Archiv pro rok: 2012

 

 

 

„Aranže, interpretace na jevišti, volba písní a soulad barev hlasů. To vše,
a ještě mnoho dalšího, vytvořilo originální celek, kterému obecenstvo udělilo
právo na existenci.“ Jiří Korn

 

 

 

 

Hudba je lék – slyšela jsem z úst mnoha lidí. V tom případě není
Jiří Korn jen oblíbeným zpěvákem, ale také „hudebním lékařem“. A jak se
písnička stane hitem? Rozhodně to není prvoplánové, jak tvrdí muž, jehož
dochvilnost je pověstná, a jenž je v mnoha ohledech velmi precizní,
spolehlivý a cílevědomý. Zcela jistě jsou to zásadní vlastnosti, bez kterých by
svého profesního úspěchu jen těžko dosáhl, natož jej udržel s laťkou stále
velmi vysoko nasazenou.

Která z vašich činností vás stála nejvíce úsilí?

Myslím si, že úsilí musí člověk vynaložit při jakékoliv práci, protože
samotný talent nestačí. Zpívat jsem chtěl už od dětství. Začínal jsem v dětském
sboru a v mém případě tomu bylo tak, že jsem se musel hodně snažit a spoustu věcí
naučit. Takže má nejvíc vydřená činnost je asi má profese. Nutno dodat, že mi ta
dřina ani tak nevadila, protože mě bavila.

 

Do jaké míry jste jako sólový zpěvák zasahoval do své hudby a textů?

Měl jsem štěstí, že jsem vždy spolupracoval s lidmi, kteří svoji práci
velmi dobře uměli. Mnoho skvělých textů mi napsal Zdeněk Borovec, který byl mým
blízkým přítelem a znal mě. Do textů jsem nezasahoval nikdy. Spíše jsem vybíral
muziku.

 

Jak vlastně probíhá zpěvákův výběr písniček? Na čem závisí jeho volba?

To je otázka vkusu a doby, ve které tvoříte. Každý chce být hodně současný,
což se někdy povede, ale někdy taky ne. Na výběr skladeb má vliv celá řada
okolností, včetně toho, za jakým účelem skladbu vybírám. V každém případě musím
vybrané skladbě především věřit. V případě původní tvorby je alfou a omegou
volba skladatele.

 

Když dostáváte od svých posluchačů zpětnou vazbu, odráží se v ní to, co
jste svou tvorbou chtěl projevit?

To je otázka spíše dlouhodobější. Když jsem se slyšel poprvé, byl jsem
hodně překvapený, protože výsledek na nahrávce byl jiný, než jak jsem jej
vnímal ve skutečnosti. To, jaký má ta která skladba dopad, to určitě není z mé
strany cílené. Cílené věci často bývají bez emocí.

 

Jak vzpomínáte na festival „Grand Prix“ v Paříži, kde zvítězila písnička
Robinson? Bylo to vaše první hudební
ocenění?

Této soutěže jsem se zúčastnil díky Josefu Kolínovi, který Robinsona napsal. Nejel jsem do Paříže s
nějakými ambicemi a o to víc jsem byl překvapen, že jsem vyhrál. Tenhle počin
byl poměrně dost nabíjející do další práce.

 

Mohl to být jeden z klíčových momentů ve vašem životě?

Mohl to být jeden z klíčových momentů, kdybych tam byl zůstal.(smích) Ale přiznám se, že mě to tehdy
ani nenapadlo.

 

Jste hudebník, který se rád vrací na pódia s kolegy, se kterými na nich začínal?
V jakých případech to děláte?

Tyto návraty vznikaly spíše kvůli úmyslu dramaturgů v rámci televizních
pořadů, nebo požadavkem pořadatelů akcí a koncertů. Ne vždy je možné takovou nabídku,
a to z mnoha důvodů, přijmout. Mezi mé občasné návraty patřilo účinkováni s
Rebels. Některé návraty jsou častější. Například účinkování s Helenou Vondráčkovou.
Občas se také vracím k některým mým skladbám z dávné minulosti.

 

Jak se vám s Helenou spolupracuje? Působíte oba dva velmi profesionálně a
z mé zkušenosti jste dochvilní!

No tak ne, že by Helena byla nedochvilná, ale občas se jí přijít pozdě
povede. Já mám nevýhodu v tom, že jsem všude dřív. A čím jsem starší, tím víc
se předbíhám. Dnes už někdy přicházím dřív i o hodinu. (smích)

 

„Nelynčujete“ pak opozdilce?

Všichni vědí, že chodím včas a někdy ještě dřív. Ale jsou i nenapravitelně
pravidelní opozdilci a o nich vím, že je nepředělám. V takovém případě je lepší
být tolerantní a to myslím, že jsem.

 

Kdy vás potkala první muzikálová zkušenost?

Má úplně první muzikálová zkušenost se odehrála ve Vídni, kam mě angažovala
choreografka Irene Mann von Cramm. Bylo to díky tomu, že jsem s ní předtím mnohokrát
spolupracoval v Baden Badenu na hudebních pořadech. Muzikál se jmenoval „Hans
Andersen“ a musel jsem ho nastudovat v němčině. Andersen (to byla má role)
naštěstí nebyl Němec, takže můj akcent nevadil. (úsměv)

 

Jaký je váš vztah k jazzové hudbě?

Já mám vůči jazzu příliš velký respekt, než abych se do něj pouštěl nejen
jako hudebník, ale i jako posluchač.

 

Nedávno jsem se bavila s pořadatelem jedné Miss, se kterým jsme došli k
závěru, že mužů zpěváků je u nás nedostatek a že už neví o nikom zajímavém, kdo
na jeho Miss ještě nevystupoval. Máte stejný pocit, že muži zpívají méně?

Jestliže tomu tak skutečně je, může to být tím, že muži mají snadnější
přístup k jiným profesím, které je uživí. V tomto směru mají ženy daleko méně příležitostí
a musí se více směrovat na profese, ve kterých se mohou prosadit. Je možné, že
je mnoho talentovaných zpěváků v pozicích, které by kvůli zpěvu nikdy
neopustili. Ale to je opravdu jen nepodložená spekulace.

 

Dá se podle vás profesi zpěváka naučit?

Pokud chybí základní předpoklady, například hudební sluch, je to nemožné.
Bylo by to, jako kdybyste učili prase létat. Ale jak víme, zpívat může každý. Jde
jen o to, kolik lidí to bude chtít poslouchat.

 

Vzhledem k tomu, že jste se sám dříve věnoval stepu, nemáte pocit, že jde
spíše o trend? Stepování je vidět méně a méně…

Step je poslední dobou u nás na pokraji zájmu, ale v Americe, kde má step
své základy, bude fungovat stále. U nás máme ohromně talentované stepaře. Třeba
Tomáš Slavíček, který byl již ve dvanácti letech mistrem světa a
několikanásobným mistrem republiky ve stepu. Ale je fakt, že poptávka po
stepařích je menší.

 

Aktuálně vás můžeme vidět vystupovat s vokálním kvartetem 4TET. Mnoho lidí
mě opravuje, ať nevyslovuji čtyřtet, ale fourtet, nebo také kvartet. Takže
musím za „kovářem“, aby mi potvrdil, co je správně. (smích)

Logicky to lidi svádí vyslovovat fourtet, ale správně je opravdu čtyřtet.
Na název jsme přišli docela náhodou. Autorem je Jirka Škorpík, který při psaní
not napsal 4TET a náš manager to přečetl jako čtyřtet. Nám se to tak zalíbilo,
že jsme tuto kombinaci začali používat. Někdo by řekl kvartet, fourtet, ale my máme
český čtyřtet! (úsměv)

 

Kdy vznikla prvotní myšlenka založit 4TET a na základě čeho?

Myšlenka byla moje a to v souvislosti se vzpomínkou na dětský sbor.
Připravoval jsem sólový koncert k albu TEP, který byl plný pohybu a tance. Do koncertu
jsem chtěl zařadit i nějaký protipól. Dlouho jsem snil o vícehlasém vokálním
zpěvu. Proto jsem oslovil Jirku Škorpíka, kterého jsem poznal v muzikálu, a
spolu s ním jsme začali o mém přání diskutovat. Jirka Škorpík pak přivedl
Dušana Kollára a ten Davida Uličníka. Nastudovali jsme jednu skladbu a k tomu jednu společně s dětským sborem. Teprve asi po roce, kdy
jsme vymýšleli a zkoušeli další písně, jsme začali samostatně vystupovat na veřejnosti.

 

V čem vnímáte, že v tomto případě bylo kritérium pro úspěch?

Aranže, interpretace na jevišti, volba písní a soulad barev hlasů. To vše,
a ještě mnoho dalšího, vytvořilo originální celek, kterému obecenstvo udělilo
právo na existenci.

 

Uvažovali jste někdy o změně seskupení, třeba o novém členu?

Neuvažovali a je to naprosto vyloučeno. Najít hlasy, které spolu budou
souznít a fungovat, to je pro mě v rámci změny nemyslitelné. Pokud se někdo
z nás rozhodne odejít, tak se 4TET rozpadne. O tom jsem přesvědčený.

 

Jakou píseň jste si v tomto složení zkusili zpívat jako první?

Naše první píseň byla „How Deep Is Your Love“.

 

Podle čeho si vybíráte nové skladby?

Vždycky někdo přijde s nějakým tipem a pak záleží na tom, jestli se
shodneme.

 

Jste ve výběru dominantní?

Ne. Jsem tolerantní a jsou věci, které akceptuji. Vždycky to nejvíce záleží
na Jirkovi Škorpíkovi, protože je to on, kdo musí napsat aranž. Na něm vždy necháváme
rozhodnutí.

 

Vaše vystoupení ozvláštňujete o vtipné prvky a tak je tomu i v případě
písně Thriller. Jakými procesy
procházel vznik této písně?

4TET byl osloven do jednoho z TV pořadů. Chtěli jsme připravit něco od Michaela
Jacksona, kterého všichni obdivujeme, a Jirka Škopík navrhl právě Thriller s tím, že je vhodný pro
případnou 4TETovskou taneční choreografii. Netušili jsme, jaká tragédie
Jacksona postihne. Píseň jsme připravovali přibližně 2 roky před tím.

 

Kolik máte v tuto chvíli za sebou veřejných vystoupení se seskupením 4TET?

Přiznám se, že statistiky jsem si nikdy nevedl. Všechno vždy hrnu před
sebou. Statistika 4TETu je ale určitě vedená naším manažerem. Tuším, že to je
asi okolo 200 celovečerních koncertů a k tomu vystupování na akcích různého
druhu a v TV pořadech.

 

V čem jsou vaše vystoupení technicky nejnáročnější?

Příprava probíhá stále stejně. Koncert většinou začíná v 19 hodin a v 17
hodin máme zvukovou zkoušku. Asi technicky nejnáročnější je pro nás dopravit se
na místo a zpět. Během vystoupení je pro nás prioritou, abychom se při zpěvu
slyšeli – tedy kvalitní odposlechový aparát s kvalitním zvukařem.

 

Jak se vypořádáváte na pódiu s tím, co se na společenských akcích děje před
pódiem, tedy s případným hlukem? Dovolí si vás vůbec publikum rušit?

Ale to víte, že ano. Občas se to děje, zvláště na firemních akcích, kam si
přijdou lidé primárně popovídat. Dříve jsme zpívali na jeden mikrofon a to bylo
složitější. Dnes máme každý svůj, proto je síla zvuku trochu lepší. Ale i tak
potřebujeme poměrně klid. Počítáme s tím, a pokud se to děje v nepřiměřené
míře, tak se prostě sebereme, poděkujeme a jdeme pryč. Ale to se naštěstí stalo
jen jednou a už je to dávno.

 

Pokud jste takový odchod z jeviště kvůli hluku demonstrovali, co se dělo
pak?

Tehdy to bylo nejmenované setkání lékařů na závěr roku. Byla to chyba
pořadatele, který těsně před tím, než jsme šli na jeviště, otevřel raut.
Vlastně si v tom hluku nikdo ani neuvědomil, že zpíváme. V polovině druhé
skladby jsem zpívání zastavil, poděkoval za „pozornost“ a odešli jsme. Myslím,
že jim to nevadilo, protože o nás vůbec nevěděli. Měli jsme si pak celý večer o
čem povídat. (smích)

 

Jak hodnotíte společnost, která přichází na společenskou událost, v rámci
vhodného oblečení? Mnozí hosté své oblečení vůbec neřeší, ale jak k tomu přijde
umělec, který pro něj dělá program?

Až se jim stane, že někam přijdou a nebudou vpuštěni, tak si to budou muset
rozmyslet. (úsměv)

 

Preferujete, ať už ve stepu či zpívání, spíše sólo, nebo je pro vás lepší
vystupovat s někým dalším? Vystupujete vůbec ještě sólově?

Někdo je raději sólistou, já mám rád, když je na jevišti víc lidí. Mám
pocit, že je vystoupení pestřejší. Proto i rád vystupuji se 4TETem. Asi nejsem
tak úplně sólista.

 

Pokud máte svůj vlastní styl, ač mnohdy výstřední, v čem je tento styl
neměnný?

V tom, že mě oblékání baví!

 

To, že se oblékáte vkusně a nápaditě, je otázkou vašeho citu, nebo máte
svého návrháře?

Pakliže k tomu nemáte vlohy, což muži většinou nemají, tak je dobré najít
si někoho, kdo vám poradí. V mém případě to je Marie Marková a Jan Bouška, akademický
malíř. Baví mě s nimi modely i vymýšlet, ale poslední slovo má vždycky Mařenka.
A já cítím, že je to tak správně.

 

Jakých oděvních doplňků máte co do počtu nejvíce?

Přiznám se, že už ani nemám přehled, co doma mám. Spoustu věcí má Mařenka v
krabicích, naprosto přesně si pamatuje, kde co je.

 

Sbíráte něco? Třeba hodinky?

Hodinky? (smích) Hodinky se mi
líbí moc, teď mám nový nádherný kousek značky PERRELET. Mám také rád boty, ty
jsou pro mě důležité. Nebo tašky, pásky, brýle… , ale člověk je stejně vždy
něčím omezován. Především se takové sbírky hodně prodraží. Takže nesbírám, ale
užívám si toho, co mám rád.

 

Naposledy jsem vás zahlédla v jedné z menších rolí ve filmu Hranaři. Toužíte se objevit ještě v
nějakém filmu?

U nás jsou branže jakýmsi způsobem uzavřené a režiséři si do svých filmů
chtějí obsadit herce. Já nejsem herec, ale zpěvák a tím je to vyřešené. Je to také
o tom, jak fungují castingové agentury, které tyto nabídky dělají. Řekl bych,
že všechny role, které mě potkaly, jsou jaksi souhrou náhody. Ale film mám moc
rád a určitě bych se rád zase v některém objevil, tak uvidíme. Ale že bych mohl
něco zahrát, to se neodvažuji říct, protože tolik zkušeností nemám. Je to spíše
otázka, jak by si s mým potenciálem poradil režisér.

 

Ve filmové pohádce Honza málem králem
vás údajně daboval Michal Pavlata. Slyšela jsem, že v době, kdy se dělaly postsynchrony,
jste byl mimo republiku. Jak to bylo?

Tento princip není nic neznámého. To se stalo mně, stalo se to i Katharině
Hepburnové a stane se to ještě mnoha dalším. Představa pana režiséra Bořivoje Zemana
byla prostě jiná. Já jsem se mu líbil typově, ale na dabování se rozhodl pro
Pavlatu. To mě sice strašně mrzelo, ale to je život.

 

Během vánočních svátků nám tuto pohádku servírují takřka pravidelně. Díváte
se také?

Už je to hodně dávno, co jsem ji naposledy viděl.

 

Mnoho kolegů z vaší branže si osvojilo i profesi moderátora. Neláká vás to?

K moderování musíte mít určité schopnosti a drzost, a to já nemám. Mluvit spatra
je něco jako improvizace v jazzové hudbě, o které jsme mluvili. Práce s výrazy
a barvou hlasu. Když hodnotím ze své pozice moderátory, tak jsem velmi kritický.
Moderování odmítám. Raději budu zpívat.

 

Úplně odbočím od profesního tématu. Zajímalo by mě, co jako velmi
interesantní a předpokládám, že také náročný muž, považujete na ženách za
zvláště přitažlivé?

Myslím, že každý muž, ale i žena, dá na první dojem. Ten se může časem
zkorigovat na základě vzájemné komunikace. A co do vzhledu, mám rád ženy, ze kterých
vyzařuje pečlivost. Spíše se mi líbí sportovní typy žen. Ale jinak se žen
strašně bojím. Jsem opatrný. Proto jsem se dvakrát oženil. (smích)

 

Kteří lidé ve vašem životě na vás mají největší nároky?

Mé děti. A za to jsem rád.

 

Zdá se mi, že jste člověk velmi klidné povahy, až bych řekla, že spíše
nekonfliktní, zvládající stresové situace. Co byste v tomto směru o sobě řekl
vy?

Zatím jsem jako neaktivní sopka. Ale výbuch není vyloučen a může přijít
kdykoliv.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Styling: Radka Sirková
a Anna Tušková

Na míru zhotovené kalhoty a bunda značky
Chatty www.chatty.cz

Cestovní kufr značky Rimowa

Oblečení a boty značky Dolce & Gabbana

Svetr Yves Saint Laurent z obchodu Simple
Concept Store

Kabát Pietro Filipi

Smoking a boty Prada

Doplňky vlastní pana Korna.

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of  www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Rozhodně nejsem
příznivec starých pořádků, ale mám pocit, že před revolucí byla atmosféra na
diskotékách a koncertech spontánnější, živější.“ Jiří Neumann

 

 

 

Zajímalo
mě, jaký úhel pohledu má ze své profese DJ Jiří Neumann, jehož hraní, stejně
jako hraní mnohých jiných Djů, má svá specifika. Jeho oblíbenou hudbou, kterou
s oblibou pouští také v rámci svých videopárty, jsou 80. a 90. léta,
dnes tzv. „oldies“. Od roku 1996 jej také můžete zažívat obklopeni skvělou
atmosférou Lucerny, která doslova praská ve švech. Jak se dělá atmosféra, která
vás strhne? Na co lidé nejvíce reagují a čím je DJ pro lidi, kromě jakéhosi
zprostředkovatele hudby? Na to nám Jiří, který vnímá hudbu doslova všemi
smysly, odpověděl v našem interview.

 

 Čím
je vaše hraní specifické?

Když jsem v roce
1983 vymýšlel svoji první diskotéku, měl jsem pocit, že skladby, které budu
hrát, musí být co nejnovější – zkrátka to, co se v té chvíli točí
v hitparádách. Stejný pocit se mě držel při každé další akci po celá
osmdesátá léta. Tato podvědomá „nutnost“ hrát vždy jen nové věci mě opustila
zhruba v polovině let devadesátých, kdy jsem zjistil, že většina „nové“
hudby už mě vůbec nebere. Tak jsem se vrátil tam, kde jsem začal. Na většině
akcí jsem hrál pouze hity z osmdesátých a poloviny devadesátých let. A
s příchodem satelitu do naší domácnosti jsem se začal zajímat též o klipy
z osmdesátých let. Když to shrnu, moje hraní je specifické třemi faktory.

 

Jak
vypadá „vaše parketa“ které se držíte?

Za prvé, zásadně
nehraji novinky, ale pouze „vykopávky“ z osmdesátých a devadesátých let. Za
druhé, všechny skladby hraji i s příslušnými videoklipy, z nichž
některé jsou velmi vzácné. A za třetí, nehraji české skladby, protože většina
českých popových „výtvorů“ z osmdesátých a devadesátých let mi připadá
(mírně řečeno) nehezká.

 

Výběr
hudby jistě navazuje na určité období popového boomu. Vnímáte toto období jako
nejsilnější, co se popu týká?

Hudební publicisté se
neshodují na tom, kdy přesně nastal největší popový boom. Pro mě osobně byl
tento boom právě v osmdesátých letech (hlavně v jejich první
polovině). A to je pro mě základním kritériem pro výběr hudby na 80´s & 90´s
videopárty.

 

 Má
křivka poslechovosti tohoto žánru nějaké výkyvy závislé na dalších faktorech?

Podle mých dlouholetých
zkušeností nejen jako DJe, ale i jako programového ředitele pražského Radia 1
(v období 1991–1998), jedním z hlavních faktorů pro úspěšnost nějaké
skladby je melodie. Netýká se to samozřejmě úspěšnosti všech skladeb, ale
drtivé většiny z nich. Když je skladba melodická (nemám na mysli
podbízivá), je to první krok k tomu, aby zájem o ní po pár týdnech
nezmizel a aby si ji posluchači (návštěvníci diskoték) žádali i po mnoha
letech. To podle mého názoru také souvisí s tím, že posluchači ztrácejí zájem
o většinu současné popové hudby, která velmi postrádá melodické nápady.

 

Dá
se říci, že posluchači vaší hudby jsou spíše nostalgičtí, a tak se na párty
s nimi vídáte opakovaně?

V první řadě se dá
říci, že nostalgický v posledních létech začínám být já. Ale to je zřejmě
dáno postupujícími léty (jsem ročník 1965). A mám pocit, že svou nostalgickou
náladu přenáším i na své posluchače. To pomůže často vytvořit zvláštní
atmosféru celého večera, kdy se já i moji posluchači úžasně bavíme a přitom je
ve vzduchu zvláštní smutný duch časů dávno minulých. Možná je zrovna toto důvod,
proč se velká část návštěvníků na mé akce opakovaně vrací.

 

Jakým
způsobem vlastně obměňujete či ozvláštňujete své hraní?

Když jsem v roce
1996 začal se svými „oldies“ párty v Lucerna Music Baru, v duchu jsem
si říkal, že se během osmdesátých let hrálo na diskotékách několik tisíc
skladeb, tudíž budu mít opravdu z čeho vybírat a také budu moci playlist
svých akcí velmi často obměňovat. Ale už během prvních dvou let jsem zjistil,
že návštěvníci mých 80´s párty jsou velmi konzervativní. To znamená, že
jakýkoliv pokus o obměnu nebo ozvláštnění měl za následek to, že za mnou
neustále chodili návštěvníci a chtěli pořád dokola zhruba 100–150 „nejprovařenějších“
hitů. Dnešní situace vypadá zhruba tak, že přibližně 60 hitů musím (povinně…)
odehrát na každé své akci a zhruba 50 jich můžu obměňovat.

 

Co
vás přivedlo poprvé k hraní v Lucerně?

Ve zmíněném roce
1996 jsem působil jako programový ředitel (a spolumajitel) prvního soukromého
rádia ve východní Evropě po pádu komunismu, pražského Radia 1. Toto rádio
spolupracovalo s většinou pražských rockových klubů. A mezi těmito kluby
byl samozřejmě i Lucerna Music Bar. V té době byly hlavně v Británii
v módě kytarové kapely typu Blur, House Of Love nebo Oasis. Tyto kapely
měly své následovníky i v Čechách. Jedním z nich byla i skupina
Shannen Grey, která mi v té době přišla velmi zajímavá. S touto
skupinou jsme v té době uspořádali v Lucerna baru jakýsi komponovaný
večer, kdy se střídalo živé hraní Shannen Grey s videoklipy, které jsem
pouštěl já. Ohlas na videoklipy byl takový, že mi pronajímatel Lucerna baru
nabídl další spolupráci. Nejprve na dobu určitou a po neskutečném úspěchu
prvních akcí se naše spolupráce rozeběhla natolik, že jsme akce rozšířili i do
znovu obnoveného klubu Futurum na Smíchově a spolupracujeme dodnes.

 

Jaké
jste měl pocity z prvního hraní v Lucerně a jak se na to díváte dnes?

Při prvním hraní jsem
měl pocit, že prostředí Lucerna baru se hodí pro operetu nebo pro varieté,
které tam za první republiky bylo. Přišlo mi, že je to nejméně vhodné prostředí
pro diskotéku (ať už popovou, nebo rockovou) jaké jsem si kdy mohl představit. Brzy
se ukázalo, že to je velmi mylná představa a dnes si společně s posluchači
pochvalujeme krásný interiér, který jde perfektně k téměř jakékoliv muzice.
Klobouk dolů před panem Ing. Vácslavem Havlem, který palác Lucerna postavil.
Jedna věc se ale nezměnila. Když jdu dnes hrát, mám stejnou trému jako
v roce 1996 a celou cestu do Lucerny se mi v hlavě honí stovky
variant playlistu. I manželka mi občas říká, že takhle nepříjemného a nevrlého
manžela má vždy jen v pátek nebo v sobotu odpoledne (když se chystám
do práce).

 

Považujete
se spíše za konzervativního člověka?

Jsem velmi
konzervativní člověk, kterému trvá velmi dlouho, než dokáže přijmout jakoukoliv
novou věc, ať už je to novinka technická, nebo něco nového v osobním
životě. A uvědomuji si, že se to týká též přijímání nových lidí do své
blízkosti nebo třeba poslechu nějaké nové hudby.

 

Dokážete
si v soukromí ještě pustit hudbu, třeba při jízdě autem či relaxaci?

V soukromí si
pouštím hudbu neustále, ale striktně se vyhýbám skladbám, které hraji na svých
akcích. V praxi to vypadá tak, že si klidně (a rád) pustím desku The Works
od skupiny Queen, ale již při vložení CD do přehrávače vynechávám skladby Radio
Gaga a I Want to Break Free, ze kterých už mi po letech „naskakuje vyrážka“.
Mám obrovský archív desek od 60. let do současnosti, takže k poslechu se
dát vždy najít něco, při čem se dokonale odreaguji.

 

Nejste
někdy poslechem hudby přesycen?

Poslechem hudby
přesycen nejsem, dávkuji si ji přesně podle svých potřeb. Jsem spíše přesycen
množstvím hudby, které se objevuje na trhu. Bývaly doby, kdy jsem alespoň
rámcově stíhal sledovat, co vychází. Dnes je toho hlavně díky digitálním
technologiím tak neskutečné množství, že si sleduji své oblíbené kapely a na
víc mi téměř nezbývá čas. Takže pokud poslouchám nějaký nový objev, je to skoro
vždycky na popud některého mého kamaráda, který mě k poslechu nové kapely
dotlačí. Velmi často mě k novým kapelám přivedou mé dcery.

 

Jsou
někteří interpreti, kteří už se vám vyloženě „ohráli“?

Nejde ani tak o
interprety, jako o konkrétní skladby. Samozřejmě si doma nepustím Modern
Talking nebo Bad Boys Blue. Ale Depeche Mode, A-ha nebo R.E.M. si bez problému
pustím. Jen vynechám Personal Jesus, Take on Me nebo Losing My Religion…

 

Může
DJ zažít ve své práci pocit vyhoření? Zpozoroval jste něco takového u některého
kolegy?

Samozřejmě že DJ může
zažít pocit vyhoření. I já sám jsem měl párkrát k vyhoření velmi blízko.
Ale když už situace dospěla tak daleko, že jsem byl rozhodnut, že končím,
proběhla najednou 80´s & 90´s videopárty tak naplno, divoce a v parádní
atmosféře, že jsem si sám sobě říkal: „Proboha, proč bys tak úžasnou práci (a
koníčka v jednom) věšel na hřebík.“ A tak jedu dál…

 

Navštěvujete
své párty s kolegy z branže navzájem?

Pokud občas navštívím
nějakou jinou párty je to víceméně náhoda, rozhodně to nedělám cíleně. Ale když
už tam jsem, neubráním se určité profesionální deformaci. Podvědomě si neustále
říkám: „Tohle ten DJ udělal dobře, tohle udělal špatně, tohle bych udělal úplně
jinak atd.“ Zkrátka – nedokážu se úplně „odpojit“ a bavit se naplno.

 

Jak
vypadá vaše obvyklá příprava na večerní hraní?

Příprava probíhá
z 99 procent v mé hlavě, která (jak už jsem popsal výše) několik
hodin před akcí „šrotuje“ na plné obrátky. Ve chvíli, kdy začnu hrát, ze mě většinou
vše spadne a jedu jako robot do půl páté ráno. Také si odpoledne před akcí
musím jít alespoň na dvě hodinky lehnout a z domova odcházet s plným
žaludkem.

 

 Jako
DJ jistě musíte čerpat určité zkušenosti z pozorování lidí kolem sebe. Dá
se říct, že tato práce sebou přináší také získání lepšího odhadu na lidi?

To je skvělá otázka. Já
osobně si myslím, že mám odjakživa poměrně přesný odhad na lidi. Tento odhad mě
také mnohokráte zachránil před potencionálními průšvihy v mém profesním i
osobním životě. Ale nikdy jsem si nepoložil otázku, zda na tento odhad měly
vliv zkušenosti z mého pozorování návštěvníků na 80´s & 90´s videopárty
a mé snahy napojit se na jejich momentální náladu při tvorbě momentálního
playlistu. Je velmi pravděpodobné, že ano.

 

Jak
hodnotíte naši společnost v rámci schopnosti bavit se.

Rozhodně nejsem
příznivec starých pořádků, ale mám pocit, že před revolucí byla atmosféra na
diskotékách a koncertech spontánnější, živější. Je to samozřejmě také dáno
velikostí nabídky tehdy a dnes. Dnes je nabídka tak obrovská, že je velký
problém si vybrat, kam večer zajít a jestli vůbec někam zajít. Ale člověk je ve
své podstatě většinou bytost líná, takže velké procento lidí raději zůstane
doma a v teplákách sleduje třicátou pátou reprízu nejprovařenějších filmů
nebo estrád. Jsem rád, že se to netýká celé společnosti, že alespoň určité
procento je zvyklé chodit do divadel, kin, galerií, diskoték a koncertních
sálů.

 

Jak
by podle vás měl vypadat a chovat se ideální DJ?

Za léta, kdy se snažím
muzikou bavit lidi, jsem získal jednu zásadní zkušenost. Zní to možná drsně,
ale DJ na diskotéce nesmí být vychovatel. Musí hrát to, co od něj návštěvníci
diskotéky v tu danou chvíli očekávají. Jakmile se rozhodne zahrát něco, co
stylově do dané akce nezapadá (i když doma u CD přehrávače byl z té
skladby nadšený), skoro vždycky přeruší pracně vybudovanou atmosféru. Je to
přesný opak DJe rozhlasového. Po celých osm let, kdy jsem seděl za mikrofonem a
vytvářel hitparádu alternativního Radia 1, jsem se snažil otevírat posluchačům
oči a seznamovat je s kvalitní hudbou z celého světa. Ovšem
z devadesáti devíti procent to byla hudba, kterou bych si ani na rockové
diskotéce nedovolil zahrát.

 

Jaké
faktory považujete při svém hraní za nejvíce omezující?

Dříve jsem považoval za
omezující nekvalitní hudební a obrazovou aparaturu. Od té doby, co má Lucerna Music
Bar jedno z nejlepších vybavení v republice, toto omezení padlo. Takže
pokud mě nebude s přibývajícím věkem zlobit zdraví, není snad nic, co by
mě při mém hraní omezovalo.

 

Co
hraní ve dvou a více, máte s tím zkušenosti?

V éře mého
působení v Radiu 1 jsme spolupracovali na mnoha koncertech a festivalech,
kdy jsme se běžně střídali v hraní s mnoha kolegy. Ale od té doby, co
jsem rozjel 80´s & 90´s videopárty, jsem si zvykl celou akci vždy odehrát
celou sám. Je to dáno tím, že chci, aby byla naplněna moje představa o tom
kterém večeru, a sám si chci ručit za kvalitu hraní. Kdybych hrál s někým
napůl, mohlo by se stát, že by každý z nás hrál zcela jiným způsobem a
celý večer by se dramaturgicky zcela vymknul kontrole. A perfektní dramaturgie
je hledisko, na kterém si dávám opravdu záležet.

 

Na
co lidé nejvíce pozitivně reagují?

Když budu pragmatický,
lidé nejvíc pozitivně reagují na čistotu a úpravu klubu, na přijatelné ceny vstupného
a nápojů, na co nejlepší dopravní dostupnost klubu. Ale to hlavní, co vyvolává
pozitivní reakce návštěvníků, je příjemné a slušné vystupování ochranky,
barmanů, DJe, šatnářek – zkrátka veškerého personálu.

 

Máte
osvědčený způsob, jak lidi zvednout ze židlí?

Když jsem o něco výše
popisoval, že existuje určitá skupina skladeb, kterou musím zahrát pokaždé,
jsou to přesně ty skladby, které lidi ze židlí spolehlivě zvednou. Já tomu už
léta říkám „smrtící série“. Některé skladby této série zůstávají, některé se
v průběhu let obměňují. Ale vím, že když je šikovně poskládám za sebou,
Lucerna bar se promění ve vroucí kotel.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Michaela
Neumannová

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Řekla bych, že domácí scéna se nesetkává s přílišnou podporou hudebních médií.“ Victoria Velvet

 

 

 

 

Rodačka z Kapského Města je ženou vybavenou obrovským temperamentem. S fotografem Robertem Vanem jsme se shodli, že kdyby se znovu natáčel film Včera, dnes a zítra, Victoria by hravě uspěla jako hlavní hrdinka Sophia Loren. Řekněme, že když vejde do místnosti Victoria Velvet, místnost je plná! Plná úžasné energie, kterou Victoria proměňuje (domníváme se, že pouze zatím) na své hudební dráze. Krásné fotografie vznikly ve spolupráci se skvělými profesionály z AVON Cosmetics, kadeřnictví Honzy Hlaváčka a hotelu Radisson Blu Alcron.

 

 

Podle jakých aspektů jste si vybírala svůj hudební styl a jak byste jej definovala?

Vyrostla jsem snad na všech stylech od Boba Dylana po Gipsy Kings. V České republice jsem začínala jako zpěvačka R´N´B scény a dostala přezdívku R´N´B královna, která mě doprovází doposud, ačkoliv se tomuto stylu už nevěnuji. Asi jsem musela ale také trochu dospět, naučit se být pokornější a také se znovu najít. Velkou inspirací jsou pro mě určitě velká světová turné, která jsem absolvovala. To sleduje asi každý muzikant a snaží se z toho něco pochopit, načerpat. Každopádně mou hlavní motivací je dát to nejlepší ze sebe českému publiku, snažit se mu co nejvíce přiblížit, ale přesto zůstat sama sebou. Teď se věnuji taneční muzice, která nyní vládne světu.

 

Jaké jsou, podle vašeho úsudku, na naší hudební scéně pro váš žánr příležitosti?

Postupně jsem se propracovala k jinému stylu hudby, než jaký ode mě znáte z předešlých let. Sedí mi nyní více dance, a v současné době pro živá vystoupení připravuji i zcela jinou show s muzikanty, možná i trochu latino rytmy, pořádný odvaz.

 

Vystupujete také v zahraničí?

Ano, čas od času. Vystupovala jsem např. v Jižní Koreji, Japonsku, Švýcarsku, Brazílii, na Slovensku. Vystoupení v zahraničí se od těch v České republice odlišují. Nedá se mluvit ani o podobnosti. Bývají to koncerty pro minimálně 2 000 lidí, či soukromé párty, nic mezi tím. Naprosto všichni reagují, fandí, jsou součástí, pro umělce je to dokonalé prostředí a podpora. To tady opravdu mnohdy na vystoupeních chybí…Dnes si všichni umělci stěžují na nezájem publika, na jeho náročnost, na to, že je dnes vše samozřejmé. V zahraničí ne, tam se cítím opravdu „chtěná“, jako královna. (úsměv) V současné době bych se ale chtěla věnovat především domácí scéně, která je pro mě důležitá a na prvním místě.

 

V jakém směru nejvíce srovnáváte zahraniční hudební scénu s tou naší?

Řekla bych, že domácí scéna se nesetkává s přílišnou podporou hudebních médií. V zahraničí možná více podporují domácí umělce. V Čechách nastal příliv zahraničních interpretů na úkor těch domácích, lidé do klubů na české interprety nechodí, ti mají v sálech prázdno. Zato každý se dnes snaží přitáhnout zahraniční interprety, a kapely a promotéři se předhánějí ve jménech ve snaze vydělat. Ale je to samozřejmě i záležitost koncertů velkých hvězdných jmen, dnes si lidé spíše ušetří na vstupenku na svůj letitý světový idol a omezí pak domácí scénu, jdou spíš na 2–3 velké koncerty za rok, než aby se šli každý týden pobavit do klubu.

 

Kdo vás na vašich vystoupeních doprovází, kdo jsou vaši spolupracovníci?

Jednoznačně má dlouholetá manažerka a přítelkyně Lucie Brožová a v neposlední řadě agentura ALL STARS AGENCY s. r. o. a SeeJay Radio.

 

Jaké „kousky“ z vašeho repertoáru hodnotíte jako nejpovedenější?

Určitě singl „Hotel California“ z prvního CD, který měl obrovský úspěch a hrál se opravdu všude. Dále „Boneshakin‘ Hot“ tato skladba byla opravdu povedená, natočil se k ní úžasný videoklip a na této skladbě pracovali opravdu ti nejlepší producenti na světě, jako je např. Patrik Lorretzon. Mezi mé oblíbené patří také song „Secret“, na kterém jsem spolupracovala s producentem Michaelem Burianem.

 

Máte zkušenosti s tím, že jste na některé písničky hodně sázela a očekávaný úspěch se nedostavil a naopak?

Myslím, že mě toto zjištění teprve čeká. Připravuji pro mě zcela netradiční skladbu, která je mou srdcovou záležitostí, ale nevím, jak ji lidé přijmou…Budu doufat, že jich bude mnoho na podobné vlně. (úsměv)

 

Co vy a duety? 

V nedávné době jsem spolupracovala s Michalem Burianem, pro skladbu „Secret“ ještě chystáme i videoklip, a v dávné době jsem natočila singl „Zmrzlina“ s Kristinou či „Pěkný kulový“ s Martinem Kociánem. V současnosti s managementem spolupracujeme na nových spojeních – třeba se mi splní i některý můj sen. (úsměv)

 

V čem se podle vás odlišujete od svých kolegyň, čím si myslíte, že jste ojedinělá?

Myslím si, že snad úplně vším. (úsměv) V České republice žiji od svých čtrnácti let, pocházím z Jižní Afriky. Maminka pochází z Namibie a táta je Čech. Můj vzhled, díky mamince, je exotický a tím pádem se od svých kolegyň odlišuji. Nikterak se nemůžu „přiživit“na výkonech svých rodičů, jako některé moje kolegyně, protože moji rodiče nejsou muzikanti, ani slavní zpěváci, které by milovaly celé generace posluchačů. Na druhou stranu si myslím, že mě mají ráda média. Nechci si nic namlouvat, ale jsem nekonfliktní člověk a snažím se s každým vyjít.

 

S kým se nejčastěji srovnáváte, poměřujete svůj výkon?

Já hodně obdivuji zpěvačku Beyoncé Knowles. Ona je úžasná! Má neuvěřitelný hlasový rozsah a její vystoupení jsou na obrovské úrovni. Ví, jak se na vystoupení profesionálně připravit. Ví přesně, co chce a tvrdě si za tím jde.

 

Jak hodnotíte české publikum na živých vystoupeních?

Nedávno jsem odpovídala na podobnou otázku. To, co jsem zažila při svém turné v Asii, už asi nezažiji, ale všechno je dobou, třeba budou lidé zase veselejší a bezstarostnější a budou z nich víc tryskat emoce. Dnes je opravdu divná doba… Myslím, že davové šílenství prožívá jen skromná řádka interpretů a kapel, která je momentálně na výsluní.

 

Jak jsem si sama mohla všimnout, na svých vystoupeních rozhodně nepodceňujete svoji image a outfity. Kdo se na této tvorbě podílí a z čeho vycházíte?

Většinou si vše navrhuji sama. Když si nejsem jistá, poradím se stylistou, ale on ve finále doladí opravdu jen malé detaily. Inspiraci získávám u různých zahraničních umělců. Hodně sleduji módní trendy, přehlídky, které navštěvuji a to nejen v České republice.

Není to jednoduché, samozřejmě to vyžaduje spoustu času, především v nočních hodinách. Někdy se mi hodně stýská a radši bych si s malým doma hrála, ale to prožívá asi každá máma…Jsem jako dvě osoby v jedné. Potřebuji k životu obojí a vždy si říkám, že je na tom možná některá jiná maminka ještě hůř. Snažím se se synem být co nejvíce.

 

Navštěvujete své rodné Kapské Město?

Přiznám se, že jsem své rodné město delší dobu nenavštívila. Není to snad tím, že bych na něj zanevřela, ale celá má rodina žije tady se mnou. Takže není tolik důvodů tam často jezdit. Jižní Afrika je krásná země a určitě ji zase navštívím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika Soukupová www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Hudba by prostě měla zůstat láskou, ne ,musem‘.“ Markéta Foukalová Tošovská

 

 

 

Markéta má
nádherný hlas. Je to hudebnice, která muziku cítí srdcem. Dělá to, co ji baví a
odmítá kompromisy. Skupina Lanugo, s níž zpívá již šest let, jí dává svobodu
a volnost, kterou k životu potřebuje. K tomu má milujícího manžela,
krásného syna a druhé miminko na cestě. Zatím se jí daří elegantně propojovat
rodinu i práci. Setkání s Markétou a Robertem Vanem, který pro náš rozhovor Markétu fotil v restauraci Zlatý had na pražské Malé Straně, bylo velmi milé.

 

Máte
krásný hlas, to samo o sobě si říká o profesi zpěvačky. Předpokládám, že jste
se zpívání věnovala už od dětství.

Děkuji vám za poklonu. Skutečně
jsem se zpěvu věnovala už od dětství. Nejdřív v pěveckém sboru, potom na
individuálních hodinách. Po gymnáziu jsem se dostala na konzervatoř. Už od
třinácti jsem ale zpívala po různých kapelách.

 

Byl někdo z vaší rodiny také úspěšný
v muzice? Máte po někom geny?

V naší rodině se
hudba vždycky pěstovala jen jako zábava, něco co udělá dobrou náladu a spojí
všechny dohromady. Láska k hudbě, kterou jsem kolem sebe vnímala, na mně
nechala nepochybně své stopy.

 

A kde se vzala vaše láska k jazzu?

Jazzu jsem se
začala věnovat trošku náhodou, i když se říká, že nic není náhoda. Přivedla mě
k němu profesorka konzervatoře Lída Nopová. Dál jsem pokračovala už sama,
začala jsem zpívat jazzové standardy a potom sama vymýšlet písničky inspirované
jazzem, soulem a popem. Jazz pro mě znamená způsob uvažování. Hra s tóny v
rámci určitých pravidel, zkoušení různých cest, ne jít pořád tou stejnou. Je to
inspirativní a dobrodružné.

 

Tak to určitě sledujete současnou jazzovou
scénu. Kdo ze současných jazzmanů se vám líbí?

V dnešních dnech
už se jazzu téměř nevěnuji, snažím se ale pořád sledovat, co se děje. Skvělí
muzikanti se vždycky točili kolem Vyšší odborné školy Jaroslava Ježka, kterou
vedl Jaromír Honzák a v současnosti je pod dozorem jazzové zpěvačky Miriam
Bayle. Z líhně této školy vyšel Ondřej Pivec, Vertigo Quintet, Points atd.
Kolem těchto partiček se ale motá spousta dalších zajímavých formací a
osobností, např. Muff, Bucinatores, Beata Hlavenková, Matěj Benko, Luboš Soukup…

 

Je pro vás osobně těžké se muzikou živit?

Ano, bohužel je.
Já osobně jsem se před odchodem na rodičovskou dovolenou zpěvem uživila.
Uživila se i spousta mých kolegů. S celospolečenským utahováním opasků ale
došlo i na utahování v oblasti kultury a hudby. A to je v kombinaci s úpadkem
hudebního průmyslu, lidskou pohodlností a nepodporou veřejnoprávních médií
naprosto smrtící kombinace.

 

Nicméně i přesto jste u hudby zůstala…

Vše je ale i v
osobním nastavení. Mně například po narození syna došlo, že nechci dělat v
hudbě, kterou mám tak ráda, moc kompromisů. Není to žádné definitivní
stanovisko, ale v této chvíli to tak cítím. Rozhodla jsem se tedy věnovat se
pouze své kapele Lanugo a to samo sebou nepřináší žádné horentní výdělky. Jsem
ale spokojená. Vloni na podzim jsme vydali vlastním nákladem naše druhé album
pod názvem 2011. Křest desky se konal na Nové scéně Národního divadla.
Exkluzivní prostor, skvělá atmosféra. CD má unikání grafický design, kdy každý
kus je originál. Vybrali jsme si k sobě kreativní mladé tvůrce, grafické
designéry Ex Lovers. Desku jsme nahrávali v námi pečlivě vybraném studiu Sono.
Zkrátka děláme věci tak, jak nejlépe za daných podmínek umíme. A já věřím, že
lidi to z naší nálady a hudby ucítí. Hudba by prostě měla zůstat láskou, ne ,musem‘.

 

Vaše skupina se nazývá Lanugo. Proč právě tento
název a jak se kapela formovala?

Lanugo je
medicínský název pro ochmýření miminka v matčině lůně. Evokuje to, aspoň pro
mne, určitou nevinnost a nezatíženost. Má kapela Lanugo je i po šesti letech,
co spolu hrajeme, něco upřímného a opravdového. Jdeme si svou cestou. I když má
někdo z nás jasnou vizi, Lanugo je prostě takový malý živočich, který si
nakonec stejně udělá, co sám chce. Takže z rychlý písničky je nakonec krásná
balada a není co řešit.

 

Kde jste se s kolegy ze skupiny
seznámili?

S klukama jsem se
poprvé potkala právě na už zmíněné Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka. Jsme
spolužáci.

 

Co posloucháte ve volném čase?

Se svým synem moc
volného času nemám, ale mám ráda třeba muzikanty a kapely jako jsou Florence
and the Machine, James Blake, Little Dragon, Sigur Rós, Friendly Fires, Fink,
Feist, a mnoho dalších spíše alternativních či indie kapel a osobností.

 

Vaše plány
pro nejbližší období? Koncerty, turné, nebo třeba natočení klipu?

S Lanugem máme mnoho
plánů. Vzhledem k tomu, že jsme natočili novou desku, uvažujeme i o natočení klipu.
Čeká nás krátké jarní turné, v létě snad nějaké festivaly. Situaci ale trochu
zamotává to, že se mi v květnu má narodit další potomek, takže když budu moct,
budu zpívat, co to půjde. Snad mi to rodina dovolí. (úsměv)

 

Texty
vašich písní bývaly v angličtině. Jak se vám zpívá česky?

Na první desce jsou až na
jednu výjimku textu Josefa Kainara všechny písně anglicky. Nová deska 2011 je
ale celá bez výhrady česká. Na češtinu nedám dopustit. Je to můj rodný jazyk,
kterému zkrátka do všech nuancí rozumím. Takže určitou neohrabanost češtiny
beru na milost. 

 

Máte rodinu, malého syna, koncertujete…
Máte čas i na něco jiného, nebo vás hudba a rodina plně zaměstnávají?

Na prvním místě,
jak už jsem naznačila, je moje rodina. Dál se věnuji, spolu se spolužačkou a
skvělou zpěvačkou Zuzkou Kropáčovou (ex S.O.I.L., nyní Performing Tomatoes)
vedení dětského sboru BezNot. Je to radost a obě se Zuzkou věříme, že si malé
čtyřleté zpěváčky vychováme do velkého sboru, kdy budeme moct dělat zase něco
kreativního, a tak trochu na pomezí.

 

Čekáte
druhé dítě, máte představu, co všechno se tím změní?

S jedním dítětem a skvělým manželem
se dá rodina, hudba, vystupování a cestování po koncertech docela dobře
zvládnout. Otázka je, jaké to je se dvěma dětmi. Uvidíme…

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Mili Dvořáková

Foceno v restauraci Zlatý had
v Praze www.zlatyhad.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz