Archiv pro rok: 2012

Chtělo
by se říci, že je téměř na vrcholu kariéry. Je však jasné, že o tomto muži
ještě uslyšíme. Devětadvacetiletý barytonista Filip Bandžak má za sebou laureátství
v mnoha prestižních světových soutěžích. Vystudoval náročnou Ruskou akademii múzických umění (GITIS) v Moskvě a
od té doby jeho kariéra a láska k oboru prudce stoupá. 

Kdy
jste si uvědomil, že máte skvělý hlas, kterého je „v koupelně škoda“?

Rozhodně to nebylo
ze dne na den. S hudbou jsem se začal sbližovat od útlého věku. Už ve
svých čtyřech letech jsem přišel ze školky s tím, že chci chodit na housle…,
a tak jsem se po vzoru svého dědečka začal učit hrát na housle na tehdejší Lidové
škole umění, kde jsem později navštěvoval i literárně-dramatický kroužek, začal
jsem zpívat v tamním dětském pěveckém sboru, hrál v několika orchestrech. Velice
rád jsem chodil do Kühnova dětského sboru, kde jsem záhy zpíval titulní roli
dětské opery Brundibár, se kterou
jsme vystupovali i v Berlíně a ve Varšavě. To vlastně byly mé první pěvecké
krůčky v zahraničí, poté i v pražském Národním divadle.

Kolik
vám bylo let?

Deset. Nešlo ale o
nějak velké role. Díky nim jsem však získal mnoho zkušeností a ukázal jsem, že
se v tomto prostředí umím pohybovat. S Kühnovým dětským sborem pod
vedením nezapomenutelného pana profesora Chvály mám krásné vzpomínky nejenom z
letních soustředění, ale i z našich zahraničních vystoupení, především pak
z Francie, Španělska, Singapuru, Malajsie…

Nepřišel
jste tímto tak trochu o dětství? Měl jste čas i na obyčejné klukoviny?

To víte, že nepřišel. Dětství
jsem si perfektně užíval, v té době ještě moc nebyly ani počítače, ani internet.
Většinu volného času jsem věnoval svým koníčkům. Ale do toho jsem
s kamarády jezdil na kole, chodili jsme k sousedům na třešně, lezli
po stromech. Měl jsem krásné bezstarostné dětství, rychle ale uteklo.

Takže
mimoškolní aktivity ve vašem mládí hrály v umění důležitou roli?

Určitě. Myslím, že je
to skvělé, že jsem měl možnost už odmala chodit na různé kroužky, mnohému jsem
se tam naučil, jako vystupování před publikem, určité sebekázni, přesnosti, jak
se učit texty… Mohl jsem si vybrat, co chci dělat, čím se zabývat. Vyzkoušel
jsem si to. Moc bych přál všem dětem, aby tuto možnost měly a rodiče jim
umožnili do kroužků chodit, rozvíjet to, co je baví, vedli je k umění, které
tak obohacuje.

Bylo
tedy jasné již odmalička, že se budete věnovat hudbě? Nebo vás lákalo i něco
jiného?

Nejspíš to bylo jasné.
Co si pamatuji, vždy mne přitahovala zejména vážná hudba. Začalo to hrou na
housle, později na klavír a jen co jsem doma objevil nahrávky Beethovena,
Mahlera, Mozarta, Čajkovského, nebyly přede mnou v bezpečí, představoval
jsem si, že jsem ve filharmonii, dokolečka jsem si dost nahlas pouštěl Mozartovu
Malou noční hudbu a hrál spolu
s orchestrem… Po letech, když jsem se měl rozhodnout, co dál, bylo vlastně
rozhodnuto – zvítězila vážná hudba. Tedy nejprve zvítězilo gymnázium a až poté
profesionální studium hudby. Na akademii jsem se potom začal plně věnovat
opernímu zpěvu.

Co
říkali rodiče na to, když jste přišel a oznámil jim, že se chcete živit operním
zpěvem?

Jednoznačně mě podporovali.
Dohodli jsme se, že si nejprve udělám gymnázium, abych měl dost času se
rozhodnout. Přitom jsem ale většinu volného času trávil hrou na housle, v orchestrech,
chodil jsem na dramatický kroužek, zpíval ve sboru, v divadle. Takže víc a víc
jsem se věnoval hudbě. Podpořili mě i ve výběru studia v zahraničí, na
Ruské akademii múzických umění, kde jsme studovali nejenom operní zpěv, ale i
herectví a veškeré disciplíny s tímto spojené, včetně šermu, baletu, ale i
muzikálu a operety. Měl jsem velkou možnost si vše vyzkoušet a opravdu si
vybrat.

Ano,
jste snad jediný Čech, který tuto školu vystudoval. Jak jste se na Ruskou akademii
múzických umění dostal?

Bylo mi, myslím,
jedenáct, když jsem v Národním divadle vystupoval v inscenaci Rigoletta, kde
jsem se seznámil i s národním umělcem Tatarstánu, barytonistou Eduardem
Treskinem, s nímž jsme později začali spolupracovat. Jednou se mne zeptal,
zdali bych se nechtěl ucházet o studium na Ruské
akademii múzických umění, na světoznámém GITISu, v Moskvě. Tehdy mi bylo
sedmnáct a myšlenka, že bych mohl studovat současně jak herectví, tak i zpěv na
jedné z nejlepších škol na světě, mě tehdy velice nadchla. Stejně jako
všichni ostatní jsem prošel všemi koly výběrového řízení a vyšlo to. Díky svému
předcházejícímu vzdělání a rozdílovým zkouškám jsem byl přijat do druhého
ročníku. Podařilo se mi získat ruské stipendium na celou dobu studia a tím
možnost v Rusku studovat.

Ruské stipendium. Bylo složité ho získat?

Bylo
to dost náročné. Tento typ stipendia, které se mi podařilo získat, byl téměř
výlučně poskytován na studium převážně přírodních věd a navíc většinou jen na
část studia. Z Čech jsem tam byl sám, a jak mi říkali, tak ani přede mnou a ani
po mně nikdo jiný z Čech tento obor nevystudoval. Můj studijní program na
akademii v té době stál desítky tisíc dolarů, takže bez stipendia bych si
o studiu mohl nechat jen zdát a ani úspěch ve výběrovém řízení by mi nikterak
nepomohl.

Jak na to období vzpomínáte?

Velice
rád. Pravda, v té době se na mne tady v Čechách koukali tak trochu
jako na blázna, divili se, proč právě zpěv, proč právě do Ruska a navíc na tak
dlouho, občas se mne i ptali, co jsem provedl. Nicméně, měl jsem velké štěstí
na pedagogy, možnost se poznat s legendami vážné hudby, se světoznámými
pěvci, stát vedle nich na jevišti, s režiséry, herci, s klasikou klasiky,
dostal jsem výbornou průpravu pro další profesionální život. Měl jsem možnost
poznat úplně novou kulturu, naučit se nový světový jazyk.

V čem je tedy tamní kultura jiná?

Téměř
ve všem. Především Rusko je multikulturní. V zemi žije mnoho národů a
národností, které se promíchaly, ovlivnily jedna druhou, každá oblast je jiná,
svá, se svými zvyky a tradicemi. Nemalý vliv má i velikost země, rozlohou
největší na světě. Jednoznačně velký vliv má jazyk. Ať přijedete do
sebevzdálenější oblasti, všichni znají ruský jazyk, jsou sečtělí, znají své
klasiky, zabývají se hudbou, rádi zpívají, hrají na hudební nástroje již od
útlého dětství, celkově jsou vedeni ke kultuře, milují divadlo. Rádi se baví
všichni dohromady, udržují si své tradice. Rusko je velice barevné, je to
krásná země nejenom přírodou, ale i lidmi. Pokud byste tam ale hledali památky
našeho typu, zámky či hrady, kostely, moc šancí nemáte. Stavby čím dál na východ
od nás jsou většinou doposud ze dřeva.

Jezdíte do Ruska i dnes?

Ano,
jezdím. Poměrně často tam vystupuji.

Jaké je ruské publikum? Je pravda, že má k opeře jiný
vztah?

Řekl
bych, že publikum je jiné. Je vnímavější, spontánnější. Opera je v Rusku
velice populární. Každé město má svůj operní soubor, stálé diváky, podporu, tím
i přístupné vstupné. Divadla jsou většinou vyprodána do posledního místa. Lidé
často překonávají značné vzdálenosti, aby se mohli podívat na své oblíbené
pěvce, umělce. Mnoho programů v televizi i v rádiu je věnováno kultuře,
vážné hudbě, mladým interpretům, kteří dostávají v médiích značný prostor,
existují programy zabývající se čistě kulturou, a to jak federální, tak i
místní.

Do Ruska jste přijel v sedmnácti letech, to znamená, že ve
škole jste se povinně rusky již neučil. Jak jste se tam dorozumíval?

Měl
jsem ruštinu krátce na gymnáziu jako nepovinný předmět, přijímací zkoušky byly
v angličtině. A když jsem přiletěl do Moskvy studovat, byl jsem schopný se
zorientovat na letišti, nakoupit si, objednat si něco v restauraci…, ale
jak si například na koleji říci o prostěradlo či povlečení na polštář, to byla
jiná. Bydlel jsem tehdy v pátém patře, samozřejmě bez jakéhokoliv výtahu a
„babuška“, která vydávala ložní prádlo, sídlila ve druhém. Na pokoji jsem si
v mém obřím akademickém slovníku našel potřebná slovíčka a prchal směrem
dolů, abych jí vysvětlil, co že to chci. Po cestě jsem ale potkal spolužáky,
prohodil s nimi pár slov a mohl jsem se vrátit hledat znovu, jak že se to
řekne. Občas pomohla pantomima, angličtina málokdy, jedině když jsem narazil na
jiné zahraniční studenty. Někteří cizinci na tom ale byli ještě hůř. Jakmile se
začali usmívat, bylo to jasné… Naštěstí toto období netrvalo dlouho. Česky
kromě mě nikdo neuměl, anglicky málo kdo a francouzsky téměř nikdo. Takže
jediným jazykem byla ruština.

Co pro vás tedy bylo nejtěžší? Byl to právě ten jazyk?

Ne,
jazyk to asi nebyl. Bylo mi sedmnáct, v té době jsem celkem dobře mluvil
dvěma jazyky, takže přechod nebyl až tak těžký. Navíc ruština byla všude kolem.
Dnes, zpětně, bych řekl, že asi nejtěžší bylo zvyknout si na jinou kulturu, jiné
zvyky, jiné vzdálenosti, vztahy mezi lidmi, náročnou školu, ohromnou konkurenci
mezi spolužáky, kteří byli velice talentovaní, takže prosadit se mezi nimi
nebylo nikterak lehké, především první dva roky jsem na sobě musel tvrdě
pracovat. Většina spolužáků se do školy dostala na druhý a další pokus,
studovala již druhou vysokou školu, takže byli výrazně starší a zkušenější než
já.

A jak vypadal studijní program?

Byl
vskutku náročný. Do školy jsme chodili šest dnů v týdnu, tedy včetně
sobot, často i svátků, začínali jsme v deset hodin dopoledne a obvykle končili
v jednu hodinu ráno, pokud v ten den nebylo představení. Dopoledne jsme
většinou trávili hlavní režisérskou částí s přípravou nových inscenací pod
dohledem vedoucí ročníku prof. Rozetty Němčinské, ihned poté
byly dvě hodiny zpěvu pod vedením pěveckých pedagogů. Mne po celou dobu studia
vedli prof. Světlana Varguzova a sólista Velkého divadla v Moskvě, barytonista
Jurij Věděnějev. V odpoledních hodinách navazovaly teoretické přednášky, večer pak šerm, akrobacie, tance a na závěr dne
hodiny soudobé historie, dějin divadla, filosofie, základů režisérské práce.

Takže s vámi v ročníku studovali také operní režiséři?

Ano.
První tři roky s námi studovali veškeré herecké disciplíny
včetně šermu, nebo třeba baletu, ale také základy operního zpěvu, aby získali
představu, co naše práce ve skutečnosti obnáší. Ve vyšších ročnících jsme my,
pěvci, vystupovali v jejich režisérských prvotinách, nad rámec našeho
studijního plánu. Pro všechny to ale byla obrovská a cenná zkušenost, my se
naučili základy jejich profese a oni naší.

Zní to velmi náročně. Zvládal jste to?

Počátky byly vskutku kruté, ale časem si na ten režim
zvyknete, nepřijde vám to, o to víc, když děláte to, co vás opravdu baví. Operní
zpěv, co do přípravy a náročnosti, je srovnatelný s jakýmkoliv vrcholovým
sportem. Musíte ustát fyzickou a psychickou zátěž, tvrdě pracovat, obstát
v obrovské konkurenci a být vždy ve skvělé formě a připraven. Mohu-li se
ohlédnout, pak škola byla celkově opravdu náročná, dala mi vskutku dobrý
základ.

Měl jste v Rusku čas i na něco jiného?

Moc
času nebylo. A pokud byl, trávil jsem ho převážně v divadle, občas
v cirkusu. Jako studenti akademie jsme všude měli vstup zdarma.

Do cirkusu? To vás lákalo?

Ruský
cirkus je úchvatný. Je to zcela něco jiného, než jsem znal z Čech. Kromě
šapitó mají v Rusku téměř v každém větším městě klasický stálý
kamenný cirkus. Navíc můj spolubydlící na koleji studoval obor režisér cirkusu,
velmi rád jsem ho doprovázel. V době, když jsem studoval, se tento obor
vyučoval jen na třech místech na světě, takže studovat tento obor bylo velice
prestižní.

Domů jste ale jezdil poměrně často, protože jste si tady
dodělával další vysokou školu. Jakou?

Nebylo
to až tak často. V Čechách jsem vystudoval psychologii. Abych mohl obě
studia skloubit, požádal jsem o individuální studijní plán, do Čech jsem tedy
létal pouze skládat zkoušky, na praxe, odborné výcviky. Jsem velmi rád, že jsem
tuto možnost měl.

Natrvalo do Čech jste se tedy vrátil v roce 2005?
Nepřemýšlel jste, že byste v Rusku zkusil svou kariéru?

Ano.
Sice jsem již během studia dostal nabídku na vystupování ze Stanislavského
divadla v Moskvě, ale v té době jsem chtěl především dostudovat
vysokou školu v Čechách, proto jsem se ihned po ukončení studia na
akademii vrátil domů, do Prahy. A navíc jsem se v té době začal
připravovat na mezinárodní dráhu a na soutěže. Velmi rád se ale do Ruska vracím.

Jaké druhy kariéry si může operní pěvec zvolit?

Myslím,
že má dvě základní možnosti. Buď být „na volné noze“ a po nastudování
repertoáru hostovat na různých scénách, nebo se zaměstnat a působit převážně v jednom
divadle. Já jsem si po krátkém angažmá prozatím vybral první možnost. Tomuto
rozhodnutí ale předcházelo porovnání se s „konkurencí“ na mezinárodní úrovni,
na soutěžích. Právě zde jsem se prvně seznámil nejenom se svými budoucími kolegy,
ale dostal jsem se i do povědomí publika, porotců, kteří jsou většinou
z věhlasných operních domů, intendantů, dirigentů, hudebních agentů…
Později jsem se s nimi setkával i na mezinárodních festivalech.

Takže pokud někdo na mezinárodních soutěžích neuspěje, pak
neuspěje ani v branži?

Myslím,
že se to takto říci nedá. Jsou vynikající pěvci, kteří se nikdy žádných soutěží
neúčastní. Jsou pěvci, kteří jsou na scéně skvělí, ale na soutěži před porotou
nemají „svůj den“ a to je odradí od dalších soutěžních klání. Je bezesporu
velký rozdíl vystupovat před publikem, které přišlo na představení či koncert,
na svého oblíbeného pěvce, na kulturní zážitek, anebo před porotou pod určitým
tlakem velké konkurence, přísné odborné komise, kdy máte pouze jednu šanci
uspět. Já si ale myslím, že soutěže jsou výbornou zkušeností, kdy máte
neopakovatelnou možnost zjistit, jak na tom opravdu jste, kde máte rezervy, a porovnat
se s konkurencí.

Jak se na takovou soutěž člověk dostane? Může se přihlásit
každý?

Záleží
na tom, o jakou konkrétní mezinárodní soutěž se jedná. Každá soutěž má totiž
jiná pravidla. Ohraničující je, například, věková hranice, pokud se nejedná o soutěže
bez omezení. Do některé soutěže se nejprve zasílají nahrávky, do jiných
probíhají předkola. Například do největší Mezinárodní pěvecké soutěže CIVC v Číně
byly přihlášeny desetitisíce pěvců, z nichž po několika kolech bylo
nakonec vybráno sedmdesát ze všech kontinentů. Na mnohých soutěžích platí
pravidlo, že pokud máte čerstvé laureátství, můžete v soutěži nastoupit přímo
do druhého z posledních tří kol. Pak jsou také soutěže laureátů, to jsou
soutěže jen pro laureáty jiných soutěží.

Život operního pěvce je tedy poměrně náročný. Baví vás tato
přísná pravidla stále dodržovat?

Bezesporu
je takový život náročný. Za ty roky jsem si ale již zvykl a pravidla mi nepřijdou
až tak přísná. Vždy máte na výběr. Záleží čistě na vás, co si vyberete, kde
máte svůj cíl. Navíc každému typu hlasu vyhovuje jiné zacházení.

A co pověstné syrové žloutky před vystoupením? Co pomáhá vám?

Pořádně
se vyspat a dobře se najíst.

Kolik hodin denně zkoušíte?

To
především záleží na tom, kde se právě nacházím a zda se právě připravuji na
koncert, či zda zkoušíme nějaké nové představení. Pokud právě nezkoušíme, pak
zhruba hodinu až dvě denně. Obvykle zkouším ve speciálně upravené zkušebně, v
divadle. Několikrát týdně pracuji s klavíristkou nad novým repertoárem.

Pijete třeba alkohol? Nebo je to pro váš hlas příliš
nebezpečné?

Ne, nepiji,
jen velice výjimečně, tehdy končím u první skleničky vína. Během sezóny dost
pracuji a cestuji, udržuji se ve stálé kondici. Často sedím za volantem, což
alkohol zcela vylučuje.

Máte v tomto shonu také čas na svou rodinu?

Určitě,
bez toho to nejde. Rodina je pro mne pevnou oporou, aktivně mě podporuje, fandí
mi, sdílí se mnou veškeré úspěchy i zaváhání. Vyrostl jsem v Čechách, pokaždé
se velice rád vracím, ač třeba jen na pár dnů. Většinu svého volného času se
snažím trávit společně se svou přítelkyní, která má pro mou práci velké
pochopení, většinou mne doprovází. Má práce je po všech stránkách náročná,
proto si ji bez zázemí a podpory svých nejbližších neumím představit.

A stíháte i nějaké své koníčky?

Ano,
ale ne až tak často. Velice rád jsem s bratry, rád si zajdu na něco
pěkného do divadla, odreagovat se do tělocvičny, hodně čtu, pravidelně se
setkávám s kamarády z dětství.

Jak vypadá váš pracovní den?

Na
tuto otázku není jednoznačná odpověď. Záleží, na co se právě připravuji, na
konkrétním programu. Vedle zpívání a s tím spojeným cestováním, se
účastním různých společenských akcí, schůzek, snažím se pomáhat i potřebným
lidem, dětem, účastním se charitativních akcí, rád lidem přináším radost.

Máte svého agenta? Nebo zájemci kontaktují vás?

Spolupracuji
s několika zahraničními agenturami, jejichž prostřednictvím mne zájemci kontaktují,
v České republice je to společnost Richards Group.

Jak tedy takový začátek kariéry probíhá?

Asi
jako ve všech profesích. Studujete, postupně si vytváříte představu a pak
přijde realita, tedy praxe, která je úplně jinde. Některé ideály se postupně mění,
jiné rozplývají. Vše se pozná teprve ve srovnání. Když stojíte na scéně vedle
svých kolegů, zkušených profesionálů, pak teprve cítíte, že na sobě musíte
opravdu tvrdě pracovat, abyste ve svém oboru mohli něčeho dosáhnout. Navíc
musíte být soudný a nehnat se hned za vším. Je třeba pečlivě si vybírat, co je
právě vhodné pro váš hlas, repertoár přizpůsobit jeho vývoji.

Na mezinárodních pěveckých soutěžích jste získal mnoho cen,
které si vážíte nejvíce?

Všechny
jsou velice cenné. Každá z nich pro mne představuje neopakovatelnou zkušenost, setkání
s velice zajímavými lidmi, radost z vítězství, umístění na světové špičce.
Prvním bezesporu velkým vítězstvím jistě bylo vítězství na Mezinárodní
pěvecké soutěži Antonína Dvořáka, kterou jsem získal již v roce 2006
v Karlových Varech a největším v Číně z roku 2008, kde se tato mezinárodní
pěvecká soutěž koná jednou za tři roky pod záštitou Ministerstva kultury Čínské
lidové republiky a za velkého zájmu celorepublikových médií. Předkola probíhala
téměř rok a termín zahájení soutěže byl naplánován ihned po sportovní olympiádě
v Číně a i tato soutěž byla nazývána olympiádou – operní.

Operní soutěž v Číně. Jaký byl váš nejsilnější zážitek?

Nejsilnější zážitek?
Publikum na finále, které bylo vysíláno nejenom na všech místních programech,
ale i na celorepublikovém televizním kanálu, včetně závěrečného koncertu
finalistů, ale především ta chvíle, kdy na nejprestižnějším místě, hned vedle
vlajky pořadatelské země, Číny, zavlála na počest mého úspěchu vlajka česká,
před všemi ostatními velikány, jako je USA, Kanada, Rusko ….

Kde
v současné době zpíváte?

Nyní v pražském Národním
divadle, v Rakousku, Rusku a Finsku. V příští sezóně bych měl
vystupovat ve Francii, v Estonsku, Maďarsku, Kazachstánu a v Itálii.
V Čechách mě kromě koncertních vystoupení čeká hostování nejenom v Praze,
ale i v Libereckém divadle F. X. Šaldy.

Posloucháte
ve volném čase hudbu? Pokud ano, jakou?

Samozřejmě že ano. Dost
to záleží na náladě, prostředí, kde zrovna jsem. Hodně cestuji, takže si často
pouštím hudbu právě v autě, kdy převládá jazz a klavírní koncerty F.
Chopina, nebo violoncellové skladby J. S. Bacha. Rád ale poslouchám skladby od interpretů
různých žánrů.

Plánujete
letos nějakou dovolenou?

Určitě a už se na ni
moc těším. Slibuji si ji už několik let. Určitě si udělám volno alespoň na
týden, který bych chtěl strávit s přáteli, s rodinou. Vyrazíme někam
do přírody, k vodě, nejspíše v České republice, která má tak krásná
zákoutí i místa, kde jsem ještě nikdy nebyl.

Děkuji
za rozhovor.

Filip vystoupil na 2. profesním setkání magazínu Best of

http://www.ibestof.cz/zajimavosti/2.-profesni-setkani-magazinu-best-of-.html

Text: Michaela
Svobodová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS www.bandivamos.cz

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 „Dnes pro lásku, mír, bratrství
lidí a k pochopení, co svět potřebuje, je třeba změnit vědomí, dosáhnout změny
stavu. Zpočátku se zdálo, že svět změníme uměním, ale nyní je realita taková,
že svět se musí změnit sám.“ Donovan Philips Leitch

Jedním z těch, kteří prožili své umělecké
nanebevzetí už za života a navíc ve věku bezmála mladistvém, byl v době našeho natáčení
padesátiletý symbol hippie hnutí šedesátých let –Donovan. Svět si po jeho
vstupu na hudební scénu zpíval jeho písně v Americe, Číně, Japonsku i v Evropě
stejně tak, jako písně Beatles, s nimiž se přátelil. Jeho první hit „Catch the
Wind“ se stal hymnou řady písničkářů. U nás na motivy pouhého názvu napsal
jednu ze svých nejkrásnější písní Vladimír Merta („Chtít chytit vítr“). S novým
textem ji zpívali v Praze na Karlově mostě Jaroslav Hutka s Petrem Kalandrou („Ježíšek“).
Na rozdíl od Huguese Aufraye, jehož písně u nás proslavil nejvíce Waldemar
Matuška, si věhlas a slávu vydobyly Donovanovy písně ve své původní podobě.
Snad tomu bylo tak i proto, že jeho písně zcela překvapivě a neočekávaně vyšly
oficiálně v roce 1969 v socialistickém Československu. A ačkoli vyšly na LP
desce s příšerným obalem z obyčejného tvrdého papíru, mezi mladými lidmi
kolovaly jako poklad největší. Písně z téhle desky nemohli mít všichni, deska
vyšla jen v omezeném nákladu, a tak se písně kopírovaly na pásky magnetofonů
Sonet Duo a později i B3. Mnozí si tuhle gramofonovou raritu schovávají dodnes.
Donovan byl pro nás, tehdy šestnácti, sedmnáctileté úžasným zjevem. Byl hvězdou
pro písničkáře, ale i pro rockery (pardon, pro beatniky a bigbíťáky, rock ještě
neexistoval, alespoň ne terminologicky), vždyť na jeho deskách spoluúčinkovali
takoví muzikanti jako Jimmy Page (Led Zeppelin), Jeff Beck, či Paul McCartney
nebo George Harrison!

Písničkáře, pověstného svými
protiválečnými postoji a názory, pozvali organizátoři v roce 1984 do Prahy, do
Paláce kultury, aby zahrál na „Mírovém koncertě“. Donovan přijel a na zvukové
zkoušce předal organizátorům koncertu repertoár písní, které hodlal příštího
dne zpívat. Měly zaznít skoro všechny jeho slavné písně od „Catch the Wind“ až
po „Colours“, včetně protiválečné písně „Universal Soldier“, tedy „Univerzálního
vojáka“. Jenže, ouha, v textu se odsuzují všichni vojáci! Ale oni byli vojáci špatní,
zlí a útoční – tedy ti imperialističtí a pak byli ti dobří, hodní a bránící
mír! A stejně tak byla i válka špatná a dobrá. Nebylo tedy možné Donovanovi povolit
zpívat ideově pochybenou píseň! Zástupci stranických orgánů jej ústy pořadatelů
vyzvali, aby píseň textově upravil dle požadavků socialistické ideologie. Což
Donovan, pochopitelně, odmítl. Než by se s cenzory dohadoval, „Univerzálního
vojáka“ odmítl hrát a místo něj přes noc v hotelovém pokoji napsal zbrusu novou
mírovou píseň. Jmenovala se „Living on Love“.
Rozhovor s Donovanem jsme dělali u něj doma v Irsku, poblíž Corku.

„Hallo
boys!“ usmál se a pozval nás dál.

Drobný štíhlý muž v černých kalhotách a
černém svetru s docela znatelným předkusem a slavnou hřívou dnes mírně prošedivělých
a trochu prořídlých vlasů. Drobnými krůčky nás doprovodil do kuchyně. Trochu
zestárlý kluk, napadlo mě, protože přes všechny vrásky ve tváři vůbec nepůsobil
dospělým dojmem. A už vůbec ne dojmem hvězdy, či legendy. Naše omluvy s úsměvem
a pochopením vyslechl, když jsme však dopíjeli kávu, nadhodil, že ze slíbených
čtyř hodin nám zbývá už jen jedna a půl. Kameraman Bobo Vejslík naštěstí zatím,
co jsme popíjeli kafe a domlouvali se na obsahu a tématech otázek, točil už
detaily a interiér místnosti, kterou určil Donovan k natáčení. Kameraman tím částečně
náš dokument zachránil, protože jinak milý a přátelský písničkář nás opravdu po
necelých dvou hodinách vypoklonkoval.

Když bylo vše domluveno a podepsaná
smlouva, přesunuli jsme se na místo natáčení. Vešli jsme do nízké, žlutohnědé
přízemní místnosti se dvěma okny, kterými přes zatažené záclony pronikalo svými
paprsky slunce. Vešli jsme do jiného světa. Do světa fantazie, buddhismu, pohádek,
poezie a doby, která mohla začít kdykoli, skončit kdykoli, do doby, která nezná
konce, protože pro sebe nikdy neměla dost času.
Donovan se sklonil ke krbu, kde bylo vše nachystané na podpal.

„Uděláme si oheň, ne?“

Zapálil oheň a dvě tenké indické
tyčinky. Místnost ovládla vůně orientu. Pocitu nadpřirozeného míru a klidu přihrávalo
tiché praskání ohně. Donovan se posadil do jogínské polohy s nohama zkříženýma
pod sebou. Široká pohovka byla pokryta velkými červenými polštáři a přehozem s červenočernými
vzory. Úzké okno za jeho zády, které začínalo metr od země a táhlo se až
bezmála ke stropu, bylo zakryté ručně háčkovanou záclonou s bíločernými
svislými pruhy. Prostou lampu na mosazné tyči stínil skleněný klobouk složený ze
zelených a červených kousků. Obdélníkovou, kanárkově žlutě vymalovanou místnost
opticky zvětšovalo velké benátské zrcadlo v mohutném zlatém rámu.

Můj první dotaz se týkal první písně, kterou kdy slavný písničkář zpíval, pokud
si ji pamatuje.

„Jistě, mám to zkusit s kytarou? Tady je,“ přikývnul
s úsměvem Donovan, vzal kytaru a zazpíval starou dětskou píseň:

„Žila, byla babka, která spolkla mouchu
nevím, proč tu mouchu spolkla, pravděpodobně umře.
Žila, byla babka, která spolkla pavouka,
který v ní škrábal, lechtal.
Pavouka spolkla, aby chytil mouchu
nevím, proč spolkla tu mouchu, asi umře.
A nakonec to bylo tak, spolkla krávu,
aby chytila kozu, kozu spolkla, aby chytila psa,
psa spolkla, aby chytil kočku,
kočku spolkla, aby chytila ptáčka,
ptáčka, aby chytil pavouka,
který se v ní třepal, škrábal ji a lechtal,
pavouka spolkla, aby chytil mouchu,
asi umře, žila, byla babka, která spolkla koně,
je mrtvá pochopitelně.“
            
„Je to dětská píseň, ale filosofická,“ dodal
Donovan, když dozpíval a odložil nástroj vedle sebe. Protože nám kvůli našemu
opožděnému příjezdu nezbývalo mnoho času, další natáčení byl pouhý rozhovor, v
němž mi odpovídal klidně na otázky a říkal to, co sám považoval za potřebné
sdělit.
    
„Vaše písničky jsou něžné, klidné,
romantické. Jste také takový?“

„To
je introverze, myslím, že mluvíme o introverzi. Když jsem byl malý, měl jsem
obrnu, kvůli válce, takže jsem byl nemocný, byl jsem sám, hodně sám, ale
chodíval jsem do školy, plaval jsem, byl jsem aktivní dítě, ale přesto jsem se
jaksi uzavíral do sebe, introvertně. Teď je těžké říci, proč je jedno dítě
introvertnější než druhé. Možná proto, že pro mě byla důležitá poezie. A také
moje povaha, vzhledem k mému astrologickému znamení, je velmi introvertní. Ano,
býval jsem velmi introvertní, ale pořád jsem byl bláznivé dítě, bláznivý -náctiletý
a měl jsem rád rock´n´roll, opravdu.“

„Jaké vzpomínky máte spojené se svým
mládím?“

„Moje mládí začalo, když jsme se v roce 1955, kdy mi bylo deset let, přestěhovali
ze skotského Glasgowa do Anglie. To byla doba „Rock Around the Clock“, Elvise
Presleyho, Buddy Hollyho. Pro mě to byl obrovský rozdíl. V Glasgowě bylo
všechno šedivé, v Anglii zelené. Žili jsme na venkově. Chodil jsem do anglické
školy. Bylo to dost těžké, protože jsem mluvil se skotským přízvukem. V Anglii
jsem potkal spoustu nových přátel a setkal jsem se s rock´n´rollem – s Buddy
Hollym, s Everly Brothers. Takže jsem v Anglii chodil do školy a stal jsem se,
myslím, rokenrolovým modem („MOD“ – mladý člověk, který v šedesátých letech
nosil barevné oblečení a jezdil na skútru). To ovšem bylo až dlouho po tom, co
mi bylo čtrnáct či patnáct let. Mládí jsem strávil v Anglii. Samozřejmě velkou
změnou pro mě byla střední škola. Na střední škole jsem poznal Milese Davise,
Jacka Kerouaca, Allena Ginsberga, Woodyho Guthrie, Joan Baez, Picassa, Matise,
Braquea, a když mi bylo patnáct, stal jsem se beatnikem.“

„Jaká byla láska v šedesátých letech a
jaká je teď? Mohlo by se vrátit hnutí „Dětí květin“?“

„Vyrostli
jsme, protestovali proti válce a podporovali ekologii, a naši rodiče jako by
spali. Naše generace je chtěla od základu probudit, protože spali a nic neviděli.
Ale země byla jedna, všichni lidi na zemi byli jedno a my jsme měli poslání. A
když jsme šli po ulicích, mysleli jsme, že to je ono. Ovšem když někteří autoři
– já, John Lennon, Leonard Cohen, Neil Young a George Harrisson, když jsme
hledali správnou cestu, našli jsme otázku, otázku jak probudit spícího. Četli
jsme buddhistické knihy a východní filosofii, a najednou jsme zjistili, že
jediný způsob jak probudit spícího je ten, že spící se musí vzbudit sám. Takže
mít lásku, bratrství, mír a harmonii na celém světě nebyla nějaká ideologie nebo
politický manifest, bylo to probouzení, byla to změna vědomí. A jediný způsob,
jak změnit vědomí, je změna jedince, ne masy. Nelze změnit masu, změnit se může
každý jedinec a jeho vlastní pohled – meditací a sebepoznáváním. Na začátku
šedesátých let to byl sen. Dnes pro lásku, mír, bratrství lidí a k pochopení,
co svět potřebuje, je třeba změnit vědomí, dosáhnout změny stavu. Zpočátku se
zdálo, že svět změníme uměním, ale nyní je realita taková, že svět se musí
změnit sám. To je ten rozdíl, to jsem zjistil. Ale toto zjištění je pozitivní,
protože teď pochopitelně my, padesátníci, lidé středního věku, děti šedesátých
let, v šedesátých letech jsme byli dětmi, nyní jsme základ my. A některé
myšlenky šedesátých let jsou používány dnes, v letech devadesátých. Doufáme, že
probouzení přichází. Takže ten rozdíl je sen a praxe.“

„Jaké máte rád obrazy?“

„Velice se mi líbí série Picassových obrazů kytary. A jeho sochy kytary. Byl
jsem v muzeu v Atlantě na soukromé výstavě Picassa a vidět Picassovy papírové
sochy a obrazy bylo skvělé.“

„Vidíme tady Alfonse Muchu,“ upozornil
jsem na jeden z obrazů, který visel na čelní stěně.

„Taky
se mi líbil, když jsem byl mladší. Koupil jsem jej, když mi bylo osmnáct. Také
mám rád „tanka“ obrazy z Tibetu.“
    
„A víte, že Mucha byl Čech?“

„Ano.
Jistě.“

„Proč jste ho koupil?“

„Mucha
mě velice zajímal. A také Gustav Klimt a Egon Schiele.“

„Co čtete teď, v této době, v těchto
dnech?“

„Autobiografii Alice B. Toklas od Gertrudy Steinové. Znáte ji, spisovatelka,
bohémka, která žila v Paříži ve 20. letech. A ještě čtu další tři knihy –
„Joseph“, „Cambo – hrdina s tisíci tvářemi“ z mytologie; no a taky čtu poslední
knihu Colina Wilsona „From Atlantis to the Sphynx“. Takže někdy čtu tři, čtyři
knihy najednou.“
    
„Je nějaká kniha, ke které se vracíte?“

„Ke všem knihám Hermana Hesse, ale myslím, že nejradši mám jeho knihu „Siddhartha“.
Mám její nový překlad a ten je výborný.“

„Když jsme přijížděli, bylo vždy jedním
z témat rozhovorů, kdo jakou poslouchá hudbu. Jakou hudbu poslouchá tvůrce
mnoha světových hitů? Čím se inspirujete u jiných písničkářů a muzikantů? Jaký
žánr je dnes blízký někdejšímu průkopníku docela nového žánru, kterým folk v
šedesátých letech bezesporu byl?“

„Poslouchám
New Age hudbu. Překrásné. A stále také posloucháme Boba Marleyho.“
    
„Které muzikanty považuje za své přátele?
S jeho povahou a přístupem k životu a práci – k muzice, bych odhadoval, že to
budou ti, s nimiž je schopen tvořit. Nedlouho před naším příjezdem se na trhu
objevil léta očekávaný titul nové desky – „Sutras“. Odhadoval jsem, že to budou
právě doprovodní muzikanti, kteří se podíleli na vzniku téhle nádherné kolekce nových
písní. Bezmála tomu tak bylo.“

„Hraju
s přítelem ze šedesátých let Danny Thompsonem, hrál baskytaru na „Sutras“, a taky
občas hrávám na kytaru s přáteli z Dublinu, ale ne profesionálně, pouze
amatérsky. Teď jsem ale už dlouho nevystupoval. Někdy jezdím za starými přáteli
s kytarou, třeba Noel Redding z „The Jimi Hendrix Experience“, žije v Irsku,
takže jsme spolu hráli. Ovšem většinou hraju sólově až do chvíle, než připravím
desku. Pak si muzikanty zavolám.“

Někdy v roce 1967, v době, kdy už měl za
sebou část svých největších hitů jako „Sunshine Superman“, „Mellow Yellow“, „Atlantis“
či „Jeniffer Juniper“ se Donovan začal bouřit proti zvyklostem a staromódnímu puritánství
na folkové scéně. Studovat východní filosofie začal již dřív, meditoval, a kromě
beatu a folku svých kolegů poslouchal hlavně jazz a to, čemu se dnes říká „world
music“, a tak se cítil být připravený na to, aby přivedl buddhismus do rock´n´rollu
a pop music vůbec. Do konce úžasných šedesátých let zbývaly tři roky, když
spolu se všemi čtyřmi členy Beatles odjel do Indie za Maharishi Mahesh Yogim.
Hodiny
společně meditovali, hráli na sitár a šest týdnů skládali nové písně. Zde se
sblížil s Paulem Mc Cartneyem a hlavně s Georgem Harrisonem. S ním trávil času
nejvíce. Hráli na kytary, improvizovali, doplňovali své hudební nápady. Jednou
spolu seděli na rákosových střechách dvou malých domků a přehrávali si nové
hudební motivy. Donovan si broukal za doprovodu sestupných kytarových akordů
jakousi melodii. George jeho pobrukování zastavil, aby je zopakoval. Donovan
poslechl. „Hohó, Done, to by mohl být hit!“ – prorokoval George. A nemýlil se.
„Hurdy Gurdy Man“ se vzápětí stal světovým hitem číslo jedna po celém světě. Se
členy Beatles se po návratu z Indie stýkali i nadále na různých koncertech i večírcích.
Na jednom takovém marihuanou opojném večírku potkal Donovan dlouhovlasou
smutnou dívku – svou osudovou lásku – Lindu Lawrencovou. I tomu byl přítomen
George Harrison.

„Byl to výjimečný čas. Byli
jsme slavní a zničehonic jsme se vším skončili a jeli do Indie. V šedesátých
letech jsme tomu říkali „dropping-out“ (odskok, úlet, ale nemělo to nic
společného s drogami). Přišli jsme do ášramu a učili se meditovat. A stálo to
za to. Měli jsme kytary a já jsem tam napsal album „Hurdy Gurdy Man“, oni
napsali „Bílé dvojalbum“… ano, Beatles ho napsali v Indii. Tenkrát jsme si byli
velice blízcí. Komunikovali jsme spolu hrou na kytaru, jedli vegetariánská jídla,
žili jsme v Indii několik týdnů a co bylo překvapující, každého z nás to
změnilo, hodně změnilo. Sem tam si dnes píšeme, ale neviděli jsme se dlouho. Je
to už dávno. A navíc žiju v Irsku a to je příliš daleko. Někdy jezdím za
Georgem, ale jen jednou za čas. Těsné kontakty neudržujeme. (George Harrison zemřel v listopadu 2001 v Los Angeles – poznámka
autora.)
Rockoví muzikanti mají rádi mé písně, protože přicházím s dobrými riffy. Jako například
v „The Season of the Witch“. Akordy jsou jednoduché. A navíc pokaždé je to jiný
žánr. Točím to vždy na španělce. Někdy v tom ovšem slyším jazz, klasiku, folk,
etnickou, světovou hudbu, nebo něco japonského. Slyším zvuky, a když slyším rock,
slyším elektrickou kytaru. Hodně rockerů má rádo moje rockové písně – „Hurdy Gurdy
Man“, „Season Of The Witch“. Mám rád blues, jazz a mám rád rock. Většinou mě
lidi mají za trubadúra, romantického trubadúra, ale rock mám rád.“

„Na
desce Sutras hrají dost tvrdí rockoví muzikanti, jak cítí jemnou folkovou, či
spíše řekněme duchovní hudbu, bylo jim třeba něco vysvětlovat?“

„Na „Sutras“ je producentem Rick Rubin, který nahrával už s Tomem Pettym a jeho
Heartbreakers i s Red Hot Chili Peppers. Rick ty muzikanty znal, hrají hardrock,
ale i balady a je potěšení sledovat rockera, jak hraje s akustikou. Je to
užitečná změna. Ale pro mě to bylo lehké. Totéž právě dělám i v životě –
experimentuji s různými styly.“

„Po čtrnáctileté pauze přišel Donovan s
novou deskou. Jak dlouho a jak vznikaly písně pro album „Sutras“?“

„Tři roky. Album „Sutras“ jsme tvořili přes tři roky. A to i přesto, že Rick původně
plánoval udělat to během několika týdnů, jak jsme to dělávali v 60. letech.
Fascinoval ho však proces vzniku písně. Takže jsem napsal sto písní během
jednoho roku a pak jsme vyhazovali, vyhazovali, zkoušeli jsme rockové, jazzové,
blues, etnickou, world music i keltskou hudbu. Obrovská spousta stylů… Ale
písní ubývalo, až bylo jasné, že uděláme takové album. Takže to byl dlouhý
proces. Psal jsem spoustu písní – jednu denně. Byla to zajímavá práce, pro mě
nezvyklá. Rick byl jako trenér a já byl atlet a psal písně ve skvělé atmosféře,
zajímavé. Trvalo to tři roky, ale ne v jednom zátahu.“
 
„Váš vztah k východním kulturám a
náboženstvím byl patrný už v dobách vašich uměleckých počátků. Jaký je dnes, po
desetiletích poznávání, zrání a stárnutí?“

„Myslím, že jsem „keltský buddhista“. Uvnitř v sobě mám keltství, které je zviditelněním
cesty tak jako to v mytologii a buddhismu je meditace. Náboženství, to je podle
mě něco jako organizace; zatímco duchovní cesta je záležitostí jednotlivce.
Právě proto je buddhismus tak
přitažlivý pro umělce. Protože cesta je jedna. Jeden člověk – jedna cesta. Ale
velká náboženství tvoří mnoho lidí, příliš mnoho lidí ve skupině, a já jsem se
nikdy nedokázal hlásit ke skupině, protože mám svou vlastní cestu. Takže si
myslím, že všechna náboženství světa mají v sobě cestu, je na každém, jestli ji
najde. Je to jako ta mytologická cesta. Náboženství je pro masu nesmírně důležité.
Ale mnohem důležitější je duchovní cesta pro váš vlastní život. Máte svou
vlastní cestu. Rozdíl je v tom, že moje představa náboženství je cesta individua.
Hrdinská cesta, kterou půjdeme.“

„Kde je váš domov?“

„Domovem je mi Irsko. Duchovním, hudebním i fyzickým domovem. Jsem Kelt.
Pocházím z téhle země a cítím se tu dobře. I když hodně cestuji, domov mám
tady.“

Děkuji
za rozhovor.

text, námět, scénář + režie:
Jiří Vondrák
produkce: Pavel Loffelmann
vedoucí výroby: Darina Levová
vyrobili: Free Art rec. + EMUR FILM
pro ČT Brno

(pozn.redakce: celý rozhovor
najdete v knize Básnící Evropy, autor: Jiří Vondrák)

Vlastním jménem Donovan Philips Leitch –
narozen 10. května 1946 v Glasgowě, ve Skotsku.

1965
– vystoupení na folkovém festivalu v Newportu pro 18 000 diváků píše „Catch the
Wind“ (23. v americké hitparádě). 30. 6. 1966 vychází „Sunshine Superman“ (věnovaná
Lindě Lawrence), přátelství s Beatles, zejména s Paulem McCartneym a Georgem Harrisonem,
1967 – pobyt 6 týdnů u Maharishii Yogi spolu s Beatles. Georgie Harrison se
nechal ovlivnit Donovanem při práci na albu White double. 1970 – na radu
právníků, aby kvůli daním strávil alespoň rok mimo Anglii, odjíždí na celoroční
turné, přichází vyčerpání a zhroucení na začátku kariéry – po pěti letech
úspěchů. Manželství s někdejší dívkou Briana Jonese (Rolling Stones) – Lindou Lawrence,
vyženil syna, 1972 – první filmová role: „The Pied Piper“ („Krysař“), kde hrál
hlavní roli. Napsal hudbu k filmu „Brother Sun, Sister Moon“ (režie Franco Zeffirelli),
dále herecká role ve filmu „If It’s Tuesday, This Must Be Belgium“ („Jestliže
je úterý, musíme být v Belgii“). V době tvůrčí krize 1971–72 žije dva roky
na osamělé farmě jako poustevník, v roce 1972 se stěhuje do velkého domu na
kraji Londýna, staví nahrávací studio, má dvě dcery Lindu a Astrelly, se starší
vystupoval v San Remu na festivalu. 1974 – hudba z dvanáctého studiového alba
„7Tease“ použita pro muzikál, od roku 1974 žije v Kalifornii, první Zlatá deska
za SP „Sunshine Superman“. Vydal 25 původních alb. V 70. a 80. létech nebyl příliš
aktivní, v r. 90 začíná pracovat – telefonicky se hlásí Rick Rubin – producent.
V r. 1996 vydal (po čtrnácti letech) CD „Sutras“.