„Někdy, když hraji, hlavou mi běží: jak já miluju ten nástroj.“ Petr Ožana
Géniem se člověk prý nerodí, ale stává se jím. Petr Ožana
se v tom případě stal, nevím jestli géniem, ale jistě někým, kdo propadl hře na
klavír a je schopen toto umění fantasticky přenést. Při své skromnosti a pokoře
si ale jaksi odmítá připustit fakt, že už ve svém mladém věku silně oslovuje posluchač nejen klasické hudby. Různorodost žánrů, ve kterých se pohybuje při svých
vystoupeních, mu vyhovuje. Možná právě proto, že hudbu miluje a přijímá
takovou, jaká je, najde si v ní vždy něco pro sebe, potažmo i pro posluchače. Dalo by se říci, že jde o umění „uchopit hudbu“. Podobně to má Petr s lidmi.
Zřejmě proto je ve společnosti tolik oblíbený.
Vybírají si pianisté
vlastní žánr, nebo je jejich nepsanou povinností umět zahrát vše?
Asi to má každý jinak. Řekl bych, že si každý vybere podle
toho, s čím se potká a co ho zaujme, případně to, v čem byl vychován.
Který styl je vám
osobně bližší?
To je těžké, miluji klasiku stejně jako jazz, pop, soul,
rock a jiné žánry. A šanson je tak nějak spojuje všechny dohromady.
Když jste začal
poznávat tvorbu hudebních skladatelů, měl jste pocit, že tím poznáváte i je
samotné, jejich charakter?
Dříve jsem si to skutečně myslel. Mozart – veselý, Beethoven
– mrzutý, Chopin – romantik. Ale tyhle škatulky neplatí. Chopin kupříkladu
neměl nijak zvlášť rád lidi a jejich obdiv. Považoval ho za falešný, pohrdal lidmi,
dokonce si z nich utahoval. Nechtěl si s nimi podávat ruku po
koncertě, protože se bál že by mu ublížili, nosil také rukavičky kvůli strachu
z nemocí.
Kdo z nich
vám je nejbližší, cítíte k jeho tvorbě nejvíce porozumění?
Nejbližší je mi asi Prokofjev. Svojí intenzitou a
vyzývavostí. Je plný energie a neustálého života. Jeho melodičnost, to, jak
zachází s harmonií a polyfonií, mě uvádí místy až k šílenství. Jeho
rytmické modely a převrácené pulsace jsou nadčasové. Pak Rachmaninov svou
velikostí a šířkou, dynamikou a překrásnými harmonickými zlomy. A do třetice Skrjabin svou šíleností. Ale
stejně tak obdivuji Bacha, Brahmse, Schumanna a Ravela.
Co se snažíte vy
sám, jako hudební skladatel, ve své tvorbě projevit?
Svoje emoce, pokud je to hudba bez určitého programu. Pokud
je to písnička, a má tedy text, tak je pro mě hlavním vodítkem obsah toho
textu. Snažím se maximálně vystihnout emoci, která na mě jde z textu, ať
už je to technická stránka věci, jako rytmus slov nebo příběh, který píseň
vypráví.
Pracujete také na
zakázku? Jak takové zadávání obvykle vypadá?
Nedělá mi problém pracovat na zakázku, ale musí mě nějak
zaujmout. Většinou je to tak, že dostanu text. Nosím ho pak všude s sebou,
čtu si ho a přezpívávám a většinou, když si ho pamatuju rámcově, můžu psát.
Jak dlouhá je
vaše nejdelší skladba? S jakým dalším hudebním nástrojem svoji hudbu
propojujete?
Která je nejdelší opravdu nevím, ale asi to bude
orchestrální Burleska, nebo malý jednovětý klavírní koncert. Můj hlavní a
milovaný nástroj je klavír a hudbu propojuji, s čím je potřeba. Ale asi
nejoblíbenější je cello. Pak saxofon, hoboj a klarinet.
Potřebujete ke
komponování nějaké zvláštní podmínky? Třeba vystrašit, jako ve filmu Jen ho
nechte, ať se bojí.
Bojím se sice rád, ale vystrašit nepotřebuji. Co potřebuji,
je dobrý text a pak to jde samo.
Do jaké míry se
projevují ve vaší tvorbě emoce? Například zamilovanost či smutek. Zanecháváte
ve své hudbě po těchto prožitcích stopy?
Ne vždy to odpovídá stavu, ve kterém se zrovna nacházím.
Mohu napsat veselou píseň, i když mi není moc hej a naopak. Ale mnohem víc se
to odrazí při hraní a improvizaci. Někdy se potřebuji klavíru svěřit. To pak
bouřím a křičím do něj svůj smutek. Ale myslím, že v každé napsané notě,
tématu či písni je kousek mého já.
Kdo nejčastěji
vaši tvorbu hodnotí a do jaké míry tomu přikládáte důležitost?
Nejbližší lidi, které mám kolem sebe, většinou první
maminka, posílám jí to po skypu. Kolegové z kapely, interpret, pro kterého
píšu. Je to různé. Samozřejmě jako všichni autoři i já jsem ješitný a někdy nesu velmi těžce kritiku, především když mám pocit, mylný, že jsem
stvořil veledílo. Na něco si sáhnout nenechám, jindy dám na názor ostatních.
Co byste
doporučil laické části posluchačů, kteří by se rádi lépe orientovali
v hudebních žánrech?
To nevím. Tím spíš, že dnes už se rozdíly mezi žánry stírají.
Pop přešel k soulu a R’n’B, za šanson se dá, hlavně u nás bohužel, považovat
téměř vše. Moderní jazz už hraničí se současnou vážnou hudbou. I folk a lidová hudba jsou už jinde.
Který ze žánrů
považujete za nadčasový a který spíše za sezónní?
Žánr asi ne, to se mění s módou, a to doslova. Asi
jsou písničky, které prostě přetrvají. Které jsou dobré, i kdyby je hrál
kdokoli. Řekl bych, že asi nikdy nebude out latina a její vlivy, je to líbivé, roztančí
to boky i smysly.
Jak vypadá vaše
příprava na vystoupení, při němž máte možnost ovlivnit pořadí písní? Jaký
systém volíte?
Až to budou číst mí kolegové a spoluhráči, budou se smát.
Ale když mám opravdu čas, tak si na dramaturgii večera dávám záležet. Někdy
jsou dobré ostré kontrasty, aby žánrově podobné písně nebyly u sebe, také
tóninově by se to nemělo moc slučovat. Pracuji i s textem. Dramaturgie mě
baví. Ale jak říkám, je potřeba mít čas se na to připravit a hlavně mít dopředu
všechny informace o tom, co budou interpreti zpívat.
Co obvykle
pianistu nejvíce rozhodí či rozhodit může?
Mě asi nejvíc rozhodí nesprávná výška židle nebo když
nehraje klapka.
Máte někdy touhu
za něco své posluchače napomenout, ale není to jaksi možné udělat?
Že se baví nebo tleskají mezi větami.
Na jakém
nejzajímavějším piánu jste kdy hrál?
Přiznávám, že nevím, nepamatuji si takové věci. Není to pro
mě až tak důležité. Stačí, když má 88 hrajících kláves a funkční pedál. Pak ho
miluji každým svým dotykem. Někdy, když hraji, hlavou mi běží: jak já miluju
ten nástroj.
Jaké vnímáte
rozdíly a přednosti vystoupení před velkým publikem například v Obecním
domě a v docela malém klubu Salmovské literární kavárny, kde vás můžeme slyšet
hrát?
Je to jiné a stejné zároveň. Snažím se mluvit pokaždé
stejně upřímně. Obecní dům a orchestr je pokaždé nádherný zážitek, stejně jako
procítěný šanson. Někdo by mohl říct, že s orchestrem se člověk víc nadře
než s písničkami. Ale myslím, že je to stejné. Zahrát dobře písničku je
stejná zodpovědnost a radost, jako zahrát Lisztův koncert. Když skladbu umím,
nezáleží na tom, jak moc je dlouhá či těžká, vidím ji pak vcelku jako písničku.
Kdo na vás kdy
kladl největší nároky, co se profese týká?
Myslím, že cesta ke spokojenosti tkví v tom, že člověk
sám na sebe klade ty nejvyšší nároky. Ale možná je to blbost.
Jak se vám daří se
sladit se zpěváky? Provází tato souhra nějaká úskalí?
Se zpěváky výborně, mám to rád. Každý zpěvák frázuje jinak,
vidí ve stejné písni pokaždé něco jiného, má jinou barvu hlasu a možnosti.
Úskalí jsou například, když hrajeme s kapelou a nějaký nástroj má sólo. Zaposlouchám
se a jdu se sólem, jako by to byl zpěvák, hraju podle něj, a když trochu ujede
rytmicky, ujedu s ním, protože platí zlaté pravidlo nikdy nenechat zpěváka
ve štychu. Skočí takt, skočte za ním. Jednou mi zpěvačka zazpívala na koncertě
začátek písně a pak jen konec. Vypadla jí vlastně celá píseň. Proto některé
věci hraju pouze podle textu, kde mám vypsanou celou formu, a můžu se tak orientovat, kde se zpěvák nachází.
Čím se v profesním
životě nejvíce řídíte?
Citem, ale ten si někdy vezme neplánovanou dovolenou,
potvora.
Řekl byste, že
jsou pianisté nějak specifičtí, mají nějakou vlastnost či neřest, která je
většinou předchází?
Rádi se předvádíme.
Jaké vlastnosti
podle vás mají geniální skladatelé nebo pianisté a jak často bývají
nepochopeni?
Ti opravdu geniální jsou fascinující bytosti
s vlastním vnitřním světem. Vzhledem k tomu, že nepatřím mezi ně,
nemohu na tuto otázku odpovědět.
Kdo nebo co je
pro vás jako skladatele a pianistu tím pravým zázemím, tím, co potřebujete ke
své práci?
Všichni potřebujeme přátele, anebo jen vědomí, že tu pro
nás někdo je, i když s ním nemusíme trávit 24 hodin denně. Ale to je
stejné i u lidí. Svět se prý dělí na pianisty a lidi.
Působíte na mě
spíše uzavřeně. Jako pozorovatel děje… Považujete se za jedince společenského a komunikativního?
Jsem otevřený a komunikativní ve společnosti, kterou dobře
znám a cítím se tam bezpečně, v cizí společnosti jsem nesmělý a zamlklý a
spíš jen pozoruji, to je pravda.
Jak byste
pojmenoval svůj vlastní svět?
Každý máme nějaký. Já asi oranžový. (úsměv)
Děkuji za rozhovor.
Text:
Michaela Lejsková
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Foto – ruce: Lenka Hatašová
Korektura textu: Květa Strnadová
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
