Tvorba Jana Saudka ovlivnila dějiny světové fotografie, a proto není s
podivem, že se o ní učí i na světových uměleckých univerzitách. Jan
Saudek se narodil jako druhé z dvojčat. Možná proto vám odvětí, že
s pozicí druhého je smířený celý život. Za ničím se nežene, s nikým
nesoutěží, o nic se neprosí. Život Jana Saudka měl rozličné příchutě. Část svého
dětství prožil za zdmi pražského domu s guvernantkou a domovníkem a část
řízením osudu za zdmi koncentračního tábora Osvětim, kde byl jeho osud a osud bratra
Karla na nějaký čas v rukou doktora Mengeleho a německých bezpečnostních
složek SS. O tom, co se tam dělo, Jan Saudek nemluvil nikdy v žádném svém
rozhovoru. Jeho život byl jistě plný proměněných příležitostí, ale také mnoha
ústupků a neuznání. Možná právě proto, že nemá v povaze prosazovat se.
Fotograf je bezesporu jedním z umělců obdařených genialitou, která pochází
ze základních principů našeho bytí, jeho slova jsou otevřená a přímá. Přesto, nebo právě proto, je společností přijímán rozporuplně. Výdělky za jeho prodaná díla šly do milionů
korun, ale on sám osobně nikdy žádnou fotku neprodal. Věnoval
miliony ze svých vyprodaných výstav na různé charitativní účely. Vzpomenu
kupříkladu období, kdy na léčbu rakoviny daroval šest milionů dvě stě tisíc,
výtěžek z jediné své výstavy. Dnes žije skromě, zbaven autorských práv a
prostředků, které za ně získal. Žádná z fotografií, které dnes vyfotí, mu dle autorských
práv nepatří. Není šťastný, ale jeho život je smutně krásný. Vzdor osudu je jeho nejlepší čas právě teď.
Jana Saudka jsem oslovila formálním dopisem v ofrankované obálce.
Později jsem ještě více porozuměla, proč tento poněkud archaický způsob byl
nejlepší, jaký jsem mohla zvolit. Na náš rozhovor mi zůstala překrásná
vzpomínka. Mistr coby opravdový gentleman mě vyzvedl na smluveném místě a
pozval do své pracovny. Oblékl si slušivé sako, nabídl mi své křeslo, uvařil
kávu a k ní nalámal hořkou čokoládu. Voněla po pomerančové kůře.
Jak podle vás vypadá ideální
dopis? (pozn.: Jan Saudek přináší několik obálek,
které jsou zdobené překrásnou grafikou)
Píšu dopisy, na které nejsou odpovědi. Stovky, tisíce dopisů. Tenhle
je pro mého syna… Smím vám, krásná Michaelo, napsat takovéhle psaníčko, aniž
bych od vás něco očekával, nebo žijete s přítelem, který bude zuřit, když
vám přijde takový dopis, ačkoliv nebude milostný?
Z čeho, podle vašeho mínění, pramení
obava žen, možná i mužů, že po nich budete něco chtít?
Ženy očekávají něco naprosto
jiného, než jim obyčejně muži mohou nabídnout, nebo po nich budou chtít.
Kdybyste byla moje dcera, tak bych vás před některými muži varoval, zvláště
ženatými. Ale jste jen moje milá redaktorka, tak se musím tvářit, že mi do toho
nic není. Ale dojem na mě děláte čím dál větší a větší, protože na mě děláte
čím dál větší a větší dojem! (smích) Jste
milá, dochvilná, elegantní a k tomu ještě mladá… Mě se teda nelíbí mladé
dívky. Ta mladá dáma, co jsem ji dnes cestou za vámi potkal a poznal, ta mi
před dvaceti lety doručila první penzi. Přesně jsem si ji pamatoval proto, že
jsem se chtěl seznámit s její matkou, která byla velice prdelatá. Víte co
znamená ten výraz? To je to, co vy nemáte. (smích)
A ona užasla, že si ji pamatuji jménem! Klára. Krásné jméno. Ochutnejte
čokoládu. Je čerstvá. Ono se to tady dlouho neskladuje… O čem bude náš dnešní
rozhovor? O lásce?
Stěžejním tématem rozhovoru bude vaše
profese.
Ale já nemám žádnou profesi. Byl
jsem jednou rozkošnou moravskou dívkou ochuzen o svoje negativy, čili nemohu
pracovat a vydělávat nějakou tu desítku milionů ročně, takže žiji skromně. Byl
jsem chudý před padesáti lety a jsem chudý i teď. To učí pokoře, být chudý. Už
jsem se moc naparoval! Kupoval jsem holkám nová auta a hrací skříňky… a za
poslední roky jsem koupil jen dvě auta a z toho je vidět, že už jsem na
mizině a vyšeptalý. Ani už nemám, koho bych se bál.
Není nic, na čem byste lpěl?
Lpím na tom, co mi dává ženské
tělo. Nelíbí se mi mladé ženy, přes ně přestupuji na jejich matky. Je to
zvláštní, protože tělo se fyzicky mění. Nikoliv duch. Na hrazdě už to vidím, že
to není ono.
Provozujete ještě nějakou jinou fyzickou
aktivitu pro udržení kondice?
Takové žvásty o tom, že kolik
toho chlap vydrží… Podívejte se, já jsem třikrát v životě opravdu
promiloval celou noc, a to myslím promiloval v tahu. Ve všech případech už
jsem byl starý. Jednou mi bylo třicet, pak kolem padesáti a pak na začátku
devadesátých let. A to už si žádá výbornou fyzickou přípravu. Dáma odešla ráno
do úřadu a já jsem se ještě dlouho vzpamatovával… Ale skoro každý český muž
si myslí, že je skvělým milencem. Jenže houby s octem na kyselo… (úsměv) Ve fotografování si věřím, ale
v milování nebo řízení auta, to sám sebe považuji za žalostný průměr. Ale
jsem zodpovědný. Možná, že jste se mnou při jízdě autem měla pocit nejistoty,
ale já jsem se kvůli našemu rozhovoru včera výjimečně neopil.
Vy byste to
nepoznala, ale nebylo by fér, abych přišel nějak zkroušený a dokonce se
dopustil nějaké vážné chyby při řízení motorového vozidla. Pustíme si ještě
nějakou hudbu? (pozn.: při společném procházení
velkých štosů CD mě jedno zvláště zaujme)
Rachmaninov?
Na tom se shodneme!
Hledal jste vždy něco v člověku,
kterého jste fotografoval?
Miláčku, po těch posledních
letech potahování po soudech, ochuzení a ošizení, tak mě přešlo hledání něčeho
v lidech. Za posledních sedm, osm let fotím, jen abych uživil své tři malé
děti, pro peníze. Což jsem nikdy nedělal. A jde to vidět, nejsou dobré. Nejsou
vysloveně udělané s představou honoráře, ale chybí tam ten zápal, ten
nepředstíraný obdiv! Možná za dalších šedesát let budou tyhle fotky
k zapamatování, ale to já už tady nebudu, abych to mohl posoudit. To budete
moct posoudit vy, jestli jsem se udržel, protože tu budete. Tady je ale horší
věc, která se se mnou děje! Většina lidí má už za to, že jsem dávno mrtev…
Jak jste na to přišel?
Protože o mě učí, a nejenom o mě,
na uměleckých univerzitách ve světě, a takhle se to ke mně doneslo. Většina
lidí má za to, že jsem už dávno mrtev. A představte si, že v téhle zemi,
když se vypočítává nějaká osobnost známá v zahraničí, tak tam nikdy
nefiguruju. A vedle toho pak slyším, jak známá americká herečka řekne, že
z ČR zná jen Havel a Saudek. (úsměv)
Setkal jste se někdy s Milošem
Formanem? Myslím, že má rád vaše fotografie.
Myslím si to také, protože
v jedné televizní show byl viděn v rozhovoru s jiným mužem a na
stole byla moje kniha. Nikdy jsem se s ním nesetkal.
Pokud by k tomu došlo, fotil byste ho?
Pakliže bych ho měl fotit, tak
bych ho fotil se dvěma dvojčaty. S jedněma malýma a jedněma velkýma.
K tomu už ale nedojde.
V čem jsou podle vás vaše fotografie
silné, průlomové?
To, co jsem udělal, ovlivnilo
vývoj světové fotografie. Byl jsem první, kdo vyfotil nahého muže
s dítětem. Věřil jsem na rodinu, lásku a krásu a na těch fotkách to bylo
vidět. Teď už na to nevěřím. Ženským se samozřejmě obdivuju, ale zároveň je
smrtelně nenávidím. Na těch fotkách ta nevíra je vidět, neboli ten obdiv tam
není. U mě je možná nejvyšší čas, abych toho nechal. Protože než nevyfotit něco,
co by bylo strhující, tak to radši nic.
(pozn.: během rozhovoru zvedá Jan Saudek
telefon a mluví se svojí manželkou)
Všimla jsem si, že si
s vaší paní vykáte, to je pozoruhodné…
Ano, vykáme. S naší Sárinou jsme si také vykali.
Ale
s bývalým prezidentem Havlem jste si tykali?!
No jo, to protože jsme před padesáti lety měli stejnou milenku… On
si ji ustrašeně schovával v baráku za výtahovou šachtou, zatímco já byl
svalnatej, tak se mě bál. (smích) Pak
mi to vosladil, když jmenoval nejslavnějšího fotografa známého
v zahraničí. Byla to Dagmar Hochová. Ptal jsem se v zahraničí, kdo ji
tam zná? Odpověď byla: Never! Pak to byl Jindřich Štreit. Znovu jsem se ptal
v zahraničí, kdo ho zná? Odpověď: Never! (úsměv)
Prožíval
jste v životě etapu, ve které jste toužil zařadit se, někam patřit, najít
svůj styl?
Slyšel jsem, že vám někdo říkal Míšo. To je hezké. Jako medvídek. (úsměv) Míšo, já nemám styl. Mluvím-li o
fotografickém cechu, potřebu zařadit se pod nějakou hlavičku, kde jeden druhého
smrtelně nenávidí…? Ne, v tom případě jsem se nikdy nezařadil. 32 let
jsem dělničil. A ti dělníci mě mezi sebe stejně nevzali. A víte, kdy mě mezi
sebe vzali? Když ve večerních sportovních zprávách byl záznam o tom, jak Jan
Saudek vběhl na pódium a zdvihl těžkou činku. Jim bylo úplně jedno, že už jsem
byl ve světě známý fotograf. Byl jsem třídní nepřítel. Ale když najednou
zjistili, že jsem mistr republiky v kanoistice, tak jsem je zajímal. Ale
to už bylo pozdě.
Na
některých oficiálních akcích se neobjevujete, nevidím vás tolik v televizi.
Jste raději v ústraní?
Na některé takové akce například ani nejsem zván. Myslíte, že mě
pozvali, když tu byla královna Alžběta? Nepamatuji se, že by mě Marek Eben, který
byl komunistickým udavačem, někdy pozval do svého pořadu, kam bych stejně ani
nešel, nebo Karel Šíp, který nevím, čím byl, jen vím, že je o dvacet let
mladší, než já… proč pro někoho jiného ve světě jsem významný a pro jiného
v rodné vlasti nepřijatelný? Přijímán naprosto rozporuplně?
Myslím,
že tam hraje roli strach…
Výborně! Jste dobrý psycholog!
A
co obdiv, v jakých podobách jste se setkával s ním, kdy vás jaký
projev zaujal?
Jednou jsem vyšel před dům a tam stál nějaký člověk. Zeptal jsem se
ho, zda něco hledá. On mi řekl: Mistře, já bych…“ No, a chtěl, aby se mohl se
mnou nechat vyfotografovat, jak já sedím a on u mě klečí a má skloněnou hlavu.
To je zvláštní. Nebylo mi dobře, ale nechal jsem to udělat. Tehdy jsem tady
fotografoval nějaké roztomilé pány Poko….Pokondry, Pokorný a Ondráček, říká
vám to něco?
Ano,
znám.
V tu dobu oni si ho vůbec nevšímali, jako kdyby to ani nebyl
člověk. Ale to byl člověk. Zřejmě jediný, kdo mě v tu chvíli uznával. A
protože neprojevili uznání tomu člověku, co mi své uznání přišel projevit,
neprojevili ho tím pádem ani mě. Smutné, co?
To mě mrzí… To mě mrzí proto, že lidi, kteří za to stojí, se nikdy
neprosazují. Podívejte se, pan Hrabal, jak skončil. Musel skákat z okna.
Doktor Hrabal, což je taky vina Venci Havla, že pro něj nic neudělal, a to měl. Společnost tohoto geniálního autora dohnala k sebevraždě. Kdo
něco znamená? Kdo je víc? Všichni jsou osobnosti! Všichni jsou důležití! A
všichni by si měli pomáhat! Třeba bez popelářů bychom shnili v hromadách
odpadků!
(pozn.: Jan Saudek se krátce
odmlčí)
Zrovna jsem dokončil scénář o fotografovi, kterého ošidila dívka…
Je
to autobiografie?
Je to autobiografie, ale já samozřejmě nejsem herec a nezahrál bych
to. Je obtížné tušit, jestli to bude někoho zajímat. Jestli třeba i váš článek
bude někdo ze zájmem číst, když žijeme pod záplavou senzací a odhalování, ve
světě, kde se střídají nálady a stavy, partneři, a ani si nikdo nevšimne, že to
je nepřirozené. Mám možná starodávné názory, ale myslím si, že v životě by
měl platit určitý řád. Vidím hlavně bordel. Samozřejmě, i já, jak jsem si
ustlal, tak jsem ulehl. Že ta kaše, ten kucmoch, který jsem si navařil, se nedá
jíst, a že lůžko je nepohodlné, s tím už jsem se musel popasovat a za to
si mohu sám… protože jsem si vzal před dvěma desítkami let dívku, o které
jsem si myslel, že mě bude nejlépe reprezentovat. A udělal jsem obrovskou
chybu. A jestli jednou umřu na to, že se k smrti upiju, tak si za to mohu
sám. Rád bych někoho vinil, ale mohu jen sebe. Neměl jsem své desítky milionů
korun a autorská práva převést na onu ženu, protože mi hrozil soud s nějakým
hňupem. Už jsem ty peníze ani práva nikdy neviděl.
Ať uděláte v životě
cokoliv, budete vždy něčeho litovat! Budete mít děti a pak budete šílet, že
jste nedělala kariéru velké novinářky. Když budete mít kariéru, a ne děti,
budete si to vyčítat…atd. Kdyby neexistuje. Kdepak kdybych?! Nejde ovlivnit
minulost. Musíme jít dál!
Jak
si stojí vaše poslední kniha? Kdy ji budeme moci vidět na knižním trhu?
Moje nakladatelka už čeká pět let, až ji dokončíme. Mám se k tomu, no,
jak lačnej k vyměšování… Počkejte, ono se to říká jinak… Jde mi to,
jak psovi pastva! (smích) A kromě
toho jsem línej! Rád si pár hodin zdřímnu, ne přes den, ale v noci, rád piju
líh, jím lůj… Vydal jsem tři knihy, všechny beznadějně vyprodané, některé až
čtyři dotisky. Ale teď jsem línej.
Nebojíte
se, že to časem paní nakladatelka vzdá?
Nikdy v životě jsem se nikoho neprosil o nic, ani jsem nikoho
neoslovoval. Neoslovil jsem dokonce ani dívku na ulici. Odmítnutí bych těžce
nesl. Dovolím si jen na to, co je dosažitelné. Jsem starý, chromý lev, případně
bezzubý, i když zuby ještě mám (smích), který tu krásnou dlouhonohou gazelu,
která kulhá, usmrtí packou a pak jí žere vnitřnosti. To tam napište, to je moje
polemika.
Bojujete
s vlastní kuráží?
Nikdy jsem neprodal ani jednu svoji fotografii. Neměl bych odvahu vzít
si osmdesát tisíc za kus papíru! Na to jsem měl vždycky lidi. A i když dnes už
nemám téměř co prodávat, tak mám amatérský střevíce, neumím v tom chodit.
Kdy jste začal mít pochybnosti, odkud to pochází?
V roce 1958 jsem byl v jednom foto klubu. Vždycky jsme
dávali na jakousi nástěnku svoje fotky. Já jsem tam dal tři během měsíce. Jeden
věhlasný profesor, Baran se jmenoval, ten vždycky okamžitě řekl: Tohle je
dobrý! Ale nikdo se nezeptal, kdo je ten fotograf, co fotil tu fotku kanoisty.
Řekl bych, že já. Ale nikdy se nezeptal. Proto jsem z toho klubu vypad,
protože to nemělo vůbec cenu. Profesor Baran neomylně poznal, mezi těma všema
fotka vnoučat a rozvěšeného prádla, neříkám velkou, ale dobrou fotografii. Byl
to zkušený muž. Nemyslete si, že nejsou dobré fotografie. Jsou. Ale jsou stále
vylhanější a vylhanější!
Má dobrá fotografie nějaká konkrétní
specifika?
Musí jí rozumět Laponec stejně
jako Arab. Musí jí rozumět dvanáctiletá holka a osmdesátiletý dědek. Proto
někteří fotografové nemohou udělat dobrou fotku, protože nedělají humánní
fotografie. Nejsou o nás, o lidech. A teď jste smutná, že?
Ne, jen přemýšlím…
Jste přemýšlivý typ. To já
nejsem. Já jsem takový tupec a dokonce se s tím, miláčku, chlubím, že jsem
tupec! Ale třídím odpad! (smích)
Hledáte kromě humánnosti ve fotografii
ještě něco jiného, co fotografováním sledujete?
Ve fotografii neimprovizuji.
Musím mít přesnou představu o tom, co chci udělat. Někteří lidé mají trochu
zkreslenou představu o tom, jak to v mém ateliéru při focení probíhá.
Myslí si zřejmě, že dámám říkám, aby si rozeply tam knoflíček, tam druhý a že
je pomalu svléknu. Tak to svědčí o rozpacích a to je pak pro fotografa zle. Obrázek je daleko za svým snem a
rozhodně nemá smysl věřit na nějakou šťastnou náhodu, která se může konat, a
taky nemusí.
Kde jste se kdy cítil být nejvíc doma?
Mezi ženskýma nohama! (smích) Všichni se někam vrací, ale já
ne. Já nejsem doma nikde. Jsem pořád na cestě a myslím si, že mezi těmi českými
muži, co by si chtěli udržet rodinu a současně si užívat, tam nejsem. Jsem
opravdu vykořeněnej, ale mám veškeré důvody být šťastnej. Že jsem nešťastnej,
to už je jiná káva.
Včera ráno jsem zažil takový příběh. Tatínek stál
s kočárkem s dvojčaty u tramvaje a nikdo se neměl k tomu, aby mu pomohl. Šel jsem a pomohl mu s tím
kočárkem do tramvaje. On se na mě podíval a řekl mi: Děkuju vám, pane Saudek!
V tu chvíli jsem se cítil být doma. Tohle bylo pro mě obrovským
vyznamenáním a udělalo to na mě dojem. Doma jsem se cítil vždy tam, kde mě lidi
pozdravili jménem. A to by mohl být hezký závěr našeho dnešního rozhovoru…
Všichni se nakonec vždy vrací do dětství. Děláte to také? Je něco, co
jste si uchoval z nějakého zvláštního důvodu?
Vracení se do dětství… hmm,
velmi dobře, to je Feud, že? To si nepamatuju, ale vím, že to tam bylo –
absence bolesti. Určitě tam vnímám určitou bezstarostnost a to je stav, který
já už dnes dovedu navodit jen alkoholem. Tenze pomine a jsem zase šťastný.
Tenkrát to šlo i bez stimulu, asi do osmnácti let. Jinak osobně si myslím, že
dětství je nejnešťastnější část lidského života pro jeho bezbrannost. Ústrky,
fyzická slabost, odsuzování, urážky dospělými nebo silnějšími dětmi a bezmoc…
Můj nejlepší čas, vzdor tomu zchudnutí, je teď.
Děkuji za rozhovor, mistře.
Rozhovor se mi velice zamlouval. Vždycky jsem si říkal, že dobré interview dělají dobré otázky. Někdy, když noc ne a ne dospět k ránu na Vás myslím a myslím, že jste skutečně mimořádně nadaná dívka. Ale pak už je ráno a ráno je čas, kdy všechny naše vidiny a sny závratné krásy musí jít spát. S políbením Vaší ruky, Jan Saudek
…
Text:
Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oficiální stránky Jana Saudka: www.saudek.com
Vytvořeno ve spolupráci s restaurací
Campanulla www.campanulla.cz
Korektura textu: Květa Strnadová
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
