Archiv pro rok: 2012

„Lidstvo nese
zodpovědnost za tuto planetu a musí být hospodářem s dostatečnou úrovní
předvídavosti.“ Prof. Michal V. Marek 

Ředitel Centra výzkumu globální změny Akademie věd ČR (CzechGlobe), prof.
RNDr. Ing. Michal V. Marek, DrSc. vystudoval Lesnickou fakultu na Vysoké škole
zemědělské v Brně a biofyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy
v Praze. V roce 2001 byl jmenován profesorem pro obor ekologie lesa a
je považován za průkopníka moderních ekofyziologických metod používaných při
terénních výzkumech lesních ekosystémů. Má velkou osobní zásluhu na tom, že se
v 90. letech Česká republika zapojila do mezinárodních výzkumných programů
spojených s problematikou dopadů globální změny klimatu

Sám říká, že již od dětství má spontánní vztah
k přírodě, který dnes nazývá vztahem „emočním“. Na počátku všeho byla
láska k přírodě, dnes se věnuje profesor Marek vysoce odborným metodám
jejího výzkumu. Jak bychom se měli dívat na globální změny? Jakým způsobem by
měl laik přistupovat k ochraně přírody? Jak se dívá jako erudovaný
odborník na populární diskuzi na téma „globální oteplování“, či jaký je jeho
názor na postoj prezidenta ke změnám klimatu? Ptala jsem se na to, co laickou
veřejnost zajímá v oblasti ekologie nejvíce – a dostala srozumitelné
odpovědi, z nichž je možné mezi řádky vyčíst jednoduché sdělení o úloze pokory
a zodpovědnosti, a to nejen vůči přírodě…

Vystudoval jste Lesnickou fakultu na Vysoké škole zemědělské
v Brně a biofyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Co vás
přivedlo k zájmu o přírodní vědy?

Určitě prostředí, ve kterém jsem
vyrůstal, tedy malá vesnička a u ní les. Takže odmala jsem se pohyboval
v lese a zajímal se například o ornitologii. Takže mé „nasměrování“ bylo
dáno opravdu spontánním vztahem k přírodě, k lesu.

Od konce 80. let, kdy začínala vaše profesní kariéra na
Akademii věd ČR, došlo v oblasti výzkumu přírodních věd k velkému vývoji. Jaké
změny vnímáte jako nejpodstatnější?

Především změny společenské, které
umožnily naše opravdové napojení na světovou vědu, otevřít možnosti komunikace
a pobytu na různých pracovištích. To otevřelo prostor pro skutečně výrazné
nastartování naší badatelské aktivity, její začlenění do evropské a světové
vědy, naše zařazení do „klubu“ špičkových pracovišť v oboru.

Jak si dnes Česká republika stojí na mezinárodním poli
vědeckých výzkumů spojených s problematikou globálních změn?

Myslím si, že velmi slušně.
Tradici klimatologického výzkumu, výzkumu fyziky atmosféry a společenských
dopadů globálních změn a konečně i dvacet let trvající rozvoj oboru analýzy
ekosystémů z pohledu toků energie a látek, považuji za atributy, které
naše postavení v mezinárodním měřítku výrazně upevňují

Centrum výzkumu globální změny AV ČR, CzechGlobe, které již od roku 1998
vedete, se mimo jiné zabývá moderními ekofyziologickými metodami používanými
při výzkumech lesních ekosystémů. Co si mohu jako
laik představit pod pojmem „ekofyziologické metody“?

Pro upřesnění: CzechGlobe byl ustaven k 1. 12. 2010 a
předcházela mu naše činnost v Ústavu systémové biologie a ekologie AV ČR.
Metody ekofyziologického výzkumu lesních a i jiných ekosystémů rozvíjíme po
dobu posledních dvaceti let. Jedná se o přímé sledování fyziologických procesů
rostlin v podmínkách reálných ekosystémů. Pomocí ekofyziologických metod
měříme v reálných podmínkách (například lesního porostu) průběh vybraných
životních procesů rostlin, jako je třeba fotosyntéza.

Jaké další moderní
vědecké metody jsou v rámci tohoto vědeckého pracoviště Akademie věd České
republiky využívány?

Jde například o aplikaci metabolomiky, kdy výskyt některých
metabolitů je přímým indikátorem působení některého z faktorů vnějšího
prostředí, jako je kupříkladu teplota či zvýšená koncentrace CO₂ v
ovzduší. Dále je to moderní obor, aplikace dálkového průzkumu Země, tzv.
procesové zobrazování, kdy sledování odražené sluneční radiace od vegetačního
pokryvu přináší zásadní informace o prostorové a časové distribuci vybraného
fyziologického děje, například chlorofylová mapa lesního porostu.

Co vás v rámci
vědeckých cílů ve vašem oboru v současné době nejvíce láká?

Asi propojení ekofyziologických měření vybraných procesů,
měření výměny toků energie a látek mezi ekosystémy a atmosférou s metodami
procesového zobrazování na bázi leteckého snímkování. To si myslím, že bude
průlomový postup. Od jednotlivého listu, rostliny, porostu až po celek ekosystému,
krajiny.

Nosíte v hlavě
nějaké inovativní myšlenky, které doposud nebylo možné realizovat, ale rád
byste se na ně zaměřil?

Velmi mne zajímá možnost využití procesového zobrazování
v kombinaci s měřeními toků CO₂ do lesního prorostu
za účelem sledování prostorové distribuce příjmu CO₂, tedy míst, kde právě probíhá
fotosyntetická asimilace uhlíku. Navíc by to celé mělo být možné sledovat i
v časovém měřítku. To je lákavá cesta, znát dynamiku příjmu uhlíku na
úrovni lesního porostu.

S jakými
největšími problémy se potýkáte v rámci každodenní práce na jednotlivých
výzkumných projektech?

Současná věda je opravdu drahá, finanční náročnost výzkumu
roste a navíc základní badatelský výzkum byl, je a bude značně závislý na
veřejných zdrojích. To znamená, že musíme tyto finanční zdroje využívat dle
předem nastavených pravidel. Tato pravidla nás někdy doslova „drtí“,
administrativní zátěž roste. Jsem asi schopen pochopit, že spotřebovávám-li
veřejné finanční zdroje, tak musím plně respektovat pravidla. Co mne však velmi
mrzí, je skutečnost, že mnohdy tato pravidla vyžadují takové procedury, které
nelze realizovat bez dalších finančních nákladů (např. organizování veřejných
zakázek). Takže často i dost značná část finančních prostředků vůbec není
spotřebována ve výzkumu ale „padne za oběť“ těmto dodatečným nákladům.

Ve spolupráci s
vysokými školami se také podílíte na vzdělávání mladých vědeckých pracovníků.
Jakým způsobem se u studenta rozezná vědecký talent?

Rozhodně to není jednoduché. Pro
mne osobně platí heslo „zapaluj a hoř“, tj. mít možnost mladého člověka
skutečně pro věc zapálit a pak jej vyslat do světa vědy. Já sám se, bohužel,
pohybuji v extrémních polohách. Buď mám tendenci mladému talentu doslova
vše přinést na zlatém podnosu,
nebo jej naopak nechám naprosto osamoceného. Ale ta druhá varianta je asi přece
jen účinnější: „Ukaž, co v tobě je. Já jsem tu pro tebe, ale záleží jen na
tobě, co si ode mne vezmeš.“

Stále se vedou
diskuze zpochybňující existenci globálního oteplování. Do jaké míry jsou
globální oteplování a změny klimatu realitou?

Určitě diskusi o jakémkoliv problému, globální oteplování
nevyjímaje, považuji za základní metodu vědeckého poznání. To je dobře. Co mi
ale velmi vadí, je to, že jistému objektivnímu problému, který má tu či onu
příčinu, se dostává politického oznámkování. To považuji za hloupé, a do jisté
míry mne to i uráží. Jsem přesvědčen, že ekologie i klimatologie, jsou vědecké
disciplíny, které kráčejí vpřed i objektivními omyly a kroky stranou, ale kráčejí
vpřed. Tak je to u celého procesu poznávání.

Jak se díváte na
postoj české společnosti ke změnám klimatu?

Problém české společnosti je v tom, že právě ta
politická nálepka začíná mít navrch. Já osobně se nepovažuji ani za „klima-alarmistu“
a ani za „klima-skeptika“. Snažím se daný problém pochopit, poznat jeho příčiny
či vývoj. Signály o dynamice vývoje klimatu tu byly a jsou. Je nasnadě otázka,
zdali se lidstvo svými aktivitami a existencí na planetě Zemi skutečně už
nestalo globálním faktorem schopným způsobovat změny, a to dokonce i rychlé
změny. Oscilace klimatu tu jsou, změny teplot také. Je ale nutné nasadit ty
nejmodernější metody a postupy, abychom byli schopni dát uspokojivé odpovědi,
ať už to bude znamenat cesty ke zmírňování dopadů, či jasně říct, že zmírňování
nejde a že je třeba připravit adaptační postupy.

Existují pádné
důvody, proč se v souvislosti se změnami klimatu obávat o osud naší
planety?

Nechci vytvářet paniku, ale změny klimatu sehrávaly zásadní
roli i v historii Země, a rovněž historie lidstva je silně ovlivňována
klimatickými změnami – například výskyty sucha, nebo hladomory. Proto bych
v žádném případě problematiku globální změny klimatu nepodceňoval. Opět
zdůrazňuji, pro mne je tento fenomén objektivním problémem, který chci vědecky
poznat a řešit. Lidstvo nese zodpovědnost za tuto planetu, musí být hospodářem
s dostatečnou úrovní předvídavosti. Ta je postavena na znalostech

Jak se jako
vědecký odborník stavíte k názorům prezidenta Václava Klause a části veřejnosti
týkající se zbytečných obav z globálního oteplování planety?

Především mne to naplňuje smutkem. Mé působení
v oblasti výzkumu a vědy mne přivedlo i k jisté pokoře a respektu k odlišným
názorům, ale nikdy ne k zpochybňování té či oné činnosti a názorů druhých.
Vždyť i ekonomie jako vědecká disciplína by mohla být na tapetě, že nedovedla
odhadnout či dokonce zabránit současným problémům. Ale abych odpověděl přímo:
Václav Klaus se pohybuje na velmi, velmi tenkém ledě odbornosti, bohužel značná
část jeho názorů je velmi plytká a při seriózní, zdůrazňuji seriózní diskusi,
by byla odmítnuta. Smutné je to, že si neuvědomuje svoji roli, a tak občas ve
světě slouží jako figurka. Navíc je tu také fenomén „papouškování“, což je
problém jedné vládní strany, která se tak stala hlasatelem nezodpovědnosti, což
je zvláště kuriózní u pravicové strany. Takže určitě respektuji právo na názor,
nerespektuji politické známkování a zpochybňování metodologie oboru.

Jakým způsobem
jsou závěry zpochybňující existenci globálního oteplování hodnoceny v cizině vědci,
se kterými se setkáváte?

Pan prezident se ohání mezinárodní podporou a účastí na
konferencích. To je úsměvné. Globální změna je prostě vědecký problém, kterému
se věnuje řada odborníků, je vydávána spousta vědeckých, oponovaných prací. Zajisté,
že jsou i seriózní práce, které přinášejí poznatky opačné. To je přirozené a
k vědě to patří. V tomto bodě musím s plnou vážností
konstatovat, že prezident není odborník, stačí se
podívat do databáze vědeckých prací, co pod jménem Václava Klause naleznete…
Musím konstatovat, že zde ve vědě pan prezident rozhodně premiant není. Takže
v tomto bodě jsou názory páně prezidenta v naprosté většině odmítány.
Mrzí mne, že se tímto osoba
prezidenta i jistým způsobem zesměšňuje.

Jak se díváte na
činnost nejrůznějších ekologických hnutí, která bývají ve svých aktivitách
mnohdy velmi radikální?

Opět zdůrazňuji, že je přirozeností lidské společnosti se
názorově vymezovat. Já osobně tato hnutí vítám, protože vytvářejí určitý
společenský názor. Určitě bych polemizoval, zda některé akce spíše věci
neškodí, ale je to otázka životního postoje. Mladí lidé řešení problémů dovedou
dotáhnout do jasné akce, „jdou do toho“… Ale určitě tato hnutí do společnosti patří.

Kde vidíte vy sám rovnováhu
mezi ekologií a ekonomickými zájmy, které bývají většinou protichůdné?

Já nevím, zda jsou protichůdné. Já si myslím, že snad platí
jedna základní premisa: podnikám tak, aby má činnost byla udržitelná, tedy abych
byl „hospodářem“. Někdo prý kdysi prohlásil, že nedocenitelný je kapitál lidské
tvořivosti, vědění. Takže já si opravdu myslím, že průnik zájmů ekonomických a
environmentálních se stává a stane naprostou samozřejmostí. Opravdu v to věřím,
protože i z toho potom bude ekonomický profit. Chce to zajisté čas a
hlavně i dostatečnou zásobu znalostí. Věřím, že i naše činnost k tomu přispívá.

Je možné již nyní
odhadovat, jaké globální změny čekají na generace našich potomků? Čím se
v těchto odhadech řídíte?

Jedna věc je jistá, a to nárůst koncentrace skleníkových
plynů v atmosféře. Především oxid uhličitý je zásadní složkou uhlíkového
cyklu planety, je to kruciální cyklus, spojující anorganický a organický svět (fotosyntetická
asimilace uhlíku, základ potravinového řetězce biosféry). Zatím stále
nedovedeme odhadnout důsledky tohoto nárůstu, a to nejen v rovině možného
zesilujícího se skleníkového efektu. My stále ještě nevíme, jak se biosféra
s tímto nárůstem vyrovná. Bude více biomasy? Dojde ke změně vegetační pásmovitosti?
Bude to mít důsledky pro zemědělskou výrobu? Já osobně se obávám toho, že
budoucí generace budou mít vážné starosti se zásobením se vodou. Změny ve
vodním režimu krajiny a pozměněná distribuce srážek ve vegetační sezoně. To
může vést i k podpoře kalamit škůdců a podobně.

Ekologové
zdůrazňují nutnost vědomí osobní odpovědnosti každého jednotlivce za osud naší planety.
Domníváte se, že takový přístup může skutečně pomoci změnit vývoj planety Země k
lepšímu?

Já v to opravdu věřím. Úroveň naší zodpovědnosti je
odrazem úrovně civilizace. Zodpovědnost lidstva je skutečně obrovská a já věřím
ve tvořivý potenciál lidí.

Co nejjednoduššího
může každý z nás udělat pro pozitivní ekologickou budoucnost naší planety?

Přemýšlet, chovat se opravdu jako hospodář. Myslet na zadní
kolečka. Být se vědom, že environmentální zodpovědnost je „cool“.

Co považujete za
největší prohřešek, jakého se lidé dopouštějí v rámci svého neekologického
chování?

Nadprůměrná spotřeba a produkce odpadů, hýření
s potravinami apod.

Jakým způsobem je
možné podle vás nejlépe vychovat z naší společnosti společnost ekologickou a
odpovědně smýšlející?

Mé zkušenosti mi říkají, že se lidé
chovají tak či onak i na základě znalostí. Chovají se i podle toho jak problém
znají, jak jsou informovaní, osobně problémem zaujatí. Porozumění problému,
jeho příčinám a důsledkům, to je velmi důležité. Proto věřím v sílu
vzdělaní, informovanosti a moderního
PR. Pan Tigrid kdysi řekl, že stav společnosti se změní, když zbohatlíci budou
vystřídáni lidmi „zámožnými“, tedy lidmi zodpovědnými a vzdělanými. Prostě
environmentální etika bude nedílnou součástí etiky společenské.

Jaká doporučení
máte pro veřejnost, aby byla ve svém každodenním životě ohleduplná
k životnímu prostředí? V jakých oblastech je tento ohled nejčastěji
podceňován?

Věřím, že drobná každodenní činnost je to pravé. Jsem
pozitivně naladěn zkušenostmi s ochotou naší společnosti třeba třídit
odpad. Doporučení? Prosím, chovejme se „rozumně“. Bohužel stále si myslíme, že
přece to, co děláme, je tak nepatrné, že se v podstatě nic neděje. Ale to
je obrovská chyba!! Vždyť nás je planetě už sedm miliard!!!

Chováte se
ekologicky i ve svém každodenním životě?

Opravdu se snažím. Začnu trochu zvesela. S pomocí
několika přáteli jsem založil „hnutí druhého dne“, to znamená, že i když jsme
čistotní, tak se sprchujeme každé dva dny, abychom šetřili vodu. V mé
rodině nejíme nic z tuňáka, protože je zásadně ohrožen vyhynutím. Je to
sice směšné, ale když nás bude více, mnoho…

Jaký máte vztah k přírodě?

Víte že až emoční? Čím déle, se zabývám svou profesí, tím
více ve mně narůstá pokora.

Děkuji za
rozhovor.

Text: Soňa Matochová

Foto: archiv

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Moje práce
je, myslím, v jistém smyslu významná jako příspěvek k metodologii.“  Mgr. Michal Horáček, Ph.D.

Úhel
pohledu si můžeme rozšířit mnoha způsoby. Antropologie nabízí nejen mnohé, ale
hlavně zásadní úhly pohledů na životní situace a období, ve kterých se
nacházíme. Především na to, že pokud chceme vědět, kde jsme a kam chceme jít, tak
musíme vědět, odkud jsme přišli. O studiu, volbě tématu dizertační práce, teorii
i praxi v oboru antropologie, která je další metou v životě textaře,
producenta a nyní také antropologa Michala Horáčka, se dočtete v našem
rozhovoru.

Kde
všude je v naší republice možné studovat antropologii a podle čeho jste
volil, kde budete tento obor studovat vy?

Jaké jsou v České
republice možnosti studia antropologie, o tom nemám dostatečný přehled. Pro mě
bylo důležité, že tuto možnost nabízí, a to na vynikající úrovni, Fakulta
humanitních studií Univerzity Karlovy. Díky tomu jsem se mohl stát žákem tak
znamenitých osobností jako jsou třeba Dr. Yasar Abu Ghosh, prof. Stanislav
Komárek, doc. Zdeněk Nešpor, prof. Miloš Havelka, dr. Jan Horský a řada
dalších.

Jakému
typu lidí byste toto studium doporučil, je možné kategorizovat?

Doporučil bych to
především tomu, kdo je ochoten se dlouhá léta věnovat intenzivnímu studiu,
přečíst stovky knih převážně v cizích jazycích a v neposlední řadě se jako
etnograf vypravit za terénním výzkumem, který by také měl být dlouhodobý.
Odměnou mu bude seznámení se s tím, co je vlastním předmětem sociální a
kulturní antropologie, totiž pochopení Jiného,
jehož je nutné v jeho jinakosti respektovat.

Setkal
jste se během studia s tématy, o nichž byste řekl, že jsou v naší
společnosti v současnosti neobvyklá, přesto velmi nadčasová?

Právě zmíněné
respektování Jiného v jeho jinakosti
je tím, co je v naší současné společnosti, tradičně provinciální, xenofobní a
do sebe uzavřené, velice nerozvinuté. Je to i nadčasový problém, protože má
historické rozměry i důvody.

Do
jaké míry se vaše dosavadní profesní aktivity promítly či odrazily ve studiu
antropologie?

Etnograf, jak už název
napovídá, je tím, kdo kromě sběru svého materiálu podává o svém výzkumu
písemnou zprávu. A psát jsem, podle svého mínění, do jisté míry už uměl. Až
posléze jsem si uvědomil, že psaní vědecké práce je něco docela jiného nežli
umělecká tvorba; vyžaduje pregnantnost, přesnou citaci pramenů a jejich
ověřování, nakonec i docela jiný jazyk. Pro mě osobně bylo velmi obtížné tento
jazyk zvládnout – začátky byly tak krušné, že jsem každou stránku studovaných
pramenů musel číst několikrát a ještě se hodně ptát těch, kteří už v tom byli
zběhlí, zda jsem si to vyložil správně.

Podle
čeho si studenti vybírají, či mohou vybírat témata pro své dizertační práce?

Témata si vybírají
zrovna tak, jako studenti jiných oborů – podle toho, co je zaujme. V sociální
antropologii se s tím pojí ještě jedno podstatné hledisko: v jakém prostředí
budu schopen svůj terénní výzkum provádět tak, aby byl smysluplný? Mnohdy to
záleží na výborném zvládnutí nějakého jazyka a také na jiných kompetencích.
Terénní výzkum se v etnografii považuje za přechodový rituál: kdo jej nepodnikl,
nebývá za plnohodnotného příslušníka téhle „branže“ považován. A pak je nutné
ještě jedno: zaujmout svým tématem i inspirativního školitele, který takovou
práci vede.

Jaké
bylo téma vaší dizertační práce?

Tématem mé práce, velmi
zjednodušeně řečeno, byla symbioticko-opoziční povaha alternativních životních
strategií, zejména se zřetelem k marginálním skupinám.

Sáhl
jste po tomto tématu z nějakého osobního důvodu? Co vás k tomuto tématu
nejvíce vedlo?

V posledku je volba
tématu vždycky osobní. Já jsem v jedné takové marginalizované skupině strávil
čtvrt století. Bylo by věčnou škodou o ní nepodat zprávu člověka, který byl jak
aktérem, tak posléze získal kompetenci sociálního vědce.

Uvažoval
jste o nějaké jiné alternativě tématu, než bylo zpracování: Habitus hazardního hráče – Etnografická
rekonstrukce radikální alternativy v období reálného socialismu? 

Nějakou dobu jsem
uvažoval o antropologické studii z prostředí kmene Samburu v severní Keni.
Opustil jsem tu myšlenku proto, že neumím místní jazyk, maa. Ale nevylučuji, že
se k tomu ještě vrátím, materiál totiž postupně sbírám a možná jej jednou
zpracuji.

Máte
pocit, že se problematika vybraného tématu bude nějak více vyvíjet i
v budoucnu?

Samozřejmě. Moje práce
je, myslím, v jistém smyslu významná jako příspěvek k metodologii. Klasický
koncept zúčastněného pozorování nahrazuje novým, podle mne podstatně
poctivějším, totiž pozorovatelskou účastí – a jde ještě dál. Ale to se nedá
rozebírat na několika řádcích; řeším to na mnoha desítkách stran své studie.

Kolik
času zabralo zpracování tohoto tématu a co bylo k jeho zpracování potřeba?

Materiál jsem připravoval
asi sedm let, 300 stránkovou dizertaci jsem pak napsal, přepsal, předložil k
připomínkám svému školiteli a dalším odborníkům, znovu opravil a posléze
dokončil během roku.

Která
z kapitol byla ta, jež vás stála nejvíce úsilí a času? Z jakého
důvodu?

Metodologická kapitola.
Je to dosud ne zcela probádaný terén.

Je
zpracování v takovém rozsahu obvyklé či doporučené, nebo jste měl možnost
s mírou rozsahu své práce naložit dle svého úsudku?

Pro takové práce
samozřejmě existují akademické standardy. Pro dizertační práci je to 140 stran
(v jistém typu písma). Moje práce mám 300 stran. I kdybychom odečetli
bibliografii, dokumentární fotografie a slovník hráčského výraziva, pořád by to
bylo asi 260 stránek. Upřímně řečeno, rád bych to udělal ještě obsáhlejší, ale
musím brát ohled i na to, aby to někdo učetl.

S jakými
reakcemi na vaši dizertační práci jste se setkával ze strany profesorů?

Nejdůležitější reakce
jsou ty, které písemně předkládají oponenti dizertační práce. V mém případě to
byli prof. Alan a prof. Kolář; oba napsali asi dvacetistránkové, velmi pečlivě
vypracované posudky. Nabídli lecjaké komentáře, oba však práci doporučili jako
zdařilou a oba ji nadto doporučili k publikování. Knižně vyjde ještě letos, a
to v Nakladatelství Lidové noviny.

Komu
byste dizertační práci na toto téma doporučil prostudovat?

Samozřejmě tomu, kdo se
v rámci antropologie věnuje studiu hráčských prostředí. Literatura na tohle
téma se v posledních letech stává bohatší, zvlášť bohatá ovšem dosud není.
Především by mě však zajímal názor etnografů na metodologii.

Při
brouzdání po internetu jsem objevila titulek související s vaším studiem. Jaký
je váš názor na to, že média komentovala ukončení vašeho studia titulkem: „Hazard
mu přinesl titul?“

Média? Co to povídáte?
Psala o tom nějaká paní v bulváru. Já to nečtu a troufám si říct, že ani vy
byste neměla. Je to branže, která se živí lží a urážkami, dělají to lidé
schopní psát o tom, že se prý Marek Eben rozvádí se svou handicapovanou ženou a
podobné drzé hlouposti. Budu-li mluvit o své práci v souvislosti s relevantnějšími
médii – potěšilo mě, že doyen naší sociologie a znamenitý autor prof. Petrusek
v Lidových novinách prohlásil, že práci četl a že ji považuje za, cituji, „mimořádně
vynikající“. To pro mě něco znamená.

Jaká
témata se chystáte v antropologii otevřít a zkoumat, jakým směrem se
budete ubírat?

Nejspíš zkusím ty
Sambury. Pokud v tom prostředí budu moci strávit dohromady aspoň půl roku, což
se v oboru považuje za minimum pro terénní výzkum.

Jaká
témata vás naopak nelákají a proč?

Nelákají mě všechna
ostatní. Je jich asi milión.

Měl
jste během svého studia možnost posoudit spolupráci Akademie věd a UK?

Ne. Organizační
záležitosti, kompetence akademických funkcionářů, udělování grantů a vůbec
tahle „politika“ šla mimo mne. Já jsem se věnoval práci na svém tématu.

Po
čas vašeho studia jste aktivně působil především jako textař a producent. Jak
se pomyslné ručičky vah budou pohybovat nyní? Bude více antropologie, nebo psaní
textů?

Ani jednoho. V
nejbližších letech se chci věnovat básním, zejména v žánru villonské balady.

Máte
malou dceru Julii. V čem vás příchod dítěte nejvíce zasáhnul, změnil,
nasměroval?

To je tak hluboké téma,
že jej nechci banalizovat odpovědí v interview. Krátce řečeno: do mého života
vstoupila nová krása a já jsem za ni vděčný.

Jak
se díváte na možnosti její generace ze svého úhlu pohledu? Troufáte si
v tomto směru předvídat?

Možnosti generace mé
malé dcery jsou fantastické. Narodila se do míru, prosperity, duchovní
otevřenosti, obrovského pokroku v lékařství, genetice a ve všech dalších
vědách. Jak si s těmi možnostmi poradí, to si ovšem předpovídat netroufám. Vím jen
jedno: jako každý, i ona bude muset jednou vzít vlastní život do vlastních
rukou. Mohu se jen modlit, aby většina jejích voleb byla správná.

Děkuji
za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Asistent fotografa: Tomáš Durňák

Oblečení
a obuv Bandi Vamos www.bandi.cz

Hodinky
Fredereque Constant  www.hodinky-koscom.cz

Foceno
v restauraci V Zátiší v Praze www.vzatisi.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz