Archiv pro rok: 2012

„Pamatuji si, jak
jsme s jistou nevolí museli se sestrou zpívat návštěvám za doprovodu
tátovy harmoniky.“ Petr Rezek

Když se řekne jméno
Petr Rezek, většině z nás se v hlavě hned rozběhne některá
z jeho nezapomenutelných písní. Cesta k jejich vzniku byla ale často
dlouhá a klikatá, nicméně právě na ní zpěvák poznal spoustu osobností, které ho
v jeho kariéře významně ovlivnily. S většinou z nich je
v kontaktu stále a i dnes pro něj v profesním i osobním životě mají
velký význam. Asi nejvíce může tohoto výjimečného člověka přiblížit fakt, že
jako největší odměnu za svou práci vnímá zájem publika.

Na začátek se
zeptám, chtěl jste opravdu kdysi dávno lítat?
Je to pravda… I když se dá spíše mluvit o jakémsi naivním klukovském přání či
snu. Navíc snu absurdním, protože jsem vždy měl strach z výšek. A tak jsem
si zřejmě plnil svůj „sen“ alespoň virtuálně, tedy formou písniček s touto
tematikou – ať už to byla Modrá Zem, Tulák po hvězdách, Letuška nebo Pilot.

Původně jste
studoval strojní průmyslovou školu, jak jste se vůbec dostal k hudbě?
Můj otec byl skvělý muzikant, hrál na několik nástrojů a měl svůj malý taneční
orchestr, který byl ve své době známý hlavně v lovosickém regionu. Pamatuji si,
jak jsme s jistou nevolí museli se sestrou zpívat doma návštěvám za
doprovodu tátovy harmoniky. Vážně jsem začal koketovat s muzikou až na
vojně. Založil jsem kapelu, se kterou jsme hráli na tancovačkách písničky
Semaforu. Právě ty odstartovaly moje první vážné pěvecké pokusy.

Ve vaší kariéře
sehráli velkou roli i legendární Kučerovci, tedy alespoň jeden jejich člen.
Můžete nám to přiblížit?
Kučerovci byli
velmi populární skupinou, která se specializovala na písničky Latinské Ameriky.
Seznámil jsem se s jejich kytaristou Ferrym Friedrichem, který mě zasvětil
do základů hry na kytaru tak kvalitně, že jsem v mnohem pozdější době
dokonce dva roky studoval klasickou kytaru na lidové konzervatoři. Tam jsem
však nakonec přešel na studium skladby a zpěvu.

Na koho ze
spolupracovníků z počátků své kariéry nejvíce vzpomínáte a proč?
Začínal jsem jako kytarista v beatových skupinách Karkulka a Juventus.
Zvláště v Juventusu bylo několik osobností, které se zapsaly do mého
života – basový kytarista a vynikající skladatel Láďa Heráček, který se
proslavil skladbami – Ona se brání, 18 minut, Procitnutí, Nářek převozníka
– v interpretaci Karla Černocha. Stejně tak samotný Karel Černoch, ten mě
silně ovlivnil zejména v mých pěveckých začátcích. Nemohu zapomenout ani
na textaře Pavla Žáka a v později pak ve skupině Kardinálové na klavíristu a
skladatele Zdeňka Mertu, který pro mne napsal několik úspěšných písniček. Moc
mi pomohla i Petra Černocká, která mi poskytla dost velký prostor v našich
společných koncertech.

Od roku 1976 jste
působil ve skupině Karla Vágnera a do té doby se také datuje počátek vaší
spolupráce s Hanou Zagorovou. Byl to váš nápad začít vystupovat společně?
S Karlem
Vágnerem jsem se poprvé setkal v kapele Jaromíra Mayera, kde hrál na
baskytaru. Byl jsem s touto partou na tak zvaném záskoku za nemocného
kytaristu Otu Jahna na turné po severních Čechách. Jeden večer jsme seděli na
hotelovém pokoji, hráli a zpívali. A tehdy mi Karel řekl: „Ty docela dobře
zpíváš, já se ti někdy ozvu, něco vymyslíme.“ A skutečně asi po dvou letech se
Karel ozval s pracovní nabídkou, která mě naprosto šokovala. Z ničeho
nic jsem byl pěveckým kolegou Hany Zagorové.

Vnímáte tuto
spolupráci jako zlom ve své kariéře? Případně, která období vnímáte jako zlomová?
Samozřejmě toto angažmá bylo pro mne naprosto zlomovým momentem, protože díky němu
jsem přešel na výhradně pěveckou sólovou dráhu.

Jak vzpomínáte na
počátky vaší spolupráce?
Pamatuji si na ně naprosto detailně. Po dohodě s Karlem Vágnerem jsme
během několika dní zrealizovali s Hankou první společnou nahrávku, byla to
píseň Asi asi. Souběžně s tím
jsme připravili i televizní klip. Obraz se točil v Liberci a vzpomínám si, že
byla hrozná zima
a pěkně jsme tam vymrzli.

Ve skupině Karla
Vágnera jste po několika letech skončil. Nicméně Karel Vágner je
i tak producentem vaší poslední desky. Váš odchod tedy neměl vliv na vzájemné
vztahy?
Moje působení v orchestru Karla Vágnera trvalo šest let. Hanka si zvolila
novou image koncertů, angažovala Petra Kotvalda a Standu Hložka. Pro mě byla
tato situace signálem k mému dobrovolnému odchodu z tohoto projektu a
přijal jsem nabídku tehdejší rockové skupiny Centrum, známé ze spolupráce se
zpěvačkou Janou Robovou. Začalo osmileté období mé již doslova pouze sólové
pěvecké dráhy a dá se říci, že bylo jakýmsi druhým zlomovým obdobím umělecké
činnosti a také obdobím, na které rád vzpomínám a s některými členy mé
kapely Centrum spolupracuji dodnes; hlavně s kapelníkem Vlastou Červenkou.
Samozřejmě že můj odchod od Karla Vágnera a Hanky Zagorové pro mě nebyl lehký,
ale naše vzájemné vztahy nijak výrazně nenarušil a jak zmiňujete, s Karlem
jsme se po mnoha letech opět sešli v nahrávacím studiu. V roce 2000 mi
Hanka nabídla hostování v jejím koncertním programu a vlastně tak
odstartovala můj, jak se říká, comeback, protože do té doby jsem se zabýval
kompozicí divadelní a scénické hudby, moderováním v rádiích a o návratu na
koncertní pódia jsem neuvažoval. Naše staronová spolupráce trvá už dalších 12
let.

Jste také autorem
dvou rozhlasových her. Nechtěl jste se někdy na tuto oblast zaměřit více ?
Nikdy mě to nenapadlo, byla to pouze momentální nabídka, která mě velmi
zaujala.

Některé vaše písně,
například Duhová víla, jsou stále
hity, které se hrají i na diskotékách. Co myslíte, že stojí za jejich
přetrvávajícím úspěchem?
Na to je jednoduchá odpověď. Autoři napsali dobrou píseň a ta má většinou i
dlouhodobý úspěch u posluchače.

Myslíte, že by vaše
texty v hudební úpravě současného popu oslovily posluchače stejně, jako
v době jejich vzniku?
O tom jsem naprosto přesvědčen. Jen mám takový osobní pocit, že textařů kvalit
Pavla Žáka, Pavla Vrby, Zdeňka Rytíře, Eduarda Pergnera, Zdeňka Borovce – a
mohl bych ještě jmenovat další – je stále méně. I když musím zmínit jednoho
autora, který mě v současné době svými texty nadchnul a to Pavla Buňatu.

Bylo podle vás
dříve snazší hudebně se prosadit?
Nevím, snad nebyla tak velká konkurence jako dnes. Je to hlavně kvůli mnoha, po
sobě jdoucím hudebním a talentovým soutěžím. Je však pravdou, že já jsem čekal
na větší televizní natáčení až pět let. Dnes je každý soutěžící v televizi
několikrát týdně a to je obrovská reklama, kterou jsme my neměli.

Vystupujete raději
ve dvojici nebo sólově?
Nedělám mezi koncerty žádné rozdíly, každý má své specifikum.

Na co jste ve své
kariéře nejvíce pyšný?
Nejsem ten, kdo se rád dme pýchou. Nazval bych to spíš dobrým pocitem, že moje
práce publikum zajímá. Ale přesto na něco pyšný jsem. Na své syny a svou ženu.

Co dělají vaši
synové? Šli ve vašich stopách?
Mám tři syny, jak už jsem zmínil a jeden z nich žije v zahraničí.
Mladší synové jsou dvojčata a mají odlišná povolání – ekonom a lékař. Jeden
z nich, konkrétně Richard, však s úspěchem provozuje hudbu jako
koníčka. Má svou folk-rockovou skupinu Šeginy.

Uvažoval jste
někdy, že byste se živil jinak než hudbou?
Neuvažoval, ale kdyby to bylo nezbytné, učinil bych tak.

V současné
době vystupujete zejména se svými staršími hity. Neplánujete něco nového?
Samozřejmě že stále něco plánuji. Plánovat je ale jedna věc, realizovat věc
druhá. Vše dnes závisí na penězích, na sponzorech… A těch je stále méně. Mám
hotovou, dá se říci, staronovou desku s názvem Podél cest, která sice kdysi vyšla v Pantonu, ale do médií se
nedostala, protože neprošla textovými komisemi minulého režimu. Vznikla ve
spolupráci s textaři, které jsem již jmenoval. Věřím, že k realizaci
dojde, je to jen otázka času. Na koncertech opravdu hrajeme převážně staré
hity, jinak to ale nejde, lidé to chtějí, a tak na nové věci není tolik
prostoru.

Vaše texty jsou
příjemné a čiší z nich pohoda. Kde berete inspiraci?
Na tuhle otázku by museli odpovědět zejména jejich autoři. Já jsem svých textů
napsal jen pár. Je však pravdou, že někdy navrhnu autorovi svou představu o
tématu, který pak on jako profesionál zpracuje.

Autorem této písně Modrá zem je v originálu Fred Neil.
Čím vás zrovna jeho hudba zaujala?
Modrá
zem je česká
verze písně Everybody´s talking
z filmu Půlnoční kovboj. Ten
film mě nadchnul, stejně tak i tato titulní píseň. Pavel Žák zvolil úžasné téma
– Antoine de Saint-Exupéry a jeho Malý
princ. Miluji tu píseň.

Existuje nějaká
zahraniční píseň, ke které byste rád dodal český text, ale zatím se vám to
nepovedlo?
Víte, že už se tak stalo? Ten text jsem nenapsal já, ale Pavel Žák… A je
nádherný! Otextoval píseň The last resort
od Eagles. Má to ale jeden háček, nenašel jsem zatím odvahu tento obrovský hit nazpívat.
Eagles jsou pro mne asi příliš velké sousto.

Jste se svým
dosavadním dílem spokojen?
Chtěl bych, abyste uvěřila tomu, co teď odpovím. Nikdy nejsem spokojen s tím,
co udělám, všechno počínání má ještě svoje rezervy.

Existuje nějaká
píseň, kterou byste raději vůbec nikdy nevytvořil?
Určitě ano, ale rychle jsem je zapomněl!

Kdybyste se mohl
vrátit do některé své životní etapy, která by to byla?
Vrátil bych se obecně znovu do svého dosavadního života! Mám ho rád a vážím si
ho!

Relaxujete u hudby?
Jakou hudbu pro relaxaci volíte?

Hudba
je pro mne pochopitelně relaxací. Budete asi překvapená, jaký žánr preferuji.
Není to pop, ale heavy metal.

Koho si v životě nejvíc vážíte?
Byl by to dlouhý seznam těch, kteří do mého života patří a těch, kteří můj
život obohatili!
A jestli bych směl vaši otázku rozšířit o termín, čeho si nejvíc vážím, pak je
moje odpověď jednoznačná. Vážím si zdravého života!

Děkuji za rozhovor.

Text:
Kateřina Poulová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení:
Mejta Zlín www.mejta.cz

Styling:
Jaroslav Mejta

Foceno v areálu BASTION PRAGUE RESTAURANT www.bastion-prague.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2012.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 „Veřejnoprávní rozhlas by měl stejně jako novinky ze zpravodajství přinášet
i novinky ze světa hudby a to co možná v nejširším rozsahu žánrů. Kdo
jiný???!!!“ Lenka Nová

Lenka
Nová je žena disponující fantasticky silným hlasem, entuziasmem a rozhodností.
Žena, která ví, že na vše, co stojí za to, se vyplatí počkat, nechat událostem
a příležitostem svůj čas. Spolu s kariérou se Lenka nebála spojit také roli
matky dnes tříleté dcery Káti. S Lenkou se můžete setkávat v rámci
projektu Český kalendář či na jejích vlastních
koncertech. Vzhledem k nové desce jich určitě bude nemálo a je na co se
těšit!

 Kterou
fázi vašeho profesního života považujete za stěžejní?

Zásadním zlomem pro mě
zřejmě bylo, když jsem ve svých jedenadvaceti letech díky konkurzu začala
zpívat v kapele Laura a její tygři. Ze dne na den jsem se ocitla
v profesionálním hudebním světě.

Řekla
byste, že jste ve svém žánru byla vždy jednoznačná?

Co se týče mého
působení v Lauře a jiných rockových kapelách, myslím, že se můj styl a
výraz zpívání určitým způsobem vyvíjel a stále vyvíjí i s ohledem na to, že
občas zabrousím do jiných žánrů a tyto výlety mě určitě ovlivňují.

Jevíte
se mi jako velmi cílevědomá žena. Jak dlouho vám obvykle trvá, než začnete
realizovat své sny?

Nevím, jestli jsem
velmi cílevědomá žena, nicméně se snažím k práci, která mě baví,
přistupovat poctivě. Vždy, když si nějaký cíl stanovím, pracuji na tom, abych
ho dosáhla. Ze zkušenosti vím, že v muzice se špatně plánuje, není to jako
stavět dům. Jste závislí na mnoha okolnostech, na osobním rozpoložení, na spolupracovnících,
na rodině. První sólovou desku jsem dělala čtyři roky a byla jsem z toho
nešťastná. Teď dokončuji druhou sólovku, na které děláme třetím rokem, a jsem
úplně v klidu, protože už vím, že některé věci se prostě uspěchat nedají.

Kdo
je vám z kolegů v branži nejbližší?

Je to určitě Karel
Šůcha, kapelník skupiny Laura a její tygři, se kterým spolupracuji už asi
dvanáct let a kluci z Laury, se kterými už jsme toho odehráli a prožili
opravdu hodně. A momentálně se mým blízkým spolupracovníkem stal můj muž, se
kterým jsme natočili mou druhou sólovku. Nevím, jestli to bylo dobré
rozhodnutí, několikrát jsme to skoro zabalili, několikrát se kvůli tomu málem
rozvedli, tak doufám, že to bude stát za to! (smích)

Jak
vypadá spolupráce s kolegy z branže v zákulisí – v čem se
zpravidla neshodují vaše názory?

Většinou se neshodují v
tom, že se na cestě z koncertu nebude kouřit v autě a zastavovat na
každé pumpě, kterou cestou potkáme. (smích)

Pustila
jste se do společného projektu s Michalem Horáčkem. Co předcházelo vaší
spolupráci, jak vznikala?

Je to vlastně třetí
projekt, na který mě Michal Horáček přizval. Prvním byla deska Ohrožený druh, druhým deska Kudykam a Český kalendář je třetím projektem. Nevím, co předcházelo na straně
pana Horáčka, ale já jsem měla písničky s podpisem Hapka/Horáček vždycky
ráda. Některé patří k mým nejoblíbenějším. Během naší spolupráce jsem
objevila i jiné věci, které napsal a je to prostě moc dobrej textař. Má
samozřejmě horší a lepší texty, ale i ty horší, jsou pořád dost vysoko nad
průměrem. Jinak naše spolupráce vznikla, když se natáčelo album Ohrožený druh a pan Horáček zval do
studia nejrůznější zpěvačky. Na mě si vzpomněl Michal Pekárek, dlouholetý
spolupracovník pana Horáčka, a zavolal mi. Přišla jsem do studia, nazpívala
písničku Jak ten chlap se na mě dívá, za týden ještě jednou, pak se půl roku nic
nedělo a pak mi zavolala nějaká paní, že se mám přijít vyfotit na obal desky. Z toho jsem pochopila, že se moje verze na desku dostala. Měla jsem
opravdu velkou radost.

Jak
vypadá spolupráce s textařem, jako je Michal Horáček?

Je to efektivní, to mě
baví. Ve studiu je většinou poměrně rychlý, víc se dělá, méně se mluví. Myslím,
že Michal Horáček má rád osobitost, když to člověk udělá podle sebe. Jemu se to
potom buď líbí, nebo ne. Určitě nikoho netlačí do něčeho, v čem by se
necítil. Mně zase pomůže, když Michal Horáček sám zarecituje svůj text, pak je
hned jasné, jak to myslel, co chce zdůraznit, jak navazovat řádky. To se děje
teď na Českém kalendáři. Jeden měsíc
svou baladu recituje Michal Horáček, při dalším představení to zpívá František
Segrado a třetí měsíc to třeba zpíváme všichni. Je to sice časově náročná, ale pro
mě zcela nová a zajímavá práce.

V čem
se vaše názory na společné projekty rozcházejí a dokážete si ty své prosadit,
obhájit si je?

Michal Horáček má o
svých projektech vždy jasnou představu. Na druhou stranu umí ostatním
naslouchat a je otevřený jejich názor přijmout. Pokud jsem chtěla něco změnit,
byly to spíš drobnosti a diskuse nad nimi byly součástí tvůrčí práce.

Vzpomínám
na projekt Ohrožený druh, který před
lety velmi úspěšné vkročil na hudební scénu a objeli jste s ním doslova celou
republiku. Splnil i vaše očekávání?

Já bych řekla, že je předčil.
Jak už jsem říkala, byla jsem dvakrát ve studiu zazpívat písničku na desku, o
které jsem toho moc nevěděla. Ta se vzápětí stala nejprodávanější deskou roku
2008, dostala cenu Anděl za album roku 2008 a koncerty, které jsme potom
odehráli v divadlech po celé České republice, byly skoro vždycky vyprodané.
Nebyla to samozřejmě moje zásluha, ale jsem moc ráda, že jsem toho mohla být
součástí.

Co
vás na projektu nejvíce chytilo za srdce?

Samozřejmě krásné
texty, myšlenka desky – seřadit za sebe písničky v časové ose života ženy.
Odvaha vsadit na méně známé, nebo úplně neznámé tváře. Zvuk desky, hudební
zpracování, aranže.

Kde
všude a s kým vás vaši příznivci uslyší živě?

Pro mě je teď důležité
datum 9. 5. 2012. To pokřtíme v Praze v Jazz Docku moji druhou
sólovou desku s názvem Psí hodina.
O několik dní dříve, 3. 5. 2012, ji pokřtíme v Metro Music Klubu v mém
rodném městě Brně. Další koncerty budou následovat. Více informací najdete na
mých stránkách www.lenkanova.cz. Přes
celé léto pak budeme hrát s Laurou na festivalech a městských slavnostech.
Od září bych se měla vrátit zpět do Švandova divadla k projektu Český kalendář.

Jak
hodnotíte zájem o živá vystoupení ze strany veřejnosti?

Řekla bych, že od té
doby, co se mluví ve společnosti o krizi, chodí diváci, až na výjimky, na běžné
koncerty o něco méně. Na letních akcích se to naštěstí neprojevilo.

Máte
pocit, že se zlepšilo i zázemí pro umělce, že máte lepší podmínky?

Myslím že ano. Na
velkých hudebních akcích je ve většině případů servis výborný. Na malých
městech a až rodinných akcích se o nás vždycky postarají jako o vlastní. Jen na
firemních akcích se někdy nechovají zrovna přívětivě. V šatně bývá sotva
voda. Hodně to závisí na produkční firmě, která akci organizuje.

Jaké
máte zkušenosti s hraním vašich písniček v rádiích?

Lauru moc nehrajou, ale
nehráli ji ani v dobách její největší slávy. My jsme nikdy neměli ambice
obsazovat první příčky rádiových hitparád, jsme hlavně koncertní kapela. Jak ten chlap se na mě dívá se překvapivě hrálo docela dost. Jako posluchač
bych přivítala větší pestrost a víc novinek. Je už dlouhodobým trendem, že když
nějaká známá česká kapela vydá desku, rádia začnou hrát její hit z minulé
desky. Ten aktuální budou hrát, až kapela vydá další desku. Největší katastrofa
je Radiožurnál! Vždycky to poslouchám na D1 a písničky ztišuji, protože to se
fakt nedá poslouchat. Oni se pořád ohánějí tím, že to posluchač chce, ale
Modern Talking nebo Jennifer Rush nemusí v roce 2012 denně poslouchat fakt
nikdo!!! Oni ani na Štědrý den nehráli koledy, ale ty jejich stokrát omleté
pseudohity. Veřejnoprávní rozhlas by měl stejně jako novinky ze zpravodajství přinášet
i novinky ze světa hudby a to co možná v nejširším rozsahu žánrů. Kdo
jiný???!!!

Pro
focení s Robertem Vanem pro náš rozhovor jsme pro vás zapůjčili
společenské šaty. Jak často je obvykle oblékáte?

Takovéto bohaté šaty
jsem na sobě měla poprvé v životě. Na společenské události oblékám většinou
jednodušší střihy.

Jaký
je váš vlastní styl, co k němu patří?

Mám velké rozpětí
oblečení, ve kterém se cítím dobře. Od jednoduché nápadité elegance až po
teplákovou soupravu. Od té doby, co mám dítě, preferuji před posledními trendy pohodlí.
Nicméně to neznamená, že bych úplně přestala sledovat, co se nosí. Momentálně
mám velkou radost ze spolupráce s přední českou návrhářkou Hanou
Zárubovou, se kterou jsme vybraly minikolekci pro focení bookletu mojí desky a která
mi bude šít i koncertní kostým.

Jak
se vám coby zpěvačce daří kloubit práci s rolí maminky?

Někdy je to těžké,
práce je to nepravidelná a někdy se toho sejde víc najednou. Čím dál víc si ale
uvědomuji, že práce se dá jinak zorganizovat, termíny se dají posunout, ale
dětství dítěte nepřesunete, nezastavíte. Snažím se být teď s Káťou co to
jde, budou jí tři a je to nádherný věk, o který bych nechtěla přijít.

Kdybyste měla být
hudebním průvodcem po Praze, do kterých pěti hudebních svatostánků byste „svěřeného
turistu“ zavedla, aby skutečně zažil nezapomenutelný hudební zážitek a proč
zrovna tam?

To
je těžká otázka a hodně individuální, v podstatě do každého, který dokáže život
obohatit o silný zážitek z koncertu, nebo o hezkou vzpomínku. Ale vzala bych
ho do Jazz Docku, což je klub na krásném místě s dobrým programem, kde se člověk
v podstatě nemůže splést. Do Rudolfina na některý z koncertů České filharmonie
a jejích hostů. Na Novou scénu, kde se v poslední době pořádají zajímavé
koncerty. Na festival Struny podzimu,
který poskytuje unikátní umělecké
zážitky, obohacuje českou kulturní scénu a rozšiřuje obzory českého publika. Na festival United Islands of Prague –
který přímo v srdci hlavního města nabízí kvalitní hudební i společenský
zážitek 

Patříte
k maminkám, které uspávají své dítě zpěvem či pohádkou?

Každý večer čtu, nebo
si vymýšlím nějakou pohádku. V poslední době Káťa vyžaduje, abych jí ještě
zazpívala ukolébavku, kterou jsem napsala na svoji poslední desku.

Jakou
neobvyklou inspiraci vám přinesla dcera do života? V čem vás mateřství takříkajíc
„dostalo“?

Myslím, že nepřinesla
žádnou neobvyklou inspiraci, ale úplně nový rozměr života, jaký přinese dítě
každé matce. Zpočátku mě dostal ten nikdy nekončící kolotoč tříhodinového
režimu kojení, spánku, přebalování, uspávání. Bylo to dost náročné a rozhodně
se to neslučovalo s všude popisovanými nádhernými pocity z tolik očekávaného
děťátka. První půlrok byl šílenej!!! Dnes už si na to skoro nepamatuju, v tom
je příroda vynalézavá. Teď budou Kátě tři roky a je to krásný a vtipný období.
Včera jsem přišla domů a všechny miminka, o který se Káťa normálně stará jako o
vlastní, měly utrhaný hlavičky! (smích)

Děkuji
za rozhovor.

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer

Vlasy: Kadeřnictví Toni
and Guy – Táňa Klevetová www.toniandguy.cz

Salon Magique Moment www.magiquemoment.cz

Styling: Mária
Halahijová a Jana Masluková

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz