“ Mým mottem je: „Valící se kámen mechem neobroste. Kdo chce, ten může.“ Mgr. Věra Suchá
Pro někoho diagnózou
roztroušená skleróza, tedy ortel nevyléčitelná nemoc, může mnohé končit. Pro
Věru Suchou naopak vše znovu začalo. Původně vystudovala obchodní akademii.
Profesní směr se změnil po diagnóze a dnes úspěšně pracuje jako zdravotní
sestra a dá se říci, že sbírá ocenění za oceněním, jako například Sestra roku
apod. Ceny ji těší, ale před sebou vidí ještě hodně práce, jako například vznik
rehabilitačního centra pro pacienty s diagnózou, s níž sama žije již dvacet let.
Pracovat ve zdravotnictví člověka asi dost ovlivňuje po
psychické stránce. V jakém směru a míře je tomu u vás?
Práce sester v ošetřovatelské profesi je náročná jak
fyzicky, tak duševně. Já jsem vstoupila do profese s nadšením a ideály a
až později jsem zjistila, s jak velkým výkonovým a emočním nasazením musím
počítat.
Co vás vedlo k rozhodnutí studovat zdravotnictví?
Zdravotnickou školu jsem začala studovat až jako osmnáctiletá,
když jsem onemocněla roztroušenou sklerózou. Neměla jsem o nemoci žádné
informace, tehdy ani nebyly moc dostupné a ty, ke kterým jsem se dostala, pro
mě byly absolutně nepřijatelné.
Kdy jste začala uvažovat o
užší specializaci?
Už během
dálkového studia na střední zdravotnické škole jsem věděla, že vědomosti, které
zde získávám, jsou hodně všeobecné a stále mi nestačí k většímu
„pochopení“ diagnózy roztroušené sklerózy, tak mi bylo jasné, že tím mé studium
nekončí.
V jakých
zařízeních jste jako zdravotní sestra získávala praxi?
Na chirurgii a chirurgické JIP,
na záchrance, na interně a na neurologii.
Jak jste na tom s ambicemi
povýšit, pracovat na svém kariérním postupu?
Mým cílem není povýšit do vedoucí funkce, mým cílem je otevřít a provozovat rehabilitační
centrum pro pacienty s roztroušenou sklerózou, které v České
republice chybí. Vzhledem k tomu, že sama žiju s diagnózou roztroušené
sklerózy skoro dvacet let, vím nejen ze studií, ale i z vlastní
zkušenosti, že nezbytnou součástí léčby je komplexní přístup k této nemoci
a tím je právě specializovaná rehabilitace. Máme projekt, garanta a kromě
potřebného objektu a financí vlastně vše. Pacienti přibývají, ale stále chybí
partneři, sponzoři či dárci. Je to boj na dlouhou trať, ale věřím, že se podaří
rehabilitační centrum otevřít. Vždyť již nyní je v Česku skoro dvacet tisíc
pacientů a stále přibývají. Jen investor zatím bohužel chybí.
Oceňování práce patří mezi
zásadní způsob motivace. Kdo podle vašeho soudu práci zdravotníka dokáže
nejlépe ocenit?
Jednoznačně jsou to pacienti a
jejich blízcí. To je takové to emoční ocenění za náročnou práci, které pohladí.
Ale ty, kteří berou svou profesi jako poslání, to potěší o to více.
Vy jste byla za poslední dva roky oceněna několika tituly:
Žena regionu 2010 a Žena roku 2010, Sestra mého srdce a Sestra roku 2011. Kdo
takové soutěže vyhodnocuje?
Ano, jsou to soutěže, do kterých obvykle soutěžícího někdo nominuje, porota z nominací
vybere vhodné kandidáty a poté již hlasuje veřejnost a vybírá odborná porota. Cenu
Žena regionu 2010 vybírali čtenáři a veřejnost hlasováním a cenu Žena roku 2010
vybírala odborná porota. Obdobně tomu bylo u Sestry roku
2011, cenu Sestra mého srdce vybírali čtenáři a veřejnost hlasováním a cenu Sestra
roku 2011 v nemocniční a ambulantní péči vybírala odborná porota
hlasováním na slavnostním vyhlášení na Žofíně.
Vnímáte dostatek možností, jak
ocenit práci zdravotní sestry?
Ne, myslím, že je stále mnoho
zdravotníků, kteří by si zasloužili být oceněni. Každá zdravotní sestra a každý, kdo dělá ve zdravotnictví, si zaslouží velký respekt, protože na tom,
aby nakonec lidi odešli domů po svých, se nepodílejí jen lékaři. V dnešní době
už má skoro každá sestra specializaci i vysokou školu, a když od někoho slyším,
že sestry jsou takové „služky“, ráda bych tyto lidi viděla v situaci, kdy by se
měli postarat o někoho, kdo několik dní leží v umělém spánku napojen na desítky
přístrojů, jak by si s tím poradili…
Zaznamenala jste někdy mezi
zdravotnickým personálem nějakou rivalitu, soutěživost či konkurenční boj?
Ano, bohužel. Řekla bych, že
dříve této rivality tolik nebylo, nebo alespoň nebyla tak moc vidět.
Jaké vztahy panují obvykle mezi
lékaři a zdravotními sestrami, jaké kroky k lepšímu byste uvítala?
Ve většině pracovních činností je člověk obklopen lidmi,
které si zpravidla sám nevybral, a přestože zastávají jiné pracovní pozice,
mají odlišné osobnostní charakteristiky, musí spolu vycházet a pracovat. V práci sestry a lékaře to platí dvojnásob, protože v centru jejich
zájmu je lidská bytost. Práce sestry se stává stále více nezávislou. V dnešní
době sestry chtějí nejen spolupracovat s lékařem, ale mít i svůj profesní
prostor pro autonomní činnost. Chtějí, aby jejich práce byla lékaři
odpovídajícím způsobem respektována a ceněna. Jen spokojenost v pracovních
vztazích je zárukou harmonické spolupráce ve zdravotnickém týmu. Je možné to přirovnat
k hudebnímu orchestru, kde je na první poslech jasné, když jeden hudební
nástroj nehraje tak, jak by měl. Jeden drobný nástroj může narušit celý
koncert.
Práce sester a lékařů by měla být, dle mého názoru, dokonalým
koncertem, týmovou prací, kde všechny nástroje hrají podle stejných not a
výsledkem je něco velmi cenného – lidské zdraví. Na základě těchto zkušeností
mohu také svým názorem podpořit dnes již obecně přijatý fakt, že existuje
paralela mezi kvalitou vztahů sestry a lékaře a kvalitou péče o klienty. Když
jsou zdravotníci spokojeni se svými vztahy v týmu, je jejich práce výkonnější a
kvalitnější. V době, kdy je veškeré úsilí zdravotnických pracovníků směřováno ke zvyšování
kvality péče o klienty, by tato skutečnost neměla být opomenuta. Kvalitní
týmová spolupráce se tak stává přáním všech, protože na jejím začátku i konci
je nejen spokojený pacient, ale i spokojená sestra a spokojený lékař.
Máte někdy pocit, že máte v nějakém směru svázané
ruce?
Někdy až moc často.
Nakolik vás v práci pohlcuje
byrokracie?
Byrokratická zátěž někdy
zdravotníky zdržuje od pacienta, protože přes některé požadavky na různé
statistiky, kódy, formuláře a dokumenty se zapomíná na to hlavní, a tím je
pacient.
Váže vás práce
v nemocnici k nějakému pravidelnému povinnému vzdělávání?
Ano, práce sestry, stejně jako lékaře
vede k neustálému celoživotnímu vzdělávání. Vzdělávací program pro sestry musí splňovat standardy Evropské
unie. Ty jsou stanoveny vyhláškou, kterou se určují minimální požadavky na
studijní programy ke získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání – zdravotní sestry.
Vzdělávací semináře jsou hodnoceny kreditními body a při dosažení plného počtu
bodů a po splnění praxe je sestra registrována.
Máte zajetý nějaký pevný režim?
Patříte ke zdravotníkům preferujícím pevný řád a systém?
Mám svůj řád a režim, ale určitě
ne pevný, vždy zaleží na dané konkrétní situaci.
Vy sama jste si prožila i roli
pacienta, a to v době, kdy vám diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Jak
na tu dobu vzpomínáte?
Ano, v čerstvých osmnácti letech,
kdy jsem ještě vůbec nebyla zdravotník, jsem se ocitla v roli pacienta,
kterému diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Nevzpomínám na tu dobu nějak
špatně nebo ve zlém, v podstatě mi ta diagnóza ukázala cestu. Bylo to
krátce po revoluci, medicína nebyla tehdy tam, kde je dnes, ale řekla bych, že
na druhou stranu měli zdravotníci více času na pacienta. Dnes máme mnohem lepší
léčbu, přístroje, ale více administrativy a byrokracie a méně času na pacienty.
Tím nemyslím méně času na léčbu, to samozřejmě ne, ale pacient potřebuje i
psychickou podporu, promluvit si o svých problémech, potřebuje odpovědět na
otázky, které ho tíží. Na to moc času nezbývá, bohužel.
Jak se vám jevil tou dobou
přístup zdravotnického personálu z pohledu pacienta? Vedlo to
k nějakým zvláštním impulsům a krokům, které jste na základě toho
realizovala?
Nemůžu si stěžovat na tehdejší
přístup zdravotnického personálu, jen byli tajemní, o diagnóze mluvili jako o
zánětlivém onemocnění… Mým otázkám se vyhýbali, když pak vyřkli ortel roztroušená
skleróza, nevěřila jsem a dobrovolně jsem podstoupila druhou lumbální punkci a
další vyšetření. Diagnóza se potvrdila a já se vlastně dala do „boje“. Začala
jsem shánět nové informace. To mě přivedlo ke studiu na zdravotnické škole. Chtěla jsem přijít roztroušené skleróze na kloub, ale možná si i dokázat, že ji
nemám.
Přináší vám nemoc, která se
nedá úplně vyléčit, nějaká pracovní omezení?
Pracovní omezení není takové, aby
ohrožovalo pacienta, diagnóza mě omezuje spíše v pohybu, v chůzi, ale
já se moc omezovat nenechám, vedeme boj. (úsměv)
Když jste začala poznávat i
jiné pacienty s touto diagnózou, na co jste postupně přicházela?
Přišla sem na to, že každý
pacient s touhle diagnózou je jiný, tato diagnóza je hodně individuální, i když je rozdělena do čtyř základních forem. A že opravdu hodně záleží na
psychice pacienta, jak se vyrovná s nemocí, jak s ní žije, a že nezbytnou
součástí léčby je také právě psychická pohoda a rehabilitace.
Doporučujete lidem
s nevyléčitelnou nemocí nějaký konkrétní postoj k tomuto faktu?
Určitě, sdělením diagnózy život
nekončí. Ano, je to těžké, ale člověk musí bojovat, hledat a najít cestu, jak
žít kvalitní a plnohodnotný život. Takže i optimismus. Říkám jim svá oblíbená
motta: „Valící se kámen mechem neobroste. Kdo chce, ten může.“
Myslíte, že v současné
době už je dostatek osvěty?
Bohužel, ještě ne. Myslím, že
stále spousta lidí neví, co je roztroušená skleróza, i když se o ní poslední
dobou mluví častěji. Za poslední dva roky obzvlášť. Usiluji o otevření
rehabilitačního centra pro pacienty s roztroušenou sklerózu, proto
pořádáme na podporu výstavby rehabilitačního centra koncerty Kutnohorské rockování,
nyní chystáme 3. ročník. Tato akce bývá hodně medializována, zde se o roztroušené
skleróze hodně hovoří. Rehabilitační centrum pro pacienty s roztroušenou
sklerózou v ČR chybí, existuje pouze jedno zařízení.
Setkáváte se ve své profesi se
syndromem vyhoření? Ano,
občas jsem se setkala s kolegy, kteří trpěli tzv. syndromem vyhoření.
Syndromem
bývají ohroženi zejména lidé, kteří jsou zprvu nadšeni pro určitou věc, ale
nadšení pomalu ustupuje, lidé, kteří neustále zvyšují nároky na sebe, a to bez
ohledu na své schopnosti a možnosti. Dalším rizikovým chováním je to, že se
nedokážou distancovat od nadměrných nároků okolí a nedokážou snížit množství
své práce na únosnou míru. Obvykle také neumějí nebo nechtějí přenést část své
zodpovědnosti na ostatní, vše chtějí mít pod kontrolou. Syndromu vyhoření se
lze bránit dostatečným odpočinkem a schopností relaxovat, ať už jakoukoli
formou, budovat své sebevědomí a neúspěch neprožívat jako velké osobní selhání.
Dokážete odhadnout, kdy něco
takového hrozí?
Syndrom
vyhoření u zdravotníků, ale nejen u nich, bych popsala ve čtyřech stadiích. Vyhoření začíná tím, že zdravotník se snaží
pracovat co nejlépe, má velké nadšení, je vysoce angažovaný, touží po úspěchu.
Druhé stadium nastává, když úspěch
nepřichází, ideály se nedaří realizovat, člověk nic nestíhá, je stále v časové
nouzi, práce začíná ztrácet smysl. Požadavky nadřízených, klientů a jejich
příbuzných začínají obtěžovat. Pak přichází třetí stadium s výskytem těžkých symptomů
neurózy, provázené pocitem, že člověk pořád „musí“ něco dělat. Výsledkem je
chaos, frustrace a zklamání z pracovního prostředí a systému práce. Nakonec přichází pocit, že „musí“ se
ztrácí a obrací se ve vzdor, že „nemusí“ nic, kolegové jej obtěžují už jen
svojí přítomností a člověk se začíná izolovat od druhých a uniká do samoty.
Pryč jsou zbytky zájmu a nadšení, zůstala jen únava, pocity zklamání a neschopnost se vyrovnat se vzniklou situací. To vše vede ke snížení
pracovního výkonu a práce za těchto okolností pozbývá smysl. Vývoj syndromu
vyhoření je plíživý a tím nebezpečný.
Lidé
obvykle do nemocnic chodí neradi a pro vás je to místo, kde ráda pracujete.
Jakou energii v nemocnici vnímáte vy sama a pracujete s tím nějak
v zájmu zlepšení atmosféry v nemocnici?
Samozřejmě, lidé do nemocnic chodí neradi, protože tam vždy jdou s nějakým problémem, bojí se, mají strach. Musí se vyrovnat se změnou prostředí i s tím, že se ocitají v nemocničním pokoji s cizími lidmi. Mnohdy neví, co je v nemocnici čeká ani jak dlouho zde přibližně budou. K tomu všemu se přidružuje zvládání bolesti, případných lékařských zákroků nebo vyšetření a mezilidských vztahů. Snaží s novou situací vyrovnat a adaptovat se na ni. K tomu je však nutné, aby se na jeho adaptaci podílela jak rodina a blízcí, tak zdravotníci, kteří o pacienta pečují. Je nezbytné respektovat potřeby pacienta a celkově pečovat o jeho fyzické i duševní zdraví. Neméně důležitý je také odborný přístup ke zvládání bolesti. Je vhodné vytvářet optimální podmínky usnadňující adaptaci na pobyt v nemocnici. Atmosféru nemocničního oddělení vytváří svým chováním zejména lékaři, zdravotní sestry a dotváří jej samotné materiální vybavení. Já v nemocnici vnímám pozitivní energii a vlastně mě těší a nabíjí, když se zdravotní stav pacienta zlepšuje a na oddělení vládne přátelská atmosféra a pacient se zde cítí dobře. Takto by to mělo být, aby měl pacient důvěru, pocit bezpečí. V našem zdravotnictví je toho celkově mnoho co zlepšovat.
Děkuji
za rozhovor.
Text:
Michaela Lejsková
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem ARIA www.ariahotel.net
Backstage:
http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-10-2012.html
Korektura
textu: Květa Strnadová
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz