Jan Bacher fait partie des jeunes maîtres talentueux. Au premier abord
c’est un homme positif, en harmonie avec lui-même et avec ses instruments. Il a
fait un apprentissage de luthier à l’école de lutherie à Mittenwald. Il a gagné
de l’expérience en Allemagne, en France et aussi en Inde. Sa sensibilité
esthétique profonde et son travail dur ont vite porté des fruits. Il a obtenu
des prix importants en 2012! En juin il a gagné une compétition internationale
de lutherie à Luby (RT). Un mois plus tard il a obtenu le titre allemand de
« Meister » il était qui plus est meilleur de sa promotion.
Actuellement Jan Bacher travaille comme luthier à Markneukirchen et Augsburg.

Votre chemin professionnel passe par beaucoup d’écoles internationales.
Est-il possible de raccourcir cette formation ?

La lutherie est un métier qui demande beaucoup d’expérience. Il demande
une attention au détail et aux nuances acoustiques. À mon avis, cela nécessite
inévitablement une longue formation. Il existe évidemment différents parcours
possibles. Néanmoins, il faut être en contact avec  de nombreux instruments et rencontrer de
nombreux musiciens. Il est aussi nécessaire de passer de longues heures à se
perfectionner afin de comprendre et connaître tous les détails du métier.

Pouvez vous nous décrire votre évolution individuelle en terme de
pratique et en terme de théorie ?

Enfant et jeune garçon j’ai fréquenté une école spécialisée dans l’art
et dans la musique. Après j’ai appris le métier de luthier de façon classique
dans la célèbre école de Mittenwald. Au cours de mes études j’ai fait un stage
obligatoire dans l’atelier „Wörz“ près de Munich spécialisé en archeterie et
dans un atelier de contrebasse „Krahmer- Pölmann“ à Mittenwald et dans
l’atelier Stam à Utrecht aux Pays- Bas. Ensuite j’ai passé plusieurs années
d’apprentissage dans l’atelier de contrebasse renommé „Krahmer- Pöllmann“.

J’ai approfondi mes études en France à l’atelier de lutherie „Planchat“
à Clermont- Ferrand et à Paris. Par la suite j’ai travaillé bénévolement
dans l’Himalaya comme luthier dans l’école Gandhi Ashram connue pour ses
violonistes de l’Himalaya. J’ai fini ma formation à Markneukirchen, à
l’université des beaux arts, spécialisée en lutherie.

Pendant  ma dernière année d’études j’ai réussi les examens pour
devenir maître luthier avec les honneurs. Actuellement je suis en train
d’ouvrir un atelier de lutherie „Geigenbauatelier Augsburg“ dans la rue
Wertachstrasse 29a, à Augsburg.

Combien avez vous raté d’instruments avant de parvenir à fabriquer des
instruments au son excellent et à la lutherie parfaite ?

Cela demande du temps avant qu’un apprenti devienne maître dans son
domaine. Les instruments ratés sont assez rares grâce à l’accompagnement de
professionnels. Néanmoins il faut des années avant de fabriquer un 
instrument de première classe. Je me rappelle très bien ce moment. J’avais
essayé plusieurs chemins avant de découvrir celui qui me convient et qui est
authentique. Tout d’un coup je me suis rendu compte de quelque chose. J’aimais
la physionomie de l’instrument. Avant tout j’étais pris par son timbre
chaleureux et tendre mais aussi par sa vigueur. J’ai longtemps attendu ce
moment et j’ai été récompensé.

Quels sont les bois que vous utilisez pour fabriquer un instrument ?

Je travaille de façon très classique. J’utilise exclusivement l’épicéa
pour la table d’harmonie ; pour le fond, les éclisses et la volute
j’utilise de l’érable ondé. La touche est faite en ébène.

La fabrication de violons ne nécessite pas de bois de grandes
dimensions. Par contre pour les contrebasses il faut des arbres énormes.

Quel doit être l’âge du bois de résonance et comment décide-t-on que
c’est du bois approprié à la lutherie? Choisissez-vous vous même votre
bois ?

Je choisis le bois en fonction de sa physionomie, de son acoustique et
de ses propriétés physiques. Cela dépend de plusieurs éléments. Le choix du
bois est très déterminant pour un instrument. J’utilise exclusivement du bois
qui a 6 ans au minimum. J’ai habité dans les Alpes Bavaroises assez longtemps
et c’est une chance. J’ai pu choisir du bois dans la forêt et acheté plusieurs
troncs. Cela permet d’apporter une certaine continuité à mes instruments.

Existe-t-il un matériau irremplaçable qui est utilisé par les maîtres
du 17ème siècle ? En quoi voyez-vous un progrès
dans la période moderne ?

On a utilisé l’épicéa et l’érable il y a 400 ans. Aujourd’hui comme à
cette époque  il est possible de trouver
des bois de résonance de la meilleure qualité dans les Alpes et dans les
Carpates. On obtient même aujourd’hui de meilleurs résultats avec ces
matériaux.

Quel est le plus grand apport de la modernité dans ce métier ?
S’il y en a un ? Et le recommanderiez vous ?

Une pièce de bois est un produit naturel et il cache son individualité.
Les matériaux homogènes artificiels comme le carbone sont en partie utilisés
pour la fabrication des violons et ils restent minoritaires. Chaque musicien
cherche son son et son instrument. Les différences sont nécessaires. Pour les
élèves le carbone est une alternative bon marché et il est utilisé pour la
fabrication d’archets.

A quel moment savez vous qu’un instrument est fini, qu’il
est parfait et que vous vous sentez satisfait ? 

Je sens le moment dès le premier son que l’instrument
produit. L’étincelle se produit. Je tombe amoureux. Ces moments sont
merveilleux.

L’instrument est alors quasiment fini. On peut faire un
dernier réglage.

A ce moment là il est nécessaire de travailler avec le musicien.
On a besoin de plusieurs oreilles, de comparer avec d’autres
instruments et une phase d’essai. L’instrument est fini lorsque le
musicien est satisfait. Je suis très heureux et satisfait le soir, dans la
salle de concert au moment où le violon est joué.

Le violon fabriqué est-il destiné à un propriétaire
particulier ?

Cela dépend de plusieurs circonstances. En ce moment ça
marche comme ça. Des musiciens me commandent des instruments.

Par qui le violon sera-t-il joué en premier ? Cela
est-il une tradition où une superstition ? Est-ce qu’on baptise le
violon ?

Je suis le premier à jouer l’instrument. J’aime ce moment
là et j’essaie d’être seul. Ce moment est une récompense pour les longues
heures passées  pour la fabrication.
Je commence en silence et après j’essaie de jouer des sons variés sans exagérer ou abîmer l’instrument.

Est-ce qu’il y a un secret dans l’art du violon que vous
gardez avant la compétition où partagez vous votre expérience ouvertement ?

Les luthiers ont toujours gardé beaucoup de petits
secrets. Néanmoins, à l’université j’ai découvert qu’il y a un grand
potentiel  dans un échange de connaissance et d’idées. D’un côté un
individu essaie, cherche et observe toute l’année pour avoir certains
résultats, de l’autre quelques semaines suffisent à cinq personnes pour gagner
beaucoup d’expérience. Finalement connaissance et résultat final signifient
deux choses complètement différentes.

Que devez vous savoir du bois utilisés pour la fabrication ?
Comment devient il un instrument de maître ?

Je dois connaître sa densité, la vitesse de propagation du son, son
taux d’humidité et son âge. On apprend beaucoup de ces informations sur la
qualité du bois et on en déduit la forme des voutes et les épaisseurs
nécessaires de la table du fond.

L’objet d’art de maître représente à peu près 130 heures du travail. Le
travail du bois peut être fait dans une période cohérente.

On a besoin de plus de temps pour le vernissage à cause du séchage.

Comment signe-t-on un instrument ? Est-on obligé de le faire pour
se protéger des faussaires ? Où le signe-t-on ? Est-ce toujours le luthier
qui le signe ?

Oui. Ce n’est pas toujours si facile. Il y a des étiquettes fausses
avec des noms de maîtres célèbres. Je suis sûr qu’il y a des milliers
d’étiquettes avec le nom de Stradivari.

L’étiquette avec mon nom et la date sont toujours collés dans
l’instrument fini. Maintenant je brûle ma marque avec mes initiales JB. Vous
pouvez trouver la signature à plusieurs endroits dans le violon.

Sur quelle partie du violon peut-on innover ? La restauration du
violon est elle difficile ? Avez- vous de l’expérience avec la
restauration ?

La restauration est un pilier de mon travail. Le bois est un matériau
excellent. Cela nous permet de pouvoir réparer presque chaque dégât. Pendant
mon apprentissage et la période de travail chez Fabrice Planchat en France,
j’ai tenu dans mes mains de vieux violons magnifiques fabriqués par Nicola
Amati, Antonio Stradivari, Guarneri del Gesú et Domenica Montagnana (pour
mentionner au moins les plus célèbres). Je jouais ces instruments et je les
restaurais partiellement.Ce sont de beaux instruments. J’étais honoré d’avoir
la  possibilité de travailler dessus. Je
suis en train de travailler sur un violon de 
Gand Père un grand maître français. L’instrument a été détruit et j’ai
dû assembler plusieurs petites parties. Si on fait une bonne restauration,
l’instrument brille à la fin comme s’il était original. A ce moment là l’effort
est rentable.

Avez- vous une histoire spécifique liée à votre violon ?

C’est toujours très excitant de trouver le bois de résonance dans la
forêt. Une fois j’ai accompagné mes parents dans les Alpes. J’ai trouvé des
troncs d’épicéa magnifique. J’ai rencontré un forestier et un tailleur de bois
dans un chalet. L’abattage du bois a pu être fait le jour même. Un de ses
troncs d’épicéa est si bien proportionné ; je n’en ai jamais vu de pareil.
Le violon que je fabrique de ce bois a généralement un beau son, chaleureux et
puissant. Jaroslav Svěcený, un virtuose tchèque joue un violon de ce bois.

Est-ce que vous construisez aussi les violes, les violoncelles et
contrebasses ?

Je fabrique aussi les violes. Ma collègue Antonia Meyer fait les
violoncelles dans mon atelier à Augsburg. Elle s’en spécialise. J’ai travaillé
à la fabrication des contrebasses dans l’entreprise Krahmer-Pöllmann. Je sais
bien comment réparer et régler le son 
des contrebasses.

Quels sont vos succès ? Quels sont vos buts ?

J’ai participé à plusieurs compétitions en Allemagne, Italie et
République Tchèque. Cette année j’ai gagné la compétition internationale de
fabrication de violons à Luby. A part ça, j’ai reçu le prix du meilleur jeune
maître en lutherie cette année.

Qui sont les gens qui jouent vos violons ? Quelle est votre
relation avec les artistes ? Ça fait la partie de lier des liens d’amitié
avec les musiciens, de connaître leur monde et leur relation avec les
instruments ? C’est important pour vous ?

Les musiciens sont dispersés dans l’Europe entière. J’ai une relation
bonne et amicale avec eux. Je m’assure qu’ils soient heureux avec leurs
instruments. De l’autre côté, ils deviennent  mes professeurs. J’apprends
grâce à leurs critiques, conseil et désir.

Je sais que Jaroslav Svecený, virtuose tchèque et un expert des
instruments à archet, joue un de vos violons. Il a gagné la compétition de son
a Luby près de Cheb. Il m’a dit que vous vernissiez quelques violons  par
une vieille méthode. Qu’est-ce que ça veut dire ? 

J’imite l’apparence des vieux instruments. Le charme d’un vieil
instrument est fascinant. Sur ces instruments on peut toujours découvrir des
nouveaux détails. L’usure, les réparations, et les retouches ont formé
 une image unique. Un nouveau violon avec un vernis uni et parfait a
toujours l’air ennuyeux et stérile. J’imite la patine des vieux instruments et
les musiciens l’admirent.

Qu’est-ce qui vous inspire pour la fabrication de violons qui
ressemblent aux originaux italiens ? Qui vous inspire en particulier
? 

Je cherche l’inspiration dans les vieux instruments. Je suis fasciné
encore et encore d’une façon unique. Le violon de Jakob Staier  d’Absam
(Autriche) m’attire par son son chaleureux, doux et bienfaisant. Quand j’étudie
les formes des voûtes de violon de Guarneri del Gesú, j’ai la chair de poule.
La qualité de vernis de Stradivari est vraiment unique. J’essaie de transformer
les choses qui me fascinent dans la fabrication de mes nouveaux instruments.

Quelle est votre satisfaction dans votre carrière? De quoi
rêvez vous ?

C’est magnifique d’avoir une profession où je peux réaliser le
processus de la fabrication depuis le début. C’est moi qui trouve du bois dans
la forêt, qui le coupe, le stocke et puis fabrique un instrument. Après je
vernis l’instrument et à la fin je suis assis dans la salle de concert et je
l’écoute. C’est magnifique, n’est ce pas ?

Je rêve d’un atelier  où se rejoignent la fabrication des violons
et les concerts. Je suis inspiré par les musiciens qui jouent. Dans ces moments
là je comprends le vrai sens de mon métier et j’ai envie de créer. La petite
salle de concert près de l’atelier où on organise des concerts le soir ça
serait magnifique. Il y a une salle à Augsburg à côté de notre atelier. On ne
l’a pas encore utilisé…

Merci beaucoup.

Texte : Michaela Lejsková

Photos : archives de Jan Bacher

Éditeur :  revue Best of www.bestof.cz

Traduction : Mgr. Radana Kořínková

Jan Bacher

Oberer Markt 27

08258 Markneukirchen

Jan-Bacher@gmx.de

*25.04.1982 in Heilbronn

Geigenbauatelier Augsburg

Wertachstrasse 29a

86153 Augsburg

www.geigenbau-bacher-meyer.de 

Tel.: +49 (0)821 54392104

09/2003 –
02/2007              
Apprenticeship in violin making at the violin making school in Mittenwald

03/2007 –
12/2008              
Violin maker at Pöllmann-Krahmer GbR Mittenwald, Germany

01/2009 –
03/2011              
Violin maker at SARL Planchat (Clermont-Ferrand, France)

04/2011 –
06/2011              
Violin maker in the Gandhi Ashram School (Kalimpong, West Bengal, India)

10/2011 –
07/2012              
Student at the „Westsächsische Hochschule Zwickau“

                                         
subject: musical instrument making

06/2012                             
Winner of the international violin making competition in Luby (Czech Republic)

Since
07/2012                     
German „Meister“- titel in violin making

Since
07/2012                     
Independent violin maker in Markneukirchen and Augsburg

Jan Bacher – a violin master (English translation)

http://www.ibestof.cz/hudba/jan-bacher—a-violin-master-english-translation.html

Jan Bacher – Geigenbaumeister (Deutche Übersetzung)

http://www.ibestof.cz/hudba/jan-bacher-%E2%80%93-geigenbaumeister-deutche-%C3%9Cbersetzung.html

Jan Bacher – výrobce mistrovských houslí

http://www.ibestof.cz/remeslo-/jan-bacher—vyrobce-mistrovskych-housli.html

„Myslím,
že nejen u nás, ale v celém světě chybí melodie, chybí melodika. Vše je
založené jen na rytmu.“ Felix Slováček

Zlínský rodák Felix
Slováček, český klarinetista, saxofonista,
hudební skladatel a dirigent
uplatnil svůj talent nejen v oblasti populární hudby a jazzu, ale také
jako interpret klasického klarinetového repertoáru.
Po dokončení brněnské JAMU byl členem orchestru Karla Vlacha, následně sólistou
Orchestru Ladislava Štaidla. V roce 1983 se stal šéfdirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu,
který řídil až do roku 2001. Dnes je šéfem Big Bandu Felixe Slováčka, který má
kořeny až 60. letech a je nástupcem Jazzového orchestru Československého
rozhlasu. Věhlas tohoto všestranného muzikanta sahá i za hranice naší země,
hrál totiž s mnoha renomovanými hudebními tělesy napříč Evropou.

Jak jste se dostal k hudbě, vedli vás k ní
rodiče?

Ne,
muziku jsem si našel sám a vše jsem si v podstatě našel sám. A myslím, že
je to tak v pořádku. Od milníku k milníku. Nikdy se mi nestalo, že by
něco nešlo. Vždycky jsem se „zakousl“ a musel jsem to dokázat.

Které vlastnosti vám výrazně pomáhaly
v profesním životě?

Já nerad
mluvím o svých vlastnostech, ale myslím si, že jsem byl odjakživa pilný. A pak
jsou některé věci, které se naučíte během let. Člověk spolupracuje
s různými lidmi a i ty jejich vlastnosti, pokud není úplně slepý, musí
pochytit. Například po 40leté spolupráci s panem Gottem vím, jak se
naladit do kantilény. (úsměv)

Máte nějaký osvědčený způsob, jak si
podmanit své posluchače?

Myslím,
že absolutním základem je profesní kvalita. Pak už je nadstavba, která je dána
zkušenostmi, mozkem i citem, aby člověk dokázal vyjádřit na hudební nástroj jak
smutek, tak radost. A to je vlastně cíl, že se člověk dostane lidem hluboko pod
kůži, aby posluchač pochopil, co jsem tím chtěl říct a proč jsem to hrál právě
tak, jak jsem to hrál.

Jste z těch umělců, kteří si po koncertě
přehrávají v hlavě svůj výkon a hledají chyby či nedokonalosti?

Nehledám
a nepřehrávám, nechávám na publiku, aby zhodnotilo daný výkon, protože nemám
čas na to, vracet se. Takže skutečně ani nečtu žádné recenze o sobě, protože
když někdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde. Neplýtvám časem na to, abych se
dočetl, jestli jsem to hrál příliš pomalu nebo příliš rychle.

Podléhá vaše tvorba hodně autocenzuře? Je
někdo, s kým ji konzultujete?

Jsem
velký kritik k sám k sobě, dokud to není, jak to cítím, nepustím to
dál. Když dělám nějaká nová sóla na nová CD, vždycky to beru tak, že to nehraju
já. A buď to ten „cizí člověk“ hraje dobře nebo špatně. A buď s tím
souhlasím, a pak to tak nechám, nebo řeknu: „chlapovi se to moc nepodařilo“ a
jdu to nahrát znovu.

Skládáte i hudbu pro reklamní spoty?

Strašně
málo. Něco jsem udělal, například spot Yogobella, ale jen tak okrajově. Když by
mě někdo oslovil, tak to udělám, ale abych se potom sám pídil a zjišťoval, to
rozhodně ne.

Jak to má profesionál jako vy se cvičením.
Je to ještě ve vašem případě potřeba?

Samozřejmě,
cvičit se musí pořád. Nejde o cvičení techniky, ale tzv. nátisku, to znamená svalstva
horního a dolního rtu, které drží plátek a které rychle ochabuje. To je stejné
jako u sportovec, když netrénuje a necvičí, daleko nedohodí. No, a muzikant
když necvičí, neudrží tón tak dlouho.

Když máte posoudit něčí hraní, které skladby
na saxofon hráče opravdu prověří?

Samozřejmě
záleží na druhu hudby, kterou umělec hraje. Pokud je to hudba klasická, jsou
určité stupně obtížnosti, dokonce jsou i vydavatelé, kteří je označují od
jedničky do deseti. Třeba koncert Alexandera Glazunova je označen stupněm
obtížnosti 9 – 10. Pokud se jedná o jazzovou nebo swingovou hudbu, tam záleží na dovednosti určitého interpreta, který
improvizuje na dané téma, což je naprosto individuální. Záleží na zkušenostech
a vzdělání interpreta, technice, prostě na celém souboru dovedností, které
k muzice patří.

Jste příznivcem improvizací nebo se striktně
držíte not?

Já jsem
příznivcem improvizací, myslím, že je dobré, když se odběhne jinam, a že to pomůže
té muzice. V jazzové muzice je to základ. V klasice jak kde.

A v té populární?

V populární
samozřejmě záleží na tom, aby improvizace nahradila i text. Tím pádem je
potřeba různě natahovat noty, anebo vytvářet takovou situaci a náladu, která té
písničce odpovídá.

Patříte k lidem, kteří si soustavně své
nápady zapisují?

Dřív
jsem to dělal, ale teď už ne, teď už nechávám na jiných, aby si zapisovali
svoje nápady.

Řekl byste, že hudebníci mají povětšinou
více přátel, než většina lidí z jiných profesí? Zdá se mi, že vy muzikanti
jste stále obklopeni lidmi…

Já na
tohle nedokážu absolutně odpovědět. Myslím si, že „přátelé“ je velice úzký
pojem, protože člověk může hodně lidí znát, může mít hodně známých. Ale kamarádů
a přátel je velmi úzká skupina a nezáleží to na profesi, ať je to lékař,
muzikant, sportovec nebo dělník. Přátelství spočívá někde jinde.

Dá se vůbec práce a přátelství ve vaší
profesi úspěšně skloubit? Daří se vám to?

Určitě,
velcí kamarádi jsme byli například s Rudlou Roklem, Karlem Gottem, Láďou Štaidlem. Každý z těch lidí měl svoji osobnost,
ze které se dalo čerpat, a zase na oplátku jsem jim mohl něco nabídnout já.
Přátelství spočívalo také v tom, že jsem přišel třeba za Rudlou a řekl
jsem, že bych potřeboval nějakou aranž. Nikdy by mi neřekl ne, stejně jako bych
já nikdy neřekl ne Karlovi nebo Láďovi. Neřeknete kamarádovi, že „to nejde“,
vůbec tohle slovíčko neznám.

Který z vašich nástrojů má
nejzajímavější historii?

Mám jeden
klarinet, ten mám od nějakého pětašedesátého roku. Koupil jsem si ho, když jsem
byl v Paříži, a od té doby ho pořád mám. Tenkrát stál nějakých 750 marek,
dneska ten samý stojí šest tisíc eur.

Hraje nový nástroj lépe, než starý? Jaká
jsou specifika, rozdíly a vaše zkušenosti s nástroji?

Ty
starší nástroje hrají někdy lépe než ty novější. Existují samozřejmě jasné a
osvědčené firmy, které vyrábějí kvalitní nástroje. V Německu jsou pak
firmy, které vám vyrobí nástroj na míru – naprosto dokonalý, to dřív nebývalo.
Co se saxofonu týká, pořád se vymýšlí něco nového, nějaký nový korpus, třeba
pozlacený apod. Jsou pak samozřejmě rozdíly ve zvuku, když člověk hraje vážnou
muziku nebo na mikrofon. Pokud se hraje na mikrofon, tak technika je
k člověku milosrdnější, může se hrát i na horší nástroj.

Toužil jste získat nějaký unikátní hudební
nástroj?

V mém
oboru nejsou žádné unikátní nástroje, dokonce je nikdo nedělá na zakázku. To
jsou všechno výrobky z fabriky. Říkal jsem si, že do smrti si už nemusím koupit
žádný nástroj, nicméně byl jsem ve Frankfurtu na veletrhu hudebních nástrojů a
tam mě oslovila jedna japonská firma. Tak dlouho jsem tam na ten saxofon hrál,
až jsem si ho koupil. Můj syn také hraje na klarinet, tak to pak může po mně
všechno zdědit.

Jakou osvědčenou radu byste dal člověku,
který si jde úplně poprvé koupit nový hudební nástroj?

Je dobré
požádat nějakého profesionála, aby si na ten nástroj zahrál. I když nechci
sahat těm slavným firmám do svědomí, jsou rozdíly v různých nástrojích, ne
všechno se vždycky povede, a někde je těch horších maličkostí méně než u těch
jiných nástrojů.

Dokážete a máte zájem radit svým mladším
kolegům?

Já
nevím, co bych jim měl radit. Učím na akademii a myslím, že pro mnohé
z nich bude velmi těžké sehnat místo, protože muzikantů je stále víc a
orchestrů je stále míň a ubývají. Všechny školy a konzervatoře zůstaly a chrlí
velké množství muzikantů, kteří nemají uplatnění. A jak to dopadne
s těmito absolventy, si nedokážu představit.

Jaký způsob komunikace v pracovním
životě preferujete?
Já jsem takový, že když se mi něco nelíbí, tak začnu řvát. Ale za chvíli je to
všechno v pohodě. Všichni vědí, že jsem takový. V jádru ale nejsem
špatný chlap, hned tak někoho nevyhodím, ale jsem prostě krotitel. A ten musí
mít v manéži autoritu.

Jakou hudbu rád posloucháte? Kdybyste si
založil rádio, jaké by bylo jeho zaměření?

Já bych
ho nezaměřil na muziku, já bych to viděl tak, jak to dělá moje žena. Zaměřil
bych ho na děti. Toho je pořád málo. Starost o děti by měla být daleko větší,
protože nejpotřebnější je věnovat se dětem. Písničky, texty, básničky, prostě
to, co potěší srdíčko.

Zaujme vás v písničce dřív huba nebo
text? Posloucháte i texty?

Samozřejmě
že poslouchám text, když je v krásné češtině. Textaři to většinou bývali
básníci. Texty Zdeňka Borovce, který psal pro různé umělce včetně Karla Gotta,
to byly básně. Pan Suchý, pan Krečmar… Byly to doby, kdy se v textech
nepoužívaly žádné sprosťárny a hulvátství nebo až oplzlosti. To byly skutečně
mistři. Když Borovec napsal „Po lávce tvého nártu“, to bylo naprosto úžasné.
Nebo „Kam tenkrát šel můj bratr Jan“, to byly opravdu skvosty.

Jaký je váš názor na současné písničky?

Myslím,
že nejen u nás, ale v celém světě chybí melodie, chybí melodika. Vše je
založené jen na rytmu. Když si uvědomím, jaké krásné melodie psal například
Karel Svoboda, nebo jak krásné melodie píše teď Vašo Patejdl, Michal David,
Zdeněk Barták, tihle kluci umějí napsat nádhernou melodii. To je ovšem jen
špička ledovce a všechno ostatní je potom hodně nesmyslné, jen aby se něco
dělo. To neuznávám. Písnička má mít rytmus, melodii a melodiku.

Co říkáte vlně muzikálů? Přispívají k jakémusi
kulturnímu bohatství?

Určitě.
Hlavně je to trend, který se nedá opominout. Je to vývoj. Jsou to takové
multioperety, forma, která je současná, a když se povede, je to nádhera. Jako
například Jesus Christ Superstar. Mám to rád.

Jaká zahraniční tvorba se vám nejvíce líbí?
S kým bylo krásné se setkat?

Těžko vám
tady mohu vyjmenovávat tu plejádu skladatelů, které mám rád. Co se týká
zpěváků, teď se těším do Berlína, kde bude mít koncert Tony Benett. To je
poslední z velkých swingařů. Když zemřel Frank Sinatra, převzal po něm
pomyslnou korunu swingařů.

Čím se v současné době nejvíce zabýváte?
Máte v hlavě nějaký zajímavý projekt?

Právě
teď jsme dotočili nové CD s panem Kerndlem. Byla to moc krásná práce.
Padli jsme si do oka, jak lidsky, tak hudebně, moc krásná aranžmá od Jana
Kučery. Z toho mám velikou radost.

Děkuji za rozhovor.

Text: Pavel Veselý, Květa Strnadová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

a laskavé svolení focení na chalupě Evy Pilarové

Produkce: Michaela Lejsková

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-3.html

Korektura textu: Květa
Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Já jsem schizofrenik. Mám ráda své koncerty, šansony, swing,
blues, miluju muzikály, kde se vyblbnu, zatančím si, procvičím si mluvené
slovo, zazpívám si.“

Hana Křížková pochází z jihočeských
Strakonic. Svůj vztah k muzice zdědila po rodičích. Tatínek dirigoval divadelní
orchestr, hrál na různé hudební nástroje a maminka krásně zpívala a v mládí
hrála ochotnické divadlo. Proto se i malá Hanka na sebe snažila upozornit
hereckými a pěveckými kreacemi. Jejím snem bylo stát se herečkou nebo
zpěvačkou. Takže nikoho nepřekvapilo, když ještě před maturitou začala zpívat
ve své první kapele, jazzrockové skupině Rotor v rodných Strakonicích, a v roce
1982 vstoupila na profesionální dráhu. Jak vypadaly přehrávky, proč je smutná z
Bratislavské lyry a co se jí vybaví, když se řekne „šňůra na Ukrajině“? To nám
Hanka prozradila v milém rozhovoru v krásném prostředí restaurace Campanulla.

Jaké je vyrůstat
v muzikantské rodině – tatínek byl dirigent a muzikant, maminka zase ochotničila…?

Byli jsme taková muzikální rodina, mám tři sourozence a
tatínek nás všechny vedl k hudbě. Všechny oslavy narozenin, svátků a Vánoc,
všechno jsme vždy prozpívali.

Váš vstup na profesionální dráhu je datován rokem 1982, proč zrovna
tento rok?

Od tohoto roku jsem začala zpívat v karlovarské skupině
Metronom. Předtím jsem se zúčastnila Mladé písně Jihlava, což byla tehdy taková
obdoba dnešní SuperStar. Získala jsem cenu za interpretaci a cenu diváků a tam si
mě všimli. První profesionální přehrávky jsem dělala v Plzni.

Jak vypadaly takové přehrávky?

Nebylo to ani tak o zpěvu, jako o tom, kdy se konal jaký který
sjezd a kdo byl kdy šéfem komunistické strany, a pak trochu hudební teorie.
Bylo to směšné a ponižující zároveň. Přehrávky se bohužel opakovaly každý rok.

Vaše angažmá je velmi
různorodé, dva roky jste spolupracovala s kapelou Příbramský Big Band,
poté hostovala u Petra Kotvadla, šest let spolupracovala s Karlem
Černochem, můžete zavzpomínat, co vám tato jednotlivá období dala nebo vzala?

No, nejdříve byl Metronom, což byl můj vstup do
profesionálního muzikanstkého světa. Na tuto dobu moc ráda vzpomínám. Byly to první
koncertní emoce, velká pódia a publikum. S Big Bandem jsem byla dva roky,
byl to swing a dirigent Pavel Eliáš. Tehdy u Big Bandu skončila Eva Olmerová a
já po ní převzala repertoár, americké evergreeny a české swingovky. Úžasné
„pecky“ od Kocába. Zkrátka swing miluji do dneška. A s Petrem Kotvaldem
jsme se dali dohromady, když odešel od Hanky Zagorové a chtěl se osamostatnit.
I u něj jsem zůstala další skoro dva roky. Odešla jsem, protože naše muzikální
cítění a žánry se přece jenom rozcházely, ale vzpomínám na toto období hrozně
ráda, máme s Petrem stejný styl humoru, oba dva milujeme legraci. Zůstali
jsme přátelé. A s Karlem Černochem to bylo šest pěkných let. Byli jsme
rovnocení partneři, jezdili jsme společný komponovaný pořad. Paráda. Pro mne
velká zkušenost a škola. Jsem za ni moc vděčná.

Po revoluci jste se dala na jazz?

To jsem se uklidila do pražských jazzových klubů. Začala
jsem spolupracovat s Martinem Kumžákem, se kterým zpívám stále, a dalšími
skvělými muzikanty. Ale abych řekla pravdu, moc mě to nenaplňovalo. I když jsem zpívala jazzové věci, vždy měly
text a já jsem ráda, když diváci vnímají nejen hudbu, ale i text. A právě ten
po dvou hodinách hraní už lidé opravdu nesledovali. Sice nás vnímali, plácali
nám, ale přišli si do klubu i poklábosit, popít, zkrátka se pobavit. A to mě
moc nebavilo.

Získala jste Bratislavskou lyru, cenu,
která se již neuděluje, ale která měla zvuk. Za co vám byla udělena?

Získala jsem stříbro v československé soutěži
Bratislavské lyry. Byla totiž ještě mezinárodní část, ale tam bohužel
postupoval jen ten první. Zpívala jsem Soukupovu a Vrbovu písničku Jablko
lásky. Popravdě si myslím, že naše písnička měla na vítězství, ale… Byla jiná
doba a jiné, neprofesionální tlaky. Získala jsem ale cenu diváků a novinářů, což pro
mě bylo to podstatné. Ale líto nám to bylo!

Za svůj život jste také hodně cestovala, kde všude jste měla možnost
vystupovat?

Cestovala jsem opravdu hodně. Pochopitelně hlavně po
Československu a před revolucí pouze po socialistikých státech. Ale po roce
1989 jsem byla i v Holandsku, Rakousku, Švýcarsku. Byla to dřina, ale bylo
to prima. Hrozně ráda vzpomínám na Holandsko, tady jsem s Big Bandem hrála
v kostelech. Bydlela jsem u úžasné rodiny architekta. Jeho manželka mě třeba
pozvala na projižďku. Vzala kolo, já se lekla, kam si sednu, a ona že na nosič. A skutečně jsme takhle jezdily po různých obchodech, květinářstvích. Paráda. U
nás tehdy ještě frčel karafiát a asparágus, tam milióny krásných květin, a ty vazby.
Byla to nádhera.

A co vaše pověstná návštěva Ruska?

Měli jsme na Ukrajině šestitýdenní šňůru s Petrem
Kotvaldem. Dodnes je to moje noční můra. I když diváci byli milí a spontánní a koncerty fakt skvělé, stejně jsou mé
vzpomínky hrozné. Dnes, když to vyprávím, se tomu směju, ale tenkrát… Už to
letadlo, kterým nás tam převezli, byl nějaký „geroj z druhé světové války“,
taková ta, jak se říká, andula, bála jsem se do toho sednout. Ubytování
katastrofa. Všechny večery jsem probrečela, bála jsem se zavřít oči, protože
všude lezli všelijací švábi a jiná havěť. Po nocích se tam stavěly paneláky, ale
jak! Dodnes to nechápu, taková fušeřina. Jak to vůbec mohlo držet po hromadě!
Čáry na silnicích byly malované od oka. Na začátku jsme se všichni utěšovali
tím, že se tam nějak propijeme až do odletu, ale ani to nám nevyšlo. Psal se
rok 1988 a
byla zrovna tvrdá prohibice.

A jaká byla samotná vystoupení?

Koncerty byly úžasné, obrovská divadla, obrovské sály,
tisíce lidí, super. Až na jeden koncert. To byla síla. Vystupovali jsme ve
velkém amfiteátru. Nebyly tam žádné židle, ani žádné lavice, nic. Později jsme
pochopili. Přivezli tam zraněné vojáky z Afganistánu, na vozíčcích,
dokonce i na postelích. Tolik bolesti, hrůza. Museli jsme se moc snažit,
abychom koncert zvládli.

Tak to raději obraťme
list. Mezi širokou veřejností jste asi nejvíce spojena s muzikálovou
scénou, kam jste vtrhla jako ohnivá nymfa v divácky velmi úspěšném
muzikálu Dracula. Co obnášela tato role?

Byl to krásný a velký muzikál, kde jsem odehrála 500
představení a strávila dva roky. A tím vlastně začalo mé účinkování
v muzikálech. Při práci na Draculovi jsem se seznámila s Danem Landou
a ten mě obsadil do Krysaře, kde napsal roli svérázné rybářky přímo pro mě. Pak
přišly Jeptišky, krásný crazzy muzikál, Hrabě Monte Christo, Bídníci, Mrazík a
Romeo a Julie – muzikály na ledě, Pomáda na Slovensku, Golem, Švejk, Baron
Prášil, Carmen a aktuální Vražda za oponou a Popelka – opět muzikál na ledě. Na
Draculu jsem ještě šla na oficiální konkurz, ale později už mě producenti nebo
režiséři oslovovali sami. A to je pro mne čest.

A odmítáte představení, které se vám nelíbí?

I to se bohužel stane. Pokud si myslím, že mi ta role
nesedne, z nějakého důvodu o ní nejsem přesvědčená, tak do toho nejdu.

Je pro vás podstatné,
kdo s vámi v muzikálu hraje, tedy herecké obsazení?

Spíše je to pro mne důležité, ale ovlivnit ho nemohu. Je
pochopitelné, že se mi s někým hraje lépe a s někým hůře.

Muzikál si vás od té
doby získal a přišly desítky rolí, do jakých rolí jste nejvíce obsazovaná?

No tak jak vidíte, nejsem rozhodně typ na milovnice nebo
naivky. Na to už nemám postavu. Hraju takové „herdekbaby“, většinou hamižné,
zlé, ale i komické. Hrála jsem mrtvou milenku Draculy, rybářku-špindíru,
bláznivou černošskou jeptišku, škodolibou paní hospodskou a další úplně šílený postavy. Ale našly se i pozitivní role.V Romeovi a Julii
jsem hrála chůvu, dobráka od kosti, vědmu nebo zapálenou producentku.

Které role vám osobně nejvíce sedí?

Nevím, jestli mi sedí – to doufám – ale ráda mám všechny.
Zatím mám tu možnost, že si své role můžu vybírat, nebo si postavu trochu
přizpůsobím.

Jak vzpomínáte na muzikály na ledě Mrazíka a Romea a Julii?

To byly excelentní věci, bruslili tam mistři světa a olympijští
vítězové, samí borci. Spojení sportu, muziky a herectví na vysoké úrovni plus
grandiózní výprava, to je opravdu strhující podívaná. Toto spojení vymyslel
režisér Jindřich Šimek. Úžasný nápad. Teď momentálně jezdíme s Popelkou.
Je to vlastně jeho třetí projekt na ledě a mám čest opět v něm účinkovat.
Tentokrát jako zlá macecha.

Musela jste projít nějakou průpravou, jak správně bruslit?

Já nebruslím. My herci a zpěváci hrajeme na takovém vlastně
jevišti, v jedné třetině ledové plochy.

Jsou některá představení, kde máte více kostýmů a musíte se převlékat?

Ve většině muzikálů jsem se musela často převlékat. To
k divadlu patří, ale někdy je na to opravdu málo času. Třeba 40 vteřin na
celý převlek i s parukou. A to je pak honička a nervy. A někdy mám na sobě najednou dva kostýmy. Jinak bych převlek nestihla.

Zažila jste dobu, kdy
diváci objevili muzikály, a proto byla jednotlivá představení pravidelně
vyprodávána a hrála se dlouhou dobu. Dnes už je tento boom pravděpodobně pryč,
ale přesto – myslíte si, že se stále tvoří dobré kousky, že může muzikálová
scéna ještě něčím překvapit?

Myslím si, že lidé chodí skoro stejně. Když má někdo rád
muziku, nebo rád chodí na muzikály, tak to dělá, ať je jakákoliv doba. Tenkrát bylo
jen pár scén, kde se hrál muzikál. Dnes už se muzikály hrají skoro všude, tudíž
i diváci se rozmělní. Jsou však představení, která jsou pravidelně vyprodaná.

Vaší srdeční
záležitostí je swing, šanson a blues. Se svými recitály jste často vystupovala
v Divadle Na Zábradlí, také se svým programem cestujete po republice,
děláte velké koncerty v divadle Hybernia. Co divákům nabízíte?

S devítičlennou kapelou, složenou ze špičkových
muzikantů pod vedením Martina Kumžáka, představuji divákům a posluchačům svůj
repertoár, a to trochu nevšedním způsobem. Chci se s diváky podělit nejen
o své písně, ale i o pohled na svět, na život, na muziku, na své kolegy. Jsem
ráda, když se lidé cítí při mých koncertech dobře.

Kdo vám píše texty k písničkám?

Tak na textaře mám štěstí. Dříve mi texty psal většinou
Pavel Cmíral, ale posledních asi šest let je to výhradně Rudolf Kubík, můj dlouholetý
kamarád, který mě velmi dobře zná, a proto mi dokáže napsat text na tělo.

O šansonu se říká, že
by ho měl zpívat ten, kdo už něco zažil a má posluchačům co sdělit, je
charakterizován náročným textem a sugestivní hereckou interpretací…

Já v životě už parkrát padla téměř na ústa, a proto si
myslím, že dozrál čas vyjádřit v písních nějaký pocit. Šansonové věci vždy
kladly důraz na text, interpert vyjadřuje nějaký příběh, názor, nesmí být
povrchní, jde přímo na tělo, až pod kůži, často až na dřeň. A to mi vyhovuje.

Kdo je vaším vzorem právě v této
hudební oblasti?

U nás jsou představitelkami šansonu nebo písní o životě
třeba Hana Hegerová, Radůza, Lenka Filipová, pár šansonků má v repertoáru
i Hanka Zagorová. Hana Hegerová mi dokonce křtila poslední desku.

Co vás víc baví – muzikály, nebo recitály?

Já jsem schizofrenik. Mám ráda své koncerty, šansony, swing,
blues, miluju muzikály, kde se vyblbnu, zatančím si, procvičím si mluvené
slovo, zazpívám si. Takže se to prolíná… Obojí je dřina, ale miluju to.

Jaký je rozdíl zpívat
v muzikálu a mít svůj vlastní koncert, když pominu pravděpodobně ten
finanční?

Zase až tak veliký ne. Snad v muzikálu se mohu skrýt za
roli, ale na koncertech jsem už jen já. Hana Křížková.

Mimo divadelní prkna jste se ale objevila i ve filmu, v seriálech…V
čem je to jiné?

Hrozně ráda vzpomínám na natáčení seriálu Ošklivka Katka,
kde jsem hrála jednu ze sekretářek. Skvělý tým lidí a legrace, kterou já tak
ráda. Na každé natáčení jsem se vyloženě těšila. Rozdíl mezi prací na muzikálu
a natáčením tohoto seriálu byl určitě v náročnosti. V tomto směru to
pro mě byla oddychovka, navíc jsem si vyzkoušela krátkodobou paměť.
V divadle musím mít nastudovanou roli a hraji ji pořád dokola, tady jsem
se učila repliky ze dne na den, pořád nové. A navíc to skutečně přinese
zviditelnění. Co si budeme říkat, televize je silnější médium než divadlo. Také
jsem hrála v Troškově Andělské tváři, Doktorovi od jezera hrochů a teď
dokonce budu v jednom díle nové Sanitky. Hraní mne moc baví.

Můžete o sobě říci, že v profesní oblasti máte zdravé sebevědomí?

To doufám. Alespoň se o to snažím a ve své práci jsem
poctivá.

Jste známá svojí
charitativní činností, v jednom rozhovoru jste prozradila, že jste
„prošvihla“ dobu na dítě a že to považujete za svoji největší hloupost. Je
tohle důvod, proč jste si vybrala za cíl své charity děti?

Ne, není to tento důvod. Byla jsem vychovaná k tomu,
abych pomáhala, když je potřeba. A tady potřeba je. A také si myslím, že je to samozřejmé – pomáhat.

Můžete přiblížit vaši pomoc?

Jsem patronkou občanského sdružení Sluneční paprsek, které
založil lékař Pavel Boček. Sdružení vzniklo na základě dlouholetých zkušeností
a nadšení lidí, kteří se zúčastňují ozdravných pobytů pro děti
s onkologickým či jiným závažným onemocněním a pro děti z dětských domovů. Jsem ráda, ze se mohu zapojit, že jim mohu
pomoci.Dále spolupracuji s diabetickým sdružením v Milevsku, školou
pro nevidomé děti na Loretánském náměstí, Českou unií neslyšících – SION,
Domovem seniorů na Zahradním městě a dalšími.

V České
republice existují stovky nadací směřujících do různých oblastí lidského
působení. Kdyby to nebyly právě děti, co byste podporovala jiného?

Zajímám se také o seniory, vystupuji v domovech
důchodců. Staří lidé na rozdíl od dětí už nemají tu šanci, že si je někdo
osvojí, najdou nový domov, že se jejich neduhy a nemoci vytratí. Bohužel.

Kde se ve vás vzala ta chuť pomáhat?

Jak jsem říkala, byla jsem vychovaná k tomu, že pomáhat
je samozřejmé, ale také jsem byla vážně nemocná a mí přátelé a kamarádi se o mě
starali a povzbuzovali mě. Je to úžasný pocit, když víte, že je někdo, komu na
vás záleží. Proto i já chci dětem a zvláště seniorům dát něco podobného – pocit,
že na ně někdo myslí.

Děkuji za rozhovor.

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasová úprava: Veronika Soukupová, Kadeřnictví Honza Hlaváček and friendswww.honzahlavacek.cz

Vytvořeno ves polupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz