„Angličtina, kterou píší a psali velcí autoři jako Shakespeare a jiní, je přinejmenším stejně složitá jako čeština. Doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.
Devět let je ředitelem
Ústavu pro jazyk český Akademie věd. Přiznal, že na gymnáziu měl i dvě trojky.
Již v té době se o jazyky zajímal, ale spíše z praktického hlediska. „Abych nějaké uměl,“ říká. Ale co ho
opravdu lákalo, bylo hledání struktur, tedy spojení s matematikou. Hovoří
anglicky, bulharsky, italsky, německy, rusky a částečně ovládá i řadu dalších
jazyků. Není divu, jeho dědeček
byl spoluzakladatelem Pražského lingvistického kroužku. Hudba pro něj končí
s Georgem Philippem Telemannem, představitelem pozdního baroka. Poté totiž ztratila
matematickou strukturu a pravidelnost. Za svůj dosavadní život publikoval
nespočet původních vědeckých prací a také léta působil na univerzitách v Německu
a Rakousku. Je spoluautorem
implementací řady softwarových celků, například i Korektoru
české gramatiky pro
Microsoft Office. „To jsou takové ty
zelené vlnky pod slovy, ne ty červené,“ vysvětluje. Pracuje sedm dní
v týdnu a na dovolenou jezdí do Itálie. Usměvavý, příjemný a vzdělaný doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.
„Mějte hezký den“,
z americké angličtiny „ have a nice day“. Věta, která mnohým „rve“ uši.
Vadí vám přejímání výrazů z cizích jazyků?
Do spisovné češtiny věta „Mějte hezký den“ rozhodně nepatří. Přejímání
jednotlivých slov mi přitom ale nevadí, ostatně v téhle větě žádné přejaté
slovo není.
Přesto ji často slýcháme, a to nejen v hovorové češtině, ale i
například v médiích. To asi není v pořádku.
Ano, to určitě není. Ale slýcháme pravidelně i spojení, která už češtinu
ani nepřipomínají: takové „Česká
pojišťovna play-off Tipsport
extraligy“ pokládám za daleko obludnější útvar. Anebo inovujeme i
v českých slovech: v České televizi se například rozmohly výrazy
„halíř“ místo „haléř“, „policisti“ místo „policisté“ a mnoho dalšího nečekaného
a hlavně nepochopitelného. Zejména ve veřejnoprávním médiu mi to opravdu vadí.
Na tyto výrazy a spojení neexistuje nějaké pravidlo či zákonitost? Je
to tedy špatně?
Je těžké říct, jestli je „Mějte hezký den“ špatně. To je záležitost
estetického hodnocení. Ale „Gambrinus liga“ je konstrukce, která je současné
češtině opravdu cizí. Čeština nezná takovou strukturu. Také neřekneme „Komenský
spisy“, ale „spisy Komenského“.
Myslíte, že díky převzatým výrazům především z angličtiny čeština
trpí?
Tyto obavy slýchávám velmi často. Obvykle pochází od starších lidí,
kteří prožili většinu svého života v době stagnace, v době, kdy bylo
opravdu „mrtvo“, kdy se nic nedělo, a tedy ani jazyk neměl prostor se vyvíjet.
Po roce 1989 se vše, včetně jazyka, najednou velmi rozběhlo a je logické, že starší
generace to může vnímat jako výraznou změnu. Ovšem pokud se na tento vývoj
nedíváme optikou jednoho lidského života, ale optikou staletí vývoje našeho
jazyka, tak je nutné si uvědomit, že tyto fáze, kdy jsme názvy věcí či jména přejímali
z cizích kulturních sfér, zde existovaly vždy.
Určitě bychom byli překvapeni některými výrazy, které považujeme za
vlastní.
Například slovo pádlo. Krásné české slovo, ovšem vypůjčené před zhruba
sto lety z anglického „paddle“. Židle má zase původ v latinském „sedile“, jen je ta
výpůjčka o hodně starší. Těch příkladů je opravdu mnoho.
Předpokládám, že i my jsme propůjčili slova cizím
jazykům.
Samozřejmě. V nejbližším kontaktu jsme byli s němčinou,
a především s „rakouštinou“. Té jsme v dobách, kdy byly české ženy, které zřejmě
uměly vařit lépe než Rakušanky, zaměstnány v rakouských domácnostech jako
kuchařky, půjčovali kuchyňské výrazy, které do svého slovníku pak převzalo i
panstvo. Například koláče – Kolatsche či Golatsche, povidla – Powidl, „německé“
němčině jsme zase půjčili jiné kuchyňské slovo tvaroh – Quark. Ale samozřejmě
je i řada dalších takových českých výpůjček do jiných jazyků.
K přejímání cizích slov se tedy stavíte v podstatě kladně.
Existují výrazy, které používáte výhradně v cizím, původním jazyce? Nebo
výrazy spíše „počešťujete“?
Cizí výrazy se určitě nesnažím násilně počešťovat. Existují výrazy,
které čeština nemá z různých důvodů. Nejčastěji proto, že z britsko-americké
kulturně industriální sféry k nám přecházejí věci, které už své anglické
jméno mají, ale my je u nás ještě neznáme – ne jako slovo, ale ani jako pojem:
například internship, public relations, boom… a s věcí samotnou pak
přejmeme i její označení.
Dalo by se posoudit, který z evropských jazyků je nejobtížnější?
Pověst nejkrkolomnějších jazyků mají jazyky ugrofinské, tedy maďarština,
finština či estonština, a také složitější jazyky slovanské, mezi něž nepochybně
patří i čeština. Románské nebo germánské jazyky se na takzvaném „survival
level“ osvojují snadněji. Tedy do té míry, kdy se jazykem domluvíme na letišti
či v obchodě. Zvláště pak angličtina. Její pravidla jsou rigidní, skoro
bez výjimek a není jich mnoho. Slova se skoro neskloňují, skoro nečasují, skladba
je pevná, nejdříve jde podmět, po něm sloveso, pak předmět a tak dále. Samozřejmě
ale angličtina, kterou píší a psali velcí autoři jako Shakespeare a jiní, je přinejmenším
stejně složitá jako čeština.
Všichni určitě oceňujeme, že „základní“ angličtina je, dalo by se říci,
jednoduchá. Je angličtina jazyk, který se nějak zásadně vyvíjí?
Samozřejmě se vyvíjí, stejně jako všechny ostatní jazyky. Mimochodem,
jistě jste si všimla, že v angličtině je opravdu velký rozdíl mezi psanou
a čtenou podobou jazyka. Napadlo vás někdy, čím by to mohlo být?
Přiznám se, že nad tímto jsem se nezamýšlela, i když mám anglické
příjmení…
Je známo, že Britové jsou velmi konzervativní, a tudíž nemají rádi
změny. Domnívám se, že v tom je právě potřeba hledat příčinu. Mluvená forma
angličtiny se samozřejmě vyvíjela po celá staletí, ovšem psaná forma zůstávala
po celou dobu, tedy někdy od jedenáctého či dvanáctého století, stejná.
Knize se tehdy skutečně říkalo „bók“, což se psalo se dvěma „o“, tedy „book“,
protože neměli Jana Husa. Za pár set let se z toho ovšem vyvinula dnešní
výslovnost „buk“. Dobře je ta historie vidět na kontrastu se slovem „dveře“,
psáno „door“, kde se původní výslovnost s dlouhým „ó“ kupodivu zachovala…
Probíhá debata ohledně zjednodušení psaní velkých a malých písmen,
v loňském roce zase debata ohledně zavedení „bysme“ spolu s „bychom“.
Mluvíme tedy o jazykových reformách. Jaký k nim zaujímáte postoj?
Pokud nechceme dopadnout za pár set let stejně jako angličtina, jsou reformy
nutné – musejí ale být dostatečně promyšlené a zdůvodněné a musejí se
opírat o skutečný jazykový vývoj. Reforma musí vždy „kulhat“ za časem, to
znamená, že se nejdříve musíme přesvědčit o tom, že se nové tvary, výrazy či
spojení opravdu prosadily, a se zpožděním je poté můžeme kodifikovat. Nemůžeme,
ale především nechceme být jazykovými inženýry. Nejde to dělat tak, že se u nás
v Ústavu zamyslíme a určíme, nebo spíše uhádneme, jak a kam se jazyk bude
vyvíjet. Nikdo z nás to nedokáže odhadnout. Taková, dalo by se říci poněkud
neuvážená, reforma se například uskutečnila v devadesátých letech, kdy se
zavedlo vedle „létat“ také „lítat“ a „děkuji“ i „děkuju“ jako údajně rovnocenné
varianty. Uplynulo dvacet let a opravdu se tyto změny neosvědčily. Nelze přece
říci, že prezident „přilítl“ na státní návštěvu, a rozdíl mezi „pěkně vám děkuji“
a „pěkně vám děkuju“ cítí asi také každý.
Co ale reformy ke zjednodušení češtiny, již zmiňovaná velká a malá
písmena, tvrdé a měkké i, y. I pro cizince by přece náš jazyk byl snazší
k osvojení. Všichni děláme chyby a je jich mnohdy mnoho…
Všichni chyby neděláme…
Dobře, tak téměř všichni…(smích)
Až budou téměř všichni psát ve slovesné koncovce měkké i, jako „ženy
přišli, města stáli“, v ten moment to my uznáme. Ale opravdu až ve chvíli,
kdy se taková změna skutečně prosadí.
Připadá mi, že takový případ ale nemůže nastat, pokud se ve školách
bude stále učit to „staré“.
Dívejte se kolem sebe, jazyk se vyvíjí nezávisle na škole. Ve
večerních zprávách narazíme na mnoho nesprávných slov a výrazů. Nepamatuji si
jediné televizní zpravodajství, kde bych slyšel jen samá „bychom“ a žádné
„bysme“, i když škola to rozhodně učí – pokud použiji vašeho termínu – postaru.
Diakritická znaménka mohou být také poměrně náročná a přiznám se, že
například na počítači raději píši bez nich. Co si myslíte o nahrazení diakritických znamének spřežkami? Mohlo by to být
přínosem?
Nemyslím. Umíte číst polsky? Poláci to mají a nezdá
se mi to jednodušší. Samozřejmě, že počítačům by to asi ulevilo, ale domnívám
se, že nám ne. A spíše by se snad měla technika řídit podle lidí než naopak…
Kam se tedy člověk může obrátit, pokud si není něčím jistý?
Jsou tu Pravidla českého pravopisu nebo na našich webových stránkách si
pod adresou prirucka.ujc.cas.cz můžete najít Internetovou jazykovou
příručku, tu ostatně hojně užívají i redaktoři novin a časopisů.
V lednu roku 1989 jste odešel do Bulharska, poté
na 11 let do Německa a nakonec do Rakouska, kde jste působil v oddělení matematické lingvistiky Rakouského ústavu pro výzkum umělé
inteligence ve Vídni. Dá se dnes již něco
označit za „dokonalou“ umělou inteligenci?
Inteligentní stroje zatím nemáme. Máme stroje, které umí inteligenci více
či méně šikovně napodobovat či simulovat, ovšem inteligentní zatím nejsou.
Například šachové stroje, které porážejí i vynikající šachisty, nespoléhají na
svou inteligenci, ale na obyčejnou hrubou sílu. Umějí prostě vyhodnotit
obrovské množství informací v minimálním čase.
Někoho takové věci možná děsí, ale je v tom přece i obrovský
přínos.
Ano, existují například různé hlasové aplikace, které velice dobře
lidem slouží. Software, který konvertuje hlasovou podobu jazyka do psané podoby,
nebo ovládání věcí hlasem, což obojí například pomáhá handicapovaným. To je
samozřejmě velmi přínosné, ale není to inteligence.
Jste spoluautorem implementací řady softwarových celků mimo jiné i Korektoru české gramatiky pro Microsoft Office. Nemyslíte si, že
tyto korektury mohou být důvodem k tomu, že lidé zapomínají správnou
gramatiku, že se jim správné psaní příliš usnadňuje?
Svým způsobem samozřejmě ano. Ale víte, to je jako se zamýšlet nad
tím, jestli vynález kola z nás neudělal lenochy, když už nemusíme všude
chodit pěšky. Díky automatickým korekturám se sníží chybovost textů, což má svá
pozitiva.
Co dělá lidem v dnešní době největší gramatické problémy?
Největším oříškem bývají tradičně interpunkční čárky a psaní malých a
velkých písmen.
Hovoříte anglicky, bulharsky, italsky, německy a rusky, máte znalosti
ještě řady dalších jazyků. Potvrdíte moudrou větu „kolik jazyků umíš, tolikrát
jsi člověkem“?
Takto to nevnímám. V Evropě se cítím jako Evropan, nějak moc ty
národnosti nerozlišuji. V Asii se ovšem také cítím jako Evropan, to je
pravda, tam je ta kulturní diference příliš velká. Ale platí, že ve spoustě
zemí, dokonce bych řekl, že ve všech kromě Francie, vám projeví za snahu lámat
jejich jazyk mnoho sympatií. Takže v tomhle smyslu jsem víckrát „domácím
člověkem“, což je příjemné nejen v Evropě, samozřejmě.
Jako vysokoškolský učitel jste působil řadu let. Jak si myslíte, že se
čeští studenti vyvíjejí? Jsou „chytřejší“ a ambicióznější než dříve, nebo je to
spíše naopak?
Víte, pracovat se studenty, kteří mají talent a jsou zapálení, je
krásná práce. Takových ale bohužel dnes plné posluchárny nejsou – a nejspíš ani
dokonce nikdy nebyly. Dnešní problém je v tom, že na základě tzv. boloňského
procesu, který si dal za cíl zvýšit procento vysokoškolsky vzdělaných lidí
v populaci, musely všechny naše vysoké školy výrazně snížit požadavky na
znalosti a schopnosti studentů. Snížit je tak, aby mohli být přijati a
vystudovali i studenti, řekněme, méně nadaní, méně ambiciózní. To byla obrovská
chyba. Na vysoké školy dnes sice chodí snad šedesát či sedmdesát procent populačního
ročníku, ale snížil se průměr jejich nadání a schopností. Snížila se proto
nutně kvalita výuky, a tím se i těm doopravdy nadaným postavila velká překážka
k tomu, aby se něco opravdu dobře naučili – zkrátka proto, že se na ně
nekladou takové nároky. Tohle je katastrofální stav a veliká hrozba do
budoucna. Zapomínáme, že náš národ si potřebuje vychovat i skutečně špičkové
odborníky, že masová průměrnost nestačí, i když je nominálně na vysokoškolské
úrovni.
Myslíte, že by situaci mohlo ovlivnit zavedení školného?
Domnívám se, že zavedení školného je z tohoto hlediska
nepodstatná věc. To je úplně jiná dimenze problému vysokoškolského studia.
Vy sám jste vystudoval informatiku se
specializací matematická lingvistika na Matematicko-fyzikální
fakultě UK. Celou dobu se tu bavíme o jazyce. Cítíte se být i matematik?
Od dob svých studií na vysoké škole se cítím být lingvistou, tedy
někým, kdo studuje jazyk, ale s tím, že k tomu používám matematické
prostředky. Matematika je pro mě významný prostředek, ale není to cíl sám.
Nehledám nové objevy v matematice.
Pocházíte z Loun, města slavného již od středověku. Jak myslíte,
že vás vaše slavné rodiště ovlivnilo ve vašem životě?
V Lounech jsem prožil opravdu jen pár let, v podstatě jsem se tam
pouze narodil. Je to pěkné město a samozřejmě si vážím toho, že z Loun
pocházím. Nemyslím ale, že by mě tento fakt nějak výrazně v životě
ovlivnil. Lokální patriot určitě nejsem.
Když ne do Loun, kam jezdíte relaxovat?
Mám rád Itálii, takže když už si opravdu potřebuji odpočinout, jedu na
týden tam. Jinak ale stále pracuji.
Děkuji za rozhovor.
Text: Hana Robinson
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci: AV ČR www.avcr.cz
a restaurací Campanulla www.campanulla.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2012.html
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz