„Na rozdíl
od většiny hudebních nástrojů při učení na skotské dudy žák nezačíná okamžitě
hrát na samotný nástroj.“ Václav Rout

Neslyšet
zvuk dud, takový život si Václav Rout vůbec neumí představit. Hudebník, který
je příkladem toho, že vše se má dělat na plno a srdcem, je majitelem
fantastického hudebního nástroje, jakým jsou pravé skotské dudy. A neodmyslitelně
i skotského kroje. Dnes už se pyšní sbírkou šedesáti kousků! Pozoruhodný
hudební nástroj, jímž dudy jsou, stojí za povšimnutí z mnoha důvodů, o
nichž se od Václava Routa dozvíte v našem rozhovoru. Na co ale rozhodně
nezapomeňte, jsou špunty do uší. Ne že by se to nedalo poslouchat – se zvukem
dud to není jen tak ledajaká věc! V areálu pražské restaurace Žofín
Garden, kde nám při focení Václav zahrál, o tom už také vědí své.

Ohlížet se za historií hudebního nástroje, jako
jsou dudy, v ČR, kolik toho najdeme? 

Záleží,
hledáme-li historii dud v ČR obecně, či pouze skotských dud. Pokud obecně,
tak se dostaneme až do vrcholného středověku, případně raného novověku – vždyť
například hlavní postavou na Zpívající fontáně před letohrádkem Belveder
v Praze je postava dudáka, nehledě na zobrazení dudáků v mnoha
středověkých kancionálech. V případě skotských dud je historie podstatně
mladší. Odhlédneme-li od návštěv skotských dudáků na některých festivalech
v ČR ve druhé polovině 20. století či účasti skotské vojenské dudácké
kapely během oslav konce války v roce 1945 v Plzni, se historie
skotských dudáků začala v ČR psát v lednu 1999, kdy se sešli první
zájemci o hru na tento nástroj s historicky prvním učitelem, Williamem
„Chipem“ Doehringem III. z amerického Baltimore. Ti dali základ všem
současným českým skotským dudákům.

Za dudami jste razil cestu do Skotska. Jako
někdo, když chce být námořníkem, jede do Hamburku a za módou zase do Paříže?  

Moje
první setkání se skotskými dudami bylo před cca 40 lety, kdy jsem zaslechl zvuk
skotských dud a doslova se do něj zamiloval. Nicméně mi trvalo dalších více než
20 let, než jsem v roce 1998 potkal pana
Doehringa, který mne začal učit na skotské dudy. Patřil jsem mezi jeho první
žáky, které v Praze začal v lednu 1999 učit. Později mi ukázal cestu
do Skotska, do jedné ze dvou nejprestižnějších dudáckých škol na světě,
The National Piping Centre, kterou jsem několik let navštěvoval. No a poté jsem
přešel na druhou z těchto škol, College of Piping v Glasgow, kam do
dnešní doby dojíždím a snažím se zdokonalit ve svém „dudání“.

Čím
byste řekl, že dokážou dudy předčít všechny ostatní nástroje? Nebo snad nějaký
z nějakého důvodu nepředčí? 

Zvukem.
Je to tak dominantní a tak podmanivý zvuk, že jsem mu okamžitě na první poslech
podlehl.

Předpokládají se nějaké specifické fyzické
dispozice u hráčů na dudy? 

Spíše
než fyzické jde o ty psychické. Je totiž potřeba velké trpělivosti. Na rozdíl
od většiny hudebních nástrojů při učení na skotské dudy žák nezačíná okamžitě
hrát na samotný nástroj, ale po dobu asi jednoho roku hraje na tzv. practice
chanter (cvičnou předničku), což je cvičná „píšťala“, na níž se učí jednotlivé
prstoklady a základní ozdoby. Teprve poté, co tyto základní nácviky zvládne, přichází
samotný nástroj. A zde se opět učí jej správně rozfoukat, udržet tlak a stejnou
výšku tónu. To trvá další jeden až dva roky. Teprve poté je schopen zahrát
relativně poslouchatelnou základní melodii.

Jak dlouho trvá, než se nástroj naladí a
jsou v tomto směru vůči nástroji potřeba brát zvláštní ohledy? 

Nástroj je
velmi citlivý vůči změně teploty a vlhkosti. Proto je potřeba pro správné naladění
nástroje strávit dlouhý čas jeho rozehráním a správným natemperováním. Takže
jedná-li se například o nahrávání či koncert, ladění může trvat i jednu hodinu.

Mám správný dojem, že co dudy, to originál? 

Ne tak
docela. Vezmou-li se nástroje z té nejzákladnější kategorie, vyrábějí se
strojově. Pouze nástroje ve vyšších kategoriích jsou vyráběny individuálně.
Samozřejmě záleží i na výrobci. Zatímco jedni jsou kvalitními „sestavovateli“
jednotlivých komponentů, druzí pečlivě vyrábějí jednotlivé komponenty pro daný
nástroj samostatně. Samozřejmě se to projeví i na ceně. A tak u jedněch výrobců
se cena základního nástroje pohybuje kolem 800 liber, zatímco u jiného začíná
až na 1000 librách. Rozdíl je bez debat i v kvalitě.

Která část hudebního nástroje se nejhůře
vyrábí či shání, vyžaduje zvláštní péči při výrobě? 

Odhlédneme-li
od plátku, který je velmi náchylný na vše, nejdůležitější částí dud je asi
přednička, to je „píšťala“, která tvoří melodii. Vyrábí se jednak z plastu,
jednak ze dřeva. Záleží, pro jaký účel je určena. Plastové najdou uplatnění
spíše v dudáckých souborech (mají konstantní a ostřejší zvuk a podstatně
lépe se ladí), zatímco dřevěné jsou určeny spíše pro sólové hraní (jejich zvuk
je jemnější, vyrovnanější).

Vaše dudy jsou dělané na zakázku, jak jsem
se od vás dozvěděla. U koho si dudák může nechat svůj nástroj vyrobit a jak
dlouho to trvá?  

Moje
dudy vyrobila společnost David Naill and Co., kterou v České republice
zastupuji. Nejdříve jsem si od nich nechal vyrobit dudy na zakázku a poté, co
jsem s nimi i s celkovým servisem byl několik let naprosto spokojen,
domluvili jsme se na spolupráci. Moje dudy jsou vyrobeny z velmi
kvalitního blackwoodu z Tanzanie – dřevo na výrobu
skotských dud se dnes bohužel z velké většiny dováží z Mozambiku a
jen pro ty nejkvalitnější se používá dřevo z Tanzanie – a jejich ozdoby a
spoje jsou ze stříbra. V dnešní době výroba dud na zakázku trvá dle
výzdoby až jeden rok.

Co předchází výrobě nástroje a jaký je sám
průběh? 

To je
individuální. V každém případě to je dlouhá komunikace s výrobcem o
preferencích, o požadavcích a samozřejmě o možnostech.

Kolik
dudáků najednou jste nejvíc slyšel hrát a při jaké příležitosti?

Nejvíce dudáků jsem slyšel hrát, když jsem se zúčastnil v roce
2004 setkání dudáků v Edinburghu. Tam nás v jeden jediný okamžik
hrálo jednu stejnou skladbu téměř deset tisíc.

Pořádají
se nějaké dudácké soutěže? Čím jsou specifické?

Dudácké soutěže se pořádají jednak individuální, jednak jako soutěže
dudáckých souborů. U dudáckých souborů je největším úspěchem umístění na
mistrovství světa dudáckých skupin, které probíhá každý rok počátkem srpna
v Glasgow. U jednotlivců to je pak vítězství v jedné
z nejprestižnějších soutěží, ať už je to Northern Meeting či Argyllshire
Gathering.

Jak
nejdéle lze na dudy hrát, co je fyzicky možné?

To je velmi individuální. Záleží na predispozicích jednotlivého hráče,
na jeho zkušenostech, vyhranosti, seřízení dud, tvrdosti plátku a tak dále.

Narážíte
u veřejnosti i na nějaké mýty o dudách, které se snažíte vyvrátit?

Obecně lidé nerozlišují české a skotské dudy. A přitom jsou to dva
naprosto odlišné hudební nástroje, asi jako křídlovka a klarinet.

Dudy
nejsou zrovna nejtišší nástroj. Jaká je jejich hlasitost?

Udává se 100 až 120 dB. Jen pro porovnání: saxofon ze 40 cm – 90 dB,
hlasitý výkřik – asi 130 dB (práh bolesti). Je to jeden z nejhlasitějších
akustických nástrojů na světě, který je ve volné krajině slyšet až na 5 km
daleko.

Ze
zkušenosti varujete posluchače, než spustíte muziku, co je čeká. I přesto jsou
překvapení?

Každého dopředu informuji, o jak hlasitý nástroj se jedná. Přesto jsou
při prvních tónech všichni překvapeni a někteří i zděšeni. Proto na některé
koncerty v historických interiérech (například na Staré purkrabství na
Vyšehradě) nosím pro diváky klasické ucpávky. Zde se totiž zvuk ještě zesiluje
a dosahuje velmi vysoké intenzity, která by jim již nemusela být příjemná. A
ucpávky tento zvuk zjemní.

S jakými
jinými hudebními nástroji společně podle vás dudy nejlépe zní?

Bubny, žestě, elektrická kytara.

Jsou
dudy součástí nějakého orchestru, nebo mohou být?

Dudy jsou součástí jednak tradičních dudáckých souborů (Pipes and
Drums – dudy a bubny), které jsou často rozšířeny o dechovou sekci (trubky,
pozouny a tak podobně). V dnešní době jsou i součástí mnoha rockových
skupin, kde se výborně doplňují s ostatními rockovými nástroji. A
samozřejmě není ani výjimkou, pokud skotské dudy doprovázejí klasický
symfonický orchestr.

Jaký
druh písní se na dudy obvykle hraje a jaké písně se naopak nedají na dudy vůbec
hrát?

Nejběžnější jsou samozřejmě tradiční skotské dudácké skladby, ale
nejsou výjimkou ani skladby z naprosto jiného okruhu jako například We Will Rock You od Queen, Smoke on the Water od Deep Purple či Thunderstruck od ACDS nebo Largo od Antonína Dvořáka. Na druhou
stranu je hodně skladeb, které na skotské dudy vzhledem k jejich ladění
nelze zahrát.

Když
nadhodíte, že zahrajete na přání, co obvykle lidé chtějí slyšet?

Amazing
Grace, Scotland the Brave, Auld Lang Syne.

Skladnost
tohoto hudebního nástroje je asi složitější. Do jak velkého kufru jste schopen
dudy složit?

Pokud je složím na „prvočinitele“, vejdou se do relativně malého
kufru, nicméně se běžně skládají do kufrů o velikosti houslového pouzdra.

Když
s dudami cestujete letadlem, smíte si je vzít na palubu letadla?
Vyžadujete to z nějakého důvodu?

Při cestě letadlem bych nástroj nikdy nenechal přepravovat
v zavazadlovém prostoru, protože vím, jak s kufry na letištích
nakládají. A nerad bych v cílové stanici dostal do rukou kufr
s hromádkou třísek zapíchaných do koženého měchu a s kousky zmuchlaného
stříbra.

Jak neobvyklé
potíže na letišti řešíte a co stačí na vaši obhajobu?

Musím samozřejmě počítat s pečlivou kontrolou, protože při průchodu
rentgenem se rozložené dudy jeví jako směs velmi podezřelých trubek. A tak
velmi často dudy vybaluji a někdy na ně musím i zadout, abych dokázal, že se
skutečně jedná o hudební nástroj a nikoliv o zbraň. Že je to pro všechny okolo
doslova haló, nemusím připomínat.

Může se
stát, že pokud se na dudy déle nehraje, odrazí se to na nich nějakým způsobem
negativně?

Nevybavuji si.

Jaké
pocity transformujete skrze hraní? Čím je pro vás tato hudba, zvuk?

Asi jako každý hudebník – radost, smutek, pohodu, napětí a tak dále.
Pro mě je zvuk dud doslova závislostí, obsesí. Neslyším-li delší dobu zvuk dud,
jsem lehce nervózní a mám pocit určité prázdnoty.

Jak se
může člověk s  folklorem, jaký máme my u nás v ČR, začlenit do toho,
jaký mají Skotové? Jak vlastně přijímají tuto snahu od lidí z ciziny?

Vzhledem k tomu, že skotské dudy jsou rozšířeny prakticky po
celém světě, pro Skoty to je běžné, že na ně hrají cizinci. A osobně si myslím,
že hudba je univerzální jazyk, hudební esperanto, které má samozřejmě svá
krajová specifika, ale přesto je obecně každému hudebníkovi srozumitelné.

Kdy jste
začal chtít svůj vlastní skotský kroj? Říkám dobře kroj?

Ano, je to kroj. Toužil jsem po něm prakticky od počátku. Ale vzhledem
k jeho ceně mi to přeci jenom chvilku trvalo. No a dnes mám kolem 60 kiltů
a k tomu odpovídající doplňky, nehledě na další skotské rekvizity včetně několikera
dud.

Tato
záležitost bude asi také poměrně časově a materiálově náročná, že? Řekněte mi o
některých specifikách či zajímavostech, co lidé z řad veřejnosti často nevědí?

Pravidelně cvičit, vzdělávat se a zjišťovat novinky. A samozřejmě co
nejčastěji jezdit do Skotska. Přeci jenom u zdroje je nejvíce informací.

Skotský folklór
je životní styl, nebo jen koníček?

Koníček. Stále jsem Čech, který má rád Skotsko, nikoliv český Skot.

Děkuji
za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Odhodlaný člověk většinou na rizika až tak moc nehledí.“ Jaroslav Svěcený

Za profesionální
znalostí nejen umění hrát na mistrovské housle, ale perfektně ovládat jejich
specifika a historii vede nelehká cesta. Umění hry a soudního znalectví
smyčcových hudebních nástrojů, tomu zasvětil svůj profesionální život houslový virtuos
Jaroslav Svěcený. Klasická hudba je velmi nadčasová. Své úspěchy slaví celá
staletí a stojí za to poznat její kouzlo. Jak začít? Jaké zajímavosti můžete
okolo tohoto žánru poznat? O tom v rozhovoru s Jaroslavem Svěceným,
pro kterého je láska k vážné hudbě denním chlebem, který jak sám říká,
přináší stále tolik nových příchutí, že se nikdy nemůže zajíst.

Je pozoruhodné, že
tak famózní umělec je současně také organizačně a manažersky nadaný člověk. To
nebývá obvyklé, zvláště když tyto předměty nepatří k těm, které se
v době jeho studií určitě nevyučovaly na AMU. Jak se tedy vyvíjel váš bezpochyby
důležitý um na hudebních luzích a hájích?

Po absolutoriu na AMU jsem o pořádání festivalů, prestižních
koncertů či vydávání LP desek a poté cédéček či DVD neměl ani potuchy. Chtěl
jsem však hrát, vytvářet zajímavé koncertní či nahrávací projekty, prezentovat
tzv. vážnou hudbu trochu odlišněji, než bylo do té doby obvyklé, a zároveň jsem
si uvědomoval, že se tím vším musím uživit. Logicky tak vyvstávaly otázky,
které jsem si musel umět zodpovídat. V této době jsem však již věděl, že muziku
absolutně zbožňuju, chci jít vlastní cestou a ne do orchestru či učit, což byla
tehdy solidní finanční jistota.

Podíleli se na
budování vaší umělecké nezávislosti rodiče? Pomohli vám vytvořit si zázemí?

Pocházím z rodiny, která žila velmi skromně, nikdy nic
neměla snadno, ale všeho dosahovala velkou pracovitostí. V začátcích mně
v rámci svých možností pomohli rodiče a také můj děda, který byl kapelník
a houslista, na svoji dobu neuvěřitelně houževnatý a podnikavý člověk, jehož
geny určitě přeskočily i na mou maličkost. (smích)
Později, od dob studií jsem si už vše budoval sám, a proto dodnes přikládám
každému úspěšnému kroku i mnohem větší váhu a nesmírně si vážím každého
člověka, který mi byl a je ochotný pomoci.

Co vás přimělo
k tomu, že jste se v 90. letech rozhodl založit vlastní vydavatelství?
Není přeci jen lepší nechat to na manažerech, kteří se specializují přímo na
tohle?

Odpovím oklikou: chcete slyšet moji ideální představu
houslového sólisty, když jsem končil studia na vysoké škole? Pět šest hodin denně
cvičit na housle, poté vymýšlet projekty a jejich obsah probrat s těmi, kteří
se na jejich realizaci specializují, a nechat je to vše zařídit. Já jsem chtěl
opravdu  „jen“ hrát a v některých
věcech napomáhat a spolupracovat s dalšími subjekty. Dnes už vím, že to
byla představa vskutku naivní. Zažíval jsem, jak vydavatelství vydá desku, nestará
se o její propagaci a alespoň solidní distribuci, na prezentaci přišlo pár novinářů,
které zajímalo spíše pohoštění než projekt jako takový. Poté vyšlo pár nic
neříkajících či rádoby odborných článečků v minoritních novinách a malé „blábůlky“
ve čtenějších, ale pro hudbu poněkud nevhodných periodikách, takže o novém CD se
nedověděl právě ten, kdo by si ho třeba rád koupil. Poté jsem si své nahrávky
za „interpretační“ ceny od vydavatelství sám odkupoval, šířil po koncertech,
abych později zjistil, že jsem byl majoritním prodejcem svých vlastních
nahrávek, které jsem samozřejmě dodával takřka na klíč za směšný honorář.

Takže jste se zřejmě zdravě
naštval, jak se říká… a?

V takových situacích jsem vždy nabyl dojmu, že si dokážu
a vlastně musím poradit i sám. Abyste rozuměla, nechtěl jsem se prosadit jako
vydavatel, ale jako umělec. Jsem například jediný český houslista, který
natočil CD u SONY Classical. Je to jedna ze tří největších světových značek. Zjistil
jsem však, že rozdíl mezi tím, když vydám album u někoho jiného, a když si ho
vydám pod vlastní značkou, je pouze v platbě přímých nákladů, jinak si
stejně většinu věcí zařizuji sám.

Když jste se pustil i
na dráhu vydavatele, nabíral jste zkušenosti formou „pokus – omyl“, nebo jste
se s někým poradil, než jste udělal závažnější kroky?

Na počátku 90. let byla mnou zvolená cesta v naší
branži takřka neprošlapaná. Vymýšlel jsem a realizoval vlastní projekty – klasické
i multižánrové. Vnitřně jsem cítil, že když se vymaním z formy,
v jaké byla klasická hudba vnímána, mohu uspět. Na druhou stranu jsem si
ovšem uvědomoval, že v tomto u nás velmi konzervativním a poněkud
zapouzdřeném žánru jdu na tenký led. O správnosti mého počínání mě ale přesvědčila
spolupráce s alternativní hudební formací Jablkoň, naše první společné CD dostalo v roce 1991 Cenu
hudební kritiky. Dosáhli jsme toho jen díky tomu, že jsme udělali a vydali
nahrávku s ryze původní tvorbou, do které nám nikdo nemluvil. Bavilo mě
nesmírně realizovat vše od A až po Z.

Uvědomoval jste si
poměr rizika?

Kdyby mi někdo řekl, do jak obrovského rizika jdu, nikdy
bych do toho nešel… Moje přesvědčení bylo naštěstí natolik silné, že ačkoliv
jsem nějaký poměr rizika cítil, nebyl ten pocit takový, aby mi bránil
v dotahování věcí do zdárného konce. Odhodlaný člověk většinou na rizika
až tak moc nehledí. (smích)

Řekla bych, že tento
způsob, přístup, jde ruku v ruce s tím, že se současně selektují
lidé, se kterými vzniká další spolupráce. Je to tak?

Naprosto souhlasím. Dnes už se mi lépe daří rozlišit nejen
situaci, ale i lidi. Hezkých pár let mi to ale trvalo! Zorientovat se
v malém českém papíňáčku, ve kterém se navzájem „škvaří“ lidé, kteří jsou „okořeněni“
malou českou závistí, to chce opravdu pořádný „psychorentgen“! (smích)

Máte nějakou
konkrétní představu o tom, jak má vypadat ideální manažer hudebníka?

Na to žádný univerzální návod není. Z vlastní
zkušenosti vím, že musí fungovat vzájemná chemie. Není potřeba, aby manažer byl
stoprocentně znalý žánru, kterým se živím. Moje manažerka z toho měla
obavy, ale pak pochopila, že primární je být vnímavá k tomu, jak si
představuji, že mi bude fungovat koordinace pracovních, soukromých a
společenských příležitostí. Pochopit mé představy, jaká mám očekávání, způsob
komunikace, mít spolu vzájemnou důvěru. S Lenkou Marianne Kratochvílovou
spolupracuji již více než pět let a vše svědčí o tom, že to funguje.

Platí u vás měřítko
v tom, jak přísný jste na sebe, tak stejně na ostatní?

Lidi, se kterými spolupracuji, nikdy k ničemu nenutím.
Udávám směr, a pokud se jím rozhodnou jít se mnou, tak si vždy přeji, aby
pochopili, že má rozhodnutí jsou opodstatněná, a pokud se v něčem necítí
dobře, nejlepší způsob, jak situaci změnit, je mluvit o tom. „Nekomunikace je
začátek napnelizmu,“ říkával jeden můj o generaci starší kamarád.

Když mluvíte o změně,
existuje nějaký osvědčený způsob, jak udělat něco pro to, aby se změnil přístup
lidí ke klasické hudbě? Mám na mysli přístup těch lidí, kteří zatím neobjevili
kouzlo tohoto žánru.

Za nadčasově fenomenální úspěch považuji uvedení do kin
filmu Amadeus. Miloš Forman geniálně
dokázal ovlivnit diváka Mozartovou hudbou do té míry, že seděl v kině do
posledního textu závěrečných titulků a poslouchal volnou větu z klavírního
koncertu. Druhý den šel a chtěl onu hudbu z filmu Amadeus zakoupit. Lidé všech generací si tehdy „strkali“ Mozarta do
walkmanů!!! Kromě geniálního Leonarda Bernsteina a jeho televizních „výchovných“
koncertů se za mého života nikomu jinému nepodařilo takhle masově získat nové
posluchače klasické hudby. Toto hudebně vzdělávací PR považuji za nejsilnější,
jaké jsem kdy zažil.

Jaké jste vy objevil
způsoby, které přimějí nové posluchače objevit kouzlo klasické hudby?

Popularizovat klasickou hudbu není úplně snadné, protože je v povědomí
řady lidí považována za žánr pro minoritní část posluchačů. Jsem celoživotně přesvědčený
o tom, že klasika osloví daleko širší okruh lidí, ale podstatné je, jak se tato
hudba prezentuje. Je to geniální muzika prověřená staletími. Dnes volím
způsoby, které vnáší svěžího ducha do formy, jakou může posluchač hudbu vnímat.
Jedním ze způsobů je projekt Vivaldianno, kde dochází k propojení
akustické a elektronické hudby. Zrealizovali jsme ho s Michalem Dvořákem.
Vyšly už dva kompaktní disky – Vivaldianno MMVIII, Vivaldianno MMXII – a jedno
DVD. Projekt vznikal několik let, získal multiplatinovou desku a je jasným
příkladem toho, že v muzice může najít společnou řeč i klasik
s rockerem.

No rozhodně
nepopularizujete jen hudbu, ale také samotný hudební nástroj…

Mým celoživotním koníčkem a zároveň jakýmsi dlouhodobým
popularizačním nástrojem je určitě historie nádherných mistrovských houslí.
Toto hobby se postupně stalo součástí mé profesionální činnosti: realizuji
koncerty, kde představuji unikátní evropské housle čtyř století, natočil jsem
již šest CD s touto tematikou. V roce 2009 jsem v pražském Obecním
domě realizoval dvouměsíční výstavu Slavné
evropské housle a zároveň vydal stejnojmennou publikaci. Byl jsem také
jmenován soudním znalcem v oboru smyčcové hudební nástroje. I
prostřednictvím této mnohdy tajuplné houslařské historie mohu posluchačům
přiblížit kouzlo klasiky.

Z vlastní
zkušenosti vím, že hrajete nejen ve velkých sálech, ale také i pro celkem malé
publikum. Je to z nějakého zvláštního důvodu, že si udržujete koncerty
v malém klubu?

Pražský klub Violino v 1. pražském obvodu je zřejmě
jediným klubem klasické hudby v našem hlavním městě. Stírá se zde bariéra
mezi pódiem a publikem, a já mám tak možnost bezprostředního kontaktu s lidmi,
kteří se s tímto typem muziky chtějí seznámit prostřednictvím
nekonvenčních večerů. Koncertní pořady připravuji formou „face to face“,
všechny také zároveň moderuji. Seznámil jsem se zde s řadou osobností,
které potom zvu do svého pořadu v rámci Nočního Mikrofóra, který se živě
vysílá na Dvojce Českého rozhlasu.

 V jakých prostorách či sálech hrajete nejraději?

Kromě nádherných sálů typu Rudolfina či Smetanovy síně jsou
to určitě sakrální a historické prostory. Energie a zároveň patina času těchto
míst dává muzice jakousi přidanou hodnotu a publiku nabízí nesrovnatelně hlubší
zážitek v porovnání s některými bezobsažnými stavbami posledních
desetiletí.

Mluvili jsme o tom,
jak oslovit širokou veřejnost. Zajímalo by mě, jakým výběrem ideálně oslovit
nového posluchače klasické hudby? Čím jsou klasici specifičtí?

Pro začátek bych zvolil baroko. Vivaldi, to je jakási
barokní pop-music, ovšem naprosto geniální ve všech směrech. On žil
v době, kdy se nikdo nebál napsat fantastické melodie. K tomu bych přidal
jeho současníky: Arcangela Corelliho a Giuseppe Tartiniho a plynule bych přešel
k Johannu Sebastianu Bachovi, který dnes inspiruje muzikanty snad všech
žánrů. Přes Mozarta a Beethovena bych pokračoval dál a dál… Naprostou hudební
sebevraždou by bylo začít třeba Janáčkem! K jeho genialitě je potřeba se pomalu
„proposlouchat“ právě přes muziku jeho výše zmíněných předchůdců. Byli to také
lidé z masa a kostí, nikoli sádrové bysty. Často jsou jména slavných
hudebníků opředena různými historkami.

Potěší mě, když nám
nějakou historkou o hudebních skladatelích přispějete do našeho rozhovoru!

Například Paganini byl démonicky nadaný svojí virtuozitou. Píší
se o něm všelijaké fámy, ale otázkou je, co je na nich pravdy… Jako třeba, že
přišel na pódium, díval se do publika a ukrutně se soustředil… ale on prý přitom
počítal lidi, aby ho pořadatel neošidil na honoráři. (smích) Když dnes čtu barvité životopisy slavných skladatelů a
interpretů, vše dělím dvěma. Každý si něco přidá a z pravdy kolikrát
nezůstane ani zlomek.

Když jsem měla
možnost sledovat, jak v klubu Violino prezentujete housle, které měly od
čtyř měsíců do čtyř set let, překvapilo mě, že necháte lidi na ně sahat…

To mohou jen ve Violinu, kde jsem přímo u vystavených houslí.
Ve velkém sále s odděleným vyšším pódiem taková možnost není.

Co může tomuto
hudebnímu nástroji fakticky ublížit, třeba při transportu nebo skladování?

Housle mají úžasnou životnost. Pokud se rozklíží, zase se
zaklíží, žádný problém. Restaurátoři si dokážou s houslemi perfektně
poradit. Může jim však výrazně uškodit červotoč, pokud někde leží a nehraje se
na ně… Může jim uškodit extrémní teplotní rozdíl, ale jinak, zachází-li se
s nimi slušně, umělecké housle vydrží staletí. Extrémní sucho či vlhko
není také ideální, ale jak jsem řekl – housle, pokud je s nimi dobře zacházeno,
vydrží celá staletí. Nedávno jsem hrál na nádherné „mistráky“ bratří Amatiů z roku
1590 a rozhodně nevypadaly, že by měly ukončit svoji aktivní koncertní činnost.

Existuje nějaká banka
houslí?

Existují nadace, které nástroje soukromých vlastníků
opatrují, a případně zapůjčují výkonným umělcům. Fotografie a popisy nástrojů
vycházejí v odborných publikacích či encyklopediích. Řada těch nejhezčích
kusů je v soukromých sbírkách či muzeích po celém světě. Já se u nás
snažím také oslovovat investory, aby zakoupili kvalitní smyčcové nástroje, neboť
prvotřídní housle jsou také výbornou investicí. Řada smyčcových mistrovských
nástrojů byla totiž od nás v minulosti, často nelegálně, vyvezena. Na čemž
se bohužel podíleli i některé národem opěvované osobnosti české kultury.

Jak často se
setkáváte s pokusem vytvořit falzifikát mistrovských houslí?

Velmi často. V 18. či 19. století vznikaly dobové
falzifikáty, protože již tehdy měly například originály špičkových italských či
francouzských houslí a smyčců obrovskou cenu. Housle jsou hodnotnou, ale ne
tolik propagovanou investicí jako třeba malířská díla, ale již tehdy existovala
řada lidí, kteří si jejich hodnoty byli velmi dobře vědomi.

Kdo patří mezi
současné mistry, od kterých dokonce housle máte, toužíte mít či jste na ně
minimálně hrál?

Rád hrávám na housle rodu Pilařů, Špidlenů, v poslední době
hodně fandím mladým českým houslařům, například Davidu Pötzlovi nebo Daliboru
Bzirskému. I v sousedním Německu se rodí talenty, třeba Jan Bacher staví
skvěle znějící housle.

Dokážete coby soudní
znalec rozpoznat housle okamžitě, třeba podle fotografie, nebo potřebujete
nějakou delší dobu a fyzicky housle vidět?

Každé housle, bavíme-li se o mistrovských instrumentech,
jsou unikátní a mají svoje individuální znaky. Nejsem vševědoucí, ale dnes už o
smyčcových nástrojích vím poměrně dost, takže většinou poznám a zařadím housle
tam, kam patří. A pokud si nejsem zcela jist, radím se především se
zahraničními odborníky. Pro přesné určení původu a pravosti nástroje musím
housle fyzicky vidět.

Existuje nějaký
manuál či učebnice, nápověda, která bude natolik srozumitelná, aby se lidé
dokázali sami v nástrojích, dejme tomu alespoň obstojně, uspokojivě
orientovat?

Základní a srozumitelné informace najdete nejen v mé
česko-anglické publikaci Slavné evropské
housle, ale v minulém století byly vydány velké encyklopedie Karla
Jalovce či kniha Vladimíra Pilaře a Františka Šrámka Umění houslařů.

Jakými otázkami jste
se například zabýval na svých cestách do zahraničí, kde jste vystupoval?

Vedle standardních vyspělých zemí západní Evropy či
Spojených států amerických a Kanady jsem hrál na Filipínách, v Indonésii, Indii,
Pákistánu, Libanonu, Saúdské Arábii, Sýrii, Jordánsku (i před Skalním chrámem
v Petře), Alžírsku, Libyi, Maroku… Jako hudebník jsem zde rychle navázal
přátelské kontakty, protože mé housle působily jako esperanto. Je mi smutno, když
vidím doutnat či hořet velké konflikty v Sýrii či Libyi. Ta jiskra teď
může přeskočit kamkoli… Já miluju starořímské památky – v Alžírsku mají Tipázu,
v Libyi Leptis Magnu a Sabratu, v Jordánsku Jerash atd. Rád bych tam jel opět
koncertovat. Učím se rozumět jednotlivým zemím, vnímat detaily jejich života, je
to hodně složité, ale pro dnešní soužití států a národů zásadní.

Měl jste někdy
potřebu nacházet sám sebe, jít tzv. do nitra?

Spíše jsem vždy měl zájem pozorovat lidi okolo mně, než se
zabývat sám sebou. Díval jsem se na lidi jako na encyklopedii povah a zjistil
jsem, že mi to je užitečné a nacházím si mezi těmi lidmi své místo. Tento můj
předpoklad se mi osvědčil, když jsem se v patnácti letech stěhoval
z mého rodného Hradce Králové do hlavního města na internát, mezi různě
zaměřené studenty, různé sociální vrstvy. Tady se někde začala formovat má
vlastní individualita.

Našel jste i nějakou
formu, jakou oslovujete či komunikujete v hudební oblasti s malými
dětmi?

Každý rok dělám několik speciálních koncertů pro žáky a
studenty základních a středních škol. Připravit pro ně takový koncert znamená, že
se musíte absolutně vyvarovat „hluchých“ míst. Program musí mít spád, hudební
ukázky i mluvené slovo musí jít v krátkém časovém sledu. Po každém takovém
koncertě jsem unavený, jako bych hrál tři dvouhodinové recitály najednou. (smích) Mou odměnou však je, když vidím,
že řada těchto mladých lidí se potom objevuje na mých večerních koncertech se
svými rodiči. Ke každému koncertu pro děti či mladé posluchače přistupuji
s plným nasazením, protože mám v živé paměti tzv. výchovné koncerty,
kterých jsem se jako žák zúčastňoval. Některé nebyly špatné, ale řada
z nich svým hrůzostrašným obsahem mé vrstevníky od klasické hudby
definitivně odradila…

Ráda bych pohovořila
také o zcela novém, a troufám si říci, že úžasném, projektu. Propojení hudby a
mluveného slova Gala pro Gogola, do
kterého jste se pustil spolu s Janem Přeučilem. Co vás přimělo jít touto
cestou?

Inspirovala mě možnost aktivního pódiového propojení hudby a
slova. Vychází z Gogolových Bláznových
zápisků, jejichž obsah působí tak, jako by ta slova napsal včera. Hudba i
text se navzájem prolínají ve velké emotivní škále, je to částečně divadlo, částečně
koncert, ale určitě ne běžný literárně-hudební pořad, kde stojí oba žánry
takříkajíc pouze vedle sebe.

Přinesl vám tento
projekt kromě profesní seberealizace ještě něco jiného?

Setkání s herectvím a Panem hercem Janem Přeučilem. Herectví
nesmírně obdivuji, doslova hltám tento kumšt také v podání Vladimíra
Menšíka, Karla Högera, Radka Brzobohatého a dalších českých osobností tohoto
oboru.

Dokáže vás ještě
nějaký hudební tvůrce, hovoříme-li o nežijících skladatelích, něčím překvapit,
nebo máte pocit, že je dokonale znáte?

Odpovím otázkou : Víte, jak poznáte geniální hudbu
nežijícího skvělého skladatele? Hrajete ji celý život, stále v ní něco
úžasného nacházíte, takže se vám nikdy „nepřejí“, ani když ji na zájezdě
hrajete patnáctkrát za sebou!

Vám všem, co jste dočetli až sem, přeji jen to nejlepší!

Váš Jaroslav Svěcený

Děkuji za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz