„Básně musíte
procítit. I když čtete cizí verše, přistupujte k nim, jako by byly vaše.“
Gabriela Vránová
Paní Gabriela Vránová spolu se svým manželem panem Jiřím Kepkou mě
uvítali v podvečer u sebe doma. Pohostinné prostředí a barvité vyprávění
mě často donutilo zapomenout na skutečnost, že dělám rozhovor. Známá herečka, kterou známe
z mnoha rolí, jež ztvárnila ve filmu, seriálech i
na divadelních prknech, se rozvyprávěla nejen o herecké profesi, ale i o poezii
nebo pedagogice. Ještě téhož večera
jsem naladila rozhlasovou stanici, kde jsem opět slyšela její vstřícný hlas.
Gabriela Vránová moderovala pořad Noční mikrofórum a jejím hostem byl fotograf,
který herečku zvěčnil pro profesní magazín Best of, Robert Vano.
Ze svých školních let si pamatuji, že když jsme recitovali, museli jsme
se básně učit nazpaměť. Jaké jsou ale požadavky na kvalitní přednes poezie?
Mohu za plnohodnotnou recitaci označit i skvělý výkon, kdy ovšem dotyčný báseň
předčítá?
Pokud recituji
báseň, musím vědět, co jí chci říci, mít k ní vztah a rozumět jí. A i když
jsem ji nenapsala já, měla bych ji přednést, jako by to má slova byla.
Samozřejmě, že existují i složitější texty, které je lépe číst, ale pokud máte
k dané básni vztah, zvládnete ji i nazpaměť.
Veřejnosti jste známá především jako herečka. Pokud sleduji hru v divadle,
působí daleko košatěji než přednášení básně. Přesto, můžete recitaci procítit
stejně, nebo dokonce více než například drama?
Samozřejmě, že
recitaci mohu procítit. A jak! Zmínila jste dvě odlišné profese, jedná se tedy
o úplně něco jiného. Básně si ale sama vybírám. Opakuji, že k nim mám
vztah, a proto je mohu i více procítit.
Jaký je rozdíl v situacích, kdy se učíte
poezii a kdy studujete roli ve filmu nebo divadle v prozaickém provedení?
Poezii se učíte
déle, protože danou báseň, pokud je i složitější, nosíte neustále u sebe.
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že pro mne je nejlepší, když ji mám
nahranou a poslouchám ji cestou v autě. A myslím, že učit se básně je složitější
než studovat hru. V divadle máte totiž navíc i hereckého partnera nebo
partnery a vedete s nimi dialogy, což vám hodně pomáhá.
Jak vnímáte kontakt s publikem, když
recitujete básně. Předpokládám, že na vás doslova „visí“ očima. Dokážete
vycítit pozitivní, nebo naopak negativní atmosféru?
Ano, tu
atmosféru nelze nevnímat. Vidím, jestli se lidé smějí nebo zabrblají. Vždy
nějak reagují. Existují ale i básně, které kontakt s publikem vyžadují.
Uvedu příklad. Petr Křička napsal báseň Jednička
lomená jedničkou,
která je o starém učiteli, který dával
samé jedničky. Ve verších se praví: „Svět
by byl, lidičky, překrásný, kdyby / z nás každý s panem Štěpničkou / smýšlel: Jsi jednička lomená jedničkou / až na ty pravopisné chyby!“ Přitom ukazuji na lidi a jako bych jim říkala „Je to tak?“.
Můžete charakterizovat posluchače, kteří si
přicházejí poslechnout vaši recitaci?
Rozdělila bych
je na dvě skupiny. Jednak to jsou lidé, kteří jsou zvědaví na známý „ksicht“ z televizní obrazovky. Já totiž nejen
recituji, ale také mluvím o sobě, vyprávím o zážitcích z divadla, filmu
nebo ze školy, kde učím. Tito pak poděkují a jsou
překvapeni, když slyší poezii. Trochu si postěžují, proč není takových programů
víc. Za ně jsem ráda,
protože vím, že jsem je oslovila. Pak přicházejí ti, které poezie přímo zajímá,
a hledají ji, protože se pro ně ze sdělovacích prostředků vytratila.
Chtěla bych se zeptat na vaši
autorskou tvorbu. Napsala jste někdy knihu básní?
Kdepak básničky! Ty jsem psala jako malá holka a
v pubertě. Později jsem sice pár veršů sepsala, ale knižně vydány
nebyly. Vyšla mi ale kniha fejetonů, Magnetický vítr.
Nechci se chlubit, ale měla obrovský úspěch a přenádherné kritiky. Nyní bych
chtěla vydat knížku o svém životě, která by byla o vztahu k rodině,
společnosti a divadlu.
Mimo recitování působíte i v dabingu nebo rozhlase. Musíte nějak
zvláště pečovat o svůj hlas?
Přiznám se, že nemusím.
Mám štěstí, protože hlasové orgány mě zradily snad pouze jednou v životě.
Vybavuji si, že to bylo ve vinohradském divadle, kde jsme zkoušeli Zdravého
nemocného. Tehdy mě opustil hlas. Ale jsem si vědoma toho, že si musím dávat
pozor, abych své hlasivky nepřepínala, extrémně je tedy nezatěžuji.
Máte bohaté zkušenosti s výukou na
konzervatoři. Nezatoužila jste ale někdy vyučovat poezii na literárně zaměřené
škole?
Ne, nenapadlo. Nejsem
totiž literární vědec, jsem praktik. Zkoušela jsem učit i jinde než na
konzervatoři, například rétoriku na jedné vysoké škole pro manažery. Na konzervatoři
mě to ale baví více.
Jak probíhá vaše práce se studenty?
Zastáváte názor, že pedagog by měl být vždy autoritou, nebo s nimi
komunikujete, jako byste byla jednou z nich?
Když jsem začala
učit na státní konzervatoři, byla jsem, vzhledem k věku, jejich starší sestra.
Tenkrát mi připadalo, že je ještě brzy, abych učila. Potom jsem byla jako
jejich maminka, nyní jako babička. Samozřejmě, že se snažím jim porozumět, ve
výjimečných případech si s nimi dám i vínečko. Ale autoritu ztratit
nesmím.
Jak přistupují žáci k pedagogovi, kterého
už předem znají? Vycítíte, že se těší na to, že je bude učit známý herec nebo
herečka?
Určitě jsou
zvědaví a říkají si, jak bude výuka vypadat. Víte, co je na pedagogice těžké?
Udržet si zájem studentů delší dobu. Nehovořím jen za sebe, mluví tak i mí
kolegové. Dnešní studenti to nemají jednoduché. Učím na Mezinárodní
konzervatoři, kde si spousta z nich školné sama platí. Musí tedy chodit do
zaměstnání, pak jsou unavení a vyčerpaní a někdy jim to bere chuť se více
snažit.
Co dnes radí pedagogové studentům, když jim
doporučují praxi? Posílají je do divadla nebo před kameru? Co je pro mladé
talenty nejlepší pro start?
Co bych já
poradila? Nic! Ať jdou od toho. Myslím to vážně. Neříkám to z hořkosti,
ale studenti si neuvědomují, jak je to složité. Pokud se na ně podívám, tak asi
pouze dvě dívky chtějí tento obor skutečně dělat. Ostatní říkají, že se ještě
uvidí, někteří z nich se hlásí na vysokou školu, ale na úplně jiný obor.
Za nás to bylo poctivější. Pravda, v některém směru to mají mladí dnes
těžší, ale zase se méně snaží. Když jsem přišla do Prahy, neměla jsem nic. Čtyři
a půl roku jsem bydlela v dílnách vinohradského divadla. V místnůstce, kde
kdysi byla vážna. Měla jsem společný záchod se starší ženskou, bývalou prostitutkou,
raději jsem ale chodila přes dvůr. A do sprchy jsem chodila na půdu. Každý, kdo
přišel, nevěřícně kroutil hlavou, že takto mohu bydlet. Dnes vidím, že spousta
mladých lidí by raději volila teplo domova, než obětovat pohodlí kvůli práci.
V Praze vnímám dvě silné scény: Národní
divadlo a Divadlo na Vinohradech. Vy sama jste byla dlouholetou členkou souboru
Divadla na Vinohradech a nyní jste se vrátila. Čím vás tato scéna láká?
V Divadle
na Vinohradech byl významný soubor herců, zaplaťpánbůh se obnovuje. Strávila
jsem v něm mnoho let, a i když jsem nějakou dobu nebyla jeho součástí, pořád
jsem s ním byla propojená. Je tam určitý genius loci a já jsem šťastná, že
jsem se vrátila. Mám za sebou premiéru hry Noëla Cowarda. To byla moje písnička.
Jak se díváte na některá moderní pojetí
klasických divadelních her, která ukážou téma v jiném světle?
Jsem pro každou blbost. (smích) A pro všechny
možné pokusy, které se dějí na jevišti. Musí mít ale smysl. Vadí mi
schválnosti. Kdyby Hamlet přišel na scénu s červeným nosem, řeknu si proč,
vždyť to už tu bylo. Pokud je ale pojetí nad věcí, je to bezvadné. Pro příklad
mohu uvést překlad Cyrana z Bergeracu Ľubomíra Feldeka s Milanem Lasicou v hlavní roli. Klaním se
až k zemi, protože to bylo nádherné představení.
Lasica neměl přidělaný nos, nosil staré, ošoupané gatě,
byl to Cyrano se vším všudy. Podstata tam zůstala. Byla to hra o lásce,
touze, zklamání, čestnosti.
Jak se mění vztahy mezi herci, když se
někteří z nich dostanou do manažerské funkce?
Vztahy se
nemění. Abych byla přesnější, myslím, že pokud se jedná o člověka, který vždy
toužil po moci a už v něm je snaha vše řídit, pak se může chovat jinak.
Ale změna funkce nebo povýšení člověka samotného nezmění.
Cestovala jste s divadlem i do
zahraničí?
Ano, mockrát.
Poprvé jsem vyjela do NDR, tehdy se Státním divadlem z Brna, a hráli jsme Ze
života hmyzu. Bylo to pro nás krásné a vzrušující…, pro děcka okouzlující.
Navštívila jsem s divadlem i Moskvu, Petrohrad (tehdy Leningrad), Maďarsko
a také Mexiko, které jsem si zamilovala. Byla jsem tam dvakrát a podruhé jsme
projeli třináct mexických států! Toužím se tam ještě vrátit a doufám, že díky
mé sestře, která žije v Kalifornii, se mi to snad podaří. Byla jsem také
v Lotyšsku. Vzpomínám na to proto, že jsem tam jako první česká herečka
přednášela lotyšské verše v překladu.
Hrála jste někdy pro cizí
publikum i v jiném jazyce?
Ano, německy, a
představte si, že celou hru! To si jednou vzpomněl režisér a autor Jan Bartoš, který
kdysi působil u E. F. Buriana, že s hrou Ostře sledovaný prostor, již
napsal, pojedeme ven. Já jsem v té hře měla nejenom hlavní roli, ale
dokonce dvojroli! Samozřejmě jsem z toho byla vyděšená, německy jsem se
sice nějak domluvila, ale odehrát celou hru? Naštěstí jsem si ale vzpomněla, že
mám ve Vídni svoji paní učitelku z 5. třídy obecné školy, paní Pivodovou. Byla
zanícenou pedagožkou a divadelnicí, vzpomínám, jak jsme jako děcka hráli divadlo a projezdili
s ním celé Brno. Zavolala jsem jí tedy a ona povídala: „Elinko (tak mi
říkali), pošli mi ten text a já ti ho namluvím.“ Vzala jsem na sebe to břímě a učila jsem se od začátku až
do konce, musela jsem rozumět všemu, co říkám. Po představení za mnou přišla
paní, původem Češka, a řekla mi: „Teda paní Vránová, ta vaše němčina je
perfektní!“ Zvládla jsem to, ale mohu říci, že nic horšího jsem se
v životě neučila.
Je nějaká reakce zahraničního publika,
která vás překvapila?
Spíše je to dané
povahou daného národa. Například na Slovensku, což je moje rodná země. (Přechází plynule do slovenštiny.) Pravda,
ja som sa narodila v Novom meste nad Váhom.
Ale len narodila, prvé dva mesiace môjho života som tam žila… (úsměv) Na
Slovensku neexistuje představení, kde by lidé nestáli. A v Mexiku? Tam
jsou lidé vstřícní, nadšení, pořád na vás mávají a křičí „Bravo!“. Proto mě tak mrzí, když
slyším, co se tam nyní děje. Když jsem tam byla v 70. letech, mohla jsem se
sama procházet, nikdo mě neobtěžoval, lidé byli vstřícní, mávali na mě. Pokud
si ale vzpomínám, snad nikdy jsem se nesetkala s tím, že by lidé byli chladní.
Pravda jednou, když jsme byli v Rusku. Hráli jsme
představení pro lidi, kteří tam byli nahnaní, a asi je to moc nebavilo.
Za svoji kariéru jste zažila řadu velikánů českého herectví, ať už v divadle,
nebo ve filmu. Jsou nějaké rozdíly v atmosféře před desítkami let a dnes, kdy
se herecké obsazení změnilo?
Vše se mění a člověk
se setkává s novou realitou, takže i v naší profesi jsou samozřejmě rozdíly
mezi tehdy a dnes. Pokud bych vám měla říci nějaký příklad, pak se mi vybavuje,
že dříve jsme po představení spolu trávili více času. Šlo se někam posedět,
povídali jsme si o představení, o svých dojmech. Dnes se to také dělá, ale už
méně. Myslím si, že to ale nikdy úplně nevymizí, protože o tom ten herecký
kumšt je. Jen na sebe lidé mají méně času.
Objevila jste se v úspěšných seriálech, za všechny mohu jmenovat
Chalupáře, F. L. Věka, My všichni školou povinní, z novějších Náměstíčko. Pokud
se ale nepletu, nikdy jste nehrála v sériích, které mají i několik stovek dílů.
Myslíte, že se taková tvorba může rovnat klasice?
Tuhle jsme se
dívali na seriál, myslím, že to byly Cesty domů. A musím říci, že to nebylo
špatné. Přemýšlela jsem o tom, co bych tam hrála. Samozřejmě, že je to jiný typ
seriálu, než jakým byl F. L. Věk, ale nic proti tomu nemám. Třeba se tam také
objevím.
Jste držitelkou i mnoha ocenění napříč
žánry, kterým se věnujete. Jaké pocity ve vás vyvolá taková cena? Máte z ní
„pouze“ radost, nebo je to pro vás i určité uznání?
Určitě je to
příjemné. Pro každého, kdo je nějak oceněn, je to příjemný pocit. Musím si ale
vzpomenout, jak se Jiřinka Švorcová velice neinformovaně a zkresleně vyjádřila
o tom, že jsem vehementně chtěla ocenění zasloužilé umělkyně. Ve své knize
totiž uvedla, že jsem za ní přišla s tím, že bych ráda získala tento
titul, protože tatínek byl velmi nemocný. Je pravda, že kvůli němu jsem o to i
trochu stála. Ale byla jsem nominovaná pětkrát, to není náhoda. Eliška
Balzerová mi řekla, že bych z toho neměla radost a měla pravdu.
Váš syn Ondřej Kepka je uznávaným režisérem.
Spolupracovali jste někdy i spolu?
Hrála jsem asi
ve dvou nebo ve třech jeho televizních inscenacích. Jeden snímek byl Smetanový svět. Krásný filmeček.
Neměla jsem samozřejmě velkou roli, to bych si nemohla dovolit. A objevila jsem
se i v jeho bakalářském filmu Dívka se zázračnou pamětí, to bylo krásné, hrála jsem s
Vlastíkem Brodským. Nedávno také vysílali Nejlepší bakaláře, kde pouštěli Hřích faráře Ondřeje. Především Ondra
ale režíroval film Království poezie Gabriely Vránové, který vysílala televize
a doufám, že ještě bude vysílat.
Toužíte zahrát si nějakou roli, která vás v
životě ještě nepotkala?
Ani ne. Říkám
si, co bylo, bylo. Ráda bych si ale v rozhlase
ještě přečetla knihu na pokračování.
Děkuji za rozhovor.
Text: Erika Čelikovská
Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz
Make up a vlasy: Lenka
Walderová
Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz
Produkce:
Michaela Lejsková
Kontrola textu: Květa Strnadová
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
