„Podle mě je lepší
být respektovaný než populární.“ Janis Sidovský
Janis Sidovský je
manažer a producent. Patří k odborníkům v oblasti public
relations v showbyznysu, je aktivně činný v oblasti charity a podílí se na aktivitách
české gay komunity. Spolupracoval s mnoha osobnostmi
české populární hudby, stál u zrodu televize Barrandov, kde vymyslel programy,
které trhaly divácké rekordy. V Čechách vytvořil nový způsob propagace
komerčních divadelních produkcí. Byl prvním, kdo po roce 1989 začal v divadle koncepčně používat hollywoodský systém hvězd a získal si tím pověst
jednoho z nejúspěšnějších manažerů hvězd v České republice. Je specialistou na comebacky a podílel se v tomto smyslu na
vzestupu Ivety Bartošové, Heleny Vondráčkové nebo Hany Zagorové. V roce 2000 vytvořil jako autor námětu i scénáře projekt Královny popu, který zaznamenal zcela mimořádný ohlas.
Projekt inspirovaný koncerty Divas Live se stal v českém showbyznysu výjimečnou
událostí a z Janise se stal vyhledávaný odborník na významné koncerty a
glamour show. O tom všem, ale také o lidské závisti, lásce, kamarádství a
oblíbené Americe jsme si povídali jednoho příjemného odpoledne.
Foto: Robert Vano
Váš zásah v showbyznysu
je opravdu veliký. Od manažera PR přes producenta, filantropa až po
programového ředitele v televizi. Vynechala jsem něco?
Myslím, že ne.
Vaše rodina je
česko-řecká, jaká byla výchova v řecko-českém prostředí?
Otec je Řek, ale odešel od nás, když mi byly tři roky, a
také proto neumím řecky. S jeho rodinou jsem se ale v pozdějším věku začal
stýkat a vídáme se dodnes. Táta byl z generace těch řeckých dětí, které
sem v padesátých letech přivezli na převýchovu, aby z nich udělali
komunisty. To se naštěstí v případě mého otce nestalo. Tady vyrostl, vzal
si moji maminku, pořídili si mě, rozvedli se, ale oba dva, táta i máma žijí dnes v Pardubicích. Na místě, kde jsem se narodil a vyrůstal.
Takže i proto se
jmenujete Janis?
Janis je řecké jméno a Sidovský je počeštělé jméno
Sidopulos. Táta má dnes zpátky řecké příjmení, ale já zůstal Sidovský. A je to
asi jediné v této zemi, protože to je příjmení vymyšlené.
Pocházíte
z Pardubic. Běžnému smrtelníkovi se vybaví perník a teď už i Janis Sidovský,
jak často se vracíte do rodného města?
Hlavně Dominik Hašek! No, maminka spíš jezdí za mnou. Do
Pardubic se dostanu tak dvakrát do roka, ale teď nedávno jsem tam byl a
pozoroval, jak hodně se změnilo. Je to krásné město, opravený renesanční zámek,
půvabné Pernštýnské náměstí. A s tím perníkem souvisí i to, že jsem zde
vystudoval potravinářskou školu. Maminka mi tehdy řekla, že jíst se bude pořád.
Já v té době ale už chtěl tancovat. A tak jsem skončil tam a učil jsem se
péct perník. (smích)
Přineslo vám toto
vzdělání něco, co jste posléze využil v praxi?
Zůstaly mi pouze hezké vzpomínky na studentská léta, ale
v praxi jsem nevyužil asi nic. Možná trošku tu češtinu, ze které jsem
odmaturoval za jedna, ale třeba strojírenství, kde jsem se musel opravdu hodně
snažit, abych měl trojku, jsem dosud nikde nevyužil. A nepředpokládám, že se mi
ještě bude někdy hodit.
Foto: Robert Vano
Co byste vlastně mohl
dělat s tímto druhem vzdělání?
Tehdy to bylo ještě za totáče a měl jsem perspektivu mlýna
nebo pekárny. Asi v nějaké vedoucí funkci, když jsem měl maturitu.
Nakonec, mlynařinu jsem si také rok vyzkoušel. Nedostal jsem se hned na vysokou
školu, tak jsem šel pracovat do holešovického mlýna.
A co jste tam dělal?
Měl jsem za úkol sledovat, aby takzvaně tekla mouka, což
znamená, aby se plynule posouvala potrubím. Čekal mě trojsměnný provoz – ranní,
odpolední a noční. A bylo to trošku pikantní v tom, že jsem už tehdy, coby
čerstvý mistr republiky, tancoval a například večer vystupoval v Show
Karla Gotta a ráno utíkal do mlýna. Byl to takový dvojí život – ve světlech
ramp a v prachu pytlů s moukou.
Kdy jste zjistil, že
nechcete pracovat „ve mlejně“, ale směřovat svůj život jinam?
To už jsem věděl dávno, ale v té době jsem ještě nebyl
schopen se uživit pouze tancem. Až po tom roce, kdy už jsem tančil
profesionálně a začal s Karlem Gottem a Helenou Vondráčkovou jezdit i do
zahraničí. To se stalo vlastně základem mých dnešních kontaktů. Taneční kariéra
mi pomohla v tom, že jsem potom všechny znal a oni znali mě.
Na profesionální
scénu vstupujete v roce 1992, co tomu předcházelo?
Tento rok proto, že můj partner Pavel Vítek tehdy vydával
album „Vůně tvý kůže“, které bylo velmi úspěšné, jedno z nejúspěšnějších
toho roku. Tenkrát neměl manažera, odešel od bývalých spolupracovníků, kapely,
které se nelíbilo, že se ukazuje se mnou na veřejnosti. My se s tím, že
spolu žijeme, nikde nechlubili, ale v branži to věděl kdekdo. Kluci
v kapele mu zkrátka dali nůž na krk, buď oni, nebo já. Tak odešel.
Radil se s vámi
o tom, co dál?
Pavel to tehdy probíral i s Evou Pilarovou a ta mu
řekla, že kapela bude-nebude, ale vztah mu může vydržet celý život. A tak to
zatím je. Dnes jsme spolu 25 let. A tak jsem zkusil pomáhat mu, znal jsem lidi
z branže, znal jsem novináře. Na vydavatelství byli spokojeni, album se
dobře prodávalo, Pavlovy písničky stoupaly v hitparádách a nikdo vlastně
neřešil, jestli jsme, nebo nejsme spolu.
Co je výhodou, když
jste manažer svého partnera, a co naopak nevýhodou?
Výhodou je, že partnerovi můžete říct cokoli, nemusíte si
brát servítky z obavy, že byste přišli o práci. Na druhou stranu práce
zasahuje do soukromí, a tak jsem rád, že dnes už Pavlovi pomáhám jen
s většími projekty, jako byl třeba narozeninový recitál na Karlštejně, a
tu běžnou práci dělá road manažer Lukáš Beran.
Foto: Robert Vano
Vaším prvním
muzikálem byla West Side Story v Karlíně…
Ano, tehdy mě oslovil Richard Hes. To byla moje první
marketingová kampaň pro muzikál, která se povedla, a potom přišel Karel
Svoboda, který mi nabídl Draculu. Právě práce na muzikálech mě přivedla
k zastupování hvězd. Spolupracoval jsem v té době, v 90. letech,
s Danem Hůlkou, Leonou Machálkovou, Ivetou Bartošovou a s dalšími.
Jaké jsou vaše silné
stránky v oblasti PR a produkce?
Mám rád showbyznys a baví mne práce s hvězdami. Aby byl
člověk v něčem úspěšný, musí to mít rád. Na začátku jsem dělal plno věcí
za minimum peněz, protože u nás není zvykem za tyto služby dobře platit. Ale
evidentně se mi ten dumping vyplatil. Například pro Helenu Vondráčkovou jsem
dělal úplně zadarmo, ale na druhou stranu jsem jí produkoval turné nebo se
podílel na televizních pořadech, které mi výdělek přinesly. Za silnou stránku
považuji kontakty. Bez nich nemůžete dobře zvládnout žádný byznys, natož showbyznys.
Na tom si vylámalo zuby plno lidí, ale také agentur, které si myslely, že mají
portfolio, dělají třeba ledničky nebo nábytek a že se z nich Zuzana Norisová
posadí na zadek. No, nestane se.
Široká veřejnost vás
zaznamenala jako autora Královen popu, benefičního galakoncertu hvězd
pořádaného od roku 2000 celých deset let…
Ta show desetkrát za sebou vyprodala Státní operu Praha, Grandhotel
Pupp nebo Hudební divadlo Karlín. Těšilo mě to a věřím, že i všechny hvězdy,
které jsem pro účinkování získal.
Není v tomto
oboru potřeba být i empatický?
Samozřejmě se stanete důvěrníkem hvězd, takže je potřeba jim
rozumět. Hvězdy jsou zvláštní lidský druh, mají některé věci jinak a musíte to
prostředí dobře znát, abyste z toho neutekl.
Dokázal byste ale
„prodat“ třeba židli?
Principy marketingu a PR jsou vlastně podobné. I hvězda má
produkt, svoje album, svoje turné, které potřebuje prodat. Hvězdy to nerady
slyší, protože ony přece dělají to ušlechtilé umění. (smích). Ale je to produkt jako každý jiný. Pouze to není židle,
ale písnička. U hvězd se daleko více hraje s emocemi. Ale zase na druhou
stranu s židlí jako produktem se lépe pracuje, protože nemá žádné manýry.
Židle neprotestuje. Takže z určitého pohledu by bylo jednodušší dělat
nábytek. Koneckonců, když jsem pracoval na Barrandově a rozjížděli jsme televizi, bylo to také něco jiného, než zastupovat Ivetu Bartošovou.
Vysvětlovat lidem, že vznikla nová stanice, co tam uvidí, kde ji naladí, to
také bylo jiné.
Máte odhad na lidi?
Myslím si, že mám. Vždycky se můžete splést, ale jsem
v podstatě velice nedůvěřivý, což mě asi chrání před tím, že bych mockrát
naletěl.
Jste vlivný muž, jak
moc si pouštíte lidi k tělu?
Je opravdu jen pár lidí, které si pouštím domů, a několik
málo lidí, s nimiž bych šel na oběd, pokud by to zrovna nebyla práce. Je
pravda, že jsem v tom případě trošku osamělý, nepočítám-li partnera, ale
naučil mě to showbyznys. V branži znám hodně lidí, ale kamarády fakt
spočítám na prstech jedné ruky. A jsou to většinou lidé mimo branži, kteří
nemají ten zástupný důvod scházet se se mnou v naději, že by z toho
třeba mohlo něco být. Vzájemná prospěšnost patří k jakékoliv branži, ale
raději se stýkám s lidmi, ze kterých nic nemám, kromě toho lidského
rozměru, a oni nic ze mě.
Máte nějakého
skutečného přítele, který je „ověřen časem“?
V branži bych mohl jmenovat Vendulu Svobodovou. Byl
jsem s ní v tolika vyhrocených životních situacích, kdy se naše
přátelství potvrdilo a upevnilo. Ať to byl odchod Klárky, smrt Karla Svobody,
nebo i Kapka naděje, kdy jsme na zelené louce vystavěli jeden
z nejúspěšnějších nadačních fondů u nás.
Foto: Robert Vano
Vy jste byl
zakládajícím členem tohoto fondu?
Byl. Nadace vznikla po smrti Venduliny dcery Klárky. Tehdy jsem pomáhal
s prvním benefičním koncertem a navrhl i název Kapka naděje. Jako vůbec
první jsme pořádali show ve Státní opeře Praha. Do té doby se tam podobné akce nekonaly,
byla tam pouze opera nebo balet. Vybrali jsme šest milionů korun, což bylo na
tehdejší dobu velké množství peněz, za které se pořídil diagnostický přístroj
pro dětské onkologické oddělení v Praze-Motole. A vzpomínám si úplně živě,
jak Vendula potom přinesla ten přístroj a vypadal jak termoska. Říkali jsme si:
„Ježiš, to je šílený, tohle stojí šest milionů korun?“ Ale ono to zařízení
takhle drahé skutečně je.
Vy jste Vendulu
podržel nejen s Klárkou, ale i po smrti manžela Karla Svobody…
Nevzpomínám na tu dobu rád, byla to tragédie a navíc opravdu
hnůj, co jsme zažili od novinářů, ale také od některých lidí z branže.
Novináři potřebovali mít prodáno a lidi z branže si buď chtěli přihřát
svoji polívku, nebo mě nebo Vendulu jednoduše neměli rádi a s gustem si
hodili kamenem. Dnes je to už pět let a zpětně to hodnotím tak, že na to, co
nám prováděli, jsme vlastně s Vendulou obstáli.
Tito lidé vás
v životě zklamali, bylo jich hodně?
Zklamali, ale to patří k životu. O to jsem
obezřetnější, ale nikdy nemůžete vyloučit, že se to nestane znovu. Co se týče
profese, snažím se nemít na začátku spolupráce přílišná očekávání. Když jsem
byl mladší, míval jsem je. Dnes jsem raději mile překvapen než zklamán. Jsem
běžec na dlouhé tratě. Jak ve vztahu, tak v práci. Nejsem ten typ, co
střídá zaměstnání. V pracovních vztazích jsem vytrvalejší a postupuji raději malými krůčky.
Jistě ale musíte
udržovat dobré vztahy s určitými lidmi. Koho není dobré si v showbyznysu
nahněvat?
Ta doba, kdy showbyznysem vládli tři čtyři lidé, je pryč.
Dnes už je tolik možností a vliv jednotlivých lidí se zmenšuje. Také hvězdy
trvají daleko kratší dobu. Už se nerodí osobnosti, které by vydržely dvě
dekády. Ale to je situace celosvětová, a proto je rychlý koloběh i
v oblasti managementu. Do branže se dostávají lidé, kteří to nikdy
nedělali, nemají žádné zkušenosti, přinášejí nové metody a showbyznys se proměňuje. Dnes žijeme v době, kterou předvídal Andy
Warhol, když tvrdil, že sláva bude trvat 15 minut.
Ale principy asi zůstávají
stejné…
To ano, když chcete být v televizi, musíte být zadobře
s lidmi, kteří vedou televize, když chcete být v rádiích, musíte mít
nakloněné lidi, co dělají playlisty. Je tady třicet rádií, takže vás nemůže
zničit jedno médium, když vás vyřadí. Neznamená to, že když někdo nevystupuje
na Nově, že nemůže získat popularitu jinak, těch kanálů je dneska mnoho. V 90.
letech měla Nova 42 procent share a ten, kdo tam nevystupoval, se potom velmi
těžko mohl chytit v muzikálech nebo být na předních stranách časopisů. Ta
doba se už ale nevrátí.
Pomohl jste spoustě
hvězd s jejich osobní prezentací. Jak si vybíráte osobnosti, které budete
zastupovat?
Odmítl jsem hodně umělců a v posledních letech i kvůli
tomu, že jsem byl na Barrandově a nemohl jsem dělat hvězdy.
Co je na spolupráci
s hvězdami nejtěžší?
Hvězda na vás musí dát. Jak už jsem zmínil, některé hvězdy
mají své manýry a svoji hlavu. Potom jim ale nemohu pomoci. Když vidím, že má například
hvězda špatný repertoár, ale za nic na světě ho nechce změnit. Nebo jí radíte
nechodit do některých typů pořadů, aby tím získala, a ona na to nedbá. To je
potom těžké. Máte typ lidí, kteří chtějí být hlavně slavní a jdou do všeho, ale
podle mě je lepší být respektovaný než populární. Zvýší vám to kredit, cenu a
je to důstojnější, trvalejší cesta. Takže jsem tuto činnost pomalu přestal vyhledávat.
Je i tohle důvodem,
že jste se rozhodl přednášet na školách PR a hudební management?
Je to zase něco jiného, nového. Teď jsem začal přednášet na
HAMU, budu hostovat i na Vysoké škole ekonomické a příští rok otevírají můj
ateliér na Univerzitě Komenského, kde budu přednášet PR v showbyznysu a
hudební management. A tam bych chtěl svým posluchačům vštípit jednu důležitou
věc, která se říká v Hollywoodu: „Nejedna hvězda zhasla proto, že svítila
na každém nebi.“ A někdo chce být všude a nakonec není nikde. Víte, je plno
lidí, kteří jsou na všech místech, ale stejně se o nich neví nebo si jich lidé neváží. Prezentace je polovina úspěchu, ale
jestliže „to kolem vás“ není sympatické nebo alespoň kontroverzní, nemusíte
vůbec nikoho zajímat.
Kdo z vašich
„koní“ měl tah na branku v tom správném slova smyslu?
Třeba Zuzana Norisová, s níž jsem spolupracoval dva
roky. Ta věděla, co chce, cestu si zvolila správnou. Chtěla být herečkou,
nechtěla být pop hvězda, a tak se jí to splnilo. Ale třeba dobře se
spolupracovalo s Helenou Vondráčkovou nebo Hanou Zagorovou, ale ty už byly
hvězdami i beze mne. Heleně jsem mimo jiné doporučil do repertoáru písničku Já
půjdu dál (I Will Survive) a je to hit, který dnes na koncertech musí zpívat.
To jsou lidé, kteří mají představu a vědí, co chtějí. A potom jsou lidé, kteří
nemají představu, co chtějí, a to je složitá spolupráce, nemáte šanci se trefit
do jejich očekávání. Nejlepší hvězdy jsou ty, a to i ve světě, které drží samy
svou kariéru v opratích. Jako jsou třeba Madonna, Lucie Bílá nebo Sting.
Foto: Robert Vano
Je někdo, s kým
jste chtěl spolupracovat a nevyšlo to?
Tak třeba mne minula spolupráce se Sámerem Issou, chtěl jsem
ho hned po finále v SuperStar, on tehdy nechtěl, a když potom měl zájem,
tak jsem už zase nemohl já. Ale je talentovaný a myslím si, že když to uchopí
za správný konec, má před sebou slibnou kariéru. Šikovný je třeba i David Deyl.
Za svůj život jste
zařizoval spoustu velkých akcí a koncertů, co je pro vás při organizaci těchto
eventů nejtěžší?
Sehnat peníze. Například Karlštejnské kulturní slavnosti,
které děláme už pátým rokem, se nezaplatí ze vstupného. Vždy jsem zde měl
hereckou elitu, jak pana Brzobohatého, tak Hanu Maciuchovou, Karla Rodena,
Jiřího Langmajera nebo Ondřeje Vetchého. Na nádvoří je omezená kapacita a
nechci dát vstupné za 900 Kč, takže musím sehnat peníze, které vykryjí tu
ztrátu. Pokud jsem organizoval koncerty typu Královen popu, jdou náklady na
jednu akci do milionů. Zajistit financování je to nejtěžší, ale zatím se mi to
díky marketingovým partnerům daří.
Jste známý svojí
charitativní činností, zakládal jste s Vendulou Svobodovou Kapku naděje, spolupracoval
s nadací Naše dítě a Nadací
Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Neuvažoval jste někdy o tom, že byste si
založil něco svého? Kam by v tom případě směřoval váš zájem, do které oblasti?
Vážně se tím tématem zabývám. Zajímají mne například
senioři, kterým se málokdo věnuje, a jak víme, délka života se stále
prodlužuje, což znamená, že za chvíli půjde o hodně početnou skupinu lidí.
Vidím sám, jak se spousta reklamních agentur, upřímně řečeno, tak nějak štítí
starších lidí. Přitom jde o generaci našich rodičů, kam dříve nebo později bude
patřit každý z nás. Znám to z televize. Jak jsme řekli, že se na
pořad dívají lidé starší 50 let, reklamní agentury ohrnovaly nos. Úcta k rodičům a seniorům by přitom měla být jednou ze základních hodnot a můžeme pro jejich
generaci ještě hodně udělat. Tohle je jedna z věcí, která u mě visí ve
vzduchu.
Letos jste opustil TV
Barrandov, které jste věnoval posledních 5 let svého života. Vaše jméno bylo
s Barrandovem neodmyslitelně spjato, na co budete rád vzpomínat?
Nebylo jednoduché spustit novou televizi, začít z nuly
a dostat se na 5,5 procenta podílu na trhu. To říkali i zahraniční kolegové na
festivalech, kam jsme jezdili, že je to mimořádný úspěch. Cením si toho, že
jsme od začátku vysílání v roce 2009 pořád stoupali, a také si cením
diváckých rekordů, kterých jsem se svým týmem dosáhl. Ať už to byly Největší
hity Karla Svobody, soutěž Barrandovský videostop, cyklus Tajemství, zábavný
pořad Vtip za stovku anebo show To byl náš hit, jednalo se o nadprůměrně sledované programy a cesta zábavné televize diváky bavila.
Natočili jsme také Pravdivý příběh Ivety Bartošové, což byl velmi sledovaný
dokument, který potom vysílala i Jojka a vidělo ho přes milion diváků. Na tyto úspěchy budu s radostí vzpomínat.
Proč jste odešel?
Věděl jsem, že se bude měnit vedení a nový majitel si bude
chtít přivést své lidi. Vnímal jsem, že se tam změní parta a bude rozumnější
dát výpověď, než se potom dohadovat o tom, zda tam mám, nebo nemám zůstat.
Odešel jsem sám a po sérii úspěchů.
Čím se zabýváte teď?
Teď jsem ve fázi, kdy si vybírám z několika pracovních
nabídek, a řekl jsem si, že s tím nebudu spěchat. Toto období je pro mě
krásné v tom, že mám nyní čas sledovat, jak je krásný podzim, po letech
žiju normální život bez stresu. V Americe jsem se energeticky nakopl a teď
ještě ta příroda, no je to pěkné.
Nedávno jste se
vrátil z Ameriky, jak se vám líbí tamější podnikatelské klima?
Zní to jako klišé, ale Spojené státy americké jsou zemí
neomezených možností. Je tam dost místa pro všechny, což se projevuje
v náladě obyvatel. Drtivá většina lidí je příjemná, přestože nemají o moc
lehčí život než my. V Česku vidíte víceméně protažené naštvané obličeje,
v New Yorku, Chicagu nebo San Francisku potkáváte úsměvy a vstřícnost.
Proto se mně i Pavlovi v Americe líbí a naše kamarádka Jitka Zelenková
vždycky říká: „Kluci, vy tam jezdíte čím dál častěji a pravidelně se protahuje
doba vašeho návratu.“ Možná se tam jednou opravdu odstěhujeme. (smích)
Foto: Robert Vano
Mohla by být důvodem
vašeho případného odchodu do zahraničí, do Ameriky, například i politika?
Nevěřím, že by se Česko vrátilo k totalitě. Na druhou
stranu jsem nakoukl do kuchyně politiky a dobrou chuť bych vám nepopřál, protože ingredience, z nichž se politika
vaří, mají hodně prošlé lhůty. Z toho jsme pak všichni otrávení. Myslím,
že je v Česku jen několik politiků, kterým jde o progres země, většina ostatních skáče, jak pískají lidé, co je platí. Ale
občané to nejsou, to mi věřte. Prohnilost české politiky by ale sama o sobě
důvodem k odchodu nebyla, přece jen můžete žít hezký život i bez Romana
Jocha, stačí se nedívat na televizi a nečíst noviny. Pokud bychom žili venku,
pak kvůli úsměvu lidí a čistému ovzduší, které je u nás, zvlášť teď v topné
sezóně, dost špatné.
Vy jste v New
Yorku jako doma, viďte?
Byl jsem tam patnáctkrát. Jednou dokonce i na premiérách
filmu o mě a o Pavlovi. Dokument Michala Herze „S důvěrou a láskou“ běžel v San
Francisku a v New Yorku. Na Manhattanu dokonce na slavné Třicáté čtvrté
ulici, kde stojí Empire State Building. Lidé nás tam samozřejmě vůbec neznali,
ale to, co jsme na ně přenesli, ten vztah, ty fórky, co na plátně zazněly – to
pak celé kino vstalo a tleskalo. Potom jsme se šli navečeřet, v restauraci
byli lidé z toho kina a mávali na nás, že jsme ten Pavel a Janis. Amerika vám dá úspěch silně pozitivně pocítit. Když se vám něco
podaří, jdou s vámi, v Česku přemýšlejí, jak vás shodit ze schodů.
V souvislosti
s tím, že u nás se úspěch nepromíjí, zažil jste někdy situace, kdy jste se
chtěl na všechno vykašlat?
Párkrát byly okamžiky, kdy jsem si říkal, zda má smysl
v takovém prostředí působit. Když například přišla čísla sledovanosti a
moje pořady byly na špičce, věděl jsem, že mi jedna kolegyně v televizi dá
pomyslnou slupku od banánu před dveře kanceláře. Kdybych neměl harmonické
rodinné zázemí, těžko bych to zvládal.
Jste ikonou spousty
gayů. Je pro vás zavazující, že jste společně s partnerem Pavlem Vítkem
bráni jako takový „vzorový pár“?
Proč by to bylo zavazující? Ne, my máme štěstí, že nám to
vychází, a pro mě je to o to větší štěstí, že po vztahu s dívkou byl Pavel
první chlap, s nímž mi to vyšlo.
Proč si myslíte, že
vám váš vztah tak dlouho vydržel?
Kromě toho, že si rozumíme, je to určitě i tím, že jsme se
odstěhovali z Prahy. To, že jsme před 17 lety vyměnili centrum Prahy za
venkov, kde nemáte moc příležitostí jít do světa. Jsme odkázaní více jeden na
druhého, možná proto nemáme ve vztahu nějaké výkyvy. V Praze jsme bydleli
nedaleko klubu Radost, pořád nějaké večírky, pražský noční život, ale ten
venkov vás zklidní a dostane do harmonie s přírodou. Promění vám hodnoty a
vyzkouší, jací doopravdy jste.
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ARIA v Praze www.ariahotel.net
Produkce: Michaela Lejsková
Korektura textu: Květa Strnadová
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-10-2012.html
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
Robert Vano a Janis Sidovský
