„Protějšek můžeme
urazit i tím, jak dbáme o svůj zevnějšek či jak sedíme, jak držíme tělo a co
děláme s rukama.“ Eliška Hašková Coolidge
Valnou část profesního
rozhovor s učitelkou etikety paní Eliškou Haškovou Coolidge jsme směřovali
k jejímu novému, zcela unikátnímu projektu, jehož spuštění bylo
naplánováno na září 2012. Firmy či fyzické osoby si mohou samy vybrat školu,
kterou by podpořily v tom, aby se v ní zavedla etická výchova. Tyto
školy budou následně propojeny s příslušnou firmou či osobou, která jim
toto umožní. Výuka umožní dětem školního věku získat důležitou průpravu do
života.
O jaké možnosti pro děti se aktuálně zasazujete
v rámci svých možností?
Dětem jsem se věnovala delší dobu v rámci kurzů pro
děti. V poslední době vznikl zcela nový projekt ADOPTUJTE ŠKOLU – pro etickou výchovu našich dětí a důvěru v naší
společnosti, který organizuje Americká obchodní komora, Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy a obecně prospěšná společnost Etická výchova.
Na co konkrétně se u
dětí tento projekt zaměřuje?
Etická výchova je zaměřena na budování slušného morálního
chování žáků ve spolupráci s rodiči a učiteli. Není to strohý předmět. Je
to způsob výuky a vzájemné podpory mezi rodiči, učiteli a dětmi.
Jak probíhá naopak standardní
výuka v rámci vašich kurzů a pro jak staré děti je určená?
Ve snaze dát dětem to, co rodiče sami neměli, jim občas
zapomínají dávat to, co měli. V hotelu Mandarin v Praze dělám kurzy
pro děti od šesti do dvanácti let. Pomáhám jim osvojit si základy společenské
etikety a pochopit, že jde o ohleduplnost k druhým, která jim přinese
dobré přátele a trvalý životní úspěch. Bavíme se o spravedlnosti, poctivosti,
moudrosti, duševní i fyzické síle. Jejich sebedůvěra a lepší postřeh pro
vnímání okolí se zlepšují vědomostmi i hodnotami, o kterých diskutujeme.
Vnímáte rozdíl
v práci s dětmi, jsou-li přítomni během výuky jejich rodiče a jsou-li
samy?
Ano, rodiče, kteří se zúčastní, pak v dětech mohou
naučené dovednosti upevňovat a pomáhat jim rozvíjet jejich potenciál. Mimo jiné
jsou pro děti rodiče úžasným příkladem.
Zažila jste nějaký
neobvyklý případ v oblasti klasifikace ve školách, nad kterým jste se
pozastavila?
Jedna malá holčička přišla s tím, že dostala jedničku
za svůj úkol. Později v něm našla malou chybičku, a protože je vychovaná
k čestnému chování, šla o tom paní učitelce říct. Ta škrtla jedničku a
napsala dvojku. Tak jak chcete, aby dítě bylo poctivé, když v tom není
podporováno? Holčička si zasloužila pochvalu za to, že upozornila na chybu,
která ji mohla stát lepší známku, a učitelka mohla poukázat na to, že chyby
dělají i dospělí, ale lze se k nim přiznat, ponaučit se a snažit se je
neopakovat.
Jak vy sama vzpomínáte na své dětství vs.
školní výuka v rámci množství zkušeností, které jste získala během
emigrace? (Pozn.redakce: E.H.C. v roce
1949 emigrovala s matkou a tříletým bratrem do Německa a následně do
Francie. O rok později se stěhovala za svým otcem do Ameriky.)
Srovnávat rozdíly ve školách nemohu, protože jsem v ČR
absolvovala pouze první stupeň. Každopádně ať už jde o jakoukoliv školu, jsem
přesvědčená, že nejlepší je vyučovat děti příkladem. A to je to, co jsem
vždycky měla také já – plnou podporu rodičů a prarodičů a dobrý příklad. Na mě
nikdy nebyla zdvižena ruka a já ji nikdy na vlastní dceru nezdvihla. Vždycky mi
bylo zdůrazněno, že to, co mám v hlavě a v srdci, je to podstatné –
to, co mi nikdy nikdo nemůže vzít.
Jak hodnotíte své možnosti
získat si přátele ve Spojených státech a jak u nás v ČR?
Pokud máte ty stejné hodnoty, je to všude stejné. Pokud
narazíte na lidi, kteří uznávají tytéž hodnoty, navázání přátelství bývá
většinou trvalé. Američané jsou v tomto transparentnější – ale i zde v
Česku jsem našla dobré přátele.
Narážela jste či
narážíte na jakousi jazykovou problematiku, myšleno z pohledu etikety?
Český jazyk stejně jako anglický má svá pravidla. Mimochodem
angličtina, kterou zde slyším, mě někdy doslova děsí. Ale pojďme si to ukázat
na Českém jazyce. Abyste mi rozuměla, i lidé na pozicích, kde jsou více sledovaní
veřejností, nakládají s češtinou necitlivě. „Měli bysme“ místo „měli
bychom“, „voni“ na místo „oni“. Když jsem přijela do USA a učila se, tatínek
trval na tom, aby mě naučili používat a vyslovovat slova správně, tak jak je to
v dobré společnosti standardní. Pozorovala jsem lidi okolo sebe. Nezáleží
jen na celkovém vzhledu, ale především na vystupování. S tím se člověk
nenarodí.
Která životní etapa
vám nejvíce „vyskakuje“ před očima, chcete-li si vzpomenout na něco opravdu
krásného z vašeho dětství?
Ve svých myšlenkách se často vracím do časů prožitých
s babičkou, která můj život velmi ovlivnila. Vracím se do časů, kdy mě
brávala s sebou do kavárny k Bergerovi na kávu – tedy mě na čokoládu a
dorty. (smích) Návštěvy kláštera, kam
jsme za války nosily mouku a cukr jeptiškám, poutě na Šumavě, vyjížďky
v kočáru a v sáňkách tažených koňmi, to je z času mého úplného
dětství. Pak jsem začala nový a jiný život v zahraničí, žádné kočáry a
krásné domy, jen jeden malý byt, ale pořád tam byla láska a dobrý příklad.
Láska a dobrý příklad dávají dítěti sílu do života.
Vnímala jste jako
malé dítě, že s vámi bylo jednáno spíše jako s dítětem, nebo jako
s dospělým?
Od malička jsem vnímala, že jsem brána jako rovnoprávný člen
rodiny, dá se říci jako dospělý, ačkoliv jsem byla dítě. Není to špatně,
nepřišla jsem o dětství, naopak s tím byla spojená větší sebedůvěra,
jistota a zodpovědnost.
Kdo nebo co vás ve
vašem rozhodování, jak naložit se svým životem, nejvíce ovlivnilo?
Bez pochyby babička. Byla to žena, která věděla, kým je, kam
patří a co chce. K ní se nejvíce vrací mé myšlenky a dá se říci, že jsme
si dost podobné – ač často cítím, že jsem její povahy, síly a dobra ještě
nedosáhla.
Jakým způsobem
probíhala volba vašeho vlastního stylu, vkusu? Zkoušíte ráda i nové věci?
V tomto směru jsem spíše konzervativní. Našla jsem si
svůj vlastní styl. Ovšem, že jsem v tomto byla ovlivněná lidmi, mezi
kterými jsem se pohybovala. Styl a vkus je něco, co si člověk buduje během
života. To se koupit nedá. Mít svůj styl pro mě v praxi znamená také to,
že jsem za pět minut oblečená. (smích)
Každopádně i přes svůj vlastní styl musí člověk umět být přizpůsobivý
okolnostem. Něco jiného je chování, tím myslím etiketu, tedy ohleduplnost. Ta by
měla být stejná, ať už jste na fotbalovém zápase, nebo na audienci u prezidenta
– to je to, co máte v sobě, nikoliv na sobě. U mladých lidí je
pochopitelné, že hledají, tedy střídají, inovují, zkouší, ale aby se to stalo
životní obsesí, k tomu by to směřovat nemělo.
Dáváte lidem najevo,
když si všimnete chyb?
Osobně lidi neopravuji. Pokud se mě ptají, doporučím jim,
jak to dělat správně. Jen tohle mohu, pokud mi znalostí a dovedností bylo
dopřáno a někdo jiný má zájem je ode mě získat. U nás se po revoluci mnohé
změnilo, ale přesto mnohdy lidé znalosti společenské etikety podceňují.
Kde vnímáte časté
chyby?
Je celosvětově známo, že máme jen jednu šanci na první
dojem. Málo si to uvědomujeme. Přitom patříme k jedněm z nejvíce
inteligentních a kreativních národů. Tak maličká zemička a tolik našich lidí se
zasloužilo o tak obrovské úspěchy po celém světě. A tohle je věc, ve které naši
lidé často klopýtají, obzvláště díky těm 40 uzavřeným létům bez svobody.
O čem především
vypovídá náš zevnějšek?
Jedná se o reflexi toho, co je uvnitř člověka, a je dobré
být si toho vědom. Například bankéř v černé košili s bílou kravatou si
nikdy nezíská důvěru klienta, protože tento styl asociuje Chicago roku 1920. Takhle se oblékali gangsteři. Žádný světový bankéř si na sebe
nevezme do obleku černou košili s kravatou. Ta není o otevřenosti a
transparentnosti. Podvědomě telegrafuje nedůvěru.
A
co otázka trendu v případě černé košile?
Vše má svá pravidla. Ostatně život je celý
o pravidlech. Móda může „frčet“, jak chce, trendy mohou být úchvatné, ale princ
Charles si nikdy nevezme černou košili. (úsměv)
Musíte si rozhodnout, kým chcete být a kam se jak obléknout a upravit.
Jakých
znaků konkrétně u mužů si můžeme všímat a vědět, co znamenají?
Například neoholená tvář znamená, že muž
něco skrývá. To jsou poznatky, které jsem nevymyslela já, jsou to výsledky
celosvětových průzkumů a jsou v povědomí lidí, kteří jsou znalí. Spousta
takových faktorů hraje roli ve výběru lidí na různé posty. Protějšek můžeme
urazit i tím, jak dbáme o svůj zevnějšek či jak sedíme, jak držíme tělo a co
děláme s rukama. A jakmile druhou stranu urazíme, horko těžko s ní
budeme mít úspěšnou komunikaci. Kde není důvěra a takt, tam nejsou „kolečka“,
která by dala „stroj“ do pohybu.
Setkáváte
se s tím, že lidé se jinak chovají doma a jinak ve společnosti?
Určité společenské způsoby nejsou a
nemohou být strojené. Při rautu na večírku se nechováme jinak než doma. Můj
manžel si nikdy nesundal sako, když se mnou zasedal ke stolu. Sako samo o sobě
není důležité. Důležité je to, co tím telegrafujeme tomu druhému – respekt.
Rodinný stůl je místo, u kterého se členové setkávají, je místem komunikace,
sdělování našich starostí i radostí. Pokud ke společnému stolování přistupujeme
„lážo plážo“, jídlo jíme nevhodným a neohleduplným způsobem, jak mají děti mít
od nás životní vzor a kulturu stolování?
Bez ohledu na jakékoliv třídní
rozdíly, co by měl každý u stolu perfektně ovládat?
Držení příboru, to považuji bez rozdílů za
úplný základ! Ovšem ani nemluvím o používání párátek u stolu, která by měla být umístěna v blízkosti zrcadla na toaletě, a tam by také mělo proběhnout jejich užití. Nikoliv u stolu.
Jakých věcí si coby
držitel pozvánky na společenskou událost na pozvánce všímáte, jaké informace
jako host od pořadatele vyžadujete? Jak hodnotíte způsob a formu pozvánky, když
ji obdržíte?
Pokud dostanu pozvánku tištěnou, prohlížím si kvalitu
papíru, vnímám, zda je tam tisk, či rytina. Všímám si základních údajů o místě,
čase a dress codu. Případně přiloženého programu. Pozvánka je reflexe toho, kdo
zve. Pokud jde o formální pozvánku, ta by měla být vždy na kvalitním bílém či
smetanovém papíře.
Jak byste v roli
pořadatele reagovala, pokud byste svému hostovi pozvánku s úplnými
informacemi dala, ale on je nějakým způsobem nedodržel. Přišel by pozdě, nebo
by se nevhodně oblékl…
Příště bych jej už nepozvala. Pokud sám neumí respektovat
hostitele, nemá smysl a ani není povinností ho znovu pozvat. Každá organizace,
firma či instituce má svá pravidla. Pokud do ní chceme patřit a přijmeme v ní
pozvání, měli bychom akceptovat, jaká ta pravidla jsou, a přizpůsobit se.
Jaký způsob byste
doporučila těm lidem, kteří mají zájem zlepšit se v oblasti diplomacie?
Doporučila bych jim v tomto ohledu stále si všímat
okolí a vzdělávat se, v praxi i teorii. A toto nabízím ve svých kurzech.
Co považujete za klíč
k lepšímu jednání s lidmi?
Dodržet slovo. Být důvěryhodným, zodpovědným a ohleduplným
člověkem, na kterého se dá spolehnout.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Foceno v hotelu Alchymist
Grand Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
Stručný životopis
Narodila se 26. března 1941 v Praze v rodině významného českého bankéře
Josefa Haška.
Často pobývala na Šumavě u babičky a první třídu navštěvovala ve Štěpanicích.
V roce 1949 emigrovala s matkou a tříletým bratrem do Německa a následně do Francie.
Otec byl po převzetí moci komunisty přinucen zůstat v Americe a v roce 1950 po rozvodu svých rodičů za ním Eliška odjela sama.
Vystudovala s vyznamenáním Georgetown University School of Foreign Service (1963).
Kariéru
začala v Bílém domě, kde pracovala jako zvláštní asistentka pěti
amerických prezidentů. Založila a řídila Kancelář prezidentských zpráv,
jejímž úkolem je zajišťovat styk s veřejností.
Po osmnácti letech
přešla na ministerstvo zahraničních věcí USA, kde pracovala mimo jiné
jako náměstkyně šéfa protokolu Spojených států a jako alternující
zástupce velvyslance v Organizaci amerických států.
Od roku 1991 do Čech často cestovala a v roce 1998 se do rodné země vrátila trvale.
Dnes
má trvalé bydliště v Kundraticích na Klatovsku, kde má milé vzpomínky
na své prarodiče a chce zde zúročit veškeré své dosavadní zkušenosti
a znalosti ve prospěch lidí a kraje.
Je viceprezidentkou Gastro Žofín
Group, prostřednictvím kterého pomáhá s organizací významných
společenských a státních akcí. V Paláci Žofín rovněž probíhají přednášky
na téma etiketa a společenské chování.
Prostřednictvím své agentury
Coolidge Consulting Services napomáhá společenským i podnikatelským
kontaktům mezi Českou republikou a USA a poskytuje poradenství nejen
v otázkách protokolu, etikety, personalistiky a public relations, ale
i v oblasti gastronomie a turistiky.
Eliška Hašková Coolidge má již
dlouholetou praxi ve vedení kurzů etikety nejenom pro diplomatickou
akademii a státní správu, ale i pro manažery společností.
V roce 2003
získala od primátora Prahy, rektora Karlovy Univerzity, ministra
zahraničních věcí a Senátu PČR ocenění Významná Češka v zahraničí.
O svém životě napsala v loňském roce knihu Pět amerických prezidentů, česká babička a já, která je již ve čtvrtém vydání.
Má dceru Alexandru (27), která stejně jako její matka hovoří pěti světovými jazyky.
Ve volném čase ráda chodí na procházky po Šumavě, cvičí aerobik, jezdí na koních či běžkách. Vášnivě sleduje politiku.
Věnuje se charitě v nadaci Plaváček, která podporuje talentované děti v dětských domovech.
Je členkou představenstva Klubu mecenášů Národního divadla TRIGA.
Působí aktivně v Americké obchodní komoře v Praze.
Je členkou správní rady AIPES, která se specializuje na kurzy vzdělávání pro mladé lidi z Východní Evropy.
Je mnohaletou členkou Československé společnosti pro vědu a umění (SVU).
Kandiduje do Senátu jako nezávislá kandidátka za ODS na Klatovsku a Domažlicku.
Projekt ASET http://www.amcham.cz/about-amcham/news/detail/463/
