Archiv pro měsíc: Září 2012

„Pokud chcete vidět klasický muzikál,
musíte do Brna k panu řediteli Stanislavu Mošovi, který ho dělá výborně!
Protože tady v Praze už klasický muzikál nenajdete.“ Ladislav Županič

Příležitost přeje připraveným a
takových bylo v životě připraveného Ladislava Županiče docela požehnaně.
Ať už to bylo na poli filmových či divadelních rolí, za které sklízel ovace například
i v dalekém Japonsku, nebo když mu osud do cesty přihrál deset let
ředitelování divadla Karlín, druhého největšího a nejstaršího divadla v Praze.
 Osudovou a neméně významnou roli získal
také v dabingu, kde svůj hlas propůjčil Clintu Eastwoodovi. Příležitosti
mohou být mnohdy současně nelehkým úkolem. Jak se popasoval s těmi svými
životními výzvami Ladislav Županič, vyprávěl při setkání v pražské restauraci
Žofín Garden.

Jak sám vnímáte tolik
pracovních příležitostí, které jste proměnil? Jaké věci si obvykle vybavíte,
když vzpomínáte? Přeci jen, každá zkušenost zanechá na člověku nějakou stopu,
někdy i rýhu! (úsměv)

To jste řekla zcela správně, protože já už jsem doslova
rozrýhovaný! (smích) Jinak jsou
určité vzpomínky, třeba na první angažmá, rodný Prostějov nebo JAMU, a to mi
připadá někdy jako včera, a někdy také jako minulý život…

Setkávala se vaše
očekávání od přijatých rolí se skutečností?

Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě fatalista a
nechal jsem se osudem vláčet… Vyplnilo se mi i to, o čem se mi ani nesnilo.

Jak se podle vás
hraje herci, když jednou hraje velkou, dejme tomu hlavní roli a pak jde do role
malé? Nezápasí i tak trochu s egem v tomto směru?

Jsou malé role a malé role. Jak bych vám to popsal… Třeba
celkem malá role ve filmu Vesničko má
středisková, kde hraju Pražáka, kterému Marián Labuda rozbije sloupek. Ta
role byla tak postavená, že se kolem ní motala velká část filmu.

Jak je to
s malými a velkými rolemi v dabingu?

Tam hrozilo nebezpečí, že jakmile najedete na dabing různých
druhořadých filmů a rolí, dostanete se do šuplíku „čurdařů“, kteří přijdou,
nadabují „Paní, přišlo vám psaní!“ a jdou domů, a už se nedostanete k těm
velkým rolím.

Vám se v dabingu
podařilo získat velmi výraznou roli, Clinta Eastwooda. Jak k tomu došlo?

Řekl jsem, že ty malé role nechci, že se bojím, že bych
v tom uvízl. Že mám čas, ale nechci to dělat. Produkční to chápali a malé
role už mi nenabízeli. Náhoda existuje. Člověk k tomu, aby uměl, musí na
sobě pracovat, ale aby to mohl proměnit, musí mít i kousek toho pokakanýho
štěstíčka – a to je ta náhoda! Náhoda je koneckonců Bůh, řečeno slovy Immanuela
Kanta.

Mluvíte podobně, jako
Jan Přeučil… (úsměv)

S Janem Přeučilem jsme spolu prožili mnoho let
v Karlínském divadle. Nabídl jsem mu hodně pěkných rolí, které mu seděly.

Na kterého
z herců máte nejvýraznější vzpomínky spojené s Karlínem?

Těch bylo mnoho. Například Nelly Gaierová, Laďka Kozderková,
Vladimír Brabec, Jaroslava Adamová, Radek Brzobohatý a mnoho dalších. Jmenuji také
jednu pozoruhodnou herečku, tou je Jitka Molavcová. Nabídl jsem jí hlavní roli v muzikálu
Hello Dolly a za tu dostala
v roce 1996 cenu Thálie. Byla v ní fantastická!

Jak se na to tvářil
Jiří Suchý, že mu přetahujete herečku?

Jitka to s Jiřím konzultovala a zavolala mi, že to
bere. Tehdy pan Suchý hledal prostory pro divadlo a já jsem mu nabídl malé
divadélko, které bylo v suterénu Karlínského divadla. Sehnali jsme na to
peníze z magistrátu a celé ho opravili, udělali jsme z toho divadlo,
o němž pan Suchý tvrdil, že to byl nejkrásnější Semafor, který kdy měli. A
nakonec v tom muzikálu měl také malou roličku a bylo to velmi legrační,
protože tou dobou běželo představení i v jeho divadle a on si ve svém
představení o přestávce odskočil jen o patro výš zazpívat roli, která byla ve
filmu obsazena Louisem Armstrongem. Jiří Suchý zpíval slova, která k té
písni sám složil „Hello Dolly, jsi-li to
ty, zdali, ta, která má hrát o patro níž?“, a lidé řvali smíchy, protože
věděli, že dole je Semafor.

V době, kdy jsem převzal divadlo s mizivou
návštěvností, v podstatě třicetiprocentní, jehož ředitel dobrovolně odešel
z tohoto světa, jsem onu kreativitu a naději na oživení divadla dost
oceňoval. Návštěvnost se mi během několika let podařilo zvýšit v průměru
na 85 %. Samozřejmě, že se má tehdejší role ředitele neobešla bez chyb.

Může ředitel divadla
odhadnout a předpokládat, co bude úspěch, s kým nejlépe? Je jeho úspěšné
rozhodování závislé na smyslu pro odhad?

Divadlo nemůžete mít nikdy přečtené.

Jak tomu mám rozumět?

Můžete být přesvědčená, že to bude bomba, ale výsledek může
být zcela jiný. Nikdy s jistotou nevíme, jak vše dopadne. Říká se, že do
žen a do melounu nevidíš. Já jsem si to dovolil poupravit – do žen, do melounu
a do diváka nevidíš!

Vzhledem k tomu,
že jste měl na repertoáru Klec bláznů,
dá se říci, že se nebojíte ožehavých témat, jít v tom případě do rizika?

Tahle hra byla úplně první hrou, která byla od začátku až do
konce o homosexuálech. Byla geniálně zpracovaná a měla obrovský úspěch.
V Americe ji zfilmovali pod názvem Ptačí
klec. Mělo to takový úspěch, že málokdo, koho jsem v oblastech českých
i moravských potkal a do dneška potkávám, neviděl Klec bláznů. Vzpomínám si, že při premiéře se tleskalo patnáct
minut a ve stoje.

Co vás ředitelování
naučilo?

Že nepříjemné věci se mají řešit okamžitě a první. Jakmile
je začnete odkládat, jen se nabalují a vy ztrácíte odvahu. Bez ohledu na
cokoliv je nejlepší – a to vím s jistotou – řešit vše hned a věcně, bez
emocí.

S jakými
reakcemi jste se setkával na druhé straně? Přeci jen takové přímé jednání ne
všichni unesou.

Byl jsem smířený s tím, že mě jako ředitele ne všichni
měli rádi. Ale museli mě respektovat. Nedalo se nic dělat, muselo to tak být.
Ač za cenu, že mi tři metry za rohem „umyli záda“. Každý si myslí, že když má
v ruce mistrovskou hůl, že ho jeho šéf utlačuje. Jenže oni si neuvědomují,
že jejich šéf má zodpovědnost a někdy musí nutně dělat i nepopulární a nutné
věci.

Setkával jste se
s divadelní, tzv. hereckou korupcí?

Ano, to tak bývá. Úsilí hrát určité role bývá někdy veliké.
Ale já jsem věděl, že se ze své pozice nemohu rozhodovat podle toho, kdo je můj
kamarád, nebo kdo mi říká, že „je můj kamarád“, ale s orientací na
výsledek jsem se snažil dávat role těm hercům, kterým podle mého názoru role
nejlépe sedly a kteří uměli tuto příležitost proměnit. Vděčnost je slovo, které
snad ani neexistuje – i to mě naučilo ředitelování.

Co vám ředitelování
vzalo?

Klidný spánek. Musel jsem brát prášky na spaní, abych byl
schopen usnout, protože jsem věděl, že ráno potřebuji vstát a vyspat se alespoň
šest hodin. Tohle zažívá ale asi každý herec. Divadlo je nejen fyzická námaha,
ale i duševní. Berete kus ze sebe a vrazíte to do té postavy, kterou hrajete, a
chvíli to trvá, než se vydaná energie zase vrátí. Je to zvláštní povolání…

Je něco, co bývá před
představením pravidlem, nějaká nutná komunikace?

Ne, to ne. Jen pokud se třeba něco dlouho nehrálo,
zopakujeme si klíčové dialogy.

Jaké rekordy
v počtech představení jste zaznamenal za dobu vašeho ředitelování?

Například obě inscenace My
Fair Lady, kde jsem hrál profesora Higginse, se hrály dohromady 340krát. V té
první inscenaci, která měla premiéru v roce 1984, jsem hrál s dnešní operní
hvězdou Dagmar Peckovou. Druhá premiéra byla v roce 1995 a
tam jsme se na jevišti setkali s Vladimírem Brabcem, Josefem Opltem,
Petrou Jungmannovou a Jaroslavou Adamovou.

Jak prožíváte takové
množství repríz? Obejde se to bez zevšednění?

Je to tak skvěle napsáno, že každé představení bylo
zážitkem. Dokonce jsme to 27krát hráli v Japonsku. Japoncům se to hrozně
líbilo. Dali nám to hodně pocítit. Například nám udělali špalír a napsali
transparent My Fair Karlín, to bylo úžasně dojemné. (úsměv)

Váš návrat
z Japonska už ale nebyl tak veselý…

V Japonsku jsme byli dvakrát. Poprvé s My Fair Lady a pak s Netopýrem (pozn. redakce: na vyžádání hráno v originále – němčině), Někdo to rád horké a pak Velkým muzikálovým koncertem. Návrat do
Prahy byl velmi smutný. Tehdy, to byl rok 2002, jsem po návratu z Japonska
jako obvykle mířil rovnou na magistrát. Když jsem se vracel, Vltava už stála na
Františku a já měl takový divný pocit a řekl jsem svému technickému náměstkovi,
abychom míchací zvukový pult, který v tu dobu stál okolo tří milionů, dali
pro jistotu na jeviště. To jsme udělali a za dvě hodiny mi tento náměstek
volal, že se divadlo zaplavuje. Voda se zastavila těsně pod jevištěm, kde byl
položen míchací pult.

Jaké vás zaplavily
pocity po tom, co jste se dozvěděl, že je divadlo vytopené?

Když jsem přišel do divadla, které bylo zničené vodou, která
se tam dostala z kanálů, viděl jsem vyvrácená sedadla, bahno a cítil ten
odporný smrad, chtělo se mi brečet. Semafor, ten byl zlikvidován úplně. Voda
dosahovala hladiny osmi metrů.

Na jak dlouho jste
musel přerušit provoz divadla, hraní představení?

Začali jsme likvidovat škody a náhradní řešení, které jsem
našel, bylo ve společenském sále Kongresového centra. Takže hrát jsme začali jen
s pouhým týdenním zpožděním. Začali jsme koncertem Muzikály v dešti a pak jsme tam hráli celý náš repertoár, což
čítalo na třináct inscenací. Zní to teď už krásně a snadno, ale tehdy tomu
předcházela komplikovaná jednání, zdlouhavé a složité procesy a tehdy jsem
opravdu myslel, že umřu na infarkt.

Jak se probouzelo
k životu Karlínské divadlo?

To šlo trochu pomaleji. Každopádně než se oficiálně otevřelo
a protože jsme neměli kde zkoušet, zkoušeli jsme v prostorách
zdevastovaného divadla, protože jeviště zaplavené naštěstí nebylo. Zatáhli jsme
oponu, abychom se nedívali do těch zničených sedadel, což nepůsobilo dobře na
psychiku, a zkoušeli jsme na druhou stranu, takže jsme se dívali do zdi. Takhle
jsme nazkoušeli Chicago. Premiéra
byla v prosinci, já byl v nejužší nominaci na Thálii a Dana Šinkorová
Thálii dostala. Bylo to ohromně úspěšné představení. Na magistrátu zuřili, že
jsme tam mohli chytiti nějaké infekční choroby, ale já myslím, že už tehdy by jim
vadilo cokoliv.

Jak zněl váš
argument?

Řekl jsem jim, že divadlo, které nezkouší a nepracuje, spěje
k zániku.

Z čeho soudíte, že by jim vadilo cokoliv?

Z toho, co se dělo později. Měl jsem připravený celý
dramaturgický plán na novou sezonu včetně obsazení. Jako první jsme rozezkoušeli
Noc na Karlštejně. Najednou mě
zavolali na magistrát a tam sdělili, že jsem odvolán z funkce ředitele
divadla.

Tušíte, proč to
udělali?

Protože na moje místo chtěl jít jistý pan Egon Kulhánek, který
měl velmi dobré až podivné vztahy na magistrátu.

Co se dělo pak?

První co bylo, že Kulhánek stáhl Noc na Karlštejně, vyplatil všem tvůrčím spolupracovníkům odstupné
a pak nasadil Noc na Karlštejně. Tomu
se říká duševní krádež. A to se ani nebavím o tom, že za mě se hrály tři
premiéry za sezónu a on dělá jednu za rok s takřka o dvacet milionů větší
dotací. A nikomu to nepřijde minimálně zvláštní. Paradoxně Egon Kulhánek byl
člověkem, kterému jsem dal výpověď z divadla po premiéře West Side Story pro jeho neseriózní
jednání na paragraf 53 za hrubé porušení kázně.

Asi jste zažil těch
infarktových stavů více, řekla bych…

Můj osobní lékař mi řekl, že mě odvolali v pravý čas,
protože by to se mnou nemuselo dobře skončit. Říkal jsem už na začátku našeho
rozhovoru, že jsem fatalista, a věřím, že to tak mělo být.

O co veřejnost přišla
vaším odchodem z Karlínského divadla?

O klasický muzikál. Pokud chcete vidět klasický muzikál,
musíte do Brna k panu řediteli Stanislavu Mošovi, který ho dělá výborně!
Protože tady v Praze už klasický muzikál nenajdete.

Přeci jen,
v době vašeho ředitelování a hraní klasických muzikálů byl současně velký
boom muzikálů jako Jesus Christ Superstar,
Dracula… Jak spolu tato veleúspěšná
představení „vycházela“?

Diváci měli na vybranou. Jít na klasickou operu, nebo
muzikálovou operu. Divadla to ustála a lidi mohli srovnávat. My jsme to ustáli
a měli jsme až z 90 % vyprodanou kapacitu.

Jak vidíte Karlín
nyní, ve srovnání s časy, které tam pamatujete?

Karlín byl první scénou klasického muzikálu a klasické
operety. Kde je dnes? Kdo by tam klasické věci hrál? Karlín se stal další
továrnou na showbyznys.

Ještě neplánujete
rozloučit se s divadlem a odpočívat?

Odpočívat znamená degenerovat. Hraji v divadle Na
Fidlovačce, v Kalichu a Hybernii, bývalé Brodwayi, protože nic nedělat, to
si neumím představit. Jak říkal můj dědeček, odpočívat můžu v hrobě. A tam
se mi teda věru nechce! (úsměv)

Děkuji za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Styling: Eva Šebestová

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz