„Myslím,
že nejen u nás, ale v celém světě chybí melodie, chybí melodika. Vše je
založené jen na rytmu.“ Felix Slováček
Zlínský rodák Felix
Slováček, český klarinetista, saxofonista,
hudební skladatel a dirigent
uplatnil svůj talent nejen v oblasti populární hudby a jazzu, ale také
jako interpret klasického klarinetového repertoáru.
Po dokončení brněnské JAMU byl členem orchestru Karla Vlacha, následně sólistou
Orchestru Ladislava Štaidla. V roce 1983 se stal šéfdirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu,
který řídil až do roku 2001. Dnes je šéfem Big Bandu Felixe Slováčka, který má
kořeny až 60. letech a je nástupcem Jazzového orchestru Československého
rozhlasu. Věhlas tohoto všestranného muzikanta sahá i za hranice naší země,
hrál totiž s mnoha renomovanými hudebními tělesy napříč Evropou.
Jak jste se dostal k hudbě, vedli vás k ní
rodiče?
Ne,
muziku jsem si našel sám a vše jsem si v podstatě našel sám. A myslím, že
je to tak v pořádku. Od milníku k milníku. Nikdy se mi nestalo, že by
něco nešlo. Vždycky jsem se „zakousl“ a musel jsem to dokázat.
Které vlastnosti vám výrazně pomáhaly
v profesním životě?
Já nerad
mluvím o svých vlastnostech, ale myslím si, že jsem byl odjakživa pilný. A pak
jsou některé věci, které se naučíte během let. Člověk spolupracuje
s různými lidmi a i ty jejich vlastnosti, pokud není úplně slepý, musí
pochytit. Například po 40leté spolupráci s panem Gottem vím, jak se
naladit do kantilény. (úsměv)
Máte nějaký osvědčený způsob, jak si
podmanit své posluchače?
Myslím,
že absolutním základem je profesní kvalita. Pak už je nadstavba, která je dána
zkušenostmi, mozkem i citem, aby člověk dokázal vyjádřit na hudební nástroj jak
smutek, tak radost. A to je vlastně cíl, že se člověk dostane lidem hluboko pod
kůži, aby posluchač pochopil, co jsem tím chtěl říct a proč jsem to hrál právě
tak, jak jsem to hrál.
Jste z těch umělců, kteří si po koncertě
přehrávají v hlavě svůj výkon a hledají chyby či nedokonalosti?
Nehledám
a nepřehrávám, nechávám na publiku, aby zhodnotilo daný výkon, protože nemám
čas na to, vracet se. Takže skutečně ani nečtu žádné recenze o sobě, protože
když někdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde. Neplýtvám časem na to, abych se
dočetl, jestli jsem to hrál příliš pomalu nebo příliš rychle.
Podléhá vaše tvorba hodně autocenzuře? Je
někdo, s kým ji konzultujete?
Jsem
velký kritik k sám k sobě, dokud to není, jak to cítím, nepustím to
dál. Když dělám nějaká nová sóla na nová CD, vždycky to beru tak, že to nehraju
já. A buď to ten „cizí člověk“ hraje dobře nebo špatně. A buď s tím
souhlasím, a pak to tak nechám, nebo řeknu: „chlapovi se to moc nepodařilo“ a
jdu to nahrát znovu.
Skládáte i hudbu pro reklamní spoty?
Strašně
málo. Něco jsem udělal, například spot Yogobella, ale jen tak okrajově. Když by
mě někdo oslovil, tak to udělám, ale abych se potom sám pídil a zjišťoval, to
rozhodně ne.
Jak to má profesionál jako vy se cvičením.
Je to ještě ve vašem případě potřeba?
Samozřejmě,
cvičit se musí pořád. Nejde o cvičení techniky, ale tzv. nátisku, to znamená svalstva
horního a dolního rtu, které drží plátek a které rychle ochabuje. To je stejné
jako u sportovec, když netrénuje a necvičí, daleko nedohodí. No, a muzikant
když necvičí, neudrží tón tak dlouho.
Když máte posoudit něčí hraní, které skladby
na saxofon hráče opravdu prověří?
Samozřejmě
záleží na druhu hudby, kterou umělec hraje. Pokud je to hudba klasická, jsou
určité stupně obtížnosti, dokonce jsou i vydavatelé, kteří je označují od
jedničky do deseti. Třeba koncert Alexandera Glazunova je označen stupněm
obtížnosti 9 – 10. Pokud se jedná o jazzovou nebo swingovou hudbu, tam záleží na dovednosti určitého interpreta, který
improvizuje na dané téma, což je naprosto individuální. Záleží na zkušenostech
a vzdělání interpreta, technice, prostě na celém souboru dovedností, které
k muzice patří.
Jste příznivcem improvizací nebo se striktně
držíte not?
Já jsem
příznivcem improvizací, myslím, že je dobré, když se odběhne jinam, a že to pomůže
té muzice. V jazzové muzice je to základ. V klasice jak kde.
A v té populární?
V populární
samozřejmě záleží na tom, aby improvizace nahradila i text. Tím pádem je
potřeba různě natahovat noty, anebo vytvářet takovou situaci a náladu, která té
písničce odpovídá.
Patříte k lidem, kteří si soustavně své
nápady zapisují?
Dřív
jsem to dělal, ale teď už ne, teď už nechávám na jiných, aby si zapisovali
svoje nápady.
Řekl byste, že hudebníci mají povětšinou
více přátel, než většina lidí z jiných profesí? Zdá se mi, že vy muzikanti
jste stále obklopeni lidmi…
Já na
tohle nedokážu absolutně odpovědět. Myslím si, že „přátelé“ je velice úzký
pojem, protože člověk může hodně lidí znát, může mít hodně známých. Ale kamarádů
a přátel je velmi úzká skupina a nezáleží to na profesi, ať je to lékař,
muzikant, sportovec nebo dělník. Přátelství spočívá někde jinde.
Dá se vůbec práce a přátelství ve vaší
profesi úspěšně skloubit? Daří se vám to?
Určitě,
velcí kamarádi jsme byli například s Rudlou Roklem, Karlem Gottem, Láďou Štaidlem. Každý z těch lidí měl svoji osobnost,
ze které se dalo čerpat, a zase na oplátku jsem jim mohl něco nabídnout já.
Přátelství spočívalo také v tom, že jsem přišel třeba za Rudlou a řekl
jsem, že bych potřeboval nějakou aranž. Nikdy by mi neřekl ne, stejně jako bych
já nikdy neřekl ne Karlovi nebo Láďovi. Neřeknete kamarádovi, že „to nejde“,
vůbec tohle slovíčko neznám.
Který z vašich nástrojů má
nejzajímavější historii?
Mám jeden
klarinet, ten mám od nějakého pětašedesátého roku. Koupil jsem si ho, když jsem
byl v Paříži, a od té doby ho pořád mám. Tenkrát stál nějakých 750 marek,
dneska ten samý stojí šest tisíc eur.
Hraje nový nástroj lépe, než starý? Jaká
jsou specifika, rozdíly a vaše zkušenosti s nástroji?
Ty
starší nástroje hrají někdy lépe než ty novější. Existují samozřejmě jasné a
osvědčené firmy, které vyrábějí kvalitní nástroje. V Německu jsou pak
firmy, které vám vyrobí nástroj na míru – naprosto dokonalý, to dřív nebývalo.
Co se saxofonu týká, pořád se vymýšlí něco nového, nějaký nový korpus, třeba
pozlacený apod. Jsou pak samozřejmě rozdíly ve zvuku, když člověk hraje vážnou
muziku nebo na mikrofon. Pokud se hraje na mikrofon, tak technika je
k člověku milosrdnější, může se hrát i na horší nástroj.
Toužil jste získat nějaký unikátní hudební
nástroj?
V mém
oboru nejsou žádné unikátní nástroje, dokonce je nikdo nedělá na zakázku. To
jsou všechno výrobky z fabriky. Říkal jsem si, že do smrti si už nemusím koupit
žádný nástroj, nicméně byl jsem ve Frankfurtu na veletrhu hudebních nástrojů a
tam mě oslovila jedna japonská firma. Tak dlouho jsem tam na ten saxofon hrál,
až jsem si ho koupil. Můj syn také hraje na klarinet, tak to pak může po mně
všechno zdědit.
Jakou osvědčenou radu byste dal člověku,
který si jde úplně poprvé koupit nový hudební nástroj?
Je dobré
požádat nějakého profesionála, aby si na ten nástroj zahrál. I když nechci
sahat těm slavným firmám do svědomí, jsou rozdíly v různých nástrojích, ne
všechno se vždycky povede, a někde je těch horších maličkostí méně než u těch
jiných nástrojů.
Dokážete a máte zájem radit svým mladším
kolegům?
Já
nevím, co bych jim měl radit. Učím na akademii a myslím, že pro mnohé
z nich bude velmi těžké sehnat místo, protože muzikantů je stále víc a
orchestrů je stále míň a ubývají. Všechny školy a konzervatoře zůstaly a chrlí
velké množství muzikantů, kteří nemají uplatnění. A jak to dopadne
s těmito absolventy, si nedokážu představit.
Jaký způsob komunikace v pracovním
životě preferujete?
Já jsem takový, že když se mi něco nelíbí, tak začnu řvát. Ale za chvíli je to
všechno v pohodě. Všichni vědí, že jsem takový. V jádru ale nejsem
špatný chlap, hned tak někoho nevyhodím, ale jsem prostě krotitel. A ten musí
mít v manéži autoritu.
Jakou hudbu rád posloucháte? Kdybyste si
založil rádio, jaké by bylo jeho zaměření?
Já bych
ho nezaměřil na muziku, já bych to viděl tak, jak to dělá moje žena. Zaměřil
bych ho na děti. Toho je pořád málo. Starost o děti by měla být daleko větší,
protože nejpotřebnější je věnovat se dětem. Písničky, texty, básničky, prostě
to, co potěší srdíčko.
Zaujme vás v písničce dřív huba nebo
text? Posloucháte i texty?
Samozřejmě
že poslouchám text, když je v krásné češtině. Textaři to většinou bývali
básníci. Texty Zdeňka Borovce, který psal pro různé umělce včetně Karla Gotta,
to byly básně. Pan Suchý, pan Krečmar… Byly to doby, kdy se v textech
nepoužívaly žádné sprosťárny a hulvátství nebo až oplzlosti. To byly skutečně
mistři. Když Borovec napsal „Po lávce tvého nártu“, to bylo naprosto úžasné.
Nebo „Kam tenkrát šel můj bratr Jan“, to byly opravdu skvosty.
Jaký je váš názor na současné písničky?
Myslím,
že nejen u nás, ale v celém světě chybí melodie, chybí melodika. Vše je
založené jen na rytmu. Když si uvědomím, jaké krásné melodie psal například
Karel Svoboda, nebo jak krásné melodie píše teď Vašo Patejdl, Michal David,
Zdeněk Barták, tihle kluci umějí napsat nádhernou melodii. To je ovšem jen
špička ledovce a všechno ostatní je potom hodně nesmyslné, jen aby se něco
dělo. To neuznávám. Písnička má mít rytmus, melodii a melodiku.
Co říkáte vlně muzikálů? Přispívají k jakémusi
kulturnímu bohatství?
Určitě.
Hlavně je to trend, který se nedá opominout. Je to vývoj. Jsou to takové
multioperety, forma, která je současná, a když se povede, je to nádhera. Jako
například Jesus Christ Superstar. Mám to rád.
Jaká zahraniční tvorba se vám nejvíce líbí?
S kým bylo krásné se setkat?
Těžko vám
tady mohu vyjmenovávat tu plejádu skladatelů, které mám rád. Co se týká
zpěváků, teď se těším do Berlína, kde bude mít koncert Tony Benett. To je
poslední z velkých swingařů. Když zemřel Frank Sinatra, převzal po něm
pomyslnou korunu swingařů.
Čím se v současné době nejvíce zabýváte?
Máte v hlavě nějaký zajímavý projekt?
Právě
teď jsme dotočili nové CD s panem Kerndlem. Byla to moc krásná práce.
Padli jsme si do oka, jak lidsky, tak hudebně, moc krásná aranžmá od Jana
Kučery. Z toho mám velikou radost.
Děkuji za rozhovor.
Text: Pavel Veselý, Květa Strnadová
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz
Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz
a laskavé svolení focení na chalupě Evy Pilarové
Produkce: Michaela Lejsková
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-3.html
Korektura textu: Květa
Strnadová
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz