Archiv pro rok: 2012

„Mít práci, která vás baví a uživí, to je výhra.“ Karel Voříšek

Karel Voříšek zahájil svou moderátorskou kariéru v někdejší
Československé televizi v roce 1985. Do širokého povědomí televizních
diváků se však zapsal až nástupem do TV NOVA, kde začal moderovat Televizní
noviny. Několik let po sobě se umístil na prvním místě v anketě TýTý v kategorii Osobnost televizního zpravodajství. V roce 2008 byl dokonce
vyhlášen i absolutním vítězem této ankety. Na obrazovce působí důvěryhodně a
diváci mu to, co jim sděluje, věří. Může za to jeho dlouholetá praxe
v oboru a životní zkušenosti. V soukromí je Karel Voříšek příjemný a
vtipný společník, což prokázal i během focení na Akademii věd ČR. Slovo nuda ze
svého slovníku vyškrtl.

Je mi známo, že jste studoval historii. Měl výběr tohoto zaměření
nějaký hlubší význam?

Co v životě
patnáctiletého puberťáka má hlubší význam? Stejně jako podobně postižení jsem
byl přesvědčený, že vím všechno nejlíp, u lidí po třicítce mi připadalo divný,
že v tomhle vysokém věku ještě vůbec žijou, a jestli jsem v něčem hledal
hlubší význam, tak možná v nihilismu a černé barvě. Ale vážně, možná pomohlo
to, že nebyl internet a jiné moderní pomůcky, takže jsem poctivě četl knížky a
to mě přivedlo k zájmu o historii, dějiny, filozofii a život jako takový.
Protože co je historie jiného než pokračování minulých životů v tom
dnešním.

Kdy se ve vás zrodila myšlenka stát se televizním hlasatelem?

Spíš to byl
nápad. Nápad zkusit to, poznat televizi zblízka a zevnitř. Věřím tomu, že
náhoda přeje připraveným. A já jsem připravený na všechno a pořád. Když
v Československé televizi vyhlásili konkurz na programového hlasatele,
zkusil jsem to a vyšlo to. Davy zájemců zaplnily tehdy celé přízemí Kavčích
hor, ale nakonec nás pár přežilo až do vítězného konce. Michal Urválek, Vít
Kurfirst, Stáňa Lekešová a já.

V televizi NOVA působíte již řadu let. Kolik přesně a co vás
do této televize přilákalo?
To
samé. Zkusit to. Podívat se do úspěšné televize zevnitř. Konkurz byl vypsán
v únoru 1997 a to jsem už pár let získával zkušenosti v soukromé
sféře. Ale televize mě zlákala znovu. Konkurz jsem vyhrál a v říjnu 1998 jsem
znovu poprvé seděl před televizní kamerou. Tehdy jsem se střídal při moderování
odpoledních zpráv s Denisou Kapitančikovou a Danou Makrlíkovou.

Jak se díváte na to, jakými proměnami prochází například formát
studia či způsob vysílání?
Dívám
se na to zevnitř, takže je těžké soudit. Na to je nejlepší divák. A protože je
vytrvalý, nepřepíná a už osmnáct let drží Televizní noviny TV NOVA na absolutní
špičce, tak to je, myslím, odpověď.

Jak vám současná podoba jako moderátorovi vyhovuje
z technického hlediska?
Čistě
technicky vzato z hlediska mých dožitých 48 let mi moje současná podoba
docela vyhovuje. Jednak je to moje podoba, kterou mi do vínku dala příroda a
rodiče a pak se s tím už zase až tak moc nedá dělat. Pravda vlasů ubylo,
ale kouty jsem měl už v osmnácti, a jak říkal Miloš Frýba, který mě v televizi zaučoval,
kouty jsou dobrý, na to baby letěj.

Jak vypadá obvyklá příprava na přímý přenos?

Hlavně
je to práce desítek lidí, bez kterých bychom nebyli vidět, slyšet a nebylo by
co hrát. Snahou moderátorů by mělo být nezkazit té spoustě lidí jejich práci.
Restaurace může mít sebelepší prostředí, mít ty nejlepší kuchaře, ale co by to
bylo platné, kdyby vám tam jídlo servíroval nesympatický, ušmudlaný a neochotný
číšník.

Tak to určitě není váš případ. Diváci si mohou všimnout, že jste
coby moderátorská dvojice perfektně sladěni. Zasahujete do výběru oblečení také
vy sám?
Je
to jako v manželství. Žena vybere, muž se doladí. Ale nestěžuju si. Vždyť
říkám, je to jako u vás doma.

Jaká úskalí sebou přináší moderování ve dvojici?
Při
slově úskalí si vybavuju loď, obrovský pěnivý příboj v rozbouřeném moři a
katastrofu. Ale zpátky do reality. Souhra, slyšení na sebe musí být znát. Jinak
to vnímavý divák pozná a omlátí vám to o hlavu, tedy obrazně v dopisech,
nebo mailech. A to je hned, proč jste se na naší Markétku tak zle podíval a
další věty. Někdy to zachází do extrémů. Pamatuju si, že když se mé bývalé
kolegyni Janě Adámkové narodil syn, přišlo mi pár blahopřání k přírůstku
do rodiny. Ale abych se vrátil k otázce, úskalí jsou od toho, aby se obeplula,
ne aby vás vzala ke dnu.

Jak se tváříte na případné střídání partnerky/moderátorky?
Podívejte
se na mě. Vidíte? Tvářím se zle, jako odpověď na střídání. Jsem spokojený, jak
to je teď. Neměnil bych. A basta.

Z čeho máte během přímého vysílání nejčastěji obavy, pokud
vůbec?
Podívejte
se, všechno v životě vždycky nějak dopadne. Největší nepřítel nás samých
je strach. Obava co by kdyby. Může se stát cokoliv, ale napínavé na živém
vysílání je, že nikdy nevíte, co. Ale od toho tam moderátor je, aby zareagoval
a jelo se dál.

Ze své pozice jste si jistě vědom, že televizní kamera je nemilosrdná
a detailně snímá každou vaši pohnutku, veškerou mimiku. Jste zastáncem tzv.
„pokerové tváře“, nebo spíše dáváte svým emocím průchod?
Moc
rád bych udržel pokerovou tvář. Ale moje mimika se občas rozhodne jinak. Ale
vždy v mezích zprávařské normy.

Z osobní zkušenosti bych řekla, že jste velmi kontaktní
člověk, doslova bavič, vždy v dobrém rozmaru, ale držíte se stále seriózního
moderování. Neuvažujete o něčem méně formálním?
Mám
být upřímný? Držím se toho, co mě živí. A navíc je to práce, kterou jsem
vždycky dělat chtěl. Mít práci, která vás baví a uživí, to je výhra. Ale
rozesmála jste mě. Spojení bavič v dobrém rozmaru nemá chybu. Představuju
si kabaretiéra se slamákem někde v Paříži, kolem kankánové tanečnice a
velké finále. Ale vážně, moderování televizních novin je kontaktní práce. Nikdo
se přece nechce dívat na dva podmračené bubáky bez výrazu, kteří sice nevědí
co, ale čtou to jako o život.

Využil jste někdy toho, že pracujete na nejsledovanější televizní
stanici? Usnadňuje to v některém směru život?
Jak
kdy. Samozřejmě to, že je můj obličej poněkud známější než jiný, je sem tam
výhoda. Že by mi proto Vendulka u nás v pekárně v ulici dávala kvůli
tomu křupavější rohlíky? Ale nedělám si iluze. Jsou lidi, kteří vám právě kvůli
tomu s klidem plivnou do polévky. To je ale jejich problém. Každá zloba,
kterou vyšlou, je praští jako bumerang do palice někdy jindy.

 Jak se změnila profese moderátora za posledních přibližně dvacet
let, kdy na této pozici působíte? Co je dnes nemyslitelné a naopak, stýská se
vám po něčem?
Ve
zpravodajské branži působím zatím čtrnáct let, ale pravda, s moderováním
se potkávám už od roku 1985. Nestýská se mi po ničem. Jednak proto, že
zapomínám, ale hlavně proto, že stýskat si po něčem mi přijde jako neschopnost,
osobní selhání a odpuzování toho lepšího, co přijde. Žiju tím co je, a
neohlížím se zpět. Napadá mě ale jedna věc, která se podstatně změnila. Je to
rychlost s jakou se zpráva, informace dostane k divákovi. Internet je
všeobjímající a všudypřítomný. Doby čekání na večerní zprávy, kde vás
překvapovala jedna zpráva za druhou, jsou pryč. Televize s tím musí
počítat. Odkojenci internetu a rychlých filmových střihů nejsou zvědaví na
úmorné zpracování přemudrovaných událostí bez nápadu vtěsnaných do nekonečných minutových
reportáží.

V současnosti moderátoři moderují zpravodajství, různé debaty
či pořady. Dříve je moderátoři i uváděli. Nemyslíte, že to televizi chybí, že
následující pořad, film či zprávy neohlásí hlasatelka či hlasatel?
Začínal
jsem tak. Při studiu na vysoké škole jako programový hlasatel v Československé
televizi. Navyklo mě to na adrenalin živého vysílání. Při vší úctě k této
profesi ale myslím, že nechybí. Říkat, co bude a o čem to bude. Potřebujete to
jako divák? A navíc každá koruna vysílacího času je drahá. Ve světě to někde
řeší tak, že do závěrečných titulků končícího pořadu čte sympatický hlas, co
bude dál.

Scházíte se se svými kolegy, z „protisměny“? Případně sledujete
jejich moderování a hodnotíte si je vzájemně?
Vídáme
se hlavně na různých společenských akcích. Jinak právě ta směnnost a dostatek
jiných povinností brání se potkat častěji. A samozřejmě, že se na sebe vzájemně
díváme přes televizní sklo.

Odmítl jste někdy nějakou zprávu sdělit? Pokud ano, tak co vás
k tomu vedlo?
Zatím
jsem takovou situaci zaplaťpánbůh nemusel řešit. Lživou, vymyšlenou zprávu bych
neřekl. Jenže, co se dnes může zdát jako pravda, zítřek může smést jako jednu
velkou lež.

Co považujete za fatální prohřešek moderátora?
Fatální
je to, kdyby mluvil o něčem, čemu ani zbla nerozumí. A to neplatí jen o
moderátorech. Nejhorší je blb, který si hraje na inteligenta.

Stalo se vám někdy, že jste se v přímém přenosu neudržel a
doslova vás něco „odbouralo“ natolik, že jste nemohl pokračovat? Případně vaší
kolegyni?

Stává se. Ale na to mám jednoduchou pomůcku, mluvím a přitom se
nenápadně štípu do ruky mezi palec a ukazováček.

Měl jste někdy pocit, že vám je popularita spíše na škodu, že
byste nejraději žil docela anonymním životem?
Pozdě
bycha honit, že … Po čtrnácti letech intenzivního vystavování svého obličeje na
obrazovce nejsledovanější relace v zemi myslím zbytečná otázka. Co by kdyby. Je
to prostě tak a změnila by to asi jedině radikální plastická operace. Nebo aby
to bylo levnější, říkat, že to opravdu nejsem já, ale můj bratr, strašný pako,
se kterým nemám nic společnýho.

Jaké jste měl vlastně dětství? Podporovali vás rodiče v tom, co
jste chtěl dělat?
Nestěžuju
si. Naopak. Nemělo chybu. To špatné, pokud bylo, jsem zapomněl a to dobré ve mně
zůstalo. Doufám. Rodiče mě zdravě usměrňovali a neměli to se mnou, pravda, vždy
jednoduché. Děkuju osudu, že jako rodina držíme stále pohromadě a jsme pořád
všichni kolem jednoho stolu.

Máte synovce a neteř, jaký jste strýček?
To
je velká radost. Malému Štefánkovi je pět a malé Janině se pomalu blíží krásný
jeden rok našeho společného rodinného života. Ale na toho strýčka bacha. Nesnáším
to oslovení. Strýček je úplně každý, koho třeba ani dítě nezná. Každý, kdo se
skloní ke kočárku, je strýček nebo tetička. Na to nehrajeme. Máme přece jména.

Kde si nejraději čistíte hlavu a srovnáváte myšlenky?
Ve
světě. Cestování je nejlepší relaxace. Barák, auta, šperky, o to všechno vás mohou
připravit. Ale to, co jste prožili a viděli, to vám nesebere ani exekutor. Na
to je možná i Alzheimer krátký.

Děkuji za rozhovor

Text: Dita
Brančíková

Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv:
BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Foceno
v budově Akademie věd v Praze, Národní 3 www.avcr.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

„Některá
témata jsou vyšeptalá…“ Ivan Pilný

Pokud si sednete
s Ivanem Pilným k jednomu stolu, máte jistotu, že se nebudete nudit a
o věcech, které přináší běžný život, začnete přemýšlet jinak. Ivan Pilný má dar,
o kterém zřejmě ví, ale rozhodně vám ho nevnucuje. Po setkání s ním
začnete totiž intenzivně přemýšlet o všem, co vám řekl, a zjistíte, že vás
donutil zamyslet se nad vámi samotnými. Ivana Pilného není třeba nijak zvlášť
představovat. Je absolventem ČVUT. Pokud si člověk občas přečte noviny, podniká,
nebo si otevře internet, s jeho jménem se setkal, nebo ho zahlédl
v televizním pořadu Den D České
televize. Kromě jiných významných postů byl rovněž prvním ředitelem Microsoftu
pro Českou republiku a sousední Slovensko. Je autorem knih pro podnikatele,
které v současnosti střídá psaní, které je pro něj objevné a nové. A právě
jako člověka, který svěřuje své myšlenky a nápady papíru, vám chci dnes Ivana
Pilného představit.

Napsal jste knihy o
podnikání a údajně už žádné takové psát nechcete.

Proč
už nebudu psát o podnikání? Je to úplně jednoduché. Já když chodím na nějaké
semináře a povídám si tam o podnikání, ať už je to se studenty, nebo podnikateli,
tak tvrdím, že pravidla podnikání se vejdou na korespondenční lístek.

A je to pravda?

Je
to pravda. Můžu to klidně i dokázat, ale popírám to svou vlastní tvorbou,
protože jsem o tom napsal tři knížky. Ale už mě to fakt přestalo bavit, a tak
zkouším jiné věci – například mě přiměla blogerka Jana Kolářová, abych napsal
nějaké blogy o finanční gramotnosti. Respektive negramotnosti. I když mně to
připadá už jako trošku vyšeptalé téma.

V souvislosti
s vaší osobou si mám pod pojmem gramotnost představit finance?

Začal
jsem přemýšlet o tom, že ta negramotnost a takové to pochopení světa, se
zdaleka nevztahuje jen na finance, ale souvisí to s politikou, kulturou i
zdravím. Je to prostě o spoustě dalších věcí, kolem nichž panují nějaké mýty,
které jsou ovšem už dávno překonané, protože svět v posledních dvaceti,
třiceti letech nabral ohromné tempo. A najednou se vytváří model jakéhosi světa,
který nějakým způsobem podporují média, nebo jej zkreslují politici, nebo lidé,
kteří nějakým způsobem mlží. A lidé potom žijí v úplně jiném světě, než je
ten skutečný.

Řekl jste to sice
hezky, ale co s tím chcete dělat vy?

Já
to rozšířil, vybral jsem pár okruhů a začal jsem ty mýty onoho virtuálního
světa, který cpe lidem do hlavy především marketing, jakoby vyvracet. Realita
je zkrátka jiná. O tom je knížka, kterou nyní dopisuji.

Co bylo počátečním
impulsem pro vaše psaní?

Začal
jsem vyprávět pohádky svým dětem. Ty pohádky jsem si vymýšlel. Vzal jsem jednou
tužku a řekl jsem si, že je mohu začít psát. Když jsem se dostal na čtvrtou
řádku, začal jsem přemýšlet, pro jakou cílovou skupinu to bude, kolik ta knížka
bude stát, kolik bude mít stránek. Po tomto zamyšlení jsem tužku zlomil a začal
psát něco jiného.
 

Mám tomu tedy rozumět tak, že kniha
pohádek od vás světlo světa nespatří?

Nemohu
se teď vracet k pohádkám, protože mou společnicí je Romana Andělová, která
pohádky píše. Píše nejen vlastní texty, ale také kreslí a je to tak vysoko
nastavená laťka, že to prostě asi nikdy dělat nebudu.

Takže pohádky psát
zřejmě nebudete, knihy o podnikání psát nechcete. Knihu o zmíněných mýtech
doděláváte. Kterým směrem se tedy ve vaší tvůrčí činnosti vydáte dál?

Začal
jsem uvažovat o jiném způsobu psaní, tak to teď zkouším. Dal jsem již něco
přečíst lidem ve svém okolí, kteří snad poznají, jestli je to dobré, nebo špatné,
nebo jestli jsem úplný grafoman. Tak uvidíme.

Vraťme se do vašeho
dětství. Kdy jste si poprvé uvědomil vůni knihy?

V
první třídě jsem přečetl kompletně celou dětskou knihovnu, a tak mi ve druhé
třídě začali půjčovat knihy z velké knihovny. Některým jsem rozuměl, což
byla ta menší část, ale pak tam byly i knihy o tom, jak udat tatínka, když je
kulak, a to mě tedy vážně moc nebavilo. Přečetl jsem vlastně všechno, co jsem
mohl. Měl jsem štěstí na fantastickou knihovnici, která mi půjčovala Tarzana. Pokaždé jsem přečetl jeden díl Tarzana za den. Nikde se to nesmělo
říkat a já k ní domů chodil pro různé knihy. Vlastně tehdy jsem začal
doopravdy číst.

Poznamenala vás nějakým způsobem četba?

Zřejmě
z toho, jak jsem hodně četl, se mi zkazil zrak a dostal jsem brýle. Také
si vzpomínám, že když tu nebyly anglické knihy, měl jsem přítele, jehož žena
jezdila často do zahraničí a tyto knihy přivážela. Měli jich doma asi tisíc a
jediný člověk, který přečetl jejich knihovnu, jsem já.

Je pro vás tím, že jste hodně četl, nyní
snazší knihy psát?

Samozřejmě,
že když jsem začal psát, tak jsem si uvědomil, že pokud chce člověk psát, musí
číst. Takže jsem začal číst znovu, ale jinak. Když jsem podnikal a dělal
manažera, tak jsem vlastně nečetl, ale skenoval. Celé stránky jsem si ukládal
do paměti, ať už to byly zajímavé věci o podnikání, nebo thrillery na jedno
přečtení.

Vysvětlete mi tedy, jak čtete nyní?
Říkal jste, že jinak.

Nikdy
se nedostanu na úroveň Karla Čapka nebo Rudolfa Křesťana. Používají nádherný
jazyk a já jim mohu jen tiše závidět. Je to tak prostě dáno a není to jen tím,
že jsem začal psát pozdě. Tím chci říct, že člověk začne při novém čtení více
vnímat nejen jazyk, ale celkovou formu a obsah sdělení.

Mnohé knihy jsou dílem fantazie. Využíval
jste fantazii i ve svých odborných knihách? Motivoval jste někdy někoho právě
zmíněnou fantazií v běžném životě, nebo se to děje jen v knihách?

Já
jsem nikdy nepracoval jinak než s patřičnou dávkou fantazie. Jednou jsme
s mým nástupcem letěli z Dublinu a během letu jsme vymysleli písničku,
napsali text a následně jsem svých dvacet spolupracovníků přinutil, aby si
stoupli na jeviště v Rokoku a zazpívali ji zhruba pěti stovkám zákazníků.
Toto jsme zopakovali ještě několikrát a dokonce po nás chtěli, ať to vydáme na
CD.
Byla to legrace, ale zároveň motivace, která vlastně přímo souvisela se
zmíněnou fantazií.

Od fantazie přejděme
k nápadům. Jak si ukládáte nápady, aby se neztratily v zapomnění?

Jednou
jsem si koupil diktafon, protože jsem zjistil, že mne nejlepší nápady napadají
ve čtvrt na šest ráno. Měl jsem ho u postele do té doby, než se mi moje žena začala
smát. Potom jsem to zrušil. Samozřejmě zjistíte, že z deseti nápadů je
použitelný sotva jeden. To ostatní je obyčejný balast.

Na straně druhé –
nezaznamenat si ten jeden nápad, možná byste na něj zapomněl…

V současné
době se věnuji tréninku mozku a systematicky se zabývám metodami, které
podporují kreativitu zapojující druhou mozkovou hemisféru. Protože každý
z nás má jednu hemisféru dominantní. U lidí, kteří podnikají, to většinou
bývá ta analytická. Hledám postupy a věci, které přede mnou už možná někdo
vymyslel, pomocí kterých se člověk uvolní a obě hemisféry začnou pracovat. Kdybyste
si zkusil namalovat stejný obrázek levou i pravou rukou a oba by byly totožné, dokazuje
to, že vám obě hemisféry pracují stejně. A takových cvičení existuje více.

Člověk jako vy
objevuje stále nové věci. Přemýšlel jste někdy, jací jsou ti, kteří čtou vaše
knihy, vaše glosy a sdílejí vaše názory?

Víte,
snažím se psát věci s nadhledem a nerad popisuji věci, které se stanou
během jednoho dne a potom splasknou. Pokud píšu věci, které jsou o podnikání,
tak ten kdo si je přečte, je ve většině případů podnikatel a musí se neustále
učit. Musíte vědět co se učit a od koho. Je ale důležité uvědomit si, že
nemůžete pořád někoho kopírovat.

Doba jde stále
dopředu a lidé se sice písemnou formou vyjadřují, ale pero nahradil počítač a
dopisy zase emaily a esemesky. Neztratí se klasické knihy?

Uvedu
vám příklad. Esemesky vznikly proto, že operátoři dali velké peníze do sítí,
které nebyly až tolik využívané, a tak přemýšleli, jak to udělat, protože hovor
nemůžete odložit o pár minut, ale zprávu můžete klidně poslat o dvě minuty
později. A tím vznikl fenomén. Nikoho z nás by před dvaceti lety
nenapadlo, že se budeme vyjadřovat ve 250 znacích. Ale o knihy jako takové se
nebojím.

Jste autorem několika knih. Nezdá se
vám, že je knižní trh přesycen?

V takových
případech, kdy se smíchá mnoho témat jen proto, aby se vydala kniha, se může
zdát, že je knih příliš. Ovšem opět je to důsledek podnikatelského záměru. Když
se ale nebudu zabývat tématy, která mají přinášet informace (což v současné
době může nahradit internet), podívejme se na krásnou literaturu. Tu čtenáři
nečtou kvůli informacím. Próza či poezie představují vlastně jakási vrátka
k fantazii, o které jsme spolu mluvili. Vy jako čtenář si ta slova spisovatele
či básníka v představách dokreslujete, dotváříte. A dokud toto bude lidi
bavit, a já věřím, že je to bavit nepřestane, bude mít kniha na trhu stále své
vlastní místo.

Když vás tak
poslouchám, mám na jazyku otázku, zda jste spíše konzervativní člověk, nebo zda
máte raději výzvy a změny?

Já
se chci pořád na něco těšit. Pořád chci nějakou změnu. Změny jako takové mě
přitahují. Těším se na ně. U nás tyto věci nejsou zcela běžné. Člověka například
vyřadíte z práce tím, že jej přestěhujete do jiné místnosti. Někdy
nemusíte ani to. Stačí mu vyměnit stůl nebo počítač. On potom nejméně čtrnáct
dnů přemýšlí, proč se to stalo.

O tom jste vlastně napsal fejeton…

Ano.
Nejmladší dcera mě upozornila, že existuje server „Tisíc věcí, které mě nasraly“.
Já se na něj podíval a zjistil jsem, že ten člověk se tehdy propracoval
k číslu 248. Psal o různých věcech, a tak já jsem napsal blog „Tisíc věcí,
které mě potěšily“.

Najde člověk tisíc věcí, které ho
potěší?

Já
si myslím, že se hledají možná i lépe než ty druhé.

Po této odpovědi
vypadáte jako optimista. Ale co tedy název vaší knihy, který vyslovím: Příště spadni líp. Téměř hotová kniha,
ale co bude dál?

Teď
je to o tom rozdílu mezi virtuálním světem, jak si ho lidé představují, a mezi
tím skutečným, který žijeme. Je to o tom kvapíku, který nastal. Kniha vzniká ve
spolupráci s blogerkou, o které jsem hovořil v počátku našeho
rozhovoru. Já už mám svou část knihy hotovou a čekám na druhou stranu. Tedy na řádky
blogerky. Kniha se bude jmenovat Aby vám
neuplavalo mejdlo.

Je těžší psát knihu ve dvou?

Já
jsem už knihu se spoluautorem psal o pořadu Den
D. Musíte najít něco, co se navzájem doplňuje. Knihu o Dni D jsem psal s režisérem Vladimírem Forstem a hned na
začátku jsme si rozdělili úlohy tak, že já budu psát o tom, co by lidé měli
dělat správně a pan režisér bude psát tzv. veselé historky z natáčení. Zkrátka
jsme si práci rozdělili a vzájemně to respektovali.

Ale teď píšete knihu ve dvojici se ženou…

Nápad
psát s ní knihu mi připadal zajímavý z jasného důvodu, jelikož jde o
mužský a ženský pohled. Jinak řečeno, píšeme o stejných věcech, ale každý se na
to díváme jinak.

Vnáší tedy žena do
psaní společné knihy něco, co vás může překvapit a vyhecovat?

Jana
Kolářová píše zcela jinak než já. Neumí třeba napsat krátký text. Já kdybych
měl napsat šest a půl tisíce znaků, tak bych nevěděl, co mám psát, a tak je to
docela zajímavé, když vzniká text, který ona zkracuje a já prodlužuji.

Když spolu mluvíme, nemám pocit, že byste
zkracoval.

Je
pravda, že jsem ve verbální komunikaci docela ukecaný, ale když píšu, jsem výrazně
stručnější. U kolegyně je to opačně. Takže jsem zvědav, jestli se jí to podaří
dopsat, protože já to hotové mám a ona prošvihla už všechny termíny.

Byl to její nápad, přijít za vámi
s tématem finanční gramotnosti?

Ano.
To téma, jak jsem již říkal, se mi moc nelíbilo, ale usadilo mi v hlavě
myšlenku, že ta negramotnost se týká mnoha a mnoha dalších komodit, kde je to
úplně stejné. Přál bych si, aby lidé nebyli ani ovce, ani oběti.

Korigujete se
navzájem?

My
jsme si hned na začátku řekli, že to po sobě nebudeme číst, protože by to byla
škoda. Oba dva víme, jak píšeme, a tušíme, v jakém duchu se bude kniha
psát.

Kniha vzniká
v tandemu muž a žena. Nechci rozebírat ženskou otázku, ale myslíte si, že
to mají muži v životě snazší?

Já
mám pocit, že skuteční chlapi došli. Tvrdí to i většina žen a možná mají
pravdu. Chlap by měl mít prostě vlastnosti, které z něj dělají chlapa.
Neměl by něco kopírovat, měl by mít názor, měla by v něm být určitá
jistota.

Aby
vám neuplavalo mejdlo je titulek nové knihy, která je z vaší části –
té mužské – dopsaná. Jaký nápad Ivana Pilného se promění v další knižní
titul?

Další
kniha je experiment a já vlastně ani nevím, jak to dopadne, protože jsem to dal
číst lidem ve svém okolí, kteří snad vědí, co to je umění psát. Je to kniha,
která je vlastně rozhovorem s již zmíněnou grafičkou Romanou Andělovou, který
jsem nechtěl psát jako novinář, protože Česká televize o ní natočila dokument,
který dostane každého.

Takže jde o knihu, ve které se rozevře
příběh konkrétní ženy?

Ano.
Vymyslel jsem postavu poutníka a Romana představuje malého anděla. Poutník
chodí, přemýšlí o různých věcech a rozmlouvá s malým andělem. Pouštím se
zde na led autorů, které nikdy nedoženu, ale musím přiznat, že se mi to psalo
velice dobře, protože to není pohádka, ale kniha pro dospělé. Chci představit
člověka, který si to zaslouží…

Ivan Pilný dokáže
mluvit o věcech obyčejných i o těch pro mnohé z nás složitých. Používá
formulace, které nejsou zcela běžné. Dokáže říci, že sympatizuje s čerty,
protože ví, co od nich může čekat. Andělé jsou odměněni slovy, která mnoha
superlativy neoplývají… Má ale pravdu. Kdyby měl každý z nás svého
anděla, muselo by kolem nás být jen štěstí a krásno. Ovšem všichni víme, že
tomu tak není. A tak přemýšlím, kdy Ivan přece jen otevře pero a napíše
pohádku. Protože v pohádkách může zazářit jeho člověčí nebo, chcete-li,
lidské dobro.

Text:
Honza Musil

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení
a obuv: BANDI VAMOS – pánské obleky www.bandi.cz

Foceno
v budově Akademie věd v Praze, Národní 3 www.avcr.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

„Dochvilnost mám rád a
všímám si, když lidé chodí včas.“ Reynolds Koranteng

V rozhovoru
s Reyem Korantengem přinášíme nahlédnutí do zákoutí vysílání hlavního
zpravodajství televize NOVA. Možná budete překvapeni nejen tím, jakými procesy
a časovými údaji se musí moderátor řídit a přizpůsobovat se jim, případně na
jaké situace musí operativně reagovat, ale i tím, co vlastně nevíme o lidech, o
kterých si myslíme, že všechno víme, a kteří téměř denně prostřednictvím
televizních obrazovek vstupují do našich obýváků. V našem rozhovoru můžete
mimořádně nahlédnout také do Reyova soukromí, které nám s laskavým
svolením pootevřel. Nejen pro televizní vysílání, ale také pro naše focení
v restauraci Zlatý had oblékala Reye Korantenga pánská značková móda BANDI
VAMOS.

 Když
se vrátíme na úplný začátek vaší kariéry moderátora, byla volba této profese plánovaná?

Původně jsem pracoval
na obchodním oddělení ve společnosti Meteopress, která měla pro TV NOVA
zpracovávat informace o počasí. Tehdy po čase přišla i nabídka, zda bych počasí
chtěl moderovat. Dříve jsem zkušenosti s moderováním neměl žádné a tohle
byla velká výzva, ačkoliv jsem nevěděl, co si pod tím mám představit.

Vypovídá
to cosi o vaší povaze – odvaze?

Jsem v podstatě
stydlivý člověk, takže takových rozhodnutí mnoho nedělám. Tehdy mi bylo
devatenáct let a řekl jsem si, proč bych to nezkusil?! Ale v prvním momentu
jsem úplně nepochopil, že jde přímo o to, abych šel na obrazovku. To jsem se
dozvěděl až na místě a tam už mi bylo hloupé říct ne.

Vzpomínáte
si na své první vysílání?

Bylo to 7. 2. 1994 a vůbec si na ně nepamatuji.
Byl to takový zvláštní stav, kdy se něco dělo okolo a všechno jakoby hrozně
rychle. Do dneška je to tak, že počasí se točí na klíčovací ploše, kde
moderátor nic nevidí a vše se trénuje dopředu, takže jsem měl plnou hlavu
informací a instrukcí. Nepamatuji si na žádné emoce z toho dne.

Jedná
se v rámci vysílání předpovědi počasí o přímý přenos?

Dnes už ne, počasí se
předtáčí. Ale ve vysílání Snídaně
s Novou jde o přímý přenos.

Kdy
přišel přestup do hlavního televizního zpravodajství, kde jste již třináct let?
O čem je podle vás především práce zpravodaje, co musí stále brát na vědomí?

Zpravodaj musí velmi
vážit slova i výraz. Každá zpráva se dá říci tisíci způsoby, ale je třeba dbát
velké opatrnosti. Slova jsou jako vystřelená kulka, která může ublížit. Pak je
to práce s časem. Víme, že je sekunda, minuta, ale uvědomit si, jaká je
skutečná délka času, to je už náročnější. Pokud řeknu, že se zpravodaj musí
vejít do čtrnácti sekund, tak oba přesně musíme vědět, jaká ta časová délka je.
Najednou zjistíte, jak je to strašně málo času, nebo naopak strašně moc.
Sekunda ticha v televizi je neuvěřitelně dlouhá doba. V televizi
neexistuje ticho. Můžete ztratit obraz, ale nesmíte ztratit zvuk.

Ovlivnila
vás vaše práce co se dochvilnosti týká?

Dochvilnost mám rád a
všímám si, když lidé chodí včas. Hřešit na to, že se pošle textovka, že se
nestíhá a mešká, nebo chorobné pozdní příchody, to rád nemám. Je to neuctivý
projev k druhé osobě, kterou opozdilec nechá čekat. Když řeknu, že přijdu
v pět, budu tam v pět, jako jste vy dnes řekla, že přijdete ve čtyři
a byla jste tu ve čtyři. (úsměv)

V čem
vnímáte unikátnost televize NOVA po technické stránce?

Lidé si už možná
neuvědomují, co televize NOVA přinesla svým vstupem na český trh. Ne, že bychom
to vymysleli, to ne, ale lidé, kteří systém vymysleli, měli odvahu to na našem
trhu aplikovat. Vše, co dnes vidíte na konkurenčních kanálech, přinesla
v devadesátých letech televize NOVA. Jako například stand-upy a odhlášky
reportérů, střihy aj. Vše bylo odzkoušené v cizině, ale na náš trh je
přinesla NOVA.

Jak
vypadá příprava na přímý přenos zpravodajství?

Divák vidí jen asi 20 procent
z celkové práce, možná ani to ne. Vše, co nevidí, je práce zkušeného týmu
lidí v terénu i ve studiu, maskérně, kostymérně.

Můžete
zasahovat do textu zprávy, kterou sdělujete?

Mohu ji diskutovat, dát
podněty, ale vždy je to výsledek nějakého kompromisu. Neexistuje vůle jednoho.
Na přípravě každé zprávy se podílí několik lidí, čtyři i více.

Jak
se vám daří pracovat se zprávami, které dostáváte v průběhu přenosu na
poslední chvíli?

Technicky to je
vyřešené tak, že takové zprávy je možné téměř okamžitě přenést. Pro příklad – nedávno
schválená přímá volba prezidenta, kterou senát schválil asi tři minuty před
koncem zpravodajství. Naštěstí jsme v senátu měli reportéra, který to ihned
oznámil našim kolegům. Zprávu mi šéf vydání oznámil do sluchátka doslova na
poslední chvíli. Problematiku jsem znal a to mi pomohlo naformulovat, jakým
způsobem zprávu předám. Toto jsou okamžiky, kdy mi zprávu nikdo nepřipraví, musím
si s tím umět poradit sám.

 Jaký
je váš názor na schválenou přímou volbu prezidenta?

Své názory
neprezentuji. Je to má profesionální nepsaná etika a také moje vlastnost. Jako
moderátor zpravodajství si musím uchovat neutralitu a nevyjadřovat se.
Zpravodaj musí být nestranný. Není jeho úkolem říkat lidem, co si myslí. Jeho
úkolem je říkat, co se děje a je na nich, aby si udělali vlastní názor. Ovlivňovat
veřejnost svými názory rozhodně nechci. Samozřejmě, že ty názory mám, ale
nejsem komentátor, jsem zpravodaj a dokud jím budu, nechci veřejnost
ovlivňovat.

Sledujete,
jakým způsobem sdělují informace jiná média? Co si o tom myslíte?

Sleduji, ale ze zásady
to nekomentuji. (smích)

Jaké
informace považujete za nezajímavé?

Neexistuje nezajímavá
informace, pouze nezajímavé zpracování.

Stihnete
sdělit úplně všechny zprávy, které máte připravené?

Někdy nám „vyteče čas“
a to se stává při spojování s reportéry, někdy se to zdrží a pak přichází
na řadu boj o čas a třídění méně důležitých zpráv.

Jak
se vám daří oddělovat práci a soukromí?

To si nese každý člověk
sám a je to také otázkou profesionality. Já to mám od přírody asi rozdělené a
oddělené dobře, nemám s tím problém. V práci jsem uzavřený do jakési
bubliny a soustředím se na to, proč tam jsem, pak z té bubliny odejdu a
mám svůj soukromý život.

Srovnáváte
se s kolegy, kteří vás ve zpravodajství střídají?

Osobně se vidíme velmi zřídka.
Televize si našla různé typy lidí a s nimi seskládali vysílání. Nejsme
stejní a ani se o to nikdo z nás nepokouší. V tomto ohledu nám
televize dává prostor i pro to, abychom si zachovali svou tvář.

Podobně
individuální přístup k vám patrně mají i v kostymérně, je to tak?
Může se stát i to, že na obrazovce máte své vlastní oblečení?

To určitě ne. Není to
z důvodu toho, že bychom podobné oblečení nenosili i soukromě, ale spíše
z technických důvodů. Některé vzory mohou způsobit interferenci a tak by
to vypadalo, že se osoba na obrazovce vlní. Nebo barevné kontrasty, to je
kapitola sama pro sebe – sladit dva lidi, brát ohledy na barvu klíčovací plochy,
odlesky a vzory atd. Barvy jsou na obrazovce vždy trochu jiné než ve skutečnosti.
Vše prochází důkladnou přípravou a zkouškami, než v oblečení jdeme do
vysílání.

Jaká
barva oblečení se na obrazovku technicky nejméně hodí?

Nejméně vhodnou barvou
na obrazovku je například červená. Pokud máte modrou klíčovací plochu, pak
nemůžete mít modré oblečení, protože byste splynuli s obrazem atd.

Už
vás někdy během vysílání postihla nějaká technická pohroma? Třeba zvonící mobil?

Naštěstí si ho vždy
nechávám v kanceláři, takže se mi to nestalo. Technika je složitá, to je
pravda, ale technický šotek se nám vyhýbá. Většinou spíše selže lidský faktor. (úsměv)

Existuje
návod na to, jak si získat diváka?

Za tolik let, co
moderuji, jsem na to nepřišel. Sympatie buď jsou, nebo nikoli.

Odkud
pocházejí vaši rodiče?

Maminka je Češka a otec
pochází z Ghany. Studoval tady v tehdejším Československu, kde se poznali.

Žil
jste nějakou část života v Ghaně?

Když jsem byl úplně
malinký, tak nějakou chvíli ano, když maminka navštívila Ghanu. V té době
mě částečně vychovávala chůva, a později i muž, takže jsem měl „chůváka“. (úsměv)

Oba
rodiče pocházejí z různých kultur. Jakého jste vyznání?

Přesně vzato, oba
rodiče jsou katolíci. A otázka zda jsem věřící? Co to znamená být věřící? Ukažte
mi člověka, který ničemu nevěří. Češi jsou takoví „něcoisti“. Neumějí přesně pojmenovat,
čemu věří, ale každý něčemu věří, ale neví jak to popsat. Proto hledají různé
názvy. Tato analýza je pro Českou republiku složitá. Můj názor je, že pokud lidé
nechodí do kostela, ještě to neznamená, že nejsou věřící a naopak. Problém neztotožňovat
se s církví neznamená, že si lidé nechávají brát víru. Osobně se přátelím
i s lidmi jiného vyznání a se skutečnými ateisty. Respektuji to. Nemám
s tím žádný problém.

Za
jak velké vlastence Čechy považujete?

Pokud někdo říká, že
Češi nejsou vlastenci, neví, co říká. Já myslím, že Češi jsou ve střední Evropě
možná největšími vlastenci. Směle mohou sekundovat Polákům. Jen se příliš
neprojevují směrem ven. Jejich vlastenectví směřuje hodně do jejich nitra. Do
jejich názorů a přesvědčení.

Jaké
názory na náš národ vnímáte zvenčí?

Že jsme pro okolí těžko
odhadnutelní.

Jak
jste na tom s jazykovou vybaveností?

Hovořím anglicky a
částečně rusky.

V jakém
směru sám sebe vnímáte jako konzervativního člověka?

Třeba
v gastronomii. Mám svých šest vybraných restaurací, kam pravidelně chodím
a vždy si tam dávám to stejné. I přesto, že se mi snaží nabídnout i jiné jídlo,
tak jim odvětím, že tam chodím právě kvůli tomu jídlu, které jsem si tam
oblíbil. A jiné si nikdy nedám. Téměř nikdy.

Jaké
je to vaše oblíbené jídlo?

Třeba
v pákistánské restauraci si dávám mleté hovězí maso s hráškem a tři
druhy omáček. Tam chodím už od roku 2005 několikrát do roka. Nebo mám oblíbenou
pizzerii, kde si dávám jen jeden druh pizzy a všichni už tam vědí, že si jinou
nedám, tak už mi ani jinou nenabízejí. Steaky si dávám zase jen v jedné
restauraci, protože je tam dělají skvěle.

Od
jídla k literatuře a k mému názoru: potvrdíte mi, že jste spíše analytik a
filozof a že po beletrii příliš často nesaháte?

To potvrdit mohu.
Beletrii skutečně moc nečtu. Proč si to myslíte?

Z našeho
dosavadního rozhovoru usuzuji, že jste spíše na fakta, historii a kulturu.

Nepotřebujete si dělat svět lepším, hezčím, ale berete ho takový, jaký je.

To je pravda, ale
nejsem úplně ze zásady pragmatik. (smích)

Jaký
je váš nejoblíbenější den?

Je to pátek! Asi proto,
že vše kolem je klidnější, mírumilovnější. Lidé najíždějí na odpočinkový režim,
mají klidnější mysl. Pro mě to neplatí, protože nemám klasické víkendy. Ale
pátky mám rád. Stejně jako mám rád svůj klid.

Děkuji
za rozhovor.

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Jaroslav Tatek

Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS www.bandi.cz

Foceno
v restauraci Zlatý had v Praze www.zlatyhad.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz