Ben Cristovao – zpěvák

 

 

 

„Ze škatulky ,rychlokvaška ze
SuperStar‘ se dostává opravdu těžko. Snad se mi to začíná dařit“. Ben Cristovao

 

 

 

 

 

Ben Cristovao je mladý,
dynamický umělec, který se s nasazením sobě vlastním pouští do všeho, co mu současný
showbusiness nabízí. Do SuperStar se přihlásil spíše jen z hecu, ale uspěl.
Díky tomu se mu otevřely dveře tam, kam by se asi jinak jen stěží dostával.
Tancuje, zpívá, vydává desky a hraje v populárním televizním seriálu Ordinace v Růžové zahradě. Odlišuje se nejen svým talentem, ale i barvou pleti a to
se u nás někdy neodpouští, což již také zažil na vlastní kůži. Spolu
s autorem fotografií Robertem Vanem jsme se sešli v pražském hotelu
Radisson Blu Alcron, kde jsme si velmi otevřeně popovídali o tom, jak to
v hudebním světě chodí.

Ben Cristovao, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

 

V čem dnes, již
s odstupem, vidíte klady a zápory soutěže SuperStar?

 Kladem
je možnost dostat se rychle do povědomí lidí, být populární a s tím pak souvisí
i všechno další. Pro další část veřejnosti, ale i lidi ze showbusinessu, je
záporem nálepka „ten ze SuperStar“. Rychlokvaška.

 

Jak jsem pochopila, živit se
zpěvem (na rozdíl od většiny účinkujících v této soutěži) nebylo vaším
hlavním cílem. Na rovinu, co je vašemu srdci bližší? Hudba, nebo tanec?

 Před
SuperStar jsem nezpíval nijak profi. Spíše jsem si jen tak broukal
v koupelně ve sprše. Takže paradoxně navštěvovat hodiny zpěvu, pracovat na
hlasovém fondu a učit se správnému dýchání jsem začal až po SuperStar. Dnes se
to snažím obojí propojit. Ale bližší mi je určitě tanec.

 

Aby toho nebylo málo, začal
jste fušovat do řemesla i hercům. Nedali vám to někteří v Ordinaci „sežrat“, že vy, ač neherec, jste
dostal roli Maxe Suchého, syna hlavního hrdiny primáře Suchého?

Vůbec
ne. Nikdo mi nedal nic sežrat. Všichni se ke mně chovají přátelsky a vstřícně. Mnozí
z mých, můžu-li to tak říct, hereckých kolegů jsou dnes již legendami.
Tady se ukázala výhoda mého známého obličeje. Kdybych nebyl známý, tak bych
tuto roli těžko dostal. Ale jsem za ni rád.

Ben Cristovao, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak se cítíte jak herec?

 Ordinace je pro mě herecká akademie. Já se zde učím hrát.
Takže zatím jsem student herectví.

 

Moje maminka se do vás během
SuperStar skoro zamilovala a dokonce vám posílala hlasy. Jak široké bylo
spektrum vašich fanynek?

Tak
to jí poděkujte. (úsměv) Dnes už je
spektrum mých fanynek mnohem širší. Dříve to byly pouze teenageři, teď
v souvislosti s Ordinací se
věkový průměr zvedl. Tady se zase hodně projevila ta nálepka „SuperStára“. Tato
soutěž je pro holčičky a vy se ocitnete v šuplíku, z něhož se pak
těžko dostáváte.

 

Jak snášíte zvýšený zájem o
vaši osobu?

Beru
to jako součást toho, co dělám. Lidé mě poznávají a to samozřejmě nejenom kvůli
mým schopnostem, ale také proto, že jsem jiný, mám jinou barvu kůže. Teď, co
hraji v Ordinaci, tak je ten
zájem spíše pozitivní. Lidé mě zastavují na ulici, ptají se mě na to, co bude
dál v seriálu. To je milé.

 

Setkal jste se někdy s negativními
projevy kvůli barvě vaší kůže?

Setkal,
mám více nepříjemných zkušeností, ale jedna byla taková zásadní. Slavili jsme
narozeniny mé tehdejší přítelkyně, bylo to v jedné hospodě. Vedle u stolu
seděla parta nabušených kluků, u kterých hned poznáte, že chtějí vyvolat
konflikt. Vadí jim to, že jste jinej. Jedno jestli černoch, mulat, nebo gay.
Prostě jinej. Tak tito na mě začali pokřikovat a vydávat zvuky, kterými mě
chtěli urazit, něco ve stylu „vrať se na strom, ty opice“. Přátelé se rozhodli,
že půjdeme pryč, bylo to opravdu nepříjemné. Ale najednou k nám jeden
z nich přišel a řekl mi, že nikam nepůjdeme, dokud si já nekleknu a
neřeknu, že se stydím za to, že jsem černoch. V tu chvíli už nešlo, nic
nedělat. Začala rvačka, naštěstí se mě zastali mí přátelé, ale přiznám se, že
jsem byl opravdu štastnej, když přijela policie. Nikdy jsem neviděl policii tak
rád, jak tehdy.

 

Tak to muselo být hrozné. Co
vám tato skutečnost dala, nebo vzala?

Nic
mi nevzala, věděl jsem, že takoví lidé jsou a vždycky budou a že jednou se
s nimi potkám. Ale strach jsme měli všichni, to ano. Díky tomu jsem začal
chodit na kickbox, abych se v případě nejhoršího uměl bránit.

 

Takže byste si teď už uměl
poradit…

Teď
je to zase těžší v tom, že kdybych dal nějakému takovému náckovi ránu, tak
z toho hned bude skandál, protože jsem známej. Hned by mě žalovali a
z obyčejné rvačky by bylo bůhví co. Takže jsou prostě místa, kam už raději
nechodím.

 

A to jsou jaká místa?

Na
hokej, na fotbal, do horších hospod, všude tam, kde se setkávají skupiny lidí,
kteří vyvolávají rvačky a konflikty. Tam zkrátka nechodím. Nevyhledávám
zbytečně problémy. Ale tehdy, při tom konfliktu, jsem byl panna nepolíbená. (úsměv) Dnes už bych se zachoval jinak.

 

Jak to máte s rodinou? Maminka
je bloňďatá Pražanda…

…a
tatínek pochází z Angoly. Do mých čtyř let jsme do Angoly jezdili, ale
potom se naši rozvedli. Mamka se podruhé vdala a našla si super chlapa, který
je už třináct let mým tátou a se kterým si skvěle rozumím. Mamka je také skvělá,
mám ještě ségru, které je jednadvacet a studuje scenáristiku v Americe. A
nesmím zapomenout na malého brášku, který žije tady s námi.

Ben Cristovao, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaké jste byl dítě?

Byl
jsem hyperaktivní a netrpělivý, což mi neumožňovalo se učit na hudební
nástroje. Ale na druhou stranu jsem měl vždy respekt z rodičů. Vážil jsem
si jich. Doma jsem byl slušný a hodný. Zlobil jsem pouze ve škole. (úsměv) Ale zase ne tolik, abych měl
třeba dvojku z chování. Se sestrou jsme měli a máme super vztah.

 

Co jste studoval?

Studoval
jsem německé gymnázium a potom anglo-americkou vysokou školu, obor diplomacie a
mezinárodní vztahy.

 

Kdybyste se, čistě teoreticky,
měl přihlásit do jiného soutěžního pořadu, než je soutěž pěvecká, na jaké téma
či v jaké kategorie byste rád soutěžil?

To
vám teď neřeknu, jsem nepředvídatelný. Nikdy nevím, co mě napadne, pro co se
rozhodnu, takže záleží na okamžiku, na konkrétní situaci…

 

Jste člověk, který má rád risk?

Určitě
rád riskuji, to jo.

 

Co vyjadřujete ve svých písních
nejčastěji a jaký pro to volíte způsob? Kdo jsou vaši fanoušci?

Zpívám
hlavně pro mladé lidi, takže i hudba a texty tomu odpovídají. Něco ve stylu
„jsme mladí, pojďme ven a bavme se“. Takhle teď vypadá moje první deska a v podobném
stylu je i ta druhá. Mám producenta v Torontu, sestra tam žije a má
spoustu kontaktů, tak mi ho dohodila. Je fakt třída.

 

Zpíváte rád duety? V čem
shledáváte jejich náročnost a naopak výhodu vůči sólovému zpívání?

S Monikou
jsme nazpívali duet, který jsme vydali loni v říjnu. Ale já nejsem typ na
duety. Střihnout si takhle občas nějaký to ano, ale že bych vydal desku duetů,
no tak to asi ne. (úsměv)

 

S Monikou tvoříte pěkný
pár, jak jste spolu vlastně dlouho?

S Monikou
jsme se seznámili v SuperStar a jsme spolu… no, už to budou dva roky.
Monika sice bydlí v Brně, ale každý týden je několik dní v Praze a
bydlí u mě. A já zase občas jezdím za ní na návštěvu k jejím rodičům.

 

Nežárlíte na sebe, oba dva jste
velmi atraktivní, to k tomu přímo svádí?


jsem žárlivý dost a myslím, že i Monika. Ale to snad ke každému vztahu patří.

 

Ale vraťme se k vaší práci.
Bez jakých vlastností myslíte, že se dobrý zpěvák neobejde?

Určitě
je to charisma. V dnešní době, kdy světem vládne internet, všechno je
zrychlené, je podstatným prvkem „show“. Prostě to není jen o zpěvu. Vždy mě
vytáčí, když někteří chytrolíni říkají například o Madonně, že neumí zpívat, že
to je jen o show. Jasně, že když zpívá a u toho tancuje a skáče, že to občas
ujede, ale komu ne? Nicméně když jsem ji pak slyšel jen s kytarou, bylo to
čisté. Ta ženská už je na scéně třicet let a hlas má vytrénovaný.

Ben Cristovao, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Když cestujete do zahraničí,
třeba do USA, vozíte si domů inspiraci?

Můj
producent říká takovou chytrou větičku „kolo znovu nevymyslíš“. Když prostě
něco funguje, je to zajeté, tak proč to měnit a vymýšlet novinky? Takže
samozřejmě si ze států vozím inspiraci, protože oni jsou prostě úplně někde
jinde, ať vezmu klipy, sound, přístup k fanouškům. Ale nesnažím se
vymýšlet věci, které před mnou už někdo vymyslel. A líp.

 

Myslíte, že je vůbec možné
udržet si při tom množství hudby na trhu udržet přehled o populární hudbě?

Tak
na české scéně není problém mít přehled, protože tady se zase nedělá tolik
věcí.

 

A co se vám na naší scéně líbí?

Tak
Petr Hapka je skvělý, nebo Tomáš Klus, také Vojta Dyk je obrovský talent a
Matěj Ruppert. Ty bych dal na světovou úroveň. A legendou je stále Karel Gott.
Zaslouží si jí být. Byl dlouho dobrej, je vlastně stále dobrej, má velikou
fanouškovskou základnu. Umí se chovat. Je to mistr a člověk by k němu měl
mít úctu už jen pro to, co všechno dokázal.

 

Chodíte na muzikály?

U
nás ne. Ale v Londýně, to je něco jiného, je to zážitek.

 

Máte chuť někdy poslouchat
docela „jiný šálek kávy“, než je zrovna hudba, kterou nejčastěji posloucháte či
produkujete?

Posloucháme
s Monikou rádi jazz, zpěváky jako je Jimmy Colon, nebo pak Stinga, Steveho
Wondera, Michaela Jacksona, Noru Jones, Alicii Keys…

 

Při tom, jaký máte přehled o
současné hudbě, vás asi jen tak někdo nenachytá, ale co třeba hudba staršího
data, jak ta vás ovlivnila, jestli vůbec nějak?

Určitě
vás ovlivní to, co v dětství poslouchají rodiče. Mamka poslouchala
Beatles, Aerosmith, takže tady se orientuji. Ale teď poslouchám současnou
muziku.

 

Jste mistrem světa ve
snowboardingu? Kde jste se naučil tak dobře jezdit na prkně?

Když
mi bylo jedenáct, tak naši koupili byt ve Špindlu. Mamka jezdila deset let
závodně na lyžích. A já se z lyží tak nějak přemístil na snowboard. To
bylo někdy v roce 2000.

 

Jakých úspěchů si na závodním poli ceníte nejvíce?

No,
tak určitě prvního místa v Českým poháru 4×4. Ale jsem hlavně rád, že se nemusím
stydět za to, jak jezdím. Černoch na sněhu, to bylo nejdříve pro některé
pozdvižení, ale nakonec jsem jim zatnul tipec. (úsměv)

 

Jak hodnotíte podmínky pro
snowboarding v České republice?

U
nás jsou dobré podmínky pro snowboarding, tedy když je sníh. Jinak Česká
republika je v centru Evropy a kamkoliv můžu zajet. V létě jsme byli
na ledovci.

Ben Cristovao, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jezdíte stále závodně?


nejezdím. Měl jsem úraz, otřes mozku a přestaly mi fungovat krční svaly. To byl
pro mě asi ten zdvižený prst od toho tam nahoře. Na závodech se lidé často
hecují a dělají věci, které jsou vyloženě nebezpečné, nebo věci, na které
jednoduše nemají. Jen aby se ukázali.

 

K vaší image patří i váš
vlastní styl oblékání. Jak se u vás ten styl vyvíjel?

Vždy
mě bavila móda. Už od dětství. Oba dva s Monikou máme rádi módu, když někam
vyrážíme spolu, tak se snažíme sladit. Dneska na focení mám tričko
s želvama Ninja a sako. (smích)

 

Jak reagujete, když si vás
vezme do parády bulvár?

Trápí
to hlavně Moniku, je citlivá a některé věci si hodně bere. Já jí pořád říkám,
že bulvár musí psát negativně, protože dobrý věci by nikdo nečetl. Sám mám tunu
špatných zkušeností, ale je mi to jedno. Když někdo chce napsat něco blbého,
tak to napíše. Ale pokud by to už překročilo hranici, tak si to vyříkáme!

 

Jste gentleman?

To
jde asi v ruku v ruce s věkem. Karel Gott, nebo Jiří Kanyza jsou
gentlemani. Já doufám, že budu gentleman. Není to jen o chování, je to všechno
dohromady. Ale baví mě ten pojem, ta myšlenka být gentleman. (úsměv)

 

Jakými lidmi se rád
obklopujete?

Mám,
jako asi každý, své kamarády. A pak rodinou. Tím, že hodně cestuji, tak mám spousty
přátel v Americe a v Londýně.

 

Máte nějaký recept na dobrou
náladu?

Je
to v hlavě. Jak si to tam uspořádám. Já si pořád říkám, jak jsem na tom
dobře. Že mám zatím v životě štěstí. Na rodinu, přátele, lidi, kteří mi
pomáhají. Říkám si, že je skvělé, že si můžu dělat věci po svém, že by mohlo
být i hůř. Takže jsem vlastně permanentně šťastný. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text:
Dita Brančíková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Make
up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno
v hotelu Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Ben Cristovao a Robert Vano
Ben Cristovao a Robert Vano

Backstage 1/2012

 

 

 

Backstage fotografie z hotelu Radisson Blu Alcron v Praze. Produkce profesního magazínu Best of. 20. ledna 2012

 

 

 


Focené osobnosti:

Ondřej Suchý – textař, spisovatel

Jiří Korn – zpěvák

Hana Robinson – zpěvačka, pianistka

Roman Paulus – šéfkuchař hotelu Radisson Blu Alcron

Simona Postlerová – herečka                                              

Martin Gardavský – manekýn, herec (druhý nejkrásnější muž roku)

Lenka Nová – zpěvačka

MUDr. Ladislav Mašek – urolog

Olga Špátová – režisérka, kameramanka

Vladimír Mišík – hudebník

 

Produkční tým:

Fotograf: Robert Vano www.robertvano.cz

Redaktorka: Dita Brančíková

Stylistky: Jana Masluková (společenské šaty Magique Moment) 

Módní návrhářky Anna Tušková a Radka Sirková – Chatty  (styling Jiřího Korna)

Vizážista: Pavel Bauer

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Vytvořeno ve spolupráci s: 

Kadeřnictví Toni and Guy – Táňa Klevetová www.toniandguy.cz
– kadeřnice

Salon Magique Moment www.magiquemoment.cz
 Mária Halahijová – majitelka

Hotel Radisson Blu Alcron www.alcron.cz
Milan Švára – obchodní ředitel

Real TV – Top Star magazín, TV PRIMA

Osmany Laffita – módní návrhář

 

 

 

 

„Skutečnost,
že vám ,chybí barvy, odvaha a vkus‘ tkví v tom, že vám chybí duše a ne naditá
peněženka.“ Osmany Laffita

 

 



Módní
návrhář Osmany Laffita je známý nejen svou okázalostí, neotřelým tvůrčím
projevem a řekla bych velmi smyslovým pojetím svých kolekcí, ale také otevřenou
povahou. S ním budete vždy vědět, na čem jste. Osmany netrpí předsudky a
nedělá si iluze o poměrech ve světě, ani na českém trhu. Budete-li mít
příležitost zažít, jak se jeho kolekce na předváděcím molu doslova vznáší, uvědomíte si další důležitou vlastnost, kterou tento módní návrhář
bezesporu má – umění vyvolat touhu!

Osmany Laffita, foto: Lukáš David

 

 Z mnoha
článků a módních diskuzí vím, že každá nová kolekce je vždy vytvářena s velikým
předstihem, jak je tomu u vás? Kdy je vhodný čas na vytváření nové kolekce?

Nepracuji s předstihem. Svoje kolekce
prezentuji ve stejnou dobu, jako moji kolegové po celém světě. A to má své
důvody. Vy prezentujete, obchody objednávají, pak vy vyrábíte a věci jdou do
obchodů pár měsíců před zahájením sezóny. Jedině v České republice se
prezentují kolekce pro podzim a zimu v říjnu, kdy už sezóna dávno začala,
je to legrační. Češi žijí ve svém malém světě, jako by kolem nich nikdo nebyl.
Nejsem to já, ale trh, kdo diktuje, kdy se začne kolekce vytvářet. Víte, móda
je o obchodu, ne o umění. Umění patří do muzea, móda do ulic. A ulice diktuje,
co a kdy chce a potřebuje.

 

Vím o
vás, že máte rád luxusní, drahé a zajímavé materiály. Můžete nám přiblížit, o
jaké materiály se jedná, či odkud pocházejí?

Používám speciální přírodní materiály, některé
jsou drahé, jiné ne. Musí mě upoutat buď svou barvou, potiskem, nebo na dotyk.
Pokud jste očekávala, že vám odpovím, že používám hedvábí ze vzácného motýlího
zámotku zřídka se vyskytujícího v Tibetu … tak jste se spletla. Látky,
které používám, jsou z běžných zemí, které se specializují na hedvábí a
vlnu jako Itálie, Španělsko a Anglie. Ostatně i tasmánská vlna je tkaná v Itálii
a ne v Tasmánii. Abyste poznali, jestli je vlněná látka krásná, musíte se
jí dotknout a ne si jenom přečíst štítek a název značky. Samozřejmě, že v obleku
vyrobeného z S200 vlákna se cítíte, jako byste měli na sobě druhou kůži.

Osmany Laffita, foto: Lukáš David

 

Setkávám
se s mnoha lidmi, kteří vás znají, jelikož jste v oblasti módy velikým pojmem. Ale
můžete svou tvorbu nějak charakterizovat vy sám?

Můžu se o to pokusit. Jsem couturier, který má
vizi, jak by se někteří lidé mohli oblékat pro určité příležitosti a cítili se
spokojeně. Unisex pro mě neexistuje. Muži jsou muži a ženy jsou ženy. Moje
linie jsou ladných křivek a obepínají tělo. Já raději křivky těla zdůrazním,
než abych je ukrýval.

 

Někteří
tvůrci a návrháři mají na českou módu obecně negativní pohled. Chybí nám prý
barvy, odvaha, finance, vkus. Jaký je váš pohled na českou módu? Všiml jste si
nějakého pokroku za dobu vašeho působení na českém trhu?

„Česká móda“, co to je? Existuje móda, tečka.
V Čechách se lidé oblékají stejně, jako lidé v Havaně, Miami nebo
v Timbuktu. Skutečnost, že vám „chybí barvy, odvaha a vkus“ tkví
v tom, že vám chybí duše a ne naditá peněženka. Co tihle lidé potřebují,
je psychiatr, ne módní návrhář. Samozřejmě, že je tady vidět pokrok! Nikdy to
tady nebude jako v Miláně, kde i vrátný vypadá jako model od Armaniho,
protože Češi dbají více na to, jakou značku auta řídí, než na značku obleku,
který nosí, ale je tady vidět každopádně pokrok. 

 

Osmany Laffita, foto: Lukáš David

 

Pro velkou
část lidí u nás je kvalitní móda finančně nedostupná. Zajímá mě, zda je ve vaší
kolekci i něco, co by bylo dostupnější pro širší klientelu? A zda v souvislosti
s krizí a s oslabením trhu jste i vy nucen k nějakému kompromisu?

To je nesmysl! Kvalitní konfekci můžete
v dnešní době najít všude. Podívejte se třeba na Zaru. Mají výborné a
zábavné oblečení za konkurenceschopné ceny. Moje kolekce jsou „dostupnější“,
ale neznamená to, že bych byl značkou pro všechny. Oblek Osmany Laffita
S 150´, ušitý na míru, stojí 42 000 korun. Není to pro každého, ale mám
spoustu zákazníků, kteří nejsou milionáři, ale dopřejí si luxus za tuto cenu,
protože v obleku tráví celý den a chtějí se cítit dobře. Krize je
celosvětová, takže i v textilním průmyslu. My jenom pracujeme tvrději a
prezentujeme nové produkty jako naposledy řadu Osmany Laffita Crystal. Snížením
ceny ničeho nedosáhnete. Moje produkty mají reálnou, ne fiktivní cenu. Cena,
kterou platíte, je cenou hodnoty daného produktu. Nikdy nenabízím nikomu slevu.
Cena, kterou platíte, je cenou výrobku. Pokud bych vám mohl dát slevu,
znamenalo by to, že původní cena nebyla správně stanovena.

 

Osobně
mě velice zaujala pestrost vaší tvorby, kde je zařazeno i mnoho doplňků, bot či
brýlí, dokonce i nábytek. Kdo všechno se podílí na návrzích? Máte kolem sebe tým
lidí, nebo jste na vše sám?

Nikdo mi s návrhy nepomáhá. To je i důvod,
proč mě v Praze neuvidíte na všech těch párty pro celebrity. Já pracuji,
spím, pracuji, spím, pracuji, spím a pak na týden odletím za zábavou na Kubu.
Takhle vypadá můj život. Můj život je jenom práce a spaní. Právě proto, že
hodně pracuji, mám tolik různých produktů a nemůžu pracovat s nikým jiným
než sám se sebou. Samozřejmě mám kolem sebe profesionální tým lidí, kteří se
starají o tisk, o moji image, prodej, produkci a o všechno ostatní, co se
netýká designu. Posledním přírůstkem do značky Osmany Laffita je linie ručně foukaných,
barevných, křišťálových skleniček.

 

Osmany Laffita, foto: Lukáš David

 

A jak
jste se dostal k nábytku? Jak vás napadají určité tvary, motivy a vzory? Jsou i
návrhy nábytku ovlivněny sezónou?

Ve skutečnosti je Osmany Laffita Casa zaměřena na
dekorace interiérů. Já nenavrhuji židle, nebo lampy, které by se pak mohly
prodávat v obchodech, já kompletuji interiéry. Samozřejmě, že lidé, kteří
si mě objednají pro design interiérů, si mě objednají proto, že se jim líbí můj
„überglamour“ styl. Minimalistické interiéry nejsou tak úplně podle mého gusta.
To radši můžete požádat Armaniho, aby vám s tím pomohl. Samozřejmě, co se
týče nábytku, tak tam se nejedná o sezónnost, nikdo přece nechce měnit interiér
svého bytu každých šest měsíců.

 

Jací
jsou vaši zákazníci? Vím, že oblékáte některé známé osobnosti, ale zajímavá je určitě
i neznámá klientela.

Ve skutečnosti se moc nezajímám, jestli je můj
zákazník mediálně známou osobou. Každopádně, kdo se stane mým zákazníkem, stane
se mým králem. Samozřejmě, že mám mnoho českých zákazníků a ti mají dobrý vkus.
Mohou si dovolit a i nakupují přední světové značky, takže jsem poctěn, že
nakupují i značku Osmany Laffita.

 

Máte
některé své opravdu oblíbené zákazníky? Kteří vám dokážou udělat radost už jen
tím, že přijdou?

Samozřejmě, z některých se po letech stali
dobří přátelé.

 

Dočetla
jsem se, že se vaše tvorba dostává hodně do zahraničí. Kde všude máte úspěch?
Kde cítíte, že je trh silný a že jsou tam větší šance?

Nevěřte všemu, co se píše. (úsměv) Ale ano, mám zákazníky po celém světě. A kdybych byl mladým
začínajícím couturierem, sbalil bych se a přestěhoval se do Číny. To je to
místo pro luxusní produkty.

Osmany Laffita, foto: Lukáš David

 

Co sám
máte v oděvní tvorbě rád? Dokážou pro vás být inspirací lidé na ulici?

Jak jsem se již zmínil, ulice je každopádně mojí inspirací.
Lidé jsou inspirací. Picasso řekl, že „kopírovat druhé je dobré, ale když
začnete kopírovat sami sebe, znamená to, že umíráte“. Znamená to, že se stanete
nadbytečným. Kreativita je dobrá, ale pozor, neznamená karneval (maškarádu).

 

Spolupracujete
s nějakou jinou značkou či máte v tomto směru do budoucna nějaké plány?
Vím, že o věcech, které se teprve budují, se nemluví, avšak máte představu, že
se bude vaše značka dál vyvíjet a rozrůstat?

Sama jste si odpověděla.

 

Jste
optimista? Jak vidíte oděvní tvorbu v budoucnu? Bude obor „módní návrhář“ ještě
stále zajímavým a tvůrčím povoláním?

Já jsem Kubánec! Kdybychom my nebyli optimističtí
od přírody, moje země už by dávno zanikla! Samozřejmě, že i E. T. se bude časem
potřebovat obléknout. Takže je to dobrá práce.

 

Máte
nějaký sen, který jste si ještě nesplnil? Co by vám v tuto chvíli udělalo opravdu
upřímnou radost?

Kolik stránek máme ještě k dispozici?

 

Děkuji
za rozhovor.

 


 

Text: Šárka Kunclová

Foto: Lukáš David, archiv Osmanyho Laffity

Publisher: magazín Best of  www.ibestof.cz
 

Betty Lee – jazzová zpěvačka a skladatelka

 

 

 

 

„Nemyslím si, že to je
touha, ale že to v sobě prostě mám.“ Betty Lee

 

 

 

 

 

Za
jazzovou hudbou by někteří šli světa kraj. Do New Yorku – kolébky jazzu – se
vydala i zpěvačka Betty Lee. Štěstí v podobě hudebních příležitostí a první
desky, kterou právě v NY měla příležitost natočit, na sebe nenechalo
dlouho čekat. Jazzová hudba je pro Američany téměř běžnou záležitostí, ovšem u
nás ji uslyšíte jen vzácně, nejčastěji v úzkém okruhu lidí, kteří se o ni
nekonzumně zajímají. A to je jeden z důvodů, proč se do České republiky
vrátit. Přinést lásku k jazzu a hudební originály také k nám. Se
zpěvačkou Betty Lee a fotografem Robertem Vanem jsme se sešli v pražské
restauraci Zlatý had, která je příznivkyní živé hudby a je jedním z míst,
kde si můžete poslechnout zajímavé interprety živě.

Betty Lee, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano


 

Jak
si podle vás mají lidé najít vztah k jazzové hudbě, která je určitým způsobem
specifická?

Spousta lidí poslouchá
jazzovou hudbu jako nějaký vjem z rádia a neřeší to. Doporučuji zažít si
jazzovou hudbu na živo. Už proto, že tam zapojíte mnohem více faktorů a
dokážete se napojit snáze, než když ji jen posloucháte z reproduktorů.
Lidé nacházejí lásku k jazzu v jakémkoliv věku. Klíčový je rozhodně živý
koncert. To docela změní pohled na tuto hudbu. Ovšem ani studiové nahrávky se
netočí stejně jako pop. Jazzová skladba se nahrává několikrát, a co se povede,
to na nahrávce zůstane. Popová hudba se skládá z tzv. fejků.

 

Co
nám sděluje jazzová hudba?

Jazzová hudba sděluje
mnohem víc než to, co je snadno pochopitelné. Stává se relaxací až ve chvíli,
kdy se do ní člověk „položí.“ Jako zpěvačka si písničky také skládám, a tak vím
něco o harmonii, o tom, co ve skladbě probíhá, ale to ještě neznamená chápat tu
hudbu, najít její kouzlo. To musí člověk cítit.

 

Jaké
jsou možnosti živých vystoupení jak pro posluchače, tak i pro umělce?

Myslím si, že je to
dané tím, nakolik se o to člověk zajímá sám. Vidím to u sebe. Čím více se
zajímám, zjišťuju, tak tím více vidím možností. Jediné úskalí, které vnímám,
jsou prostory pro styl hudby, kterou hrajeme my – moje kapela. Ne všechny
prostory jsou pro tento styl hudby úplně vhodné. Prostory tvoří součást dojmu,
se kterým posluchač z koncertu odchází. Mnoho klubů je vyhraněných, ale
pak tam vystupují i kapely s jiným stylem hudby a to už tak nezapadá.

Betty Lee, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Když
vystupujete po republice v různých klubech, nemíváte potíže s technikou
a ozvučením?

To bývá často problém.
Pokud přicházíme například do rockovějších klubů a máme něco nového, tak tam je
problém. Brát si s sebou zvukaře je neekonomické, a tak každá domluva
s místním zvukařem je individuální a stále platí, že člověk se musí
spolehnout především sám na sebe, takže si mnohdy vozíme i vlastní aparaturu.

 

Kdy
jste sama u sebe začala vnímat jazz jako hudební oblast, ve které se chcete
realizovat?

Bylo to v době,
kdy jsem studovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Prošla jsem si přes
rock, pop, funky a různé další žánry, „osahala“ jsem si je, ale stále mi tam
nesedělo to, že se musím držet jakési linky, která je tam daná. Tou dobou jsme
začala chodit s Ondřejem Pivcem, který mě k jazzové hudbě přivedl.
Vnímala jsem jazzovou hudbu jako hodně zajímavý styl, kterému jsem se začala
věnovat.

 

Kde
jste začala vystupovat veřejně?

Začala jsem vystupovat
po restauracích a barech, kde bylo shovívavé publikum. Tam se člověk může hodně
naučit, protože když to nedopadne dobře, tak to není úplně průšvih.

Betty Lee, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Nové
zkušenosti na sebe nenechaly dlouho čekat a brzy jste se svým tehdejším
přítelem Ondřejem Pivcem navštívili New York, odkud jste si přivezli vlastní
desku.

To jo, no…
S Ondřejem Pivcem jsme tam odletěli v podstatě ze studijních důvodů.
Chtěli jsme poznat místní atmosféru a nenapadlo nás, že bychom tam hráli, ale
nakonec jsme si v několika dobrých klubech opravdu zahráli. Tam nás
slyšel jeden Čech, žijící v Londýně, který navštívil náš koncert v New
Yorku a umožnil nám něco neuvěřitelného – pronájem studia na tři dny, kde jsme
natočili naši desku.

 

Jaké
jste z toho nahrávání měla tehdy pocity?

Velmi smíšené. Na jednu
stranu to bylo strašně super, protože muzikanti, se kterými jsem točila desku, byli
na mnohem vyšší úrovni než já, která se vzpamatovávala z toho, co se tam
vlastně děje. Byl to motivující zážitek, který mi pomohl k rozhodnutí
vrátit se do Čech, kde taková hudba takřka není, než abych zůstala v New
Yorku, kde by to bylo nošení dříví do lesa.

 

Jak
na vás zapůsobila tato zkušenost nejen profesně, ale také osobně? Jaký dopad
měla na vaši osobnost?

New York pro mě
představoval hodně velký impuls. Uvědomila jsem si, že jsem dříve žila tak
trochu ve zlaté kleci pod vedením rodičů. Teprve tam jsem zjistila, že musím
začít nějak fungovat sama a pokud chci mít nějakou vlastní osobnost, musím být
samostatná jednotka. Dnes mám samostatnou kapelu Cosmic people, doděláváme
desku, hraní nám funguje, což je něco, co jsem si dříve nedokázala představit,
že bych dokázala.

 

Jaké
nové vlastnosti jste u sebe objevila?

Dříve jsem byla člověk,
který se nechával unášet proudem a výborně jsem plnila úkoly. Ale nebyla jsem
schopná chodit včas, zadávat úkoly někomu jinému, organizovat, až do doby, než
jsem pochopila, že bez toho nejde dělat lídra kapely. Dříve bych si nedokázala
představit, že budu kromě zpěvu dělat i manažerskou práci, ale jinak to nejde.

 


kvůli tomu, abyste se mohla plně věnovat zpívání a skládání, neuvažujete o tom,
že najmete manažera?

Uvažuju o tom každý
den, ale ještě jsem nikoho takového neviděla. Buď to byl někdo, kdo z nás
chtěl vytáhnout peníze a bylo to vidět na první dobrou, nebo ten člověk nebyl
schopný, ač sliboval hory doly. Přesto stále čekám a doufám, že někdo takový
přijde a já se pak budu zase moci věnovat jen hudbě.

Betty Lee, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Co
hudební agentury?

Pro hudební agenturu
nejsme záruka. Styl hudby, který děláme, není pro agenturu zárukou, že se to
lidem bude líbit. Popové kapely si každý zapamatuje po první písničce, když je
dobrá. Jsou zapamatovatelné. Takové písničky bych uměla udělat také, ale
nestojím o to.

 

V čem
přesně máte touhu být odlišná, specifická?

Nemyslím si, že to je
touha, ale že to v sobě prostě mám. Myslím si, že mám lidem co dát jako
člověk a zpěvačka a nechci dělat věci, které mi někdo nadiktuje. Máme zde mnoho
příkladů, na kterých je zřejmé, že nejsou sami za sebe, ale dělají to, co jim
někdo diktuje. Samozřejmě si ráda poslechnu názor kohokoliv, ale vstupovat do
svých rozhodnutí si nenechám.

 

Pro
mnoho lidí je hudba především business. Jak se na tyto postoje díváte vy?

To je právě ono. Hudba
ale není business. Chodím na školu, kde je spousta muzikantů, kteří dělají
hudbu a to poslední, proč by ji dělali, je business. Kdyby to bylo primární,
tak by to ani nešlo dělat. Na konzervatoři má každý pocit, že když bude dobrej,
tak bude známej – logicky. Ale tato logika bohužel asi nefunguje.

 

Vyučuje
se na konzervatoři i obchodní oblast hudebního průmyslu?

S tím jsem se
nesetkala, ale možná by to tam mělo být. Protože by to pak nebyl pro všechny
takový šok. (smích)

 

Co
říkáte na společná vystoupení více kapel? Funguje mezi jazzovými kapelami nějaká
rivalita?

Zrovna máme naplánovaná
čtyři vystoupení s jinými kapelami. Je to tak, že rivalita je taková věc,
která funguje daleko víc tam, kde funguje business, a ne tam, kde je hudba. U
jazzové hudby nikdo nežárlí, ale jazzový muzikant lepší výkon obdivuje a chce
dosáhnout takových kvalit, jako ten, koho vnímá jako lepšího.

 

Vydělat
si hudbou je asi hodně složité?

Je to tak. Mám
kamaráda, který je jedním z nejlepších bubeníků v republice a možná i
dál, a přes den si přivydělává vydáváním obědů. Každý hledá ještě jiné
alternativy, pokud se chce v hudbě prosadit a udržet si finanční bilanci,
což zvláště v hudbě rozhodně není hned.

Betty Lee, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Musí
mít jazzová zpěvačka jiné dispozice než zpěvačka popová? U operních pěvkyň rozdíl
pochopím, ale tady si nejsem jistá.

Být popová zpěvačka
obnáší mnoho věcí, které jazzová zpěvačka řešit nemusí, jako například styling.
Ale nemyslím si, že by popová zpěvačka byla například schopná zazpívat sólo
jazzové skladby. Taková věc je běh na docela dlouhou trať. Pop je připravená
show s efekty a má jasně daný vývoj. Zazpívá ho každý člověk s dobrým hlasem.
Jazz je spíš takový „okamžitismus“, zpěvák musí být muzikant, musí poslouchat a
chápat muzikanty, přizpůsobit se jim. Může je vnímat jako podklad pro zpěv.

 

Jak
reagujete na rušivé elementy při koncertech?

To je věc, na které
hodně pracuju, protože špatné vjemy opravdu mohou přijít kdykoliv, ať už jsou
to hlučně se bavící lidé, nebo něco jiného. Je to hodně otázka koncentrace.

 

Jak
vnímáte propojení mediálního světa a jazzové hudby?

Myslím si, že
v České republice je tohle nepropojitelné. V Americe to nějakým způsobem
funguje, ale u nás lidé poslouchají to, co se jim nějakým způsobem naordinuje.
Z 90 % je zde skutečně konzumní společnost. Což je škoda, protože si
myslím, že pokud by lidem u nás někdo ukázal cestu k něčemu, co není
konzumní, tak by se jim to mohlo hodně líbit. Jazzová hudba je hodně osobní a
intimní. V ní musíte pochopit, co chce muzikant sdělit, podělit se.

 

Když
skládáte hudbu, jak při tom postupujete?

Dávám si dohromady
hrubý nástřel, většinou přichází první klávesy a zpěv a postupně se dávají
dohromady další prvky.

 

Vybavil
se mi film Jen ho nechte, ať se bojí.
Hudební skladatel, kterého ve filmu hrál Luděk Sobota, dokázal tvořit nejlépe,
když zažil nějaký šok. Jaké impulsy pro tvorbu potřebujete vy?

To je taky zajímavá
věc. Když mám klid, tak mě nenapadne nic. Čím víc mám práce, tím víc mám nápadů
a podnětů k tomu, abych něco udělala.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Stránky kapely Cosmic People  www.cosmicpeople.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vlasy a make up: Mili
Dvořáková

Foceno v pražské restauraci
Zlatý had www.zlatyhad.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Betty Lee a Robert Vano
Betty Lee a Robert Vano