„Na rozdíl
od většiny hudebních nástrojů při učení na skotské dudy žák nezačíná okamžitě
hrát na samotný nástroj.“ Václav Rout
Neslyšet
zvuk dud, takový život si Václav Rout vůbec neumí představit. Hudebník, který
je příkladem toho, že vše se má dělat na plno a srdcem, je majitelem
fantastického hudebního nástroje, jakým jsou pravé skotské dudy. A neodmyslitelně
i skotského kroje. Dnes už se pyšní sbírkou šedesáti kousků! Pozoruhodný
hudební nástroj, jímž dudy jsou, stojí za povšimnutí z mnoha důvodů, o
nichž se od Václava Routa dozvíte v našem rozhovoru. Na co ale rozhodně
nezapomeňte, jsou špunty do uší. Ne že by se to nedalo poslouchat – se zvukem
dud to není jen tak ledajaká věc! V areálu pražské restaurace Žofín
Garden, kde nám při focení Václav zahrál, o tom už také vědí své.
Ohlížet se za historií hudebního nástroje, jako
jsou dudy, v ČR, kolik toho najdeme?
Záleží,
hledáme-li historii dud v ČR obecně, či pouze skotských dud. Pokud obecně,
tak se dostaneme až do vrcholného středověku, případně raného novověku – vždyť
například hlavní postavou na Zpívající fontáně před letohrádkem Belveder
v Praze je postava dudáka, nehledě na zobrazení dudáků v mnoha
středověkých kancionálech. V případě skotských dud je historie podstatně
mladší. Odhlédneme-li od návštěv skotských dudáků na některých festivalech
v ČR ve druhé polovině 20. století či účasti skotské vojenské dudácké
kapely během oslav konce války v roce 1945 v Plzni, se historie
skotských dudáků začala v ČR psát v lednu 1999, kdy se sešli první
zájemci o hru na tento nástroj s historicky prvním učitelem, Williamem
„Chipem“ Doehringem III. z amerického Baltimore. Ti dali základ všem
současným českým skotským dudákům.
Za dudami jste razil cestu do Skotska. Jako
někdo, když chce být námořníkem, jede do Hamburku a za módou zase do Paříže?
Moje
první setkání se skotskými dudami bylo před cca 40 lety, kdy jsem zaslechl zvuk
skotských dud a doslova se do něj zamiloval. Nicméně mi trvalo dalších více než
20 let, než jsem v roce 1998 potkal pana
Doehringa, který mne začal učit na skotské dudy. Patřil jsem mezi jeho první
žáky, které v Praze začal v lednu 1999 učit. Později mi ukázal cestu
do Skotska, do jedné ze dvou nejprestižnějších dudáckých škol na světě,
The National Piping Centre, kterou jsem několik let navštěvoval. No a poté jsem
přešel na druhou z těchto škol, College of Piping v Glasgow, kam do
dnešní doby dojíždím a snažím se zdokonalit ve svém „dudání“.
Čím
byste řekl, že dokážou dudy předčít všechny ostatní nástroje? Nebo snad nějaký
z nějakého důvodu nepředčí?
Zvukem.
Je to tak dominantní a tak podmanivý zvuk, že jsem mu okamžitě na první poslech
podlehl.
Předpokládají se nějaké specifické fyzické
dispozice u hráčů na dudy?
Spíše
než fyzické jde o ty psychické. Je totiž potřeba velké trpělivosti. Na rozdíl
od většiny hudebních nástrojů při učení na skotské dudy žák nezačíná okamžitě
hrát na samotný nástroj, ale po dobu asi jednoho roku hraje na tzv. practice
chanter (cvičnou předničku), což je cvičná „píšťala“, na níž se učí jednotlivé
prstoklady a základní ozdoby. Teprve poté, co tyto základní nácviky zvládne, přichází
samotný nástroj. A zde se opět učí jej správně rozfoukat, udržet tlak a stejnou
výšku tónu. To trvá další jeden až dva roky. Teprve poté je schopen zahrát
relativně poslouchatelnou základní melodii.
Jak dlouho trvá, než se nástroj naladí a
jsou v tomto směru vůči nástroji potřeba brát zvláštní ohledy?
Nástroj je
velmi citlivý vůči změně teploty a vlhkosti. Proto je potřeba pro správné naladění
nástroje strávit dlouhý čas jeho rozehráním a správným natemperováním. Takže
jedná-li se například o nahrávání či koncert, ladění může trvat i jednu hodinu.
Mám správný dojem, že co dudy, to originál?
Ne tak
docela. Vezmou-li se nástroje z té nejzákladnější kategorie, vyrábějí se
strojově. Pouze nástroje ve vyšších kategoriích jsou vyráběny individuálně.
Samozřejmě záleží i na výrobci. Zatímco jedni jsou kvalitními „sestavovateli“
jednotlivých komponentů, druzí pečlivě vyrábějí jednotlivé komponenty pro daný
nástroj samostatně. Samozřejmě se to projeví i na ceně. A tak u jedněch výrobců
se cena základního nástroje pohybuje kolem 800 liber, zatímco u jiného začíná
až na 1000 librách. Rozdíl je bez debat i v kvalitě.
Která část hudebního nástroje se nejhůře
vyrábí či shání, vyžaduje zvláštní péči při výrobě?
Odhlédneme-li
od plátku, který je velmi náchylný na vše, nejdůležitější částí dud je asi
přednička, to je „píšťala“, která tvoří melodii. Vyrábí se jednak z plastu,
jednak ze dřeva. Záleží, pro jaký účel je určena. Plastové najdou uplatnění
spíše v dudáckých souborech (mají konstantní a ostřejší zvuk a podstatně
lépe se ladí), zatímco dřevěné jsou určeny spíše pro sólové hraní (jejich zvuk
je jemnější, vyrovnanější).
Vaše dudy jsou dělané na zakázku, jak jsem
se od vás dozvěděla. U koho si dudák může nechat svůj nástroj vyrobit a jak
dlouho to trvá?
Moje
dudy vyrobila společnost David Naill and Co., kterou v České republice
zastupuji. Nejdříve jsem si od nich nechal vyrobit dudy na zakázku a poté, co
jsem s nimi i s celkovým servisem byl několik let naprosto spokojen,
domluvili jsme se na spolupráci. Moje dudy jsou vyrobeny z velmi
kvalitního blackwoodu z Tanzanie – dřevo na výrobu
skotských dud se dnes bohužel z velké většiny dováží z Mozambiku a
jen pro ty nejkvalitnější se používá dřevo z Tanzanie – a jejich ozdoby a
spoje jsou ze stříbra. V dnešní době výroba dud na zakázku trvá dle
výzdoby až jeden rok.
Co předchází výrobě nástroje a jaký je sám
průběh?
To je
individuální. V každém případě to je dlouhá komunikace s výrobcem o
preferencích, o požadavcích a samozřejmě o možnostech.
Kolik
dudáků najednou jste nejvíc slyšel hrát a při jaké příležitosti?
Nejvíce dudáků jsem slyšel hrát, když jsem se zúčastnil v roce
2004 setkání dudáků v Edinburghu. Tam nás v jeden jediný okamžik
hrálo jednu stejnou skladbu téměř deset tisíc.
Pořádají
se nějaké dudácké soutěže? Čím jsou specifické?
Dudácké soutěže se pořádají jednak individuální, jednak jako soutěže
dudáckých souborů. U dudáckých souborů je největším úspěchem umístění na
mistrovství světa dudáckých skupin, které probíhá každý rok počátkem srpna
v Glasgow. U jednotlivců to je pak vítězství v jedné
z nejprestižnějších soutěží, ať už je to Northern Meeting či Argyllshire
Gathering.
Jak
nejdéle lze na dudy hrát, co je fyzicky možné?
To je velmi individuální. Záleží na predispozicích jednotlivého hráče,
na jeho zkušenostech, vyhranosti, seřízení dud, tvrdosti plátku a tak dále.
Narážíte
u veřejnosti i na nějaké mýty o dudách, které se snažíte vyvrátit?
Obecně lidé nerozlišují české a skotské dudy. A přitom jsou to dva
naprosto odlišné hudební nástroje, asi jako křídlovka a klarinet.
Dudy
nejsou zrovna nejtišší nástroj. Jaká je jejich hlasitost?
Udává se 100 až 120 dB. Jen pro porovnání: saxofon ze 40 cm – 90 dB,
hlasitý výkřik – asi 130 dB (práh bolesti). Je to jeden z nejhlasitějších
akustických nástrojů na světě, který je ve volné krajině slyšet až na 5 km
daleko.
Ze
zkušenosti varujete posluchače, než spustíte muziku, co je čeká. I přesto jsou
překvapení?
Každého dopředu informuji, o jak hlasitý nástroj se jedná. Přesto jsou
při prvních tónech všichni překvapeni a někteří i zděšeni. Proto na některé
koncerty v historických interiérech (například na Staré purkrabství na
Vyšehradě) nosím pro diváky klasické ucpávky. Zde se totiž zvuk ještě zesiluje
a dosahuje velmi vysoké intenzity, která by jim již nemusela být příjemná. A
ucpávky tento zvuk zjemní.
S jakými
jinými hudebními nástroji společně podle vás dudy nejlépe zní?
Bubny, žestě, elektrická kytara.
Jsou
dudy součástí nějakého orchestru, nebo mohou být?
Dudy jsou součástí jednak tradičních dudáckých souborů (Pipes and
Drums – dudy a bubny), které jsou často rozšířeny o dechovou sekci (trubky,
pozouny a tak podobně). V dnešní době jsou i součástí mnoha rockových
skupin, kde se výborně doplňují s ostatními rockovými nástroji. A
samozřejmě není ani výjimkou, pokud skotské dudy doprovázejí klasický
symfonický orchestr.
Jaký
druh písní se na dudy obvykle hraje a jaké písně se naopak nedají na dudy vůbec
hrát?
Nejběžnější jsou samozřejmě tradiční skotské dudácké skladby, ale
nejsou výjimkou ani skladby z naprosto jiného okruhu jako například We Will Rock You od Queen, Smoke on the Water od Deep Purple či Thunderstruck od ACDS nebo Largo od Antonína Dvořáka. Na druhou
stranu je hodně skladeb, které na skotské dudy vzhledem k jejich ladění
nelze zahrát.
Když
nadhodíte, že zahrajete na přání, co obvykle lidé chtějí slyšet?
Amazing
Grace, Scotland the Brave, Auld Lang Syne.
Skladnost
tohoto hudebního nástroje je asi složitější. Do jak velkého kufru jste schopen
dudy složit?
Pokud je složím na „prvočinitele“, vejdou se do relativně malého
kufru, nicméně se běžně skládají do kufrů o velikosti houslového pouzdra.
Když
s dudami cestujete letadlem, smíte si je vzít na palubu letadla?
Vyžadujete to z nějakého důvodu?
Při cestě letadlem bych nástroj nikdy nenechal přepravovat
v zavazadlovém prostoru, protože vím, jak s kufry na letištích
nakládají. A nerad bych v cílové stanici dostal do rukou kufr
s hromádkou třísek zapíchaných do koženého měchu a s kousky zmuchlaného
stříbra.
Jak neobvyklé
potíže na letišti řešíte a co stačí na vaši obhajobu?
Musím samozřejmě počítat s pečlivou kontrolou, protože při průchodu
rentgenem se rozložené dudy jeví jako směs velmi podezřelých trubek. A tak
velmi často dudy vybaluji a někdy na ně musím i zadout, abych dokázal, že se
skutečně jedná o hudební nástroj a nikoliv o zbraň. Že je to pro všechny okolo
doslova haló, nemusím připomínat.
Může se
stát, že pokud se na dudy déle nehraje, odrazí se to na nich nějakým způsobem
negativně?
Nevybavuji si.
Jaké
pocity transformujete skrze hraní? Čím je pro vás tato hudba, zvuk?
Asi jako každý hudebník – radost, smutek, pohodu, napětí a tak dále.
Pro mě je zvuk dud doslova závislostí, obsesí. Neslyším-li delší dobu zvuk dud,
jsem lehce nervózní a mám pocit určité prázdnoty.
Jak se
může člověk s folklorem, jaký máme my u nás v ČR, začlenit do toho,
jaký mají Skotové? Jak vlastně přijímají tuto snahu od lidí z ciziny?
Vzhledem k tomu, že skotské dudy jsou rozšířeny prakticky po
celém světě, pro Skoty to je běžné, že na ně hrají cizinci. A osobně si myslím,
že hudba je univerzální jazyk, hudební esperanto, které má samozřejmě svá
krajová specifika, ale přesto je obecně každému hudebníkovi srozumitelné.
Kdy jste
začal chtít svůj vlastní skotský kroj? Říkám dobře kroj?
Ano, je to kroj. Toužil jsem po něm prakticky od počátku. Ale vzhledem
k jeho ceně mi to přeci jenom chvilku trvalo. No a dnes mám kolem 60 kiltů
a k tomu odpovídající doplňky, nehledě na další skotské rekvizity včetně několikera
dud.
Tato
záležitost bude asi také poměrně časově a materiálově náročná, že? Řekněte mi o
některých specifikách či zajímavostech, co lidé z řad veřejnosti často nevědí?
Pravidelně cvičit, vzdělávat se a zjišťovat novinky. A samozřejmě co
nejčastěji jezdit do Skotska. Přeci jenom u zdroje je nejvíce informací.
Skotský folklór
je životní styl, nebo jen koníček?
Koníček. Stále jsem Čech, který má rád Skotsko, nikoliv český Skot.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz