nemám moc
času na celodenní focení, které jsem samozřejmě dříve absolvovala také. Dnes
fotím dvě tři hodiny včetně make-upu a vracím se zpět k rodině, tedy
v případě, když nejedu fotit mimo republiku. Příprava? Je časově vykrácena
úpravou vlasů (smích). Make-up si
z velké části dělám sama, takže to je taková desetiminutová záležitost a
styling je připravený stylistou den předem. Jelikož jsem celkově specifická,
tak velké kreace se mnou nejdou. Samotné focení je o pohybu těla a výrazu, což
se mi asi daří. (smích)

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
se cítíte před objektivem či kamerou?

Objektiv je pro mě
přirozený stejně jako molo. Je to parketa, kde se jakýmsi zvláštním způsobem
přepínám v někoho jiného a jsem si jistá, tedy bez pocitu strachu či
studu. Kamera je jiná. Pokud jde o rozhovor na kameru, nevnímám ji, protože
odpovídám redaktorce na otázky, ale nedej bože, když mám kameru na filmový
záběr. To ne, tam jsem nervózní, mám strach, zapomenu i vlastní jméno. Přestože
mám za sebou několik filmových štěků, nikdy jsem se toho pocitu nezbavila. Pro
to se musí člověk zřejmě narodit.

 

Jak
byste popsala vztah modelka – fotograf?

Dnes po svých, i
nepěkných, zkušenostech s fotografy vím, že dobrého fotografa je třeba si
hýčkat. V mém životě jsou dva muži, kterým věřím jako lidem i jako
fotografům. Je to vždy lepší, když se modelka s fotografem potkají i na té
lidské linii, je to jednodušší a oběma profesím se lépe pracuje.

 

Na
módních přehlídkách dostáváte vybrané modely, jak byste ale popsala svůj
vlastní styl?

Na přehlídce jsem
ramínko, které vychodí vše, co je mu přidělené, to k mé profesi patří. Můj
vlastní styl je diametrálně jiný než na mole. Protože řadu let nosím krátký
sestřih, musím mu přizpůsobit vše. Sama se nejlépe cítím v černé barvě a v
klasickém stylu nenápadné ženy, neumím nosit barvy, necítím se v nich dobře.
Jako se necítím v obnažených, výstředních, provokativních modelech.
Připadám si v nich lacině. V mém případě – méně je více.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
vidíte sama sebe z kariérního hlediska v současné době?

Primárně se vidím jako
matka a manželka. Pak je ta další část a tou je občanské sdružení Vlaďka DĚTEM,
jehož jsem zakladatelkou. To je to jediné, čemu bych chtěla věnovat další etapu
svého života. Nárazové přehlídky a focení beru pouze jako zpestření.

 

Jak
jste se zpočátku cítila, když jste viděla samu sebe na fotkách a
v televizi?

Nijak. Jsem ten typ, co
se z toho nepomátne. Řekla bych to více hovorově, ale nesluší se to. (smích) Nikdy jsem to nevnímala tak, že
bych měla být něčím víc, než jsou druzí. Jsem stejný člověk jako vy, jako
ostatní.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Lidé
bývají k tomuto povolání skeptičtí, s jakými reakcemi jste se setkala
vy?

Začnu tím hezčím. Občas
se mi stane, že potkám někoho, kdo je mnou nadšený a fandí mi. Dodnes nedokážu
pochopit, jak média dokážou z nikoho udělat někoho. Necítím se být nějak
výjimečná, ale přesto se mi to stává. Moc si toho vážím, ale zároveň to neumím
uchopit. Pak jsou také případy, kdy člověk narazí takzvaně „na blba“, no a
srážka s blbem, to není o ničem – takže ztráta energie i slov. Jelikož
žijeme v Čechách, kde mezi hlavní charakterové vlastnosti patří závist a
zloba, tak člověk na negativa narazí v jakékoli profesi.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
vnímáte konkurenci v českém modelingu?

Nevnímám. V tom českém
malém rybníčku jsem natolik odlišný typ, že své klienty mám stále, takže i
práci.

 

K práci
modelky patří i péče o tělo. Jak na sobě v tomto směru pracujete?

Nemám pro vás odpověď.
Nemám ani čas se starat. Jednou za dva měsíce si dojedu na kosmetiku, dvakrát
za měsíc za mnou přijede kamarádka kadeřnice na kávu a zastřihne mi vlasy.
Nehty si jako manikérka dělám sama. Jestli čekáte, že mám nějakou pohybovou
činnost, tak nemám. Teď před nedávnem jsem akorát začala znovu trénovat
latinsko-americké tance, už jsou za mnou tři tréninky. Dieta a pohyb jsou moje
děti.

 

Je
nějaké focení, které vám speciálně utkvělo v paměti?

Focení kalendáře
s mým manželem. Bylo velmi emotivní a zároveň kreativní a celkově jiné. Ovšem
focení jako takové mi v mysli vždy zůstává, protože ty fotky často vidím a
pokaždé si vzpomenu.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Vnímáte
v dnešní době předvádění modelů jako práci, nebo jako zábavu?

Jako odreagování, i
když zároveň jako práci, protože to beru zodpovědně. Ale i jako zábavu, protože
jednou za čas potkám kamarádky, které opravdu ráda vidím. Celkově bych to
nazvala příjemným dnem.

 

Jak
se podle vás modeling proměnil od dob, kdy jste začínala?

Řekla bych, že je vše
stejné. Jen se o tom více mluví a píše. Začínala jsem na plesech, v klubech
a tak různě za tři sta korun. Dnes je to stejné, jen se vyhýbám klubům, tam už
v mém věku asi nemám co hledat, a pracuji za několik tisíc. S přibývajícím
věkem jsem začala chodit i velké molo a to si dodnes umím užít.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
vše vám tato profese dala a vzala?

Dala mi možnosti,
zkušenosti, přátele, parodoxně mě rozvedla, zároveň znovu vdala. To vše je
spojené v tom, co mi dala. Co mi vzala? Soukromí, to ostatní jsem uměla
uchopit a zbavit se toho.

 

Jak
se díváte na trend plus size modelek?

Velmi pozitivně, sama
jsem začínala téměř se šedesáti kily – byla jsem ženská. Dnes jsou modelky
hubené a často jsou to anorektičky či bulimičky, což není v pořádku.
Myslím si, že právě některé plnější tvary působí v celkovém dojmu sexy a
žensky.

 

Profese
modelek je limitovaná věkem, jak se s tímto faktem vyrovnáváte?

(smích)
Tahle otázka snad ani není pro mě. Jsem spokojená sama se sebou, mám se ráda
taková, jaká jsem, a přirozeně stárnu. Mám ve svém životě asi jiné priority,
než být celý život mladá a krásná. Nebudu, a to je v pořádku, člověk je
s přibývajícím věkem krásný jinak.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 


se říci, že jste se díky své profesi zařadila mezi české celebrity…

To je další smutný
příběh. Celebrita…

 

Čím
vás toto prostředí překvapilo?

Co mě překvapilo je, že
nic není tak, jak se zdá z časopisů a z obrazovek, všechno je hra. Většina
věcí je přizpůsobená čtenářům. Senzace, spekulace, problémy, rozvody, pomluvy,
lži… Taková malá zoo. Celebrity na sebe volají novináře samy a pak na večírku
vyprávějí, jak je všichni sledují. (smích)
Nevím, jsem z toho kolotoče venku a vůbec mi to nechybí.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
myslíte, že média vnímala a prezentovala vás?

Já jsem pro média byla
jen to ramínko, kterému to slušelo. Pak jsem si po kojení nechala zmenšit prsa,
ale pro média jsem sexbomba, která si nechala udělat pětky… Poté jsem se
rozvedla, protože jsem to tak cítila, ale bylo to prezentováno tak, že jsem
opustila chudého hokejistu a rozvedla si bohatého fotbalistu. To čtenáři chtějí
číst, tohle jsem pro čtenáře já, ale neřeším to, protože jsem to přestala
sledovat. Jsem máma, která se stará o své děti. Byla jsem šest let patronkou
nadace Rakovina věc veřejná a dnes jsem zakladatelkou svého občanského sdružení
Vlaďka DĚTEM, snažím se pomáhat hemato-onkologickým pacientům, ale to není pro
čtenáře moc zajímavé, nějaká rakovina a prevence, proč? Je to celkově takové hořce
úsměvné.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
fungovala spolupráce s nadací Rakovina věc veřejná?

Moje tvář byla
s touto nadací spojena krásných šest let. Nadaci Rakovina věc veřejná jsem
dostala svou tváří do podvědomí veřejnosti a po těch letech jsem, vzhledem
k tomu, jak jsem to cítila jako matka, zakotvila na dětském
hemato-onkologickém oddělení. Na základě toho jsme pak s manželem a kamarádkou
Lilian Sarah Fischerovou založili občanské sdružení Vlaďka DĚTEM, kde jsem na
základě stanov na výzkum protinádorových léčiv navázala a zaměřila se na dětské
hemato-onkologické pacienty a jejich rodiče.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
tedy bylo hlavním stimulem pro založení občanského sdružení?

Za založením našeho
sdružení byl jeden zásadní důvod – nadace Rakovina věc veřejná má ve svých stanovách
pouze výzkum nových protinádorových léčiv a laboratoř. Daří se jim a já jsem ze
srdce ráda, že jsou to naši čeští lékaři, kteří přihlašují své patenty. Proto
jsem navázala a založila sdružení, které má ve stanovách pomoc rodičům a jejich
nemocným dětem a zároveň pomoc českým hemato-onkologickým oddělením s
humanizací oddělení jako takových. Můj veškerý čas zabírá zajišťování financí a
partnerů. K tomu se snažím co nejčastěji realizovat návštěvy dětí již na
čtyřech hemato-onkologických odděleních v republice a to je též časově
náročné… Ale ta děcka jsou pro mě takový motor, že to za to stojí… Není nic
krásnějšího, než když otevřete dveře a děti vás vítají a s úsměvem vás obejmou.
Stejné je to pak s rodiči, sestřičkami i lékaři. To je ta odměna, která
zahřeje.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Práce
pro sdružení musí být psychicky náročná. Jak se s tím vyrovnáváte?

Ani sama nevím. Celou
mě to pohltilo a tuto problematiku a děti už neumím ignorovat. Začátky byly
kruté, pokaždé jsem plakala a třeba týden jsem se nedokázala vrátit zpět do
svého života. V posledních měsících těhotenství, s druhým dítětem,
jsem nemohla za dětmi jezdit vůbec, ale po porodu jsem se stabilizovala a dnes
jezdím každý měsíc, případně každý druhý měsíc, podle času a možností. Lékaři,
sestřičky, rodiče a děti jsou tak skvělí! Dodávají člověku energii, motivaci a
chuť za ně bojovat. Teprve až tam člověk dozraje a pochopí, co je život a co
jsou opravdové starosti, a všechno přehodnotí. Občas bych tam zavřela naši
vládu, aby si politici uvědomili, do jaké situace se mohou dostat rodiny, když
jim onemocní dítě. Jsou to smutné příběhy a já před těmito lidmi smekám.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaký
mají lidé v Čechách vztah k nadacím?

Ještě stále je mnoho
úspěšných lidí, kteří se do benefičních projektů rádi zapojí a svou účastí nadacím
či sdružením pomohou. Lidé přijdou a podpoří dobrou věc. Myslím si, že nás je
ještě pořád hodně, nás, kteří se snažíme pomoci tam, kde je to zapotřebí. A to
je dobře.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
vám osobně práce ve sdružení přináší?

Dobrý pocit. Využila
jsem té umělé bubliny „celebrita“ a vydala jsem se cestou, na níž mě lidé
vnímají jako značku „Vlaďka Erbová“. Ta mi pomáhá k tomu, aby lidé věděli,
že mohou pomoci také. Otevírá mi dveře u partnerů, kam chodím osobně žádat o
peníze či jinou pomoc. Dala mi možnost být lepším člověkem, když jsem si
uvědomila, že pokud můžeme, tak bychom měli pomoci všichni, protože nikdo
z nás neví, co nás čeká. Rakovina, leukémie…

 

Máte
ve spojitosti se sdružením nějaké přání?

Aby náš systém byl
v pořádku, pak by nemusely být ani nadace, ani sdružení.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 


Text:
Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

MUDr. Ivana Němečková – lékařka, ORL a estetická chirurgie

Medicína se jí doslova
dostala pod kůži. Ivana Němečková si zvolila obor, ve kterém dosáhla výtečných
profesních výsledků, osobní spokojenosti a uznání také v zahraničí. Určitě může
být inspirací pro mnoho žen, které by stejně jako ona chtěly proměnit své
příležitosti a nalézt ve všech oblastech svého života rovnováhu a spokojenost .

Ivana Němečková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová


 

Čím si vás získala
medicína obecně?

Už od raného dětství byly nemocnice mým druhým domovem. Chronický zánět
středního ucha mě pronásledoval skoro od narození a operace jsem považovala za
normální součást života. Navíc na mě ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích, která
byla jako můj druhý domov, byli všichni moc hodní – od sestřiček přes šatnářky,
doktory, až po pana profesora Ervína Černého. To byl vzácný a úžasně lidský
člověk. Myslím si, že hlavně díky jemu jsem neskončila v cirkuse, což byl
můj velký sen, ale na medicíně. Ač jsem po operaci metala přemety po dlouhých
nemocničních chodbách a všichni mi spílali, pan profesor pronesl historickou
větu: „Až bude lékařkou, bude muset chodit pomalu, tak ji nechte. Když jí
prasknou stehy, znovu to zašiji.“ Prostě byl úžasný a já jsem si přes něj
zidealizovala jeho profesi a lékaře vůbec. Neumíte si představit, jak byl šťastný,
když jsem mu oznámila, že budu ORL lékařkou.

Aurum Clinic

Aurum Clinic

 

Čím
vás oslovila estetická medicína? Kdy jste jako lékařka ORL začala o jiném oboru
uvažovat a proč?

V období,
kdy jsem po složení druhé atestace v ORL pracovala jako odborná asistentka
a lékařka na Bulovce, mi přišla nabídka (v rámci dalšího vzdělávání lékařů)
na studijní pobyt ve španělské Seville. Ke Španělsku jsem měla hořkosladký
vztah již několik roků. A to od doby, kdy jsem si, ještě na devizový příslib,
vyjela do Španělska plná iluzí a hned první den jsem navštívila nemocnici
v San Sebastiánu. Ovšem nikoli jako lékařka, ale jako pacient. Při ohňostroji
na počest závěru filmového festivalu v San Sebastiánu jedna raketa
vybuchla na zemi a já jsem se spolu s mnoha dalšími ocitla v nemocnici,
rovnou na operačním sále. To je ta část hořká a ta sladká je fakt, že během
mého tříměsíčního pobytu v nemocnici jsem se naučila další jazyk, poznala
spoustu fantastických lidí, získala nová přátelství, která trvají dodnes. Proto
jsem neváhala a nabídku studijního
pobytu na univerzitní klinice přijala. Bylo to v roce 1989, kdy celá
východní Evropa procházela politickými změnami a já dostala možnost na
klinice pracovat již v řádném pracovním poměru. Po čase jsem si otevřela i
soukromou ORL praxi a protože jsem mimo jiné velmi ráda operovala
nosy, a to nejen z hlediska funkčního, ale i estetického, začala jsem
pomalu koketovat s plastikami. V rámci odborné praxe, kurzů a
stáží v plastické chirurgii jsem se dostala až do Ria de Janeira, kde jsem
se mimo jiné seznámila s implantátem Meta<>Crill®.

Ivana Němečková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jste
vedoucí školitelkou aplikace výplňového materiálu Meta
<>Crill® v Evropě, který také
sama aplikujete na pražské klinice AURUM CLINIC. Proč jste vsadila
právě na něj?

Během pobytu
v Brazílii jsem navštívila lékaře, kteří
Meta<>Crill® již dlouho aplikovali a měli
s ním velmi dobré výsledky. Jen pro informaci – index komplikací a
vedlejších účinků je u Meta<>Crillu® 0,08 %. Proto se v Brazílii, za
účelem výplní vrásek, odstranění povadlé kůže, k doplnění do míst, kde chybí
tkáň či sval, používá hlavně Meta<>Crill®. Je to vlastně bioregenerátor vlastního
kolagenu. Jedná se o injekční implantát, který obsahuje mikrosféry polymetylmetakrylátu
(PMMA) a slouží k trvalé korekci vrásek či estetických defektů
v místě jeho aplikace. Jedná se o bezpečný,
trvalý, biokompatibilní a stálý materiál, který neobsahuje žádné
toxické látky, alergeny, proteiny, nemigruje a není mutagenní. Po jeho aplikaci
má tvář přirozený výraz, mladistvý vzhled, tkáně, do kterých se Meta<>Crill® aplikoval, mají nadále svou přirozenou
texturu. Tady v Evropě, lékaři, kteří u nás prošli školením
aplikace Meta<>Crillu®, obdrží certifikát, který je k používání tohoto implantátu opravňuje.
Já sama ho také aplikuji, mohu říci, že
se s tímto materiálem pracuje velmi dobře, klienti odcházejí spokojeni.

Aurum Clinic

Aurum Clinic

 

S jakými požadavky
na aplikaci
Meta<>Crillu® přicházejí do AURUM CLINIC vaši klienti nejčastěji?

Meta<>Crill® má mnohostranné využití, a tak hlavně ženy žádají
jak ryze kosmetické záležitosti (zdůraznění v oblasti lícních kostí a čelistí,
zvětšení rtů, opravu tvaru nosu, zpevnění prsou či hýždí, redukci vrásek a
vypnutí ochablé kůže), tak i odstranění závažných estetických vad vrozených či
získaných následkem úrazu. Důležité je také jeho využití v úpravě nebo zvětšení
intimních partií.

Ivana Němečková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Využívají
tyto služby více ženy nebo muži?

Na úpravu intimních oblastí přichází mnohem víc mužů.
A to hlavně na zvětšení objemu penisu.
Po aplikaci 30 ml výplňového materiálu dojde ke zvětšení objemu až o jeden centimetr.
Na tento výkon přijíždějí pánové
z celé Evropy a vůbec jim nevadí, že musí přijet alespoň třikrát, vždy po
dvou měsících.

 

Proč je častější
návštěva důležitá?
 

Držím se zásady: raději pomalu a postupně materiál doplňovat.
Tímto způsobem se vytvoří maximální množství kolagenu, nová tkáň je
plnohodnotná. To prokázaly již histologické studie v roce 1999.

 

Jaké další
služby u vás klientům nabízíte? Máte nějaké novinky?

Nabízíme kompletní estetické a plastické výkony od výplňových materiálů, přes
operace víček až po rozsáhlé abdominoplastiky. Dále kompletní dietologickou
poradnu, masáže, kosmetickou péči. Intenzivní vypnutí a
omlazení kůže za pomoci Mezonití (někdy také „bionití“) patří k horkým
novinkám v oblasti miniinvazivního liftingu. Mezonitě lze použít všude
tam, kde je potřeba redukovat hlubší i drobné vrásky, zlepšit tonus pleti,
dosáhnut obnovení kontur. Další novinkou je ošetření přístrojem HIFU (vysokofrekvenční
bimolekulární vibrace). Tento přístroj slouží jak k odstranění tukových
polštářků a celulitidy, tak ke zpevnění a modelování různých části těla,
ke zpevnění povislé kůže, k odstranění podbradku, jizev či k modelování nohou.
Toto ošetření je často doplňováno karboxyterapií, při které nárůst spotřeby
kyslíku způsobí zvýšení prokrvení ošetřované tkáně, čímž dojde k
odbourání tukových buněk. Tohoto efektu se využívá
k odstranění celulitidy, tukových zásob, lokalizované obezity, pokleslých
víček, kruhů pod očima, podbradku. Provádíme mezoterapii aplikací
mikro-aktivních výživných a hydratačních látek do střední vrstvy kůže, kterou
se zlepší vzhled pokožky a její hydratace. Ke kosmetickému ošetření máme k
dispozici přístroj Dermolissage™ – SilkPeel™, který používá patentovanou
technologii dermální abraze pro ošetření těla i obličeje. Při ošetření
dochází k exfoliaci (sloupnutí) vrchních vrstev mrtvých buněk pokožky a
současně k aplikaci jedinečných kosmetických roztoků k hydrataci, k
odstranění akné, jemných vrásek a k depigmentaci tmavých skvrn.

Aurum Clinic

Aurum Clinic

 

Čím
je unikátní obor, kterému se věnujete?

V ORL specializaci
je výborné to, že problémy, se kterými pacienti přicházejí, je možné řešit
jak konzervativní, tak operativní léčbou. A navíc, například po operaci ucha,
kdy vám pacient řekne: „zase slyším“, je to opravdu dobrý pocit.

Ivana Němečková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

A
estetická medicína?

To je opravdu unikátní specializace!
Nikdo nechce vypadat starý, nikdo nechce vrásky, povislou kůži! A když klientům
toto pomůžete vyřešit, nebo alespoň zmírnit a tím zlepšit jejich sebevědomí, je
to úžasné!

Aurum Clinic

Aurum Clinic

 

Bez
neustálého učení se to jistě nejde. V jaké frekvenci je nutné doplňovat
odborné znalosti v rámci kongresů či jiných proškolování?

Bez učení to určitě nejde!
Žijeme v 21. století. A vše jde dopředu mílovými kroky. Kongresy jsou
samozřejmě přínosné, dochází zde k výměně názorů a zkušeností v oboru
a k seznámení se s novinkami v oborech. Kurzy a odborné praxe
již vyžadují více času a soustředění, zde také záleží na jejich délce a náplni.
Poslední tři odborné praxe byly vždy roční a to jak v estetické chirurgii,
tak i v estetické medicíně. Sama školím v Evropě lékaře v aplikaci
Meta<>Crillu® a vydávám jim opravňující certifikáty k práci s ním.

 

O
jakých nereálných představách klientů můžete hovořit?

Nedávno mě zaujal
slogan jednoho estetického centra: „Přijde matka, odejde dcera.“ Když za mnou
klienti přijdou s něčím takovým, tak jim to samozřejmě rozmluvím. Zázraky
nedělám. Stejně tak třeba přijde pacient s fotkami slavných osobností a
chce z každého něco: ret, nos, bradu, dolní čelist… a přitom chce být
naprosto svůj a přirozený. Tak toho také rychle uvedu do reality.

 

Jaké
zákroky klientům rozmlouváte?

Když přijde mladá
krásná dívka s plnými rty a chce je ještě zvětšit, nebo když podle mě
velmi štíhlá klientka chce dietu na zhubnutí. To potom konzultaci protáhnu
klidně na hodinu. Obvykle si klientky nechají poradit, ovšem někdy mají svou
fixní představu a vyhledají jiného lékaře.

Aurum Clinic

Aurum Clinic

 

Jaký
je váš názor na opakované operace stejné části těla?

Jestliže je to vhodné a
potřebné, tak jsem samozřejmě pro. Například u operace víček je to někdy nutné,
neboť věkem dochází k dalšímu ochabnutí kůže a tu je vhodné odstranit jak
z estetického, tak i funkčního důvodu. Zastávám ale názor, že vše se má
dělat v tom pravém okamžiku, nic neuspěchat.

 

Vybaví
se vám nějaký silný příběh, který vás ve vaší praxi hodně ovlivnil?

Je jich hodně, ale tento
konkrétní mě opravdu dostal. Jeden z mých klientů přišel při nehodě o ruku,
o nohu a měl i další, nehodou získané defekty. Přišel na kliniku s tím, že
by rád pomocí Meta<>Crillu® zlepšil, co se ještě zlepšit dá. Jednalo se o
mladého hocha, měl před svatbou a já obdivovala jeho vůli a optimismus. Když po
několika zákrocích poslal svatební oznámení a viděla jsem, jak jsou on i jeho
nastávající šťastní, bylo mi radostí do pláče… a v tu chvíli jsem byla moc
ráda za to, co dělám.

 

Jak si dle vašeho názoru stojí ve vašem oboru etika
versus byznys?

Možná, že jsem moc
velký optimista, ale pevně věřím, že každý lékař klade etiku daleko před byznys.

Ivana Němečková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Řekla
byste, že mají plastičtí chirurgové nějaké společné povahové rysy?

Že by všichni – někdo
více, jiný méně – trochu fušovali do sochařství?! 

 

K jakému ideálu krasy se snažíte operováním dospět?

K přirozenému! Jsem moc ráda, když moji klienti přijdou s tím, že
viděli některou ze známých tváří, která k nám na kliniku dochází a že
chtějí přesně ten výkon, který jsme provedli jí, neboť vypadá mladě, krásně a
přirozeně! To samozřejmě potěší.

 

Je plastická operace investicí do sebevědomí, fyzična anebo do
partnerství?

Určitě
do sebevědomí. Které je ovšem spojené s fyzičnem a s touhou líbit se
nejen sobě, ale případně i partnerovi či partnerce.

Aurum Clinic

Aurum Clinic

 

Který je váš oblíbený zákrok?

Baví mě vše, což je výhoda. Ale v čem se vyžívám, to jsou
pravděpodobně operace nosu, jak po stránce estetické, tak i funkční.

 

Jaké
zkušenosti jste si přinesla ze zahraničí a v čem stále hodně srovnáváte?

Pracuji v
zahraničí již 24 let a už tenkrát, na začátku, když jsem srovnávala úroveň českého
a španělského zdravotnictví, jsem moc rozdílu neviděla. Naše zdravotnictví bylo
a je nadále velmi kvalitní a jiným zemím nemáme co závidět. Jediné, co se mi ve
Španělsku líbí víc, je přístup lékařů k pacientům a i naopak, pacientů k lékařům.
Lékaři mají blíž k lidem, není tam žádná bariéra, pacient přichází k lékaři
jako ke známému, není tam ten, pro mě přebytečný, strach s lékařem hovořit. A
tykání? To je ve Španělsku samozřejmé. A můžu vám říci, že je to i příjemné.

Ivana Němečková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

V čem
se cítíte být sama průkopníkem, nebo v čem byste jím chtěla být?

No tak průkopníkem se
určitě necítím, to tady byli, jsou a budou určitě jiní. Já jsem jen ráda za to,
že když jsem před osmi lety na kongresu v Brazílii poznala výplňový
materiál Meta<>Crill® a viděla výsledky po jeho aplikaci, tak jsem
nelenila a dopátrala se laboratoře, která ho vyrábí. Po dohodě s laboratoří
jsem se pustila se skupinou spolupracovníků do jeho homologace, které jsem po
dvou letech docílila. Tak se mohl tento výborný výplňový materiál dostat do
Evropy a začít se zde aplikovat. Dnes si již našel důležité místo
v plastické a estetické medicíně a mnoho lidí se již může radovat
z výsledků aplikací.

 

Jaký
životní postoj vám přináší vaše profese?

Určitě úctu k životu,
ke zdraví, obdiv ke všemu, co je upřímné, pravdivé a lidské. Když je člověk
neustále obklopen nelehkými lidskými osudy, a tomu se jako lékař nevyhnete, tak
si váží každé krásné chvíle.

 

Jak
dlouho se těšíte z dosažených úspěchů a jakou další roli ve vašem životě hrají?

Vzhledem k tomu,
že se považuji za optimistu a realistu, tak se z úspěchů těším celý život.
Z toho, že jsem studovala na tak krásné univerzitě, jako je Karlova, že mám
fantastickou dceru, že se moji rodiče těší zdraví, že jsem mohla pracovat celý
život v oborech, které mě bavily a baví, že mi vydělané peníze umožnily
poznat spoustu zemí, že mám spoustu dobrých přátel, kteří mě mají rádi.

 

Jakou
další cestu jste si vytýčila, co vás čeká?

Před dvěma roky jsem založila
kliniku ORL a estetické medicíny – Aurum Clinic – kde jsem se
obklopila výborným týmem. Přála bych si, aby nám to i nadále šlo tak, jako
doposud. Aby od nás klienti odcházeli spokojeni a rádi se zase vraceli. A my
abychom jim mohli splnit všechna jejich přání, nebo se jim alespoň přiblížit.
Tím si vlastně dělám každodenní radost.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Aurum Clinic: www.aurum-clinic.cz

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

RNDr. Joseph Šmarda, BSc. – immunologist, biochemist

This
exceptional man with clear aims is himself a shining example of what he
lectures about at world universities. And that is his conviction that balance
is the most important in life and sport. According to his opinion, contemporary
sport isn’t any more what it used to be twenty years ago. And Josef Šmarda
claims: ‘We are babies, not hard boys.’ However, he is trying to help top
sportsmen to achieve the maximum performance. 
His personal charm, common sense and enthusiasm for sport will lead you
to the reflection on how you treat your own body as it happened to me during
our inspirational interview for my magazine.

Joseph Šmarda, photo: Lenka Hatašová

Photo: Lenka Hatašová

 

You have
become a freelancer in the field of immunology. What has led you to such a
change in your life?

It seems to me that some people have seen the light a
bit and started to pay more attention to their health and performance. I
reacted to that demand very promptly and started to devote considerably my time
to private consultancy. I cooperate mainly with sportsmen and I have also
started cooperation with a health centre in Portugal where the best medical
centre for sportsmen in the world should be established. This clinic will join
together specialists ranging from the best holistic doctors to the most
experienced dentists.

 

How will a
dentist help to a top sportsman to the top performance?

A dentist will reveal a lot. A sportsman can suffer
from so called silent infections on the root of a tooth or around the gums. Imagine
such infection on the upper right sixth tooth. Because of this, the whole right
meridian (energetic route- editorial note)
doesn‘t work the way it should, thus in this case gall bladder and liver. The
performance of the whole organism is naturally going down because everything is
related to everything. This is the basis for holistic medicine.

 

Are you
yourself guided by holistic approach, you- an excellent sportsman?

The future of sport is based on the cooperation of a
holistic dentist, internist, immunologist and chiropractor.  I am a clear example of the fact that you can
do top-level sport when you are fifty eight. I have been looking properly after
my body for the whole life. I don’t smoke, I don’t drink alcohol. I sleep
little but I am a heavy sleeper as I tend to work sixteen hours a day. I want
to show people that it is still possible. The whole science is about how you
take care of your physical side.

 

Consequently
are you going to move to a sunny Portugal?

That won’t be necessary. I am going to fly over there
regularly and stay faithful to our country. I love it here. And I also have
here sports base.

 

Do you also cooperate
with top Czech sportsmen?

I was trying to. I am Czech and I am proud of it. I am
delighted with all the medals being obtained by our sportsmen on the world
sports grounds. Unfortunately, I have come across the same problem as with the
autistic people that I had devoted intensively my care to. This is finance. Our
sportsmen are not get used to investing into their health. They also don’t have
support for healthcare from the state and other institutions. I have seen the
cases of top sportsmen. Although they were led very well from nutrition and
fitness point of view, they ate head cheese and drank beer after their sporting
performance. That was a complete nonsense against their organism.

 

Such head
cheese must be yummy……..

I agree totally. However, that is not only the
question of discipline but also the question of personal attitude towards one‘s
health and above all the question of sportsmen attitude towards their performance.
Have a look at a tennis player Novak Djokovic. He decided to invest into his
performance and that paid off thousand times. The intolerance food test
revealed that he is hindered by gluten on the tennis court. He started
eliminating it from his diet and that brought him to the first place of the
world tennis players.

Joseph Šmarda, photo: Lenka Hatašová

Photo: Lenka Hatašová

 

What does
this testing consist of and how demanding it is time wise?

To do detailed tests, we only need to take blood,
urine and stools. It’s not time demanding, question of only a few minutes.
Eighty per cent of the immunity is located in the gastrointestinal system,
therefore the analysis of the stools is vital. If some malfunction is found, it
will affect mainly lungs and brain. I can’t imagine a sportsman with bad lungs
as they are the main carrier of performance. We hadn’t known for a long time
that the hormone of happiness serotonin is exclusively produced in the
gastrointestinal system. The main evidence of this is the fact that people who
digest well are usually very happy and in good temper. A person that doesn’t
digest well is definitely not happy.

 

How costly is
such a testing?

Everything depends on what you want to achieve. We are
in the range of sixty thousand crowns up to million crowns. That is naturally
an extreme sum of money. A client demanding very deep analysis reaches such sum
and I have to travel abroad to see him. Therefore the cost rises. The most
common test with fifty pages of my detailed analysis costs hundred thousand
crowns.

 

We often hear
from sportsmen and coaches that ‘it is in our head’. Is that therefore false
assumption?

Exactly! If a sportsman has bare surface of his nerves
due to inappropriate diet, he can’t do anything about it. The brain transmits
signals into muscular system and into all other organs. If brain transmits
these incorrectly, in short, a sportsman can’t reach maximum results as his
body reacts more slowly. The approach to sport is more detailed nowadays.
Unfortunately, in our country sportsmen constantly neglect this fact. But as a
matter of fact, the Czechs are sportsmen and warriors in their nature. We often
see a sportsman having a break down during a race or a match and that is exactly
the consequence of wrong diet. For example the above mentioned gluten slows
down this reaction. There is a significant amount of food that can slow down
these transmissions. Milk, egg white and a lot of others, specifically called mucosal food.

 

Does that
mean that we should eliminate so popular eggs from our diet?

That depends on an individual. Did you know that for
example approximately ninety per cent of the population has food intolerance to
egg white? It is basically something like glue. Try to apply it on your fingers
and you will see how sticky it is. And now imagine how it reacts inside your
body, mainly in the case when white egg and its components such as ovomucoid aren’t digestible. Simply
said, if you have brain cells ‘sticky’ with such mucosal and adhesive
components that are for example opioid peptides casomorphin, gluten exorphin
and gluteomorphin/ gliadorphin  (coming
from gluten and milk), brain will never function the way it should.

 

However, most
sportsmen have their own nutritional consultants. Don’t therefore these
consultants  work effectively enough?

Of course these consultants are important for
development and performance of sportsmen. Unfortunately they don’t go into such
details and they don’t test individual sportsmen the way we do. Only some
templates usually follow. Every organism is different and also its diet needs
to be specially tailored. For example nutritional consultants don’t usually
test blood groups and hand in hand with them genetically designated differences
in digestion or food allergies or food intolerance.  Specialists don’t look after sportsmen in
accordance with the world standards and that might exactly be the reason for
not having so many top sportsmen.

Joseph Šmarda, photo: Lenka Hatašová

Photo: Lenka Hatašová

 

It seems to
me that we have quite a few of them for such a small country. Do you want to
say that these are rather accidental examples?

Yes, in my opinion, all of them are exceptions from
Jan Železný and his successor Vítězslav Veselý to canoeists or footballers. We
have a lot of excellent sportsmen but only the minimum is on the absolute top.
And it might be sufficient to do what a tennis player Djokovic did. Thus think
about where you want to head to and do maximum for it. You know, in the past
ice hockey players used to play over a thousand matches during one season
without any break, under much harder conditions and without helmets. Nowadays
one can’t see anything like that. At present there are babies in full armour,
with plexiglas on their face.  That was
because so called ‘ironmen’ were fed in a different environment and they were
hard not only on themselves but also on their rival. Nowadays environment is
worse, nutrients in food are more diluted than they used to be in the past- in
comparison with the seventies of the last century of about forty per cent! We
don’t have any ironmen.

 

You have
mentioned a tennis player Djokovic. Another tennis player Roger Federer is not
an iron man but definitely a man with a long- term high performance. Do you
also consider him to be an exception? He has been holding on the top for many
years. How is that possible?

Roger Federer certainly must have been studying
thoroughly his health and carries on with that and I think he has had
conditions for it in Switzerland. It is important that a sportsman is led to
that approach by his sporting organisation or during his youth by his parents
or youth coaches. For example a star Martina Higgins, his compatriot, faded
away very early because she hadn’t been looking after her health thoroughly.
Nowadays she is suffering from various autoimmune diseases. Have a look around.
Sportsmen are often injured, ill, non- functional, underperforming. I wouldn’t
like to be in their skin when they finish their career. Only after that their
real serious health problems will start.

 

What minimum
can we do for our health bearing in mind our lack of finance or unwillingness
to invest into our health?

At least we can stop ‘being those that we read about’.
For example in spring pharmaceutical companies announce the allergy season and
half of us start immediately sneezing. Let’s admit how ridiculous that is! A
human being has lost an ability to be himself.

 

It seems that
recently we have been living in hysterical ‘organic’ times. What’s your opinion
of organic food?

Organic food is not exposed to poisonous substances in
comparison with regular food. Apparently that is the only advantage. Organic
food is also exposed to environment, solar radiation of different intensity of
what was fifty years ago and to acid rain. 
In short you can’t escape that. I’d definitely recommend organic food.
Nevertheless, I wouldn’t be too obsessed about it.

 

Vegetarianism,
veganism, fruitism and far more others. What’s your view on these, at present popular
eating habits?

I am not against it. However, certain food has to be
suitable for a particular individual. If a person chooses to eat like that, he
has to be very interested in all supplements. For example it is necessary to
supply body with iron in case of vegetarianism and veganism.

 

We have been
constantly bombarded with commercials and billboards offering various supplements
such as vitamins, minerals. Are they really that important or is this just as
people say a waste of money?

The best scientists in the world say that those people
who don’t take any supplements in the form of vitamins and minerals to balance the
lack of these substances in their body, which is caused by bad environment, have
been committing a slow suicide. I absolutely identify with this opinion.

Joseph Šmarda, photo: Lenka Hatašová

Photo: Lenka Hatašová

 

Each
supplement is like a medicine that puts burden on our liver. On top of that,
most of us have no idea what our organism is lacking exactly. Where to look for
solution?

That is the reason for having a consultant. Everybody
who is interested in their health and has possibilities should have at least
some kind of testing done. Of course a sportsman aiming to achieve a world
champion title must take care of his health with a million times better
attention. Regarding liver, it is very complicated. If a supplement is taken
incorrectly, it can put a big burden on the organ.

 

The market is
flooded with various products of various prices. How should one be guided in
their choice?

The price of the final product depends on the
ingredients used. Low price really corresponds with its quality. I myself use
supplements from high price range because I can be sure of their quality. As an
example I will give you difference between inorganic supplements such as iron
sulphate used in cheap tablets and in chelate of iron that is used purely in
organic supplements. The difference in price can be ten times higher. Nevertheless,
organic chelate forms are wildly available and they have zero side effects.

 

The state of
the organism is dependent on the state of the environment. Is it possible to
say which nation is the healthiest one?

The worst risks for organism are acid rainfall and
solar radiation. There is no escape from these factors. If you had asked this
question forty years ago, I would have answered that the healthiest nation were
inhabitants of tropical rainforest and Inuits who live farthest away from industrial
zones. Nowadays the exposure to these factors in these regions is much higher
than in the past. However, we can always agree that these people are better off
than the inhabitants of Ostrava or Linz with the concentration of chemical
industry.

Joseph Šmarda, photo: Lenka Hatašová

Photo: Lenka Hatašová

 

‘You Are What
You Eat’ is not only a popular TV show. You can work on your eating habits.
However, you can hardly escape the environment. How to get out of that vicious
circle?

We Czechs and Moravians have zero respect to health.
We prefer going to a fast food restaurant spending two hundred crowns on a
burger and French fries while we could order a beautiful spinach salad in a
luxurious hotel for a half price. That is also pure fact. Moving to a place
with better environment won’t help us with such an attitude.

 

Until
recently you were involved in work with autistic people.  Now you have focused on complex autoimmune
diseases such as multiple sclerosis. How can you help patients who have been
condemned too easily by doctors?

A human being is treated by his own body. Doctors only
suppress these diseases, they don’t treat them. In my care a client is
measured, tested and then he goes home for a home treatment with supplements
which I professionally put together. I have clients with terminal Parkinson who
weren’t able to hold a fork in their hand. Nowadays they lift hundred kilogram
dumbbells. I also have clients with multiple sclerosis who had reports written
by their doctors saying that they wouldn’t walk in the future and now they walk
and enjoy their life. I only add lacking and non- toxic substances to their
bodies. Treatment based on balance is something that the world has to arrive
at.

Joseph Šmarda, photo: Lenka Hatašová

Photo: Lenka Hatašová

 

It almost
looks like that people should see you straight away before going to their
general practitioner. Is that right?

You know, not only that I give lectures about balance
to my patients, in firms or at universities but I am also a convincing evidence
of that. The worst is to take advice from a doctor who weighs hundred kilos and
smokes fifty cigarettes a day. I don’t distinguish between a word healthy and
ill. Only deviation from balance exists and in that case a person is ill.

 

Your exciting
sporting career and interesting life full of travelling certainly fulfils you
but also exhausts you. We haven’t mentioned correct regeneration which is also
very important for the organism. How do you relax and how one should rest
correctly?

That is a very complex question to finish with. My
work, my sport, my love for people and my love for scientific field of applied
immunology fulfil me and therefore it never exhausts me. On average I work 16
hours a day, that means that over the last 33 years of my professional life I
have had two eight- hour shifts a day. I regard the first shift as a life
necessity that every person has to go through. Nevertheless, the second shift
is devoted fully to work for a success of what I do. It’s completely up to me
which shift I start my day with. I do sport one to two hours a day, I only
sleep five or six hours. I sleep hard with the help of balancing supplements
and I regenerate very quickly. Travelling and time changes in time zones put a
big burden on organs such as liver and kidneys. Thus I take intensively these
supplements that support cleansing of those key organs and their activity. I
also fully devote my time to the cell energetic activity. And if I travel, I
pay bigger attention to the cell matters.

 

Thank you for the interview.

 

Text: Hana Robinson

Photo: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Joseph Šmarda – kontakt: E: joe@smarda.org T: 420-603-276743 

Radisson Blu
Alcron www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz


Jitka Skalická – PR specialistka, konzultantka, autorka, redaktorka a editorka

Zpovídat
autory, to je vždy zajímavý úhel pohledu. Jistě nezvyklejší situace než kdy
jindy. Jitka Skalická má na svém kontě mimo jiné také inspirativní knihu Evy
Vaškové Čejkové Úspěch měřím štěstím
. Je výkonnou členkou týmu projektu ŽENY
s.r.o.
, kde se stará
o sekci Povídej
. Jitka stála
u samého zrodu projektu a spolu s prací se jí daří kombinovat péči o dvě
malé děti. No nejsou ty naše ženy skutečně schopné a pracovité?

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
se podle vašeho názoru může zrodit tvůrce opravdu čtivých autorských prací?

Leccos se dá natrénovat, můžete si třeba
vyrazit na kurz tvůrčího psaní, účastnit se různých literárních soutěží, ale to
zásadní musí být v člověku. Pojí se tu schopnost empatie, prožívání a
fantazie se schopností přetavit myšlenky do slov a vět, které budou dávat
smysl. A budou psány čtivým jazykem – to se dá naučit. Myslím, že aby mohl
člověk napsat nějaký zajímavý autorský text, musí mít „své“ prožité. Důležitý
je totiž i nadhled a ten se moc nedá naučit. Člověk kráčeje životem prostě
získává.

 

V čem
je základ autorova průkopnictví? V čem by měl být dravý a v čem
naopak zdrženlivější?

Dobrý autor musí hlavně psát a svou práci umět
ukázat. Dnes je daleko snazší se prezentovat díky internetu. Na druhou stranu
to udělají tisíce jiných lidí, takže tady by měl být dravý – kromě psaní
aktivně hledat cesty, jak svou práci představit těm, se kterými by rád
spolupracoval. Ať už je to vydavatel v případě knihy, nebo reklamní agentura či
média, v případě dalších autorských textů. Chybět by mu ale neměla pokora a
nadhled, s nimiž je třeba přijímat kritiku své práce.

 

Jak
hodnotíte coby stratég aktuální situaci na mediálním trhu, ať už jde o
periodika, či knihy? Jaká je nejlepší taktika, aby byl jejich prodej úspěšný?

Kdo bude znát odpověď na tuto otázku,
vyhrál. (smích) Každopádně realita
z českého trhu zatím ukazuje, že čím bulvárnější titulek, tím lépe,
bohužel. Máme tu jen velmi málo médií, která mají skutečně dobrý, nebulvární autorský
obsah. U knih je klíčový jednak prodejní kanál – nedostanete-li knihu do
knihkupectví, neprodáte, a jednak a marketing – neuděláte-li ho, neprodáte.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
vám v českých médiích chybí?

Pozitivní zpravodajství. V podstatě
tu neexistuje. Lidé se se zvláštním masochismem pitvají v tom, co kdo
udělal špatně a co zlého se stalo – pokud možno s co nejvíce šokujícím
titulkem. Jako bychom měli nějaký blok číst pozitivní zprávy, vidět to dobré, inspirovat
se. Tím netvrdím, že neexistuje nic špatného, jen toho prostě není tolik, kolik
nám toho média předkládají. Tu sebedestrukci nechápu, já nemám potřebu číst o
tom, jak je všechno špatně. Já hledám pozitiva a východiska z toho stavu „stojí-to-za-houby-nic-s-tím-nejde-udělat“.

 

Jak
byste popsala váš vlastní styl psaní?

Šitý na míru. Záleží na zadání. Vždy si
musíte být vědomi především toho, pro koho text píšete. Kdo bude tím koncovým
příjemcem informace. Co mu tou informací chcete sdělit, co by si z ní měl
odnést. A tomu je třeba podřídit styl – věcný, vysvětlující, popisující,
emotivně laděný, provokující… Jednu informaci můžete popsat desetkrát jinak a
pořád to bude ta stejná informace. Důležité je umět se vcítit do toho, kdo bude
text číst, a psát to prostě pro něj.

 

Pracujete
na volné noze – proč jste si vybrala zrovna tyto podmínky a proč není úplně pro
každého vhodné být na volné noze?

Nikdy jsem si neuměla představit, že budu
muset někde „být“ od tolika do tolika. Snažím se řídit si práci tak, abych ji
mohla kombinovat s rodinou. Pracuji na více projektech, takže si mohu do
jisté míry od jednoho odpočinout a pracovat na dalším, když nepřichází múza. Je
to hodně otázka sebekázně a plánování práce – i když se vám nechce, musíte
najít nějaký model, který bude fungovat. Určitě to není pro každého. Závisí to na
charakteru profese – těžko bude na volné noze prodavačka v obchodě. Pak také
na přístupu k práci jako takovém – kdo má rád „své jisté“, udělat práci a
jít s čistou hlavou domů, pro toho to také není. A nakonec záleží na
sebekázni.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaký
je váš názor na nedoceňování autorů, tvůrců textů, dodržování etického kodexu
v našich podmínkách a jaké s touto oblastí máte zkušenosti?

Žijeme v on-line světě, kde se vesele
kopíruje a přebírá, neboli krade. V nepřeberném množství informací se
bohužel etický kodex trochu ztrácí. Autoři jsou nedoceněni, tlak na cenu je
velký. Záleží ale také hodně na samotném autorovi – jak si cení svoji práci,
pod jakou hranici nepůjde. A pokud půjde, pak by to mělo být s vědomím, že
mu to v budoucnu přinese nějaký výsledek. Celý svět se navíc přesouvá
k obrazu. Neznamená to, že by text zmizel úplně, ale platí tu
stoprocentně, že jednou vidět je lepší než stokrát číst. Lidé přijímají
informace rychle a s jistou povrchností. Úkolem textařů budou kratší,
výstižnější texty, titulky…

 

Co
je podle vás základem čtivého a poutavého textu a jak jej můžeme laicky
rozpoznat my sami?

To se nedá zevšeobecnit. Dva lidé se
neshodnou na tom, jestli jsou text či kniha dobré, nebo špatné. Pro každého
z nás je čtivost a poutavost v něčem jiném. Málokdy se povede napsat
opravdu super knížku či text, který se líbí naprosto všem.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké
mediální kauzy vás nejvíce oslovují nebo vás v minulosti zajímaly a proč?

Nemám ráda mediální kauzy. Až příliš často
se objevují v širších souvislostech. Třeba ve chvíli, kdy se ve
společnosti děje něco zásadního, například se blíží volby či schvalování
nějakého více či méně kontroverzního zákona. Přiznám se, že s bulvarizací,
která pronikla i do – pro mě do té doby – seriózních médií, mám ke všem kauzám
poměrně zdrženlivý postoj. A rozčiluje mne neprofesionalita v médiích, se
kterou se doslova babrají v nepodstatných věcech a detailech, zatímco jim
unikají jiné.

 

Jaké
nejlepší PR jste kdy udělala a jste na to pyšná?

Nejvíc mě
bavilo PR projektů, které v sobě skrývají hlubší smysl, primárně
nekomerčnost. Typicky jsou to třeba výstavy malířů, z loňského roku bych
zmínila výstavu obrazů akademického malíře Jana Tichého nebo projekt VLAK
LUSTIG
. Je oříšek najít tu správnou cestu, jak informace nabídnout,
aby to zaujalo média všech typů, televizi, tisk, rozhlas i internet. Tím spíš,
že média lační po těch negativech. Ale právě to hledání cestiček je pro mne
výzva. (úsměv)

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Byla
jste jedna z tvůrkyň projektu ŽENY s.r.o.
S jakou vizí jste jej vytvářela?

Vize byla jasná – chceme projekt, který
bude podporovat české ženy. Nápadů jsme protočily mraky. A jestli to na začátku
vypadalo, že to je nemožné, protože všechno už tu bylo či je, tak to je omyl.
Protože vždycky je tu prostor. Jde jen o to dát mu tvar, nápad, podobu a
vdechnout mu život. Jde to. Protože když se chce, všechno jde. Doslova a do
písmene. A my jsme moc chtěly a chceme. (úsměv)

 

Jaká
je nyní vaše pozice v projektu?

Od začátku jsem stála za sekcí Povídej, která v sobě sdružuje
blogy a diskuse. Povídat si, sdílet… to je ženský fenomén. Fyzicky jsem „odešla“
z projektu ve chvíli, kdy bylo vše připravené a startoval. V té době
jsme ještě finišovaly s Evou Vaškovou Čejkovou poslední úpravy na knize Úspěch
měřím štěstím
. Ale to už jsem měla zase jiný rodící se projekt – v pátek
poslední úpravy v knize a na webu, v neděli jsem porodila dcerku.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
si máme představit pod pojmem ambasador v projektu ŽENY
s.r.o.
?

Ambasadorka
je žena, která si chce přivydělat. Ambasadorka je žena, která se chce naučit
podnikat. Ambasadorka je žena, která má srdce na správném místě a chce kromě
výdělku i pomáhat. Ambasadorka je patriotka! Ambasadorka touží ukázat ostatním,
co české ženy dovedou. Ambasadorka má ráda krásné věci, rukodělnou kvalitu,
nápady a originalitu, módu i krásu… Je to prostě ženská, jak se patří.

 

Dnes
můžete hovořit o celkem velké komunitě členek, tedy primárně žen. O jaké
poznatky se cítíte být obohacena?

Hlavně o to, že v ženských je
neuvěřitelná energie, drive a chuť a vůle. Že je v nás spousta síly,
kterou když upřeme na správnou věc, nemůžeme neuspět. Že spojením se ta síla
násobí. Jedna starší žena mi říkala: „Vy to teď prostě máte všechno jiné. Kdeže
my jsme si mohly plnit nějaké sny. Tenkrát to prostě nešlo, nedělalo se to tak.
Ženská holt nesla ten svůj kříž.“ A mně bylo za ni a ty mraky jiných žen, které
nesly svůj kříž a nestihly žít vlastní život, smutno. Mám radost, že dnes už i
ty starší ženy vědí, že život za ně nežijí druzí. A že když si ony samy své sny
nesplní, nikdo jiný to za ně neudělá.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaká
témata jsou aktuální v sekci Povídej
?

Co žena, to jiné téma. Co žena, to jiný
pohled na svět. Co žena, to jiný příběh, jiné myšlenky ke sdílení. Každý blog
je inspirace. Najdete tu vše – od mezilidských vztahů přes vzdělávání a kariéru
a slaďování rodinného a pracovního života, přes blogy věnující se zdravé stravě
a zdravému způsobu života. Také tu najdete blogy, které jdou pod kůži – jsou
velmi osobní zpovědí dané ženy. Najdete tu blogy, u kterých se zasmějete, a
blogy, u kterých vám potečou slzy. Probouzejí emoce. Inspirují ostatní. A to mě
baví.

 

Co
obnáší správcování této sekce?

Je to klasická editorská práce. Mohu být
klidně na procházce s kočárkem a se spícím dítkem zkontrolovat stav textů
přijatých do blogů, editovat je a případně rovnou publikovat, pokud není třeba
úprava grafiky. Jsem v kontaktu se ženami, které píší, a pomáhám jim například
s vyjádřením toho, co chtějí sdělit, pokud je to třeba.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
hodnotíte moderní způsob komunikace v rámci sociálních sítí?

K pozitivům – pro firmy je to neuvěřitelná
příležitost k tomu, aby našly a poznaly své zákazníky (ty stálé i
potenciální, spokojené i nespokojené) a uměly s nimi pracovat. Pokud něco
chceme vědět, obvykle jdeme na net a hledáme zkušenosti ostatních. I proto
vzniklo Testuj v rámci projektu Ženy s.r.o., ženy tu
sdílí své zkušenosti s výrobky, službami. A teď ta negativa – půl života
strávíme na síti a připojeni na mobil, což je strašné! Jde o to najít ten
správný model, ve kterém vyvážíme on-line a reálný život. A i o to se snažíme
v rámci ŽEN pořádáním reálných, živých akcí.

 

Jak
se vám daří kloubit práci s rodičovstvím?

Daří, i když je to občas honička.
S jedním potomkem se pracuje relativně parádně, se dvěma už je to o
něco málo dramatičtější. Tajemství úspěchu je samozřejmě v organizaci. Time
management je základ! Pak v dostupnosti babiček – jednu fantastickou máme, jen
škoda, že nebydlí blíže, jezdí za námi z Moravy. A v dělbě péče o děti s partnerem.
I tady mám obrovskou podporu. Zkrátka všechno jde, když se chce. Když nestihnu
práci přes den, vrátím se k ní večer. Svou životní roli mám celkem jasnou
– teď jsem hlavně máma.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

V jakém
směru jste sama sebe přesvědčila, že to jde, že děti nemusí znamenat velké
omezení v práci?

Nepotřebovala jsem žádné přesvědčování. Buď
děti chcete, nebo ne. Pokud je chcete, vždy si najdete cestu a způsob, jak
všechno skloubit dohromady. My ženy máme bohužel tu nevýhodu, že nemůžeme posunout
rodičovství třeba do padesátky, protože teď chci pracovat a dělat kariéru. Jsme
omezeny svými biologickými možnostmi. Pokud ale vím, že chci mít ve svém životě
děti a že si ten život bez nich neumím představit, musím tenhle fakt prostě
přijmout. Obecně pokud člověk v životě přijme fakt, že jsou věci, které
nezmění, ušetří si spoustu nervů a trápení.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
vás inspirují také jiné ženy – matky?

Kdysi jsem dělala rozhovor s několika
ženami na mateřské dovolené do firemního magazínu společnosti Jungheinrich. Bylo to
kouzelné setkání žen, z nichž některé se do práce nehrnuly vůbec, jiným
práce chyběla trochu a dalším poměrně hodně. Jedna z žen, která odešla na
dovolenou z manažerského postu, tehdy řekla: „Je to zkrátka o volbě. Když
si to vezmu rozumově, tak kariéra se dá nastartovat klidně ve čtyřiceti a pořád
máte 25 let na to něco pořádného dokázat.“ Souhlasím s ní. Věřím, že
všechno má svůj čas. Práce i rodina.

 

Jaké
omezení vlastně z vašeho pohledu děti pro pracující ženu přinášejí?

Omezení zní strašně. Pokud žena děti vnímá
jako „omezení“, je to průšvih, který se dřív nebo později někde vrátí. To se ve
mně ozvala matka. (smích) Ale vážně –
pokud žena v životě děti chce, pak je bude mít a najde si cestu, jak obojí
sladit. Pokud to tak ale nemá, u „paci paci“ si připadá jak totální idiot,
brečí doma do polštáře a cítí fyzickou bolest z toho, že je „nevyužitá“,
pak udělá nejlíp, když to bude řešit, najde chůvu, půjde do práce. Protože
vůbec to nejlepší pro dítě je spokojená máma.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Může
taková situace mít i nějaké přednosti – mít děti a současně pracovat?

Stoprocentně. Každá žena vám potvrdí, že s dětmi
toho zvládne o hodně víc. Takže děti vlastně násobí naše schopnosti. Když stále
– byť samozřejmě daleko méně – pracujete, udržujete mozek nejen v té mateřské
bdělosti. A to je fajn pro vás i pro dítě. Práce je pro mě vlastně relax –
přepnu, funguju, a když práci dokončím, cítím se fajn a strašně ráda se vracím
k dětem. Dělat paci paci, zpívat písničky, číst knížky, jezdit
s kočárkem. Pozoruju, jak mi rostou před očima, jak se mění, jak jsou den
ode dne chytřejší. I jak mi dokážou brnkat na nervy a zároveň jediným svým
úsměvem ve vteřině smazat jakékoliv křivdy. Vidím v nich sebe. A to si
přece nemohu nechat ujít. (úsměv)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací
Campanulla www.campanulla.cz

ŽENY s.r.o. www.zenysro.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

Klára B. Follová – producentka

Původní české seriály jsou na našich televizích stále populárnější. Jako koncoví konzumenti však často ani nepřemýšlíme nad tím, jací lidé za jejich vznikem vlastně stojí. Dnes můžete nahlédnout do profese producentky. Klára B. Follová se ovšem nezaměřuje jen na seriálovou produkci, její záběr je mnohem širší, a přestože se jedná o velmi náročnou práci, zvládá ji skvěle, a to především díky své pečlivosti, lásce k oboru, nadšení a obrovskému zápalu pro věc.

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

V jaké fázi svého života jste se rozhodla stát producentkou?

Někdy v průběhu studia na gymnáziu, kdy jsem se rozhodla, že se přihlásím na FAMU.

 

A kde jste se tedy vůbec poprvé s tímto povoláním setkala?

Opět na gymnáziu, kdy jsem se začala hlouběji zajímat o filmařskou práci. V té době jsem také poprvé přičichla k dění kolem filmu. Začala jsem totiž pracovat na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

 

Vystudovala jste Katedru produkce FAMU a mediální studila na UK. V té době už jste si tedy byla jistá, že se chcete zaměřit přímo na produkci?

Po gymnáziu jsem se dostala na FAMU a fakulta sociálních věd byla v té době mojí druhou volbou, pokud by to nevyšlo s FAMU. Mediální studia jsem vystudovala při práci jako takový bonus až po skončení FAMU.

 

Neuvažovala jste někdy o jiném oboru z mediální branže?

Mám zkušenosti z novinářské a producentské oblasti. O jiném oboru zatím neuvažuji. Ale kdo ví, třeba jednou…

 

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co vám studium pro vaši profesi dalo? Myslíte, že je v tomto případě nezbytné?

Myslím, že jak producentem, tak novinářem se člověk může stát i bez příslušné školy. Jen to asi bude mít poněkud složitější.

 

Co bylo vaším prvním realizovaným projektem? A jak na tento projekt vzpomínáte?

Mým prvním angažmá v produkci byla již zmiňovaná práce na filmovém festivalu v Karlových Varech, když mi bylo patnáct. První článek mi vyšel v časopise Premiere, když mi bylo osmnáct. Byl o filmu Tanec v temnotách od Larse von Triera.

 

Zaměřujete se na výkonnou produkci a na kreativní produkci, v čem se tyto obory odlišují?

Zjednodušeně řečeno – výkonný producent má na starosti realizaci, zatímco kreativní producent tvůrčí obsah.

 

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Který typ produkce je vám bližší?

To nedokážu říci. Nejraději propojuji obojí.

 

S jakými projekty se nejčastěji setkáváte?

Aktuálně se věnuji zejména televizním seriálům.

 

Co vás přesvědčí, abyste se na nějakém projektu začala podílet?

O tom rozhoduje řada faktorů. Například téma projektu, budoucí spolupracovníci, jeho realizovatelnost, ale samozřejmě také moje aktuální vytíženost.

 

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Musíte projekty vyhledávat sama, nebo jste přímo oslovována?

Někdy stojím u zrodu projektu jako například v případě pražského kulturního centra MeetFactory, které jsem spoluzakládala. Někdy zrod projektu iniciuji sama jako v případě připravovaného dokumentárního filmu TRANSit, jehož jsem producentkou. Někdy se k projektu dostanu ve fázi, kdy už je rozjetý, jako v případě seriálu Gympl s (r)učením omezeným.

 

Máte zkušenost i s mezinárodní produkcí. V čem je odlišná od té české?

Bohužel zejména ve finančních možnostech.

 

V čem přesně spočívá práce producenta?

Producent je vždy hlavou konkrétního projektu – zodpovídá za financování, kvalitu projektu, jeho zrealizování, ať už jde o film, seriál, nebo třeba reklamu.

 

Kolik lidí se celkově podílí na produkci? Třeba konkrétně seriálu Gympl?

Úzký produkční tým Gymplu včetně mě tvoří deset lidí. Celý štáb včetně hlavních herců potom kolem pětasedmdesáti lidí.

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Na mojí práci je krom jiného zábavné také to, že každý den je jiný. Těžko se tedy popisuje ten běžný.

 

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

V čem spočívá spolupráce producenta se scénáristy?

Budu-li mluvit o televizi, kreativní producent je mimo jiné šéfem tvůrčího týmu, to znamená, že zodpovídá za výsledný scénář. Výkonný producent pak zodpovídá zejména za realizaci. Jde o práci v tandemu.

 

Nakolik můžete zasahovat do finální podoby filmu či seriálu?

Výsledná podoba filmu nebo seriálu podléhá schválení producenta.

 

V čem se liší seriálová a filmová produkce?

Nejzásadnější rozdíl je v tom, že nezávislý filmový producent si zajišťuje financování projektu sám, zatímco v rámci televize pracuje producent se svěřenými penězi.

 

Co je na práci producenta nejtěžší?

Možná to, že musí být neustále a za každých okolností připraven improvizovat a hledat řešení. V této práci je totiž vždycky ve hře obrovské množství proměnných.

 

A co by dobrý producent nikdy neudělal?

Nepodváděl by.

 

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké povahové vlastnosti by měl kvalitní producent mít?

Kuráž, vytrvalost, pečlivost, zodpovědnost, mentální odolnost, flexibilitu.

 

V čem je vaše největší zodpovědnost u projektu?

V rámci televizní práce, které se aktuálně věnuji nejvíc, zejména v zajištění co nejlepšího poměru ceny a výkonu. To znamená vyrobit co nejlepší produkt za co nejméně peněz. Jak prosté…

 

V jaké fázi se může producent začít považovat za úspěšného?

Měřítka úspěšnosti jsou vždycky velice subjektivní. A v tomto oboru to platí ještě víc než v jiných.

 

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jakou pozici mají v tomto oboru ženy?

Myslím, že v médiích je pozice žen lepší než v jiných oborech. Třeba v televizi Nova je více žen producentek než mužů producentů.

 

Který projekt pro vás byl ve vaší kariéře nejzásadnější a který jste si nejvíce užila?

Spoustu zkušeností jsem získala za svého působení v televizi Nova a hodně jsem si užila práci na seriálu Gympl, kde se sešla opravdu skvělá parta lidí.

 

Jak vypadá v produkci stav, kdy jste vy sama opravdu spokojená?

Všechno hladce funguje, na place je pohoda a já se můžu těšit na výjimečně dobrý výsledek.

 

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

Co nejzásadnějšího jste se v rámci své kariéry producentky naučila?

Těžko říci, co konkrétně bylo nejzásadnější. Přece jen jde o dost komplexní obor. Podle mého názoru je ale kromě praktických znalostí podstatná například odvaha – prostě se nekrčit u zdi a stát si za svým názorem.

 

Dokážete ještě sledovat filmy či seriály jako běžný divák?

Samozřejmě se ráda nechám pohltit filmem nebo seriálem, který mě opravdu zaujme. Svou profesi vnímám zejména ve chvíli, kdy sleduji film nebo seriál, který se mi nelíbí – pak mám tendenci určovat chyby, které vedly výsledku, který je podle mě nepovedený.

 

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co byste poradila lidem, kteří by se této profesi chtěli věnovat?

Pilně pracovat, mít vlastní názor a vydržet.

 

Pracujete raději ve velkém týmu, nebo individuálně? V jakém smyslu se to liší?

Při práci v týmu se člověk setkává s řadou různých názorů a nápadů, což je příjemné a inspirativní. Takže asi v týmu.

 

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Máte nějaké motto, kterým se řídíte?

Charles Bukowski: „Svět patří těm, co se neposerou.“

 

Kdybyste mohla dát nějakou kariérní radu svému mladšímu já, co by to bylo?

Neboj, všechno bude.

 

Kde čerpáte jako producentka inspiraci?

Z filmů, knížek, seriálů, u svých přátel, u svého manžela…

 

Jedná se o psychicky náročné povolání. Jak relaxujete?

Nejraději kdekoliv v přírodě, kam nedosáhne signál mobilního telefonu.

 

Dokážete se tedy od práce zcela oprostit?

Vzhledem k tomu, že jde o poměrně intenzivní a vyčerpávající práci, je to občas nezbytné. Telefon nevypínám nikdy, ale jsem šťastná, když občas vyrazím právě třeba někam do lesa, kde není signál. (smích)

 

Co pro vás vůbec práce producentky znamená?

Práci i koníčka zároveň.

 

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Věnujete se i novinářské práci, co vám dává toto povolání?

Poslední dobou se věnuji spíše producentské práci. Psala bych ráda, ale na to bych už potřebovala svůj vlastní klon. (smích)

 

Chcete se tedy psaní nějak intenzivněji věnovat v budoucnu?

Uvidíme. Třeba na to ještě někdy dojde.

 

Máte nějaký profesní sen či přání?

Mým snem je stanout jednou v čele některé z velkých mediálních firem.

 

Děkuji za rozhovor.

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com  

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Ivana Follová www.ivanafollova.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Klára Follová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

Jaroslav Volf – kanoista

Můžeme
s jistotou hovořit o velmi disciplinovaném sportovci, jehož tvrdá a
cílevědomá touha po vítězství byla odměněna celou řadou významných ocenění.
V jeho sbírce najdeme šest zlatých a tři stříbrné medaile
z mistrovství světa, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili z letních
olympijských her. Letos svoji profesní kariéru vrcholového sportovce ukončil a
přijal pozici vedoucího trenéra
v Armádním
sportovním oddílu vodního slalomu DUKLA v Brandýse nad Labem
 

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Doma už
máte pěknou sbírku ocenění. Kde mají své místo?
 

Za dlouhou
dobu naší závodní kariéry jsem těch ocenění posbíral docela dost, to je pravda.
Uložena jsou v krabicích ve skříni. (smích)

 

V roce 1996
jste začal svoji medailovou kariéru. Máte povinnost někam medaile brát, nebo je
to jen na domluvě?
 

Povinnost ne.
Většinou to je na požádání do různých rozhovorů pro televizi, nebo na focení do
časopisů.

 

Jsou
s medailemi spojené nějaké pověry?
 

Třeba že se medaile
nemá dávat na krk někomu jinému? To budou asi jen povídačky, na které nikdo
nevěří. Mnohdy je takové zapůjčení skvělý nápad. Jako třeba ten, kdy jsme na
jednom z profesních setkání vašeho magazínu spolu s ostatními
medailisty zapůjčili čtrnáct medailí moderátoru Petru Vichnarovi, abychom mu
připomněli čtrnáctery olympijské hry, které moderoval. Letos oslavil šedesátku
a byl to pro něj určitě nezapomenutelný dárek.

 

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Kdyby se
stalo, že se medaile ztratí, je šance získat její duplikát, nebo medaili náhradní?
 

To asi ne.
Ztrácet ji, abych to vyzkoušel, radši nebudu. 

 

Jsou nějaké
dané parametry, které musí sportovec splňovat, nebo naopak indispozice, které provozování
tohoto sportu vylučují?
 

Žádné dané
parametry sportovců nejsou. Sportovci v našem sportu mohou být velcí,
malí, tlustí i tencí. (úsměv)

 

Lodě před
závody procházejí kontrolami. Na co jsou zaměřené?
 

Kontroluje se
jejich váha, délka a šířka. Jestli je loď hodně nosná, má spíš kulaté nebo
ploché dno, to už je jedno a je na každém závodníkovi, na jakém typu lodě se mu
dobře jezdí. Před každým závodem se také z důvodu bezpečnosti kontrolují
přilby a vesty.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

S jakým
sportem má kanoistika technickou podobnost?
 

Aby člověk
v tomto sportu mohl uspět, musí v sobě v určitém poměru spojit
technickou, fyzickou, psychickou a taktickou připravenost. Tento sport rozhodně
patří k technicky náročnějším. Nezanedbatelná je ale i fyzická kondice. Pokud
bych měl slalom na divoké vodě přirovnat k jinému sportu, zátěží by byl
podobný asi běhu na 800 metrů, technickými požadavky možná krasobruslení.

 

Jakým negativním
zdravotním následkům se kanoisté vystavují?
 

Vykloubení
ramene, bolesti loktů a kolen. Každý sport, který se dělá vrcholově, přináší
nějaké zdravotní problémy nebo zranění… Na druhou stranu – člověk, který
sportuje, je na tom zdravotně mnohem lépe, než člověk nesportující.

 

Jak dlouho
vydržíte v lodi, ve které není téměř možné se hýbat?
 

Nejhorší to je
v zimě, když z lodě při tréninku nevylézáme a člověk je více oblečen.
To v lodi vydržím hodinu a pak se učím znovu chodit. Protože v lodi
klečíme, odkrví se nám nohy a pak nejdou narovnat. Většinou si po takovém
tréninku připadám jako stařeček s obrnou. Lepší to je v teple, když
po každé jízdě z lodě na chvilku vysedneme.

 

Musíte
pravidelně podstupovat nějaká povinná lékařská vyšetření?
 

Každoročně
podstupujeme vyšetření EKG a zátěžové testy, zdravotní prohlídky. V tomto
směru jsme kontrolováni dostatečně. Také se k tomu připojují antidopingové
kontroly. Na Antidopingový výbor ČR musíme na období tří měsíců předem hlásit,
kde každý den budeme k zastižení pro případnou kontrolu.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké
inovace v kanoistice zaznamenáváte?
 

Ve své patnáctileté
sportovní kariéře jsem několik změn zažil. Co se týká materiálu,
s Ondřejem Štěpánkem jsme začínali na lodi dlouhé 458 cm, od roku 2005 se jezdí
na lodích dlouhých 410 cm. V letošním roce se snížila váha deblkánoe
z 15 na 13 kg. Dvě změny jsme prožili také v oblasti závodění.
Nejdříve se do výsledku závodu započítávala lepší jízda ze dvou, po OH
v Sydney se začaly obě jízdy sčítat a od roku 2009 se jezdí pouze na jednu
finálovou jízdu.

 

V čem
se takové zkrácení lodí promítlo do jejich jízdních vlastností?
 

Zkrácením
délky se lodě staly mnohem obratnější. Na závodech se staví obtížnější tratě,
což je zajímavější pro diváky. Je to podobné asi jako carvingové lyže
v lyžování.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Fot: ČTK/Koller Jan

 

Sám si loď
zřejmě nevylepšujete? (úsměv)
 

Sám si na to
opravdu netroufám. (smích) Ale ve
spolupráci s výrobcem lze některé úpravy provést.

 

Jak moc
musíte do sportu investovat vy sám?
 

Do svého
vybavení naštěstí investovat nemusím. Velkou část materiálu hradí náš oddíl DUKLA,
a když člověk pronikne do světové špičky, další vybavení většinou dostane od
výrobců, pro které to je dobrá reklama. Kanoistika není úplně levný sport.
Deblkánoe, na které závodíme, stojí 80 000 a pádlo kolem 6 000 korun.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Také jste
čerstvě usedl do manažerské pozice, je to tak?
 

Po letošní
sezoně, kdy jsme s Ondřejem Štěpánkem ukončili závodní kariéru, působím
v DUKLE Brandýs jako vedoucí trenér. Takže budu muset zasednout i na židli
k počítači, ne jen do lodi. Čeká mě více kancelářské práce, pravda.

 

Bude to jistě
o něco pohodlnější, hlavně kvůli teplotním rozdílům…
 

Ty teplotní
rozdíly jsou někdy docela drsné. Nemám rád studenou vodu. Ale je pravda, co
říká trenér, že jim je na břehu větší zima, protože se nehýbou. My se i
v zimě na vodě zahřejeme. Vypadá to divně, ale je to tak.

 

Jak se
takové otužování promítá ve vašem životě v tom pozitivním smyslu slova?
 

Nevím, jestli jsem
odolnější, ale asi nemám z těch změn takové šoky, jako mnozí mohou mít.

 

Co vám
tento sport přinesl po duševní stránce?
 

Řekl bych, že
dokážu přijmout prohru, ale nemám ji rád. (úsměv)
A mám chuť být nejlepší i v jiných oblastech života. Myslím si, že
nejsem úplný perfekcionalista, ale nesnáším, když někdo svou práci odflákne.
Vážím si toho, co všechno jsem kolem sportu zažil a jaké lidi poznal. Je to kus
života. Měl bych říkat byl, protože
v mých čtyřiatřiceti letech je akorát tak čas se vrcholovým sportem
rozloučit. Alespoň z pozice sportovce ano. Nyní budu mít své příležitosti
jako trenér.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Nepřekvapuje
vás, že se do tohoto sportu pouštějí ženy?
 

Kanoistika na
divoké vodě je tak trochu sportem pro otrlé. Pro ženy je ještě náročnější v
tom, že závodí na stejné trati jako muži. Ale beru jako přirozenou věc, že
holky u vody vždycky byly.

 

Mohou spolu
v lodi závodit muži i ženy?
 

Jezdí se i
závody, spíše takové „sranda“ závody, kde startuji smíšené posádky. Je to
vyloženě o zábavě. Dříve se v kategorii C2mix závodilo i na mistrovství
světa. Možná přijde doba, kdy se tato kategorie zase vrátí.

 

Na co byste
se ve své nové pozici rád soustředil?
 

Především se
snažím zasadit o to, aby naši nástupci měli pro sportování důstojnější zázemí,
než jaké jsme měli my. Potom samozřejmě musíme sportovcům vytvořit takové
podmínky, aby chtěli za DUKLU závodit a také aby pronikli na přední příčky
v hlavních závodech sezony, jako jsou ME, MS nebo OH.

 

Jak lze k tomuto
sportu motivovat mladé lidi?
 

Já bych to
vzal trochu z druhé strany. Nebudu mluvit o DUKLE Brandýs, kde působí
profesionální sportovci, ale o oddíle, kde jsem s kanoistikou začínal
a kde nyní pomáhám s tréninkem dětí. Motivoval bych je tím, že u vody je
super parta, že to je v létě ten nejkrásnější sport, jaký mohou dělat. Pak už
je jen na dětech, jak moc budou samy chtít uspět.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Je velká
konkurence kajakářů?
 

Ze všech kategorií, ve kterých se ve slalomu
závodí, je konkurence mezi kajakáři největší. Je to dáno tím, že většinou
všechny děti začínají na kajaku, takže startovní listina kajakářů je
nejobsazenější. Na světových soutěžích to došlo již tak daleko, že dva bývalí
mistři světa na kajaku Francouz Fabien Lefèvre a Ital Stefano Cipressi,
pravděpodobně kvůli obrovské konkurenci v kajaku, začali závodit také na singlkánoích.

 

Která země
je v kanoistice nejrozvinutější?
 

Řekl bych, že
to bude Francie. Je to velká země, která má dostatek krásných alpských řek a
kanoistika je tam téměř národním sportem. Podpora státu je obrovská a také, co
se výsledků týká, patří Francie mezi nejúspěšnější země.

 

Překvapují
vás některé země v kanoistice?
 

Malajsie,
Venezuela, Turecko. Jsou to země, kde s vodním slalomem začínají, jejich
závodníci zatím nemají šanci projít z kvalifikace do semifinále, ale
v Praze na MS 2013 startovalo hned několik jejich lodí.

 

Jaký je váš
vztah k přírodě?
 

Velmi kladný,
ale tento sport se stále víc přesouvá do měst. Kvůli infrastruktuře. Například na
Lipně už závody typu SP, ME, MS uspořádat nejdou.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Můžete
trénovat i mimo řeku?
 

Co se týká
jízdy v lodi, veslaři i rychlostní kanoisté mohou využívat jízdu na
trenažérech. Nám ty vlny a změny směru jízdy moc nasimulovat nejdou. Na divoké
vodě je to spíše o postřehu a reakci na to, když vám loď zrovna nejede podle
plánu. V různých situacích musíme umět zvolit optimální variantu nájezdů do
branek, správnou kombinaci záběrů. I těm nejlepším závodníkům se někdy stane,
že s nimi voda provede něco, co nečekali.

 

V čem
se ten faktor nepředvídatelnosti odráží?
 

Ve výsledcích.
Ty jsou někdy překvapivé. Stává se, že největší esa našeho sportu občas
nepostoupí ze semifinále. Závody ve vodním slalomu jsou někdy trochu loterie. (úsměv)

 

Děkuji za
rozhovor.
 

 

Text: Michaela
Lejsková

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.com

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

Martin Heřmanský – ředitel zastoupení Harley-Davidson Motor Company

Martin Heřmanský je charismatický mladý
muž. Vztah k legendární značce Harley-Davidson
měl už od dětství. A tak jako pro většinu lidí z branže, i pro něj byla tato
značka symbolem svobody, nezávislosti a Ameriky. Proto když přišla nabídka
zúčastnit se výběrového řízení na regionální pozici u H-D, neváhal. A
v náročném konkurzu uspěl. Dnes je ředitelem „Harleye“ pro střední a
východní Evropu. Co všechno tato pozice obnáší, jak se liší zákazníci
v jednotlivých zemích nebo jaký drží společnost dress code, o tom všem
jsme si povídali jednoho odpoledne v hotelu Neruda.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jak jste se vůbec dostal k motocyklům a
potažmo k značce Harley-Davidson?

Značku Harley-Davidson jsem začal vnímat již jako náctiletý kluk díky
kultovním americkým filmům. První osobní zážitek s harleyem jsem měl
v roce 1990, kdy jsem pracoval jako student na hotelovém baru
v anglickém Brightonu. Jednoho dne přijela skupina patnácti lidí na motocyklech
H-D a ubytovala se u nás na víkend. Já pak asi půl hodiny obdivně obcházel
každý stroj na hotelovém parkovišti, ale strach mi nedovolil si sednout.
V tu chvíli mě samozřejmě ani nenapadlo, že bych někdy mohl být součástí
něčeho tak velikého. Po návratu z Anglie jsem dál chodil na vysokou školu,
pak pracoval v automobilovém průmyslu a veškerý svůj volný čas jsem
věnoval volejbalu, který jsem závodně hrál. Motocykly šly naprosto mimo mě. Je
ale pravda, že harley kdesi hluboko v mé hlavě zůstal a tiše si žil svým
životem.

 

A kdy to vypuklo? Kdy jste se stal
skutečným ředitelem regionálního zastoupení H-D pro střední a východní Evropu?

Domnívám se, že
každému z nás se alespoň jednou za život poštěstí být ve správný čas na
správném místě, a přesně toto se stalo mně. Bylo mi nabídnuto se zúčastnit
výběrového řízení na regionální roli u nejmenované americké firmy. Popravdě
řečeno se mi moc nechtělo, ale poté, co padlo jméno Harley-Davidson, jsem už
neváhal ani vteřinu. Šel jsem do toho a podařilo se mi ve velmi náročném
mezinárodním konkurzu uspět.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Tato práce je bezesporu náročná na čas, vy
sám máte dvě malé děti, daří se vám skloubit čas věnovaný práci a čas věnovaný
rodině?

Je pravda, že má práce vyžaduje poměrně
dost cestování, takže jsou období, kdy mě doma moc nevidí. Když jsem
v České republice, snažím se dětem a rodině věnovat maximální množství
volného času i za cenu toho, že jsem v podstatě vzdal veškeré koníčky,
hlavně pak sport. Čas strávený s dětmi a možnost být u toho, jak vyrůstají,
mi to tisíckrát vynahrazuje.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Dá se ve vašem případě použít rčení, že
„moje práce je mi zároveň koníčkem“?

Tak to zcela jistě ano. Je až
neuvěřitelné, jak snadno a jak moc je tato značka schopna naprosto přirozeně
člověka oslovit a následně totálně pohltit. Možná to bude znít jako klišé, ale
do práce se těším každé ráno, i když vím, že mě čeká těžký den. To se mi nikdy
předtím nestalo.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den s
„Harleyem“?

Každý den je v zásadě
trochu odlišný, záleží na tom, v jaké části světa se zrovna nacházím.
Například včera jsem byl v Praze a po příjezdu do kanceláře mě čekala
rychlá kontrola e-mailů, jejich vyřízení a porada s týmem. Po ní konferenční
hovor s Robem Lindleym, šéfem H-D pro Evropu, Střední východ a Afriku, na
téma současného vývoje motocyklového trhu v regionu střední a východní
Evropy, prodejních výhledů do konce roku a hospodářského výsledku naší pobočky.
Odpoledne jsem s kolegou Bobem diskutoval plán komerčních školení našich
dealerů a také geografický rozvoj dealerské sítě v Polsku. Večer, před
odletem na meeting do centrály v Oxfordu, jsem s naším marketingovým
managerem Michalem procházel průběžné výsledky naší podzimní marketingové
kampaně H-D Riders Wanted. Prostě žádná nuda.

 

Jezdíte na motorce do práce a máte svůj harley?
Jaký model?

Já se snažím
jezdit na motocyklu, co nejvíce to jde, je to pro mě obrovský relax a útěk od
každodenních starostí. Do práce na motocyklu samozřejmě jezdím často, šetřím
tak spoustu času a nervů. Jezdím totiž přes centrum a na motocyklu je snazší se
vyhnout dopravním zácpám. Až donedávna jsem měl jeden z nejoblíbenějších
modelů naší touringové řady – Road
King Classic
. Nyní jej měním za
zcela nový model pro rok 2014. Ještě nemám úplně jasno, zdali to bude Street Glide nebo Electra Glide Ultra
Limited
. Jeden je pohodlný koráb
na polykání kilometrů, druhý model je spíše stylový stroj pro trochu agilnější
jízdu. Který z nich to bude, se rozhodnu v nejbližší době. Oba modely byly
součástí nedávného největšího produktového launche v dějinách značky pod
názvem Projekt
Rushmore
a technologicky se
jedná o dokonalé motocykly, které nastavily laťku v segmentu Touring hodně vysoko.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Značka H-D působí obecně na lidi svobodným
a bezprostředním dojmem. Projevuje se to i ve firemní kultuře regionálního
zastoupení H-D?

Setkávám se s
názory, že hlavní pracovní náplní zaměstnanců H-D je ježdění na motocyklech.
Tak to samozřejmě není. Harley-Davidson je akciová společnost kótovaná na NYSE a
každoročně se za své aktivity a výsledky zodpovídá akcionářům. Jedná se tedy o
tvrdý byznys, ve kterém přežije jen ten nejlepší, a toho se pouhým ježděním
logicky nedá dosáhnout. Na druhou stranu, korporátní kultura Harley-Davidson je skutečně unikátní fenomén, který se buduje již 110 let. Na světě neexistuje
mnoho firem jako H-D, kde se tak výjimečným způsobem kloubí aspekty
korporátního prostředí globální společnosti s hodnotami vyznávajícími
svobodu jednotlivce. Právě tyto hodnoty se následně přenášejí do pracovního
nasazení, chování a jednání našich zaměstnanců.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

V čem se třeba odlišujete od běžných
kanceláří nadnárodních firem?

V čem
konkrétně se odlišujeme od běžných nadnárodních firem, je těžké generalizovat,
nicméně jedna věc mě napadá okamžitě – dress code. I zde hraje svoboda zcela
zásadní roli, je prakticky na každém zaměstnanci, jak a v čem chodí do
práce nebo na pracovní schůzky. Nikdo nám nepředpisuje upnutá saka a límečky ke
krku, tudíž logicky nejčastěji chodíme v džínách a značkovém oblečení H-D,
jako jsou trika, košile, mikiny. Milujeme naše legendární kožené bundy. Dalším
specifikem firemní kultury H-D je způsob řízení. Oproti velkým nadnárodním
firmám je firemní hierarchie horizontální, nikoli vertikální. Pro nikoho
z nás tedy není problém zvednout telefon a zcela přirozeně zavolat
komukoliv z nejvyššího vedení firmy jak v Evropě, tak v USA. To
si skutečně ve většině jiných firem stejného významu a velikosti nedokážu
představit.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jsou všichni na zastoupení H-D pro střední
a východní Evropu motorkáři? Kolik zaměstnává lidí?

Všichni
mí kolegové na motocyklu samozřejmě jezdí, ve firmě nás je sedm.

 

Vaše motto výročních oslav bylo: „Už 110
let kašleme na krize.“ Opravdu se u vás nedávná ekonomická krize neprojevila?

Motto „Už 110
let kašleme na krize“ vymyslel Jarda Vavřina, jeden z majitelů pražského
dealerství a organizátor pražských oslav. Nevztahuje se ale pouze k nedávné
ekonomické krizi, nýbrž reflektuje na celou historii 110 let značky. Firma si
za uplynulé více než století prošla několika krizemi. Jedna z největších
se dostavila v roce 1969, kdy byl Harley-Davidson na 12
let prodán firmě AMF. Tato ani žádná jiná krize nás nedokázala dostat na
kolena, naopak jsme z nich vždy vyšli posíleni. Zásadní roli v tom
hrál další fenomén, který žádná jiná značka na světě nemá – naši zákazníci. To
oni svou loajalitou a vášní ke značce, jejíž logo si mnoho z nich
tetuje na vlastní tělo, v těžkých časech Harley-Davidson drželi a
posunuli jej vždy o kus výš a dál. Nedávná ekonomická krize se samozřejmě na
prodejích značky v ČR projevila, ale v porovnání s ostatními hráči na
trhu pouze nepatrně. Naši zákazníci jsou prostě nejlepší na světě a jejich síla
zafungovala i u nás.

 

Kolik motocyklů letos prodáte v regionu v
porovnání s rokem 2012?

Od roku 2009, kdy naše pobočka pro střední
a východní Evropu vznikla, prodeje a tržní podíl Harley-Davidson jak v ČR,
tak v celém tomto regionu každoročně rostou a letošní rok nebude výjimkou.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Který z trhů spadajících pod vaše
zastoupení má největší perspektivu?

My nedělíme
region podle tržních perspektiv. Každý trh, na kterém působíme, má svá
specifika, ke každému z nich přistupujeme zcela individuálně, ovšem se stejným
nasazením a zájmem. Zákazník totiž musí získat stejný zážitek se značkou, ať je
v Praze, nebo v Tallinnu. Česká republika má ve spojení s Harley-Davidson v Evropě výjimečnou pozici díky své jedinečné historii. První
dealer zde byl otevřen již v roce 1924 a na přelomu 20. a 30. let byl tak
úspěšný, že ČSR byla druhým největším trhem značky na světě po USA. Subjektivně
mohu dodat, že i v dnešní době patří čeští dealeři k těm
nejkvalitnějším v regionu, svým zákazníkům rozumí a značkou dlouhá léta
žijí. Z hlediska prodejního objemu je naším největším trhem logicky
Polsko, kde značka za posledních pět let zaznamenala výrazný nástup.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jak se liší zákazníci na jednotlivých
trzích? Jsou jiní třeba v Polsku, pobaltských zemích a u nás?

Jako všude
jinde v životě, ani u H-D nenajdete dva zákazníky, kteří by byli zcela
identičtí. Pohybujeme se mezi homogenními skupinami heterogenních osobností. Někdo
rád pije pivo, někdo zubrovku, někdo spí rád pod širákem a někdo zase výlučně
v pětihvězdičkovém hotelu. Všechny zákazníky však spojují dvě věci – již
zmiňovaná vášeň ke značce H-D a osobnostní rys zvaný individualita. Právě naše
motocykly jsou pro ně jednou z možností, jak svůj individuální postoj ke
světu dát najevo. Všimněte si, že málokdy narazíte na dva stejné modely H-D. 90
% našich zákazníků si je upravuje podle svých představ. Customizovaný stroj nám
o svém majiteli hodně napoví.

 

V současnosti máte v Česku pět dealerů.
Myslíte, že by se jich uživilo ještě více?

Pro zákaznicky
orientovanou značku, jakou je Harley-Davidson, je velmi důležitý termín dostupnost.
Naší ambicí je zajistit pro naše zákazníky správné produkty za správné ceny a
na správných místech. Budování dealerské sítě v tom hraje klíčovou roli.
Chceme být dostupní, ale nikdy na úkor investic našich obchodních partnerů, a
to ani těch nových, ani těch stávajících. Jdeme cestou spíše menší, ale
kvalitní a profesionální dealerské sítě, kde je každý zákazník vítán a
stoprocentně obsloužen, nežli cestou kvantity – tzn. mnoho dealerství, která
mezi sebou bojují o přežití. Výsledkem je vždy oslabení pozice značky, jak to
můžeme vidět na mnoha případech u prodejců aut nebo i u některých motocyklových
značek.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Plánujete rozšíření dealerské sítě? Jak je
to v ostatních zemích?

Naše konkrétní
plány do budoucna nejsem oprávněn sdělovat, bezezbytku platí ovšem to, co jsem
odpověděl na předchozí otázku. Obecně – pokud vyhodnotíme, že některý trh má
potenciál k absorpci dalšího dealera, což povede k posílení naší tržní
pozice a lepšímu uspokojení zákaznických potřeb, budeme pochopitelně připraveni
naší síť v regionu rozšířit.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Několik posledních let bylo z hlediska
marketingu hlavně ve znamení sportsteru jako nejdostupnější řady pro vstup do
světa H-D. Budete v tom pokračovat, nebo chystáte změnu strategie?

Marketingové
zaměření na sportster mělo své opodstatnění. Kolem značky Harley-Davidson totiž koluje několik mýtů. Jedním z nich je cena, o níž si řada
lidí myslí, že začíná na půl milionu korun a výše. A jsme opět u té
dostupnosti. Na konkrétních případech sportsteru jsme trpělivě mýtus nedostupné
ceny bořili a musím říci, že výsledky našich aktivit mě osobně mile překvapily.
Některé naše nápady byly dokonce převzaty ostatními zastoupeními H-D
v Evropě jako příklady dobré praxe. Co se týká změny marketingové
strategie, nemohu odpovědět, neboť naše konkrétní plány do budoucna nejsem
oprávněn sdělovat. Dá se ovšem tušit, že díky letošnímu představení zcela
nových touringových modelů v rámci Projektu Rushmore
budeme marketingově velmi aktivní i na tomto poli. Zákazníci se mají na co
těšit.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Nedávno jste představili novinky pro rok
2014. Už jste se na nich projel? A která vás nejvíc oslovila?

Letos jsem se
stihl projet na většině novinek a musím říci, že naše product development centrum
v Milwaukee udělalo obrovský kus práce. Rádi říkáme, že vyrábíme motocykly
navržené motorkáři pro motorkáře, a u Projektu Rushmore to
platí dvojnásob. Vývoj trval čtyři roky a za tu dobu jsme mluvili
s desítkami tisíc našich zákazníků na všech možných místech světa a
sbírali zpětnou vazbu o jejich přáních a očekáváních týkajících se našich
touringů. Výsledek stojí za to. Road
King Classic
, Street Glide nebo Electra Glide Ultra
Limited
jsou v současnosti
nejlepšími motocykly na dlouhé cestování. Už se těším na jaro.

 

Děkuji za rozhovor

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Design Hotel Neruda www.designhotelneruda.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Bc. Radka Svobodová – terapeutka

Péče
o naši fyzickou schránku jde ruku v ruce s psychikou a duševní
rovnováhou. Je jisté, že všechny roviny by spolu v ideálním případě měly
rezonovat. Dnešní doba takové rovnováze příliš nenahrává, a tak často hledáme,
nebo ještě nevíme, že bychom hledat měli, někoho či něco, co nám k takové
rovnováze dopomůže. Radka Svobodová má nejeden zajímavý tip a postřeh, které
nacházejí řešení pro mnohé naše větší či menší problémy, které se v našem
těle tak rády kumulují.

Radka Svobodová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
se svými klienty obvykle začínáte, co všechno o nich potřebujete vědět?

Když tak nad tím přemýšlím,
klienti to se mnou vlastně nemají úplně jednoduché… Začíná to už mou první
„podmínkou“ – aby to byl klient, kdo mi zavolá a ne jeho maminka či přítelkyně.
Vypadá to možná jako banalita, ale je to podstatná část léčby. (úsměv) A při prvním setkání pokládám vždy
úvodní otázku: „Co pro vás můžu udělat?“ Nevěřila byste, kolik lidí to vlastně pořádně
neví. Mám tu zkušenost, že se díky této otázce většinou dozvím nejvíc a je to
taková „nejčistší“ cesta za uzdravením. Také lépe navážeme spojení, což je pro
mne velmi podstatné. Ve chvíli, kdy jsem terapeutem tradiční čínské medicíny,
je pro mne nejdůležitější vstupní rozhovor. Zajímá mne životní rytmus a styl,
strava a v neposlední řadě se na další vyptávám otázkami, které spadají do
klasického čínského vyšetření a používají se empiricky. Pokud jsem osobním
trenérem, je má první otázka v podstatě stejná, jen „zadání“ je jiné,
třebaže se často prolíná se zdravím dotyčného.

Poznáte
nějakým způsobem některé nevyřčené věci?

Občas se to povede.(úsměv)

 

Co
na to klient, když jej seznámíte s příčinami jeho potíží? To se nemusí
vždy líbit…

Někdy to může být náročnější,
ale spíš bych řekla, že se lidem v tu chvíli, pokud příčinu nalezneme, uleví.
V podstatě jsou rádi, že si mohou říct: „Aha, tak proto je mi to, či ono.“
Takže je to vlastně pozitivní. (úsměv)

Radka Svobodová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Seznamte
nás trochu s metodikou. Která terapeutická metoda je na co nejúčinnější a
proč?

Akupunktura
je metoda ideální u funkčních problémů, neuróz, bolestivých stavů, vnitřního napětí.

Fytoterapie
(neboli bylinná léčba) je vhodná
zejména u organických onemocnění a u stavů velkého vyčerpání, kdy je potřeba tzv.
„dolít palivo“.

Qi
Gong
je čínské cvičení, jímž lze zprůchodňovat vlastní energetický
systém a tím urychlit svou cestu ke zdraví.

Dietetika
je poučení o dietetických zásadách dle
pravidel TČM (TČM = tradiční
čínská
medicína), které mohou často
výrazně posunout a vylepšit zdravotní stav.

Tuina
a sportovní masáž
je čínská a „klasická“ masáž pro
bolestivé stavy pohybového aparátu.

Osobní
trenérství
v mém podání představuje kombinaci různých
typů cvičení dle předpokladů a požadavků klienta.

Dávám přednost tomu, co
si tělo a duše klienta žádá. (úsměv)
Osobně je mi nejbližší akupunktura a fyzický kontakt jako takový.

 

S čím
ideálně kombinujete masáže, abyste docílila co nejlepšího výsledku?

Čistě jen masážím se
již nevěnuji, používám je především sekundárně při jiných metodách, nejčastěji
během cvičení, v pauzách, to mají klienti moc rádi.

Radka Svobodová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jistě
je důležité také prostředí. Na co jste kladla důraz při zařizování interiéru?

Aby byl příjemný
terapeutovi, shodoval se s jeho představou pohody. Aby tam nebylo nic, co
by ho „rušilo“. Klienti se střídají, terapeut zůstává.

 

Co
je důležité, aby během návštěvy vnímali vaši klienti?

Asi to, že jsou v rukou
někoho, kdo má o ně opravdu zájem a chce jim opravdu pomoci. Že nahrazuji slovo
„problém“ slovem „situace“, a pokud to jde, tak i s trochou světla na konci
tunelu.

 

Existují
i ve vašem oboru nějaké podprahové informace, které člověk dostává, mají na něj
vliv a nemusí o tom nutně vědět?

Myslím si, že existují
ve všech oborech, tedy i při mé práci, a že nás ovlivňují stále, i když o nich nevíme.
A když se povede, že je zaregistrujeme a řídíme se jimi, to se pak mohou dít zázraky.

 

Vaše
praxe je velmi bohatá. Vnímáte to tak i vy sama? Jak se dál máte v plánu
rozvíjet?

Nevím, zda bohatá… Mám
pocit, že čím víc toho vím, tím víc se musím učit… Ale prý je to „normální“
průběh. (úsměv) V jednoduchosti
je často pravda… tak to je můj plán do budoucna: „zjednodušovat“ a jít přímo
k „jádru pudla“ ve všech mých oborech.

 

Které
profesní etapy byly pro vás stěžejní?

V podstatě to bylo
úplně na začátku. Neměla jsem už skoro vůbec žádné peníze a rozhodovala jsem
se, jak dlouho budu ještě věřit, že mne někde zaměstnají jako trenérku. V té
době jsem sice měla pár let praxe, ale chyběla mi potřebná oprávnění. Jedna
z možností, nad kterou jsem tehdy vážně uvažovala, byla uklízečka ve
fitness centru. Říkala jsem si, že takhle budu u zdroje, a když se místo v posilovně
uvolní, budu mít větší šanci. Nakonec to nebylo nutné, ale bývala bych to
udělala. Byl to můj sen, který se nakonec uskutečnil. A pak to bylo studium
dvou náročných škol najednou – to už asi bylo opravdu trochu moc… Ale přežila
jsem. (úsměv) 

Radka Svobodová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
si myslíte o tom, jak většina lidí vede svůj život? Ostatně, váš názor na to je
oprávněný, protože životní styl se odráží na fyzické i psychické kondici.

Těžko soudit, pro
každého je to „dobré“ něco jiného. Žijeme, co jsme si zvolili, sklízíme, co
jsme zasadili. „Příčina – následek“ je pro mne přirozenou rovnicí. Je na nás
vyvíjen velký tlak, jsme dost rychlí a bojíme se. Je těžké tomu čelit, zpomalit
a vidět to, co je opravdu podstatné. Děláme chyby, ale ty jdou, díky Bohu,
občas i napravit. A také mám pocit, že se začíná blýskat na lepší časy.

 

Nepodceňujete
vy sama sílu svého vnitřního hlasu? Kdy jste se této oblasti začala více
věnovat?

Jéje, určitě se občas
nechci poslouchat, hřeším! Snad se mi to ale daří držet v rozumné míře a stejně
tak i následky, které to provází.(úsměv)
První vědomé setkání si pamatuji, když mi byly tak tři roky, takže asi od té
doby.

 

Stalo
se vám někdy, že přišel klient, kterému jste nedokázala pomoci a rovnou jste mu
doporučila jiné služby, či něco podobného? Dokážete odhadnout, co vám talent
dovolí?

Ano, stalo se mi to
několikrát. Pokud mám pocit, že nepomůžu, tak klienty buď posílám rovnou jinam,
pokud vím kam, nebo se domluvíme, že to zkusíme a uvidíme. Občas se stane, že dělám,
co umím – a nic. Nemám ambice být terapeutem pro každého. A některé potíže mají
kořen jinde a musí se na ně jinak, než jak to umím já.

 

Podrobujete
své klienty nějakým testům, abyste zjistila, jak jsou na tom?

Testy zařazuji nejčastěji
při první hodině, abych zjistila, jak se věci mají, nebo pak kontrolně v
průběhu, pokud je potřeba.

 Radka Svobodová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Na
co by se měl připravit každý, kdo jde k vám na terapii a do jaké míry pak
terapie ovlivní celý jeho den?

Asi na to, že jsem
poměrně dost upřímná, že jsem ráda za upřímnost a že dávám „domácí úkoly“. Léčba
pro mne představuje spolupráci obou stran, nikoli jen pasivní přijímání. Netuším,
jak klienta naše setkání ovlivní… Každého asi jinak. Jdeme často do hloubky,
tak se možná pak mohou klientovi v hlavě točit myšlenky…

 

Lidé
jsou většinou orientovaní na výsledky než na procesy. Jaký je váš názor
z pozice vaší praxe?

To vám musím dát za
pravdu. Jak jsme rozmazlení různými „rychlými účinky“, nechce se nám akceptovat
fakt, že všechno má svůj čas. Někdy to jde rychle a někdy zase ne(smích)

Radka Svobodová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaká
řešení přináší akupunktura? Je tato metoda něčím nebezpečná?

Jak jsem již řekla, je
to metoda velmi vhodná u různých funkčních problémů, při neurózách či při bolestivých
stavech. Dobrých výsledků dosahuje rovněž v situacích, když zápasíte
s nějakým vnitřním napětím. Oproti bylinkám je efekt často rychlejší a viditelnější.
Je to jako se vším – když něco děláte, musíte vědět, co děláte a s kým. Abyste
například z někoho velmi unaveného nevycucla to málo, co v něm ještě
zůstalo, nebo nepíchla do někoho, kdo má třeba potíže se srážlivostí krve… Nebo
musíte vědět, jak naklopit jehlu, abyste nezpůsobila vážné zdravotní potíže
nebo dokonce smrt. Má to různá úskalí.

Radka Svobodová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Platí,
že být v kondici je stav mysli?

Myšlenka je nad tělem,
ale to musí dohonit tramvaj, když je třeba. (úsměv)

 

Jakým
způsobem by si měl terapeut chránit vlastní energii a zdraví, když přichází do
blízkého kontaktu s tolika lidmi?

Tak to nevím, jestli se
mi na to podaří úplně a zcela odpovědět… Klienti se mne na to také často ptají.
Nabízím jim většinou dvě možnosti, které mohou vyzkoušet, když se jim někdo
snaží vycucnout energii: „Kondom“ – princip spočívá v tom, že přes sebe až
k zemi přetáhnete imaginární prezervativ, abyste byli v bezpečí. To
vzbuzuje opravdu hodně úsměvů.(smích)
„Obrácené zrcadlo“ – postavíte si před sebe imaginární zrcadlo, zrcadlovou
plochou proti člověku, před kterým se chráníte. Jeho energie se od zrcadla
odrazí a vám neublíží. Při práci mám vždy zapálenou svíčku, nad kterou si po
každém pacientovi „opaluji“ ruce, abych jeho energii ze sebe setřela. Když
odcházím domů, umyji si ruce, a tím svůj pracovní den zakončím.

Radka Svobodová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
všechno vám přinesla praxe a zkušenosti v osobní rovině?

Obojí se v mém
případě prolíná. Když pracuji na sobě, zlepšuji se pracovně. Uvažováním nad
klientem se dostávám i já blíž k sobě.

 

Jakým
způsobem si sama udržujete rovnováhu?

Zvedám se, když klesám,
snižuji se, když jsem příliš ve výškách.(úsměv)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make up a vlasy: Pavel
Filandr www.pavelfilnadr.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Radka Svobodová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

RNDr. Joseph Šmarda, BSc. – imunolog, biochemik

Tento výjimečný muž s jasnými cíli
je sám zářným příkladem toho, co přednáší na světových univerzitách. A tím je
přesvědčení, že v životě i ve sportu je nejdůležitější rovnováha. Podle
jeho názoru dnešní sport už vůbec není tím, čím býval před dvaceti lety, a
Joseph Šmarda tvrdí: „Jsme mimina a ne tvrdí hoši.“ Přesto se snaží pomáhat
vrcholovým sportovcům dosáhnout maxima. Jeho charisma, zdravý rozum a zápal pro
sport vás jistě přivedou k zamyšlení nad tím, jak se chováme ke svému tělu,
stejně tak, jako při našem inspirativním rozhovoru mě.

Joseph Šmarda, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Stal
se z vás freelancer, nezávislý pracovník v oboru imunologie. Co vás k této
změně ve vašem životě přivedlo?

Zdá se mi, že někteří lidé trochu prozřeli a začali
se více věnovat svému zdraví a výkonnosti. Na tuto poptávku jsem okamžitě reagoval
a začal se tedy výrazněji věnovat soukromému poradenství. Spolupracuji
především se sportovci a také začínám spolupracovat s klinikou v
Portugalsku, kde by mělo vzniknout nejlepší lékařské centrum pro sportovce na
světě. Tato klinika bude sdružovat specialisty od nejlepších holistických
lékařů, až po nejzkušenější dentisty.

 

Jak
pomůže zubař špičkovému sportovci ke zlepšení výkonnosti?

Zubař odhalí mnoho. Sportovec může trpět tzv. tichými
záněty na kořenu zubu, nebo v okolí dásní. Představte si takový zánět na horní pravé
šestce. Poté celý tento pravý meridián (energetická
dráha – pozn. redakce)
nepracuje jak má, tedy v tomto případě žlučník
a játra. Výkonnost celého organismu se tak pochopitelně snižuje, protože vše
souvisí se vším. To je základ holistické medicíny.

 

Řídíte
se holistickým přístupem také vy sám, excelentní sportovec?

Budoucnost sportu spočívá ve spojení holistického
zubaře, internisty, imunologa a chiropraktika. Jsem jasným důkazem toho, že i
v osmapadesáti letech lze vrcholově sportovat. Celý život se plně věnuji
svému tělu, nekouřím, nepiji alkohol, spím sice málo, ale tvrdě, protože
pracuji i šestnáct hodin denně. Chci lidem ukázat, že to stále jde. Je to pouze
o tom, jak se člověk stará o své fyzično.

Joseph Šmarda, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Budete
se tedy stěhovat do slunného Portugalska?

To nebude nutné. Budu tam pravidelně létat, ale zůstanu
věrný naší zemi. Mám to zde velmi rád. Navíc zde mám sportovní zázemí.

 

Spolupracujete
i s českými vrcholovými sportovci?

Snažil jsem se. Jsem Čech a jsem na to pyšný. Hřejí
mě všechny medaile, které naši sportovci na světových sportovištích získávají.
Bohužel jsem narazil na stejný problém jako u autistů, kterým jsem se dříve
intenzivně věnoval, a to jsou finance. Naši sportovci nejsou zvyklí investovat
do svého zdraví a také nemají na péči o zdraví státní ani institucionální podporu.
Zažil jsem případy vrcholových sportovců, kteří byli sice velmi dobře vedeni po
stránce výživy i fitness, ale po sportovních výkonech si dali tlačenku a pivo, což
byla vůči jejich organismu naprostá nehoráznost.

 

Taková
tlačenka ale musí chutnat…

Ano, to jistě. Je to ale nejen otázka disciplíny,
ale též otázka přístupu k vlastnímu zdraví a především u sportovců přístupu k
výkonnosti. Vezměme si tenistu Novaka Djokovice. Rozhodl se investovat do své
výkonnosti a vrátilo se mu to tisícinásobně. Z testů potravinových
intolerancí se zjistilo, že ho na kurtu brzdí lepek. Začal ho ze své stravy eliminovat
a okamžitě jej to vyneslo na první místo světového žebříčku.

 

Z čeho
se takové testování skládá a jak je časově náročné?

Abychom mohli udělat detailní testy, potřebujeme
pouze odebrat krev, moč a stolici. Je to tedy časově nenáročné, otázka pár
minut. Osmdesát procent imunity sídlí v gastrointestinálním traktu, proto
je rozbor stolice velmi důležitý. Pokud jsou v něm nějaké poruchy, projeví
se to na hlavně na plících a mozku. Nedovedu si představit sportovce se
špatnými plícemi, protože právě ty jsou nositeli výkonnosti. Dlouho se také
nevědělo, že hormon štěstí, serotonin, je exkluzivně vyráběn právě
v gastrointestinálním systému. Důkazem toho je fakt, že lidé, kteří dobře
tráví, jsou obvykle velmi spokojení a dobře naladění. Ten, kdo dobře netráví,
rozhodně není šťastný.

Joseph Šmarda, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
je takové testování finančně náročné?

Vše záleží na tom, čeho chcete dosáhnout. Pohybujeme
se v rozmezí od šedesáti tisíc korun až do dvou milionů. To je
pochopitelně extrémní částka, ke které se vyšplhá obvykle klient, který vyžaduje
velmi hlubokou analýzu, a za kterým musím cestovat do zahraničí. Tím se náklady
pochopitelně zvyšují. Nejčastější test, ke kterému vyprodukuji přes padesát
stran podrobné analýzy, stojí okolo sta tisíc korun.

 

Často
od sportovců či jejich trenérů slýcháme, že „to je v hlavě“. Je to tedy
mylná domněnka?

Přesně tak. Pokud má sportovec díky nesprávné výživě
obnažené povrchy nervů, nic s tím nenadělá. Mozek vysílá signály do
svalové soustavy a do všech dalších orgánů. Pokud je ovšem mozek vysílá špatně,
sportovec zkrátka nemůže dosáhnout maximálního výsledku, protože tělo reaguje
pomaleji. Přístup ke sportu je dnes mnohem detailnější. Bohužel u nás sportovci
tento fakt stále zanedbávají, přitom jsou Češi rodilí sportovci a bojovníci.
Často vídáme, že se sportovec nervově hroutí i během závodu či zápasu, a to je
právě důsledek nesprávné výživy. Například již zmíněný lepek tuto reakci
zpomaluje. Potravin, které mohou tyto přenosy zpomalit, je ale značné množství.
Mléko, vaječný bílek a spousta dalších, specificky nazývaných mukozální potraviny.

 

Znamená
to tedy, že bychom měli ze svého jídelníčku vyřadit tolik oblíbená vejce?

To je na každém z nás. Věděla jste například,
že přibližně devadesát procent lidí je velmi intolerantních na vaječný bílek?
Je to v podstatě takové lepidlo. Schválně si jej zkuste nanést na prsty a
uvidíte, jak lepí. A nyní si představte, jak se chová uvnitř vašeho těla, hlavně
v tom případě, kdy vaječný bílek a jeho složky jako ovomukoid, nejsou stravitelné. Zjednodušeně řečeno, pokud budete
mít mozkové buňky „ulepené“ takovými mukozálními nebo lepivými složkami, jako jsou
kupříkladu opioidní peptidy kasomorfin, gluten exorfin a gluteomorfin/gliadorfin
(pocházející z lepku a mléka), mozek nebude nikdy fungovat tak, jak má.

 

Většina
sportovců má přece své nutriční poradce. Neodvádějí tedy takovou práci, jakou
by měli?

Tito poradci jsou samozřejmě pro vývoj a výkonnost
sportovce důležití. Bohužel ale nezacházejí do takových detailů a netestují
jednotlivé sportovce jako my, obvykle pouze následují jakési šablony. Každý
organismus je jiný a přesně na míru se mu musí ušít i výživa. Například nutriční
poradci obvykle netestují krevní skupiny a s nimi již geneticky určené různorodosti
trávení či potravinové alergie a intolerance. Je možné, že právě proto nemáme
tolik špičkových sportovců, protože odborníci se jim nevěnují na světové úrovni.

 

Zdá
se mi, že na tak malou zemi jich nemáme úplně málo. Chcete říct, že jde spíše o
náhody?

Ano, dle mého to jsou všechno výjimky. Od Jana
Železného a jeho nástupce Vítězslava Veselého, po kanoisty či fotbalisty. Máme
spoustu skvělých sportovců, ale jen minimum jich je v absolutní špičce. A
přitom by možná stačilo udělat to, co udělal tenista Djokovic. Tedy zamyslet
se, kam chci směřovat a udělat pro to maximum. Víte, v minulosti například
hokejisté hrávali i přes tisíc utkání za sezonu bez přestávky, v mnohem
tvrdších podmínkách a bez přileb. Dnes nic takového nevidíme. Dnes to jsou
mimina v plném brnění, s plexisklem na obličeji. Bylo to proto, že takzvaní
„železní muži“ (ironmen) byli živeni v jiném životním prostředí, a byli
tvrdí jak k sobě, tak i k soupeři. Dnes je prostředí horší, živiny
v potravinách jsou mnohem víc naředěné, než tomu bylo dříve – v porovnání
se sedmdesátými roky minulého století až o čtyřicet procent! Nemáme žádné
železné muže.

Joseph Šmarda, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Zmínil
jste tenistu Djokovice. Možná ne železný muž, ale jistě muž s dlouhodobě vysokou
výkonností, je další tenista, Roger Federer. Toho také pokládáte za výjimku? Na
špičce se přece drží již mnoho let. Jak je to možné?

Roger Federer jistě velmi důkladně studoval a nadále
studuje své zdraví, a myslím, že na to ve Švýcarsku podmínky měl a dodnes má.
Je také důležité, aby sportovec byl k tomuto přístupu vedený sportovní
organizací, či v mládí rodiči a mládežnickými trenéry. Například hvězda
jeho krajanky Martiny Hingisové zhasla velmi brzo právě proto, že se detailně
nestarala o své zdraví a dnes trpí různými autoimunitními onemocněními.
Rozhlédněte se kolem, sportovci jsou často zranění, nemocní, nefunkční a
nevýkonní. Nechtěl bych být v jejich kůži, až kariéru ukončí. Pak teprve
začnou závažné zdravotní problémy.

 

Co
nejméně tedy můžeme udělat pro své zdraví, pokud například nemáme finanční
možnosti, nebo nejsme ochotni do svého zdraví investovat?

Můžeme alespoň přestat „být tím, co čteme“.
Farmaceutické firmy nám například na jaře na billboardech oznámí, že je čas
alergií a polovina z nás začne okamžitě kýchat. Uznejte, jak směšné to je.
Člověk totiž ztratil schopnost být sám sebou.

 

Zdá
se, že posledních deset let žijeme v hysterické „bio“ době. Jaký máte
názor na biopotraviny?

Na rozdíl od běžných potravin nejsou biopotraviny
vystaveny velmi jedovatým látkám. To je ale patrně jediná výhoda. Jinak jsou
stejně jako ostatní potraviny vystaveny životnímu prostředí, slunečnímu svitu
jiné intenzity než před padesáti lety a kyselým dešťům. Před tím není zkrátka
úniku. Určitě bych ale biopotraviny doporučil, ale přesto bych ohledně nich
nebyl nijak hysterický.

Joseph Šmarda, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Vegetariánství,
veganství, frutariánství a mnoho dalších. Jaký je váš názor na tyto, v současnosti
populární, stravovací návyky?

Nejsem proti, ale jakákoli strava musí naprosto
pasovat danému jedinci. Pokud si člověk takové stravovací návyky vybere, musí
se velmi zajímat o veškeré suplementy, v případě vegetariánství nebo
veganství je například nezbytné doplňovat především železo.

 

Z televizních
reklam a billboardů na nás neustále útočí různé doplňky stravy, minerály,
vitamíny, tedy suplementy. Jsou opravdu tak důležité, nebo jsou to jen, jak se
říká, vyhozené peníze?

Nejlepší vědci světa hlásají, že ti, kteří neberou
suplementaci vitamínů a minerálů, aby si vybalancovali jejich nedostatky v těle
způsobené nedostatky v životním prostředí, páchají pomalou sebevraždu.
S tímto se naprosto ztotožňuji.

 

Každý
suplement je ale lék, který zatěžuje játra. Navíc většina z nás ani
netuší, co přesně našemu organismu chybí. Kde hledat řešení?

Právě proto je potřeba mít poradce. Každý, kdo se
zajímá o své zdraví a má možnosti, by si měl nechat udělat alespoň nějaké
měření. Samozřejmě sportovec mířící na titul mistra světa se musí svému zdraví
věnovat s mnohonásobně vyšší pozorností. Ohledně jater je to složité. Pokud je
suplement užíván nesprávně, může játra velmi zatížit.

Joseph Šmarda, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Trh
je zaplaven různými výrobky rozmanitých cen. Podle čeho se má člověk při výběru
doplňků řídit?

Cena finálního produktu je závislá na surovinách,
které jsou k výrobě použity. Nižší cena tedy obvykle opravdu odpovídá
kvalitě. Já sám používám suplementy vyšší cenové kategorie, protože mám jistotu
jejich kvality. Jako příklad uvedu rozdíl mezi anorganickými suplementy, jako
je například síran železnatý používaný v levných tabletách, a chelátu železa,
který je používán v ryze organických suplementech. Rozdíl v ceně může být
až desetinásobný. Nicméně chelátové formy jsou velmi biodostupné a mají nulové vedlejší
účinky.

 

Stav
organismu je tedy závislý na životním prostředí. Dalo by se říci, který národ
je nejzdravější?

Nejhorší rizika pro organismus představují spad
kyselého deště a sluneční záření. Před těmito faktory není úniku. Pokud byste
vaši otázku vznesla před čtyřiceti lety, odpověděl bych, že nejzdravější jsou
obyvatelé deštných pralesů a Eskymáci, kteří žijí nejdále od průmyslových zón.
Dnes je vystavení těmto faktorům v těchto oblastech mnohem vyšší než
dříve. Přesto stále platí, že tito lidé jsou na tom lépe, než například
obyvatelé Ostravy či Lince, kde je koncentrovaný chemický průmysl.

 

„Jste
to, co jíte“ je nejen oblíbený televizní pořad, se stravovacími návyky se dá
pracovat. Životnímu prostředí člověk ale přece těžko uteče. Jak z toho začarovaného
kruhu ven?

My Češi a Moravané máme ke zdraví nulovou úctu.
Jdeme raději do fast foodu, kde utratíme dvě stě korun za hamburger a hranolky,
přestože bychom si mohli objednat krásný špenátový salát v luxusním hotelu
za polovinu. To je také holý fakt. S takovým přístupem nám žádné stěhování
za lepším životním prostředím nepomůže.

 

Od
práce s autisty, které jste se ještě donedávna věnoval, jste se nyní
zaměřil na komplexnější autoimunitní onemocnění, jako je například roztroušená skleróza.
Jak takovým pacientům, nad kterými lékaři lámou hole, můžete pomoci?

Člověk se léčí vlastním tělem. Tyto nemoci lékaři
pouze potlačují, ale neléčí. V mé péči se klient poměří, otestuje a
odchází domů k domácímu léčení se suplementy, které mu odborně sestavím.
Mám klienty s terminálním Parkinsonem, kteří neudrželi v ruce
vidličku, a dnes zvedají stodesetikilové činky. Stejně tak jako klienty
s roztroušenou sklerózou, kteří měli od lékařů černé na bílém, že již
nebudou chodit, a dnes chodí a radují se ze života. Já jejich tělu pouze dodám
látky, které jim chybí, a které nejsou toxické. Léčení balancí je něco,
k čemu svět zkrátka musí dospět.

Joseph Šmarda, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Skoro
to vypadá, že by lidé měli jít rovnou k vám, než zamíří k lékaři. Je
to tak?

Víte, já pouze nepřednáším o balanci svým pacientům,
firmám či na vysokých školách, ale jsem toho i pádným důkazem. Nejhorší je,
nechat si radit od lékaře, který má sto kilo a kouří padesát cigaret denně. Nerozeznávám
slovo nemocný či zdravý. Existuje pouze odchylka od rovnováhy, balance, a
v takovém případě je člověk „nemocný“.

 

Vaše vzrušující sportovní kariéra a zajímavý život plný cestování
vás jistě naplňují, ale i vyčerpávají. Ještě jsme nezmínili správnou
regeneraci, která je pro organismus také velmi důležitá. Jak odpočíváte vy a
jak se má správně regenerovat?

Toto je velmi komplexní otázka na závěr.
Moje práce, můj sport, moje láska k lidem a moje láska k vědeckému
oboru aplikované imunologie mě naplňuje a tudíž nikdy neunavuje. Pracuji
průměrně šestnáct hodin denně, čili za posledních 33 let profesního života mám
dvě osmihodinové směny denně. První směnu vnímám jako životní nutnost, kterou
musí projít každý člověk, nicméně druhá směna je plně věnována práci pro úspěšnost
toho, co dělám. Je pouze na mém rozhodnutí, kterou směnou svůj pracovní den začnu.
Sportuji hodinu až dvě denně a spím pouze pět až šest hodin. S pomocí
balančních suplementů spím ale velmi tvrdě a zregeneruji tak velmi rychle.
Cestování a změny časových pásem velmi zatěžují orgány, jako jsou játra nebo
ledviny. Beru tedy intenzivněji ty suplementy, které podporují čištění těchto
klíčových orgánů a jejich činnost. Též se plně věnuji buněčné energetické
aktivitě, a pokud cestuji, tak věnuji buněčným záležitostem větší pozornost.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Joseph Šmarda – kontakt: E: joe@smarda.org T: 420-603-276743 

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Radisson Blu
Alcron www.alcron.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz