„Všichni profesionální sportovci
podstupují tříměsíční vojenský výcvik, většinou ve Vyškově. Výcvik je pouze
základní, naučili jsme se manipulovat s různými zbraněmi a základní
vojenské dovednosti. Vojáci jako takoví ale nejsme.“ David Svoboda

 

 

 

 

Číslo pět je v životě
Davida Svobody magické. Bravurně zvládá pět odlišných disciplín, tvrdě trénuje
nejméně pět dní v týdnu, a kdyby nebylo nešťastného pádu jeho koně na olympijských
hrách v Pekingu, bylo by jeho londýnské zlato pátou medailí v pětibojařské
soutěži jednotlivců. Na svém kontě jich má ale o mnoho více, neuvěřitelných
jedenáct. Jeho skromnost je odzbrojující, přesto je z jeho zdravého
sebevědomí patrné, že se jedná o velkou sportovní ikonu. V kostele by se
neoženil snad ani z velké lásky. Přesto je věřící, jak říká. Voják, student
a náš nejlepší pětibojař po úspěšné sezóně rozhodně neusíná na vavřínech.

 

Armáda zaměstnává a stahuje
k sobě nejlepší sportovce v konkrétních odvětvích. Kdy jste do armády
vstoupil?

Když jsem začal s pětibojem,
od samého počátku jsem se snažil o co nejlepší výsledky a doufal, že mi Dukla
jednoho dne nabídne místo ve svých řadách. Skýtá totiž skvělé tréninkové
podmínky a výborné zázemí. To se mi podařilo a v roce 2006 jsem se stal
profesionálním vojákem z povolání.

 

Na základě úspěchu
v Londýně jste byl povýšen. Jak vás mám oslovovat?

Davide. Děkuji. (smích) Byl jsem povýšen na poručíka.
Hodnosti ale u nás nejsou nejdůležitější, spíše funkce a plat. Hodnost je pro
nás samozřejmě vedle prestiže spíše způsob vyjádření našich nadřízených, že si
váží našich sportovních úspěchů.

 

Jak dlouho trval váš výcvik a
vypadal podobně jako u běžné vojenské služby?

Všichni profesionální sportovci
podstupují tříměsíční vojenský výcvik, většinou ve Vyškově. Výcvik je pouze
základní, naučili jsme se manipulovat s různými zbraněmi a základní
vojenské dovednosti. Vojáci jako takoví ale nejsme.

 

Dovedete si představit, že
byste u armády zůstal i po ukončení kariéry?

Smlouvu podepisujeme vždy na dva
roky. Pokud bych někdy zůstal jako trenér, tak si to představit dovedu. Jinak
asi ne.

 

Když jsme u těch představ,
dovedete si představit, že by vás povolali?

To se určitě nestane. Pokud by se
ale, nedej bože, stalo a my jsme vstoupili do války a bylo to důležité, asi
bych šel. Ale ne mezi prvními… (smích).
Bojovat opravdu neumíme. S armádou máme společnou pouze uniformu.

 

Ta vám náramně sluší. Nosíte ji
rád?

Docela ano, navíc brzy dostanu
novou, na kterou se těším. Je mi ale jedno, jestli si vezmu normální sako, nebo
uniformu.

 

Uniformované oblečení vám tedy
nevadí. Přesto jste se kriticky vyjádřil ohledně výbavy sportovců
v Londýně. Co se vám na olympijském oblečení nelíbilo? A co jste říkal na holínky?

Oblečení nebylo kvalitní. To mi
vadilo. A holínky? Ty se mi nelíbily. Líbila se mi ale myšlenka zaujmout a
pobavit. To ano.

 

Bylo vás více, kterým se holínky
nezamlouvaly?

Myslím, že jsem byl jeden
z mála. Kdybych šel na zahájení, určitě bych si je vzal a show bych
nezkazil. Nejsem potížista. Ale můj šálek kávy to rozhodně není.

 

Jako voják máte asi nejblíže ke
střelbě, plavání a běhu. Myslíte, že vám vojenský výcvik pomohl k úspěšné sportovní kariéře?

Nemyslím. Trénink vrcholového
pětibojaře a základní vojenský výcvik se neprolínají, i když moderní pětiboj
samozřejmě vzešel ze základních požadavků na
vojáky. Máte pravdu v tom, že střelbu, plavání i běh jsme
samozřejmě v rámci vojenského výcviku absolvovali. Ale ne tak, aby mi to
pomohlo v přípravě na závody.

 

Po letech závodního plavání
jste se rozhodl věnovat se pětiboji. Co vás vedlo k tomu, abyste plavání opustil?

Jednak se mi přestal líbit přístup
mých trenérů, a moje výsledky navíc nebyly uspokojivé. Dřel jsem, byl jsem
přetrénovaný a ve výsledcích se mi to nevracelo. Specializoval jsem se na prsa.
Vždycky se mi ale líbily víceboje a zároveň se mi přejedla monotónnost plavání.
V šestnácti jsem se dostal přes spolužáka mojí mámy jako divák na závod
pětibojařů a naprosto mě to ohromilo. Líbila se mi ta rozmanitost.

 

Z plavání jste byl jistě
zvyklý ráno brzy vstávat a tvrdě trénovat. Dnes máte v podstatě o čtyři
disciplíny více. Vedle plavání tedy šerm, parkur a běh, od roku 2009 spojený se
střelbou. To musí být organizačně nesmírně náročné na přípravu. Kdo vám sestavuje
tréninkový plán? Do jaké míry se na něm podílíte vy sám?

Plavání je velká dřina a odříkání.
Pětiboj je zase o správné tréninkové organizaci. Od všech trenérů, se kterými
jsem kdy spolupracoval, jsem se tréninkový plán naučil sestavovat sám. Podílíme
se na něm s mým osobním trenérem Jakubem Kučerou, bez kterého si svůj sportovní život neumím ani
představit. Je těžké to vše sladit tak, aby to do sebe zapadalo.

 

Kolik vlastně potřebuje
pětibojař trenérů, podle čeho je volíte?

Vedle osobního trenéra mám dalšího trenéra na každou
disciplínu, konzultantku na plavání a další trenéry, se kterým děláme například
core trénink, tedy posilování hloubkových svalů, například kolem páteře a
podobně. To je důležité pro prevenci proti zranění. Také v poslední době
uvažuji o manažerovi. Začíná být potřeba člověka, který by mi pomohl
v komunikaci s médii a sponzory. Volím si hlavně takové lidi, se
kterými dobře vyjdu.

 

Jaké kombinace při tréninku
není dobré kloubit? Předpokládám, že v jeden den nebudete trénovat například
šerm a střelbu?

Denně plaveme a běháme a
k tomu se přidávají právě technické disciplíny, tedy střelba, šerm nebo
jízda. Výjimečně v jeden den trénujeme celý pětiboj, ale to není dobré, to
se stává pouze v případě, když trénink není možné z různých důvodů
lépe rozplánovat.

 

Trénujete ve vysokých
nadmořských výškách?

Ano, také. Jarní trénování míváme
v Barceloně nebo v Paříži, což sice není vysoko, ale je tam spousta
dobrých šermířů, se kterými trénujeme. Ve vyšších nadmořských výškách trénujeme
různě v Itálii nebo v Ramsau, kde je to okolo 1500 m. Když vyjedeme
na Dachstein, jsme ještě výš. Máme to tam vyzkoušené a máme to tam rádi. Také jsme
byli v loňském roce v Coloradu, tam se mi moc líbilo.

 

Nelákalo vás někdy
v zahraničí zůstat, žít a trénovat tam?

Možná, ale doma na Dukle máme
opravdu skvělé zázemí, takže k tomu vlastně ani nemám důvod.

 

Trénujete se sportovci z
jednotlivých disciplín, nebo máte společné tréninky s ostatními
pětibojaři?

Šerm trénujeme se šermíři, ale všechno ostatní děláme
společně s dalšími pětibojaři. Takto nám to vyhovuje.

 

A co příprava v posilovně?

Nejsem ten typ, co by rád chodil do posilovny a zvedal činky.
Ale taky to samozřejmě dělám. Nemám rád protahování a takové ty věci kolem. Ovšem
je to nutnost.

 

Vaše dvojče je úspěšný
triatlonista Tomáš Svoboda. Připravujete se spolu?

Občas si jdeme zaběhat, ale stává
se to málokdy. Naše příprava je zcela jiná. Kdysi jsem ho přemlouval, ať se se mnou
dá na pětiboj, ale vybral si po svém.

 

Stejně jako fyzická příprava je
důležitá ta psychická. Využíváte rad sportovního psychologa?

Jednou jsem sportovního psychologa
využil, to bylo, když mě přestalo bavit závodit. Bylo to v období, kdy
jsme přešli na laserové zbraně a měli jsme s nimi technické problémy. Odrazovalo
mě, že se závod může zhatit díky nefunkčnosti nářadí. Proč se snažit, když
výsledek může být nejistý? Navíc do olympiády bylo daleko. Vysvětlila mi, že
s vnitřní motivací sportovce mi ona, coby vnější činitel, pomoci nemůže.

 

Vypadáte v pohodě, přesto
při mé otázce klopíte oči…

To se vám jenom zdá… Je ale
pravda, že svého času jsem se k tomuto tématu stavěl skepticky, ostatně
jako zpočátku většina sportovců. Jeden z důvodů, proč jsem psychologa
navštívil, byla i zvědavost, jak to funguje. Teď už tu zkušenost mám, a i když
mi nepomohl s tím, s čím jsem k němu přišel, pomohl mi
v jiných záležitostech. Myslím ale, že celkově bych se bez psychologa obešel.

 

Jaké jsou fyzické předpoklady
k úspěšné kariéře pětibojaře? Předpokládám, že výška bude výhodou v
plavání, ovšem třeba ne v parkuru.

Přesně tak, proto se nedá
jednoznačně na tuto otázku odpovědět. Neexistuje ideální postava, somatotyp,
který se na tento vytrvalostní sport hodí. Pětibojaři ze světové špičky jsou
různých postav. Někdo je vysoký, někdo menší a silnější a jejich výsledky
v různých disciplínách odpovídají jejich typu. Nedá se říct, že by mě
někdo z pětibojařů překvapoval svou postavou, která by nekorespondovala
s jeho výsledky.

 

Kolik pětibojařů se například
účastní mistrovství ČR?

Ve světovém žebříčku je přibližně dvě stě pětibojařů, kteří
mají alespoň jeden bod. Na závodech se nás potkává mezi sedmdesáti a sto
závodníky, kteří se tomuto sportu opravdu věnují na vysoké úrovni. Závodů
v ČR by se mohlo zúčastnit kolem šesti pětibojařů, což je samozřejmě málo.
Proto se u nás pořádají třeba jednou za dva roky, a ještě se otevřou i pro zahraniční
závodníky, takže se z toho stane mezinárodní mistrovství ČR.

 

Kolika závodů se ročně
zúčastníte?

Obvykle okolo šesti až osmi závodů
za sezónu. Od října do února máme přípravné období a v březnu začínají
první závody světového poháru. Poslední závod se koná v září.
V moderním pětiboji je náročné přípravu zacílit na jeden konkrétní závod,
a proto jich nemáme tolik. Navíc absolvovat celou pětibojařkou soutěž, včetně
případné kvalifikace, finále nebo štafet, to vše je záležitost na týden.

 

Vzpomeňme nekončící boj
s dopingovou kontrolou cyklisty Lance Armstronga. Jak časté jsou dopingové
kontroly pětibojařů a jakou máte s testy a kontrolami zkušenosti?

Tohle je zajímavé téma, ale na
dlouhé povídání. Dopingové předpisy jsou velice přísné, seznam zakázaných látek
se každý rok mění, a pokud to důkladně nesledujete, máte problém. Jednu dobu to
byl třeba i běžný nápoj s kofeinem. Ohlídat se to opravdu nedá. Navíc se třeba
změní i poměr tekutin v těle, jako například při pobytu ve vyšších
nadmořských výškách, a už je z toho malér.

 

Stalo se vám někdy něco
podobného?

Tohle se mi nikdy nestalo. V moderním pětiboji jakožto
vytrvalostním sportu to není běžné, i když se i zde samozřejmě dopovat dá. Ovšem činitelů v pětiboji, na které se nemůžete
připravit, je velká spousta. Například jakého koně vylosujete, jak se dobře
vyspíte, anebo jak na konkrétní trati, která je pokaždé jiná, poběžíte. Výkon
ovlivňuje tolik věcí, že riskovat doping je holý nesmysl. Proto jsou dopingové
případy v moderním pětiboji opravdu výjimkou a jsou to často spíše omyly,
jako že si někdo neohlídá obsah nosních kapek a podobně.

 

Existují i extrémní názory, že
by doping měl být legální. Jaký na to máte názor?

K tomuto názoru mám možná i blízko, ale je to velice
komplikované. Všichni sportovci spadáme pod Mezinárodní antidopingovou organizaci,
a tím nám vznikají povinnosti. Musíme vyplňovat formuláře o místě pobytu na tři
měsíce dopředu. Kdykoli mohou přijít a udělat testy. Klidně v noci před
závodem. To mi vadí, je to zásah do soukromí.

Navíc, co je to vlastně doping?
Seznam zakázaných látek je delší než telefonní seznam. Pro nás jako sportovce
může být v podstatě jakýkoliv lék dopingem. Když onemocníme, nemůžeme se léčit
jako ostatní. Jak říkám, je to komplikované.

 

Vypadáte jako velký pohodář.
Psychika při závodu u vás asi nehraje významnější roli. Přesto, co dovede
potrápit vaši pozornost? Neukázněný fanoušek, počasí, los…

To je otázka zkušenosti. Dříve mě rozhodilo více věcí,
vzpomínám například na fanoušky v Pekingu, kteří se při parkuru chovali
tak, že plašili koně. Myslím, že tento sport neznali, nerozuměli mu, a tak ani nevěděli
jak správně fandit. Dnes už jsem zkušenější, a tak mě hned tak něco nerozhodí.

 

Před parkurem máte jen 20 minut
na seznámení s koněm. Co si tak „stihnete říct“?

Nic moc. S vylosovaným koněm
si zkusíme nějaké chody, odcváláme si, máme povolených pět skoků, abychom
věděli, jak kůň reaguje, jakou potřebuje pobídku a zádrž, tempo a náběh na skok.
Každý kůň jede se dvěma závodníky, takže je někdy výhoda závodit až jako druhý
v pořadí, kůň se zahřeje a uvolní. Někdy to ale může být i nevýhoda,
protože jezdec před vámi může koně naopak „zkazit“.

 

Smíte ho krmit, odměňovat?

Můžeme, ale většinou to neděláme.

 

Koně losujete. Vozíte si
laserové pistole vlastní, nebo jsou také zajištěné pořadatelem? Jak jste se
stavěl ke změně pravidel, tedy ke spojení běhu se střelbou?

Vozíme si vlastní pistole, každý
jednu, trenéři vozí náhradní, ale ty se většinou nepoužijí. Kombinovaná
disciplína střelby s během byla ušitá horkou jehlou, proto jsem ji
zpočátku kritizoval. Byli jsme z toho všichni docela otrávení. Laserová
technologie nebyla funkční, často nám to pokazilo závod. Teď už je to ale
v pořádku.

 

Účastníte se také závodů
v samostatných disciplínách, například parkur nebo plavání?

Ano, určitě, to je v rámci
přípravy důležité. Účastníme se především jezdeckých a šermířských závodů.
Dříve jsme jezdili i na střelecké závody.

 

Modlíte se před závodem? Nebo
někdy jindy…

A ke komu bych se měl modlit?

 

Myslela jsem, že role máme
rozdělené tak, že já se ptám a vy odpovídáte… (smích)

K tomuto tématu mám malinko
filozofický přístup. Věřící jsem, ale náboženství neuznávám. Mám svoje mantry a
duchovní přání, ale rozhodně to není tak, že bych se vkleče k někomu
vyznával. Nesmírně mě potěšil nový formulář při sčítání lidu, ve kterém přibyla
nová kolonka „jsem věřící, ale neřadím se k žádnému oficiálnímu
náboženství“. To je zcela nový rozměr. Teď můžu konečně vyjádřit, že jsem
duchovně založený, že nejsem bezvěrec, jen se k církvi neřadím.
V této „kolonce“ jsem se opravdu našel.

 

Po Londýně vás jistě mnohé fanynky
lákaly k oltáři. Vy byste se asi tedy neoženil v kostele?

To rozhodně ne. To je otázka
přesvědčení. Byl jsem ve spoustě krásných kostelů, ale z dětství si
pamatuji kostely neudržované, nevoňavé a navíc tam všude visely ty „mrtvoly“.
Nemám na ně nejlepší vzpomínky. V kostele bych se tedy vážně neoženil.

 

Neříkejte, že ani velká láska
by vás nepřesvědčila a že byste se kvůli partnerce „nepřekonal“.

No tak dobře, nikdy neříkej nikdy.
Ale opravdu nerad bych to udělal.

 

Velký mediální zájem je jistě
příjemný a přínosný jak pro sport, tak pro vás. Nebojíte se, že usnete na
vavřínech?

Určitě se nebojím. I když, teď
vlastně to mám trochu v plánu, ale ne v tomto smyslu. Mám
v plánu trochu ubrat, chtěl bych v této sezóně méně závodit.
Pravděpodobně začnu sezónu trochu později a nebudu se účastnit všech závodů
světového poháru. Mistrovství Evropy a světa ale samozřejmě pojedu a chtěl bych
na nich uspět. Rád bych se ale více věnoval marketingu a mediální činnosti,
abych sportu i sobě vybudoval nějaké hodnoty, na kterých by se dalo do budoucna
stavět.

 

Pohlcuje vás s přibývajícími
úspěchy také nějak i byrokracie?

Nemůžu říct…zatím ne.

 

Nedávno vás spolu
s ostatními olympioniky přijal prezident Klaus. Po oficiální části jste se
odebrali za prezidentem do salónku, kde jste strávili pár minut sami bez
novinářů, fotografů i kameramanů. Prozradíte, co jste si tam povídali?

Pan prezident je inteligentní
člověk a bylo znát, že se ve sportu vyzná. Povídali jsme si o tom, co není
v televizi při sportovním přenosu vidět, o mediálním obrazu sportovců a
podobně. Konkrétnější nebudu… (smích)

 

Píšete bakalářskou práci na
téma „Historie moderního pětiboje na olympijských hrách“. Existuje ještě něco,
co vás o historii tohoto sportu překvapilo? Co jste nevěděl či považujete za
pozoruhodné?

Informací, které jsem nevěděl,
byla veliká spousta. Vždycky mě tohle téma zajímalo a možná také proto, že
nikde nebyly k nalezení žádné pořádné a ucelené informace. Přestože jsem ve své kariéře zažil
několik změn v pravidlech pětiboje, překvapilo mě, jak obrovské množství
změn se za těch posledních sto let učinilo.

 

Plánujete práci vydat i knižně.
Přidáte nějaké zajímavosti ze zákulisí tohoto sportu, na které by se čtenáři
mohli těšit?

Nemyslím. Rád bych, aby to bylo
opravdu o tomto sportu a ne o jeho zákulisí, i když může být zajímavé. Pro
zákulisní pikantnosti budou muset čtenáři sáhnout po jiné knížce. Jsem
především sportovec a taková bude i moje publikace.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení: LERROS www.lerros.cz

Obuv: SALAMANDER www.salamander.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-9-2012-1.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Já se specializuji na ženy, protože ženy víc naslouchají a je úžasné, jak jsou klientky šťastné z pohybu a ze svých úspěchů.“ Petr Soukup

 

 

 

 

 

Kulturistika je sport, který
vyvolává spoustu rozporuplných reakcí. Petr Soukup k ní má však poněkud
jiný postoj, než většina sportovců. Je pro něj důležitá estetika, a přestože
nedosahuje gigantických rozměrů, daří se mu vyhrávat.

 

Nedávno jste se po několika
letech vrátil ke kulturistice. Co vás vedlo k tomu, že jste přestal a nyní
se vracíte?

Kulturistika
je moje srdeční záležitost a dělám ji 27 let. Navíc vzhledem k tomu, že
jsem nedávno otevřel fitness RS Gym, tak jsem si říkal, že by nebylo špatné
ještě jednou na sebe upozornit. Nyní už je mi 40 let a už bych měl závodit v kategorii
masters, ale to by mě nemotivovalo, tak závodím s o generaci mladšíma
klukama. Vrátil jsem se proto, že tělo je moje práce.

 

Bylo těžké se po takové době
vrátit?

Většinou
se comebacky nedaří, ale já se udržuji průběžně na 80% formě, protože se
sportem zabývám a navíc mě často fotí. Tím, že jsem osobní trenér, jsem
motivací i pro své klienty. Ale člověk přece jen stárne, jinak jsem si připadal před
deseti lety a jinak dnes, takže připravit se tak, jak jsem byl zvyklý, vyžadovalo daleko
větší vůli a úsilí.

 

A jak tedy vlastně vypadá váš
trénink?

Hodně
závisí na tom, v jaké fázi přípravy člověk je. Někdy trénuji jen čtyřikrát
týdně, ale když se blíží závody, tak mám trénink každý den. Ve finální fázi pak
až čtyřikrát denně. Je nutné poslouchat své tělo a podle toho přípravu sestavit.

 

Máte pocit, že se nyní nacházíte
v životní formě?

Životní
formu jsem měl v roce 2004, kdy jsem uvažoval, že bych přestoupil
k profesionálům, ale ukončil jsem kariéru, protože vrcholový sport je
velká újma na zdraví a pro kulturistiku to platí obzvlášť. V té hodně
závisí i na jídelníčku. Nicméně v době, kdy jsem vyhrával, jsem byl o dvě
až tři třídy lepší než ostatní.

 

Zmínil jste jídelníček, můžete
nám popsat, jak tedy vypadá ten váš při intenzivním tréninku a jak v období
klidu?

Standardně
je to čtyři až sedm jídel denně, ale to mluvíme o období klidu. Tvoří ho méně
bílkovin a více sacharidů, aby se člověk zklidnil. Když se blíží závody, tak se
pak množství bílkovin zvyšuje a naopak klesá příjem tuků a sacharidů. Proto
jsou pak lidé v dietě nervózní. Já jsem teď v dietě tři týdny a také
jsem nervózní. (smích) Krátce před
závody je příjem bílkovin opravdu vysoký, to jím i v noci, zkrátka každé
dvě hodiny. Já nejsem žádný gigant, ale závodím s giganty, takže si jídlo
musím maximálně hlídat, abych byl do detailu vyrýsovaný.

 

Jak jste se vlastně ke
kulturistice dostal?

Ve 14
letech, ještě za komunistů, jsem šel na vojenské gymnázium a tam byla v té
době opravdu intenzivní fyzická příprava. Dnes už si to lidé těžko představí.
Bylo to všechno – od gymnastiky po běh, a právě tam to začalo. Nebyl jsem typ,
který by chodil do hospod nebo na fotbal, a tak jsem se věnoval sportu.

 

A kdy vás tedy napadalo začít se
kulturistice věnovat profesionálně?

Já jsem
začal poměrně pozdě, až ve 30 letech. Tehdy jsem si řekl, že když to nezkusím,
tak si to budu později vyčítat. Trénoval jsem tak dlouho, až jsem byl
přesvědčený, že bych mohl mít úspěch, a pak jsem šel na závody.

 

Vzpomenete si na ty první závody?
Měl jste trému?

Jsou to
právě první závody, které se většinou pamatují nejvíc, pak největší úspěch a poslední závody. Ty první pro mě byly oblastní přebor, na kterém jsem skončil
druhý, což bylo obrovské překvapení. No, a trému, tu jsem určitě měl, ale ne
takovou jako většina lidí, protože předtím jsem pracoval v marketingové
firmě, kde jsem byl zvyklý mluvit až před pěti sty lidmi, tudíž mi veřejné
vystupování nedělalo problém. Spíš jsem se soustředil na to, abych dobře
pózoval, protože jsem detailista a kulturistika je právě o detailech.

 

Co musíte tedy udělat před tím,
než vystoupíte na pódium?

Nejdřív
je to příprava, kde se přechází z objemové fáze do fáze rýsovací. Poslední
týden před závody se už hodně manipuluje i s vodou. Člověk se musí
odvodnit a načasovat to tak, aby v den závodů nebyl jen vyrýsovaný, ale
aby se voda z podkoží dostala do svalů. Pak je nutné se oholit sehnat si
barvy a trénovat pózování. Prezentace samotná je pak velice důležitá, znám plno
kulturistů, kteří sice vypadají dobře, ale neumí se prodat.

 

Máte za sebou množství úspěchů na
mistrovství republiky i Evropy. Co podle vás stojí za těmito úspěchy?

Klíčem
k úspěchu je podle mě to, že člověk musí vnímat a přijímat informace, což
většina chlapů neumí. Ale když chce člověk růst, tak to bez toho nejde. Já jsem
si z tohoto důvodu našel trenéra Karla Mahra, který mě takříkajíc vychoval
a moje úspěchy ukazují, že asi kvalitně. Důležitý je i smysl pro preciznost,
protože je nutné načasovat formu přímo na den závodu. Já si dělám poznámky, a
to například o jídelníčku, protože kdyby něco nefungovalo, tak je nutné to
změnit. A obrovskou roli hraje vůle.

 

Je toho spousta. A co je pro vás
tedy při přípravě nejtěžší?

Nejtěžší
je celý měsíc před závody, kdy se hrozně trápíte dietou a víte, že to bude
ještě horší, že jste v podstatě blízko a přitom strašně daleko. Připravujete
se třeba půl roku před závody, ale ten poslední měsíc je nejdelší. Poslední dny
je to pak už jakási setrvačnost, kdy množství kulturistů už nevydrží a poruší
dietu, ale já si říkám, že když už jsem se trápil tak dlouho, tak to ve finále
přece nepřeruším. Ale je to těžké, například tři dny před závodem vůbec
nepijete, a to už o sobě skoro ani nevíte.

 

Máte i nyní nějakého trenéra?

V současné
době jsem se připravoval sám. Když už totiž o sportu něco opravu víte, tak trenéra
většinou ani mít nemusíte. Hodně lidí ho potřebuje kvůli tomu, aby jim pomohl
podporovat pevnou vůli, ale já jsem často naopak ještě trenérovi říkal, aby mi
přidal. (smích) Takže já jsem ho měl spíš
proto, abych se úplně nezničil.

 

Jak se takováto tvrdá příprava
slučuje například s rodinným životem?

Při
přípravě na závody člověk skoro vůbec není doma. V rodinném nebo
partnerském životě to tak vždy odnáší partnerka. V posledních fázích se
z člověka stává robot, a proto můj rodinný život jde zatím stranou. Nechci tím nikoho trápit. Partner
totiž v podstatě ani nemůže pochopit, co se děje, proč se ten druhý chová,
jak se chová. Obvykle takovéto vztahy končí rozchodem. Chlapi jsou nervní.

 

A věnujete se tedy ještě něčemu
jinému než sportu?

Já se v
současné době věnuji svému fitness RS Gym, které mám v Hostivici. A věnuji se
mu dost intenzivně, protože konkurence je velká. Snažím se tak využít toho, jak
vypadám, k propagaci fitness, ale třeba i pro Klokánek, se kterým
spolupracujeme.

 

Jakým způsobem spolupracuje
fitness centrum právě s Klokánkem?

S Klokánkem
spolupracujeme dlouhodobě, například u nás cvičí jejich děti a děláme pro ně
přednášky o výživě.

 

Vraťme se ale k samotném
fitness centru. Co vás vedlo k jeho založení?

Já jsem
jednou přišel do fitness, kde jsem byl jako trenér, a všiml jsem si, že majitel
tam vyvěsil ceduli „Vše za 10 korun“. Najednou jsem zjistil, že i když jste
dobří, máte výsledky, vážete na sebe lidi a dokážete jim něco předat, tak
stejně nestojíte majiteli ani za to, aby vám to sdělil a slušně s vámi
jednal. Najednou jsem si uvědomil, že záleží sice na mně, kolik klientů budu
mít, ale že hlavní slovo má stejně majitel. Právě v té době jsem si pak
řekl, že je na čase mít něco svého.

 

Jaká pravidla tedy dodržujete pro
to, aby bylo vaše fitness kvalitní?

V dnešní
době je prvním předpokladem pro úspěch v jakémkoli oboru to, aby byl
člověk profesionál a opravdu věděl, o čem je řeč. Nic nejde rozjet jen tak, že
nakoupíte a vybavíte. Musí vám to být blízké. Samozřejmě je třeba mít
prostředky na kvalitní vybavení. V mém případě jsou to posilovací a
aerobní stroje a speciální sál s kvalitní podlahou, ideální například pro děti, těhotné ženy a všechny, kteří
mají problémy s kyčlemi nebo koleny. Nicméně věřím tomu, že když člověk
opravdu chce podnikat a stěžuje si jen na to, že nemá finance, tak to nemyslí doopravdy.
Pokud člověk opravdu o něco usiluje, tak se najde dost lidí, kteří jsou ochotní
ho finančně podpořit. V neposlední řadě potřebuje člověk kvalitní tým
lidí. A to je na tom to úplně nejtěžší.

 

Je vaše fitness něčím specifické?

Ano,
třeba tím, že jsme svázaní s různými druhy byznysu. Například máme své
vlastní zdravé menu v pizzerii nedaleko centra.

 

Vy sám klienty ve fitness
trénujete. Má to i pro vás nějaký prospěch?

Potkáváte
a poznáváte lidi. Já se specializuji na ženy, protože ženy víc naslouchají a je úžasné, jak jsou klientky šťastné z pohybu a ze svých úspěchů. To vás
neuvěřitelně motivuje a inspiruje.

 

Věnujete se i nějakým jiným
sportům?

Když
něco děláte na profesionální úrovni, tak je to docela problém, protože vám
hrozí, že se nějak zraníte. Na jiné sporty pak navíc ani nezbývá čas a to mě
docela mrzí.

 

Jak se díváte na užívání různých
podpůrných preparátů?

Ve
vrcholovém sportu jsou bohužel různé prostředky a preparáty, ale nikde se o tom
nemluví. Je to tabu. A schválně je to tabu, protože je to obrovský byznys. To,
že někoho chytnou, je spíš náhoda. Je to všechno tlakem na stále větší výkony a rekordy. Jasně je to vidět na tom, jak sportovci vypadají dříve a jak dnes a
jaké podávají výkony.

 

Jak často se tedy setkáváte
s antidopingovou kontrolou?

Když
jsem byl ještě v reprezentaci, tak jsem byl monitorovaný každý den – kde
se nacházím a co dělám. Komisaři pak chodí na namátkové kontroly. A absolvoval
jsem jich opravdu hodně.

 

V kulturistice jste už
dlouhou dobu, jak se tento sport mění a vyvíjí?

Kulturistika,
stejně jako ostatní sporty, se stále více specializuje. Je tak nutné se sportu
opravdu maximálně věnovat, pokud chce člověk něčeho výrazného dosáhnout. V kulturistice
tak můžete vidět čím dál tím větší lidi. Jde to až do extrémů a mě se to po
pravdě vůbec nelíbí. Vede to například k tomu, že všichni vypadají stejně a sportovci se nedožívají moc vysokého věku.

 

Je nutné mít v tomto sportu
nějakého sponzora? Případně sháníte si je sám?

Česká
republika je úspěšná v mnoha sportovních odvětvích. Ale nefungujte to tak
– dejte mi peníze a já něco udělám. Lidé si vás najdou a sponzory seženete, až
když jste úspěšní. Dnes už se ale zaměřuji spíš jinak. Například jsem nafotil
akty, které sponzoroval můj sparingpartner a ze kterých bude vytvořený
kalendář. Výtěžky z tohoto kalendáře pak půjdou na konto Klokánek. Takové
propojení má podle mě smysl.

 

Jaký máte aktuální cíl?

Ten jsem
si splnil svým comebackem a nyní už se budu soustřeďovat zejména na udržování.
No, a samozřejmě se chci maximálně věnovat svému fitness centru.

 

Co považujete ve sportu za svou
silnou a co za slabou stránku?

To se dá
shrnout do jedné věty. Je to sice dar, ale tak trochu i prokletí. Je to má
obrovská vůle a tah na bránu. Ve sportu to sice využijete, ale zároveň jste
jeho otrokem.

 

Jak na vaši postavu reagují ženy?

Ženy
reagují kladně, a to i ty, kterým se kulturistika jinak nelíbí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text:
Kateřina Poulová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Backstage:
http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-1.html

Produkce:
Michaela Lejsková

Korektura
textu: Květa Strnadová

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Všechno začíná výchovou a tím, jaký je člověk sám k sobě.“ Radek Štěpánek

 

 

 

 

 

Jak vypadá život člověka s absolutní disciplínou a vytrvalostí jít za
svými cíli? Co musel obětovat, aby mohl v národních barvách bojovat o vysoké
příčky světových tenisových tabulek? Používá svou oblíbenou herní taktiku
servis-volej i v osobním životě? S tenisovým šampionem Radkem Štěpánkem, který dokáže proměnit běžnou
tenisovou podívanou v dramatickou událost, jsme si o tom všem povídali v
rozhovoru, kde otázky a odpovědi létaly nad stolem jako míčky po kurtu. Byla to
v některých situacích náročná, ale krásná slovní výměna, která nebyla o esech,
autech, dvojchybách ani tečích, ale především o shodě. 

 

Když zapátrám v začátcích vaší kariéry, řekla bych, že jste byl
podceňovaným hráčem. Bylo to tak?

Platilo to pro lidi, kteří si
v době mých začátků říkali tenisoví experti a odborníci. Tito lidé podle
techniky a stylu hry rozdělovali hráče na nadějné a nenadějné. Pravdou je, že
za doby komunismu měli šanci vyjet do světa především ti hráči, kteří byli
protěžovaní nejen na základě toho, co uměli, ale třeba na základě toho, kdo byl
jejich tatínek, nebo jak hráč zapadal do jakési hierarchie. Já jsem byl
v tomto směru podceňovaný hráč odněkud z Moravy. Žádné protěžování
ovšem hráče nenaučí hrát, a to pro mě bylo velkým hnacím motorem.

 

Dá se říci, že být podceňován je pro vás motivací?

Jsem hráč, který chce strašně moc vyhrát,
a nesnáším prohry. Čím více mě někdo podceňuje, tím hůře na tom se mnou následně
je. Protože mě to pak strašně motivuje k tomu, abych dotyčnému ne řečmi,
ale svým tenisem ukázal, že nemá pravdu. Motivací v tomto sportu je něco
dokázat, být úspěšný a vyhrát. S výhrou přicházejí všechny věci okolo, ale
spokojenost s tím, jak jich člověk dosáhl, ta spočívá ve hře, do které jdu
vždy naplno.

 

Je jistě těžké postavit se k případné prohře, ale ta ke hře
neodmyslitelně patří. Jaký je váš postoj k prohrám?

Prohry dělají člověka lepším.
Hráči, který stále vyhrává, přichází výhra automatická a už se ani tolik
nezabývá tím, proč vyhrává. Prohra člověka shodí dolů a tam se hráč musí
zamyslet nad tím, proč přišla. Neměl by se v ní pitvat dlouho, protože to
mu ubírá energii, kterou by mohl dát do svého posunu. Na prohru je jediná rada,
a to je rychlá a bezemoční analýza. Prohra se snáší jinak, když člověk
ví, že spoluhráč byl skutečně lepší, než když ho dělily od výhry jeden, dva
míčky. Hráč by měl odcházet z kurtu s čistým svědomím, že pro výhru udělal
všechno.

 

I když přichází psychické či fyzické vyčerpání, jdete stále dál a
překonáváte je. Co vás posiluje, když vám odchází značná část energie?

Pro tenistu jsou základními věcmi vytrvalost
a přesvědčení. Moje kariéra se nevyvíjela tak, že by všechno šlo jako po másle.
Zažil jsem stavy, kdy jsem nevěděl, zda druhý den vstanu a budu schopen moci
cokoliv dělat. Třeba se nasnídat. Přesvědčuje mě vědomí, že na to mám. 

 

Jaký rozdíl ve srovnání se sebou vnímáte v možnostech pro
začínající tenisty?

Ten rozdíl je obrovský. Podmínky
pro tenis jsou dnes úplně jiné a mění se i disciplína hráčů. Možnost naučit se
hrát tenis na vrcholové úrovni existuje vždycky, ale součástí té možnosti je i
tvrdá disciplína, kterou mnoho hráčů podceňuje. Rodiče, kteří dávali své děti
trénovat tenis v době, kdy jsem se učil hrát já, trávili s dětmi na
kurtech celé dny a tvrdě pracovali na zdokonalení jejich hry. Pakliže chcete
dělat jakýkoliv sport na vrcholové úrovni, tak to ani jinak nejde. Dnes, hlavně
vzhledem k uspěchané době, je tenis pro mnoho dětí spíše jedním ze zájmových
kroužků, na které je rodiče přihlásí.

Zde pak také přichází motivace, hráč
se buď chce vyrovnat jinému hráči, nebo chce dosáhnout stejného či většího
úspěchu než ten, kdo ho inspiroval. Dostavuje se taková ta zdravá soutěživost.

 

Předpokládám, že vaším idolem byl nějaký velmi úspěšný hráč.

Byl to Ivan Lendl, kterého jsem velmi
obdivoval. Ale musím říct, že ačkoliv jsem ho vždycky obdivoval, tak
k jeho disciplíně mám daleko. Jednou z věcí, které si z tenisu
mohu odnést, je to, že někoho inspiruji tím, co se mi v mé kariéře podařilo.
Že napomohu otevřít lidem cestu k tenisu, aby ho začali hrát, sledovat,
diskutovat o něm a dýchat pro něj. A že třeba oslovím některé začínající hráče
tím, jak hraji a co do své hry dávám. To je pro mě jedním z úspěchů, o
které usiluji.

 

Zajdete si někdy zahrát jen tak?

Nikdy nechodím na tenis jen tak.
Tenis je pro mě prací i koníčkem současně, ale nikdy nejdu na kurt jen tak.

 

Ani v případě zápasu s Ivanem Lendlem?

Opět nejde pouze o to, jít si jen
tak zahrát. Dostat se k Ivanovi byla pro mě neskutečná pocta. Seznámil nás
můj trenér Petr Korda, který se s Ivanem na kurtech střetával. V posledních
dvou letech jsem měl možnost s ním absolvovat několik tréninků. Čerpat
zkušenosti a sledovat přístup k tenisu člověka, který je žijící legendou a
mým velkým idolem, má pro mě obrovský osobní i profesní význam. 

Utkvěla vám v hlavě zvláště výrazně nějaká Ivanova rada či motto?

Ivan změnil pojetí tohoto sportu
svým způsobem hry. Byl na vrcholu neuvěřitelně dlouho a podával neskutečné
výkony. Jednou se mě po tenise zeptal: „Ty ještě po tréninku mluvíš? Ty jsi
nezvracel? Jestli jsi nezvracel, tak to nebyl pořádný trénink!“ Což vlastně
vypovídalo vše o jeho přístupu, o tom, že šel vždy až na hranice svých
možností, aby dosáhl úspěchu.

 

Čím se odměňujete za svoje tenisové úspěchy?

Když jsem dosáhl nějakého úspěchu,
odměňoval jsem se hodinkami, pro které jsem měl vždy slabost. Nejdříve jsem byl
spíše konzervativní, ale dnes mě oslovují i designové hodinky, jako například artová
edice Romera Britta pro 01THE ONE.

Ovšem největší odměnou je vítězně zvednout ruce nad hlavu, protože to
znamená, že jsem se dostal do vysněného cíle, což zároveň odměňuje i všechny
lidi, kteří tou strmou cestou šli se mnou a podřídili svůj život mému, protože
ve mě věřili. Například rodiče se kvůli mému tenisu několikrát stěhovali,
měnili práci. Bez jejich podpory si neumím vrcholový tenis představit.

 

Dá se říci, že jste celý život dlužníkem?

Dlužníkem? Vždycky! Mnozí lidé, kteří
dosáhnou úspěchu, častokrát zapomenou, odkud přišli, nejsou schopni se vrátit
zpátky a ztrácejí pokoru. Musím říci, že se mi to také stalo, ale jen na
chvilinku. Což byla také škola. Škola toho, proč je dobré mít pokoru, bez které
člověk nemůže být plnohodnotně úspěšný.

 

Myslíte si, že je k úspěchu nezbytný přirozený talent?

Povím vám ještě jednu větu, kterou
řekl Ivan Lendl: „Talent vždycky přebije tvrdá práce!“ Tvrdá práce může
dlouhodobě porazit talent, ale talent nemůže dlouhodobě porazit tvrdou práci. Být
jen talentovaný nestačí. Pořád je rozhodující tvrdá práce, což jistě platí pro
všechny profese. A konkrétně tenis je o hodně velkém odříkání.

Zářným příkladem je opět Ivan,
který mnoho talentu shůry dáno neměl. Byl to hráč, který se spoléhal jen na
tvrdou práci, která ho vynesla na metu nejlepšího hráče na světě, kde se udržel
šest let, a bude na něj pamatováno jako na jednoho z nejlepších tenistů
všech dob. Všechno začíná výchovou a tím, jaký je člověk sám k sobě.

 

Jaká úskalí v tenisu vnímáte jako největší?

Tenis je nejnáročnější individuální
sport, který existuje. Individuální a týmový sport se nedá srovnávat. Když to
člověku nejde ve fotbale, může se spolehnout na někoho jiného, za koho se
schová. Na dvorci se za nikoho neschováte.

Stojíte na dvorci, pomyslném
jevišti, musíte podat výkon a poprat se s tlakem i se svými pocity a
kondicí naprosto sám.

 

Jak se vypořádáváte s psychikou, když stojíte na kurtu sám a jste
vystaven obrovskému tlaku?

Je to umění koncentrace, kterou
stejně po dobu hry nelze udržet na 100 %. Když nastoupíte na dvorec, kde je 40 000
lidí, kteří mají nějaká očekávání, tak jste nervózní. Pak ale můžete tuto
situaci proměnit a diváky využít k tomu, aby vás ve chvíli, kdy vám hra
nejde, povzbudili a nervozitu z vás setřásli.

 

Vypadá to, že tenista má výhodu, pokud je exhibicionista.

Tenista je herec!

 

Na kurtu působíte spíše introvertně. Jak to je ve skutečnosti?

Introvert určitě nejsem. Jsem
člověk, který se strašně rád směje a má rád společnost. Ale na kurtu se
koncentruji a snažím se svoje myšlenky a energii netříštit. Nejsme roboti, koncentraci
nejde udržet stále, ale v tenisu představuje základ. 

 

Co vlastně dělal váš otec, když jste začínal s tenisem?

Když jsem začínal s tenisem, tak můj otec pracoval v
sodovkárně v Karviné. Snažil se chodit do práce tak, aby když já skončím ve
škole, mohl se mnou jít na kurty. Takže chodil na noční, což muselo být pro něj
vyčerpávající. V době, kdy mi bylo deset let, jsme se přestěhovali do Přerova, otec
opustil svou práci a začal se věnovat trénování tenisu. Začal trénovat malé
děti, což dělá do dnes.

 

Vzhledem k tomu, jak často cestujete, jaký máte k cestování vztah?

To je další úskalí. Jen za tento rok jsem byl doma čistých deset dní, z toho jsem měl čtyři dny na svatbu. Za svoji kariéru jsem toho nacestoval strašidelně moc a až skončím s aktivní kariérou, tak bych chtěl nějakou dobu necestovat a poznat, jaké to je, být delší dobu na jednom místě.

 

 

Kde jste se setkal poprvé s tréninkem koncentrace?

Rodiče mě to učili jako jednu z prvních věcí. Především můj otec, po kterém mám zavilost a touhu vyhrávat. Po matce mám spíše cit a srdce.

 

Vzhledem k tomu, jak často cestujete, jaký máte k cestování vztah?

To je další úskalí. Jen za tento rok jsem byl doma čistých deset dní, z toho jsem měl čtyři dny na svatbu. Za svoji kariéru jsem toho nacestoval strašidelně moc a až skončím s aktivní kariérou, tak bych chtěl nějakou dobu necestovat a poznat, jaké to je, být delší dobu na jednom místě.

 

Preferujete spíše krátkodobé nebo dlouhodobé cíle?

Preferuji spíše dlouhodobé a reálné
cíle. Nikdy jsem si před sebe nestavěl takové cíle, jako být první na světě.
Každý den se o to sice pokouším a chci být co nejlepší. Být první na světě by
bylo skvělé, ale nejsem závislý na tom, zda první budu, spíše se soustředím na
to, abych pro úspěch udělal maximum.

 

Jestliže nejste závislý na výsledku, na čem závislý rozhodně jste?

Můj přístup ke hře souvisí
s tím, že jsem přesvědčen o tom, že lidé si více pamatují prožité pocity
než statistiky. Pro mě je důležitý pocit, který zůstane v srdcích fanoušků
a lidí, se kterými svoji cestu jdu. Možná, že si nebudou pamatovat, že jsem byl
sedmý na světě, ale budou si pamatovat, jak se mnou cítili, budou si pamatovat,
co jsem dával do hry. Všechny tyto emoce, ačkoliv jsem velmi soutěživý a
usilovný hráč, považuji za nenahraditelné umístěními ve sportovních tabulkách.

 

Děkuji za rozhovor!

 

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Asistentka: Šárka Kunclová

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz  

Partneři produkce:

Restaurace Český svět, OC Nový
Smíchov, Praha www.restauraceceskysvet.cz
   

Móda NEO www.modaneo.cz  

Travel and Fashion for Man www.travelandfashion.cz  

Hodinky AG STYLE – 01THE ONE www.theone01.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Asistenka: Šárka Kunclová

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Partneři produkce:

Lokace: Restaurace Český svět, OC
Nový Smíchov, Praha www.restauraceceskysvet.cz  

Oblečení: Móda NEO www.modaneo.cz

Obuv: Travel and Fashion for Man www.travelandfashion.cz

Hodinky: AG STYLE – 01THE ONE www.theone01.cz

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz