„Já jsem schizofrenik. Mám ráda své koncerty, šansony, swing,
blues, miluju muzikály, kde se vyblbnu, zatančím si, procvičím si mluvené
slovo, zazpívám si.“
Hana Křížková pochází z jihočeských
Strakonic. Svůj vztah k muzice zdědila po rodičích. Tatínek dirigoval divadelní
orchestr, hrál na různé hudební nástroje a maminka krásně zpívala a v mládí
hrála ochotnické divadlo. Proto se i malá Hanka na sebe snažila upozornit
hereckými a pěveckými kreacemi. Jejím snem bylo stát se herečkou nebo
zpěvačkou. Takže nikoho nepřekvapilo, když ještě před maturitou začala zpívat
ve své první kapele, jazzrockové skupině Rotor v rodných Strakonicích, a v roce
1982 vstoupila na profesionální dráhu. Jak vypadaly přehrávky, proč je smutná z
Bratislavské lyry a co se jí vybaví, když se řekne „šňůra na Ukrajině“? To nám
Hanka prozradila v milém rozhovoru v krásném prostředí restaurace Campanulla.
Jaké je vyrůstat
v muzikantské rodině – tatínek byl dirigent a muzikant, maminka zase ochotničila…?
Byli jsme taková muzikální rodina, mám tři sourozence a
tatínek nás všechny vedl k hudbě. Všechny oslavy narozenin, svátků a Vánoc,
všechno jsme vždy prozpívali.
Váš vstup na profesionální dráhu je datován rokem 1982, proč zrovna
tento rok?
Od tohoto roku jsem začala zpívat v karlovarské skupině
Metronom. Předtím jsem se zúčastnila Mladé písně Jihlava, což byla tehdy taková
obdoba dnešní SuperStar. Získala jsem cenu za interpretaci a cenu diváků a tam si
mě všimli. První profesionální přehrávky jsem dělala v Plzni.
Jak vypadaly takové přehrávky?
Nebylo to ani tak o zpěvu, jako o tom, kdy se konal jaký který
sjezd a kdo byl kdy šéfem komunistické strany, a pak trochu hudební teorie.
Bylo to směšné a ponižující zároveň. Přehrávky se bohužel opakovaly každý rok.
Vaše angažmá je velmi
různorodé, dva roky jste spolupracovala s kapelou Příbramský Big Band,
poté hostovala u Petra Kotvadla, šest let spolupracovala s Karlem
Černochem, můžete zavzpomínat, co vám tato jednotlivá období dala nebo vzala?
No, nejdříve byl Metronom, což byl můj vstup do
profesionálního muzikanstkého světa. Na tuto dobu moc ráda vzpomínám. Byly to první
koncertní emoce, velká pódia a publikum. S Big Bandem jsem byla dva roky,
byl to swing a dirigent Pavel Eliáš. Tehdy u Big Bandu skončila Eva Olmerová a
já po ní převzala repertoár, americké evergreeny a české swingovky. Úžasné
„pecky“ od Kocába. Zkrátka swing miluji do dneška. A s Petrem Kotvaldem
jsme se dali dohromady, když odešel od Hanky Zagorové a chtěl se osamostatnit.
I u něj jsem zůstala další skoro dva roky. Odešla jsem, protože naše muzikální
cítění a žánry se přece jenom rozcházely, ale vzpomínám na toto období hrozně
ráda, máme s Petrem stejný styl humoru, oba dva milujeme legraci. Zůstali
jsme přátelé. A s Karlem Černochem to bylo šest pěkných let. Byli jsme
rovnocení partneři, jezdili jsme společný komponovaný pořad. Paráda. Pro mne
velká zkušenost a škola. Jsem za ni moc vděčná.
Po revoluci jste se dala na jazz?
To jsem se uklidila do pražských jazzových klubů. Začala
jsem spolupracovat s Martinem Kumžákem, se kterým zpívám stále, a dalšími
skvělými muzikanty. Ale abych řekla pravdu, moc mě to nenaplňovalo. I když jsem zpívala jazzové věci, vždy měly
text a já jsem ráda, když diváci vnímají nejen hudbu, ale i text. A právě ten
po dvou hodinách hraní už lidé opravdu nesledovali. Sice nás vnímali, plácali
nám, ale přišli si do klubu i poklábosit, popít, zkrátka se pobavit. A to mě
moc nebavilo.
Získala jste Bratislavskou lyru, cenu,
která se již neuděluje, ale která měla zvuk. Za co vám byla udělena?
Získala jsem stříbro v československé soutěži
Bratislavské lyry. Byla totiž ještě mezinárodní část, ale tam bohužel
postupoval jen ten první. Zpívala jsem Soukupovu a Vrbovu písničku Jablko
lásky. Popravdě si myslím, že naše písnička měla na vítězství, ale… Byla jiná
doba a jiné, neprofesionální tlaky. Získala jsem ale cenu diváků a novinářů, což pro
mě bylo to podstatné. Ale líto nám to bylo!
Za svůj život jste také hodně cestovala, kde všude jste měla možnost
vystupovat?
Cestovala jsem opravdu hodně. Pochopitelně hlavně po
Československu a před revolucí pouze po socialistikých státech. Ale po roce
1989 jsem byla i v Holandsku, Rakousku, Švýcarsku. Byla to dřina, ale bylo
to prima. Hrozně ráda vzpomínám na Holandsko, tady jsem s Big Bandem hrála
v kostelech. Bydlela jsem u úžasné rodiny architekta. Jeho manželka mě třeba
pozvala na projižďku. Vzala kolo, já se lekla, kam si sednu, a ona že na nosič. A skutečně jsme takhle jezdily po různých obchodech, květinářstvích. Paráda. U
nás tehdy ještě frčel karafiát a asparágus, tam milióny krásných květin, a ty vazby.
Byla to nádhera.
A co vaše pověstná návštěva Ruska?
Měli jsme na Ukrajině šestitýdenní šňůru s Petrem
Kotvaldem. Dodnes je to moje noční můra. I když diváci byli milí a spontánní a koncerty fakt skvělé, stejně jsou mé
vzpomínky hrozné. Dnes, když to vyprávím, se tomu směju, ale tenkrát… Už to
letadlo, kterým nás tam převezli, byl nějaký „geroj z druhé světové války“,
taková ta, jak se říká, andula, bála jsem se do toho sednout. Ubytování
katastrofa. Všechny večery jsem probrečela, bála jsem se zavřít oči, protože
všude lezli všelijací švábi a jiná havěť. Po nocích se tam stavěly paneláky, ale
jak! Dodnes to nechápu, taková fušeřina. Jak to vůbec mohlo držet po hromadě!
Čáry na silnicích byly malované od oka. Na začátku jsme se všichni utěšovali
tím, že se tam nějak propijeme až do odletu, ale ani to nám nevyšlo. Psal se
rok 1988 a
byla zrovna tvrdá prohibice.
A jaká byla samotná vystoupení?
Koncerty byly úžasné, obrovská divadla, obrovské sály,
tisíce lidí, super. Až na jeden koncert. To byla síla. Vystupovali jsme ve
velkém amfiteátru. Nebyly tam žádné židle, ani žádné lavice, nic. Později jsme
pochopili. Přivezli tam zraněné vojáky z Afganistánu, na vozíčcích,
dokonce i na postelích. Tolik bolesti, hrůza. Museli jsme se moc snažit,
abychom koncert zvládli.
Tak to raději obraťme
list. Mezi širokou veřejností jste asi nejvíce spojena s muzikálovou
scénou, kam jste vtrhla jako ohnivá nymfa v divácky velmi úspěšném
muzikálu Dracula. Co obnášela tato role?
Byl to krásný a velký muzikál, kde jsem odehrála 500
představení a strávila dva roky. A tím vlastně začalo mé účinkování
v muzikálech. Při práci na Draculovi jsem se seznámila s Danem Landou
a ten mě obsadil do Krysaře, kde napsal roli svérázné rybářky přímo pro mě. Pak
přišly Jeptišky, krásný crazzy muzikál, Hrabě Monte Christo, Bídníci, Mrazík a
Romeo a Julie – muzikály na ledě, Pomáda na Slovensku, Golem, Švejk, Baron
Prášil, Carmen a aktuální Vražda za oponou a Popelka – opět muzikál na ledě. Na
Draculu jsem ještě šla na oficiální konkurz, ale později už mě producenti nebo
režiséři oslovovali sami. A to je pro mne čest.
A odmítáte představení, které se vám nelíbí?
I to se bohužel stane. Pokud si myslím, že mi ta role
nesedne, z nějakého důvodu o ní nejsem přesvědčená, tak do toho nejdu.
Je pro vás podstatné,
kdo s vámi v muzikálu hraje, tedy herecké obsazení?
Spíše je to pro mne důležité, ale ovlivnit ho nemohu. Je
pochopitelné, že se mi s někým hraje lépe a s někým hůře.
Muzikál si vás od té
doby získal a přišly desítky rolí, do jakých rolí jste nejvíce obsazovaná?
No tak jak vidíte, nejsem rozhodně typ na milovnice nebo
naivky. Na to už nemám postavu. Hraju takové „herdekbaby“, většinou hamižné,
zlé, ale i komické. Hrála jsem mrtvou milenku Draculy, rybářku-špindíru,
bláznivou černošskou jeptišku, škodolibou paní hospodskou a další úplně šílený postavy. Ale našly se i pozitivní role.V Romeovi a Julii
jsem hrála chůvu, dobráka od kosti, vědmu nebo zapálenou producentku.
Které role vám osobně nejvíce sedí?
Nevím, jestli mi sedí – to doufám – ale ráda mám všechny.
Zatím mám tu možnost, že si své role můžu vybírat, nebo si postavu trochu
přizpůsobím.
Jak vzpomínáte na muzikály na ledě Mrazíka a Romea a Julii?
To byly excelentní věci, bruslili tam mistři světa a olympijští
vítězové, samí borci. Spojení sportu, muziky a herectví na vysoké úrovni plus
grandiózní výprava, to je opravdu strhující podívaná. Toto spojení vymyslel
režisér Jindřich Šimek. Úžasný nápad. Teď momentálně jezdíme s Popelkou.
Je to vlastně jeho třetí projekt na ledě a mám čest opět v něm účinkovat.
Tentokrát jako zlá macecha.
Musela jste projít nějakou průpravou, jak správně bruslit?
Já nebruslím. My herci a zpěváci hrajeme na takovém vlastně
jevišti, v jedné třetině ledové plochy.
Jsou některá představení, kde máte více kostýmů a musíte se převlékat?
Ve většině muzikálů jsem se musela často převlékat. To
k divadlu patří, ale někdy je na to opravdu málo času. Třeba 40 vteřin na
celý převlek i s parukou. A to je pak honička a nervy. A někdy mám na sobě najednou dva kostýmy. Jinak bych převlek nestihla.
Zažila jste dobu, kdy
diváci objevili muzikály, a proto byla jednotlivá představení pravidelně
vyprodávána a hrála se dlouhou dobu. Dnes už je tento boom pravděpodobně pryč,
ale přesto – myslíte si, že se stále tvoří dobré kousky, že může muzikálová
scéna ještě něčím překvapit?
Myslím si, že lidé chodí skoro stejně. Když má někdo rád
muziku, nebo rád chodí na muzikály, tak to dělá, ať je jakákoliv doba. Tenkrát bylo
jen pár scén, kde se hrál muzikál. Dnes už se muzikály hrají skoro všude, tudíž
i diváci se rozmělní. Jsou však představení, která jsou pravidelně vyprodaná.
Vaší srdeční
záležitostí je swing, šanson a blues. Se svými recitály jste často vystupovala
v Divadle Na Zábradlí, také se svým programem cestujete po republice,
děláte velké koncerty v divadle Hybernia. Co divákům nabízíte?
S devítičlennou kapelou, složenou ze špičkových
muzikantů pod vedením Martina Kumžáka, představuji divákům a posluchačům svůj
repertoár, a to trochu nevšedním způsobem. Chci se s diváky podělit nejen
o své písně, ale i o pohled na svět, na život, na muziku, na své kolegy. Jsem
ráda, když se lidé cítí při mých koncertech dobře.
Kdo vám píše texty k písničkám?
Tak na textaře mám štěstí. Dříve mi texty psal většinou
Pavel Cmíral, ale posledních asi šest let je to výhradně Rudolf Kubík, můj dlouholetý
kamarád, který mě velmi dobře zná, a proto mi dokáže napsat text na tělo.
O šansonu se říká, že
by ho měl zpívat ten, kdo už něco zažil a má posluchačům co sdělit, je
charakterizován náročným textem a sugestivní hereckou interpretací…
Já v životě už parkrát padla téměř na ústa, a proto si
myslím, že dozrál čas vyjádřit v písních nějaký pocit. Šansonové věci vždy
kladly důraz na text, interpert vyjadřuje nějaký příběh, názor, nesmí být
povrchní, jde přímo na tělo, až pod kůži, často až na dřeň. A to mi vyhovuje.
Kdo je vaším vzorem právě v této
hudební oblasti?
U nás jsou představitelkami šansonu nebo písní o životě
třeba Hana Hegerová, Radůza, Lenka Filipová, pár šansonků má v repertoáru
i Hanka Zagorová. Hana Hegerová mi dokonce křtila poslední desku.
Co vás víc baví – muzikály, nebo recitály?
Já jsem schizofrenik. Mám ráda své koncerty, šansony, swing,
blues, miluju muzikály, kde se vyblbnu, zatančím si, procvičím si mluvené
slovo, zazpívám si. Takže se to prolíná… Obojí je dřina, ale miluju to.
Jaký je rozdíl zpívat
v muzikálu a mít svůj vlastní koncert, když pominu pravděpodobně ten
finanční?
Zase až tak veliký ne. Snad v muzikálu se mohu skrýt za
roli, ale na koncertech jsem už jen já. Hana Křížková.
Mimo divadelní prkna jste se ale objevila i ve filmu, v seriálech…V
čem je to jiné?
Hrozně ráda vzpomínám na natáčení seriálu Ošklivka Katka,
kde jsem hrála jednu ze sekretářek. Skvělý tým lidí a legrace, kterou já tak
ráda. Na každé natáčení jsem se vyloženě těšila. Rozdíl mezi prací na muzikálu
a natáčením tohoto seriálu byl určitě v náročnosti. V tomto směru to
pro mě byla oddychovka, navíc jsem si vyzkoušela krátkodobou paměť.
V divadle musím mít nastudovanou roli a hraji ji pořád dokola, tady jsem
se učila repliky ze dne na den, pořád nové. A navíc to skutečně přinese
zviditelnění. Co si budeme říkat, televize je silnější médium než divadlo. Také
jsem hrála v Troškově Andělské tváři, Doktorovi od jezera hrochů a teď
dokonce budu v jednom díle nové Sanitky. Hraní mne moc baví.
Můžete o sobě říci, že v profesní oblasti máte zdravé sebevědomí?
To doufám. Alespoň se o to snažím a ve své práci jsem
poctivá.
Jste známá svojí
charitativní činností, v jednom rozhovoru jste prozradila, že jste
„prošvihla“ dobu na dítě a že to považujete za svoji největší hloupost. Je
tohle důvod, proč jste si vybrala za cíl své charity děti?
Ne, není to tento důvod. Byla jsem vychovaná k tomu,
abych pomáhala, když je potřeba. A tady potřeba je. A také si myslím, že je to samozřejmé – pomáhat.
Můžete přiblížit vaši pomoc?
Jsem patronkou občanského sdružení Sluneční paprsek, které
založil lékař Pavel Boček. Sdružení vzniklo na základě dlouholetých zkušeností
a nadšení lidí, kteří se zúčastňují ozdravných pobytů pro děti
s onkologickým či jiným závažným onemocněním a pro děti z dětských domovů. Jsem ráda, ze se mohu zapojit, že jim mohu
pomoci.Dále spolupracuji s diabetickým sdružením v Milevsku, školou
pro nevidomé děti na Loretánském náměstí, Českou unií neslyšících – SION,
Domovem seniorů na Zahradním městě a dalšími.
V České
republice existují stovky nadací směřujících do různých oblastí lidského
působení. Kdyby to nebyly právě děti, co byste podporovala jiného?
Zajímám se také o seniory, vystupuji v domovech
důchodců. Staří lidé na rozdíl od dětí už nemají tu šanci, že si je někdo
osvojí, najdou nový domov, že se jejich neduhy a nemoci vytratí. Bohužel.
Kde se ve vás vzala ta chuť pomáhat?
Jak jsem říkala, byla jsem vychovaná k tomu, že pomáhat
je samozřejmé, ale také jsem byla vážně nemocná a mí přátelé a kamarádi se o mě
starali a povzbuzovali mě. Je to úžasný pocit, když víte, že je někdo, komu na
vás záleží. Proto i já chci dětem a zvláště seniorům dát něco podobného – pocit,
že na ně někdo myslí.
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz
Vlasová úprava: Veronika Soukupová, Kadeřnictví Honza Hlaváček and friendswww.honzahlavacek.cz
Vytvořeno ves polupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz
Korektura textu: Květa Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz