„Při této práci se
vžívám do pocitů dávných stavitelů a snažím se pochopit jejich odhodlání, které
vkládali do svých životních cest.“ Václav Obr
S
restaurátorem Václavem Obrem jsme si povídali o tom, jak vnímat historii všemi
smysly. Doba jde kupředu, ale v mnohém se nic nemění po celá staletí. Například
ve způsobu manuální práce a v uměleckém zpracování, které vyžadují stejné
metody a přístupy, jako tomu bylo v dobách minulých. K těmto dobám se můžeme
vracet nejen vizuálně, ale i duševně díky umělcům, jakým je právě pan Obr. Jeho
ruce jsou plné mozolů od tvrdé práce a jeho srdce plné lásky k tomuto
netradičnímu řemeslu. Václav Obr vážil dlouhou cestu z Moravy, abychom společně
s Robertem Vanem v zahradě Kinských v Praze zhotovili fotografie pro náš
rozhovor. Bylo nám skutečně potěšením!
Kdy
přišel první impuls věnovat se restaurování kočárů?
Zhruba před sedmnácti
lety. V té době jsme si s rodinou koupili koně, který byl všestranný
jak do zápřahu, tak pod sedlo. Chtěli jsme vyzkoušet, jaké to je, svézt se
v nějakém lehkém kočáře. Od dětství miluji přírodu, ve které jsem i
vyrůstal. Spojení koně s člověkem a samotnou přírodou bylo něčím, co jsem
chtěl zažít na vlastní kůži. Problém byl však v tom, že žádný pojízdný
kočár v okolí nebyl, tak jsem si musel pořídit vrak.
Jak
dlouho se restaurování věnujete?
Dá se říci, že sedmnáct
let. Od doby, kdy jsem pořídil větší kočár typu Mylord, který stojí dnes v muzeu.
Jako samouk jsem jej začal spíše opravovat, restaurování přicházelo později, postupně
s přibývajícími zkušenostmi. Tím, že jsem již od dětství byl v naší
rodině zapojován do nejrůznějších prací a dělal jsem je rád, jsem měl i přehled
o materiálech a technologiích, což se mi později hodilo.
Dokážete
na základě vašich zkušeností odhadnout, jak asi složité to měli někdejší stavitelé
kočárů? V čem jsou rozdíly a kde vnímáte, že jste „na stejné lodi“ a že práci
nelze zjednodušit?
Naši předkové, tedy
stavitelé kočárů, byli svým způsobem umělci, kterým se dnes v tomto
moderním světě jen stěží umíme přiblížit. Měli nejen přírodní materiály,
kvalitnější než jsou ty dnešní umělé, ale také něco, co dnešním lidem či
řemeslníkům chybí. Je to skromnost, pevná vůle a především víra, která tyto
lidi poháněla. Je pro mne nemyslitelné postavit v dnešní době kočár, který
by nedosáhl kvality našich předků, už jen proto, že neznáme ten um, který měli
naši předkové. Je to tak dávná doba, že se nedochovaly ani technologie, ani postupy
při zpracování materiálů. Tehdejší podmínky byly velmi těžké a musím přiznat,
že v podobných podmínkách jsem se ocitl i já. Pracoval jsem deset let na
Plumlovském zámku, kde jsem měl v jedné stodole nevytápěnou dílnu.
V létě jsem dělal jemné práce a v zimě ty těžké, abych se při práci
zahřál. Pracoval jsem šestnáct hodin denně bez ohledu na počasí, všední či
sváteční dny.
Kolik
lidí potřebujete mít při své práci k ruce?
Kdysi bylo zapotřebí devatenácti
řemesel. Dnes k restaurování potřebuji koláře, čalouníka, lampáře,
prýmkaře a schopného truhláře. Těmto řemeslníkům je nutné určité postupy
namalovat či vysvětlit, aby vše do sebe zapadalo. Tak jako kdysi všechny
koordinoval a nad vším dohlížel kočárník, který zastával všechna řemesla,
zastávám tuto funkci dnes já.
Vyžaduje
restaurování kočárů i cesty do zahraničí za poznáním, nebo tyto informace čerpáte
z jiných zdrojů? Pokud ano, z jakých?
Když jsem začínal, rozmontovával
jsem na kočárech některé věci a díval se, jak byly kdysi vyrobeny a sestaveny.
Začal jsem to zkoušet podle vlastního cítění, ale bylo to zdlouhavé. Získával
jsem ze zahraničí literaturu o kočárech, neboť u nás neexistuje, a nechával si ji
překládat, abych si ověřil, že to co dělám, je dobře. Postupy byly odlišné
podle vývoje v různých zemích. V posledních letech jezdím i do
zahraničí, kde se setkávám s restaurátory kočárů za účelem získávání a
předávání zkušeností. Musím říci, je nás velmi málo.
Jaké
zázemí potřebuje mít restaurátor, aby dokázal uvést do původní podoby
historický kočár?
Ideální je prostorná
dílna s vytápěním, aby restaurátorské práce nebyly ovlivňovány ročním
obdobím. Dílna je rozdělena na čistou a špinavou část, kde probíhají postupně práce
na kočárech. Důležité jsou určité druhy nářadí charakteristické pro
restaurování kočárů či výrobu nových dílů. Postupující restaurátorské práce
mohou být porovnávány s originály kočárů, které se nacházejí v muzeu
vedle dílny.
Daří
se vám ke každému kočáru získat jeho životopis?
Je to velmi obtížné a
ne ke každému kočáru se podaří získat potřebnou dokumentaci.
V jakých
případech to možné není a podle čeho jejich původ dohledáváte?
Není to možné v případě,
že kočár není označen výrobcem a přešel přes překupníky. Dohledávám podle
skrytých vzkazů umístěných v částech kočárů a také podle tzv. rukopisu
některých kočárníků, což jsou typy kování, řezby či cejchování hřídelí.
Jaké
jsou kupříkladu charakteristiky dobových kočárů?
V dávných dobách
se v každém desetiletí měnily typy a tvary karoserií kočárů, jejich velikost,
barevnost, zdobení, zlacení, a především byly obohaceny o vynálezy, které se
velmi rychle ujaly ve prospěch pokroku cestování a kočáry tím získaly pevné
místo v životě člověka. Některé dobové kočáry byly vyhodnoceny koncem 19.
století jako nejluxusnější kočáry všech dob. Byly to ty, které se daly použít
v parném létě, anebo v mrazivé zimě.
Kolik
kočárů v současné době čítá vaše sbírka? A jste jejich majitelem?
V hlavním sále
muzea je celkem 54 kočárů a saní, 6 kočárů je zapůjčeno v barokní konírně
v Děčíně a 10 kočárů je v depozitáři. Ve sbírce jsou čtyři kočáry vypůjčené a ostatní jsou majetkem
Muzea historických kočárů.
Lze
takovouto sbírku pojistit?
V dnešní době je
nutností mít tyto historické kočáry pojištěné a tuto službu mám zajištěnu.
S jakou
problematikou se nejčastěji setkáváte?
Pokud se ptáte na
restaurování kočárů, tak je to otázka finanční a materiální (určité druhy
textilií, laky a barvy).
Jak
se vám daří shánět potřebné díly? Lze v dnešní době všechny součásti
kočárů vyrobit moderními metodami?
Je to složité, některé
součásti se vyrobit nedají. Jestliže neznáme určité postupy při výrobě
materiálů a jejich opracování, použijí se v takovém případě díly z vraků
kočárů. V některých případech ani současné moderní technologie nedokážou předčit
naše předky.
Který
z kočárů vám dal nejvíce zabrat?
Smuteční kočár, který
postavil v Praze na Václavském náměstí dvorní kovář Johann Schöppel. Byl poškozen
natolik hnilobou a dřevokazným hmyzem, že restaurátorské práce na něm trvaly
dva roky a pomáhalo mi několik řemeslníků.
A
který kočár považujete za opravdový unikát a proč?
Pro mne jsou všechny
unikáty, ke každému mám vztah, ale přece jen, mému srdci jsou nejbližší kočáry
smuteční.
Jsou
nejvzácnější kočáry ty nejokázalejší, nebo to mohou být i ty velmi nenápadně
vyhlížející?
Na jedné straně jsou
kočáry zlaté z dob baroka, kde se snoubí okázalost a umělecký um, na druhé
straně jsou nejen kočáry, ale i sáně, které jsou mnohdy velmi nenápadné, přesto
velice vzácné a elegantní.
Mají
například nátěrové barvy nějaká zvláštní specifika? Kolik nátěrů kočár
potřebuje a jak dlouho trvá, než je nátěr definitivně hotov?
Ano, mají. Každý kočár byl
v dané době natírán jinak, v průměru šesti vrstvami, proto se volí
vždy originální postup. Trvá několik týdnů, někdy i měsíců, ale nátěr je
prováděn vždy ručně štětcem.
Jak
dlouho přibližně trvá zrestaurování jednoho kočáru? A dokážete potřebnou dobu
odhadnout, než s prací začnete?
Práce trvají podle
velikosti a stavu kočáru, minimálně však rok, u některých kusů se doba
restaurování posune až na dobu tří let.
Slouží
restaurované kočáry pouze k výstavě, nebo je možné je propůjčit pro nějaké
zvláštní účely?
Určité množství kočárů,
které prošly celkovou rekonstrukcí, je možné použít i do zápřahu s koňmi
při různých akcích muzea, ta nejprestižnější se koná jednou za rok pod názvem
JOSEFKOL. Je to mezinárodní sraz mistrů řemesla kolářského a kočárnického,
pořádaný jako dvoudenní akce v zámeckém parku v Čechách pod Kosířem.
Pokud se kočáry zapůjčují pro historické filmy, jsou vždy doprovázeny mou
osobou.
Z čeho
máte při restaurování samotném největší obavy?
Z konečného
výsledku, tedy z toho, aby se celková práce co nejvíce přiblížila původní
podobě kočáru.
Zažil
jste za svoji kariéru z hlediska spolupráce s dalšími lidmi nějaká
zklamání?
Za celou svou profesní
dobu jsem tento problém nemusel řešit a jsem tomu rád.
V jakém
ohledu vás při vaší práci potěšil či dokonce překvapil jakýkoliv cizí lidský
faktor, ať již pomoc, či ochota?
Při samotné stavbě
muzea jsem byl potěšen přístupem mnoha lidí, spolků či firem, kteří mi podali
pomocnou ruku jak finančně, tak i materiálně. Byl jsem překvapen podporou hejtmanů
Olomouckého kraje, kteří svou přízeň projevují muzeu i nadále. Samotní
řemeslníci, kteří pomáhají při různých pracích na kočárech, mě vždy potěší svým
přístupem a ochotou.
Přicházejí
nabídky na odkup kočárů? Zvažujete a realizujete je?
Občas přicházejí do
muzea lidé, kteří se ptají, zda je možné některý z vystavených kočárů
zakoupit. Musím však pokaždé zdůraznit, že kočáry nejsou na prodej.
Kde
všude mohla veřejnost zrestaurované kočáry shlédnout?
Kočáry byly
prezentovány nejen na mnoha místech naší republiky, ale i v zahraničí.
Vystaveny byly na zámcích v Náměšti na Hané, Plumlově, Děčíně,
v rakouském Schönbrunnu, Mnichově atd. Od roku 2009 byly kočáry
soustředěny do Muzea historických kočárů v Čechách pod Kosířem, které je
jediné v České republice. Historické kočáry z muzea se prezentovaly a
prezentují na jednodenních i vícedenních akcích po celé republice, např. v Praze
při pohřbu pana Kočky, v Brně na hradě Veveří, v Olomouci, Prostějově, ale
i v Polsku (Opole) aj.
Uvažujete
o tom, že byste svou práci knižně zdokumentoval?
Chtěl bych
zdokumentovat příběhy o tom, jak jsem jednotlivé kočáry získával. Máme dnes
mnoho informací o českých a moravských stavitelích kočárů, vedeme jejich
databázi, která se nenachází na žádném místě naší republiky. Tato publikace by
měla být něčím, co objasní nejen technické možnosti provedení kočárů, ale i
pohled do života lidí v dávné minulosti.
Zažíváte
při vaší práci i jakési napojení na dobu, ve které kočáry projížděly ulicemi a
sloužily lidem?
Při této práci se
vžívám do pocitů dávných stavitelů a snažím se pochopit jejich odhodlání, které
vkládali do svých životních cest. Mnohdy mě napadá, že bych si přál vrátit čas
a prožít dobu před sto padesáti lety. Možná by to potřebovali mnozí z nás, aby
si uvědomili, jaké kdysi naši předkové uznávali lidské ctnosti a hodnoty. Nejsilnějším
prožitkem pro mě bývá účast na mezinárodním srazu JOSEFKOL, kde se odehrává příběh
z doby dávno minulé, kdy všichni účinkující řemeslníci společně předvádějí
řemesla našich předků, což je jedinečná možnost, jak toto poselství předat
široké veřejnosti.
S jakými
zajímavými výpověďmi či postřehy jste se ve vašem muzeu setkal ze strany
návštěvníků?
Překvapilo mě, jak
návštěvníci po době strávené v muzeu reagují a jak pozitivně jsou naladěni.
Někteří své pocity či vyznání sdělují slovně průvodcům, kteří je provázejí,
další vpisují svá sdělení do pamětní knihy muzea. Jsou to zajímavé a hlavně
děkovné věty, ve kterých lidé otevírají svá srdce. Mnozí přicházejí
opakovaně a přivádějí s sebou další návštěvníky. Před mnohými lety byla
myšlenka muzea pouhým snem. Věřil jsem, že se to jednou podaří, nezáleželo na
čase, záleželo na tom, že se to stane.
Kromě
samotné rekonstrukce a finální podoby zrestaurovaného kočáru: co si přejete,
aby veřejnost z výsledků vaší práce vnímala, poznala a pochopila?
To je krásná otázka,
děkuji za ni. Muzeum má vyjádřit lidské ctnosti, řemeslný um a především silnou
víru, kterou dnes lidé ztratili. Má také ukázat to, co je vepsané
v některých kočárech, že tím největším bohatstvím lidského života jsou
víra, naděje a láska. Samotné kočáry jsou tímto propojením řemeslné práce
s duchovnem odkazem nejen pro nás, ale i pro další generace.
V jakém
směru vám vaše práce nejvíce zasáhla do života, případně přinesla určité
zásadní změny?
Před lety jsem tuto
práci měl jako koníčka, pak z toho byl doslova kůň, po pár dalších letech
se to stalo povoláním a dnes to vnímám jako poslání. Jsem za to rád a děkuji
Bohu.
Děkuiji za rozhovor.
Václav Obr – muzeum
historických kočárů: www.historickekocary.cz
Text: Michaela Lejsková
Make up: Jana Bulínová
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v zahradě
Kinských v Praze
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
