„Lepší je malý čin nežli velká nečinnost.“ Miroslav Marek
Nejlepší, nejhezčí, nejrychlejší, největší.
Zdá se, že předpona nej- je pro Miroslava Marka nejpoužívanějším slovem jeho
slovní zásoby. Je to proto, že právě on je strůjcem seznamu rekordů, kterých
kdy kdo u nás dosáhl. Ve světě je to Guinnessova kniha rekordů, u nás se kniha
jmenuje Česká kniha rekordů a vydává ji Agentura Dobrý den z Pelhřimova, jíž je
Miroslav Marek ředitelem. Pelhřimovské náměstí je podle jeho slov magickým
místem. Padlo tam již přes tisíc rekordů! Další byly zaregistrovány na stovkách
míst naší republiky. Lidé překonávající rekordy mají, také podle Miroslavových
slov, vůli, vytrvalost a touhu vyniknout nebo alespoň pobavit své okolí. Jsou
to lidé, pro které platí, že malý čin je lepší než velká nečinnost, a kteří ze
svého slovníku vyškrtli slova „nemohu“ a „mohlo by se“ a nahradili je slůvkem „chci“.
V čem to tkví, že
Pelhřimov je magickým místem přitahujícím rekordy?
Pelhřimovské
náměstí je magickým místem. Nikde jinde nepadlo tolik rekordů – už víc než
tisíc. Soustředění takového množství úsilí a pozitivní energie tolika lidí ze
všech koutů České republiky i ze zahraničí na jedno místo, to už musí být znát!
Však se přijeďte podívat, určitě tu energii pocítíte. Ale zrovna tak by
šlo odpovědět třeba takto: je to prostě tím, že jsme tady my – Agentura Dobrý
den, zprvu jen pár kluků a holek, kteří se bez jakékoliv ctižádosti být někdy v
budoucnu „firmou na rekordy“ sami pokoušeli tu a tam překonat nějaký ten
rekordní počin.
Čím byly zahájeny tyto počiny?
Když se 22. září
1990 za doprovodu více než třicetičlenného realizačního týmu dokoulelo třináct
nadšenců z tehdy ještě klubu Dobrý den tzv. kotrmelcovým ruským kolem
z Křemešníka do Pelhřimova, což bylo 10 688 kotrmelců, a každý ze
zúčastněných přišel za oněch 8 hodin v průměru o 5 kilo váhy, byl zde tímto vytvořen první světový rekord. Nikdo
z přítomných netušil, že za oním, byť extrémně náročným, přesto poněkud
„bláznivým“ rekordem budou následovat další kroky.
Jako například?
Kromě těch
drobných i takové, jako bylo založení České databanky rekordů, otevření Muzea
rekordů a kuriozit v pelhřimovské Dolní bráně, založení Agentury Dobrý den
a už přes dvě desetiletí trvající tradice festivalů s příznačným názvem Pelhřimov
– město rekordů.
Je nějaké jiné město na
světě podobným centrem rekordů?
Pelhřimov je
jedinečný tou koncentrací všeho, co se týká rekordů: je zde muzeum rekordů,
koná se zde festival rekordů, sídlí zde redakce České knihy rekordů…, to
nikde ve světě není. Jezdíváme na různé akce a festivaly rekordů do zahraničí,
ale tam, kde se koná festival, nedělají knihu, a už vůbec tam nemají muzeum. A
obráceně – kde mají muzeum, třeba guinnessovské, nebývá přehlídka rekordů.
V jakém vztahu je váš projekt
s Guinnessovou knihou rekordů?
Česká kniha
rekordů a „guinnessovka“ – to jsou dvě různé, na sobě nezávislé záležitosti.
Oni jsou celosvětově působící, a tak se u nich Češi objevují sporadicky. A také
proto přišla před lety na svět Česká kniha rekordů.
Máte stejný pocit jako já, že vše, co je
nej, nej, nej, je vlastně pro získání pozornosti nejlepším marketingovým
nástrojem? Existuje také nějaké nejlepší PR?
Mám za to, že
nejlepší PR je být Karlem Gottem. Ale takové záležitosti neevidujeme, protože
jsou jen subjektivně posuzovatelné, neměřitelné. My sledujeme rychlost,
hmotnost, vytrvalost, počty, rozměry.
Takže kde není statistika, není ani šance
na ucházení se o rekord? Máte „metr“ na všechny rekordy, nebo se stále ještě
objevují nové, které se učíte porovnávat?
Nové nápady se
rodí stále. My Češi jsme velmi nápadití a navíc: přijít s něčím jako PRVNÍ, to
je přece prestiž! Proto se jako Agentura Dobrý den ničeho takového nestraníme,
naopak – novinkám fandíme.
Stručně řečeno, jaká kritéria musí adept
na získání titulu „nej“ splňovat a jak dlouho se smí svým titulem pyšnit?
Disciplína musí
mít jasná pravidla, aby případný rekord mohl kdokoliv v budoucnu překonat.
Pravidla zájemci o zápis do České knihy rekordů dodáme my. Pokud by se jednalo
o novou disciplínu, stanovíme pravidla po dohodě s pořadateli pokusu společně.
Na jak dlouho se rokordman
stává držitelem titulu „nej“?
Podaří-li se
rekord vytvořit, je dotyčný jedinec či tým, město atd. rekordmanem do té doby,
než dojde k překonání rekordu. Což může být za pár dnů – i takové případy už
nastaly, ale i za mnoho a mnoho let. Mimochodem – světový rekord Jarmily Kratochvílové
v běhu na 800 m
platí už 29 let!
Kdy jste začal archivovat
své záznamy pro knihu a jakým způsobem jste to dělal?
To souvisí se
začátky pelhřimovské Agentury Dobrý den. Zprvu jsme my byli těmi, kteří
vystoupali po štaflích nahoru-dolu, nahoru-dolu až na Sněžku, vyjeli „kotrmelcovým
ruským kolem“ po schodech až na střechu 16patrového hotelu Gomel, postavili
nejvyšší sloupec z mincí…, ale časem se na nás začalo obracet čím dál víc
lidí s dotazy, jak udělat rekord, jaký je ten stávající… Zvláště poté, co
jsme založili to, čemu dnes říkáme Česká databanka rekordů. Po pár letech jsme
prosadili kapitolu českých rekordů v „guinnessovce“, ale to už dnes nelze v
žádné zemi na světě. A tak jsme s mými kolegy a kamarády Lubošem Rafajem a Pepínem Vaňkem začali vydávat Českou knihu
rekordů.
Jak vypadá organizace zápisů do knihy
rekordů? Máte nějaký osvědčený systém, který by při předpokládané složitosti
mohl být v podstatě jednoduchý?
U každého rekordu
je přítomen komisař Agentury Dobrý den. Dohlíží na regulérnost pokusu, na
dodržování pravidel a na závěr konstatuje, zda byl rekord překonán či vytvořen,
nebo nikoliv. Ale každý rekord je jiný, těžko uplatnit jednotný systém, takže
mnohdy si dlouho lámeme hlavu, než pořadateli vydáme definitivní pravidla a
způsob posouzení jejich pokusu o zápis do České knihy rekordů.
Zaznamenal jste, že lidé mají při dosažení
svého prvního rekordu tendenci nacházet své možnosti
i někde jinde, vytvořit další rekord v něčem jiném?
I tací jsou a
není jich málo. Každý, kdo něco umí, má šanci se pyšnit oficiálním certifikátem o vytvoření rekordu, nebo dokonce tím, že se stane součástí expozice Muzea
rekordů a kuriozit. Leckdo umí víc, než jednu věc, jeden obor, a tak máme třeba fotbalového
dribléra, který je i držitelem rekordu ve skákání přes švihadlo.
Kdo má ve vaší knize nejvíce
rekordů? I tento fakt jste zaznamenal do knihy?
Doktor Jan
Skorkovský je držitelem 1 361 rekordů ve fotbalovém driblování. Je to člověk,
který uběhl maratón, přitom si kopal s míčem a ten mu za oněch sedm hodin ani
jednou nespadl z nohy. Stejně vyběhl i na Sněžku nebo přešel Itálii..
Myslela jsem si, že to bude
karikaturista Lubomír Vaněk! Tak kolik ten jich má?
Přes třicet a snaží
se o další. Lubomír se bude potápět a kreslit karikatury lidí pod vodou, a
ještě k tomu na čas.
Jak často je Česká kniha
rekordů kniha vydávána?
Česká kniha
rekordů vychází jednou za tři roky. Počtvrté vyjde nyní na konci října. Pokaždé
je nová, s novými rekordy, dosud nepublikovanými fotografiemi.
Patří Česká kniha
rekordů mezi dobře prodávané knihy, je o ni zájem?
Nemám moc přehled
o tom, kolik se prodá jiných knih. Ale naše kniha je žádaná, předchozí vydání
mělo náklad 6 000 kusů a museli jsme udělat dotisk. Možná je to tím, že každý
si zde může najít to své – dospělí, senioři, děti, sportovci, řemeslníci,
motoristé, kronikáři, výtvarníci, fandové fotbalu i různí sběratelé.
Jste velmi tvůrčí člověk. Považujete některé
své další aktivity za průkopnické?
Průkopnické určitě
ne, ale dlouhodobě se věnuji práci s dětmi, program letního tábora dávám
dohromady každoročně už přes 30 let. Jsem autorem několika desítek her a těší
mě, že se hrajou i jinde. Jednou bych rád vydal knihu her. Tábory jsou pro mě vytržením z
celoročního kolotoče. Je to jiný svět – v lese, s výbornými lidmi, s nimiž se
třeba i celý rok nevidíme, ale jsme tak sehraní, že se stačí na sebe podívat a
všechno klape. Odebíráme se na těch pár dnů společně s dětmi do jiné doby – námětově čerpáme z méně známých pověstí, máme
jinou mluvu a snažíme se vpravit do nálady dávných časů, kdy na každém z osady záleželo,
jak se povede všem. A tak nás těší, že malí jsou pod ochranou velkých, ti jim
pomáhají. A pak během roku dokonce pořádají srazy.
Které aktivity naopak patří
k těm, u nichž se snažíte obnovit nějakou starou tradici?
Mám v Českém
rozhlase Region kratičký, ale každodenní pořad a je to už snad třítisící
pokračování na téma „bejvávalo“ .
Jaké možnosti vám otevřelo vaše působení
v rozhlase a jak byste nejlépe představil svůj pořad našim čtenářům?
Ten pořad se tak
jmenuje – „Bejvávalo“. A jsou to staré zvyky, obyčeje, pověry, tradiční
činnosti našich předků, jejich práce, protože skoro nic jiného neznali, vzory,
patroni, svatí., staročeské pranostiky, rčení, lidová moudrost, léčitelství,
bylinkaření, kuchyně, zkrátka život v časech, které se už nevrátí. Jde o doby,
kdy nebylo nad selský rozum a slovo chlapa platilo nad zákon. Tu dobu mě baví
poznávat i si ji na vrub toho zatraceného dneška tak trochu idealizovat –
chodím po vetešnictvích, lezu po půdách a hledám knížky a staré noviny.
Jaké aktivity nejčastěji a
nejraději propojujete?
Co lze propojit,
má být propojeno! U nás se schází spousta velezajímavých informací na jednom
místě. A jejich prolínání bývá užitečné. Kdysi jsme propojili vše, co šlo
vytěžit z našeho festivalu Pelhřimov – město rekordů se vznikem první expozice
Muzea rekordů a kuriozit. Na to se začali nabalovat další rekordmani a mistři
svých oborů, JEDNIČKY v řadě oblastí lidského konání. To dalo vzniknout České
knize rekordů, ale také druhé expozici muzea – Zlatým českým ručičkám. Nyní
bychom jejich nabídky rádi přetavili v putovní výstavy rekordů po celé České
republice. Ale obraťme list v onom propojování: svůj zájem o historii také rád
spojuji s našimi dětskými tábory. Zkrátka jednu věc je škoda využít jen
jednostranně či jednorázově.
Potvrdilo se vám
v pracovním životě, že účel světí prostředky?
To pravidlo asi
platí, ale spíš to vidím obráceně. Chce se mi věřit, že když člověk něco pro
jiné dělá nezištně, určitě se to v dobrém vrátí. Nebo už je tak zle, že to není
pravda?
Myslíte, že lidská vynalézavost má nějaké hranice?
V jakém směru vás překvapuje, kam jsou lidé ochotni zajít pro svůj úspěch
a věhlas?
Je to případ od
případu. Lidi jsou ochotni v mnoha případech investovat obrovské množství času,
ale nemyslím si – alespoň u rekordmanů, že jde v první řadě o dosažení věhlasu,
úspěchu. Těmhle lidem jde povětšinou o to jediné: dokázat, že to jde. Pan Tomáš
Korda věnoval vytvoření svých 90 exponátů ze sirek, které jsou vystaveny u nás
v Pelhřimově, neuvěřitelných 63 310 hodin čistého času práce. To je 7 let
a 2 měsíce, pokud by to bylo 24 hodin denně! Slepil kytary, na které lze hrát,
repliky skutečně existujících váz a dalších historických předmětů. Nikde jinde
na světě není nic podobného k vidění. I proto se ona expozice jmenuje Zlaté české ručičky.
Řekl byste, že dosažení různých rekordů má
co do činění s uspokojením vlastního ega? V jakých disciplínách to
vnímáte obzvláště?
Zcela jistě –
myslím v tom nejlepším slova smyslu. Každý z nás má totiž touhu být v něčem „nej“!
Je to lidská přirozenost: vyniknout, upoutat pozornost, být hrdinou, strhnout
ostatní, udělat něco, nad čím okolí uznale pokývá hlavou, pochválí…
Nicméně mnozí –
neznajíce starou pravdu, která říká, že lepší je malý čin nežli velká nečinnost
– se neodvážili. Naše Česká kniha rekordů ale přináší svědectví o těch, kteří
onu pravdu ctí a odvážili se, o těch, kteří svému rekordnímu zápisu věnovali nemalé úsilí. Někdy to byly
hodiny, dny, někdy roky a někdy téměř celý život. Myslím, že vlastní ego bylo nejvíce uspokojeno v těch
případech, když se rekordní snažení týkalo například řemeslníků, výtvarníků,
kterým je zápis do České knihy rekordů onou pomyslnou třešničkou na dortu
jejich činnosti. Mám na mysli třeba pana Halouzku, který celý život vyřezává
obří sochy z jednoho kusu dřeva a zcela jistě jej potěšilo, když byl do České
knihy rekordů zapsán jeho unikátní betlém s 250 postavami v životní velikosti, co
figura, to jeden strom! Zkrátka, kdo něco umí, může svým rekordem o sobě dát vědět.
A na druhé straně: rekordmanství je cesta z bezejmennosti.
Na jaké mety hodláte dosáhnout vy sám ve
svém profesním životě? Dokázal jste si to vždy předem stanovit, nebo spíše
plujete a necháváte svoji kariéru příležitostem?
Spíš než metu mám
takové přání: jednoho dne předat dál naši Agenturu Dobrý den, která vzešla z
nuly a na jejímž začátku jsme stáli před rozhodnutím, zda se vydat po cestě,
kterou ještě nikdo nešel. Předat ji tak, aby fenomén České knihy rekordů a Pelhřimova
jako města rekordů fungoval spolehlivě dál.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz
Vytvořeno ve
spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz
a Agenturou Dobrý
den www.dobryden.cz
Korektura textu: Květa Strnadová
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
