„Já jsem schizofrenik. Mám ráda své koncerty, šansony, swing,
blues, miluju muzikály, kde se vyblbnu, zatančím si, procvičím si mluvené
slovo, zazpívám si.“

Hana Křížková pochází z jihočeských
Strakonic. Svůj vztah k muzice zdědila po rodičích. Tatínek dirigoval divadelní
orchestr, hrál na různé hudební nástroje a maminka krásně zpívala a v mládí
hrála ochotnické divadlo. Proto se i malá Hanka na sebe snažila upozornit
hereckými a pěveckými kreacemi. Jejím snem bylo stát se herečkou nebo
zpěvačkou. Takže nikoho nepřekvapilo, když ještě před maturitou začala zpívat
ve své první kapele, jazzrockové skupině Rotor v rodných Strakonicích, a v roce
1982 vstoupila na profesionální dráhu. Jak vypadaly přehrávky, proč je smutná z
Bratislavské lyry a co se jí vybaví, když se řekne „šňůra na Ukrajině“? To nám
Hanka prozradila v milém rozhovoru v krásném prostředí restaurace Campanulla.

Jaké je vyrůstat
v muzikantské rodině – tatínek byl dirigent a muzikant, maminka zase ochotničila…?

Byli jsme taková muzikální rodina, mám tři sourozence a
tatínek nás všechny vedl k hudbě. Všechny oslavy narozenin, svátků a Vánoc,
všechno jsme vždy prozpívali.

Váš vstup na profesionální dráhu je datován rokem 1982, proč zrovna
tento rok?

Od tohoto roku jsem začala zpívat v karlovarské skupině
Metronom. Předtím jsem se zúčastnila Mladé písně Jihlava, což byla tehdy taková
obdoba dnešní SuperStar. Získala jsem cenu za interpretaci a cenu diváků a tam si
mě všimli. První profesionální přehrávky jsem dělala v Plzni.

Jak vypadaly takové přehrávky?

Nebylo to ani tak o zpěvu, jako o tom, kdy se konal jaký který
sjezd a kdo byl kdy šéfem komunistické strany, a pak trochu hudební teorie.
Bylo to směšné a ponižující zároveň. Přehrávky se bohužel opakovaly každý rok.

Vaše angažmá je velmi
různorodé, dva roky jste spolupracovala s kapelou Příbramský Big Band,
poté hostovala u Petra Kotvadla, šest let spolupracovala s Karlem
Černochem, můžete zavzpomínat, co vám tato jednotlivá období dala nebo vzala?

No, nejdříve byl Metronom, což byl můj vstup do
profesionálního muzikanstkého světa. Na tuto dobu moc ráda vzpomínám. Byly to první
koncertní emoce, velká pódia a publikum. S Big Bandem jsem byla dva roky,
byl to swing a dirigent Pavel Eliáš. Tehdy u Big Bandu skončila Eva Olmerová a
já po ní převzala repertoár, americké evergreeny a české swingovky. Úžasné
„pecky“ od Kocába. Zkrátka swing miluji do dneška. A s Petrem Kotvaldem
jsme se dali dohromady, když odešel od Hanky Zagorové a chtěl se osamostatnit.
I u něj jsem zůstala další skoro dva roky. Odešla jsem, protože naše muzikální
cítění a žánry se přece jenom rozcházely, ale vzpomínám na toto období hrozně
ráda, máme s Petrem stejný styl humoru, oba dva milujeme legraci. Zůstali
jsme přátelé. A s Karlem Černochem to bylo šest pěkných let. Byli jsme
rovnocení partneři, jezdili jsme společný komponovaný pořad. Paráda. Pro mne
velká zkušenost a škola. Jsem za ni moc vděčná.

Po revoluci jste se dala na jazz?

To jsem se uklidila do pražských jazzových klubů. Začala
jsem spolupracovat s Martinem Kumžákem, se kterým zpívám stále, a dalšími
skvělými muzikanty. Ale abych řekla pravdu, moc mě to nenaplňovalo. I když jsem zpívala jazzové věci, vždy měly
text a já jsem ráda, když diváci vnímají nejen hudbu, ale i text. A právě ten
po dvou hodinách hraní už lidé opravdu nesledovali. Sice nás vnímali, plácali
nám, ale přišli si do klubu i poklábosit, popít, zkrátka se pobavit. A to mě
moc nebavilo.

Získala jste Bratislavskou lyru, cenu,
která se již neuděluje, ale která měla zvuk. Za co vám byla udělena?

Získala jsem stříbro v československé soutěži
Bratislavské lyry. Byla totiž ještě mezinárodní část, ale tam bohužel
postupoval jen ten první. Zpívala jsem Soukupovu a Vrbovu písničku Jablko
lásky. Popravdě si myslím, že naše písnička měla na vítězství, ale… Byla jiná
doba a jiné, neprofesionální tlaky. Získala jsem ale cenu diváků a novinářů, což pro
mě bylo to podstatné. Ale líto nám to bylo!

Za svůj život jste také hodně cestovala, kde všude jste měla možnost
vystupovat?

Cestovala jsem opravdu hodně. Pochopitelně hlavně po
Československu a před revolucí pouze po socialistikých státech. Ale po roce
1989 jsem byla i v Holandsku, Rakousku, Švýcarsku. Byla to dřina, ale bylo
to prima. Hrozně ráda vzpomínám na Holandsko, tady jsem s Big Bandem hrála
v kostelech. Bydlela jsem u úžasné rodiny architekta. Jeho manželka mě třeba
pozvala na projižďku. Vzala kolo, já se lekla, kam si sednu, a ona že na nosič. A skutečně jsme takhle jezdily po různých obchodech, květinářstvích. Paráda. U
nás tehdy ještě frčel karafiát a asparágus, tam milióny krásných květin, a ty vazby.
Byla to nádhera.

A co vaše pověstná návštěva Ruska?

Měli jsme na Ukrajině šestitýdenní šňůru s Petrem
Kotvaldem. Dodnes je to moje noční můra. I když diváci byli milí a spontánní a koncerty fakt skvělé, stejně jsou mé
vzpomínky hrozné. Dnes, když to vyprávím, se tomu směju, ale tenkrát… Už to
letadlo, kterým nás tam převezli, byl nějaký „geroj z druhé světové války“,
taková ta, jak se říká, andula, bála jsem se do toho sednout. Ubytování
katastrofa. Všechny večery jsem probrečela, bála jsem se zavřít oči, protože
všude lezli všelijací švábi a jiná havěť. Po nocích se tam stavěly paneláky, ale
jak! Dodnes to nechápu, taková fušeřina. Jak to vůbec mohlo držet po hromadě!
Čáry na silnicích byly malované od oka. Na začátku jsme se všichni utěšovali
tím, že se tam nějak propijeme až do odletu, ale ani to nám nevyšlo. Psal se
rok 1988 a
byla zrovna tvrdá prohibice.

A jaká byla samotná vystoupení?

Koncerty byly úžasné, obrovská divadla, obrovské sály,
tisíce lidí, super. Až na jeden koncert. To byla síla. Vystupovali jsme ve
velkém amfiteátru. Nebyly tam žádné židle, ani žádné lavice, nic. Později jsme
pochopili. Přivezli tam zraněné vojáky z Afganistánu, na vozíčcích,
dokonce i na postelích. Tolik bolesti, hrůza. Museli jsme se moc snažit,
abychom koncert zvládli.

Tak to raději obraťme
list. Mezi širokou veřejností jste asi nejvíce spojena s muzikálovou
scénou, kam jste vtrhla jako ohnivá nymfa v divácky velmi úspěšném
muzikálu Dracula. Co obnášela tato role?

Byl to krásný a velký muzikál, kde jsem odehrála 500
představení a strávila dva roky. A tím vlastně začalo mé účinkování
v muzikálech. Při práci na Draculovi jsem se seznámila s Danem Landou
a ten mě obsadil do Krysaře, kde napsal roli svérázné rybářky přímo pro mě. Pak
přišly Jeptišky, krásný crazzy muzikál, Hrabě Monte Christo, Bídníci, Mrazík a
Romeo a Julie – muzikály na ledě, Pomáda na Slovensku, Golem, Švejk, Baron
Prášil, Carmen a aktuální Vražda za oponou a Popelka – opět muzikál na ledě. Na
Draculu jsem ještě šla na oficiální konkurz, ale později už mě producenti nebo
režiséři oslovovali sami. A to je pro mne čest.

A odmítáte představení, které se vám nelíbí?

I to se bohužel stane. Pokud si myslím, že mi ta role
nesedne, z nějakého důvodu o ní nejsem přesvědčená, tak do toho nejdu.

Je pro vás podstatné,
kdo s vámi v muzikálu hraje, tedy herecké obsazení?

Spíše je to pro mne důležité, ale ovlivnit ho nemohu. Je
pochopitelné, že se mi s někým hraje lépe a s někým hůře.

Muzikál si vás od té
doby získal a přišly desítky rolí, do jakých rolí jste nejvíce obsazovaná?

No tak jak vidíte, nejsem rozhodně typ na milovnice nebo
naivky. Na to už nemám postavu. Hraju takové „herdekbaby“, většinou hamižné,
zlé, ale i komické. Hrála jsem mrtvou milenku Draculy, rybářku-špindíru,
bláznivou černošskou jeptišku, škodolibou paní hospodskou a další úplně šílený postavy. Ale našly se i pozitivní role.V Romeovi a Julii
jsem hrála chůvu, dobráka od kosti, vědmu nebo zapálenou producentku.

Které role vám osobně nejvíce sedí?

Nevím, jestli mi sedí – to doufám – ale ráda mám všechny.
Zatím mám tu možnost, že si své role můžu vybírat, nebo si postavu trochu
přizpůsobím.

Jak vzpomínáte na muzikály na ledě Mrazíka a Romea a Julii?

To byly excelentní věci, bruslili tam mistři světa a olympijští
vítězové, samí borci. Spojení sportu, muziky a herectví na vysoké úrovni plus
grandiózní výprava, to je opravdu strhující podívaná. Toto spojení vymyslel
režisér Jindřich Šimek. Úžasný nápad. Teď momentálně jezdíme s Popelkou.
Je to vlastně jeho třetí projekt na ledě a mám čest opět v něm účinkovat.
Tentokrát jako zlá macecha.

Musela jste projít nějakou průpravou, jak správně bruslit?

Já nebruslím. My herci a zpěváci hrajeme na takovém vlastně
jevišti, v jedné třetině ledové plochy.

Jsou některá představení, kde máte více kostýmů a musíte se převlékat?

Ve většině muzikálů jsem se musela často převlékat. To
k divadlu patří, ale někdy je na to opravdu málo času. Třeba 40 vteřin na
celý převlek i s parukou. A to je pak honička a nervy. A někdy mám na sobě najednou dva kostýmy. Jinak bych převlek nestihla.

Zažila jste dobu, kdy
diváci objevili muzikály, a proto byla jednotlivá představení pravidelně
vyprodávána a hrála se dlouhou dobu. Dnes už je tento boom pravděpodobně pryč,
ale přesto – myslíte si, že se stále tvoří dobré kousky, že může muzikálová
scéna ještě něčím překvapit?

Myslím si, že lidé chodí skoro stejně. Když má někdo rád
muziku, nebo rád chodí na muzikály, tak to dělá, ať je jakákoliv doba. Tenkrát bylo
jen pár scén, kde se hrál muzikál. Dnes už se muzikály hrají skoro všude, tudíž
i diváci se rozmělní. Jsou však představení, která jsou pravidelně vyprodaná.

Vaší srdeční
záležitostí je swing, šanson a blues. Se svými recitály jste často vystupovala
v Divadle Na Zábradlí, také se svým programem cestujete po republice,
děláte velké koncerty v divadle Hybernia. Co divákům nabízíte?

S devítičlennou kapelou, složenou ze špičkových
muzikantů pod vedením Martina Kumžáka, představuji divákům a posluchačům svůj
repertoár, a to trochu nevšedním způsobem. Chci se s diváky podělit nejen
o své písně, ale i o pohled na svět, na život, na muziku, na své kolegy. Jsem
ráda, když se lidé cítí při mých koncertech dobře.

Kdo vám píše texty k písničkám?

Tak na textaře mám štěstí. Dříve mi texty psal většinou
Pavel Cmíral, ale posledních asi šest let je to výhradně Rudolf Kubík, můj dlouholetý
kamarád, který mě velmi dobře zná, a proto mi dokáže napsat text na tělo.

O šansonu se říká, že
by ho měl zpívat ten, kdo už něco zažil a má posluchačům co sdělit, je
charakterizován náročným textem a sugestivní hereckou interpretací…

Já v životě už parkrát padla téměř na ústa, a proto si
myslím, že dozrál čas vyjádřit v písních nějaký pocit. Šansonové věci vždy
kladly důraz na text, interpert vyjadřuje nějaký příběh, názor, nesmí být
povrchní, jde přímo na tělo, až pod kůži, často až na dřeň. A to mi vyhovuje.

Kdo je vaším vzorem právě v této
hudební oblasti?

U nás jsou představitelkami šansonu nebo písní o životě
třeba Hana Hegerová, Radůza, Lenka Filipová, pár šansonků má v repertoáru
i Hanka Zagorová. Hana Hegerová mi dokonce křtila poslední desku.

Co vás víc baví – muzikály, nebo recitály?

Já jsem schizofrenik. Mám ráda své koncerty, šansony, swing,
blues, miluju muzikály, kde se vyblbnu, zatančím si, procvičím si mluvené
slovo, zazpívám si. Takže se to prolíná… Obojí je dřina, ale miluju to.

Jaký je rozdíl zpívat
v muzikálu a mít svůj vlastní koncert, když pominu pravděpodobně ten
finanční?

Zase až tak veliký ne. Snad v muzikálu se mohu skrýt za
roli, ale na koncertech jsem už jen já. Hana Křížková.

Mimo divadelní prkna jste se ale objevila i ve filmu, v seriálech…V
čem je to jiné?

Hrozně ráda vzpomínám na natáčení seriálu Ošklivka Katka,
kde jsem hrála jednu ze sekretářek. Skvělý tým lidí a legrace, kterou já tak
ráda. Na každé natáčení jsem se vyloženě těšila. Rozdíl mezi prací na muzikálu
a natáčením tohoto seriálu byl určitě v náročnosti. V tomto směru to
pro mě byla oddychovka, navíc jsem si vyzkoušela krátkodobou paměť.
V divadle musím mít nastudovanou roli a hraji ji pořád dokola, tady jsem
se učila repliky ze dne na den, pořád nové. A navíc to skutečně přinese
zviditelnění. Co si budeme říkat, televize je silnější médium než divadlo. Také
jsem hrála v Troškově Andělské tváři, Doktorovi od jezera hrochů a teď
dokonce budu v jednom díle nové Sanitky. Hraní mne moc baví.

Můžete o sobě říci, že v profesní oblasti máte zdravé sebevědomí?

To doufám. Alespoň se o to snažím a ve své práci jsem
poctivá.

Jste známá svojí
charitativní činností, v jednom rozhovoru jste prozradila, že jste
„prošvihla“ dobu na dítě a že to považujete za svoji největší hloupost. Je
tohle důvod, proč jste si vybrala za cíl své charity děti?

Ne, není to tento důvod. Byla jsem vychovaná k tomu,
abych pomáhala, když je potřeba. A tady potřeba je. A také si myslím, že je to samozřejmé – pomáhat.

Můžete přiblížit vaši pomoc?

Jsem patronkou občanského sdružení Sluneční paprsek, které
založil lékař Pavel Boček. Sdružení vzniklo na základě dlouholetých zkušeností
a nadšení lidí, kteří se zúčastňují ozdravných pobytů pro děti
s onkologickým či jiným závažným onemocněním a pro děti z dětských domovů. Jsem ráda, ze se mohu zapojit, že jim mohu
pomoci.Dále spolupracuji s diabetickým sdružením v Milevsku, školou
pro nevidomé děti na Loretánském náměstí, Českou unií neslyšících – SION,
Domovem seniorů na Zahradním městě a dalšími.

V České
republice existují stovky nadací směřujících do různých oblastí lidského
působení. Kdyby to nebyly právě děti, co byste podporovala jiného?

Zajímám se také o seniory, vystupuji v domovech
důchodců. Staří lidé na rozdíl od dětí už nemají tu šanci, že si je někdo
osvojí, najdou nový domov, že se jejich neduhy a nemoci vytratí. Bohužel.

Kde se ve vás vzala ta chuť pomáhat?

Jak jsem říkala, byla jsem vychovaná k tomu, že pomáhat
je samozřejmé, ale také jsem byla vážně nemocná a mí přátelé a kamarádi se o mě
starali a povzbuzovali mě. Je to úžasný pocit, když víte, že je někdo, komu na
vás záleží. Proto i já chci dětem a zvláště seniorům dát něco podobného – pocit,
že na ně někdo myslí.

Děkuji za rozhovor.

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasová úprava: Veronika Soukupová, Kadeřnictví Honza Hlaváček and friendswww.honzahlavacek.cz

Vytvořeno ves polupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Britská
hudební scéna je bezesporu neuvěřitelně úrodná půda. A není proto divu, že
hudebník a textař Alex Clare tam (ale nejen v UK) slaví takový úspěch. Od
dětství byl fascinován hudbou a poslechem kvalitních hudebníků. Výsledek takové
kombinace, v podání jeho charismatického hlasu, si můžete poslechnout na jeho
debutovém albu nazvaném The Lateness of the Hour. A přísloví, že hudba spojuje lidi,
v jeho případě platí dvojnásob, stačí se jen zaposlouchat do jeho textů.

V České republice jste se
proslavil zejména písničkou Too Close. Můj první dotaz nemůže být jiný, než zda
jsou slova tohoto songu z osobních zkušeností? A pokud ano, je pro vás zajímavější
zpívat o něčem, k čemu máte osobní vazbu a přináší vám to vzpomínky, nebo
spíše psát o obecnějších záležitostech života?

Ano, napsal jsem Too
Close, když jsem si uvědomil, že potřebuji získat zpět určité vazby
s někým, na kom mi hodně záleželo, ale jen jsem nebyl zamilovaný. Když
píši, je to pro mě něco, co přichází z osobního prostoru, předpokládám, že je
to jistý druh duševní očisty. A inspirace může opravdu přijít odkudkoli.

Píseň Too Close… Jak blízko je „příliš
blízko“z vašeho pohledu? Jak to máte s navazováním nových kontaktů, odhadem
na lidi a vlastní otevřeností k nim?

V tomto ohledu jsem
šťastný, že jsem se stal známým díky písni, kterou jsem napsal, a ne kvůli
kostlivcům ve skříni, anebo kvůli tomu, co dělám ve svém volném čase. Velice si
cením soukromých chvil s rodinou a přáteli, za toto jsem opravdu velice vděčný.

Jednoznačně odděluji svoji práci a společenský život, což si dokážu představit
jako velice těžce realizovatelné pro spoustu muzikantů, kteří žijí pro večírky.
Myslím si, že jsem docela dobrý znalec charakteru a věřím instinktům v
prostředí, kde se musím potkávat s lidmi.

Co bylo zásadním podmětem, který
Vás přivedl k hudbě? Kdo jsou klíčoví hudebníci, kteří vás ovlivňují při
psaní songů a zpívání? Potřebujete ke svému hudebnímu vystoupení nějaké
zvláštní technické podmínky?

Já
prostě miluji hudbu a zpívání. Když jsem byl malé dítě, prosil jsem rodiče, aby
mi dovolili chodit na kurzy trumpety, a většinu svých teenagerských let jsem
trávil koketováním s nejrůznějšími nástroji a skupinami. Hudba je něco, co mě
dojímá víc než cokoli jiného a čemu jsem se vždy chtěl věnovat. Inspirací je mi
každý od Etty James a Joe Cockera, přes Serge Gainsbourga k Herbiemu
Hancockovi.

Co
se týká technických požadavků, vše záleží na dané show. Při akustické jsem to
jen já a kytara. Pokud je to vystoupení s celou kapelou, máme program s
obrovským technickým vybavením! Ale můj basák a hráči na syntetizér jsou
pravděpodobně ti praví, kteří by o tom mohli povyprávět, neskutečně mi pomohli
převést to, co jsem vytvořil ve studiu, do live formátu.

Pro jak rozpoložené posluchače
je určená vaše tvorba?
Co mají posluchači dle vašeho názoru společného?

Domnívám se, že moje
hudba je celkem univerzální. Píšu o tématech, která spousta lidí zažívá nebo v
určitém bodu svého života zažije. Považuji to za největší kompliment, když se
každý, od studenta umění po ženu v domácnosti, dokáže najít ve tvých písních.

Vaše debutové album se nazývá The
Lateness of the Hour  (volným překladem
„Nejpozdější část hodiny“). Je to návod pro posluchače, kdy je nejlepší toto
album poslouchat?

Rozhodně jde o noční
nahrávku. Nejlépe píši v noci, vždycky to tak bylo. Obvykle když se svět ztiší,
je jednodušší myslet jasněji. Nicméně já běžně poslouchám své písně v autorádiu
za slunečných dní.

Titul alba je
vlastně odkaz k písni Billa Witherse nazvané Hope she‘ll be happier with him.
Je to skutečně krásná píseň o ztracené lásce a její téma je pro mě rozhodně
nesprávné, ale pravdivé, při psaní většiny tohoto alba.

Mimo téma. Slyšela jsem, že jste
úžasný kuchař. Já vaření taky miluji a docela by mě zajímalo, jaká je vaše oblíbená
kuchyně a jak si představujete perfektní večeři?

Jsem závislý na
sushi! Nedělám jej, ale miluji ho. A co se týká samotného vaření, velmi rád
připravuji tradiční židovské akšenázské jídlo jako například schnitzel, kugel, galeretta a brisket.

Tím, že jsem Žid, a sledováním zásad sabatu mám
ideální večeři každý pátek večer, u jídelního shabbos stolu s dobrými přáteli a
rodinou, jíme, popíjíme, sdílíme nápady a myšlenky a zpíváme tradiční písně. A
vím, že kdybych v pátek večer nenabil své fyzické a duševní baterie, byl bych
beznadějně ztracený. Takže páteční noc je pro mě opravdu oázou klidu.

Děkuji
za rozhovor.

Text a anglický překlad: Barbora Kozáková

Vytvořeno ve spolupráci s Fource www.fource.cz

Facebook: http://www.facebook.com/alexclaremusic

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Alex Clare – English version of the interview

British music scene is without any doubt incredibly „fertile soil“. And it is therefore no surprise, that musician and songwriter Alex Clare is there (but not only in the UK) celebrating such interest. From childhood he was fascinated by music and listened to amazing musicians.
The result of such combination, performed by Alex´s charismatic voice, you can listen on his debut album entitled „The Lateness of the Hour“. A saying that music connects people is in this case doubly true, just listen to his lyrics.

You have become famous with the song „Too
Close“. The first question cannot be any different than – are those lyrics from
your personal experience? And if so, is it more interesting for you to sing and
write about something you are attached to that brings you memories or write,
let´s say, about general matters in life

Yes, I wrote to
 too close when I realised I need to reclaim some boundaries with someone
I cared a lot about but just wasn’t in love with. For me, when I write a song
it has to come from a personal space, I suppose it’s a type of catharsis. And
the inspiration an really come from anywhere.

Song „Too Close“… How close is too close from
your point of view? How easy for you is networking, estimation of peoples´
characters and your openess towards them?
 

Well, I’m lucky
in a way that I’ve become well know because of a song I wrote and not because
of my antics after dark or what I get up too in my spare time. I really
appreciate my private moments with my family and friends, so I’m very grateful
for that.  I definitely keep my work and social life separate which I
imagine is hard for a lot of musicians who live for the party. I’m a fairly
good judge of character and I trust instincts in an environment when I have to
meet people.

What was the main impulse for you to become a
musician? And who are some of your key artists/musicians who  inspired you
in songwriting and singing the most? Do you have any special technical
requirements for your performances? 

I just love
music and singing, I begged my parents to have trumpet lessons when I was a
kid, and spent most of my teenage years dabbling with different instruments and
bands. Music is something that just moved more than anything else and was what
I always wanted to do. When it comes to influences every one from Etta james
and joe cocker, from serge gainsbourg to herbie Hancock . In regards to
technical requirements, it all depends on the show. If its acoustic, just me
and a guitar. If its full band, we have a massive tech spec sheet! But my bass
and synth players are probably the ones to talk to about that, they’ve been
exceptional in helping me convert what Ive made in the studio in to a live
format.

How would you decribe your typical listener? In
what mood she/he is when listening to your music? What do you think that your
fans have in common? 

I think my
music is fairly universal. I write about themes most people have or will experience
at some point in there life. And I think it’s the biggest compliment when every
one from and art student to a house wife can relate to your songs.

Your debut album is entitled „The Lateness of
the Hour“ („pozdní příchod hodiny“). Can it be considered as an
instruction for your listeners, when the album shoud be best listened to?

It’s definitely a night time record. I write
best at night, always have. Usually coz the world becomes quieter and it’s
easier to think clearly. That said, I usually hear my songs being blasted of
car sound systems on sunny days!

The title is actually a reference to a bill
withers song called „hope shell be happier with him“. it’s a really
beautiful song about lost love and its theme certainly wrong true for me when
writing the majority of the record.

Off topic. I have heard that you are an amazing
cook. I love to cook as well, so I am really curious what is your favorite
cuisine and how do you imagine a perfect dinner?

I am a sushi
addict! I don’t make it, but I love to eat it. In terms of cooking, I love to
make traditional Jewish Ashkenazi food, like schnitzel, kugel, galeretta, and
brisket.
Being Jewish and observing the laws of
shabbat, I have pretty much my ideal dinner every Friday night, around the
Shabbos table with good friends and family, eating, drinking and sharing ideas
and concepts and singing traditional songs. And I know if it wasn’t for
recharging my physical and spirtual batteries on Friday night, I would
hopelessly lost. So Friday night really is an island in time for me.

Thank you very much for your time and
wish you good luck and loads of inspiration!

Text: Barbora
Kozáková

Facebook: http://www.facebook.com/alexclaremusic

Created in cooperation with Fource www.fource.cz

Text edited by: Barbora Kozáková

Production: Michaela Lejsková

Publisher: Magazine Best of www.ibestof.cz

„Velmi
rád překvapuju svými výkony na jevišti, právě v komediálních rolích, kdy
lidé nemůžou uvěřit, že jsem to já, ten romantický popový zpěvák…“ Pavel Vítek

Snad každý zná hity Má
svůj den či Mám rád vůni tvý kůže,
jehož je i autorem. Nezapomenutelné melodie, klukovský výraz, dokonalý hlas.
Pavel Vítek je ale nejen skvělý zpěvák a skladatel, který jako jeden
z mála Čechů dokázal vyprodat haly, ale především vynikající herec
s „komediálními sklony“, jak sám říká. Zaujme vás skromností, soudností a osobitým
smyslem pro humor. Naučil mě jedno indické přísloví, kterým se řídí: „Konec je
vždy pěkný. Pokud to není pěkné, není ještě konec.“ Jeho kariéra rozhodně
nekončí, právě naopak. Zpívá ve vyprodaných sálech a opět nás ohromuje svým
hereckým uměním. Pavel Vítek je nesporně renesančním mužem českého showbyznysu.

Jste vystudovaný herec, přesto
při vyslovení vašeho jména se většině lidí vybavíte spíše jako zpěvák.

Jako mnoho věcí v mém životě to
zařídily náhody osudu. Herectví jsem vystudoval na pražské DAMU, v jednom
ročníku například s Karlem Rodenem, Ivanou Chýlkovou, Evou Holubovou, Jitkou
Asterovou či Veronikou Žilkovou. Byli jsme velmi úspěšný ročník.

Už to musel být zážitek, mezi
takovými individualitami…

To ano. Nikdy jsme se netvářili
jako nějaká svazácká parta, ale když šlo do tuhého a byl nějaký průšvih na
obzoru, vždy jsme se dokázali semknout. A pak jsme šli zase každý svou vlastní
cestou.

Bylo to tedy herectví, co vám
učarovalo nejdříve?

Původně jsem chtěl studovat
muzikálové herectví, ovšem tehdy se u nás nic takového studovat nedalo. Ani
jsme nevěděli, co muzikál je, to byla americká kultura. Moje první angažmá bylo
v H???udebním divadle Karlín a mnozí mi předpovídali velkou hereckou
budoucnost. S hudbou jsem ale vyrůstal a odmalička zpívání miloval. V době
mého působení v Karlíně se mi podařilo nazpívat píseň Má svůj den, ze které se stal megašlágr a ze mě jako
z neznámého člověka doslova přes noc popová ikona osmdesátých let. Kritici
o mě říkají, že jsem byl poslední „pin up boy“… (smích)

Ano, pamatuji si vaše plakáty
v pokojíčcích svých kamarádek. Některé vás dnes jistě musí pobavit…

Občas byly trošku přeslazené, ale
to byla doba. Vrcholil novoromantismus, letěly štrasy a uniformy, výrazné
líčení a taky trvalá.

Dnes už se těžko vidí, aby se
z někoho stala „přes noc“ hvězda takovéto velikosti.

Stalo se to opravdu tak. Okamžitě
po vydání písně Má svůj den jsem
dostal angažmá v kapele GBS, se
kterou jsme odehráli až dvacet pět koncertů do měsíce. První roky jsme
najezdili kolem sto tisíc kilometrů ročně, jezdilo se i na Slovensko a na
zahraniční festivaly. K tomu jsem každý týden točil dvě televize.

Takové vytížení se asi
s divadlem dalo těžko skloubit. Jak jste to řešil?

Byl jsem postavený před velké
rozhodnutí. Nedalo se to ale vyřešit jinak, než že jsem své působení
v Karlíně ukončil a naplno se rozhodl věnovat hudební kariéře. Tu a tam
jsem si do divadla přesto stihl odskočit.

Nelitujete toho někdy?

Kdo ví, jak bych se rozhodl dnes.
Byl jsem mladý a možná jsem se nechal malinko zlákat pozlátkem showbyznysu.
Možná, že dnes bych zpětně herectví tak vehementně jako tehdy neopustil. Možná
mi i unikly nějaké trvanlivější herecké zkušenosti. Kdo ví. Ovšem že bych
litoval? Ani ne. Ze dne na den jsem začal točit pořady s Karlem Gottem či
Helenou Vondráčkovou, což byla úžasná zkušenost a tvrdá škola. Musel jsem se mezi
nimi totiž obhájit.

Myslíte, že vám to „vlezlo do
hlavy“?

Určitě, tomu se neubráníte. Ale
nemyslím, že bych kdy zpychnul. Měl jsem skvělý tým, který mě držel u země.
Jsem velmi pracovitý a stále se chci zdokonalovat a posouvat se dál. Nesnáším
stojaté vody. Možná proto si úspěch tolik nepřipouštím. Také jsem bral popovou
hvězdu Pavla Vítka spíše jako roli, kterou hraji. Sám v sobě jsem byl
pořád ten kluk z Olomouce, kterému rozmlouvali, aby to šel do Prahy na
DAMU vůbec zkusit.

Vážně vám to rozmlouvali? To by
bývala byla velká škoda.

Ano, našli se takoví, kteří mi to
tenkrát rozmlouvali.

O které z těchto dvou profesí
by se dalo říct, že je „náročnější“?

U herectví jste závislý na rolích
a ne na žádných hitparádách. Obě profese mají stejný základ. Hlas, charisma a
talent. Ovšem u každého povolání používáte hlas jinak, u zpívání přes tóny, u
herectví přes text. Ze své zkušenosti vím, že herectví je trvanlivější. Možná
právě proto jsem se v polovině devadesátých let vrátil rolí
v muzikálu Dracula na jeviště a
po dalších muzikálových rolích jsem začal toužit po těch činoherních. Dostal
jsem angažmá v divadelní společnosti Háta,
se kterou jsem dodnes. Nyní například jezdíme s komedií Světáci, která je velice úspěšná. Myslím
ale, že ta pravá činoherní role na mě ještě čeká.

Jaká by měla být?

Komediální. Většina režisérů i
publika mě má zařazeného jako romantického, zasněného herce. Ovšem já mám
dispozice ke komedii, velice rád se směji a také si ze sebe rád dělám legraci.
Tohle mi právě komediální žánr umožňuje.

Jste trémista?

Obrovský. To je věc, která mi
často dělá čáru přes rozpočet, a dodnes jsem se jí nedokázal zbavit. Dnes už je
to samozřejmě lepší. Překvapivě se ale tréma s rostoucí kariérou zvětšuje,
protože se zvyšuje zodpovědnost. Dnes už na ni dokážu docela vyzrát
v momentu, kdy vstoupím na jeviště či před kameru. Před tím jsou to ovšem
kilometry prochozené v zákulisí a předkolapsový stav… (smích)

Vzpomenete na nejhorší zážitek
s trémou?

Na narozeninovém koncertu Karla
Gotta, oslava jeho sedmdesátin. Zpíval jsem jeho hit Kam se schoulíš. Chtěl jsem utéct, kdyby to bývalo šlo… (smích) O to více jsem se radoval, když
jsem si nakonec za svůj výkon od Karla a celé arény vysloužil velké uznání.

Věříte kolegům, když trému
popírají?

Nevěřím. Ovšem existují dva druhy
trémy. Jedna je ta svazující, paralyzující a druhá ta, která vás naopak
vybičuje k lepšímu výsledku. Ta je zdravá a v podstatě nezbytná. Každý náš
výkon na jevišti je jako taková naše malá „korida“ a tréma je býk, který nás neustále
dohání.

Máte za sebou nespočet
divadelních a muzikálových rolí. Kterou z postav už byste za žádnou cenu
nechtěl hrát?

Hm… malinko se mi začínají
přejídat ty naivní romantické role. Rád bych hrál jak již zmíněné komediální
role, tak například záporné role,  jako jsou
podfukáři a lumpové.

Jak je těžké přesvědčit
publikum a režiséry, aby vás v jiných než romantických rolích přijali?

Velice. Rádi škatulkujeme. Navíc
je i těžké se vymanit z „role“ popové hvězdy. Lidé jsou opravdu překvapení,
když mě vidí v komedii. Pracuji ale na tom, aby se tohle vnímání změnilo.

Hereckou průpravu máte
z DAMU, co ta pěvecká? Navštěvoval jste hodiny zpěvu, nebo jste „samouk“? Jak
udržujete hlasivky v kondici?

Jako malý kluk jsem pár lekcí
odchodil. S muzikálovými rolemi jsem ale samozřejmě na hlasu začal
systematicky pracovat a poctivě jej trénovat. Naučil jsem se správnou techniku
a s pomocí skvělého učitele našel svou tenorovou polohu. A Eva Pilarová mě
naučila swing, a tím mě nesmírně obohatila. Další nedílná součást života
zpěváka je hlasová hygiena. Abyste mohl podat denně stoprocentní výkon, zvláště
v muzikále, musíte dostatečně spát a nepřehánět to s alkoholem. Každé
představení je téměř sportovní výkon. Ale taky se flámovalo, to víte, že ano.
To k tomu přece patří.

Představuji si muzikálové
prostředí jako nesmírně soutěživé. Jste sám soutěživý, nebo vás něco takového
naopak obtěžuje?

To prostředí je soutěživé  a ano, mnohdy mě to obtěžovalo. Nikdy jsem
nechápal rvačky o premiéry či zákulisní intriky. Horší prostředí je snad jen prostředí
opery, to je jako u francouzského dvora… (smích)
Nikdy jsem se do tohoto kolotoče nenechal zatáhnout. Zajímal jsem se především o
svůj výkon a nestaral jsem se o nic jiného. Je to ale i prostředí úžasného
talentu a velkých výkonů.

Vzpomenete na nějakou „šílenou“
fanynku nebo fanouška?

Ano, jednu takovou si pamatuji.
Neustále mě sledovala, dokonce si zjistila, kde bydlím, a čekávala na mě před
domem a před divadlem. Bylo to nepříjemné. Když jsem jí ale jednou slušně vysvětlil,
že mě to obtěžuje, zmizela.

To jste měl docela štěstí…

Pro fanynky jsem nikdy nebyl žádný
macho nebo sexuální symbol. Byl jsem spíše kamarád, který jim zpíval o lásce a
trablech okolo ní. Snad proto mi publikum zůstalo věrné dodnes. Toho si
nesmírně vážím. Na koncert dnes přijdou rodiče s dětmi a i těm se to líbí…

Vystupoval jste na Kanárských
ostrovech, v USA, Finsku či Maďarsku, odkud jste dokonce držitelem cen z
Mezinárodních písňových festivalů. Bylo něco, co vás při vystoupeních
v zahraničí vyloženě překvapilo?

Když jsme u těch fanoušků… zvláštní
zážitek mám z káhirské opery s Evou Pilarovou. Měli jsme vyprodaný koncert,
a když jsem začal zpívat, dvoumetrový pán v první řadě začal tleskat a
křičet. Naprosto mě to vyvedlo z míry, a tak jsem předčasně vyhlásil
přestávku. Po koncertě tamní atašé pána přivedla do zákulisí, kde se mi
omlouval. Viděl, že mě tím rozhodil a že na takový projev emocí nejsem zvyklý. Tlumočnice
mi potom potvrdila, že křičel jen samé krásné věci. Prý ho můj projev nesmírně
dojal. A to zase dojalo mě.

Vedle Evy Pilarové jste zpíval
například s Evou Urbanovou. S kým ze světových zpěváků byste si rád
zazpíval?

S oběma dámami to byly
neskutečné zážitky. Ze světových jmen musím říct Tina Turner, ta mě fascinuje
svým živelným projevem.

Kdo je autorem vašich
největších hitů?

V osmdesátých letech to byl
můj tým, tedy lidé kolem mě. Už tehdy jsem ale koketoval s textařinou.
V letech devadesátých jsem ovšem padl docela na dno, a když jsem se
z něho sbíral, věděl jsem,  že musím
přijít s pořádným hitem. Můj tým už nefungoval, a tak to bylo zcela na mně.
Ale všechno zlé je přece k něčemu dobré. Napsal jsem jeden z e svých
největších hitů Mám rád vůni tvý kůže.
Od té doby si téměř výhradně píšu písničky sám.

Napadlo vás někdy své hity přetextovat
do angličtiny a prorazit v zahraničí?

Napadlo, to víte, že ano. Například právě Mám rád vůni tvý kůže
by mohla být úspěšná v němčině. Často jezdím do zahraničí na koncerty,
vidím, jak se to dělá, sleduji soudobou zahraniční scénu, a tak vím, že bohužel
železná opona stále funguje. Nechci ale říct, že by náš hudební průmysl byl
špatný nebo dokonce zaostalý. Spíše je to tím, jak nás vnímají
v zahraničí. Je opravdu nesmírně těžké se prosadit. Pokud ale člověk
narazí na ty správné lidi, dokáže cokoli. Mnozí na to dnes u nás  určitě mají možnosti i schopnosti.

Připadáte mi jako „renesanční“
umělec. Umíte, hrát, zpívat, tančit,  dokonce
jste autorem kulinářského cestopisu Cesty,
které voní jídlem. Co vám v dnešním zábavním průmyslu voní nejméně?

Showbyznys je v podstatě mrtvý.
Rádio dnes například určuje, jak dlouhá bude předehra písně, kdy má přijít refrén
nebo o čem má být. Když jsem skládal již zmiňovanou Vůni tvý kůže, chtěl jsem hit a věděl jak na to. Ale aby mi někdo
říkal, kdy mám vložit refrén, na to jsem opravdu nebyl zvědavý. Dnes je vše o
sledovanosti, o poslechovosti. Agentury mají přesně spočítáno, kdy divák či
posluchač ladí jiný kanál. Vše je o tabulkách a o penězích, ne o kvalitě. Bohužel.
Taky mi vadí, že v showbyznysu dnes dostávají prostor lidé, kteří mají spíše
ambice než talent.

Dříve tomu bylo jinak?

Určitě. Dříve, tedy
v osmdesátých a na začátku devadesátých let,  se snažili lidé v hudebním průmyslu
„vychovat“ hvězdy, všemu je naučit a poté si je hýčkat. Také jste museli mít
talent, abyste vůbec dostali šanci. Dnes nemusíte tolik umět, postačí vám ty
správné konexe.

Rád vaříte a z cest si
vozíte exotická koření. Umíte ale vařit z vody?

(smích) Myslím, že to
je má parádní disciplína.

Vedle nespočtu vašich aktivit
se také věnujete  dabingu. Daboval jste
například nezapomenutelného Poetu v seriálu Šmoulové. Kdyby měl ale někdo dabovat vás, komu byste to dovolil?

Zajímavá otázka… asi bych se
nechal překvapit.

Máte tedy rád překvapení?

Překvapení miluju. Hlavně velmi
rád překvapuju svými výkony na jevišti, právě v komediálních rolích, kdy
lidé nemůžou uvěřit, že jsem to já, ten romantický popový zpěvák…(smích) Život je holt plný překvapení.
Proto je krásný.

Děkuji za rozhovor.

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Lenka Walderová

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS –
Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-8-2012.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz