„Má tvorba je
víceméně založena na kouzlu okamžiku, na momentální inspiraci, za kterou vždy
před focením už předem děkuji.“ Lenka Hatašová
Být zaměřen objektivem Lenky Hatašové, to
je, řekla bych, zajímavá výzva současně pro obě strany. Proč? Zkuste se pro
změnu vy zaměřit na Lenčinu práci, na ni samotnou a na to, co se nám skrze své fotografie
snaží říci. Dá to trochu zabrat, protože to musíte odhalit jen vy sami. Lenka
nepatří k lidem, kteří by se výrazně prosazovali. Naopak je spíše
introvertní, tiché a přemýšlivé povahy. Odchází stejně tiše, jako přichází, a
jen oko pozorného člověka postřehne tuto talentovanou a krásnou dámu. V Lenčině případě se dá dlouze hovořit i o kráse duševní. Potvrzuje
pravidlo, že obyčejně nejzajímavější lidé patří k těm nejméně nápadným. Tedy, zbystřete.
Co by podle
vás mělo být jakýmsi centrem fotografie, čím by měla zaujmout jak laika, tak
profesionála?
Rozhodně je to přínos autora snímku, jakési jeho vnitřní
nastavení, které potom vede jeho fotoaparát směrem a způsobem, kterým zobrazuje
realitu okolo sebe… Čím je autor osobitější, tím silnější emoce také vyvolává
jeho snímek. Ale samozřejmě jde i o jistou technickou dokonalost, i když
měřítka technické „dokonalosti“ právě osobitý autor leckdy mění… Navíc nezáleží
na tom, jaký je fotoaparát, ale KDO ho drží v ruce.
Nacházela jste ve fotografii
s časovými rozdíly nějaké odlišnosti? Zdají se vám s odstupem času
některé fotografie z vaší tvorby jiné, než byly v době, kdy jste je
fotila?
No jistě! Je jen
málo snímků v mém archivu, které bych dnes nechtěla nafotografovat jinak.
Je to přirozený vývoj techniky i stylu. Vím ale, že ve chvíli, kdy mé
fotografie vznikaly, jsem je dělala vždy nejlépe, jak bylo právě v ten
moment možné. Tak je to i s naším životem – lehce se hodnotí situace a
rozhodnutí z pozice dneška, když už jsme o zkušenosti moudřejší.
Na co se koncentrujete, když fotíte osobu,
se kterou bude realizován současně i rozhovor do médií, pro která pracujete?
Hledám
v lidech jejich skryté drahokamy. Chcete-li, jsou to úhly, ze kterých
vidím jejich krásu. Má ji každý. A většinou se na ní později i s mým
objektem shodneme.
Je vaše technické zázemí, které
k focení potřebujete, nějak odlišné od těch, co používají fotografové
standardně?
Myslím, že trochu
odlišné je, protože spíš než nejmodernější technice, které vlastně ani moc
nerozumím, dávám přednost světelným experimentům. A na to mi stačí jen několik
světelných zdrojů, nic víc… Koneckonců, Slunce je jen jedno, a jak krásné
scenérie dokáže často nasvítit, víme všichni. Právě sluneční a klasické světlo
dne používám při své práci častěji a častěji.
Je nějaký způsob komunikace s focenou
osobností, který preferujete či potřebujete mít před samotným focením?
Většinou se
s osobnostmi českého showbyznysu, které fotografuji už léta, dobře znám,
takže komunikace probíhá na přátelské, někdy až důvěrné úrovni, což je
samozřejmě dobré. Vztah prověřený roky potom celou práci ulehčuje. Znám jejich
přání i úhly, které mají rádi, i když je pravda, že hlavně poslední dobou
hledám a nacházím úhly nové. A oni mi to dovolí, protože jsou mezi námi právě
ty roky společné práce, díky kterým vznikly úzké vazby. Pro vybudování této
důvěry hraje čas klíčovou roli, přeskočit ani nahradit něčím jiným to nelze.
Je možné nějak blíže definovat pojem výrazově zajímavá fotografie a takovou
cíleně zhotovit?
Jde o úhel
pohledu, o kterém jsem už mluvila – osobitost autora, který má své vlastní
vidění světa, kultivuje fotograf zpravidla až časem. Stejně tak, jak roste jeho
duše, roste i úcta a respekt k jeho stylu. Jinými slovy, autor této úrovně
produkuje snímky výrazově zajímavé vždycky. Pak je tu ale samozřejmě požadavek
klienta, zadavatele, který málokdy autorovi nechává volnou ruku v pojetí.
Tam je pak třeba nalézt kompromis, ale já osobně musím přiznat, že mne
kompromisy bolí vždy.
Chodíváte na neznámé lokace dříve, abyste
si zkusila světlo, prohlédla prostředí? Jaké faktory potřebujete před focením
ověřit?
Má tvorba je
víceméně založena na kouzlu okamžiku, na momentální inspiraci, za kterou vždy
před focením už předem děkuji. Jistě, někdy si větší přípravu žádá klient nebo
vydavatel, pak se požadavku podřídím, ale tenhle styl mi není vlastní. Věřím ve
své schopnosti a vím, že fotografie vždy dopadnou dobře. Velké přípravy a
náročná technika nejsou ještě zárukou kvalitního výsledku, protože vše lidské
se prostě mění. Ale je pravda, že velké produkce a velké tance okolo vzniku
fotografií pak budí u klienta dojem, že za fotografie musí hodně zaplatit, což
je podle mne zbytečná marnotratnost. Ale takový je dnešní svět.
Když jedete fotit reportážní fotografie,
co si obvykle berete s sebou? Jak vypadá vaše nezbytná výbava?
Pro tyhle případy
jsem si oblíbila úžasný batoh od National Geographic – je v něm dost místa
pro notebook, tělo fotoaparátu, tři výměnné objektivy, blesk, kabel pro externí
používání blesku i pro další příslušenství. To je to, co pro reportážní
fotografie potřebuji. Před časem mi ale při cestě do Izraele batoh této značky
způsobil menší komplikace. Nemohla jsem na letišti při kontrole vysvětlit, že
nejsem výzvědný fotograf onoho slavného magazínu.
Jaké máte jako fotografka zkušenosti
s tím, že lidé dodržují autorská práva, respektují duševní bohatství?
Na svých právech
na fotografie kdovíjak nelpím. Pokud nejsou vyloženě zneužity k hanopisným
článkům v bulváru nebo k nějaké lživé propagandě, tak se o ně ráda
podělím. Jistě, za užití by autorovi měl patřit honorář, ale ten fotograf
zpravidla vždy dostane při vzniku projektu nebo krátce po jeho využití. Další
opakování a užívání fotek záleží na dohodě či postoji zájemce, ale tyhle
situace nehrotím, nejde v nich přeci o život… Mně záleží hlavně na tom,
aby mé snímky oslovily co nejvíce lidí, ale nechat si kvůli tomu vrtat koleno
není můj styl. Mým krédem je „dej a bude ti dáno“, takže dávám, co jen mohu, a
s vděčností přijímám, co dostávám. A není toho málo.
Pracovně jste se dost pohybovala
v zahraničí. Jaké byly důvody k první pracovní cestě do zahraničí a
kam to bylo?
Moje první velká
cesta do zahraničí, která by se tak trochu dala nazvat pracovní, byla do
Spojených států. Fotografovala jsem celý průběh převratu v roce 1989, svou
reportáž jsem pak vystavila v někdejším divadle Albatros na Národní třídě.
Fotografie tehdy viděl americký turista, který mi nabídl, ať je přijedu
vystavit do New Yorku. Stalo se tak, a já si svou první cestu do světa navíc
prodloužila na celý rok pobytu tam.
Kam nejdál jste jela pro svoji fotku, kde
bylo pro vás skutečně složité ji získat?
Spíš než nejvzdálenější
místo bych raději popsala podmínky, které pro vznik fotografií byly
nejnáročnější. V roce 1993 jsem se vypravila s americkým fotografem
Jimem Craigem do tehdy okupovaného Sarajeva, což byl nejotřesnější zážitek mého
života. Fotografování ve skutečné válce, kde vám jde o holý život, bych už
nikdy prožít nechtěla. Obdivuji Honzu Šibíka a další české reportéry, kteří se
do podobných míst zas a znovu vracejí.
Existuje nějaké místo, kde vyloženě nerada
fotíte, z jakéhokoliv důvodu? Jsou nějaká taková obecně obávaná místa, kam
se fotografové nehrnou?
Já se dnes
s fotoaparátem pohybuji už spíš v místech, která si sama vyberu,
v místech, kde fotografovat chci. Dříve jsem pro různé magazíny
dokumentovala i společenské akce, tehdy mne to setkávání u skleniček s ostatními
moc bavilo. Dnes už ale raději pracuji v klidu ateliéru nebo exteriéru, na
svých portrétech. Terén patří mladším, s věkem a poznáním se prostě
všechno mění.
Nastal někdy problém ve vaší profesi
s tím, že jste žena? Diskriminoval vás někdy někdo?
Moje zkušenost je
taková, že je to spíš výhoda. Svět fotografie, zejména té reportážní, což byly
mé začátky, byl odjakživa doménou mužů. Žena mezi nimi spíš budí pozornost, a
občas díky tomu získá i nějaká ta privilegia.
Jaké samostatné výstavy fotografií jste
zrealizovala a jaké jste měla z jejich realizací pocity?
V průběhu
své kariéry jsem vystavovala několikrát, jak doma, tak v zahraničí, ale i
když posledních deset let je mou doménou portrétní fotografie, vždy šlo o
výstavy z mých cest. Ano, je to hezké, sejde se spousta přátel, vidí vaši
tvorbu zvětšenou na velkých formátech, někdo si i fotografie koupí (moje
výstava obrazů z Kuby v roce 2005 se prodala téměř celá), napíše se o
vás v médiích, možná vám to trochu přidá na respektu či uznání. Jsem ale
asi příliš pohodlná na to, pořádat výstavy často – je okolo toho na můj vkus
moc zařizování a produkční práce a to mne příliš nebaví.
Myslíte si, že to neodmyslielně patří ke
kariéře profesionálního fotografa – vystavovat?
Jak říkám, je to
na individuálních potřebách autora. Já pracuji pro média, takže mé snímky vidí
spousta lidí, což je účel naší práce. Je však hodně fotografů, kteří nemají
svou tvorbu šanci ukázat jinak než v rámci výstav. Pak jim asi nic jiného
nezbývá.
Na jaké fotografické výstavy sama ráda
chodíte? Jaké druhy výstav jsou váš „šálek kávy“?
Mám své
oblíbence, za jejichž prací jsem ochotna vycestovat i do zahraničí. David La
Chapelle, Annie Leibovitz, Helmut Newton… Z našich fotografů mám ráda Františka
Drtikola, Jana Saudka, Jiřího Turka nebo Roberta Vana. Jeho výstava printů
v Mánesu byla vlastně poslední výstava, kterou jsem dosud navštívila.
Vystavujete si své fotografie také doma?
Ano, v mém
bytě najdete na stěnách téměř výhradně mé fotografie. Jde o obří fotografické
obrazy z mého projektu Kuba. Už několikrát se stalo, že návštěvníci mého
bytu zatoužili stejné fotografie vlastnit, takže už jsem zvětšeniny toho, co mi
doma visí, nechávala ve fotolabu přidělávat.
V jaké situaci jste vždy cítila, že
máte touhu po změně? Co vás obvykle k takovým pohnutkám vedlo?
Mé změny, jak
profesní, tak životní, nastávají pozvolna, protože ač se to třeba nezdá, jsem
celkem konzervativní člověk. Před pár lety jsem ale radikálně začala měnit svůj
život od základu a mělo to i tak obrovský dopad na mou práci, že se dodnes
nestačím divit. Pochopila jsem, že strůjci svého vlastního štěstí jsme pouze a
jen my sami, všechno je zkrátka v našich rukách.
Od Jana Saudka jsem slyšela slova „Ať už se rozhodnete jakkoliv, vždy budete
něčeho litovat“. Cítíte to stejně?
Podle mne je to
přesně naopak. Já vím, že každé rozhodnutí, které učiním, je prostě správné.
Před volbou stojíme stokrát, tisíckrát denně a přesně směrem, kterým se
rozhodneme jít, se začne odvíjet jiný příběh, jedna z cest na naší mapě
života, která je už předem celá zakreslena, a to kompletně. Se všemi
křižovatkami, odbočkami a možnými cestami. Jisté je však jedno: Ty cesty vedou
jen dopředu, nikdy zpátky. Kam jdeme, prostě nelze nedojít.
Vnímám, že jste člověk jdoucí hodně
dopředu, za svými cíli. Přesto, za čím se nejčastěji ohlížíte?
Naučila jsem se
moc neohlížet, minulost pro mne totiž neexistuje, proto ji také v podstatě
nelze změnit. Jistě, přítomnost je právě to, co se od minulosti odvíjí. Co jsme
v minulosti vytvořili, je to, co žijeme teď. Jediná možnost, jak přeci jen
minulost změnit lze, je ale tahle – začít měnit přítomnost! Protože ta se
v mžiku oka stává minulostí.
Kdo nebo co vás v životě nejvíce
ovlivnilo v profesním životě?
Můj táta, který
mne k fotografii přivedl, a Halina Pawlowská, která si mne před téměř
dvaceti lety vybrala do svého týmu, a tím odklonila mou plánovanou kariéru
dokumentaristky na cestu mezi světla ramp velkého showbyznysu.
Co byste řekla o svých příležitostech, kdybyste
je měla vyhodnotit – co vám daly, co vzaly, v čem byly jiné, než jste
čekala?
Protože dnes už
rozumím zákonu přitažlivosti, tedy síle touhy, kterou si do života přitahujeme
vše, co chceme, vím, že můj život se odvíjel přesně tak, jak jsem si přála, tedy
i ten profesní. Proto se víceméně naplnila i má očekávání, prostě jsem byla
konstruktérem všeho, co mi přišlo do cesty, sama jsem si to vytvořila. Jistě,
z dnešního pohledu zkušenosti generála po bitvě bych možná něco vytvořila i
jinak, ale vím, že všechno je, jak být mělo, a bude, jak být má. Život je
úchvatné mystérium a já nepřestávám děkovat za to všechno, co mi dal.
Jak nakládáte s vlastní
nerozhodností?
Jsem čím dál
rozhodnější, ale pokud mám přeci jen dilema, volím cestu, která se zdá být
nejpřijatelnější právě pro mne. Samozřejmě je zde spousta faktorů, ale důležité
je především neubližovat – jak ostatním, tak sobě samému. Sebeúcta je totiž
hybná páka všeho dění kolem nás, pokud ji nemáme na dostatečné úrovni, nebude
se nám dobře dařit.
Platí u vás pravidlo o tom, že o jedna kamna
se člověk popálí jen jednou? Vzpomenete si, kdy jste se v životě nejvíc
popálila?
Ano, je to tak. Když
se spálíme podruhé, je to už naše vlastní rozhodnutí, které nevnímá varování ve
formě zkušenosti. Spálila jsem se v životě hodně dvakrát, a to doslova:
kdysi v Mexiku, když jsem po příletu do přímořského letoviska usnula na
slunci, aniž bych svou alabastrovou pokožku dostatečně ochránila vysokým
faktorem. Tehdy jsem skončila s ošklivými popáleninami na nohách
v tamější nemocnici a stejná situace se pak opakovala o patnáct let
později na Gibraltaru. Vím jistě, že něco podobného už mne nikdy nepotká.
Jakou radu byste dala svému mladšímu já?
Fotografuj
s láskou, a ne pro peníze. Hledej krásu a ukazuj ji světu. Plň se láskou,
staň se láskyplným člověkem, měj v úctě především sebe samou. Nedopusť
situace, ve kterých ti není dobře, nedělej to, co dělat nechceš. Dávej a bude
ti dáno. Děkuj za vše, co máš, a netrap se pro to, co nemáš. Klíč k životu
je takhle jednoduchý – kdo se s ním naučí zacházet, má vyhráno. I
s fotoaparátem v ruce.
Co zajímavého chystáte v nejbližší době?
Zajímavé věci
fotografuji stále, dělám ráda to, co dělám. Větší projekt ale bude
k vidění od 31. října ve sklepní galerii U Kamenného zvonu na
Staroměstském náměstí v Praze. Spolu se šansoniérkou Renatou Drössler
jsme nafotografovaly sérii jejích aktů s názvem Znovuzrozená. Výstava bude prodejní, rády bychom shromáždily peníze
na pomoc jedné postižené paní s velice dramatickým životním osudem.
Při sčítání lidu nám formulář nabízí
několik kolonek, co se týká náboženství. Dokonce je vylepšen o moderní kolonku „jsem věřící, ale neřadím se k žádnému oficiálnímu
náboženství“. Vy jste se na začátku letošního roku
nechala pokřtít v řece Jordán. Jakou kolonku byste nyní zaškrtla vy?
Tím aktem jsem se
symbolicky chtěla ztotožnit s Ježíšem Kristem. Je pro mne představitelem
dobra, lásky a soucitu nadpozemských rozměrů. Ano, i já patřím do kolonky
„neřadím se k žádnému oficiálnímu náboženství“, stejně jako se
k žádnému neřadil Kristus. A přesto, děkuji Bohu, za každý nový den.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela
Lejsková
Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz
Make-up: Pavel
Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz
Vlasy: Veronika
Soukupová – kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz
Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz
Korektura textu:
Alžběta Strnadová
Backstage:http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-4.html
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
