„Jestli
si někdo může režisérovi dovolit mluvit do jeho práce, tak je to právě
producent, který platí.“ Tomáš Váňa
Nahlédnutí do pomyslné dílny režiséra
přinášíme s profesionálem ve svém oboru, režisérem Tomášem Váňou.
Celistvost režírovaného díla doprovází mnoho aspektů, prvků a okolností. Dá se
nějak definovat povaha režiséra, který má být vždy brán vážně, lidé by měli
respektovat jeho rozhodnutí, tedy by měl mít nejspíše přirozenou autoritu? Asi
nejvíce trpělivost a smysl pro odhad mě napadá. Jen on sám ví, proč dělá ty
které konkrétní kroky. Od Tomáše Váni, který se svojí ženou Helenou založil
firmu na plnění představ všech zadavatelů filmů, seriálů, reklam či mediální
propagace Kloboukfilm, se dozvíte mnohem více.
Měl jste ve svých
profesních začátcích jasno, kterým směrem se v režii chcete ubírat?
Bylo mi něco kolem deseti
let, nepamatuju si přesně, a v televizi jsem sledoval film. Pomalu mě
vtahoval a naprosto neuvěřitelně fascinoval. To jsem si ale dal dohromady až po
létech, že by to mohl být můj „velký třesk“. Ten film se jmenoval Ginger a Fred
a režíroval ho „nějaký“ Federico Fellini.
Mluvím o tom proto, že
v tu chvíli jsem zřejmě někde hluboko uvnitř sebe pocítil touhu vyjadřovat
se tímto způsobem – filmem. Střih. Za dalších zhruba deset let jsem se ocitl na filmové
škole, zřejmě neustále veden nevědomou touhou. Nepřemýšlel jsem a dodnes
nepřemýšlím, čemu přesně se chci v režii věnovat. Režíroval jsem
dokumenty, reklamní videa, promo videa, chci natočit celovečerní film. Důležité
je pro mě jediné: film jako jazyk, forma sdělování a komunikace se světem.
Neexistence světských hranic a jakýchkoliv bariér.
Ptám se proto, že mě
zajímá, zda si myslíte, že by měl mít každý režisér nějaký svůj směr, nebo je
to jedno a zrežíruje všechno stejně dobře?
Tak tohle už je čistě o
osobnosti a šíři génia každého člověka. Samozřejmě jsou režiséři, kteří se
specializují pouze na reklamu. Ale znám já jejich pohnutky? Možná by byli
vynikající režiséři celovečerních filmů, dokumentů, muzikálů, divadla, ale jsou
třeba líní nebo jsou na peníze nebo jim prostě stačí to, co mají. Stejně tak
jsou kameramani, kteří se v reklamě specializují například pouze na
zpomalené záběry a podobně. Jsou-li takhle šťastní, nic proti tomu. Stejně tak
ale existuje mnoho režisérů, kteří zvládnou prostě všechno. Hlavně je to asi o
čase. Pokud máte čas a máte na to, rádi si střihnete cokoliv, o čem jste
přesvědčeni, že to má pro vás smysl. Důležité je ctít žánr, pochopit nuance,
zákonitosti nebo jen mít kolem sebe ty správné lidi. (smích)
Který z vašich
projektů vám dal nejvíce zabrat a proč?
Každý, ale vždycky jinak.
Pokud se ptáte na „projekty“, tak všechny, na kterých jsem se podílel, ať
režijně, producentsky, scénáristicky, produkčně nebo jako asistent, byly svým
způsobem vyčerpávající a náročné. Pokud to děláte poctivě, tak je filmařina v první
řadě řehole. Od začátku, kdy se objeví nápad, pro který se nadchnete, až po
výsledek, pokud se vůbec podaří, se na vás jako na autora valí bezpočet omezení
stran názorů lidí, kteří jsou ve filmařské hierarchii nad vámi. Musíte se
neustále spoléhat na desítky ne vždy spolehlivých lidí, kteří jsou naopak pod
vámi, na technická a jiná omezení a spoustu dalších věcí. Do toho musíte brát
v potaz, že tohle je práce, kterou nosíte neustále v hlavě, pořád o
ní přemýšlíte a nemůžete ji jen tak nechat v kanceláři. V mém případě
nepomůže ani sport, ani jiné odreagování. Tím samozřejmě může trpět i váš
osobní život. A pokud se k tomu přidají některé osobnostní vlastnosti „pana
režiséra“, tak je to zabíračka pro všechny včetně mě. (smích)
Preferujete spíše
větší projekty, nebo ty menší s rychleji viditelným výsledkem?
Preferuji
projekty, které pro mne mají smysl! Velké, malé, to je úplně jedno. Takhle to
přeci nemůže fungovat, pokud svoji profesi berete vážně a pokud přesně víte,
proč ji děláte. Já si troufám tvrdit, že sám za sebe to vím a tím to mám dané. Samozřejmě,
že vedle dlouhodobých jsou i krátkodobé, které člověka snáze uživí, protože prostě
nejde jenom dlouze dumat a připravovat třeba celovečerní dokument nebo film.
Ale to není otázka priorit, všechno je stejná práce a všechna se dělá na sto
procent.
Vnímáte ve své
profesi soutěživost?
Samozřejmě a
považuji ji za naprosto přirozenou součást lidského konání v jakémkoli oboru
a v životě vůbec. Co ale také vnímám – a nedělám si iluze, že je to
v jiných oborech jiné – jsou intriky a občasné vyhřeznutí těch nejnižších
lidských pudů a vlastností, kterých je člověk schopen. Několikrát jsem se
pracovně stal jejich terčem. Musím ale říct, že jsem se obecně setkal spíš s
tím, že čím je člověk níže postavený, tím větší je mrcha. Takže jistá naděje tu
přeci jenom je. Stačí překonat ta spodní patra a ono se to člověku vyplatí.
Podle čeho se mezi
profesionály hodnotí práce režiséra?
Od první
minuty filmu do poslední podle všeho! Tady ale platí pravidlo: co člověk, to
názor. A je to stejné, ať jde o profesionály, nebo laiky. Ale to se týká spíš „míry
kritického pohledu“ na práci režiséra. Konkrétně, v rovině technické se klidně
můžeme bavit třeba o výběru a vedení herců, rozzáběrování scén a podobně.
Samostatnou kapitolou potom určitě je to „cosi“ – přesahy díla formální nebo
obsahové, nové pohledy, postupy…, prostě to, co dokáže obyčejnou filmařinu
povýšit na umělecký zážitek, který v divákovi rezonuje co nejdéle a
nejvíce. Já ale zkusím odpovědět trochu jinak: líbí se mi označení trenérů
v anglickém fotbale, kteří jsou titulováni manažer, popř. generální
manažer. Rozumíte, oni nejsou „jenom“ trenéři! Jsou to prostě osobnosti, které
dohlížejí na celý chod mužstva a pohlíží se tak na ně. Oni dirigují od A do
Z celou tu mašinérii od masérů, lékařů, hráčů, asistentů až po sebe sama.
Na všechno mají lidi, stejně jako režisér má asistenty, skriptku, střihače,
kameramana, lokačního, produkci… Tihle všichni vlastně pracují pro něj a on má
právo kohokoliv, kdo by mu kazil jeho vizi, nahradit a soustředit se na
dokonalé souznění všech složek, které naplní jeho záměr. Chci říct, že nikdo běžně
nevidí a nevnímá ty zástupy profíků, kteří makají během realizace, každý ve své
pozici. Film je kolektivní dílo! Takže podle mě by kdokoli měl hodnotit práci
režiséra i jako svého druhu top manažera. Samozřejmě uznávám, že tenhle pohled je
extrémní, ale líbí se mi.
Jak úzký, či široký tým
lidí okolo sebe potřebujete mít?
Myslíte tým
potřebný k natáčení? Na to je těžké odpovědět, každá práce je jiná a
v zásadě „nepotřebuji mít“ nikoho. Nemiluji, a proto nepotřebuji svoje
spolupracovníky, miluji, a proto potřebuji jenom svoji ženu. Ale šikovné a
pohodové lidi se snažím udržet.
Setkáváte se
s tím, že lidé některé věci režírují, nebo se o to snaží, i bez odborného
vzdělání? Asi podobně jako lidé fotí na digitální fotoaparáty a fušují tím do
řemesla profesionálním fotografům.
Ano, děje se to, ale určitě to o ničem nevypovídá. Pamatuju
si, jak mi na škole Boris Jachnin, filmový historik, kapacita, vyprávěl, že
viděl v Berlíně na festivalu film, který ho naprosto uchvátil. Zeptal se
režiséra, jakou má školu, a on mu odpověděl: „Já jsem taxikář.“ Tak asi tak.
Kvalita si svoji cestu vždycky najde. Nakonec je jedno, jakou máte školu.
V čemkoli.
Za jakých
netradičních podmínek jste kdy režíroval?
Nic tak hrozného ani extrémního jsem nezažil. Snad jen, když
jsem dělal Rapsodii v žluté, celovečerní dokument o židovských dětech,
které se ukrývaly za války před transporty. Tam jsem si kromě kamery a střihu
musel dělat úplně všechno a spojit někdy několik profesí do jediného okamžiku,
bylo to občas o nervy.
Považujete svoji
práci v nějakém ohledu za výjimečnou, ojedinělou? Jaké hlavní kouzlo má
vaše profese?
Pro mne
osobně je moje práce naprosto skvělá, protože je zároveň i mým koníčkem. Já jsem
šťastný, že dělám, co dělám! Ale nemyslím si, že je něčím výjimečná nebo ojedinělá.
Víte, kultura obecně, je pro lidstvo nesmírně důležitá. O tom jistě není sporu.
Já jsem ale smířený s tím, že v dnešní době je – jak před několika
týdny zaznělo z ministerstva kultury – zbytná. Můžeme se o tom přít,
nesouhlasit, ale pokud nebude mít lidstvo na chleba, tak kultura je to první,
co oželí. Neříkám, že je to dobré nebo špatné, ale podle mě by každý umělec měl
mít v sobě plus minus pokoru tohoto vědomí a s tím tvořit. Třeba i
proto, aby tomu tak nemuselo být.
Řekl byste, že jsou
na režiséry v některém ohledu kladeny až nereálné nároky?
Nebudu
mluvit za ostatní, ale v tom smyslu, jak se ptáte, asi ne. Režisér je
prostě režisér a dělá svoji práci. Každý od něj logicky očekává, že svoji práci
odvede na sto procent, to znamená, že film se bude líbit a bude mít i umělecké kvality. Nějaký „přesah“ taky
není k zahození a v neposlední řadě vydělá producentovi peníze. A jestli
si někdo může režisérovi dovolit mluvit do jeho práce, tak je to právě
producent, který platí. To se ale bavíme o hraném filmu nebo větších
produkcích. V Česku, například v televizích, je skutečnost jiná.
Bohužel…
Jaké další profese
často sám suplujete při své práci?
Dneska už se snažím soustředit pouze na jedno řemeslo. Často
tedy supluji scenáristu, ale to proto, že scenáristů je neskutečně málo. Těch
dobrých do deseti a těch, se kterými bych si sedl, rozuměl a uživil bych ho, ten je jenom jeden a každé ráno ho potkávám v zrcadle.
Mám ale pocit, že není zas tak dobrý, jak se mi snaží namluvit. (smích)
Máte potřebu svoji
praxi rozšířit o nějakou další?
Ano,
v tomto ohledu mám naprosto jasnou představu! Zavřete oči; jsem producent
s neomezeným zdrojem peněz a vyrábím filmy, které chci. Je mi buřt, že na
ně nikdo nechodí, protože mě to nepálí. Plním si své sny a docenění dojdu
určitě až po smrti. Jednoho dne se rozhodnu, že si založím jako vedlejšák
vlastní televizi, kde budu moci svého génia rozvinout naplno. Všechno to budu
řídit ze svého domu v hlubokých lesích, kde bude jenom moje žena, děti a
nějaká zvířata. Budu drsný, ale spravedlivý šéf. Všichni mě proto budou mít
rádi a obdivovat, ale nikdo nebude vědět, jak vypadám a kdo vlastně jsem.
Když točíte reklamní
spot, který má promovat produkt či firmu, necháte si zpracovat zadání, anebo se
o celý projekt raději staráte jen vy sám?
Já mám ohromné štěstí, že můj nejlepší a nejschopnější
kolega je zároveň moje žena. Takže se snažíme jakoukoliv zakázku v naší
společnosti Kloboukfilm řešit co nejvíce spolu, a jde to.
Jak je to
s autorskými právy, co se týká třeba hudby. Jakou hudbu smíte užít zdarma
a na jakou musíte kupovat autorská práva? I když jde třeba jen o několik sekund
hudby, musíte absolvovat okolo užití nějakou byrokracii?
Jak kdy.
Neřeknu vám to teď z hlavy, ale platí, že hudební díla do několika vteřin
můžete užít bez ohlášek ochranným autorským svazům. Já osobně preferuji tu
cestu, pokud jsou finance, že si pro naše projekty nechám hudbu složit a
s autorem se vypořádám sám. V dnešní době internetu je např. skvělá
stránka SoundClouds, kde najdete nespočet hudebních žánrů od miliónu lidí na
světě a spousta hudby je tam v podstatě zadarmo. Tu můžete s menším nebo
větším omezením kdykoli a jakkoli použít. Bez zbytečné byrokracie. Ale pište si, že vyplňování ohlášek
pro OSA třeba v ČT je práce opravdu o nervy! (smích)
Jakých statistik si
v profesi režiséra a výsledků jeho práce obecně sám nejčastěji všímáte, co
vás v tomto směru zajímá, když hodnotíte práci kolegů?
Znáte ten
výrok Winstona Churchilla o statistikách? Statistiky jsou
k ničemu! Práci kolegů hodnotím podle svojí odpovědi o režijní práci, viz
výše. Nejlepší statistika pro mě je, když mě film –
pozor! jakákoli jeho složka – posadí na zadek. Ale
vždycky platí, že těch proměnných, které mne ovlivňují při hodnocení konkrétního
díla, je v okamžiku jeho sdílení nespočet. A v poslední řadě vždycky
stojí moje ego! Vždycky hledám radost. I v tom nejpitomějším filmu může
člověk najít záblesk něčeho, co mu…, doplňte si sami. To bych si vyprošoval!
Nemám rád jednoduchá odsouzení a názory.
V jakém směru je
vaše práce nějak nevyzpytatelná?
Ve všech směrech! Od toho, že nejde proud, až po den, kdy
potřebujete na place sluníčko, a ono prší. Ale nakonec se stejně všechno dá
nějak vyřešit a vyřeší. Jak zaznělo ve filmu Trhák: „Film je přelud, stín a
trik.“
Pracujete současně
vždy na více projektech?
V mém „společenském“ postavení je to nutné. Řekl bych,
že je jenom málo vyvolených, kteří se můžou soustředit a pracovat na jednom
projektu. Takže ano, pracuji, a vždy s vědomím, že čtyři projekty
z pěti nevyjdou. Zároveň ale s vědomím, že všechno zlé je pro něco
dobré.
Který z projektů
vás zaměstnává momentálně nejvíce?
„Všechno“.
To je název mého připravovaného celovečerního filmu, na kterém pracuji již 5
let. Dá se říci, že tímto projektem jdu „proti všem“. Je nesmírně těžké ten
projekt uvést v život. Chceme točit o bezdomovectví, imigraci, domácím násilí, gamblerství, touze člověka jít za
lepším životem, ale i o lidech, kteří všechno vzdali a propadli se do nejrůznějších sociálních
pastí a problémů, jaké si mnozí z nás nedokáží ani představit. Všude
narážím na ten samý argument, že dneska se lidi chtějí hlavně bavit a
nezajímají je těžkosti druhých, když jich sami mají dvanáct do tuctu. Jde o
nízkorozpočtový film ze současnosti, který vypráví o lidech, kteří přicházejí
do Prahy za lepším bytím, penězi, šancí na lepší život. Jsou to jak bohatí podnikatelé
z Východu nebo imigranti z Evropy, tak roztodivní lidé z Čech.
Mluvíme o
filmu jako o „příběhu ulice“ se vším, co si pod tím představíte. Lidé bez
domova, kultura mladých lidí, jako je hip-hop, graffiti a další fenomény.
Praha, která je zpodobněná jako moderní megapole, vřící kotel, kde se
střetávají roztodivné osudy obyvatel, turistů, imigrantů. Ale neklesám na
mysli. Jdu s „Všechnem“ ruku v ruce a šeptám mu do ucha: „Každý má
osud ve svých rukou a naděje umírá vždycky poslední.“ A ono mi odpovídá mottem
filmu: „Nic nemít, neznamená přijít o Všechno.“
Děkuji za rozhovor.
Text a
produkce: Michaela Lejsková
Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve
spolupráci s divadlem Semafor www.semafor.cz
a agenturou Kloboukfilm: www.kloboukfilm.cz
Oblečení a
obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz
Korektura
textu: Květa Strnadová
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
